Pondělí 24. února 1930

Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen pan posl. Vávra. Dávám mu slovo.

Posl. Vávra: Slavná sněmovno! Státní rozpočet na r. 1930 vyžaduje na obyvatelstvu povinnost snésti do státní pokladny 9.367 mil. Kč. Připočteme-li rozpočty zemské, okresní a obecní, je to přímo neuvěřitelné, a kdybychom připočetli sociální břemena a jiná, která jsou a ještě mají býti, jde přímo hlava kolem, kam to spějeme.

Nemohu dopodrobna rozebírati jednotlivé kapitoly rozpočtu, poněvadž mám promluviti pouze ku kapitole kulturní a sociální, ale mohu zde stručně a určitě prohlásiti, že máme v každém rozpočtu položky, a to dosti značné, se kterými mělo by býti lépe hospodařeno po stránce účelnosti, výnosnosti a při nichž bylo by dobře sledovati, jaký význam přinese takový náklad pro dobu přítomnou a budoucí. Máme tudíž dobře uvažovati již předem, nebude-li takový výdaj balastem státu nebo určitého kraje.

My jako zástupci samostatného podnikání následkem svých vlastních zkušeností nemůžeme přehlížeti, jak se s našimi penězi hospodaří, neboť jde o naši existenci, a musíme-li my pracovati hospodárně ve svých živnostech a obchodech, máme plný důvod žádati, abychom nebyli zatěžováni břemeny, které jsou po zralé úvaze úplně zbytečnými.

Prohlašuji předem, že z naší práce chceme přinésti také určité povinnosti, poněvadž víme dobře, že stát náš musí žíti, ale každý výdej musí míti svůj dobře promyšlený účel, musí býti na 100% využit, nesmí přijíti ani haléř na zmar, nesmí se za žádných okolností nějakou rafinovaností ztráceti na úkor dobré a užitečné věci.

Mohu prohlásiti a také doložiti určitými fakty, že jsme za tu dobu našeho samostatného hospodářství ohromné miliony promarnili, že jsme mohli těmi zlatými penězi v celém státě, to jest v jednotlivých zemích, okresích, obcích odstraniti nedostatky zdravotní, kulturní a bídu sociální, jakož i bídu těch, kteří ji skrývají nebo nedovedou ji ukázati.

Bohužel, u nás se objevují smutné zjevy, že správná a účelná kritika, ať již při jakémkoliv případu, je zesměšňována; jednotlivé úřady, instituce a hlavně páni, kteří stojí v čele, jsou nedotknutelní, nesnese se žádný dozor věcný. Důkaz toho je, že jsme již z naprosto vyložené nutnosti měli úspornou komisi, která však musila zemříti, poněvadž ji někteří nemohli potřebovati.

Bylo by opravdu na čase, aby rozvážnost zvítězila, abychom co nejrychleji přikročili k ustavení hospodářské komise s největší pravomocí, sestavené z lidí naprosto objektivních, na nikom nezávislých a jsem přesvědčen, že by přinesla ozdravění našich těžkých hospodářských poměrů, zvedla by spokojenost všeho lidu a i také povznesla naši hodnotu v zahraničí.

A nyní ke kapitole kulturní:

Ze stanoviska všeobecného musím prohlásiti, že nemohu souhlasiti s názory určitých pánů, byť by měli i akademické vzdělání, že každý výdej na naše školství byl výdaj neproduktivní. To je největší státnický omyl. Škola řádně vedená tvoří největší hodnoty, které se projevují ihned, ale pro budoucí doby jsou tak velikého významu, že udržují státy a tvoří blahobyt národa.

Zde bychom mohli říci, že by záleželo na tom, zdali vydání na tu neb onu školu je účelné, zdali ta, či ona škola přinese 100% využitkování, nač přijde osobní a věcný náklad na jednoho žáka, máme-li postaviti školu pro určitý obvod nebo jen okres nebo stavíme-li budovu jednoduše nebo luxusně. Náklady na jednoho žáka nesmějí však býti v tak nepřirozených cifrách. Tak na př. žák na střední škole stojí ročně Kč 1600, učeň na pokračovací škole živnostenské Kč 160 ročně a na různých odborných školách 6 tisíc, 8 tisíc, 10 až 15 tisíc a až přes 20 tisíc Kč ročně, mimo jiné příspěvky, které se dávají, aby škola byla navštěvována. Takové vydání je neekonomické. Stavějí se paláce a možno říci, že jsou to zakopané miliony, na některých školách zase víc jsme měli profesorů než žáků a museli jsme hledati různé výhody, aby škola nebyla poloprázdná.

Zde se objevuje nesprávnost a na druhé straně vidíme nedostatky. Zvláště u našeho živnostenského pokračovacího školství jest přímo kulturní ostudou našeho státu, že není možno docíliti pochopení o lepší jeho vybudování.

Od vzniku našeho státu a hlavně zde jako parlamentní zástupci živnostnictva a obchodnictva domáhali jsme se spravedlnosti, demokracie pro náš budoucí živnostenský dorost, ale slyšeli jsme jen samé výmluvy a vytáčky. Pro živnostenské školství peníze nebyly, ale pro věci neúčelné, neproduktivní peníze se našly.

Nemohu jinak než znovu opakovati, že to jest kulturní ostuda za tolik let naší státotvorné práce, že za tolik břemen, které na stav živnostenský byly přeneseny, dostáváme v rozpočtech od r. 1918 až 1930 hotové almužny. Proto žádám finanční správu, aby z národohospodářského hlediska posuzovala tyto požadavky.

Dorost živnostenský řádně vyučený, v odborných živnostenských školách prakticky školený není jen dobrým pracovníkem v řadách živnostenských a obchodních, nýbrž je prospěšným průmyslu a celému národohospodářskému životu. A stane-li se tento živnostenský dorost zaměstnancem veřejným, ať v samosprávě neb státní správě, jest vydatnou praktickou silou, která má nejlepší hodnoty. I jako voják československý přináší dorost svojí živnostenskou zdatností veliký prospěch naší armádě a proto jest mravní povinností státní správy, aby živnostenský dorost byl odborně lépe vzděláván a ne, aby byl "popelkou" ve vlastním státě oproti jiným.

Naše živnostenské pokračovací školy jsou ve stavu neudržitelném, naši učňové od 14 až o 20 let musejí se krčiti v dětských lavicích, nelze jim kresliti, rýsovati; vyučování je přímo nemožné. Odborné dílny máme zřídka kde a právě odborné dílenské vyučování jest nejúčelnější pro celý život živnostenského dorostence a jak jsem již poznamenal, má dalekosáhlý význam, který není k docenění, každý věnovaný peníz na tyto školy se s dobrými úroky vbrzku vrací, jest naprosto rentabilní, přináší rozkvět v podnikání, ať již živnostenském nebo průmyslovém a proto my všichni musíme býti o tom přesvědčeni a hlásati, že jediné účelným a intensivním podnikáním roste blahobyt a z něho spokojenost obyvatelstva.

Víme, co můžeme chtíti, nechceme věci nemožné a nehospodárné, poněvadž by se vyústily na našem vlastním těle. Nechceme žádné representační paláce, chceme však vlastní samostatné, účelné, jednoduché, zdravé budovy, řádně vybavené odborné dílny, chceme vlastní správu, vlastní odborné učitele, kteří se budou těmto školám věnovati. O dobrých výsledcích jsme již předem přesvědčeni. Proto znovu apeluji na vládní činitele a zvláště na p. ministra financí, aby nebyl zaujat proti našemu požadavku, aby nečinil obtíže a odstranil neblahé brzdění našich samosprávných těles, když by měly dobrou vůli a uznaly nutnost a prospěch živnostenské pokračovací školy podpořiti. Pane ministře financí, pro tyto školy věnovaný peníz je uložen produktivně a přinese vám nové zdroje příjmů do vaší státní pokladny. Musím s pevným přesvědčením prohlásiti, že vše, co se zanedbalo učiniti ve prospěch živnostenského školství, bylo velikou národohospodářskou škodou.

Sociální politika v našem státě jde značně rychlým způsobem vpřed a můžeme konstatovat, že v mnohém jsme před jinými státy hospodářsky daleko silnějšími. Těmito vymoženostmi sociálními však stoupají břemena sociální zvláště u stavu živnostenského, kde nikdy nebylo a nebude takové risiko úrazové a nemocenské, přes to však ukládá se jim ne spravedlivě 50%, t. j. stejný příspěvek jako těm podnikům, které mají daleko větší risiko.

Také v sociální politice mohli bychom býti spravedlivějšími, účelnějšími a hlavně šetrnějšími. Sociální péče nemusí se representovat doma i před cizinou velikými paláci, jako ministerstvo soc. péče, úrazová pojišťovna, zemské úřadovny, což tím okatěji působí u nemocenských pojišťoven. K čemu je třeba vyložení budov cizím drahým mramorem, vykládané široké chodby, vnitřní zařízení přepychové, vždyť někde ani kapitalistický podnik, lépe řečeno, nejbohatší buržoasie nemá taková nákladná provedení. Lépe by bylo, aby určený pro luxusní stavby peníz byl dán pro odstranění bídy a strádání obyvatelstva, abychom nemusili vidět po pražských ulicích, na Václavském náměstí, lidi plné bídy, kteří v mrazech leží na dlažbě.

Také v jiných případech je třeba hledati účelnost, rentabilitu, a jsem přesvědčen, že při dobré vůli šlo by vše dobře zaříditi. Sociální péče by nijak neutrpěla, ale jistě by se v mnohém jen věci prospělo.

Sociální péče ministerstva podle rozpočtu činí cca 825 mil., nemocenské cca 950 mil., invalidní pojištění cca 680 mil., tedy už to není ta částka, kterou jsme měli v zákoně o sociálním pojištění, nýbrž máme zde položku, která je jistě o 30 mil. větší, než se předpokládalo; úrazové pojištění cca 250 mil., pensijní pojištění cca 160 mil. Máme ročně vydánu na toto pojištění již částku 2865 mil. Kč. A nyní položka ministerstva zdravotnictví, položky sociálné a zdravotní v zemských, okresních, obecních rozpočtech a požadavky jiných korporací na sociální péči.

Mimo tyto veliké výdaje máme před sebou požadavek sanování nemocenských pokladen v částce 100 mil. Kč, hornické pojištění, které, jak zde již bylo řečeno, bude činiti skoro 3000 mil. Kč, rozvrženo asi na 30 let, a dokonce se žádá pojištění pro případ nezaměstnanosti, které by mělo státi cca 300 až 500 mil. Kč ročně a které by měl zaplatiti polovicí zaměstnavatel a polovici zaměstnanec. Prohlašuji zde otevřeně, že by bylo lépe a účelněji, kdybychom zavedli zákon pro odstranění nezaměstnanosti, abychom podpořili veřejné práce všech institucí v tomto státě. Jistě že by tento peníz mohl se docela účelně umístiti.

Jako poplatníci m li bychom co dělat s placením položek státního a samosprávných rozpočtů, máme však vedle toho tolik různých institucí, které žádají daleko větší částky na našem podnikání. Na příklad podnik, který zaměstnává průměrně v roce 55 dělníků, zaplatí na nemocenském a invalidním pojištění 39.102 80 Kč, úrazového pojištění 15.893 0 Kč, pensijního pojištění 1020 Kč, tedy úhrnem 56.015 90 Kč. To je cca 17% střední denní mzdy nebo 1000 Kč na jednoho dělníka, t. j. cca 190 až 200 K za pracovní den. To se dá vydělávat. Nyní připočtěte k tomu jiná břemena, která se připravují. A což když k tomu připočteme daň z obratu, výdělkovou, důchodovou, činžovní a všechny stávající přirážky? Není divu, že živnosti, obchod a průmysl upadávají pod tíhou sociálních a daňových břemen. Hroznější úkaz se dostavuje tím, že podnikavost upadá, že se dostavuje lhostejnost k intensivní práci, neboť se právem říká: stále se namáhám, duševně i fysicky dřu a pak výsledek své práce dám na sociální a daňová břemena. Můžeme se diviti, že máme tolik vyrovnání a konkursů? Staré, hospodářsky dobře situované firmy přicházejí v niveč, průmyslové závody zastavují práci, živnosti zanikají, neboť není prostředků k další existenci. Družstevnictví má různé výhody, zatlačuje živnostenské a obchodní samostatné podnikání a když nesprávným vedením přijde do těžké situace, dostane se mu různých subvencí, které sice naše podnikání nedostává, na něž však platiti musí.

Podívejme se také na daňovou praxi, jak se postupuje proti živnostnictvu: Vymáhání daní do všech důsledků, zatěžování hypoték bez vědomí poplatníka, který tím ztrácí dobré jméno, úvěr u svých dodavatelů, takže mnohdy pronásledovaný poplatník volí raději smrt a rodina ocitá se pak na mizině.

Uvedu jeden příklad, co se děje se strany berních a finančních úřadů. Mám zde 7 dokladů, kdy berní správa v záležitosti exekuce proti jednomu řezníkovi navrhuje záznam práva zástavního pro pohledávku 90 Kč. Tato exekuce došla 4. prosince 1929, druhá proti témuž řezníkovi p. Housovi rovněž 4. prosince na obnos 4.391 43 Kč, další přišla 7. prosince na 3.914 68 Kč. Po tomto návrhu na právo zástavní pro pohledávky přichází v tentýž den 7. prosince 1929 návrh vymáhací strany na částečné zrušeni exekuce a výmaz práva zástavního. Z téhož data přichází nový návrh na zrušení exekuce na obnos 5729.29 Kč a pak téhož data na téhož poplatníka zase na obnos 1599.29 Kč na zrušení exekuce a výmaz práva zástavního. Tedy 4. prosince se provádí exekuce a 7. prosince se zase ruší.

Vážení přátelé! Na jedné straně úřad nemá dostatek času, nemá dostatek pracovních sil a na druhé straně se soudu přidává tolik práce jen u jednoho poplatníka. Můžeme upřímně říci, že to není práce ekonomická, nýbrž že to je, abych se tak vyjádřil, práce pod vší kritiku.

Co chtějí dále naše berní správy? Jedno družstvo na př. dostává od berní správy tiskopis, ve kterém se žádá na základě ustanovení §u 301 zákona o daních přímých, aby vyplnilo pro každý jednotlivý rodinný domek: 1. Stavěl jste dům v režii stavitele? 2. Co jste platil za dům staviteli, kterému a kdy? 3. Stavěl jste ve vlastní režii? 4. Který stavitel prováděl stavbu a kolik činí stavitelův účet za tyto práce? Dále: kdo prováděl práce truhlářské, tesařské, klempířské, zámečnické, kovářské, pokryvačské, malířské a natěračské, instalatérské, vodovod, světlo, koupelna, kloset, kamnářské, fasádnické, zednické, dlaždické, parketářské, povoznické, sklenářské; jméno a bydliště tohoto podnikatele, kolik činí účet za tyto práce a kdy jste jej platil? Kdo dodával materiál, na př. cihly, vápno, drolinu, písek, dříví, prkna, cementové zboží, cement, železo a jiné zboží, jako hřebíky, lepenku, rohože atd.

Tedy, vážení pánové, kdyby každý stavebník měl všechny ty věci vyplniti, musil by míti k tomu opravdu zvláštní sílu, ale po jiné stránce, co si má pomysliti takový truhlář nebo všichni ti řemeslníci, kteří jsou zde vyjmenováni, co se bude s tím poplatníkem díti nebo co se bude díti s těmi jednotlivými dodavateli vyjmenovanými? To je něco přímo úžasného, co zde taková berní správa vyžaduje.

Další požadavky berní správy: Oznamte do 8 dnů množství vyčepovaných nápojů od 1. ledna do 31. prosince, kolik jste vyčepoval piva, vína, lihovin, limonády, sodovky! Dále se ptá: Máte "Forbes" nebo elektrické piano? Podával jste pokrmy a jakého obratu jste docílil v roce; kolik máte pokojů hostinských jednolůžkových nebo dvoulůžkových a jakého obratu jste z nich docílil; máte garáž a jakého obratu jste z ní docílil; máte sál, kolik zábav a jakého druhu jste pořádal v tomto roce a kolik zábav jakého druhu pořádaly u vás spolky v tomto oce?

Tedy, vážení přátelé, to je přímo úžasné, co všechno musí živnostník vyplňovati berním právám, resp. berním úřadům. (Posl. Jiráček: Ještě tam schází, co má denně k obědu nebo k večeři!) Dokonce zde schází, jakou zábavu ve skutečnosti provádí! Kdybychom měli brát, co se ve skutečnosti v naší Velké Praze děje, musili bychom o těchto a jiných věcech podati oznámení!

Další žádost berní správy na jednoho mlynáře: Po rozumu zemského finančního ředitelství v Praze vás vybízíme, abyste nám nejdéle o 3 dnů oznámil, zda jste ochoten úředníku vyslanému podepsaným úřadem předložiti ve vaší kanceláři k výpisu jména pekařů a obchodníků a množství, po případě cenu mlýnských výrobků, jež tito roku 1929 od vás odebrali, či zda jste ochoten nejdéle do konce března r. 1930 tyto žádané výpisy úřadu našemu sám poříditi?

Vážení pánové, to je ohrožení existence tohoto mlynáře, poněvadž kdyby to neučinil, dostal by se do těžké situace vůči berní správě, když to učiní, co budou dělat pekaři a obchodníci? Mohlo by se státi, kdyby tento mlynář opravdu vyhověl berní správě, že tito pekaři a obchodníci nebudou více u něho kupovati a on sám nebude míti komu dodávati své mlýnské výrobky. To je úkazem, že jest nejvyšší čas, aby nastoupila spravedlnost, aby berní úřady byly objektivněji vedeny, aby se objevil sociální cit také ve prospěch živnostenského a obchodního podnikání.

Požadavek náš o paušalování daně z obratu je plně odůvodněný. Víme, že daň z obratu lze plně odbourati, když máme stále nová břemena, reparace, sanování sociálního pojištění a nová sociální břemena, kterými se této všeobecné krisi ještě straší. Daň obratu a přepychu máme v rozpočtu částkou 675 mil. Kč, ale není na místě, aby byly zvyšovány předpisy - lépe řečeno přiznání - až o výše 2.300 mil. Kč. Chceme, aby v rozpočtu obsažená částka 1.675 mil. byla spravedlivě rozdělena mezi družstva, konsumy, průmysl, živnosti, obchod a jiné podniky, žádáme, aby s poplatnictvem o této dani stala dohoda, by bylo odstraněno nemožné vedení záznamů hlavně to ponižující revidování všech podniků. Když jsme mohli míti kontingentování daní za Rakouska, proč bychom je nemohli míti ve vlastním státě. Daňový systém u nás je takový: Co nejvíce vymačkat, že to již dále nejde.

Nechci se ani vyjádřit, jak poplatnictvo mluví a do jakého politického víru se dostává. Proto je nejvyšší čas, aby nastala změna v ukládání břemen, aby státotvorný živel živnostenský dočkal se ve svém vlastním státě, který spolubudoval, lepší spokojenosti.

Předpisy a přiznání k daním jsou neudržitelné, nesrozumitelné. Vždyť ani lidé s akademickým vzděláním nedovedou je vyplniti, tím méně lidé s obecným vzděláním na venkově.

Co nám jsou platné ty ohromné cifry cca 5.000 mil. daňových nedoplatků? To je cifra bezmála nedobytná, poněvadž daně byly předepisovány přemrštěným způsobem.

I samosprávné svazky zákonem o jich finančním hospodářství dostaly se do kritické situace. V zákoně máme sice příděly pro vyrovnávací fond, ale na papíře. Když samospráva se na vyrovnávací fond obrátí, není finančních prostředků.

Nejsem proti limitování přirážek, ale vzíti příděl z daně z obratu a motorových vozidel je nespravedlivé. Vždyť to činí u obce, která má 5.000 obyvatel ročně, ztrátu až 300.000 Kč i více. To, co se dnes žádá na samosprávě, aby vykonávala pro státní správu, jest přímo neuvěřitelné a za to se jí dostává špatné odměny.

Činíme-li věcnou kritiku o tom všelijakém nehospodářství, tu jsou také lidé, kteří ironicky odpoví: To jinak nejde, musíme zvednouti daňovou morálku, povinnosti poplatnictva, musíme světu ukázati své pokrokové snahy, musíme se representovati před cizinou. Ale my odpovídáme, že je nutno zvednouti také morálku v povinnostech těch, kteří volají po právech svých, ale pro jiné práva a spravedlnost neznají. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Staněk z čsl. strany soc.-demokratické. Dávám mu slovo.

Posl. Staněk (čsl. soc. dem.): Slavná sněmovno! Je málo stavů v republice, pro které rozpočet státu - i když je pro všechny důležitý - znamená tak vážnou, životní otázku, jako pro státní zaměstnance; u státních zaměstnanců pozornost rozpočtu věnovaná je podepřena jak zájmem občana, tak zájmem zaměstnance.

S obou těchto hledisek hodlám se proto dotknouti stěžejních zásad rozpočtu, neboť i státní zaměstnanec cítí se občanem a nestaví svůj hospodářský zájem jako nadřazený, ale podřizuje jej všeobecným zřetelům hospodářským.

Rozpočet pro rok 1930 přejímá v podstatě hlavní rysy rozpočtů několika posledních let; to značí, že přes dosti značné korektury je stále pracován s ohledem na zájmy kruhů producentských.

Hospodářská politika státu v něm zhuštěná je stále ještě pod vlivem zásad, uplatňovaných v posledních letech, těch zásad, které ve snaze reparovat tak zvané sociální výstřelky popřevratových socialistických experimentů spěly k jednostrannému hospodaření podle potřeb podnikatelů a přecházely úplně potřeby konsumentů.

Tato jednostranná hospodářská politika státu v minulých rozpočtech prováděná postihovala státního zaměstnance dvojnásobně; přímo tím, že mu byly snižovány platy, aby poklesem osobních nákladů bylo dosaženo snížení státních výdajů, a nepřímo tím, že státnímu zaměstnanci jako konsumentu byla snižována současně životní úroveň, dík jednostranné hospodářské politice ve prospěch výrobců.

Chtěl bych ukázati na číslicích, jak se tato hospodářská politika projevovala v personálních nákladech rozpočtových.

Maxima personálního vydání bylo dosaženo r. 1923; tehdy ze 23 miliard 870 mil. Kč ročního vydání bylo užito asi 9 miliard 130 mil. Kč na státní zaměstnance (včetně vojska).

Z této částky bylo 8 1/2 miliardy pro aktivní státní zaměstnance. Socialistickým stranám bylo vytýkáno, že tato částka je neúměrná finanční schopnosti státu. Vysoké břemeno daňové bylo přičítáno těmto personálním nákladům, a jediná cesta, jak ulehčiti hospodářskému podnikání, byla naznačena přes státní zaměstnance.

V rozpočtech několika minulých let podařilo se postupně snížiti osobní náklad na aktivní státní zaměstnance na pouhých 6 miliard 400 mil. Kč, po srážkách dokonce na 6 miliard 100 mil. K. Proti roku 1923 získána byla na aktivních státních zaměstnancích úspora asi 2 miliard 300 mil. Kč každého roku.

Bylo těchto velikých úspor použito k slibovanému snížení státních výdajů a tak k zlevnění našeho podnikání?

Rozpočet na rok 1930 vykazuje sumář všech státních výdajů částkou Kč 23 miliard 65 mil.

Pokles proti r. 1923 je tedy naprosto nepatrný. To znamená, že úspor na státních zaměstnancích bylo užito rozpočtově k zvýšení položek určených pro hospodářské potřeby tříd, které stály za minulou vládní majoritou.

Takto sníženého osobního nákladu užito bylo k definitivní úpravě platové soustavy státně zaměstnanecké.

R. 1926 vykázaná potřeba na státní zaměstnance připustila platový zákon pouze na zásadě šestiapůlnásobného zvýšení předválečného úhrnu příjmového na pevných platech. Mezi desítinásobkem cenové hladiny a šesti a půlnásobkem hladiny příjmové objevuje se diference, která vtělena je ve skutečnost, že příjmy státních zaměstnanců jsou o třetinu pod cenovou hladinou. A jestliže stát jako největší zaměstnavatel v republice přiznává v definitivní platové úpravě celkové příjmy o třetinu nižší než před válkou, je samozřejmé, že je to znatelný pokyn i soukromému podnikání. Jestliže byli státní zaměstnanci touto úpravou velmi těžce postiženi, vy šli zaměstnanci podnikoví z toho ještě hůře; tak na příklad železničním zaměstnancům, kteří tvoří plnou polovinu všech státních zaměstnanců, nepřiznalo vládní nařízení pro ně vydané ani minimum zákona.

V nejnižší stupnici zřízenecké, kde státní zřízenec má přiznán každé tři roky postup po 600 Kč, obdrží železniční zřízenec pouze 540 Kč, tedy o 60 Kč na každém postupu méně.

Při 9 postupech zřízence, které dnes má, obdrží železničář vyplaceno celkem za svoji služební dobu celkovou o 8.100 Kč méně než státní zřízenec stejné stupnice. A to ani nemluvím o tom, že byli do této stupnice zařaděny kategorie neobyčejně odpovědné služby, vzpomínám na příklad výhybkářů, strážníků trati.

Nižší postupová kvota znamená přirozeně nižší konečnou stupnici a tím i nižší pensijní základnu, a tak železničáři jsou poškozeni pro službu nejen aktivní, nýbrž i do pense.

Je samozřejmé, že tak pronikavé snížení zákonem stanoveného minima na železnicích se musilo nějak projeviti; poněvadž platový zákon zaručil, že nikdo nesmí býti poškozen při převodu, objevily se v rozpočtu t. zv. vyrovnávací, doplňovací a přechodní dětské přídavky. Do nich dány byly částky, o které zaměstnanci si za staré úpravy vysloužili více, a to s podmínkou, že si zaměstnanci tyto částky dalšími postupy absorbují.

Poněvadž železničářům nebylo přiznáno ani nízké minimum zákona, jsou v rozpočtu čsl. státních drah vykázané částky na tyto odbouratelné položky enormně vysoké. Vyrovnávací přídavek je stanoven v částce 50 mil. Kč, doplňovací přídavek v částce 61 mil. Kč a dětský přídavek v částce 30 mil. Kč.

Celkem rozpočet státních drah obsahuje 141 mil. Kč, o které mají býti příjmy zaměstnanců sníženy tím, že se jim tyto částky v etapách mění v postupy, takže zaměstnanci postupují pouze na papíře.

A je věru zajímavé zjistiti, jak se na těchto odbouratelných přídavcích podílí ta která kategorie; z 50 mil. Kč vyrovnávacího přídavku je plných 43 mil. Kč určeno pro zřízence a pomocné zřízence, tedy pro nejnižší kategorie.

Propočteme-li si průměrný roční příjem železničářů podle kategorie, vidíme tento obraz.

Průměrný roční příjem - podle rozpočtu - u železničního zřízence je 13.558 Kč, se všemi přídavky; z toho připadá na služné 9359 Kč, na činovné 1961 Kč, na platové přídavky 229 Kč, na doplňovací přídavek 392 Kč, na vyrovnávací přídavek 310 Kč ročně. Tři posledně jmenované přídavky jsou ony odbouratelné položky vyjádřené v součtu částkou 931 Kč.

Je tudíž vládním nařízením určeno, že zřízenec železniční ze svého úhrnného ročního příjmu 13.000 Kč v budoucnu ještě skoro 1000 Kč ztratí.

Ve skupině vedoucích úředníků je při ročním průměru 62.393 Kč všech příjmů označeno jako vyrovnávací přídavek pouze 156 Kč průměrně ročně, doplňovací a dětský přídavek neexistují. Jak zřejmo, odsoudilo vládní nařízení u zřízence k odbourání ještě asi 7% jeho dnešních příjmů, u vedoucích úředníků 2% jejich dnešního příjmu. Tohoto nemožného a zoufalého stavu bylo dosaženo nejen tím, že byli železniční zřízenci degradováni platově pod úroveň zřízenců administrativních, ale také neudržitelným a nemožným odhodnocením služby a zařaděním kategorií o nízkých platových stupnic.

Jestliže výhybkář je pod nejposlednějším státním zřízencem, jestliže průvodčí, topič, dílenský, posunovač po 35 letech doslouží 13.056 Kč ročního služného, jestliže telegrafista, na jehož svědomitosti visí životy set lidí, je na tom stejně tak, zatím co v jiném státním odvětví při menší odpovědnosti je úředníkem, jestliže úřednické skupiny III. a IV. jsou zrušeny vůbec a nahraženy gážisty, lze se diviti, že může rozpočet vykázati ze 2 miliard Kč osobních nákladů na železničáře ještě 150 mil. Kč, jež budou na nich v příštích letech tímto rafinovaným rozřaděním uspořeny?

A může se někdo diviti, že v masách železničářů vzmáhá se rostoucí pobouření nad faktem, že těžká a odpovědná služba je znevažována touto degradací pod úroveň ostatních státních zaměstnanců?

Stejné macešské jednání vidíme v normalisaci potřebných míst. Železniční správa přiznává sama roční průměr trvale zaměstnaných osob číslicí 170.000. Provisorní systemisace označila pouze 140.000 těchto míst za místa systemisovaná, tento počet zvýšila a zvyšuje nyní na číslici asi 148.000 míst. (Posl. Brodecký: A 37.000 je pomocných sil!) Zbytek - 22.000 - tak zv. smluvních dělníků pracuje 5-12 let za denní mzdu 17 až 24 Kč bez právního podkladu, vysloveně proti zákonu. Smluvní dělník na železnicích nemá nároku železničáře, ba neobdrží ani dělnický lístek a musí si kupovati ze své bídné mzdy plný civilní lístek. Jak generální zpravodaj rozpočtu prohlásil, je těchto protizákonně zaměstnaných dělníků i se sezonními 45.000 a tito lidé, často na velmi odpovědných místech, nemají vůbec naděje, že se stanou definitivními. Železniční zřízenci právem domáhají se, aby tyto strašlivé poměry byly urovnány. Mají-li se stát. zaměstnanci společnou bolest nedostatečné úpravy v platovém zákoně, mají také ještě svoji zvláštní bolest, to je degradaci pod úroveň platového zákona. Domáhají se proto rozhodně, aby vládní nařízení č. 15 bylo doplněno urychleně na úroveň zákona, zejména úpravou postupových kvot, novým rozřaděním kategorií, zřízením III. a IV. služební třídy úředníků a otevřením II. platové stupnice pro vysokoškoláky, a definitivní systemisací všech míst, jeden rok trvale obsazených. Se splněním těchto svých požadavků nemohou čekati, jak p. ministr železnic prohlásil, až na celkovou úpravu stát. zaměstnanců, nýbrž musí se rozhodně domáhati, aby co nejdříve zaplněny byly mezery, které vládní nař. č. 15 na platovém zákonu způsobilo.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP