Čtvrtek 15. května 1930

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Malý. Dávám mu slovo.

Posl. Malý: Slavná sněmovno, projednáváme předlohu zákona, již desetitisíce lidí očekávalo jako vykoupení z hrozných hospodářských poměrů a bezměrné bídy, do níž nedostatečným odpočivným a horentně zvýšenými cenami hospodářských a životních potřeb zabředli. Celé měsíce žili staropensisté a vdovy v horečném očekávání, na jakou výši budou odpočivné požitky zvýšeny. V každém parku, kde hromadně se scházejí tito staří veteráni práce, aby pookřáli hřejivými paprsky jarního slunce, při tomto sněmováni pensistů byla jediným předmětem rozmluvy úprava jejich pensí. S díky kvitovali v prohlášení p. min. financí krásná a slibná slova: "Nenecháme staropensistů umříti hlady."

Již v minulých letech činěny kroky ke zmírnění bídy pensistů, žel, v míře nedostatečné: Vzpomínám zákonů č. 99/20, č. 287/24 a č. 80/28. Výhody z těchto zákonů vyplývající byly najmě u pensistů nižších služebních tříd nejminimálnější a hospodářsky neprospěly. Proto tím toužebněji očekávána předloha zákona, jež měla odstraniti křivdy na odpočivatelích, odešedších do výslužby před účinností platových zákonů čís. 103, 104 a 105 z r. 1926.

Vládní návrh zákona na úpravu pensí nepřináší staropensistům to, co po tolika slibech očekávali. Předloha se slovu "zrovnoprávnění" příliš úzkostlivě vyhýbá. Není v důvodové zprávě dbáno spravedlivých zásad, nebéře se ohled na poměry a potřeby různých kategorií pensistů a vdov. Návrh nemůže staropensisty uspokojiti. Vytýkám, že byl vypracován v přísné tajnosti, že nebyli slyšeni zástupci pensistů a že nebyl brán zřetel na jimi podané a řádně odůvodněné návrhy, náměty a připomínky.

Těžkou vadou návrhu je provedení úpravy ve 4 ročních etapách. Tedy spravedlnost na lhůty. Většina staropensistů a vdov bude nucena čekati na úpravu rok až 3 léta, takže mnohý se jí ani nedožije. Při etapovém řešení vzpomínám příhody vdovy, jež byvši štvána svými protivníky šla ke králi a žádala ochranu. Král, sedě na koni, připraven na jízdu do boje, odpověděl vdově: "Vyhovím tvé žádosti, až se vrátím z boje." Vdova namítla: "Což když se nevrátíš, kdo pak mne ochrání před mými protivníky?" Po krátkém rozmýšlení seskočil král s koně a při spravedlivě rozsoudil. Kdo může dáti záruku, že se každý pensista úpravy dočká?

Zákon o zrovnoprávnění by byl spravedlivý, kdyby se dostalo zrovnoprávnění najednou. Uvážíme-li, že jde o 127.801 staropensistů a vdov a že náklad na zrovnoprávnění důchodu činí 317,171.860 Kč, jenž není zajisté tak vysoký, aby v našem státním rozpočtu, činícím 9 miliard Kč, uhrazen býti nemohl, věřím pevně, že při dobré vůli by se tato částka našla. Pensisté na zrovnoprávnění čekající, byli by jednotným řešením návrhu neochvějně přesvědčeni, že spravedlnost se na ně plnou tváří usmála, a to v době, kdy nejvíce pomocné ruky potřebovali. Poměry mnohých jsou strašlivé a neuvěřitelné.

Vdova po železničním dělníku Amálie Pravdová ve Vizovicích na Moravě, jejíž muž zemřel v roce 1906 následkem podnikového úrazu, dostala jako odškodné za ztrátu živitele vdovský úrazový důchod v částce 16 korun rakouských a dnes vyplácen jí vdovský úrazový důchod v částce 16 Kč. Táži se: je možno, aby tato žena ztrativší svého muže, mohla si koupiti z tohoto důchodu aspoň bramborů, by uhájila bezradostný život, podobající se jistému odumírání?

Není to vykřičník bezměrné bídy, jenž otřásti by měl svědomím těch, majících v rukou osudy tisíců podobných nešťastníků, jimž život stal se zaviněním krutého osudu hotovým peklem na tomto světě? Žaluji s tohoto místa, že za 16 roků nebyla dosud provedena spravedlivá valorisace úrazových důchodů.

Na jižní Moravě, ve slováckých obcích, žije značný počet zmrzačených bývalých železničních dělníků býv. severní dráhy Ferdinandovy, kteří nebyli předáni likvidatuře zaopatřovacích požitků českoslov. železnic a důchody jim poukazovány k výplatě prostřednictvím některé banky. Vznáším vřelý apel na povolané činitele, aby i tato do nekonečna se vlekoucí věc byla konečně zlikvidována a příjemci úrazových důchodů od rakouských spolkových drah, žijící trvale na území republiky Československé a její státní občané byli se svými založenými nároky českoslov. ministerstvem železnic převzati a jim důchody likvidačním oddělením zaopatřovacích požitků vypláceny.

Vláda již r. 1921, zajisté po velmi bedlivé úvaze, přišla k neodvratnému přesvědčení, že příjmy úrazových důchodců upraveny býti musí. Zákonem ze dne 21. prosince 1921, č. 481 Sb. z. a n., přiznán příplatek k úrazovým důchodům, pakliže percipienti uplatnili nárok do 30. června 1922. Každoročně vydává ministerstvo železnic zvláštní výnos, jímž příplatky k úrazovým důchodům prodlužuje na běžný rok. Pro rok letošní stalo se tak výnosem ministerstva železnic z 11. března 1930, č. 1222/17-I-30. Okolnost, že vláda sama již v roce 1921 uznala neudržitelnost výměru úrazových důchodů, přiznavši příplatky k těmže, jest jasně mluvícím důvodem k tomu, aby spravedlivá valorisace úrazových důchodů byla provedena.

Podle vládního návrhu v první etapě pro r. 1930 přijde v úvahu při platovém zrovnoprávnění 58.360 osob a náklad vyžaduje si částku 175,287.040 Kč. Pro rok příští 18.776 s nákladem 41,507.950 Kč, v r. 1932, v etapě III tř. 15.866 s částkou 32,874.300 Kč, v etapě IV zbývající v počtu 34.790 s nákladem 65,502.570 Kč. Úprava podle důvodové zprávy má býti konečnou. Názor tento nesdílím. Na veškeré pensisty nutno pohlížeti jinak. Vykonali a splnili desetiletí trvající službou svoji lidskou povinnost, stavše se pro fysické stáří neb následky utrpěných úrazů k dalšímu vykonávání služby nezpůsobilými, mají plné právo na život člověka důstojný a musí jim býti dáno vždy tolik prostředků do rukou, aby zbývající část svého života spokojeně živi býti mohli. V Německu, zatíženém tolik reparačními platy, není jediné úpravy platů státnězaměstnaneckých, aby při nich nebylo pamatováno na pensisty. Tento systém, tak dobře v Německu se osvědčivší, vřele doporučuji našim vlastním poměrům, předpokládaje, že to, co může dáti svým zaměstnancům státním a pensistům Německo, po výhodném řešení otázky reparační pro Československo tak příznivém, dá také vláda svým zaměstnancům a pensistům, aby netrpěli podvýživou a nezmírali hlady.

Jest mou povinností poukázati na poměry odpočivatelů československých železnic. Nutno uvážiti: Pensijní fond čsl. stát. drah vzniknuvší na základě čl. VI zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 2 Sb. z. a n., soustředil 11 pensijních ústavů: 1. pensijní ústav rakouských stát. drah, 2. pens. ústav A severní dráhy Ferdinandovy, 3. pens. ústav B severní dráhy Ferdinandovy, 4. pens. ústav I. české severní dráhy, 5. pens. ústav II. české severní dráhy, 6. pens. ústav společnosti státní dráhy, 7. pens. ústav severozápadní dráhy, 8. pens. ústav maďarských státních drah, 9. provisijní ústav rakouských stát. drah, 10. provisijní ústav společnosti stát. dráhy, 11. provisijní ústav maďarských stát. drah.

Povinnosti a práva z týchž byly pro zaměstnance velmi nestejné. Ještě nyní není důsledně provedena unifikace u bývalé dráhy Ústecko-teplické, Buštěhradské a rovněž u Košicko-bohumínské zůstaly nadále existovati její zaopatřovací fondy. Komplikovanost ustanovení různých fondů nutně vyžaduje, aby prováděcí nařízení pro veškeré odpočivatele různých resortů státní služby, podniků, vojenských gážistů a podniků státem spravovaných byla vydána za spolučinnosti odpovědných činitelů spolků odpočivatelů, nikoliv byrokraticky. Pouze za spolupráce oněch, pensistům odpovědných lidí, lze docíliti toho, že vydaná nařízení budou spravedlivá, objektivní, přiznávající každému vše to, co mu plným právem patří.

Zástupcové pensistů budou se za naší pomoci se vším důrazem a rozhodností dožadovati, aby bylo upuštěno od řešení etapového, aby zákon pro všechny pensisty nabyl účinnosti od 1. ledna 1930. V případě, kdyby splnění tohoto spravedlivého požadavku pro nepřekonatelné překážky splněno býti nemohlo vřele se přimlouvám, aby kromě těch, kdož jsou zahrnuti v I. etapě, pojati byli do ní všichni staropensisté mladší: 65 let a vdovy mladší 60 let - doby pensionování před 1. zářím 1919, vojenští a četničtí z doby před 1. lednem 1920. Počet těchto pensistů a vdov je nepatrný. Mnoho jich zemřelo předčasně, žijící následkem krátké doby nedosáhli vyšších stupnic platových a při zrovnoprávnění obdrží nepatrné zvýšení, mnozí pak - jak s lítostí doznati musím - docela ničeho.

Má-li býti zákon o staropensistech spravedlivý, nutno jej doplniti takto:

1. Zrušiti ustanovení §u 163 zákona, jímž se pensistům, kteří kromě pense požívají ještě úrazový důchod, odpočivné neb zaopatřovací požitky krátí až o dvě třetiny renty, a zaříditi aby úrazové renty, vyměřené podle poměrů předválečných, byly přizpůsobeny nynějším drahotním a platovým poměrům. (Výborně!) Oprávněnost obou těchto požadavků byla již mnohokráte dokázána.

2. Zaříditi, aby staropensisté samosprávní a nestátní, učitelé obecných, lidových a občanských škol, jakož i ošetřovatelky veřejných dětských opatroven na Slovensku a Podkarpatské Rusi mohli býti účastni zrovnoprávnění s novopensisty svých kategorií. Odpočivné (zaopatřovací) platy těchto jsou bědnější než u státních staropensistů.

3. Vynechati ustanovení odst. 2 v §u 1 připraveného vládního návrhu, jímž se vojenským pensistům býv. rak. uherského vojska, kteří byli převzati do českoslov. armády bez vojenské hodnosti, jen tak zvaní vojenští pensisté, krátí odpočivné o 50%. Mnozí z těchto pensistů ztratili svoji hodnost za éry rakouské z důvodů svého demokratického smýšlení. Odepřeli případně výzvu k souboji, odsuzovali tento barbarský zvyk, nebo že chovali se veřejně a nepokrytě jako příslušníci českého národa.

4. Je třeba, aby do §u 6 vládního návrhu, jímž se zrušují dosavadní přídavky k pensím, nebo do §u 5, jímž se vláda zmocňuje ke stanovení předpisů pro určení nové pensijní základny, pojato bylo ustanovení: "Nynější četnické přídavky se přiznávají a započítávají do pensijní základny též četnických pensistů z doby před 1. lednem 1920." Tito pensisté požívali až do 1. ledna 1920 služební přídavky, započitatelné do pensijní základny a zákonem č. 99/1921 tyto přídavky ztratili.

5. Jeví se nutná potřeba, aby předpisy pro určení pensijní základny, k jejichž vydání se vláda zmocňuje v par. 5, byly již připraveny v době projednávání zákona (Výborně!), aby mohly býti vydány brzy po vyhlášení zákona, aby staropensisté, řadu let očekávající toužebně zrovnoprávnění nemusili čekati, jako dosud při všech úpravách, měsíce, rok i déle na výplatu nových požitků (Výborně!) a mnozí se jich ani nedožili. V tomto případě, kdy jedná se o nejchudobnější z chudých, nutno říditi se rčením: "kdo rychle dává dvakrát dává." (Potlesk.)

Bude zajisté spravedlivo, aby převod do nových platů řídil se zřetelem na zákon o propočítání služební doby a na příplatky podle zákona č. 80/1928. Je nutno upraviti pense samosprávných pensistů a provésti předpis o stanovení nové základny a o převodu do nových platů, jak jsem již dříve podotknul, za účasti zkušených staropensistů všech resortů státních úřadů a podniků. Konečně třeba zdůrazniti, aby při stanovení platových stupňů nerozhodoval platový stupeň při odchodu na odpočinek, nýbrž platový stupeň, který odpovídá nynějším požitkům dotyčné stupnice, t. j. i s příplatkem.

§ 11 vládní předlohy žádá, aby každý pensista uplatnil nárok na zvýšenou pensi nekolkovanou žádostí u úřadu, jímž byla pense vyměřena. Se zřetelem na velkou řadu pensistů, najmě vdov, žijících na venkově, nemajících možnost se dověděti, že nutno žádosti podávati, nenacházejíce nikoho, kdo by jim žádosti napsal, žádám, by zvýšené pense byly přiznávány z moci úřední, ježto každý úřad odpočivné k výplatě poukazující má neobyčejně přesné informace (Tak jest!) o každém příjemci a nestalo se nikdy, aby někdo obdržel nějakou částku neoprávněně. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Vážené dámy a pánové! Pouze v nejmarkantnějších rysech dotknul jsem se potřeb staropensistů. Jejich hospodářské poměry jsou přímo zoufalé. Pro zvýšení jejich hospodářské úrovně dovolávám se, slavná sněmovno, lidskosti. (Výborně!) Vznáším ku povolaným vládním činitelům nejvřelejší apel: v roce humanity, jímž rok letošní je nazýván, splňte důsledně v míře nejhojnější povinnost vůči staropensistům! Poskytněte jim vše to, čeho opravdu k životu člověka důstojnému potřebují! Dokažte těmto starcům, že snažíte se upraviti jejich odpočivné požitky do té míry, aby podvečer jejich života plynul tempem klidnějším a spokojenějším. Setřete stopy slz, kanoucích po lících vdov, nemajících dosti prostředků k výživě a výchově dítek! Dejte, vážené dámy a pánové, co nejvíce a rychle! Vaším činem, odstranivším bídu staropensistů, postavíte si nehynoucí pomník vděčnosti u lidí, jimž nárok na lepší život zabezpečíte.

S předlohou zákona nejsme úplně spokojeni. Pokládáme ji jen za východiště z nouze, věříme, že staropensisté a vdovy by potřebovali daleko více. Pouze snad finanční situace roku letošního znemožňuje, aby otázka staropensistů a vdov byla řešena úplně a dokonale. Věřím, že pro příště se najdou prostředky, aby jednou provždy byly odčiněny křivdy spáchané na staropensistech, a pod dojmem tohoto příštího úplného zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty prohlašuji za klub, jejž mám čest zastupovati, že čsl. národní socialisté budou hlasovati pro tuto předlohu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Šalát. Uděluji mu slovo.

Posl. Šalát: Slávna snemovňa! Otázka staropenzistov a najmä učiteľov vlečie sa už dlhé roky. Mnohým stavom sa už pomohlo, len v oči týmto inteligentným proletárom nebolo porozumenia. S času na čas dávaly sa im almužny, ktoré len dehonestovaly ich stav. Títo ľudia, ktorí pestovali kultúru, vychovávali človečenstvu vzdelaných ľudí, títo našou demokratickou republikou boli zanedbávaní len preto, že nie svojou vinou slúžili driev inému štátu, iným - im najčastejšie len tvrdosťou života nanúteným - ideám. Ale celkove predsa len zaslúžili sa o pokrok, keď v cudzom milieu sa on dial.

Hlavnou námietkou proti slušnej penzii staropenzistov a najmä učiteľov na Slovensku bolo dosiaľ to, že títo ľudia slúžili inému štátu, teda naša republika - vraj - nemá v oči ním povinnosti. Tento dôvod ani v minulosti ani teraz neobstojí. Veď koľkí odchovanci terajších učiteľov-staropenzistov hoci aj vyrástli z lavíc býv. maďarských škôl - zostali dobrými Slovákmi a republika našla ich už ako hotové, vyškolené, pre verejný život dobré sily.

Či Slováci hádam len za to, že za Maďarska boly im nanútené maďarské školy, nemali vôbec chodiť do škôl a nemali vôbec hlásiť sa do verejných služieb, teda i na učiteľstvo? Neboli by tým osožili ani svojmu rodu, ani slavianizmu vôbec. Lebo miesto nich boli by účinkovali ľudia pôvodom Neslováci, ktorí Slovákov boli by ešte väčšmi hmotne i duševne dlávili, než to prípadne na oko museli robiť ľudia pôvodom Slováci.

Dobre pamätám sa na to, že mojí učitelia, na rímsko-katolíckej cirkevnej škole v Prievidzi účinkovavší, pôvodom Slováci, ač vtedajším krutým zákonom nútení boli vyučovať nás po maďarsky, predsa na hodinách často prihovorili sa k nám po slovensky, i slovenčinou vysvetlili nám, čo neporozumeli sme v maďarčine. A takto indirektne povzbudzovali nás, že keď všeobecné vzdelanostné vedomosti aj nadobudneme si nanúteným cudzím jazykom, nemáme zabúdať na svoj slovenský pôvod. A za toto ich indirektné povzbudzovanie, za ktoré oni vtedy ľahko zaplatiť mohli svojím postavením, svojím chlebom, sme im hlboko povďační a z tejto povďačnosti - keď teraz pojednáva sa úprava odpočivného staropenzistov a medzi nimi aj penzistov-učiteľov - z tej duše sa primlúvam za čím spravodlivejšiu úpravu ich penzie, a to nie na ten spôsob, ako navrhuje vládna osnova zákona, že len postupne, v etapách má sa riešiť, že najprv najstarším ročníkom aby sa pomohlo, lež v mene našej strany navrhujem, aby razom upravila sa spravodlivá penzia všetkým staropenzistom, lebo však všetci slúžili pospolitosti. Je to mravnou povinnosťou pospolitosti postarať sa o slušnú výživu tých, ktorí svoje sily zodrali v službách verejných.

Terajší vládny návrh o zaopatrení staropenzistov podľa ročníkov teda ako nedemokratický, nie dostatočne humánny, nemožno nám prijať. Voláme po spravodlivejšom zákone, ktorý razom postaral by sa o slušnú dotáciu všetkých staropenzistov.

Výhovorka, že niet na to zaokrytia, nepostačí, lebo keď vedia sa najsť ťažké miliony na sanáciu bánk, na podporu nezamestnaných a na iné ciele, pri dobrej vôli našlo by sa zaokrytie aj na slušnú penziu v prácach verejnosti zodratých ľudí.

Rečníci našej strany v senáte dostatočne poukázali na biedny stav staropenzistov najmä na Slovensku. Preto o tejto otázke nechcem sa viac rozširovať. Ale v súvise so zaopatrením učiteľov-staropenzistov potrebné je prehovoriť aj o výchove a zabezpečení učiteľského dorastu na Slovensku, menovite o tom, čo túto výchovu a budúcnosť nášho učiteľského dorastu zabíja. A to je t. zv. numerus clausus. Pán minister školstva ohľadom obmedzovania počtu cudzích poslucháčov naších univerzít a techník vyslovil sa v nedávnom kultúrnom výbore, že numerus clausus je nedemokratické, čo prieči sa slobode ducha, dôstojnosti vied a kultúry. Žiaľ, na Slovensku táto nedemokratičnosť proti slobode ducha, proti dôstojnosti vied a kultúry pácha sa už dlhé roky, a to najmä v podobe obmedzovania počtu kandidátov na naších učiteľských ústavoch.

Veľkou ranou Slovenska je numerus clausus na učiteľských ústavoch. Každoročne asi 100-150 študentov uchádza sa do I. ročníka každého nášho učiteľského ústavu a všade prijaté je z nich len asi 30. Robí sa to vraj podľa starého maďarského zákona, obmedzujúceho počet žiactva na učiteľských ústavoch. I tu dokazuje sa tá neprajnosť pražského centralizmu, že také maďarské zákony, ktoré pre Slovensko boly výhodné, tie urýchlene sa pozrušovaly, vraj zunifikovaly, kdežto neprajné, nevýhodné bývalé nariadenia húževnate ponechávajú sa v platnosti. Márne Slovensko volá: Zunifikujte aj nevýhodné paragrafy z bývalej maďarskej éry pozostavšie! Nie a nie Slovensko vyslyšať.

Za Maďarska nechceli mať príliš veľa učiteľov pôvodom Slovákov, preto obmedzovali počet žiactva na učiteľských ústavoch na Slovensku. A dnes tiež obmedzuje sa počet žiactva na učiteľských ústavoch na Slovensku. (Posl. Danihel: Napriek tomu, že nemáme dostatok učiteľov!) Aj na to poukážem.

Je to od naších školských vrchností nanajvýš divné pokračovanie, že na jednej strane bezohľadnou prísnosťou vyžadujú 8 ročnú školskú dochádzku, školským stoliciam rozkazujú rozširovať školy, najímať pomocné učiteľské sily, ale na druhej strane ani len prstom nehnú o to, aby numerus clausus na uciteľských ústavoch aspoň na 5 až 10 rokov bol vyzdvihnutý. Je to nedôslednosť: rozširovať počet tried a nezväčšovať počet učiteľstva.

Zkadiaľ že majú brať školské stolice kvalifikované učiteľské sily, keď ich niet? Za výpomocných učiteľov a učiteľky berú sily, majúce tri meštianky. Že tým škola trpí na úrovni, že z detí, vyučovaných takouto silou, máloktoré je schopné ísť do strednej školy, je samozrejmé. Ale i to je samozrejmé, že každý povedomý Slovák o tomto systéme len to vie si pomyslieť, že je to úmyselné znehodnocovanie ľudového školstva, vážneho učiteľského stavu a snaživého slovenského školského dorastu.

Nás Slovákov to uráža, keď ešte i dnes sa nám vytýka, že nemáme dosť učiteľstva, lebo vieme, že nie my sme si toho vinou, ale jedine pražský, Slovákom neprajný centralizmus.

Probujte len u nás čo i len na 10 rokov zrušiť numerus clausus na učiteľských ústavoch, hneď budeme mať nadostač učiteľstva.

Veď slovenskí rodičia zúfale pozorujú, že niet chleba, niet životnej podstati pre ich deti. Veď nevedia, kde a za čo ich dať vyučiť, kde ich umiestiť. Je to krutá, ba poburujúca skutočnosť, že niet u nás nadostač učiteľov. Uchádzačov do učiteľských ústavov je až premnoho, ale neúprosný, slovenské učiteľstvo a školstvo zabíjajúci paragraf zákona tvrdo velí riaditeľom naších preparandií: Neopovážte sa vychovať pre Slovensko dostatočný počet učiteľstva, lebo nechceme, aby Slováci kultúrne boli sebestační.

Učiteľstvo na Slovensku malo by všemožne protestovať proti numeru clausu, malo by dožadovať sa jeho vyzdvihnutia aspoň na 10 rokov, lebo uplatňovaním sa neodborných síl na ľudových školách učiteľský stav veľa ztráca na svojej autorite, ba priamo ničí sa tým chuť študovať za učiteľa. Kde by aj nie! Keď zákon povoľuje neodbornej, len meštianky vychodivšej, študijne nezralej výpomocnej učiteľskej sile, že po istých rokoch vyučovania mohla by si zkúškou nadobudnúť učiteľskej spôsobilosti, môže sa zakoreniť presvedčenie: Načo študovať preparandiu, robiť si výdavky, keď s meštiankárskym vzdelaním môžem si aj zarábať výpomocným učiteľovaním, aj dôjsť v praxi tam, kam dôjde i preparandiu vychodivší riadny učiteľ. Vážné štúdium učiteľské týmto spôsobom je znehodnocované, obchádzané. Ministerstvo školstva, ak chce Slovensko kultúrne povzniesť, v prvom rade nech aspoň na 10 rokov zruší numerus clausus na učiteľských ústavoch Slovenska, lebo bez riadnych učiteľských síl márné je rozširovanie škôl, márna je aj 8 ročná školská dochádzka. Dotiaľ však, kým neprajný nám numerus clausus na učiteľských ústavoch Slovenska bude platný a tým znemožňovaný bude hromadnejší príliv slovenskej mládeže na učiteľský stav, dotiaľ naším maturantom stredných škôl radíme, nech po matúre idú učiteľovať, nech složia doplňovacie učiteľské zkúšky a tak nech znemožňujú úmysly tých pánov centralistov, ktorí s numerom claususom chceli by Slovensko na poli školstva udržiavať v kultúrnej sebenestačnosti.

Ale systém numerus clausus vládne u nás i čo do počtu stredných škôl. Známe je prísné stanovisko školskej správy o tom, že vôbec nie je náklonná povoliť sriadenie nových stredných škôl, ani čo by boly za ne kto vie aké dôvody. Najhoršie sme na tom my Slováci, menovite Horehronie. Brezno na pr. uchádza sa o strednú školu. Má na ňu historické právo, keďže v dávnych časoch Brezno strednú školu malo. Za strednú školu v Brezne hovoria početné pádné dôvody:

1. Brezno a jeho preľudnatelé okolie je úplne schopné strednú školu žiactvom nielen slušne zaplniť, ale ju až preplniť, kým inde stredné školy trpia na nedostatok žiactva.

2. V Revúci pre nedostatok žiactva stredná škola práve teraz zaniká, čím Slovensko - čo do počtu stredných škôl pomerne k historickým zemiam i tak ukrivdené - znova utrpelo by krivdu. Túto v Revúci zanikajúcu strednú školu Brezno plným právom by si zaslúžilo, a predsa, ako sa preslýcha, má ju dostať české mestečko Vsetín, čím Slovensko trpko zkusuje istú vrchnostenskú neprajnosť, nerovnosť v deľbe práv a výhod, lebo kým u nás tvrdé okovy numeru clausu sa zúžujú, nemilosrdne priťažujú, zatiaľ historickým zemiam hranice numeru clausu veľkodušne sa rozširujú.

3. Brezno ochotné je za strednú školu priniesť milionové obeti, kým Vsetín dozaista dostal by ju takmer do daru.

4. Za sriadenie strednej školy v Brezne mocne hovorí dôvod sociálny, a ten je nasledovný:

Chudobný ľud Brezna, Podbrezovej, Hronca, Valaskej a prepočetných obcí, majúc ďaleko od seba strednú školu (v B. Bystrici), nútený je svoje deti dávať húfne len do meštianok a z tých vyšlí, i čo najlepší žiaci, vôbec nevedia sa uplatniť v úradoch, nevedia prísť k zamestnaniu, keďže dnes skoro všade požaduje sa najmenej stredoškolská vzdelanosť. I zostávajú na ťarchu svojích chudobných, robotníckych a podúradníckych rodičov. Riaditeľstvá pôšt, železníc, financií naprosto odmietajú do svojích služieb prijať meštiankárov, čím na mládeži horehronskej, ale aj na jej chudobných rodičoch pácha sa neslýchaná sociálna krivda. Nie pre svoju vinu, ale jedine len pre nedostatok strednej školy nemôže si mládež z okolia Brezna nadobudnúť potrebného stupňa vzdelanostného.

Je to kruté ubíjanie ducha a budúcnosti mládeže celého šíreho a preľudnatelého kraja breznianskeho.

Akože chudobní horehronskí rodičia zabezpečiť majú budúcnosť svojích početných detí?

Poručiť im najviacerí nemajú čoho, dosť, že ich z chatrnej mzdy, zarobenej v štátnych železiarňach, na pílach a v horách, živia a šatia. Mnohí aspoň školovaním snažia sa zabezpečiť budúcnosť svojích detí. Ale toto školovanie nateraz obmedzuje sa len na meštianky; tie sú preplnené. Len majetnejší môžu si dovoliť výloh, spojených so stredoškolským školovaním detí v B. Bystrici, v Rožňave a v Rim. Sobote. Chudoba si to dovoliť nemôže, i keďby aké nadané deti mala. Kto teda nechce Breznu dožičiť strednej školy, ten je nepriateľom, ubíjačom slovenskej chudoby v Podbrezovej, Hronci, vo Valaskej, v Helpe, Polônke, Brezne a na okolí bydliacej. Ten chce, aby z detí chudobných fabrických robotníkov drevorubačov, hájnikov, čipkárov, jarmočníkov zostali - i pri pekných rozumových vlohách - len takí chudáci, ako sú aj ich rodičia, ba ešte ubohejší. Lebo ich rodičia ešte majú aké-také zamestnanie, penziu, ale mládeži horehronskej, ak nemá potrebné školy, hrozí vandrovnícka a vysťahovalecká palica.

5. Smutným zjavom číro-čiste slovenského Brezna je aj to, že z nedostatku strednej školy idú deti študovať až do maďarskej Rim. Soboty, čo zaiste neslúži rozmachu slovenskosti, ani vôbec slavianskosti našej mládeže. Je naprosto žiaducné, aby Brezno čím skôr strednú školu dostalo.

Teraz, keď pojednáva sa úprava odpočivného staropenzistov, a medzi staropenzistmi zaiste sú i profesori, a keďže o zaslúžilých starých profesorov štát chce sa postarať hmotne, zaiste zasluhujú si toho aj teraz účinkujúci profesori a najmä suplenti-profesori Slováci. Spôsob, akým teraz zachádza sa so suplentami-profesormi Slovákmi, je pre Slovákov urážlivý a poškodzujúci náš slovenskokultúrny vývin.

Tak neprajne, tak macošsky s máloktorým druhom zamestnancov sa zachádza, ako práve s profesormi-suplentami Slovákmi. A nie div, že pre zlé výhľady do budúcnosti, pre macošské zachádzanie málo Slovákov venuje sa štúdiu profesorskému.

Po prevrate veľká väčšina na Slovensko došlých profesorov Čechov bola samý suplent. Sám zo svojej zkúsenosti to tvrdím, lebo som medzi nimi účinkoval. Zo Slovenska chodili si poskladať štátnice. Zachádzalo sa s nimi shovievave. Každý mal súcitu k chudobnému suplentovi, ktorý ťahal i ťažké svoje penzum, aj sa pripravoval na zkúšky. Tešil sa, že môže sa aj uživiť, aj doštudovať.

Slováci právom ufali sa tomu, že keď už i z chudobných slovenských študentov budú absolventi univerzity, že i týmto bude dožičené - zvlášť vzhľadom na nepatrný počet profesorov pôvodom Slovákov - že pomocou suplovania mohli by sa aj živiť, aj diplomy si zadovážiť.

Lenže je to už večitým trpkým údelom Slovákov, že vždy, keď už mali by prísť k aktivite k právu, do popredia v niečom, vždy sa im povie, to a to už nie je platné, predpisy už sprísnely, už je nadprodukcia, už len úplne diplomovaných ľudí môžeme prijímať atď.

Takto pochodili aj mnohí naší slovenskí filozopteri, hlásivší sa za profesorov-suplentov. Márne hlásili sa do služieb svojho chudobného slovenského národa. Boli odmietaní, najtiaž z milosti na meštianky prijímaní. Márne sa intervenovalo za nich na ministerstve školstva s dôvodmi, že na Slovensku v prvom rade má sa uplatniť Slovák a že nám neprestajne v časoch poprevratových hovorievané bolo, že na Slovensku Česi vďačne budú prepúšťať miesta vyrastajúcej slovenskej inteligencii. Bolo nám chladne odseknuté: Občan ako občan, žiadna prednosť. Kto má diplom, ten má prednosť. Tu neplatí žiadné slovenské rodné predprávo na zamestnanie. Áno, takto asi povedané bolo predsedovi spolku profesorov Slovákov, keď na ministerstve školstva ujímal sa suplentov-profesorov Slovákov.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP