Pátek 21. února 1930

S těmito poměry myslím, že je třeba seznámiti naši veřejnost a všechny ty, kdož mylně stále a stále se domnívají, že máme lehké invalidy a že bylo by možno u nás odbourávati. Tvrdím, že odbourávati není možno, a dokládám to těmi příklady, které jsem uvedl. Váleční poškozenci jsou podrobováni prohlídkám revisním. Nebrání se jim, dožadují se jen, aby byly spravedlivé. Do jaké míry jsou tu prováděny prohlídky, svědčí okolnost, že podle státního rozpočtu na ně byla věnována částka vyšší než 20 milionů.

Stejně naše veřejnost, ba i někteří činitelé odpovědní mylně se domnívají, že někdo u nás může neprávem dostávati důchod. Bylo již, myslím, i zde o tom jednáno. Věci dospěly svého času tak daleko, že dřívější ministr soc. péče dr Winter považoval za důležité, aby ctěnou sněmovnu upozornil, aby konkretisována byla paušální obvinění, že někdo pobírá neprávem důchod. U nás podle stávajících zákonů je to vyloučeno. Hranice příjmová, vylučující z nároků na důchod válečné poškozence, je taková, že nelze předpokládati, že by někdo mohl pobírati důchod neoprávněně. Konkretně řečeno: má-li živnostník, válečný poškozenec, nebo zemědělec příjmů 5000 Kč za rok, plus důchod, který by mu patřil, ztrácí nárok na důchod; vydělá-li dělník, úředník, válečný poškozenec 10.000 Kč za rok, plus důchod, ztrácí nárok na důchod; má-li trafikant, válečný poškozenec, příjmů z trafiky jednou tolik, kolik činí ten nepatrný důchod, ztrácí také nárok. Jestliže válečná vdova na venkově dostane trafiku, ze které má příjem 1600 až 1700 Kč ročně, pozbývá nároku na důchod. Jestliže 50% invalida s 2 dětmi vydělá ročně 3050 Kč a jestliže slepec nebo 100% invalida vydělá 5600 Kč, má totiž takový příjem z trafiky, ztrácí také nárok na důchod. Státní zaměstnanci, klasifikovaní pod 50%, mají nárok na důchod jen tehdy, jestliže nemají 6000 Kč za rok. Výše klasifikovaní jenom tehdy, nepřekročí-li jejich příjem všeobecnou hranici, o které jsem hovořil.

Myslím, že toto ustanovení zákona o hranici příjmové nám nejlépe prokazuje, že všechno to, co tu bylo mluveno a mluví se ve veřejnosti i jinde o neoprávněném pobírání důchodu, je tímto plně vyvráceno, naopak musel bych říci, že hranice příjmová je takového druhu, že to připadá, jakoby se u nás trestala práce. V žádném státě není tak nespravedlivá hranice příjmová jako u nás. Upozorňuji na příklad na Německo. Tam válečný invalida, má-li 30.000 Kč ročního příjmu, má plný nárok na důchod. Ženatý válečný invalida 50% se 3 dětmi může docíliti příjmů 70.000 Kč ročně a potom teprve ztrácí nárok na důchod. U nás ztrácí nárok na důchod již při dosažení 5 až 10.000 Kč příjmů ročně. Jest třeba, abych řekl, že také hranice příjmová jest jedním problémem, který musí býti řešen.

Dovolávám se toho, co bylo všemi poslaneckými kluby v této ctěné poslanecké sněmovně konstatováno, že hranice příjmová musí býti opravena, a kdy přímo přislíbeno, že s plným pochopením se této věci ujmou a budou se snažiti, aby byla vyřešena. Nuže, já se dovolávám těchto slibů, poněvadž opravdu tato otázka musí býti, když ne letošního roku, tedy rozhodně příštím rokem, vyřešena ke spokojenosti těch, kdož nespravedlivě byli jí dotčeni.

Třeba poznamenati, že do příjmů válečných poškozenců započítává se příjem všech osob s ním ve společné domácnosti bydlících. Jestliže žena má stánek s cukrovím a berní správa stanoví, že má 6000 až 7000 Kč ročního příjmu, pozbývá válečný invalida nároku na důchod. Jestliže manželka s dospívajícími dětmi válečného poškozence, třeba 100% invalidy, jde pracovat a vydělají ročně 10 až 12.000 Kč, nemá válečný invalida nároku na důchod. Mám konkretní případ, kdy válečný slepec Mitera má z trafiky příjem 5190 Kč, za rok byl mu tedy přiznán v důsledku toho jenom rozdíl základního důchodu ve výši 809 Kč. Tu vidíme, že je na omylu veřejnost, která si snad myslí, že u nás může docíliti důchodu každý. Myslím proto, že toto konkretisování nespravedlivé hranice příjmové přímo nutí odpovědné činitele k tomu, aby tato otázka vyřešena byla.

A konečně otázka důchodu válečných poškozenců. Jsou-li splněny všechny podmínky zákona, o kterých jsem hovořil, jestliže to dopadlo velmi dobře také u těch všech sociálních a revisních prohlídek, ku kterým, jak jsem zdůraznil, musí také válečná vdova i matka po padlém synu, pak mohou dostati naši invalidé důchod. Důchod invalidy od 20 do 24% činí 360 Kč ročně, tedy 1 Kč denně. Základní důchod invalidy 34% činí 540 Kč ročně. Důchod invalidy 44% činí 720 Kč ročně, u invalidy 54% 900 Kč ročně, od 54 do 64% 1140 Kč ročně, u invalidy od 64% do 74% 1680 Kč ročně, od 74 do 84% 1920 Kč ročně a 100% invalida, také slepec, má u nás základní důchod 2400 Kč ročně.

Válečná vdova, klasifikovaná u prohlídky alespoň 30%, může dostati 600 Kč ročně, je-li klasifikována 50% výdělečné neschopnosti, může dostati 900 Kč ročně. Sirotek má základního důchodu 400 Kč ročně, stejně matka nebo otec po padlém synu; jsou-li klasifikováni 75%, mohou také dostati 400 Kč ročně. K tomu přísluší 50% drahotní přídavek. Chtěl bych tím říci, že důchody u nás jsou krajně nedostatečné, neodpovídají potřebě a je nutno, aby byly v dohledné době také zlepšeny. Prokazuji jen několika čísly, jak vypadají poměry válečných poškozenců ve státech jiných. Slepec v Anglii má 3700 Kč měsíčně, ve Francii 1225 Kč měsíčně, v Rakousku 1250 Kč měsíčně, v Československu 300 Kč měsíčně. Se zvýšením, které musí povoliti ministerstvo financí, může docíliti 500 Kč.

Stoprocentní invalida v Anglii má nárok na měsíční důchod 2460 Kč ve Francii na 979 Kč, v Rakousku na 769 Kč, v Československu na 300 Kč.

Invalida s 50% neschopností v Anglii má nárok na 2275 Kč, ve Francii na 538 Kč, v Italii na 393 Kč, v Československu na 127 Kč.

Vdova se třemi dětmi v Anglii má měsíčního důchodu 3013 Kč, ve Francii 686 Kč, v Rakousku 362 Kč, v Československu 262 Kč. To je několik čísel k objasnění, jak vypadá péče o válečné poškozence - hlavně výše důchodů - ve státech jiných oproti našemu státu.

U nás bylo konečně upozorněno, že má býti řešen problém válečných poškozenců, hlavně nejtěžších, mezi něž řadíme přes 3000 mrzáků, kteří jsou stoprocentně nezpůsobilí, a mezi něž, jak jsem řekl, patří oněch 600 válečných slepců v naší republice. Vítám, že opravdu konečně aspoň na tyto nejtěžší, nejpotřebnější bude vzpomenuto. Vítám i onu okolnost, že má býti vzpomenuto i válečných vdov, že alespoň u vdov přes 55 roků starých má býti upraven důchod. Je potřebí, aby tento problém vyřešen byl co nejrychleji. Volám po vyřešení jeho zvláště u našich slepců a stoprocentních invalidů. Našim slepcům bylo na jejich konferenci loňského roku řečeno určitým politickým činitelem, že musí býti ve svých požadavcích střízlivější. Když jsem si uvědomil, že slepce tyto dovedl do jejich konference jejich věrný přítel pes nebo jejich manželka či jejich dítě, pak jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, aby těm nejtěžším našim invalidům ještě se řeklo, že mají ve svých požadavcích býti střízlivější, a musím tento výrok odmítnouti. Je třeba, jak jsem již zdůraznil, aby tento problém vyřešen byl velmi rychle. Je třeba, aby v zápětí řešena byla otázka našich sirotků. Za 50 Kč měsíčně nemůžeme vyživiti, vychovati a vyškoliti sirotka pro příští jeho život.

Dále je tu otázka prodloužení lhůty k přihláškám. Několik tisíc potřebných válečných poškozenců nepřihlásilo se z různých důvodů o důchod, mnohdy také z důvodů národnostních, nechtěli nikoho obtěžovati, byli třeba zabezpečeni, nehlásili se a nyní nemají možnosti uplatniti nároky, které jsou zamítány proto, že nepodali přihlášku do ustanovené lhůty. Zvláště na Slovensku a Podkarpatské Rusi je tato věc velmi ožehavá, velmi bolavá. Je třeba, aby tato otázka byla vyřešena nejpozději r. 1931.

Váleční poškozenci nebyli nikdy těmi, kteří by se dožadovali nemožností. Velmi bolestně se jich však dotklo, že jsou stále opomíjeni. Finanční prostředky našly se u nás dosud na všechno, i na bývalé generály by se byly našly přesto, že jejich pense činí 2100 Kč měsíčně, tedy to je téměř tolik, kolik činí základní důchod u našeho slepce ročně! Na všechno se našly finanční prostředky, nebylo jich však možno nalézti pro válečné poškozence přesto, že na té položce byla za 3 až 4 roky ušetřena suma téměř 190 mil. Kč. Jestliže dnes míní se tato otázka řešiti, je třeba, aby řešena byla velmi rychle, nesnese prostě odkladu.

Je třeba dále upozorniti na naši mimořádnou péči. Položka mimořádné péče dotována je částkou 3,350.000 Kč, tedy částkou naprosto nedostatečnou. V mimořádné péči jsme se zastavili v polovině cesty. Mimořádná péče má právě doplňovati nedostatečnou péči o důchody udělením půjček, které vracejí státu zpět; mají se umožniti válečným poškozencům existence. Bohužel, dnes se celá věc zvrhla, udělal se z toho přímo šíbr spisů, omezila se pravomoc zemských úřadů pro péči o válečné poškozence, a dnes, chce-li někdo dosíci půjčky, třeba přes 500 Kč, musí na ni čekati 5, 6 až 8 měsíců. Tak na př. beznohý invalida s 2 dětmi podal si v říjnu žádost o půjčku Kč 2000 na zakoupení vánočních stromků a koncem března příštího roku mu ji zamítli. To není řešení a provádění mimořádné péče, která právě má tu sledovati zabezpečení válečných poškozenců. Váleční poškozenci vracejí půjčky zpět. Bylo-li do konce r. 1928 dáno na mimořádnou péči 83 mil. Kč, téměř 50 mil. Kč již váleční poškozenci vrátili.

Je třeba jim umožniti existenci. Mimo to je třeba osamostatniti je a to lze jen za náležité pomoci.

Je tu otázka přeplatků. Přeplatky vymáhány jsou na válečných poškozencích i přes to, že je ve většině případů nezavinili, cestou politické exekuce i exekuce soudní, hrozbou, že jim bude odňata trafika. Takovým způsobem postupuje se stále proti válečným poškozencům. Proto žádám, aby přeplatky, které z velké části nevznikly vinou válečných poškozenců, byly jim odepsány.

V dobách popřevratových byl tu určitý plán, jak zabezpečiti válečné poškozence. Jedním z těchto plánů byly trafiky. Je tu výnos ministerstva financí ze dne 1. srpna 1919, podle kterého mají býti trafiky, které se nacházejí v rukou držitelů, kteří nejsou na nich existenčně odvislí, vypovězeny a zadány válečným poškozencům. Bohužel, tento výnos není prováděn tak, jak potřeba toho vyžaduje. Máme v republice 44.000 trafik a skladů. Z toho se nedostala dosud do rukou válečných poškozenců ani polovina. Ve mnohých případech se zdá, že se postupuje protekčně, že se nadržuje bohatým držitelům trafik. Já tu konkretisuji případ, kde majitel hotelu, majitel obchodu, majitel vily, majitel restaurace a 15 měřic polí Rydlo v Dobrušce u Opočna má trafiku a sklad, které nemohou mu býti za žádných okolností odebrány. Dali mu společníka, válečného invalidu, aby mu trafika a sklad byly nadále ponechány.

Mám další případ. V Praze II. jest spoludržitel skladu tabáku majitelem panství. Je to jistý pan Fischer, který je zároveň majitelem domu na Král. Vinohradech. Přes to prý je existenčně odvislý a je ve skladu tabáku nadále. Tam by se mohli zabezpečiti váleční poškozenci, stát by získal spokojené občany a nové poplatníky. Po této stránce je třeba ještě hodně vykonati. Tuto otázku je nutno vyřešiti, aby trafiky dostaly se do rukou válečných poškozenců.

Velmi bolestně se dotýká válečných poškozenců, když se musí o poslední naději, umožnění existence pomocí trafik, děliti nyní i s vojenskou správou. Vojenská správa má zátiší, do kterých žádá také prodejny tabáku, a ubírá tak poslední možnost válečným poškozencům, aby se existenčně osamostatnili.

Monopol tabákový v našem státě vynáší podle rozpočtu 1.138 mil. Kč. Věřím, že bude ještě vyšší. Chci upozorniti, že na tomto velikém státním příjmu mají veliký podíl váleční poškozenci, kteří dávají do prodeje právě výrobky monopolu tabákového. Ti jsou také jedním z největších poplatníků ve státě, nehledě k ostatním válečným poškozencům, kteří vůči státu konají také svou povinnost do všech důsledků. A tu je třeba, aby také této otázce válečných poškozenců byla opravdu věnována náležitá pozornost.

Nemáme v našem státě dosud zákona o povinném zaměstnání. Mají jej všechny státy, ba i Maďarsko má určité nařízení, jímž umožňuje práci válečným poškozencům a jímž také se o práci tu stará. V našem státě jest asi 6.000 státních zaměstnanců-válečných poškozenců. Ani otázka této nepatrné částky není vyřízena. Nemají propočítána léta, nedostali tím propočítáním let ani to, co dostali zdraví, kteří po čas války zůstali doma a kteří neprožívali útrapy světové války. Je to otázka definitivy, je to otázka záruky, že nebudou ze svého zaměstnání propuštěni. Je to řetěz otázek, které nejsou dosud vyřešeny.

Váleční poškozenci byli vždy dobrými republikány, vykonali pro svůj stát, co za daných poměrů vykonati mohli. Oběti, které přinesli, musily býti přineseny ke zrození našeho samostatného státu. Válečných poškozenců je v našem státě 960.000, důchodů bylo přiznáno 723.000, dnes se vyplácí důchod 426.000 poškozencům. Ubývá důchodců a proto tím spíše mělo by se válečným poškozencům pomoci. Do tohoto počtu patří také 10.000 poválečných invalidů, kteří se stali invalidy nyní, když nastoupili presenční vojenskou službu. V tomto počtu je také počet 7.400 invalidů legionářů, které přeneslo ministerstvo nár. obrany, do jehož patrnosti patřili, do ministerstva soc. péče. Myslím, že ministerstvo nár. obrany snažilo se velmi rychle likvidovati otázku legionářů-invalidů a proto tak velký počet 7.400 přeneslo do patrnosti ministerstva soc. péče tím, že je klasifikovalo pod 15%, kdežto dříve klasifikovalo je výše. U ministerstva soc. péče přes tvrdou praksi, která tam je, byli klasifikováni výše. Ministerstvo nár. obrany má nyní ve své patrnosti pouze 1400 legionářů-invalidů. Proto jsem řekl, že ten postup ministerstva nár. obrany, pokud se týká našich legionářů-invalidů, je u nich téměř vyřešen právě tou nízkou klasifikací.

Je třeba, aby s válečnými poškozenci byly vyrovnány účty, které jsou dosud nezaplaceny. Je třeba je proplatiti. Vím, že nepůjde vše najednou, nikdy jsme také naráz ničeho nežádali, ale věříme, že otázku tuto možno provésti postupně, etapově. Váleční poškozenci nám budou vděčni za všechno, co v jejich prospěch vykonáme. Splníme-li všechny jejich požadavky, byť i postupně, věřím, že si zajistíme velký počet občanů, kteří budou svému státu vděčni. Otázka válečných poškozenců nemůže býti řešena politicky, musí býti řešena tak, aby odpovídala nynějším poměrům. Váleční poškozenci patří svému státu a svému národu. Splňme všechny požadavky vůči obětem světové války! Splníme-li je, budeme teprve moci mluviti o sociální spravedlnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Petersilka. Uděluji mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Posl. dr Petersilka [německy]: Slavná sněmovno! V debatě o výsledku haagské konference projevili někteří řečníci, především můj kolega dr Luschka, myšlenku, že Haag znamená velký pokrok k uskutečnění míru po světové válce a že přišla doba, aby ve stejném smyslu byly duševně, mravně a psychologicky likvidovány následky války uvnitř státu.

Odzbrojení v oboru vojenském, především však odzbrojení v oboru duševním jest kardinálním požadavkem a kardinální podmínkou každého opravdového pokroku a šťastného míru. Tato myšlenka by měla býti vůdčím motivem všech, kdož sestavují státní rozpočet. Neboť materielní prostředky, jak se objevují v položkách státního rozpočtu, mají býti postaveny především do služeb života duševního.

Ale ve státním rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty zásada duševního odzbrojení, která ve svých důsledcích obsahuje přece jen úplné zrovnoprávnění národů a konfesí ve státě žijících, patrně provedena není. Zkoumáme-li rozpočet především se stanoviska národnostní rovnoprávnosti, pak pozorujeme, že se českému školství velmi silně nadržuje naproti školství německému. Možno sice se zadostiučiněním konstatovati, že ministerstvo financí tohoto roku věnovalo více pozornosti významu věcí kulturních a prakticky vyjádřilo to částkou o 32 miliony větší proti loňsku. Avšak německá škola dostala z této větší částky přece jenom velmi nepatrný díl.

Je příliš známo z tisku, z konferencí a inspekcí, jaký jest stav medicinských fakult, klinik a jiných s nimi souvisících institucí, ať již jsou určeny pro obyvatelstvo české nebo německé, avšak toto druhé musí si právem stěžovati do mnohem smutnějšího stavu svých ústavů. Také u jiných německých fakult, u filosofické, právnické, jakož i u techniky pozorujeme mnohem méně zřetele na jejich přání než u českých; zatím co se pro tyto stavějí monumentální skvělé stavby, musí se ony spokojiti se skrovnými a k tomu často ještě omezenými místnostmi v budovách starých.

V oboru ideovém zasahuje se do nabytých historických práv německých universit, jak dokazuje výnos ministerstva školství o užívání jazyka ve veřejných listinách, který jistě znamená vzhledem k tomu, že německé strany byly a dosud jsou tři léta ve vládě, i když se částečně vyměnily, po desetileté nerušené praksi přece jen nové odpírání německého práva. Či je úmyslem dáti opravdu politickému světu na srozuměnou, že solidní práce Němců je vítána, že se jí však možno zřeknouti, když Němci už vykonali ve službách prestyže státu služby mouřenínské? Anebo má snad býti provedeno do nejzazších důsledků ono bezpráví, jež bylo svého času způsobeno německému národu universitními zákony, jimiž byla porušena všecka historická pravda, jak to nedávno vylíčil rektor německé university v plamenném protestu vydaném jménem německé university? Nebo se domníváte, že na svobodných vysokých školách má vládnouti týž nucený systém jako u vojska, kde se připouští užívati německého jazyka pro důstojníky jen za zcela zvláštních poměrů, "aby nebyl urážen národnostní cit české veřejnosti, která je v tom směru velmi citlivá", tak čteme doslova v důvěrném rozkaze vojenského zemského velitelství pro Čechy z 9. února 1930.

Také požadavku německé vysoké školy obchodní, jejž právem německý národ staví při své význačné účasti na průmyslu a obchodu státu, odpírá se velmi prudce.

Jako vysoké školství může i německé školství střední poukázati na to, že se s ním zachází velmi nestejně. Velmi mnoho německých středních škol bylo zavřeno; kdyby se to stalo proto, aby se nezvětšoval počet německých abiturientů a nebudily zbytečné naděje na existenci zajištěnou vysokoškolským studiem, bylo by to pochopitelné a pedagogické; když se však současně německé střední školy přeměňují v české, jako v Prachaticích, a vzniká tolik českých škol, že doslova jedna se tlačí na druhou, jako na př. v jižních Čechách jen v Českých Budějovicích je pět českých středních škol, a při tom nedaleko Prachatice, Tábor, Jindř. Hradec a Třeboň mají rovněž vlastní střední školy, pak se musíme tázati, zda to nasvědčuje národnostní spravedlnosti či zda to spíše neskrývá v sobě nebezpečí, že z národnostních důvodů bude vychován nadbytek vzdělaného proletariátu, který je na jedné straně naplněn velmi jistými, avšak nesplnitelnými nadějemi na zaopatření ve státní službě, na druhé straně však proto dává důvod k obavám, že roste nesmírně počet sociálně nespokojených a proto sociálně nebezpečných lidí. Bylo by mnohem vhodnější, kdyby se zdatný dorost vychovával na živnostenských školách pro praktická povolání. Když se již považuje počet německých středních škol za dostatečný, pak by mělo býti aspoň postaráno o jejich materielní výbavu a zařízení. Avšak stav tak mnohých středních škol i pokud jde o budovu i o pomůcky učební, je naprosto neuspokojivý. Chtěl bych upozorniti školskou správu a ministerstvo veřejných prací zvláště na krumlovské gymnasium, které ode dávna vyžaduje opravy, po případě nové stavby.

Po celá léta odkládaná jmenování ředitelů a profesorů také nesvědčí o zvláštním zájmu pro německé střední školství. Výnos ministerstva školství z února 1929, že profesoři přes tři měsíce nemocní musí sami platiti své náhradníky, a když jsou nemocni přes rok, musí se zříci platu, výnos, který ovšem postihuje profesory všech národů, je přímo nelidský. Patrně sám kompetentní úřad to pozoruje, poněvadž výnos ten asi nebyl dosud prováděn. Jsem přesvědčen, že pan ministr školství odvolá tento výnos právě tak rychle, jak se vynořil.

Když již macešské nakládání s německými školami vysokými a středními je důvodem k oprávněné kritice, je žaloba na postup ve školství národním teprve opravdu a zcela odůvodněná. Tak rádo se poukazuje na malé procento školních dětí v německých třídách, při tom se však přehlíží, že německý národ při své geografické poloze, při svém osídlení v hornatých pohraničních krajinách musí míti mnohem více expositur. Pokud pak jde o výše organisované školy, o občanské školy se čtvrtým ročníkem, je německý národ ve značné nevýhodě. Zatím co v mnohých krajinách se české měšťanské školy přímo tísní jedna vedle druhé - v Čes. Budějovicích je v obvodu jedné hodiny 9 občanských škol nemohou města v německých krajích dostati občanské školy ani v obvodu 4 až 5 hodin.

Nejbolestnější rána však, školství menšinové, lépe řečeno nešvar menšinového školství, je tak nápadný a řečníci vládní většiny i oposice projednávali jej tak důkladně, aniž se tím dosáhlo zlepšení, že opravdu pochybujeme o dobré vůli řešiti tuto otázku pedagogicky a národnostně spravedlivě. Pan ministr školství projevil v rozpočtovém výboru názor, že v tomto směru jest u obou národností jistá nervosita. Němci že však prý nemají k tomu příčiny, poněvadž je nikdo nechce odnárodňovati; menšinové školství že není otázkou politickou, nýbrž čistě vyučovací a pedagogickou. Byl-li názor pana ministra školství vysloven v tom smyslu, že tato otázka má býti jenom otázkou vyučovací a pedagogickou a jako taková že má býti řešena, pak s tím musíme jenom souhlasiti. Podkládá-li však svému projevu ten smysl, že je tato otázka ve skutečnosti i tak projednávána, pak jsme okolnostmi nuceni domnívati se, že je tomu naopak, nebo aspoň tvrditi, že takové řešení vyučovací a pedagogické otázky musí býti klasifikováno jako docela nedostatečné. Či považuje pan ministr skutečně za pedagogické, když pro 2000 německých školních dětí v Hlučíně není ani jediné veřejné školy německé? Považuje skutečně jen za pedagogické opatření, když se v obci, jako Dolní Chrášťany, zavře škola s více než 20 německými dětmi a ty jsou nuceny choditi ve větru a nepohodě hodinu daleko do školy nejbližší, zatím co se v téže obci pro několik dětí českých a několik vnucených anebo zakoupených dětí německých staví skvělým nákladem škola menšinová? Či stalo se skutečně jenom v zájmu pedagogického vyučování, že v čistě německé obci, jako Požaha na Moravě nebo Strýčice, zřizuje se nejprve obecná škola česká, potom škola občanská, přivádějí se sem děti z daleka ze souvislých českých území, která sama mají nárok na školu občanskou, a nedostanou ji anebo musí viděti, že jejich třídy zacházejí pro nedostatek žáků? Jest opravdu pedagogické, když duše zakrňují, když pro neznalost české řeči ani české ani německé děti nepostupují anebo jedny nebo druhé zůstávají úplně pozadu? Když si mně musí český učitel náboženství, který při nedostatku kněží působí na německé škole, ačkoliv německy umí velmi málo, stěžovati, že nemůže vyučovati ani na škole německé ani na české škole menšinové, poněvadž v německé škole nemůže mluviti a v české škole nemohou děti jeho českou přednášku sledovati, poněvadž neumějí česky? Nebo je opravdu pedagogické, když děti, které chodily šest nebo sedm let do německé školy, jsou potom nuceny choditi poslední třídu do české občanské školy a dostanou na cestu do světa vysvědčení na odchodnou plné nedostatečných? Je to opravdu pedagogické anebo je to spíše chytání duší, jak to nazval pan ministr Hodža, když německé děti jsou nuceny anebo lákány, kupovány za pár kalhot anebo nátepniček o Vánocích, při čemž těžko zodpověděti otázku, kdo jedná méně ušlechtile, kupec anebo prodávající? A je opravdu pedagogické, když děti v české škole jsou naplňovány českým nadšením s poukazem na Husa, Žižku atd., v domě otcovském však má býti pěstováno němectví? A je to opravdu pedagogické, když německému učiteli se stále přikazuje, aby vyžadoval přísně návštěvu školy, zatím co se v českých menšinových školách německým dětem, zvláště starším, poskytuje úplná svoboda, jen když jsou zapsány ve škole české? A považuje pan ministr skutečně jen za místní věc, když se takový způsob tak zvaného pedagogického řešení praktikuje v celém německém pohraničním území v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Když se v českém tisku píše o 900 menšinových školách, jichž je ještě třeba a které budou vyžadovati ohromnou sumu? A vyžaduje skutečně jen pedagogické vyučování a výchova takových staveb, které ve vnější výzdobě jako luxusní stavby vykazují to, co jim schází na praktickém pedagogickém zařízení? A je opravdu jenom pedagogické, když se v německých krajinách, kde se požadují a také vymáhají peníze ve formě daní do posledního haléře, buduje přímo provokativní stavba jako bašta násilí?

Kdo tyto skutečnosti zná a správně posuzuje, jistě musí říci, že vůdčím motivem není ani tak snaha řešiti otázku menšinového školství se stanoviska pedagogického, nýbrž národnostní expansivní choutka. Pedagogickým by bylo německé děti, zatím co by byly na německé škole od německých učitelů v německé řeči německy vychovávány a jako zdatný dorost pro svůj národ vzdělávány, zároveň anebo později naučiti česky anebo obráceně; praktická potřeba a smír národů vyžadují to kategoricky. K tomu by však musela školská vyučovací správa výnosy a stanovením lehkých podmínek poskytnouti možnost, což však dosud neučinila vůbec nebo jen velmi nedostatečně. Doposud nebylo dbáno našich požadavků po povinném českém vyučování na německých školách obecných a občanských, poněvadž by snad pominul důvod pro německé děti, aby chodily do českých škol, totiž naučiti se česky. Žádáme tedy pana ministra vyučování, aby podal návrh, podle něhož by se učilo od druhé třídy obecné školy povinně češtině, a to týdně dvě hodiny, v občanské škole pak tři hodiny. Pokud se však pěstuje menšinové školství tím způsobem jako dosud, musíme se domnívati, že se tu nedbá slov jednoho z nejvýznačnějších českých politiků: "ni zisk, ni slávu". Neboť "slávu" hledá stát, který si přeje hodně representační moci nad Němci, a "zisk" má jednak český menšinový učitel, který dostane místo, na druhé straně aspoň mnohdy stavitel, kterému jest jeho ideální národnostní činnost v Národním výboru, který bývá někdy jako vedlejší vláda zřejmě mocnější než vláda vlastní, bohatě pozemskými penězi honorována. Očekáváme tedy, že pan ministr bude sledovati věc menšinových škol v tom smyslu, který v rozpočtovém výboru vylíčil jako jedině správný, totiž jenom se stanoviska vyučování a pedagogiky a tak, jak jsme to slyšeli od rozumných řečníků nynější koalice, především z úst p. posl. dr Černého. A pak budou právě jen pro dvě nebo tři děti stavěny školy, ustanovováni učitelé a bude ponecháno materielní úvaze ospravedlniti nepoměr mezi nutnými obětmi a věcí, pro kterou budou přinášeny. Ovšem pak tím více vynikne rozpor mezi postupem ve školských věcech českých a německých, poněvadž je jistě vyloučeno, aby byla pro tři nebo čtyři německé děti stavěna vlastní německá škola. Avšak právě proto tato okolnost, jakož i vědomí práva na stejné zacházení nikdy v německém národě neumlčí volání po školské autonomii, i když jest naděje na její uskutečnění po tom, co v rozpočtovém výboru řekl pan ministr, odsunuta ještě dále než dosud.

Ve směru sociálním požadují učitelé - a v tom jsou se svými českými kolegy zajedno - zlepšení své existence. Učitelé občanských škol požadují právem, aby jim byl započítán do definitivy čas, který ztrávili jako učitelé prozatímní, a aby jim byly zvýšeny platy. Velmi spravedlivý je požadavek učitelů po brzkém vydání prováděcích nařízení o letech, ztrávených v jiných službách. Pěstounky mateřských škol čekají již léta na zlepšení podle svého předběžného vzdělání a podle obtíží svého povolání. A když konečně požadují inspektoři takového a do pense započitatelného zvýšení svých platů a funkčního přídavku, které je přiměřené jejich postavení a umožní jim vyhověti podmínkám, jež jsou na ně kladeny ve směru hospodářském a zvláště kulturním, pak je to něco zcela samozřejmého pro ty, kteří znají rozdíl mezi inspektory kdysi a nyní.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP