Úterý 25. února 1930

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Wagner. Dávám mu slovo.

Posl. Wagner (německy): Dámy a pánové! Státní rozpočet nám předložený je označován panem ministrem financí drem Englišem za aktivní. Myslím, že toto označení je přece je poněkud troufalé, neboť uváží-li se, že hlavní odvětví hospodářského života v našem státě je vlastně úplně zničeno, že zemědělství dnes prožívá krisi, jaké opravdu není v Evropě rovno, pak si říkám, že bilance může býti těžko označována za aktivní, je-li hospodářský život pasivní. Při tomto stanovisku myslím, že se nemusím teprve uchylovati k nějakým důvodům. Nechci snad znovu opakovati příčiny zemědělské krise. Každý z nás a každé malé dítě již dnes má o tom jasnou představu, jaké příčiny vyvolaly zemědělskou krisi, každému dítěti je však také jasno, jaká obranná opatření by mohla přinésti pomoc. Chci si tedy odpustiti těmito věcmi se dále zabývati.

Co pokládám za svůj úkol, jest, abych zde konečně jasně a zřetelně řekl, že my na venku potřebujeme pomoci proti krisi, že krise musí býti řešena, a to ihned. Nemůžeme již čekati ani o den déle. Zemědělskou krisi možno nejen při dobré vůli řešiti v určité dohledné době, musí býti řešena bezodkladně, neboť každý den, který uplyne, zatahuje k nám sta a sta vagonů obilí, také však sta vagonů výrobků dobytkářství do naší země a nemůžeme a nesmíme zde klidně přihlížeti, jak se tyto věci vytvářejí v katastrofu. Dnes je to ještě starost, již na venku zemědělci prožívají, je to však - a to budiž také zde, na půdě sněmovny bez obalu řečeno - již nejen tato starost, nýbrž naši zemědělci upadají již v zoufalství. Tak nebudeme moci dále hospodařiti. Sestavovati aktivní bilanci a při tom si pod ochranou státu vnucovati passivní hospodářský život, to přece jen nejde! Myslím, že dnes je nám v té věci jasno, je nám jasno, že ve skutečnosti je pomoc zemědělství možná, aniž spotřebitelé byli při tom nějak postiženi. Chci vám zde uvésti několik málo příkladů.

Pozorujte jen naši tuzemskou spotřebu. V našich městech jest jednotlivý brambor v restauracích jako příkrm čítán průměrně 1 Kč. Jestliže nyní vezmete přírůstek zisku od výrobce, od zemědělce až k hostinci, tu dlužno počítati s přirážkou ne 100%, ba ani 1000%, nýbrž s přirážkou 4000 až 5000%. Prosím, vezměte tužku do ruky a počítejte. Kilogram bramborů prodává se u nás za 12 až 20 haléřů; v restauracích a v hotelích počítá se jeden brambor za 1 Kč, protože se jako příkrm nedostane více než 1 brambor, který je jen rozkrájen, což nás nesmí zaslepovati. Jestliže tedy tato jedna hlíza stojí 1 Kč a jestliže na venku musíme prodávati tuto hlízu za 2 haléře, pak je můj výpočet správný, řeknu-li, že v meziobchodu přijde k tomu 5000%, kdežto zemědělec nedostane z toho do kapsy nic. To, co vidíme při hospodaření brambory, prožíváme také v mém domovském kraji na jižní Moravě v oboru zelinářství. Máme tam pěstování okurek a chci vám jen přibližně ukázati, jak se v letošním roce vytvářely ceny. V minulém hospodářském roce obdrželi jsme za okurky 5 h, slovy pět haléřů, za salátovou okurku - to byla průměrná cena a byly doby, kdy ani zadarmo je nikdo nebral, protože totiž režie byla příliš vysoká a kupci nechtěli okurky ani darem. Salátová okurka byla tedy v obchodě prodávána za 5 haléřů, drobná okurka za 30 haléřů. Počítejte jen, jak nám byl salát předkládán v hostincích. Nedostali jsme ho nikde jinak, než za 1˙50 až 2 Kč. To je, přepočteno na kus, 10.000%, jimiž nám tu meziobchod poslouží. To jsou katastrofální číslice, a činitelé, kteří se vždy ujímají spotřebitelů, do věci však hlouběji nevidí, ať počítají a řeknou: Což při odstraňování zemědělské krise musí býti skutečně postiženo spotřebitelstvo? Pravím: Nikoliv, ani cítiti to nesmí, není toho třeba, aby zde spotřeba musila býti účastna na stoupnutí třeba jen o 1%, jestliže nám bude poskytnuta ona ochrana, které musíme žádati, poněvadž je přece přímou podmínkou dalšího hospodaření.

V našem zemědělství jsou, jak řečeno, poměry blízké zoufalství. Máme totiž dnes také v oboru pěstění obilí a výroby meliva stav, jakému nebylo ještě rovno, co republika trvá. Máme výrobky, jež jakostí nejsou horši, než výrobky ciziny, ani nejvzdálenějších států. My jich však neodbudeme. Je vyloučeno, aby tyto výrobky byly skutečně odbyty. Dnes jsou všechny sýpky plné. Pan ministr financí počítá však ve svém rozpočtu - snad ovšem podle směrnic roku minulého - daň důchodovou, daň z obratu pro zemědělce, a také daň pozemkovou, jež letos vůbec není odůvodněna, protože jsme nic neodbyli. Prohlašuji s klidným svědomím, že tento rozpočet, pokud je číselně sestaven, což snad možno udělati podle číselného stavu, počítá s číslicemi, které neodpovídají skutečnosti. Nemyslím, že je možno rolníkům něco vzíti drakonickými prostředky, totiž hodnoty, kterých nemají. Státu jsou dány prostředky a možnosti, aby postupoval exekucemi, avšak co znamenají exekuce pro vyrábějícího zemědělce, to víme my vyrábějící zemědělci dobře. Je třeba, aby nám vzali krávu z chléva a pan ministr financí bude si pak musiti v příštím roce sbírati daně někde s hvězd, neboť my nejsme s to, abychom bez svého dobytkářství třeba jen jeden den dále aktivně hospodařili. Myslím, že je snad přitaženo za vlasy, jestliže se říká, že roční rozpočet je aktivní. Byť bych si sebe výše cenil pana ministra financí a byť bych sebe výše u něho hodnotil finančního genia, je zde přece jen ohromná početní chyba, neboť pan ministr financí vychází z předpokladů, kterých ve skutečnosti není. Neboť, jestliže je daň obratová za r. 1929 měřena, podle základů z r. 1928, musím otevřeně říci, že je to klamný závěr, neboť k těmto číslicím a částkám nemůžeme dojíti za žádných okolností, ani pokud jde o pěstování obilí, ani pěstování cukrovky, zeleniny, vína, lnu a chmelu. Nezapomínejte přece, jak poklesly ceny těchto výrobků.

Vezměme na př. ječmen a chmel. Ječmen poklesl o 100%, chmel o 1000%. Z toho by musil každý jasně myslící člověk viděti, že také náklady výroby piva klesly a tím musily také poklesnouti ceny piva. Avšak nastal opak, ceny neklesly, dnes pijeme ještě právě tak drahé pivo, jako v roce 1923, a pan ministr financí dosud neudělal tak potřebného škrtu.

Myslím, že by pro nás byl pokles všeho konsumního zboží jen žádoucím. Netoužíme po stoupnutí cen našich výrobků, toužíme však po tom, aby také průmyslové výrobky držely stejný krok s našimi, pokud jde o cenu, a že nám budou dány za ceny, za které jsou skutečně zušlechťovány a vyráběny. Ať se jde také s cenami za tyto výrobky dolů, ať se zruší 6násobné mírové clo za tyto výrobky a nechť se také obšťastní 4- až 5násobným mírovým clem. Pak budeme také my moci obstáti, neboť jsme přece nejen výrobci, nýbrž i spotřebiteli těchto průmyslových výrobků, avšak tak, jak tomu je nyní, to opravdu dále nejde a nemůže to tak také dále jíti.

Chci zde krátce a jasně shrnouti naše požadavky. Jsou krátké. Předložili jsme je, obě strany zemědělského směru, jak česká, tak německá strana zemědělců "Bund der Landwirte", sněmovně v rámcové smlouvě. Řekli jsme sněmovně zcela přesně, co může přispěti k pomoci, co k řešení kritických poměrů. Trváme jako dříve na vypovězení obchodní smlouvy s Maďarskem, která zároveň dopřává také jiným státům právo výhod. Žádáme však také, aby byl zrušen § 2 tehdejší novely zákona z r. 1927, a aby tím byla celní sazba alespoň zdvojnásobena. Ani pak ještě se nám nedává žádná výhoda, dává se nám také pak jen to nejmenší, čeho je třeba pro tak nouzi trpící hospodářské postavení, jako je postavení zemědělství. Jsme vsak skromní. Nežádali jsme nikdy modré s nebe, avšak požadavky, o kterých jsem se zmínil, musíme klásti, a za žádnou cenu nechceme a nemůžeme zpět! Neboť zde je buď vše vyhráno, nebo vše prohráno! Tentokráte nemůžeme již hledati nějakou střední cestu. Naše požadavky jsou úzce vymezeny a jsou o sobě stlačeny na zrnko. Avšak toto zrnko nesmíme již obětovati, neboť kdyby přes tyto naše minimální požadavky mělo ještě něco odpadnouti, měli bychom úpadek na celé čáře a musili bychom říci, že naše politika je v úpadku! Žádáme, aby nám bylo jasně řečeno, kde nás chtějí míti, žádáme od stran, jmenovitě od stran vládních, jasnou řeč, žádáme, aby nám řekly, co chtějí zemědělství dáti. Když nechtějí, to musí býti řečeno, pak nechceme také! Neboť pak neponeseme dále odpovědnost. Za krisi, jaká dnes je, jsou všichni odpovědni. (Posl. dr Rosche [německy]: V rozpočtovém výboru řekly strany zřetelně a jasně, co chtějí dáti zemědělcům! Přečtěte si to, pak uvidíte, že je toho mnoho!) Všichni chtějí dáti jen to, čeho pak ve skutečnosti nelze dosáhnouti, k takové komedii se však nepropůjčíme. Ať podrobí naše požadavky revisi, pak se uvidí, že naše požadavky obsahují jen to, pro co se všechny strany, také strany socialistické, mohou jasně a zřetelně vysloviti, aniž snížily svou prestiž. (Posl. dr Rosche [německy]: V rozpočtovém výboru bylo ministru financí řečeno, aby zemědělcům odpustil daň pozemkovou a daň z obratu a aby jim opatřil levné úvěry. Co pak tedy chcete?) Nešli jsme tak daleko, nežádali jsme toho, poněvadž by tu došlo k oklice na dobu 5 let. Nepotřebujeme takové rozvláčné taktiky, to vede jenom k protahování a zhoršování celé akce. Chceme míti okamžitou pomoc. Chceme míti ihned cla, neboť tato jsou předpokladem dalšího hospodaření vůbec. Jsme dnes v krisi, kdy odklad jen o týden měl by za následek ztráty mnoha set milionů. Co provozuje obchod, budete vy, pane kolego, dobře věděti, poněvadž žijete na hranicích. Že daň z obratu má býti snížena, není vaším požadavkem, nýbrž požadavkem, který jsme kladli ode dávna.

My zemědělci dali jsme státu vždy to, čeho nezbytně potřeboval. Dali jsme státu vše, až jsme se sami zbavili majetku. Jestliže někdo dává, pak to byl zemědělec. Hleděli jsme k tomu klidně, ale až potud, a ne dále!

Zde má ta věc konečně jednou mez. Žádáme proto, aby nám také všemi stranami této sněmovny bylo jasně a zřetelně pověděno, kam se vlastně chce a zda se nám konečně chce pomoci z louže. Jestliže se to nechce učiniti, pak, vážení, nejsme daleko onoho stanoviska, které zastupuje krajní levice. Náš lid je vháněn do zoufalství a každý státník, který má dobrou vůli, aby zadržel hospodářské zhroucení zemědělství, nechť uváží, kam musí vésti nouzi trpící, do zoufalství vháněné zemědělce. Dnes jsme v mnohých krajích beztoho přešli k hospodaření v nejmenších rozměrech. Zemědělci v mém domovském kraji hospodaří průměrně na pozemcích 4 ha. Čtyřmi ha kryje zemědělec své živobytí a se 4 ha musí, buď jak buď, vystačiti. Druhdy byly našemu venkovu otevřeny brány Vídně, každý mohl zemědělské výrobky odnésti do Vídně téměř v košíku. Tenkráte byla naše země bohatá, dnes jsme do nejkrajnější míry zchudlí a, půjde-li to tak dále, povede to přímo k zbolševisování našeho drobného venkovského lidu! Tomu chceme zabrániti, poněvadž víme, že se tím nikomu neposlouží. Víme také, že takové věci, jsou-li hnány na ostří nože, pouze proto, protože ta nebo ona strana předstírá důvody prestiže, jsou na trvalo neudržitelny. Neoddávejme se klamu, pánové, všem těm, kdo skutečně sledují hospodářskou politiku otevřenýma očima, je dnes jasno, že je pomoci naléhavě potřebí, pomoci, jež našim požadavkům vyhoví na 100%.

Jestliže se zde nezabýváme menšími prostředky k nápravě, daněmi a tarify, poněvadž přece každému členu parlamentu zde ve sněmovně jsou ode dávna jasny, obracím se k jednotlivým zvláštním oborům a chci hlavně promluviti o oněch věcech, kde katastrofální postavení jeví se zcela neuvěřitelným způsobem. Za věcmi, které zde uvádím, stojím cele a plně svou osobou.

Přicházím tím na pole vinařství. Vinařství bylo ovšem vždy pastorkem našeho státu. Od převratu nemohli jsme na poli vinařství ani jedinkráte pozorovati nějaké ochoty se strany ministra financí. Náš zákon o dani z vína je nejpříkřejší zákon v celé střední Evropě, naproti tomu nutno označiti zákon o dani z vína v Německu za mírný, zákon v Rakousku za neobyčejně snášenlivý. Jenom u nás zachází se s vínem doslovně jako s nějakým vedlejším výrobkem zemědělským. Zapomíná se, že vinařství živí 100.000 lidí. Vidíme však také, že zde v zemědělství budeme míti v blízké budoucnosti přebytek výrobců obilnin. Měli byste býti rádi, že se tím krise mírní, že část zemědělců přechází opět k intensivnímu pěstění vína a ovoce, že se výrobě obilnin odlehčuje. Stále se mluví o racionalisaci, avšak v zemědělství znamená racionalisace: Ušlapat! Dosud nám ve vinařství nebylo dáno nic a jest velmi žalostné, že nám ministerstvo odpovědělo na resoluci jihomoravských vinařů před časem přijatou, tak že - otevřeně to přiznávám - jsem si to netroufal vinařům oznámiti. Neboť to by vedlo k zmatku. Mohu vám říci, že obyvatelstvo pěstující víno, je svrchovaně mírumilovné, že každý vinař poddajně a ochotně plnil své závazky a dávky. Ministr financí vykazuje průměrný výnos vinařství 60 milionů. To přece není položka, které je možno se lhostejně vzdáti. Jestliže pěstování vína přináší státu 60 milionů, je přece jen slušno a vhodno, jestliže se dá vinařům z jejich 60 milionů půl procenta zpět. Vždyť jsme potřební v nejširší míře. Avšak otázka vinařů nepřichází vůbec v rozpočtu. Byla zásadně škrtnuta. Ba, dokonce byla v odpovědi na naši resoluci vložena věta, že se na výrobu piva, na hodnocení piva hledí doslova jako na lidovou poživatinu. Hodnocení vína se však jako takové škrtá, nedostává se mu oné cti, jaká se propůjčuje pivovarům. Ptám se vás, proč mohl býti takový pasus vložen. Jsem přesvědčen, že pravděpodobně vládne i u našeho pana ministra financí jakýsi odpor proti pití vína. Věřím mu to také. A jsem sám plně jeho mínění, jestliže totiž byl zvyklý snad v Praze píti čtvrtku vína. Pokládá-li toto víno za zbytečný výrobek, možno to chápati. Neboť na pražském trhu musíme, bohužel, pozorovati spotřebu vín, jež by nejen měla býti zabavena, nýbrž jehož výrobci patří do žaláře. Neboť toto míchané víno, které se zde spotřebuje, nezaslouží opravdu nic jiného, než aby obchodníci a výrobci tohoto vína byli odevzdáni státnímu zástupci. Ptám se také pana ministra financí, pana ministra zemědělství a pana ministra zásobování, co pak se stalo s aférou falšovatelů vína ve velkém na pražském trhu obchodním, zda tito falšovatelé ve velkém, kteří celé vagony, ba celé železniční vlaky zfalšovaného vína uvedli do prodeje, byli přidrženi k odpovědnosti? Co se stalo s těmito lidmi, kteří tak poškozují celé vinařství? Neboť, kdybychom přinášeli na trh sladkou vodu smíchanou s líhem nebo nějakými substancemi vinné kyseliny a taninu, jako se to děje v Praze, kdybychom to podávali hostům, pak bychom se museli styděti a je hodno politování, že orgány finanční důchodkové kontroly nezasáhly dříve. Těší mne ovšem, že se alespoň tato veliká aféra dostala úřadům na vědomost. Avšak do dneška jsem nemohl zvěděti, zda skutečně nastala také nějaká změna. Myslím, že, chce-li někdo v Praze píti kapku vína, mělo by to býti alespoň víno, jež vyrostlo na révě; co se však zde přináší na trh, to nejsou naše jihomoravská nebo slovenská nebo bratislavská vína. Zde se pije Graves; a víte, odkud pochází toto Graves? Pochází z Povltaví nebo z koryta Vltavy. Slazená vltavská voda namíchaná s jakýmsi aromatem našeho jihomoravského vína: tento nápoj se zde podává hostům jako Graves. Neměla by se přece jen dávati přednost raději vínu hroznovému? Takové věci vedou k tomu, že naše sklepy zůstávají naplněny vínem. Máme do dneška víno ve sklepě a nemůžeme ho odbýti. Tato dobrá vína, která si každý jednotlivec může doma sám osladiti, neboť hoditi do něho kostku cukru není tak veliká práce - to může každý jednotlivec. K nečně může to býti zvykem v jednotlivých hostincích. Takové věci jsou přímo neodpovědné. Nechci zde přihlížeti ke krajům, kde se víno pěstuje, a nechci dále vykládati, jak mnohem lépe je na tom vinař v Rakousku a v Německu, neboť chci si to ponechati pro návrh zákona, který sám podám, který bude s největší pravděpodobností ve sněmovně předložen.

Chci přejíti ke druhé kapitole, k ovocnářství v našem kraji. V ovocnářství vznikly v katastrofální zimě 1929 ohromné ztráty a rádi bychom viděli, kdyby se byl na to vzal také v rozpočtu poněkud zřetel. Jaká však položka tu přichází? V rozpočtu nenacházíme naprosto nic. Byla zde jakási částka, jež je naprosto nedostatečná, poskytnuta již v podzimním období. Avšak tato částka nekryje ani desetinu potřeby. Chci zde zcela zvláště zdůrazniti, že se v tomto státě naprosto nic nepřispívá právě k výrobě kvalitního zboží. Naší kvalitní pšenici a kvalitnímu žitu nedostalo se posud odnikud jakékoliv podpory. Na podporu pěstování rostlin přichází v celém rozpočtu položka 2 miliony. Co se s tím udělá? Subvencuje se tím nějaká stanice na čištění osiva nebo se pěstuje vysoko hodnotné osivo, nebo bojuje se tím proti škůdcům? Co se má s tak nepatrnou částkou dělat? Toto zanedbávání zemědělství je přímo trestné. Již proto, poněvadž celá Evropa volá po kvalitních výrobcích a těchto možno dosíci jen tenkráte, jestliže se stát sám chopí pomocných opatření. Není však možno žádati od rolníka, aby vyráběl kvalitní zboží, jestliže se mu vůbec nic nedá ani nejmenší premie nebo subvence na příslušné stroje, jež jsou předpokladem soustavného kvalitního hospodaření. Jak pak to vypadá na poli dobytkářství? Zde je ta částka poněkud vyšší, avšak vzhledem k příjmům, jež opět docházejí od zemědělců, vlastně směšná. Nemůžeme to jinak nazvati. Zemědělství se téměř nic nedalo předem. Tím chci tento obor krátce odbýti s přáním, aby se ještě v poslední hodině zemědělství pokud možno pomohlo, je-li dobrá vůle a uznání u všech stran, jež dnes sedí ve vládě.

V souvislosti s tím musím také promluviti o kapitole, jak se máme zachovati k opatřením pozemkového úřadu, jež mají přímý vliv na kvalitní hospodaření rolníkovo. Chci ukázati zde několik případů. Viděli jsme, že tu a tam byly dány zbytkové statky lidem, kteří na nich sami nehospodaří, kteří ve zbytkovém statku nevidí své obživy, nýbrž dávají převzatý zbytkový statek dále jiným, pachtýřům, kteří půdu využitkují a čerta se o ni pak starají. Co se pak dostaví? Následek je špatné hospodaření, jakému není rovno. Chci zde jmenovati jeden přiklad. V obci Vinicích byl dán zbytkový statek člověku, který - rolníci, slyšte! - pěstoval na svých polích čtyřikráte ječmen, on tam nebydlí, nemá s obcí žádného styku, jeho domov je vzdálen o 20 km dále. Pěstoval tedy po čtyři roku za sebou ječmen; jaké jakosti byl poslední ječmen, nepotřebuji vykládati. Chci jen říci, že možno lépe hodnotiti rumunskou koukolovou tluč než ječmen vypěstovaný tímto člověkem. Nemá tam ani kus dobytka, ani vůz, ani pluh, avšak jeho soused se má na to dívati. Musí se ptáti: jak k tomu přijdu a jak to, že jsem povinen pleti býlí svého souseda? Nebylo by lépe, kdyby byli dali tento statek drobným lidem, pracujícímu lidu, který by také býval dosti daňově silným, aby pak státu v daních vrátil, co pro něho stát dobrého vykonal? Avšak takoví lidé, jako jmenovaný majitel zbytkového statku, neodvádějí do státního měšce nic. V prvých letech se ovšem půda důkladně využije, avšak pak přijdou hubená léta, nepřijdou po sedmi letech, nýbrž v zemědělství již pátým rokem. Ať ten člověk jen dále letos pěstuje svůj ječmen a budeme již viděti, jaká bude sklizeň z tohoto plánovitého hospodaření, totiž z tohoto hospodářství zmatku. Ptám se vás: Nemá zde pozemkový úřad možnost, aby ještě jednou udělal škrt přes takové počty? Je povinností pozemkového úřadu, aby takovým lidem, kteří hospodaří bez plánu, opět svěřený statek odňal. Nemám nic proti tomu, jestliže se tu a tam velkým trochu hřebínek přistřihne, to neškodí. Ti velcí se také druhdy o nás starali jen málo nebo vůbec ne, statky využívali, ničili, a zkupovávali, avšak pozemková reforma nesmí se zvrhnouti v hospodaření škodlivé státu a sousedním rolníkům. Takoví lidé nepřinášejí státu nic, nemohou mu přinésti a nepřinesou nic. Pravím dále: Pokládáte to za spravedlivé, že takovým velkostatkářům, jakých máme na jižní Moravě bez počtu, statky věnoval za desetinu jejich hodnoty? Ba, byl jim dokonce ještě ze státního měšce dán dar, když se od nich nepožadovaly ani poplatky, ani dávky. To je přece úbytek státních příjmů. Zde přece bylo možno získati příjmy a každý z těchto majitelů zbytkových statků byl by to býval rád zaplatil, poněvadž je sám přesvědčen, že zbytkový statek i pak stále ještě zůstane bohatým darem, který mu zde byl dán. Nemluvím o drobných lidech, kterým bylo přiřčeno nějaké jitro nebo měřice, ti mají plně co dělati, a ať na tom klidně hospodaří. Mají dosti velké břemeno tím, že jsou ochuzeni. Darovati však poplatky a obecní dávky majiteli zbytkového statku, to je přece jenom mnoho.

Poukázal bych zde na jeden případ v mém kraji. Moje domovská obec sama měla to štěstí, že dostala jednoho majitele zbytkového statku, který získal za půl milionu zbytkový statek Lechovice. Byla to známá osobnost, jakýsi Kalab. Tento člověk převzal zbytkový statek, dobrý dvůr, v nejlepším stavu, a za to zaplatil půl milionu. Tento muž byl pravým umělcem v každém směru. Přivedl to tak daleko, že v jednom roce na dvoře tak špatně hospodařil, že po roce a, myslím, dvou měsících, udělal na tento dvůr jen dva miliony knihovních dluhů. Vidíme tedy, že to bylo jistě "intensivní" hospodaření, o tom nemůže býti pro nás všechny žádné pochybnosti. Nyní byl tento člověk přirozeně dohnán a přinucen, aby toto hospodářství exekučně prodal. Dříve ještě došlo k dobrovolné dražbě. Přišlo k dražebnímu prodeji a tu dály se věci, jež překonávají vše, co zde již bylo. Obec sama a jiní uchazeči vystoupí, zaplatili, resp. nabídli za dvůr plné dva miliony, takže by byly kryty veškeré pohledávky, že tedy také všichni věřitelé by byli bývali plně uspokojeni. A hle! Milý majitel se v poslední chvíli lépe rozmyslil a jeho věřitelé, jmenovitě banky, mezi nimi Brněnská banka, zřekly se velkomyslně 500.000 Kč. Byly nabídnuty 2 miliony, ty však nebyly přijaty, bylo přijato jen 1,500.000 Kč. Věřte to nebo ne, tak se ty věci mají, smlouva byla uzavřena u krajského soudu ve Znojmě a možno do ní stále ještě nahlédnouti. Ptáme se mimovolně, jaká to musí býti správní rada této banky, když při dalším prodeji majetku svého dlužníka může se klidně vzdáti půl milionu, a ptám se, zda se to kdy v dějinách světa přihodilo, že nějaká veliká banka, že vůbec nějaký věřitel vzal raději méně, než více. Ptám se, zda takové poměry mají příkladu. Jak se zdá, nikoliv. Vidíte, jak přešla věc na nového majitele, kterému se přirozeně nedaří právě dobře. Z domkáře se neudělá přes noc pán na rytířském statku, to je přespříliš dobrého. Bohužel se zde nehledělo na to, že patří k této věci také ještě provozovací kapitál, ten tomuto člověku chybí, a já se ptám jen, jak je to možno ospravedlniti, že ani tento člověk nemusí odváděti žádných dávek, že také tento druhý majitel je dávek zproštěn. Dávka z přírůstku hodnoty byla mu zemským poplatkovým úřadem v Brně předepsána, avšak jeho stížnosti bylo bohužel vyhověno. Řeklo se: Koupils s výslovným povolením pozemkového úřadu, byl to stále ještě nucený kup, ačkoliv to byl skutečně dražební prodej a dražební cena byla složena. Přes to nepotřebuje tento člověk platiti žádných dávek a poplatků.

Tak nebudeme s naší obcí - a také s naším zemědělstvím - nikdy aktivní. A co si říkají dnes naši drobní lidé? U nás je dnes takové smýšlení, jež praví: Lechovice jsou vůbec zproštěny dávek, neplatíme dávek, když majitel rytířského statku žádných neplatí, co potřebujeme my ubozí lidé tu ještě platiti? Platili jsme poctivě za každý přesun pozemkového majetku své dávky, každý to považoval za podmínku kupu, ale dnes vidíme pravý toho opak. Takovým lidem, kteří mají 600 měřic pozemků a paradují dvorem a panským domem, se s dávkou čeká. To je příliš dobrého a ptám se vás, zda by zde nebylo nutně třeba nápravy. Zeptal bych se pana ministra financi, zda nechce pojmouti do státního rozpočtu takové položky, zda neměl s takovými položkami počítati? Řekl nám jasně, že zemské finance nejsou nejrůžovější. Tak však nebudou zemské finance a obecní finance jistě sanovány! (Posl. dr Rosche [německy]: To je daňová nemorálka!) Ano, to již není žádná morálka. To ke kapitole pozemková reforma. Souvisí to přímo s celým zemědělským problémem. Neboť tito zemědělci, kteří dnes sedí na takových statcích, a tam skutečně nejsou pravými lidmi, neprospívají hospodářství, ti nám všem spíše škodí. Schodky jejich hospodářství musíme krýti našimi hospodářstvími. Nápravu těchto poměrů kladu za úkol naší sněmovně. Přál bych si jen, aby toto mínění převzali také ti, kdo o těchto poměrech rozhodují.

Moje výklady nejsou zahroceny proti českému živlu, ne, toho jsem dalek, chci jen zdůrazniti hospodářský moment. Mně je - opakuji - lhostejno, zda tam sedí nějaký hrabě nebo nějaký nový selský hrabě. Avšak není mně lhostejno, zda z takových ohromných majetků státu plynou příjmy či nikoliv. Já se svým malým hospodářstvím musím daně platiti, těmto lidem se však nesmí povoliti ani sečkání dávek a poplatků. Byl by to úbytek příjmů pro státní pokladnu. Zde se musí na tyto věci jasně hleděti, jinak nepřijdeme kupředu. Ve státě je ostatně řada oborů, kde se dnes stále ještě opravdu hospodaří rozhazovačně. Chci říci také k tomu něco.

Jsem poslední, který by snad chtěl hájiti stanovisko, že tak zvané menšinové školy mají se světa zmizeti, jsem však také poslední, který může schvalovati, jestliže v mimořádné zemědělské krisi jsou dnes vesnice obšťastňovány luxusními stavbami pro školy, jsou-li za miliony stavěny školní budovy, jez na konec zůstávají bez dětí. Prosím, aby se bral ohled na tyto skutečnosti. Mluvím nyní jen o onom kraji, jenž je mně nejbližší, který znám přesně do posledního kamínku. Prosím, abyste tyto věci poslouchali a sami zkoumali jejich pravdivost. Na jižní Moravě zřídili jsme školy se 4 dětmi ve Chvalaticích, pro 2 děti v Lechovicích a v Liliendorfu, pro 3 děti v Litobratřicích, pro 5 dětí ve Starém Petříně a ve Stálkách, pro 7 dětí ve Štítarech, pro 6 dětí v Bartošově. V krisi, jež zemědělství tak tísní, kde nevíme, kudy kam s placením, ani nevíme, zda zítra ještě budeme míti zlámaný groš, abychom mohli platiti nejmenší dluhy, přemýšlejí rolníci také o tom a táží se, zda je toho třeba, zda tyto výdaje po 40, 50 a 100.000 Kč v jednotlivých obcích jsou nutné. Dávám na uváženou, zda by nebylo lépe, kdyby se rodičům těchto dětí, všem rodičům dalo za to do ruky 2.000, 3.000 Kč a řeklo se jim, nech učiti své dítě v nejbližším městě. Ani učitelé na menšinových školách se snad necítí šťastnými, musí-li dělati hofmistra pro četníka. Musejí upadnouti v zoufalství, jestliže zde vidí rok co rok 2 děti a musejí si připadati v životě přece jen poněkud zbytečnými. Jsem proto plně a zcela pro toto stanovisko. Ať se rodičům umožní, aby se dětem učinila česká škola přístupnou, ať se poskytne nějaká částka, aby rodiče daly tyto děti do nejbližší osady, kde těmto dětem se může dostati vyučování v jejich jazyce. To by znamenalo roční úsporu nejen statisíců, nýbrž mnoha milionů. Vybírám jen tento kraj jako příklad, uvažte však, kolik takových krajů máme, kde všude se může šetřiti. Jestliže nám docházejí na jedné straně žaloby německého lidu na rozhazování, zcela oprávněné žaloby, že na př. v Bartošově, kde má 7 dětí menšinovou školu, avšak 41 dětí německých v této obci nemůže po 9 let dostati žádné školy, tu ptají se sebe a mne, jak je možno zde přece tyto věci ještě ospravedlniti, jaké ještě stanovisko máme zaujmouti jako vládní politikové, ptají se mne, jak jsme zde blamováni před vlastními voliči, jak se zde přímo stává člověk směšnou loutkou, jestliže se nepodařilo pro 41 dětí domoci se ani hromadného vyučování. Ani jsme nežádali veřejnou školu, žádali jsme školu soukromou, nebylo to však možno. Rolníci ptají se právě v dnešní strašné krisi, zda takové výdaje jsou potřebné, zda by nebyly nutnějšími jiné výdaje nebo zda by se neměl zavésti úsporný systém, který právě v dnešní době by byl odůvodněný. Ano, takto hospodařiti, to snad již nelze nazvati chytrým hospodářstvím. Myslím, jestliže hospodářský život je pasivní, pak je těžko sestavovati aktivní bilance a divím se jen optimismu, který projevil pan ministr financí. Na jedné straně jmenoval jsem výdaje na školy, na druhé straně stejné výdaje na dětské školky; tu přiházejí se věci, jimž není již rovno. Uvažte, české dětské školky jsou v Lechovicích pro 2 děti, v Liliendorfu pro 3 děti, v Hostěradicích pro 3 děti, v Olbramovicích pro 5, v Božicích pro 7, v Podmolí pro 7, v Bartošově pro 3, v Bílém Kameni pro 4, ve Smilově pro 6 dětí; nuže, pro Boha, jsou skutečně takové dětské školky oprávněny? Jak je tomu u nás? Tu je dítě četníka a dítě poštmistra, každý z nich má jen 1 dítě, matky se ovšem doma nudí, dětem je přece u matky lépe než v mateřské škole. Jsou tu skutečně výdaje, které před širokou veřejností našeho rolnického lidu, který právně myslí a vždy má smysl pro právo, nelze opravdu již ospravedlniti. Uvažme, zda je zde ještě nějaký věcný důvod, který by ukazoval, že je nutno takové zbytečné dětské školky udržovati. Naproti tomu poukazuji na Nový Přerov, který se 74 dětmi nemá ještě žádné školy, Bartošov s 41 dětmi, žádná škola, Mlíčovice při 20 dětech žádná škola, ani povolení na školu soukromou, která by stát a zemi nic nestála. Nahlédnete, že my venku máme častěji velmi těžké postavení, že ztěží jsme s to, abychom téměř sami sebe ospravedlnili. Doznávám to zde zcela upřímně, vím, že oposice z toho snad bude vytloukati kapitál.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP