Úterý 25. února 1930

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Zadina. Dávám mu slovo.

Posl. dr Zadina: Slavná sněmovno! Státní rozpočet, který projednáváme, je vlastně úplným a jasným obrazem poměru občanstva ke státu a naopak, poněvadž zobrazuje nám, jaké povinnosti přinášejí občané vůči státu na jedné straně, a na straně druhé, jakou péči věnuje stát potřebám svého obyvatelstva. Schválený rozpočet také dá zmocnění vládě k vybírání daní. A tu letošního roku při projednávání rozpočtu naši zemědělci kladou rozhodujícím činitelům ve státě otázku, jak se stát stará vůbec o to, aby naši zemědělci daně platiti mohli. (Výborně!) Podle všech platných zákonů se daň platí toliko z výnosu, důchodu nebo z obratu a tyto všecky tři základy právě v současné době našim zemědělcům scházejí.

Ale přes to pozorujeme, že berní praxe na našem venkově se přiostřuje skutečně měrou krutou a bezohlednou. Minulý týden dal jsem p. ministrovi financí dva doklady, kde jsem prokázal, že berní úřad v Čáslavi exekvuje a zabavuje dobytek pro daně, které byly zaplaceny před 5 roky. (Slyšte!) To mluví za celé knihy, to nepotřebuje se rozebírati, to mluví o nepořádku a o všech těch nepěkných zjevech, které jsou stále ještě u našich berních úřadů.

Jinak dobře víme, jaké záludné útoky byly podniknuty na naše zemědělce tím, že byly dány direktivy berním úřadům, aby paušály pro daň důchodovou zvýšeny byly o 20 až 30%, ač jsme právem očekávali, že dojde k podstatnému, pronikavému snížení.

Vážené dámy a pánové! Za této situace, v době nejtěžší zemědělské krise, všecky vrstvy zemědělců s největším rozhorčením stěžují si na to, že náš stát neplní svou povinnost vůči zemědělství, že nechává je stále bez pomoci, bez ochrany a to v době, kdy všecky jiné státy, každý něco podniká na pomoc svému zemědělství.

Je pravda, že naše vláda ve vládním prohlášení prohlásila, že uznává zemědělskou krisi, že ji chce řešit, ale řekla, že bude teprve hledati prostředky. Mám dojem a pocit, že naše vláda ještě je nenašla, že není ještě ani dohodnuta o prostředcích a že hledání moc dlouho trvá. Konstatuji, že našich zemědělců se zmocňuje zklamání, zoufalost, na našem venkově se valí veliká vlna nespokojenosti (Tak jest!) a přímo říkám nedůvěry, zda nynější režim, který řídí stát, a zda nynější koalice je vůbec s to, nebo má-li vůbec dobrý úmysl a dobrou vůli zemědělskou krisi řešit. Já s velikou vážností zde prohlašují, že otázka řešení zemědělské krise je problémem nejen hospodářským a sociálním, nýbrž i státně-politickým. (Potlesk.) Podle našeho názoru těžiště celé vnitřně-politické situace spočívá na otázce, zda nynější režim v nejkratší době provede vyřešení tohoto velikého, těžkého úkolu. (Výborně! - Potlesk.)

My republikáni vytýkáme - a dnes to říkám velmi důrazně - že největší vinu na tom, že propukla a udržuje se zemědělská krise v našem státě, nese naše obchodní politika. Jde o otázky styku se světem, o otázky světového obchodu v mezinárodním styku zahraničním, které upravuje a reguluje obchodní politika. A my konstatujeme, že naše obchodní politika od samého převratu měla dva lokte, dlouhý, moc dlouhý loket pro průmysl - a velice krátký loket pro zemědělství, a podle toho měřila. Naše zemědělství bylo necháno 8 roků vůbec bez celní ochrany v tomto státě. A co jsme zavedli před 4 roky, r. 1926, to nestačí, aby se nazývalo celní ochranou.

Na účet našeho zemědělství byly uzavírány obchodní smlouvy, všecky na účet zemědělců! A aby se nemusil dělati pořádek, tak necháváme celní tarif rakouskouherský stále v platnosti a ještě jsme ho značně pokazili nešťastnými celními koeficienty. Konstatuji: Žádný stát v Evropě, ani snad Albanie, poněvadž dříve neexistovala, nemá nějaký předválečný tarif, všecky státy si zařídily své vlastní autonomní celní tarify, ježto po světové válce se vytvořila nová orientace hospodářské a obchodní politiky, jedině my laborujeme stále s tarifem rakousko-uherským. A ministr obchodu - a to mu vytýkám - v rozpočtovém výboru velmi důrazně prohlásil, že prý nemáme potřebu ten celní tarif u nás upravovati, že prý počkáme, až se na mezinárodním foru sjedná dohoda stran systematiky, stran nomenklatury celního tarifu. Ale to může také trvat 5 až 8 roků, a to bychom se vůbec nedočkali celního tarifu. Konstatuji, že náš celní tarif rakousko-uherského původu, rozvrácený a znevážněný ještě nešťastnou úpravou koeficientů, je pro mne obchodně politickým monstrem, které nemůže býti základem pro naši obchodní politiku dále. (Tak jest!)

Těžce neseme, že naše Národní shromáždění málo kdy pojednává o otázkách obchodní politiky, jako vůbec se mně zdá, že o zahraniční politice málo se zde mluví, a toho jsou si vědomi činitelé, kteří nám obchodní politiku spravují a řídí. Ti zneužili toho k tomu, že naši obchodní politiku zavedli skutečně na zcestí. Takto se obchodní politika vésti nemá. Tvrdím, že naše obchodní politika jest jednostranná, straní průmyslu a poškozuje zemědělství. Je nedemokratická, poněvadž zanedbává zájmy a potřeby nejširších vrstev jak konsumentů, tak i zemědělců. Porušila rovnováhu hospodářskou ve státě mezi zemědělstvím a průmyslem a nedovedla obhájiti naše zájmy a potřeby v mezinárodním obchodě řádnou úpravou obchodních styků.

Chci býti stručný a proto z kapitoly obchodních smluv konstatuji jen toto: dělali jsme obchodní smlouvy úžasně naspěch. Zatím co Německo nedělalo obchodní smlouvy, čeká stále, až se mezinárodní poměry hospodářské stabilisují - Německo udělalo toliko asi 3 tarifní smlouvy, s Francií, Švédskem a Finskem, ale se žádným jiným evropským státem my jsme cestovali již r. 1923 a 1924 po celé Evropě, uzavírali jsme obchodní smlouvy a dnes máme vázané ruce v obchodních smlouvách, kdežto Německo je volné. Naše věci vypadají tak, že obchodní bilance, která ještě v prvých letech byla dosti aktivní, aktivum činilo 2 až 3 miliardy, loňského roku se pokazila tak, že jsme zápasili s pasivitou, teprve na konec roku se zachránila aktivita asi půl miliardy. Ale kdybychom šli do detailů naší obchodní bilance a zkoumali ji, přišli bychom na řadu jiných nezdravých zjevů. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Vytýkám jen jedno: Naše obchodní styky s nejdůležitějšími státy v Evropě, jako s Německem, Polskem. Francií se kterými udržujeme téměř 40% našeho zahraničního obchodu, jsou pasivní pro nás téměř 2 miliardami. (Slyšte!) Tak vypadáme v úpravě obchodních styků s nejbližšími státy. Ještě r. 1927 jsme měli v dovozu do Německa aktivum 1 miliardy, roku 1928 byla rovnováha a roku loňského jsme přišli do pasiva, které činí 1 miliardu. Náš vývoz do Německa úžasně klesá, německý export k nám úžasně stoupá.

Naše pasivum vůči Francii již řadu roků je to chronický zjev - činí asi půl miliardy, vůči Polsku passivum asi 400 milionů korun, také chronicky. To jsou ty neblahé příznaky na obzoru naší obchodní politiky.

Slavná sněmovno! Konstatuji dále, když přecházím k otázkám zemědělské krise, že příčiny zemědělské krise, jak je řada kolegů našeho klubu rozebírala, všechny se odnášejí k poměrům na mezinárodním trhu, k mezinárodním poměrům hospodářským. Hraje tu roli zejména okolnost, že jsou veliké přebytky zásob obilí, zejména pšenice, chmele atd., které působí deroutu, mezinárodní spekulace těch silných koncernů, zejména amerických, je zneužívá k ubíjení cen. Vidíme, že celní politika jiných států zvyšuje celní hradby a nás zanechávají v inundaci. Kromě toho dávají některé státy určité exportní výhody, syndikáty, exportní premie, bonifikace, jako se to dělá v Polsku pomocí syndikátů, exportních premií, rovněž tak postupuje Maďarsko atd. To všechno je namířeno na ubíjení našeho trhu, našich cen, takže konstatuji, že krise cenová i odbytová v našem zemědělství je zde nejostřejší ze všech evropských států. Naše cenová hladina je skoro nižší než v Polsku. Proto také těžiště řešení zemědělské krise ne spočívá na problému produkčním a není tedy třeba, aby nám někdo stále radil: ještě hlouběji orejte, hnojte, meliorujte atd. Tam jsme problém řešili a řešíme ho v rámci hospodářského programu. Těžiště naší krise spočívá na otázce zpeněžování zemědělských výrobků, poněvadž jde o krisi cenovou a odbytovou. Proto každý prostředek, který se nám dává, posuzujeme s tohoto hlediska, co nám přinese v otázce ceny a co nám přinese v otázce lepšího odbytu zemědělských výrobků.

Čtyři principy chtěl bych viděti řešeny v oboru obchodní politiky na pomoc našemu zemědělství. Především vyřešiti soustavu zemědělských cel na to niveau, abychom v tom viděli účel cel vyrovnávacích, vyrovnání rozdílu ve výrobních nákladech našeho zemědělství proti zemědělství v cizině, zejména v extensivních státech. 40% činí rozdíl výrobních nákladech u zemědělství našeho a polského. Za druhé chceme vytvořiti soustavu mimořádných opatření, která by čelila mimořádnému dumpingu, spekulačním zjevům ciziny proti nám. Za třetí chceme viděti i my zemědělci určitý systém napomáhající exportu našich přebytkových zásob. Máme též přebytky zásob v obilí, je to ječmen, žito, oves, chmel, zelenina, ovoce a řada jiných artiklů. Za čtvrté nás letošní krise poučuje o tom, že nestačí jen cla, míněná pro zabezpečení existence našeho zemědělství pro normální poměry, nýbrž že musí býti zvláštní mimořádná opatření, která by se uplatnila v době krise cenové.

Na těchto zásadách formulovali jsme náš návrh celního zákona, který jsme zde předložili v měsíci lednu. Tam jsme vyřešili zejména 3 kapitoly. Především novou úpravu cel, rozšíření systému dovozních listů a mimořádná opatření pro dobu krisí, zejména cenových.

Ohledně úpravy cel naše návrhy celní pro obilí i dobytek opíráme o důvody, které nám nikdo nezviklá, a formulovali jsme celní sazby tak, abychom provedli úplnou valorisaci cel předválečných tím, že jsme je násobili koeficientem 10. Dále se tím přibližujeme částečně k paritě s průmyslem a zavádíme aspoň částečně rovnováhu se cly v cizině, zejména se cly v Německu. Na základě toho navrhujeme, aby cla obilní se pohybovala na hladině asi 56 až 60 na 1 q, a to cla smluvní. U pšenice, která jest standardem v obilnářství vůbec, navrhujeme sazbu celní 60. Konstatuji, že všechny evropské státy, pokud jsou importní a udržují ochranářskou politiku, mají sazby vesměs vyšší. Tak Německo 76 Kč, Francie 64 Kč, Italie 90 Kč, Estonsko a Baltické státy přes 60 Kč atd. Tak budeme my, kdybychom sazbu tu prosadili, se clem na pšenici nejnižší v evropských státech importních. U cel dobytčích navrhujeme zvýšení na hladinu: u dobytka hovězího 2 Kč, u dobytka jatečného 2˙5 Kč, u vepřového 2.5-3 Kč za 1 kg živé váhy. Bereme zvláštní zřetel na zájmy malozemědělců v oboru drobné výroby živočišné, pokud jde o drůbež, husy, vejce a včelařské výrobky. Konstatuji dále, že návrh náš ohledně sazeb celních měl náležitý zřetel na ty sazby celní, které minulého roku v červnu a prosinci byly odhlasovány v berlínském parlamentě. Naše hladina cel odpovídá hladině cel německých; souhlas k zemědělským clům v Německu daly všechny vrstvy německého národa, průmysl, konsumenti i socialisté, zákony ty se rodily za socialistické vlády v Německu, kde předsedou vlády jest Müller, vůdce sociální demokracie, a kde v počtu ministrů mají socialisté polovičku. Nechybujeme tudíž, když říkáme, že za vlády socialistické se ty celní sazby v Německu rodily, kteréžto sazby měly by také pro nás význam. Socialismus jest internacionální hnutí a program, a jestliže socialismus uznal potřebu této ochrany pro zemědělce německého, chtěl bych říci, že socialismus také se stanoviska programového, taktického i politického tutéž potřebu uzná i pro zemědělce československého. (Výborně! - Posl. Stivín: V Německu jsou rozumnější lidé na straně agrární!) Ale na straně socialistů ještě více, poněvadž socialisté tam vyhověli zemědělským požadavkům. Možná, že se nemýlíte, že agrárníci byli rozumnější. Ale já tvrdím, že socialisté jsou tam ještě rozumnější. (Posl. Tomášek: Teď se dovídáme, že v Německu jsou vlastně nejrozumnější lidé!) Zdá se podle vašeho kol. Stivína, poněvadž já navazuji pouze na jeho vývody. To je zjev a poučení také pro nás a naši socialisté měli by si dáti ruku na srdce a měli by tyto věci zkoumati, poněvadž poměry našeho státu a Německa jsou více méně příbuzné. Oba tyto státy nesou totiž charakter států zemědělských a průmyslových. A kdybychom šli do minulosti, do podrobností, viděli bychom, že poloha Československa a Německa ve střední Evropě má hodně příbuzných příznaků v oboru hospodářském a ze je to již tradice z Rakousko-Uherska, které, jak známo, udržovalo v obchodní politice stejný krok s Německem. Tvrdím, chce-li Československo ve střední Evropě udržeti určitou hospodářskou rovnováhu s Německem, že musí také s Německem držeti pokud možno paritní krok i v oboru obchodní a celní politiky. Jestliže zde něco porušíme, obávám se, že přijdeme do nebezpečné hospodářské odvislosti.

Pokud se týče dovozních listů, navrhujeme v našem zákoně rozšíření, aby vedle dosavadního obilí, luštěnin a mouky byl tento systém rozšířen také dále na jiné ještě plodiny, které jsou schopné a způsobilé exportu, na dobytek, máslo, sýry, maso, brambory, zeleninu, a sice zase po vzoru ciziny, která nás už předešla. Německo, Rakousko i Maďarsko tento systém rozšiřují, a kdybychom zůstali pozadu, mohli bychom přijíti k těžkým hospodářským kalamitám. Pro náš systém dovozních listů mluví řada vážných důvodů, proto je rozebírán, poněvadž se jim u nás stále ještě nechce rozuměti. Dovozní listy jsou u nás potřebné proto, poněvadž máme zvláštní polohu teritoriální ve střední Evropě, dále nerovnost polohy oblastí producentských a oblastí konsumních. Konsumní oblasti máme na českém severu, na Ostravsku, v Praze atd., oblasti producentské jsou hlavně na českém jihu, v jižní Moravě a západním Slovensku. Nestejnou polohu pozorujeme také na různém směru dovozu k nám, přes Děčín konkurence z Ameriky, přes Bratislavu z jihu a nestejný směr našeho exportu československého, jako český jih má směr k jihu atd. Zkrátka konstatujeme, že dovozní listy jsou toho druhu, že mohou nivelisovati tržní poměry také v našem státě tak, abychom to mohli označiti za účelné opatření hospodářské.

Celý osud specielně našeho ječmenářství a sladařství spočívá na dovozním listu. Je přece známo, že Německo v poslední době, v měsíci prosinci m. r. zvýšilo clo na ječmen na 72 Kč a u sladu na 144 Kč. Laskavě posuďte, jaké to činí procento, když u nás stojí ječmen 120 Kč a Němci mají clo 72 Kč. Jak tam můžeme vyvážeti, to je vyloučeno! Slad u nás stojí asi 240 Kč průměrně a clo činí 144 Kč. Dále Německo na ječmen a slad má dovozní listy, které činí 52 Kč hodnoty u 1 q. A teď posuďte sami, jaké jsou z toho neblahé důsledky. Za prvé náš export ječmene a sladu do Německa úplně uvázne, ačkoliv se tam vyváželo 80% ječmene a 40% sladu. Dále vidíme už zjevy, že náš průmysl sladařský se stěhuje do Německa. 4 sladovny už do Německa přešly. Dalším zjevem neblahým jest, že Němci, a to jest ta ironie osudu, začínají dnes voziti ječmen a slad k nám. Mohli jste čísti v novinách, jak Němci posílají do Olomouce, do středu Hané, nabídku na ječmen na 120 Kč. K takové ironii došlo, že tržiště, kam jsme vyváželi, nabízí nyní nám, k nám se odtud dováží. Proč? Poněvadž dovozní listy činí jen 52 Kč. Tím exporter německý absorbuje naše clo, které dělá 34, a ještě mu zbude 18 Kč na dovozné. Čili Němci z oblasti Vratislavy docilují v Olomouci tutéž cenu jako doma. Tu vzdálenost překonává dovozní list. Dovozní list přibližuje zboží a tržiště. Čtvrtý neblahý důsledek je ten, že na světovém trhu, řekněme v Anglii, Švýcarsku, Rakousku, kam ještě náš ječmen a slad vyvážíme, setkáme se s konkurencí Německa u ječmene a sladu, která bude levnější a bude vytlačovati náš export.

To jsou ty neblahé důsledky naší obchodní politiky, která je krátkozraká, která se nedovede přizpůsobovati obchodní politice ciziny, která zanedbává naše domácí potřeby a která nám prohrává v zahraničních stycích největší hodnoty našeho národohospodářství. Export ječmene a sladu, posuďte sami, činil r. 1927 800 mil. Kč, tedy po cukru a dříví jest to naše třetí největší položka, která je plně aktivní, poněvadž vychází jen z domácího zemědělství a z domácích prostředků našich a nenese žádné pasivní položky dovozu. To byl základní pilíř aktivnosti naší obchodní bilance a ten se otřásá tak nebezpečně, že hrozí klesnutím. Tuto kapitolu můžeme zachrániti jen tehdy, když po vzoru Německa zavedeme dovozní listy na ječmen a slad se stejnými hodnotami celnými jako Německo.

Další náš republikánský návrh ohledně úpravy celní je ten, že navrhujeme zvláštní mimořádné prostředky pro dobu krise. Cla jsou prostředkem pro normální poměry, musíme je však upraviti také pro krisi. Proto jsme volili účinnější formu. Navrhuje se dovozní monopol, nouzová cla, celní nouzové přirážky atd. Na názvu konečně nesejde. My jsme se rozhodli na pojmu celní přirážky, kterou navrhujeme pro ty doby, kdy ceny obilí klesnou pod určité směrné ceny, jak jsme naznačili ve svém návrhu.

Největší chybou, kterou spáchala naše obchodní politika, je, že porušila rovnováhu mezi zemědělstvím a průmyslem. Tou největší chybou byla však úprava koeficientů, která byla tak nešťastná, že se zde ten dvojí loket osvědčil: ten krátký pro zemědělce a dlouhý pro průmysl. Zemědělským položkám daly se koeficienty toliko 5 až 7, málokdy 10 ale průmyslu se daly koeficienty daleko vyšší. Konstatuji, když počítáme položky a subpoložky, že jen 20% průmyslových položek a subpoložek má koeficient 7 až 10 a všechny ostatní, a sice 80% položek průmyslových má koeficient vyšší než 10, ano až 30 a sice - rozvádím ještě dál - plných 50% průmyslových položek má koeficient 20 až 30.

To bylo v době, kdy kurs naší koruny stál na jedné třetině nynějšího kursu. Jestliže jsme dali koeficient 30, tak letošního roku by mohlo stačiti těch 10. Tyto věci zasluhují úpravy. Není možná, aby zde byla dále tak velká disparita mezi zemědělstvím a průmyslem. Máme zájem na rozvoji našeho průmyslu, poněvadž je konsumentem našich surovin, našich potravin, ale soudím, že těžiště zájmů našeho průmyslu nespočívá ve zbytečné celní ochraně, nýbrž spíše v exportu; proto bychom přáli našemu průmyslu vytvořiti celou soustavu a systém všech vymožeností a výhod pro podporování exportu výrobků do ciziny.

Disparita mezi zemědělstvím a průmyslem - a to budeme stále opakovati - se projevuje v těch t. zv. cennových kleštích, kde se porovnává index cen průmyslových a zemědělských výrobků, a diference činí 25 až 30%, zjev to, který kdyby měl trvati v našem státě nadále, musil by vésti k úpadku našeho zemědělství. To bychom prostě nesnesli. Proto tvrdím, že tato křiklavá nesrovnalost mezi zemědělstvím a průmyslem musí býti napravena. (Posl. dr Hodáč: Chcete snížení průmyslových cel či zvýšení zemědělských?) Jak jsem již jednou řekl, chceme obojí, chceme částečné snížení cel průmyslových a částečné zvýšení zemědělských cel a budeme pak na paritě.

Chci jedno prohlásiti: Nemůžeme přihlížeti k tomu zjevu, aby v tom Národním domě, který stavíme společně, prací všech vrstev v národě, ten zemědělec bydlel v chudém sklepě a průmyslový člověk v bohatých salonech. (Výborně! Potlesk. - Posl. Srba: A dělník 10 m pod zemí!) - Tak asi s námi současně.

Dalším důležitým úkolem naší obchodní politiky jest, aby udržovala určitou hospodářskou rovnováhu zde ve střední Evropě, abychom zejména nepřišli do nějaké hospodářské odvislosti od mocných sousedů. Již dříve jsem poukázal na to, že náš poměr k Německu se silně hospodářsky kalí. Byli jsme aktivní ještě před 3 roky a jsme v posledním roce silně pasivní. To je nejnepříznivější příznak na obzoru naší obchodní politiky. Jsme jednou miliardou pasivní v obchodě s Německem za minulý rok!

My zemědělci jsme tento zjev předpovídali, a poukazovali na to, že to bude důsledkem naší obchodní politiky. A dnes klademe otázku k vedoucím činitelům naší obchodní politiky, jak tento zjev odstraniti. Tážeme se, jak je obchodní politika připravena na obchodní smlouvu s Německem. Tážeme se, jaké budou důsledky, až tu smlouvu uzavřeme. Mám přesvědčení, že za dnešního systému obchodní politiky naší nemůžeme obchodní smlouvu s Německem vůbec uzavříti. V čem spočívá rozdíl mezi naší obchodní politikou a německou? Rozdíl spočívá v tom - o tom jsme zde už mnohokráte mluvili a psali - že Německo má zemědělská cla dvojnásobná proti Československu. Dvojnásobná zemědělská cla platí v Německu a pak je pochopitelno, že nemůžeme naše přebytkové zásoby, náš ječmen, náš slad zeleninu, ovoce atd. do Německa vyvážeti. Naproti tomu ovšem dobře vidíme, že naše průmyslová cla, jsou úžasně vysoká, jsou průměrně trojnásobná jako v Německu. To je taková disparita v obchodní politice, že když ji porovnáme, máme tu nejsmutnější vyhlídky na vývoj a uzavření obchodní smlouvy.

Tvrdím, že zemědělská cla, která navrhujeme, mají s tohoto hlediska také velký význam negociační, že mají býti podkladem právě pro sjednávání německé obchodní smlouvy a že jsou přímo předpokladem alespoň trochu úspěšného uzavření obchodní smlouvy s Německem.

Řešení zemědělské krise se může ubírati tou nebo onou cestou, může se ubírati i po cestě zmocňovacího zákona. Máme zmocňovací zákon z r. 1921, který zmocňuje vládu, aby pomocí koeficientů upravovala cla, když se poměry u nás změní. A opravdu se poměry změnily, a to tak, že znamenají katastrofu pro naše zemědělství. Je tu tedy možnost zkráceným řízením upraviti zemědělská cla, i pomocí vládního nařízení. Ovšem některé otázky, jako otázka nového systému dobytčích cel, dovozních listů a celních přirážek, musí se vyřešiti zákonem. Ale při tom nebo onom způsobu řešení je vždy nutným předpokladem revise obchodní smlouvy s Maďarskem. Při této smlouvě jsme vázali nešťastně řadu zemědělských položek, pšenice, žita, cla na dobytek, maso atd., takže chceme-li našemu zemědělství pomoci, musíme provésti revisi obchodní smlouvy s Maďarskem.

Podle mého názoru je taková revise možná, poněvadž se dá vyřešiti kompensací na jiných položkách. (Posl. dr Hodáč: Zemědělských!) Zemědělských nebo průmyslových. Obchodní smlouva se dělala na účet zemědělství, tedy by také průmysl mohl pomoci revidovati. Dělají to všechny jiné státy. Německo si zrevidovalo čtyři obchodní smlouvy, s Francií, Švédskem, Finskem, Dánskem; Rumunsko po vydání svého nového celního tarifu reviduje rovněž všechny obchodní smlouvy, totéž dělá Francie a Rakousko. Je proto možno, abychom i my, a to s urychlením, provedli revisi obchodní smlouvy s Maďarskem, poněvadž nutně si musíme uvolniti ruku pro řešení zemědělské krise.

Vážená sněmovno! Vedle těchto velkých úkolů obchodně politických, o kterých jsem mluvil, vystupuje do popředí řada drobných opatření hospodářské povahy, často povahy vnitrozemské. Doposud se rýsuje jako dohodnutá věc především otázka vymílání žita, normování žitného chleba, zabezpečení domácích výrobků pro dodávky veřejné. Všechny tyto otázky jsou dobré, my je vítáme, ale nepomohou mnoho pro řešení zemědělské krise. Důležitějším by bylo zavedení zvláštního intervenčního fondu pro obilí, odpomáhati spekulaci s obilím na bursách. Ovšem že podobná opatření budou chtíti i jiná odvětví, zelináři, chmelaři, bramboráři, lnáři, aby se rovněž, jako to dělá cizina, čelilo spekulaci a pomáhalo odbytu těchto zemědělských výrobků.

Dále žádáme, aby se provedlo okamžité zhodnocení dovozních listů převzetím jich finanční správou, poněvadž finanční správa při tom nepřijde ani o korunu, nebude nijak poškozena, naopak umožní převzetí všech dovozních listů, aby se osvěžil vývoz našich plodin, zejména žita a ovsa.

K této kapitole dále podotýkám, že se u nás vynořila otázka dovozního monopolu obilního, která byla různě posuzována. Nechci ji rozebírati, pouze bych konstatoval, že obilnářská krise se v poslední době přiostřila, ceny zase poklesly, vývoz uvázl. (Posl. Srba: U pšenice ne!) Zde nastalo jisté zlepšení, které se však obrací a už zase minulý týden klesla cena pšenice o 6 Kč. Připouštěl bych, že je možno se k této myšlence vrátiti, abychom učinili opatření pro zákaz dovozu obilí a mlýnských výrobků, a to aspoň ve formě jak nám připouštějí obchodní smlouvy, totiž pod jménem dovozního monopolu. Obchodní smlouvy totiž nepřipouští jiné formy, která by zabrzdila dovoz a jej regulovala. Bylo by tedy rozumné, účelné a možné, abychom se dohovořili o vyřešení takového opatření pod jménem dovozního obilního monopolu, které by bylo jen krátkodobé, nouzové a přechodné a mělo by platnost toliko do revise maďarské smlouvy.

K vyřešení otázek zemědělské celní ochrany nutí nás též některé akce hospodářské povahy na foru mezinárodním. Jednalo se dlouze o podepsání konvence o zrušení povolovacího řízení a naše vláda dala souhlas k této konvenci s výhradou, že ratifikaci odkládá ke konci května a s podmínkou, že u nás v tuzemsku vyřeší se otázka zemědělských cel. Prohlašuji zde kategoricky a velmi vážně, že naše strana nedá souhlasu k ratifikaci konvence o povolovacím řízeni, dokud nebude vyřešena otázka zrovnoprávnění zemědělství s průmyslem v celém oboru naší obchodní a celní politiky.

Druhá akce, která se podnikla na mezinárodním foru, jest otázka celního příměří. Za účasti zástupců 28 států i našeho státu jedná se v Ženevě o uzavření t. zv. celního příměří. Jaké budou výsledky tohoto jednání, je ve hvězdách, poněvadž úvodní schůze nic pěkného neslibují. Amerika se vzdaluje tohoto jednání, Italie je proti a vidíme tam jiné nepříznivé příznaky. Řada států činí četné výhrady ke článku 11. Soudím tedy, že příliš mnoho výsledků z tohoto jednání se nám neobjeví.

Ale pro případ, že by se sjednávala nějaká konvence o celním příměří, která by vázala náš stát, prohlašujeme s velkou vážností, že bychom mohli dáti k tomu souhlas jen s dvěma výhradami, a to: když se má mluviti o celním příměří mezi státy, musí se napřed učiniti celní příměří zde v tuzemsku mezi zemědělstvím a průmyslem; a za druhé, že bude zjednána v naší obchodní a celní politice náležitá rovnováha oproti Německu, abychom si zaručili pro naše zemědělství ve střední Evropě předpoklady pro další rozvoj.

Náš ministr obchodu dal ve svém projevu výraz všem těmto výhradám a pokud vím důvěrně, má nás průmysl, třebaže má celní úpravu dosti příznivou, těch výhrad pateronásobně tolik jako naše zemědělství.

V závěru svých vývodů poukazuji na to, že stejně jako obchodní politika naše, tak i tarifní politika našich drah mohla by podporovati naše poměry zemědělské k určitému sanování a k určité nápravě. Tarifní politika našich drah je taková, že nám nejenom ničím nepřispívá k řešení zemědělské krise, nýbrž nám ještě zhoršuje situaci.

Naše tarifní politika drah z ohledů obchodních podchycuje různé transporty cizí, polské, z jižních států a Maďarska a vozí nám do našich stanic, nejen do Prahy, nýbrž i na český jih, cizí obilí a zemědělské produkty o 30 až 50% levněji než naše zboží. Pro transitní dopravu z jižních států, Maďarska a Balkánu na sever do Německa se poskytují tarifní slevy až 50% oproti normálním tarifům! Pro transit z Polska na západ do Švýcarska se povolují slevy až 60%. Poláci vozí obilí přes naše území do Švýcarska za 16 Kč 1 q a my tam vozíme za 30 Kč dovozného. To jsou ovšem zjevy také nezdravé a škodlivé pro naši hospodářskou politiku.

Vážená sněmovno! Dnes se již všeobecně uznává, že poměry na našem venkově jsou špatné, nepříznivé, kritické. Nejbídnější poměry však jsou v oblastech horských, kde i za normálních poměrů bývá živobytí velmi nuzné a chudé, avšak dnes je tam domovem hlad a nouze. To jsou ony oblasti českého jihu, Českomoravské vysočiny, to jsou horské oblasti Slovenska i Podkarpatské Rusi. Je potřebí občas tam přijíti k našim domkářům, živnostníkům a dělníkům a nahlédnouti do jich poměrů, aby člověk uvěřil, co je to bída u dosti četných rodin o 6-8 dětech u našich malých lidí v horách.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP