Sobota 22. února 1930

Dosavadní dozor na potraviny podle zákona z r. 1896, doplněného zákony z r. 1901 a 1907, dále zákony z r. 1920 a 1923 jest nepostačitelný. Veřejná kontrola potravin musí dojíti nového zákonného podkladu. V zájmu zdraví rodin a v zájmů vylučování hospodářských ztrát voláme po řádném vybudování této kontroly, založeném na novém zákoně.

Ministerstvo spotřeby, na něž by mělo býti ministerstvo zásobování přejmenováno, mělo by nám poskytnouti ještě dalších dat o falšování potravin, zejména o falšování ovocných šťáv, medu, vína, dále o nahrazování pravých surovin v potravinách méněhodnotnými, na př. v zavařeninách, těstovinách, směsích tuků, limonádách slazených umělými sladidly a j.

V zájmu spotřebitele jsou nutna také opatření za účelem přesnějšího stanovení cen s moderního hlediska, na př. cen vajec, ovoce, zeleniny a různých jiných potravin. V Anglii jest na př. od 1. února 1929 v platnosti ustanovení o obchodu vejci. Vejce musí býti označena, aby byla přesně vyjádřena cena podle různosti jednotlivých druhů a aby zde byl za zboží ručitel. Dále jsou zřízeny vládou balírny, kde se vejce třídí prosvětlováním. Vejce uznaná za čerstvá se třídí ve 3 druhy podle váhy, 65 g, 56 g a 48 g. Cenový rozdíl možno ovšem pouze takto zajistiti a přesné stanovení cen jednotlivých druhů zboží má chrániti konsumenta před hospodářskými ztrátami.

Náležitou pozornost je třeba věnovati též dodržování váhy pečiva. V tomto směru jest konsument vydán v šanc poškozování, které si není ani s to uvědomiti.

Veškeré hospodářské ztráty, zaviněné nesvědomitou částí našeho obchodu, snižují životní míru našich širokých vrstev lidových, beztak značně nízkou. Volání po zvýšení životní míry se ozývá z různých stran. Vyloučení hospodářských ztrát, jež zaviňuje nesvědomitý obchod, je jedním z nejbližších a nejakutnějších úkolů dne. Žádáme, aby těmto otázkám byla věnována co největší pozornost, a aby na ochranu konsumenta byly vyhrazeny ve státním rozpočtu pro to příslušné položky.

Protikonsumentský, protilidový kurs politický není možno uplatňovati ve státě, jehož většinu tvoří malý pracující lid, který také svou prací udržuje hospodářskou rovnováhu tohoto státu. Pracující vrstvy obyvatelstva očekávají, že v zájmu klidného rozvoje a budoucnosti tohoto státu bude vzat zřetel na jeho požadavky, na požadavky rodin jakožto základních jednotek ve státě a na požadavky vývoje dítěte, této budoucnosti národa.

Očekávajíce, že požadavky pracujícího lidu budou splněny, budeme pro tento rozpočet hlasovat. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo paní posl. Šmejcové.

Posl. Šmejcová: Slavná sněmovno! Projednávání současné kapitoly státního rozpočtu umožňuje nám poukázati na nutnost vážného a brzkého vyřešení těžkých sociálních problémů nezbytné pomoci sociálně slabým příslušníkům československého státu.

V souhrnu všech otázek, vztahujících se k těmto vážným a odpovědným problémům, jichž vyřešení se dožadujeme, na jedno z prvých míst klademe nezbytné prohloubení péče o válečné poškozence. Rod od roku snižuje se položka státního rozpočtu k úhradě nákladů pro účely válečných poškozenců o značné částky. A přece je tolik potřebí pomoci těm ubohým lidem válkou zničeným a připraveným o zdraví. Poukazuji zejména na to. že v posledních letech nebylo učiněno ve prospěch válečných poškozenců ani nejnutnějších opatření. Váleční poškozenci dožadovali se přispění a podpory vládních stran, bohužel marně. Marně prosili, marně protestovali, marně se dovolávali ochrany a pomoci. Nebylo jim vyhověno, jejich stesků a nářků nebylo dbáno. Těžší váleční poškozenci, slepci, lidé zmrzačení přicházeli se svými zástupci ke členům vládních stran a ukazovali na těžkou a zoufalou situaci svého života i svých rodin. Bohužel všechny jejich prosby, stesky a nářky byly marné. Vláda neměla pro ně uznání, neměla pochopení pro těžkou situaci jejich bědných životů. S tím větší radostí kvitujeme, že nynější vláda hledá cesty k nápravě těžkých poměrů ubohých válečných poškozenců. Rádi kvitujeme zprávy o snaze vlády přispěti ke zmenšení bídy a utrpení především těžkých válečných poškozenců, to jest slepců a lidí těžce zmrzačených. Pevně doufáme, že alespoň nyní umožní jim vláda lepší život, že jim, kterým válka vzala radost ze života a znemožnila, aby péčí svých rukou starali se o výživu svou a svých rodin, v době co nejkratší uskuteční zlepšení jejich dosavadních, k životu naprosto nedostatečných důchodů.

Rovněž dovídáme se, že vláda se chystá prodloužiti přihláškovou lhůtu a umožniti tak těm, kteří opomenuli v zákonné lhůtě do konce prosince 1923 přihlásiti se o důchod, aby se dodatečně přihlásili, ovšem v případech krajně nutných, t. j. při naprosté neschopnosti výdělku a prokázaných následcích válečných chorob a úrazů. Řada válečných poškozenců, mužů, žen i sirotků, zastupovaných poručníky, propásla z neznalosti zákona a mnohdy z negramotnosti lhůtu přihláškovou. Četní invalidé nehlásili se rovněž proto, že následky úrazů nebo válečných nemocí dostavily se daleko později, když již nebylo možné v mezích zákona uplatniti nárok na důchod

Mnozí invalidé nehlásili se o po skytnutí rent také z národního nadšení, nechtějíce zatěžovati stát.

Máme doklady, že mnoho nadšenců na vedoucích místech ve vojsku nabádalo propouštěné invalidy: "Hoši, nepřihlašujte se o státní podporu, nezatěžujete mladý stát, který potřebuje peněz. Jděte, pracujte!" Bylo mnoho těch, kteří s nadšením šli do výdělečné činnosti, zapomínajíce, že těžké choroby válečné nebo úrazy přinesou za čas třeba velmi vážné následky. A bohužel u mnohých invalidů, kteří se zřekli nároků na důchod, následky se dostavily. Máme také případy, že mnoho mužů, kteří se nepřihlásili o renty, zemřelo v důsledku své invalidity. Vdovy se hlásily o přiznání důchodů pro sebe a své sirotky. Bohužel nebyly jim přiznány, poněvadž muž před svým úmrtím nebyl invalidou, to jest nebyl důchodcem, nepobíral rentu válečných poškozenců. Pomohlo se některým ženám tím, že jim byly přiznány renty cestou milosti, ale byla řada těch, které se ochrany a pomoci pro sebe a své děti nedovolaly. Dnes vidíme, že máme veliké procento válečných invalidů s vážnými chorobami duševními i tělesnými, a ti jsou trestáni za to, že se dobrovolně zřekli svého práva. Proto vítáme, že vláda chystá se ve výjimečných případech povoliti novou lhůtu přihláškovou, poněvadž to považujeme za věc krajně spravedlivou. Dovoláváme se pomoci vlády a žádáme, aby rovněž tato otázka byla možno co nejdříve vyřešena. Rovněž předpokládáme, že vláda umožní vdovám přes 55 roků, pobírajícím rentu, podstatné zvýšení k životu nestačících požitků. Tím však bude pomoženo pouze části válečných poškozenců. Víme, že nelze vyřešiti všechno to, co by bylo v zájmu spravedlnosti potřebné. Věříme však, že nalezneme v dnešním složení vlády i slavné sněmovny pochopení pro další řešení a zlepšení těžké, ba přímo kritické situace válečných poškozenců. Není ctí pro stát, když jeho příslušníci, ať již invalidé, vdovy nebo sirotci jsou nuceni sbírkami nebo podomním odchodem pomáhati si k udržení života. Je naprosto nutno počítati s rozpočtovou položkou i případně s jejím zvýšením pro dobu budoucí jako mravním závazkem celého československého národa. Proto dovoláváme se vlády i celé sněmovny, aby dopomohly uskutečniti spravedlivý požadavek válečných poškozenců o zvýšení jejich důchodů, a to jak zvýšení přímých rent invalidních, tak i důchodu vdov, sirotků i předků. Stejně tak dožadujeme se zvýšení hranice příjmů, nutné pro přiznání důchodu válečných poškozenců, ježto nynější hranice příjmů 5.000 až 10.000 Kč je nedostatečná. K tomu upozorňuji, že četní z válečných poškozenců, kterým v důsledku hranice příjmu nebyla renta přiznána, jsou dnes práce neschopni, nebo vykonávají namnoze práci příležitostnou - zejména je tomu tak u živnostníků - takže dávno již jejich hranice příjmů není na tom stupni, na jaké byla v době, kdy jim byl důchod odebrán.

Rovněž tak vyslovujeme se pro prominutí přeplatků válečných poškozenců, kteří z neznalosti zákona přijímali poukazované požitky v dobré víře, že jim náleží. Požadováním úhrady přeplatků zastavením požitků, ba i srážkami z příjmů plynoucích z jiného titulu, než z invalidity, t. j. ze skromných pensí a pod., připravují se váleční poškozenci do těžké situace, poněvadž nemohou z malého příjmu uživiti svou rodinu. Vymáhání přeplatků značně zatěžuje státní administrativu nejen v úřadě pro válečné poškozence, ale i v jiných státních úřadech, zvláště pak ve finančním ředitelství vzhledem k tomu, že je potřebí prováděti obsáhlé šetření v případě kumulace požitků. Je nanejvýš potřebí vyřešiti otázku zaměstnání válečných poškozenců státem, zvláště pak těch invalidů, kteří v důsledku svých chorob, ať již epileptických záchvatů nebo zmrzačení, zaměstnání nalézti nemohou. K tomu účelu dožadujeme se především bezodkladného provedení revise držitelů všech tabáčních prodejen a skladů tabáku a odebrání jich těm, kteří nejsou na nich existenčně odvislí. Přes to, že již v srpnu 1919 bylo rozhodnuto, aby byly tabáční prodejny a sklady přiděleny válečným poškozencům a vzaty těm, kteří nejsou válečnými poškozenci a mají možnost existenční, nebyla dosud tato zásada provedena a řada skladů tabáku prodejen zůstává v rukou lidí bohatých a jinak existenčně opatřených, kteří kromě těchto státních podniků mají ještě výdělečné podniky jiné, hostince, kořalny, obchody a pod.

Po řádně provedené revisi zjistilo by se, že řada držitelů prodejen a skladů tabáku má podniky naprosto neprávem přidělené, že jim nepatří. Vypovězením jich nalezla by řada invalidů a vdov slušnou existenci pro sebe a své rodiny. (Výborně!)

Znovu shrnuji: Vyřešení spravedlivých požadavků válečných poškozenců je státní nezbytností a je povinností vlády i slavné sněmovny hledati cesty k nápravě.

Neméně poškození vedle našich válečných poškozenců jsou také ti, jichž osud je velmi podobný osudu válečných poškozenců. Jsou to naši státní a veřejní staropensisté. A stejně tak, jako jsem žalovala, že naši váleční poškozenci nedovolali se ochrany a pomoci za bývalého režimu, ukazuji na to, že ani naši staropensisti nedočkali se za býv. vládního režimu ničeho jiného než slibů, že se jim pomůže. Ale dále od těch slibů se nedošlo. Naši staropensisté posílali protesty, memoranda, svolávali schůze, ale všechno bylo marné, nebylo porozumění ani pro jejich stesk, ani pro jejich spravedlivé požadavky. A došlo to tak daleko, že naši státní staropensisté upozorňovali na to, že se budou muset dovolávati pomoci u Svazu národů a že budou muset žalovati na to, jak těžký život je připraven býv. aktivním, dobrým a svědomitým státním zaměstnancům, nyní staropensistům. Doufáme, že za nynějšího vládního režimu dostaneme se k vyřešení tohoto druhého a stejně těžkého problému, úpravy, t. j. zrovnoprávnění úpravy pensistů. A dožadovali bychom se toho, aby nová úprava poměrů pensistů vyrovnala plně dosavadní požitkové rozdíly, aby už konečně těžký osud pensistů byl spravedlivě ulehčen.

A vedle těchto problémů sociální pomoci lidem z větší části odkázaným na pomoc státu, neschopným vykonávati výdělečné zaměstnání, je řada stejně těžkých otázek života lidí, kteří jsou sice schopni práce, vykonávají ji, ale bohužel za podmínek, které jsou krutou obžalobou lidské nespravedlnosti. Tito lidé přicházejí rovněž tak a dožadují se pomoci od státu; ne sice hmotné pomoci, ale zajištění takových sociálních opatření, která by mohla vésti k zlepšení těžké situace, v jaké žijí. Mám na zřeteli dělnictvo, zaměstnané při tak zv. domácké výrobě, kteréžto dělnictvo rekrutuje se z větší části z zen. Není vykořisťovanějšího oboru lidské práce, než je práce domácká. Na ochranu zaměstnanců přijat byl sice již v r. 1919 zákon č. 29, ale bohužel do dnešní doby k tomuto zákonu na ochranu domácké práce nejsou vydána řádná prováděcí nařízení, zejména ne k §u 3, ačkoli bylo slíbeno již v r. 1920, že v dohledné době vládní nařízení vydáno bude. Následkem toho je v řadách domáckých zaměstnanců a podnikatelů chaos, poněvadž není jasno, kdo je domáckým zaměstnancem a kdo jím není. Podnikatelé, aby nemuseli plniti své sociální povinnosti a přihlašovati své zaměstnance k sociálnímu a nemocenskému pojištění, dávají domáckou práci pouze těm, kteří se prokáží živnostenským listem. A proto mnozí z domáckých dělníků, aby získali práci, žádají o živnostenské listy, stávají se živnostníky, ale ve skutečnosti jsou domáckými dělníky odkázanými výhradně na domáckou práci. A v mnoha případech se stalo, že berní úřady vymáhají od těchto domáckých dělníků, ne živnostníků, obratovou daň takovou, jako od živnostníků ostatních, a velmi zhusta se stává, že obratová daň u domáckého průmyslu se platí dvakráte: jednou ji platí dělník na úkor své mzdy a po druhé ji platí podnikatel. Právě proto je potřebí, aby v domácké práci také již byly vyřešeny ty těžké problémy sociální pomoci.

Zejména ženy jsou zaměstnány při domácké práci; zvláště je to textil, zahrnuje v to i průmysl krajkářský a vyšívačský, který zaměstnává velké procento domáckých pracovnic. A kdo zná ty kraje, v nichž se provozuje domácký průmysl, ví, jak ta práce je trpkým údělem pro ty, které jsou na ni odkázány. Na Slovensku i v Čechách na př. na Skutečsku vyšívačka za úmornou celodenní práci dostává velmi zhusta 5 Kč denního platu a není potom divu, že když výdělek muže i ženy nestačí, používá se k domácké práci i děti. To je zejména při vyšívání, krajkářství a navlékání korálků ve sklářském průmyslu. Učitelé si stěžují, že ve školách, které jsou v krajích, kde se provozuje domácký průmysl, děti usínají při vyučování, nemohou stačiti osnově vyučovací a bystré a nadané děti opakují školy, poněvadž se nemohou věnovati učení. A marná je všechna pomoc, marné je dovolávati se ochrany a na konec všechna sociální opatření a zákazy práce dětí nestačí tam, kde rodina potřebuje peněz, kde práce matky i otce nedostačuje a kde je někdy i nanejvýš nutno používati k doplnění výdělku, aby nebyla diference mezi výdělkem a spotřebou v domácnosti, dětí školou povinných.

A tak se setkáváme velmi často s tím, že naše domácké dělnictvo na místo, aby v inspektorech, kteří chodí kontrolovati výrobu domácké práce vidělo lidi, kteří pracují pro jejich dobro, vidí v nich své nepřátele, kteří chtějí omeziti prostě jejich výdělek tím, že jim zakazují používání dětí k této domácké práci.

A proto dožadujeme se toho, aby také tyto vážné otázky domáckého průmyslu byly vyřešeny tím, že v nejkratší době bude vydáno prováděcí nařízení zejména k §u 3 zákona čís. 29 a že zákon o úpravě poměrů domácké práce bude bezohledně prováděn do krajních důsledků.

Dalším vykřičníkem do svědomí národa jest otázka nezbytného zrušení starých přežilých čeledních řádů (Výborně!), které doposavad platí jak pro zemědělské dělnictvo tak také pro pomocnice v domácnosti. My opětně předkládáme návrh zákona na úpravu mzdových a pracovních poměrů pomocnic v domácnosti, který jsme předložili již jednou, a znovu budeme trvati na jeho projednávání, abychom tím zajistili právní a lepší postavení pomocnice v domácnosti. (Výborně!)

V řadě dalších nespravedlivých křivd sociálních ukazujeme také na velmi nespravedlivé poskytování výchovného na děti ženám ve státní a veřejné službě. Opatření, jímž přiznány jsou pouze příspěvky na děti v případě ovdovění rozvodu a pod. naprosto nestačí, poněvadž je velké procento žen, které, jsouce provdány, jsou tak živitelkami dětí v době nemoci svých mužů nebo v době, kdy muž nemůže nalézti zaměstnání, anebo když jej nalezne, přináší domů nepatrnou mzdu, která nestačí k uživení rodiny. Proto dožadujeme se, aby při novelisaci platového zákona č. 103 bylo pamatováno na přiznání výchovného všem ženám ve státní službě bez ohledu na to, jsou-li vdovami či nikoliv.

Rovněž jsme předložili v těchto dnech návrh zákona ve věci postižených státních zaměstnanců, zejména žen, na změnu §u 17 zák. č. 28 6/24, aby hranice kumulace požitků byla zvýšena z 12.000 až 15.000 Kč na 20.000 Kč. Tímto paragrafem byly poškozeny zejména ženy zaměstnané ve s státních službách jako aktivní zaměstnankyně, pobírající pense po mužích, rovněž bývalých státních nebo veřejných zaměstnancích. V důvodové zprávě uvedli jsme řadu dok ladů, že tímto paragrafem poškozeni jsou především drobní, potřební státní zaměstnanci.

Mluvím-li již o ženách zaměstnaných ve službě státní nebo veřejné, musím poukázati také na nespravedlivé propouštění zen ze státních služeb. Rádi jsme přijali projev pana ministra spravedlnosti o přijímání žen právniček do státních služeb a vítali bychom, kdyby tutéž snahu projevili též čelní představitelé ostatních státních resortů. (Výborně!) Je nám známo, že v mnohých státních a veřejných správách, vyjímaje ministerstvo pošt, kde je zaměstnáno 67% žen, propouštěny jsou zásadně ženy ze státní služby tehdy, když mají dosáhnouti definitivy. Máme o tom řadu dokladů. Uvedu případ, jakým způsobem musí býti obcházeno ustanovení zákona, aby potřebným ženám mohla býti ponechána možnost udržení existence: U tabákové režie, zrovna jako u jiných státních správ, provdá-li se kancelářská síla - oficiantka, je v důsledku svého provdání ze zaměstnání propuštěna. V tom případě, když se dovolává ochrany a pomoci, aby vzhledem k nepatrnému a nestálému výdělku svého muže byla v zaměstnání ponechána, vyhoví se jí tím, že se sice ponechá v zaměstnání ale převede se do stavu dělnického. (Slyšte!) Jako dělnice, třeba vykonávala tutéž práci, může zůstati na místě dál, ovšem že na úkor svých požitků a existenčního opatření. Dělá tedy tutéž službu, ale za změněných podmínek. Ženy se propouštějí - jak vidno - jenom z míst existenčně zajištěných, ale na podřadném místě již tolik nepřekážejí. (Slyšte!) Proto dovoláváme se i po této stránce ochrany, opírajíce se o jasnou mluvu ústavy: Výsady pohlaví se neuznávají.

V dalším souhrnu našich specielně ženských sociálních požadavků je uzákonění mateřského pojištění a zvýšené péče o matku a dítě.

V zájmu hlubší a hodnotnější péče o dítě dožadujeme se především unifikace opatření pro péči o děti. Roztříštěním sociální péče o dítě velmi se znesnadňuje účinná pomoc a ochrana dítěte.

K úspěšnému prováděni ochrany mládeže předkládá naše strana návrh zákona o ochraně osob oprávněných požadovati výživu. V tomto návrhu je zahrnuta nutná ochrana dětí opuštěných a nemanželských a přísné vymáhání alimentačních povinností. Nesvědomití otcové beztrestně se vymykali svým povinnostem a mnozí raději opouštějí zaměstnání, jen aby se vyhnuli svým povinnostem. Rovněž v rámci návrhu žádáme o zákonné donucení podporování rodičů práce neschopných dětmi, jsoucími v dobrém existenčním postavení.

V řadě nezbytných sociálních opatření poukazuji rovněž na potřebu, aby při řešení zejména otázek veřejných zaměstnanců nebylo zapomínáno na ženy, které vykonávají velikou službu lidstva, a to na ošetřovatelky nemocných. Zejména poukazuji na neblahé poměry diplomovaných, řádně školených absolventek státní školy ošetřovatelské, jež po nabytí teoretických i praktických znalostí vykonávají prospěšnou službu u lůžek nemocných. Již dávno dožadovali jsme se prohloubení péče o nemocné, a když státní ústav ošetřovatelský propouštěl do života řádně školené pracovnice, čekali jsme, že tato nová generace vyspělých inteligentních sester bude platně působiti v péči o nemocné. To se sice stalo, ale práce diplomovaných sester nenašla ocenění. Školská výchova není tu řádně zhodnocena a platový rozdíl absolventek státní školy a ošetřovatelek neškolených činí pouze 20 Kč měsíčně. Jest nutno, aby rovněž na úpravu poměrů diplomovaných ošetřovatelek nebylo zapomínáno.

Stejně tak se dožadujeme, aby zákon o po rodních asistentkách doplněn byl po stránce jich existenčního a platového zajištění.

Dožadujíce se pomoci pro všechny, kdož trpí nesnesitelnými poměry sociální bídy, nezapomínáme rovněž, že stejně trpkým údělem, stejně bolestným jako hlad, je špatné bydlení.

Problém vyřešení otázky nebydlících a špatně bydlících je nezbytnou nutností spolupráce všech, kdo chtějí pracovati pro zmírnění sociálního utrpení. Zastupitelstvo města Prahy vykonalo po této stránce skvěle svůj úkol. Město Praha postavilo množství domů pro ne bydlící nebo špatně bydlící nákladem 300 milionů Kč. Jest potřebí, aby totéž pochopení pro otázky bytové péče nalezlo se nyní též u vlády československého státu, a zejména dožadujeme se podpory pro akci, kterou chce město Praha zříditi 10.000 levných bytů pro nemajetné nebydlící. Doufáme, že vláda bude se zabývati vážně otázkami bytové péče a že poskytne pomoci nejpotřebnějším svým příslušníkům.

Také je nutno z důvodů sociálních a zvláště hospodářských poměrů našeho stát u věnovati náležitou pozornost a péci organisaci vystěhovalectví, které je jistě důležitým problémem. Tak třeba zvláště vybudovati instituci vystěhovaleckých inspektorů komisařů podle §u 45 vládního nařízení č. 170 z r. 1922 a přikročiti k usměrnění kolonisace cizích území, k níž bohužel dochází na úkor hospodářské síly našeho státu. Víme, že nelze vykonati vše potřebné okamžitě, ale očekáváme, že nalezneme u vlády žádoucí oporu pro ulehčení těžkého života sociálně potřebných lidí. Nechceme zatěžovati nad míru státní rozpočet, ale jsme přesvědčeni o tom, že vrátí-li vláda lidem víru ve spravedlnost a pomůže-li jim v nejtěžších okamžicích života, bude to jen ku prospěchu státu. Proto důtklivě žádáme, aby vláda co nejdříve a co největší měrou přispěla ke zmírnění bídy, zoufalství a beznaděje. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Jaroš. Uděluji mu slovo.

Posl. Jaroš: Slavná sněmovno! Chtěl bych nejdříve promluviti k rozpočtu min. soc. péče. Letos jest o 11 mil. menší, přesto že do rozpočtu je zařazeno 4 mil. na přestárlé. Nebýti této okolnosti, měli bychom rozpočet min. soc. péče o 53 mil. menší. Této úspory dosaženo bylo tím, že klesá náklad na válečné poškozence a že rozpočet na bytovou péči je menší o 23 mil. Ale je-li tento příznivý stav, tážeme se, proč nebylo vzhledem k němu pamatováno na vylepšení rent zejména těžkých válečných poškozenců? Dnešní ministr soc. péče nemá na tom viny, poněvadž rozpočet zpracován byl dříve, ale doufáme, v tomto roce bude tato ožehavá otázka řešena a že těžkým válečným poškozencům budou nejméně o 100% zvýšeny renty, ovšem ne, jak se předpokládalo, na účet menších rentistů. Myslím, že prohlídkami atd. byli váleční poškozenci lehčího rázu již náležitě procezeni (Tak jest!) a že ještě dnes lidé, kteří berou 25, 30% rentu, po 12 letech již nebudou 25 rentisty, nýbrž jejich stav se zhorší. Kdo má možnost přijíti do styku s vál. poškozenci s menším procentem neschopnosti, kteří jsou schopni ještě nějaké práce, vidí různé zjevy. Tak na př. 30%ní válečný poškozenec, tkadlec, který měl roztříštěnou nohu a nesrostla mu v ohbí, není u stavu schopen práce, a poněvadž se mu to stalo před 15 lety, jeho stav se mu lety horší. Bylo by tedy nespravedlivé, kdyby se pomýšlelo řešiti vylepšení rent těžkých válečných poškozenců na úkor lehkých válečných poškozenců. Renty vylepšovati se mohou jedině proto, že rentistů rok od roku ubývá a že drahotní poměry jsou dnes jiné, než byly v roce, kdy se zákon o válečných poškozencích dělal. Bylo-li zde včera poukazováno na to, že jeden trestanec přijde státu více než na 9000 Kč, je to ve srovnání s tím, co vyplácí stát těžkým válečným poškozencům, částka více než trojnásobná.

Chtěl bych se zmíniti ještě o otázce bytové péče a pak o zákonu o ochraně nájemníků. Je nesporno, že obě tyto věci tlukou na bránu dnešního parlamentu, a to tím více, že po 4 léta ve věci té se nic nedělalo. Právě v posledních dnech bylo členům sněmoven rozdáno memorandum majitelů domů, kde si stěžují na to, že byty, ač všechny druhé věci dávno již nejsou státem obhospodařovány, dosud podléhají ochraně, a že majitelé domů nemají možnosti dosáhnouti výnosu, který by odpovídal ceně domu. Srovnávati to s jinými věcmi, které byly dříve státně obhospodařovány, není dobře možné, poněvadž ať to byly kůže, tuky nebo kterékoliv věci, mohly býti odbourány proto, že tu byla nabídka, a bylo by nerozumné obhospodařovati takové věci, když cizina toho sem mohla dáti již veliká kvanta. Jinak je tomu v bytové otázce. U nás jsou již rozšířeny několik let názory, že stát již není vůbec povinen v otázce bytové péče něco podnikati, poněvadž dal do toho již dosti veliké kapitály, které musí dlouhá léta umořovati. Ale zapomíná se stále, že i kdyby se odbourala ochrana nájemníků a kdyby se již nic všeobecně nedělalo v celé republice, přece je třeba činiti rozdíl mezi velikými a malými komunami. Věřím, že domácí páni to těžce nesou, poněvadž staré domy také stářím ztrácejí na hodnotě a oni vědí, že toho, co si hodlali nahraditi před několika lety, již nikdy nedosáhnou, ale nesmí se zapomínati, že bytové poměry jsou ještě tak hrozné, že by bylo přímo nebezpečím, odstraniti úplně ochranu nájemníků.

Mluvíte-li s lékařem, řekne vám: byl jsem v kolonii, kde v pokoji 15 m2 velkém leží vedle sebe 15 lidí, kteří mají bedny od vajíček nacpány papíry, hoblovačkami nebo slamou a leží jeden vedle druhého. Ti lidé platí 30 Kč nájemného a jsou to nejvíce lidi, kteří sem přicházejí na celotýdenní práci a na neděli jezdí domů.

Měl jsem příležitost viděti různé poválečné bytové kolonie v Evropě. Kdo byl v Bělehradě před několika lety, pamatuje se na ty dvě kolonie na Jataganu a Pistoli, jak jim Srbové říkají, ale ty kolonie nebyly v takovém stavu jako naše.

Když loňského roku byla zima více než 40 stupňů, pokoušeli jsme se pomáhati v jedné takové kolonii tím, že jsme pro děti rozdávali potraviny a šaty. Lidé, kteří měli příležitost věci tyto rozdávati, líčili poměry v koloniích tak drastickými barvami, že člověku se zrovna stavěla krev v těle. Líčili, že v dřevěném baráku, polepeném uvnitř papírem, spí několik lidí, kteří nemají ani peřin, ani dek, ale mají z novin, z makulatury ušité papírové deky, kterými jsou přikryti a do kterých jsou také jejich děti zahrabány.

Není-li možno najíti způsob, jak ubytovati nejchudší proletariát, jest marně chtíti odbourati najednou ochranu nájemníků. To se může díti jen postupně.

My neříkáme, že by se velké byty nemohly již dávno odbourati, ale na druhé straně se musí také něco udělati. Ochrana nájemníků se dá odbourávati v tom poměru, v jakém poměru bude zde dostatek bytů. Říci, že ve 3 letech se musí nájemné z předválečné relace na dnešní zesedmeronásobit nebo zdesateronásobit, znamená, že ten, kdo platí ze 2pokojového bytu 800 K předválečných, měl by dnes platiti 8.000 až 10.000 K poválečných. Kdo to je, kdo měl 2pokojový byt? To byli lidé, jichž příjem činil před válkou 2.000 a dnes činí 20.000. Je možno žádati na člověku, který má 20 000 Kč příjmu, aby 10.000 dal na nájemné? Nájemné tvořilo 1/5, maximálně 1/4 příjmu, ale to zpravidla málokdy, je tedy zhola nemožno chtíti na gážistovi, nebo na dělníkovi, aby polovici své mzdy dal na byt. Ale dnes již jsou takové poměry.

Znám případ z Bubenče, kde jeden člověk líčil, že vydělá 150 Kč týdně a 135 Kč platí v Kroftových domech za jednu místnost. Na dotaz, jak je to možné, říká: Na stravu musí vydělat žena a chlapec. Moje celá mzda jde na nájemné. (Výkřiky posl. Tomáška.) To je ten dům, který měl býti stavěn pro ministerstvo nár. obrany. Jsou tam jednotlivé místnosti a ta místnost stála 135 Kč týdně.

Na druhé straně nelze popříti, že do jisté míry i stesk domácích jest oprávněný. Vždyť všude to nejsou bohatí lidé. Jsou to lidé, kteří snad z toho žijí, staré ženy nebo staří lidé, kteří už nemohou pracovati a zdědili dům po rodičích a snad živoří.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP