Úterý 4. února 1930

V této chvíli nelze přes to zneuznati, že hlavní břemeno haagského řešení musí nésti dělnická třída všech zemí a především dělnictvo říšsko-německé. Bolševickým zločinem co nejkrutěji postiženo, zvláště ve své bojové síle, bude musiti těžkou prací za nejtěžších podmínek sehnati prostředky, uložené Německu novými reparačními ujednáními. Doufáme však, že právě tato skutečnost bude německé pracovní třídě povzbuzením, aby se pevně semkla a přivodila sdružením všech sil a neúprosným bojem, aby břemena na její bedra vložená byla přesunuta na únosnější ramena třídy kapitalistů. Německá dělnická třída bude moci toho dosáhnouti tím spíše, čím dříve a rozhodněji se jí podaří bolševickým škůdcům dělnického hnutí zameziti jejich počínání a orientovati se na mezinárodní socialistický třídní boj a na zúčtování s mezinárodním kapitalismem.

Mluvíme-li však již o Haagu, vyvodil bych rád hned při této příležitosti určité důsledky, poněvadž se později k nim vrátím. Co jest a co musí býti důsledkem Haagu? Nepochybujeme, že sdělení pana ministra v jeho exposé o novotvárnosti Evropy po Haagu vytvoří jiné ovzduší - to nejen myslíme, nýbrž doufáme a přejeme si nejtoužebněji. Nejbližší velikou otázkou, jíž jest v Evropě vyříditi, jest nyní odzbrojení, jež musí přímo následovati po Haagu, má-li Haag potrvati a před dějinami obstáti. Pravím to nyní, poněvadž se později na to odvolám. Podobně jako v mezinárodním měřítku má se to s poměry v Československu. Přes křik s prava a s leva, přes zběsilé řádění radikálů a katastrofálních politiků všech národností, máme odvahu vysloviti, že vítáme jako skutečný pokrok vše, co se v Haagu stalo za působení a spolupráce našich říšskoněmeckých a anglických soudruhů. Pravíme to, ačkoliv i u nás dělnická třída zaplatí většinu útraty pro svoji roztříštěnost a rozvrácenost. I zde jsme pevně přesvědčeni, že se nám podaří překonati veliké obtíže uvnitř dělnického hnutí, urychliti konsolidační proces, který se nyní provádí a také zde v dohovoru s kapitalistickou třídou svaliti větší část břemen na její bedra. Ale nehledě ani k tomu, máme za to, že haagské vymoženosti veskrze zmínky zasluhují. A jestliže se nám líčí, jak je nepochybně v poloúředních líčeních správné, že převzaté závazky v Československu při převzetí rakouského státního jmění v částce 25 miliard Kč, poplatek za osvobození skorem 5 miliard, v celkové částce však 29 miliard bylo zaplatiti podle mírové smlouvy a podle usnesení revolučního Národního shromáždění - nemýlím-li se, podle jednomyslného usnesení tohoto sboru, v němž jsme nebyli zastoupeni - a může-li nyní pan dr Beneš podati zprávu, že převzatý státní majetek se neplatí, že nároky arcivévodů se neplatí, že poplatek za osvobození se snižuje o více než polovici, ba skorem o dvě třetiny a že dohromady s válečnými dluhy Italii a Francii jest celkem platiti 2800 milionů, máme přec snížení těchto břemen o 90%. Chci tím vyjádřiti, že nám není dosud úplně běžnou argumentace pana ministra, že klesla na 4%. Pan ministr dr Engliš praví, že to činí 1169 milionů. Ano, když to zítra zaplatí, může to souhlasiti, poněvadž to však zítra zaplatiti nemůže, pak to také nesouhlasí, a poněvadž tato částka nesouhlasí, bude to také váznouti s těmi 4%. Já pravím, i když nikoliv na 4%, i když ne o 96%, nýbrž zůstane-li to při 10% a jde-li o snížení 90%, jest to úspěch, jemuž nemůžeme a nechceme upříti své uznání. Ovšem, 113 milionů ročně po mnoho let jest velkým břemenem. Není to žádná maličkost. Pro letošek, pravil pan ministr financí, najde pro tuto splátku úhradu. To však nebude moci tak zůstati a také náš rozpočet bude touto položkou zatížen trvale. Aby se zamezilo, aby břemena znovu nebyla uvalena na bedra širokých vrstev, chtěl bych při této příležitosti to, co kolega dr Winter jen naznačil, vyslovit konkrétně, totiž, jak si představujeme řešení. Pan ministr právem řekl ve svém výkladu, že se poměr k našemu jihovýchodnímu sousedu zlepší na základě vyřešení východních reparací, které způsobily nejtěžší protivy. Ministerský předseda Bethlen prohlásil v maďarském parlamentě totéž. Připouštíme, že tomu tak jest. Tím však, myslím, padá jeden z nejdůležitějších důvodů pro Československou republiku, aby nadále udržovala svůj veliký vojenský aparát a bylo by záhodno při této příležitosti požadovati, aby nehledíc k letošku, byly haagské závazky uhrazeny ve svém celku škrty ve vojenském rozpočtu. (Potlesk.)

Rád bych se několika slovy zabýval agitací, o níž mluvil pan ministr. Nejsme v podezření, že chceme býti obhájci pana ministra dr Beneše. Na to jsou protivy mezi námi příliš veliké. Potírali jsme vždy jeho politiku s výminkou bodů, jež jsem vyjmenoval. Ale rád bych postavil tuto otázku. Porozumím mnohému stanovisku, ale nerozumím stanovisku českých stran a českých politiků, kteří r. 1919 převzali a schválili daleko větší závazky, kdežto dnes prohlašují, že jsme pochodili špatně. Tomu zcela prostě nerozumím. Považuji tuto kritiku s české strany za neoprávněnou a nesrozumitelnou, nejsou-li podklady takové kritiky jiné než věcné. Z věcného stanoviska, myslím, že mohu říci, že nemají právo kritisovati haagský výsledek již proto - a několika slovy se k tomu vrátím - poněvadž přec dříve se k tomu stavěli zcela jinak. Uznali jednomyslně závazky z mírové smlouvy r. 1919 a tyto závazky vzali na vědomí s díkem vyjednavatelům dru Kramáři a dru Benešovi. Ku podivu vystupují nyní ony kruhy, aby haagskou dohodu potíraly. Nechci se míchati do české polemiky. Jest to věcí českých soudruhů a českých politiků. Nelze však zajisté nechati bez odezvy stanovisko předsedy československé mírové delegace dra Kramáře v zasedání revolučního Národního shromáždění dne 30. září 1919. Mám zde příslušnou zprávu. Slyšíme, že dr Kramář tehdy pravil: "Musíme však doznati, že nebylo jinak možno, než že převezmeme určité oběti. Myslím, že jest to jen spravedlivé a že nemůže to býti nikým popíráno. Smlouvalo se při mírovém vyjednávání v Paříži jako v cařihradském bazaru. Nechci zde uváděti všechny jednotlivosti, ale zůstalo to při částce 750 milionů zlatých franků jako dávce za osvobození." K podobným výsledkům došel také dr Kramář, když v tomto zasedání projednával otázku odškodnění za státní majetek. Prohlásil zde, že sice byl proti tomu, že proti tomu boj oval, ale že prý to je zásadou, která byla v mírové smlouvě přijata, že totiž státy mají za veškerý převzatý státní majetek platiti reparace. "Jest to věc, která není vůbec logická, poněvadž jsme státní majetek již dávno zaplatili. Avšak, pravil dr Kramář dále, všecky důvody nebyly nic platné, tato zásada byla přijata a my jsme povinni platiti." Na konec prohlásil dr Kramář: "Musíme skutečně říci, že všechny tyto věci jsou velmi těžké, že tím budeme velmi zatíženi, ale myslím, že se nám podařilo odvrátiti od naší republiky finanční katastrofu." Zdůrazňuji, že to se stalo na základě rozhodnutí o 29 miliardách Kč, a pravím, že ve srovnání s tím jest platiti v nejlepším případě 1500 milionů. Navazuji na to otázku: Odkud přichází tedy věcná kritika, když to takhle dopadlo? Oni pánové, kteří dnes tak ostře brojí proti haagskému ujednání, pánové ze strany národnědemokratické a se strany Stříbrného, veškerý agrární, národně-demokratický a lidovecký tisk, tenkráte nejen mlčeli, nýbrž i souhlasili. Jejich kritiku dlužno tedy nyní označiti za neopravdovou a nevěcnou.

Důležitější než tyto diskuse jest v této chvíli posuzování a rád bych řekl nejprve něco o politickém posouzení haagských důsledků. V nejbližších týdnech počíná v německém říšském sněmu rozprava o Youngově plánu a nebude se tam nedostávati kritiků, arci kritiků jiného druhu než zde u nás. Tam opět ožije legenda o ranách dýkou, štváči s leva i s prava budou kritisovati Youngův plán a napadati politiku německých sociálních demokratů. Naše vztahy se však nepochybně jako důsledek haagské politiky zlepší. Nedáme se tudíž mýliti křikem s prava a leva, katastrofálními politiky všech klubů. Víme, odkud vítr věje a kam chce vésti boj nacionalistů, víme, že přes Haag ještě dlouho není boj u konce, a že Haag znamená jen etapu, nikoli však zakončení. I po Haagu jest svět plný nebezpečí a východ plný ohnisek požáru. Tato jsou správným zkušebním a manevrovým polem pro fašismus, bez jehož zdolání není v Evropě míru. Polsko a Balkán jsou stálým menetekel, stálou výzvou k bdělosti, stálým apelem k dělnictvu a především k mezinárodnímu socialistickému proletariátu, aby napjal všecky síly, aby i tohoto nepřítele míru mezi národy co možná rychle zdolal, aby zajištěným vítězným tažením socialismu otevřel cestu ke konečnému osvobození a smíření světa.

V důsledku tohoto našeho stanoviska budeme hlasovati, aby zpráva ministra zahraničí o haagských výsledcích byla vzata na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. inž. Jung. Uděluji mu je.

Posl. inž. Jung (německy): Dámy a pánové! Pan ministr pro věci zahraniční ve svých obšírných vývodech zaujal stanovisko k otázce tak zvaných reparací a k haagské konferenci a při tom vzdal hojnou sebechválu své vlastní činnosti a svým schopnostem. Že to učinil, toho příčinou byla jistě hlavně ostrá kritika, se kterou se s českého tábora posuzovala jeho činnost. Nás Němce zajímá tato otázka jistě méně, již proto, že pan ministr pro věci zahraniční vůbec nemluví k nám, nýbrž své vývody předkládá jedině českému národu. My nejsme pro něj vůbec ničím. Před svým národem má ovšem těžké stanovisko, neboť tento národ se domníval, že jej velké mocnosti budou ceniti jako sobě rovný, jako národ vítězný, k čemuž se ovšem dluh za osvobození dobře nehodí. Jest a zůstane pokořujícím a jest při tom úplně lhostejno, je-li tento dluh za osvobození vyměřen nízko nebo vysoko. Neboť tato skutečnost jest sama sebou pokořující. V tom s Čechy úplně souhlasíme, jen míníme, že by se měli sami zpytovati a vyvoditi z toho důsledky.

Pokud jde o nás Němce, nejsme v tomto státě, jak dalece jde o čísla, jistě žádnou nulou, nýbrž naopak velikostí prvního řádu, hlavním poplatníkem, což se uznává i s české strany, předmětem daňového vykořisťování státu. S tohoto stanoviska bylo by snížení platů Československa jistě potěšitelné, kdyby nemělo nepříjemné příchuti, že konec konců musí útraty uhraditi jiná část našeho národa. Čistě hospodářsky smýšlející sudetští Němci jsou snad jiného mínění, ale my se cítíme částí velkého osudového společenstva, které se jmenuje německý národ, (Potlesk.) a na jehož bedra se přesune spor o výši a rozdělení reparací. A to jest jeden důvod, proč nás výsledek haagské konference neuspokojuje.

Druhým důvodem jest, že ani po stránce politické ani hospodářské není skutečným rozřešením. Pan dr Beneš sám jest tak opatrný, že mluví jen o hospodářské likvidaci války, neboť velmi dobře ví, že světová válka nebyla ani v Haagu likvidována politicky, neboť sankce zůstaly. Při tom jest úplně lhostejné, že němečtí politikové plnění, kteří výtvor Bismarckův přivedli na zmar, jsou se sankcemi srozuměni a jest také lhostejné, předchází-li počátek sankcí rozhodnutí mezinárodního rozhodčího soudu, neboť absolutního práva není a nikdy nebude. Právo a moc jsou dvě věci, které mají příčinnou souvislost a již předem lze říci, jak rozhodne mezinárodní rozhodčí soud, kdyby se ho dovolala snad Francie proti bezmocnému Německu. (Souhlas.) Ale ani hospodářsky není výsledek haagské konference rozřešením. Neboť řešení bylo nalezeno tak, že zcela všeobecně platí stále ještě francouzská slova: "Le boche payera tout", Němec zaplatí vše.

Pan ministr pro věci zahraniční zdůrazňuje sice ohromnou ochotu, kterou věřitelské říše projevovaly k Německé říši. Poukazuje výslovně na původní válečnou náhradu škody, která činila 132 miliard marek. Na této výši nemění ani Dawesův plán zásadně ničeho, ve skutečnosti ovšem znamená to snížení se 132 na 50 miliard marek. Neboť oněch 2 1/2 miliard, které říše má nyní každoročně platiti pod titulem Dawesova plánu, znamená ve skutečnosti jen 5% zúročení 50 miliard. To by mohlo tak jíti do nekonečna. Ale že došlo k Dawesovu plánu, příčinou přece jen bylo, že se musilo nahlédnouti, že požadavek 132 miliard jest čirým šílenstvím a že by jich nebylo lze nikdy sehnati. (Posl. Krebs [německy]: Zvláště, když chtěli, aby byly zúročeny!) Zcela správně! To jest prostě nemožné, šílené. Ještě o tom promluvím. Ale ukázalo se po posledních čtyřech letech, že se ani Dawesův plán nedá provésti. Tak došlo k Youngovu plánu, jenž definitivně udělal konec válečnému dluhu 132 miliard a ustanovil jej na 38 miliard. Ale toto omezení jest čistě fiktivní, neboť ve skutečnosti musí Německá říše zaplatiti nikoliv 38 miliard, nýbrž 58 ročních splátek skorem po 2 miliardách, úhrnem 114 miliard marek, t. j. oněch 132 miliard bylo nejen skoro dosaženo, nýbrž ve skutečnosti podstatně překročeno, jelikož přece v minulých 11 letech míru bylo již z Německé říše vymačkáno daleko více než 50 miliard. Namítne mi snad někdo, že uváděje tyto číslice nepřihlížím ke zúročení. Ale odpovídám: Jaký to jest nádherný hospodářský pořádek, v němž se úroky a úroky z úroků stane z 38 miliard 114 miliard? Nesvítá nejen všem měšťákům, ale především socialistickým stranám, sociálním demokratům a i českým národním socialistům, tušení, kdo byl vlastně vítězem ve světové válce? Jest to finanční kapitál, jenž dovede provésti umělecký kousek, totiž z 38 miliard udělati 114. Tomuto finančnímu kapitálu pomohly k panství Spojené Státy Severoamerické přímo, státy velké a malé Dohody nepřímo. Pan dr. Beneš to na dvou místech své zprávy nevědomky doznává. Jednou, když poukazuje na ohromné závazky Anglie, Francie a Italie, jež tíží na těchto státech ve prospěch Wilsonovy země. Tento užíval sice kluzkých frází o svobodě, humanitě, demokracii a podobných, ale při tom dovedl své spojence skvěle oškubati. Češi postavili presidentu Wilsonovi pomník. Nazvali po něm ulice a nádraží. Netuší, kým byl vlastně tento profesor Wilson? Že nebyl ničím jiným než loutkou v rukou pálených peněžníků, pro něž válka nebyla nic jiného než dobrý obchod?

Tak zvaný reparační problém dal by se rozřešiti jen tím, že by se škrtly všechny závazky z dluhů ke Spojeným Státům Severoamerickým. (Posl. Krebs [německy]: To jest k finančním magnátům!) Ano, k finančnímu kapitálu Novoyorkské Wallstreet, neboť ta za války a na válce vydělala tolik, smrtí milionů vojínů svých spojenců, že by mohla toto škrtnutí docela dobře snésti. Touto cestou bylo by ovšem lze jíti jen společně. Všechny evropské státy, vítězné i poražené, měly by společně žádati od Spojených Států Severoamerických, aby jim válečné dluhy byly škrtnuty. Tím a jen takto dal by se rozřešiti reparační problém. (Německé výkřiky: Všechny problémy vůbec!) Ano, velmi správně. Ale na tuto cestu nikdo nevkročil; přes to, že poloviční Japonec Coudenhove-Kalergi již po léta propaguje svou Panevropu, a skoro všichni státníci evropští s ním theoreticky souhlasí - zvláště pan Briand přijal ideu Panevropy zcela za svou - přes to stáli proti sobě v Haagu vítězové a poražení. Páni vítězové se neodvážili ceknouti proti Americe a otázku rozřešili prostě tak, že se s těla německého lidu budou dříti řemeny a že tento lid byl učiněn otrokem světa. To jest to podivu hodné řešení, jež nalezla haagská konference. Že říšskoněmečtí politikové plnění, od demokratů přes sociální demokraty až ke zbožným lidem centra, kteří zapomněli, že Ježíš vyhnal ze svatyně lichváře a zavrhl braní úroků, jsou tímto řešením velice uspokojeni, tomu se nedivíme. Všichni totiž smýšlejí manchestersko liberálně. Jsou mezi nimi jen nepatrné rozdíly, v podstatě jsou všichni veskrze manchestersko liberální. V Haagu zvítězil tedy americký peněžní pytel. Na to poukázal již v rozpravě o zlaté měně pan kol. dr Rosche. Prohlásil, že od nynějška nebudou již prováděti politiku evropští státníci, nýbrž že to bude výlučně věcí amerického finančního kapitálu. Zdůrazňuji s potěšením tento projev kol. dr Roscheho, o němž při vší vážnosti, kterou k jeho osobě chováme, musíme výslovně konstatovati, že podle celého svého pojetí naprosto nepatří k nám hakenkrajclerům. Ale i pan ministr zahraničních věcí uznává moc západního finančního kapitálu, neboť poukazuje, že západoevropská - a jistě k tomu lze připojiti, i severoamerická - veřejnost se od počátku chovala zamítavě proti pozemkovým reformám ve státech Malé Dohody, tedy i v Československu. Při tom tyto státy neměly ponětí o praktikách pozemkového úřadu, jelikož i my sotva máme o nich správnou představu, nýbrž jest to pouze způsob myšlení v penězích a majetku, tedy vysloveně kapitalistická povaha západních států a národů, Anglosasů stejně jako Francouzů, která vede k zamítání podobných reforem. Tragikou pana dr Beneše a i presidenta Masaryka jest, že uvedli svůj národ v objetí západní civilisace a západního kapitalismu a tím jej vehnali do zkázy.

My němečtí národní socialisté nemůžeme ani s národního, ani se sociálního, ani s politického, ani s hospodářského hlediska viděti ve výsledku haagské konference rozřešeni velkých problémů poválečné doby. Nám jest jasné, že světová válka byla pohromou západní civilisace a onoho myšlenkového světa liberalismu, jenž ovládá západní národy a státy od velké francouzské revoluce, myšlenkového světa, jemuž se koří nejen liberální měšťáci, nýbrž jenž zasáhl i soc. demokracii i křesť. sociály. Haagská konference dovedla k vítězství vládu peněz v západních státech. Německá říše převzala závazky v roční výši asi 2 miliard marek na 58 let. Kromě toho bude ročně platiti 1 miliardu marek z dluhů říšskoněmeckého průmyslu Americe. To činí ročně úhrnem 3 miliardy marek. I když se životní úroveň 63 milionů lidí v říši značně sníží, čehož následkem bude ovšem snížení důchodů, pravděpodobné omezení nebo dokonce zrušení všech sociálních opatření, ani tehdy nedá se částka 3 miliard marek sehnati. Jelikož Youngovým plánem byl dluh privatisován, na což pan ministr výslovně poukázal, způsobí to, že říšskoněmecké hospodářství přejde úplně do cizích rukou. Dvě třetiny říšskoněmeckého hospodářství jsou již dnes v cizích rukou. Ale jelikož cizí majetníci budou z podniků vybírati tolik, kolik jen budou moci, dalším následkem bude, že na útraty dělnictva a všech spotřebitelů nastane snížení celé životní úrovně pracujících německých lidí. Stát bude musiti v zájmu klidu a pořádku konati biřické služby cizím majetníkům. Takové události dějí se již nyní v Německé říši každý týden. Byl jsem nedávno v saskokamenickém okrese na několika schůzích a blíže Saské Kamenice, v Hartmannsdorfu jsem viděl, že "Schupo" a všechny orgány říše a svazových států musejí považovati za svůj hlavní úkol proti německým dělníkům a zaměstnancům zaručovati Američanům a jiným majetníkům jejich zisky. Amerikanismus stane se v Německé říši panujícím životním názorem. Státně socialistická myšlenka takového Bismarcka nebo svobodného pána Steina ustoupila do pozadí. Německá říše stává se otrockou plantáží americkožidovského světového finančního kapitálu. Ale tento vývoj netýká se jen Německé říše. Nesmíme se klamati, tento vývoj zachvacuje i jiné státy. Zdůrazňuji ještě jednou projev pana dr Roscheho, že americký finanční kapitál bude od nynějška určovati politiku Evropy, neboť bude v Evropě neomezeně panovati. Pan dr Beneš nechť si prozatím dává blahopřáti k úspěchům v Haagu. To pravé teprve přijde, osud kráčí svou cestou. Dva miliony nezaměstnaných v Německé říši označují tuto cestu, brzy bude jich mnohem více. Následky neomezí se jen na Německou říši. Celá střední Evropa, kterou pan ministr věcí zahraničních najednou odkryl, bude musiti je nésti, především však i jeho stát, jenž nyní pocítí, že není sousedem Francie, nýbrž sousedem bídné kolonie Německé říše, a to přímým sousedem, jenž bude musiti spolu prodělati celý vývoj tohoto velkého státu. Pan ministr pro věci zahraniční mluvil svými oblíbenými, všeobecnými obraty o střední Evropě, o středoevropských otázkách a o ohromném pokroku ve středoevropské politice. Jest si vědom, jak vážné a hluboké jsou tyto otázky? Pochybuji o tom podle jeho čistě západního smýšlení a jeho chování v otázce sankcí již před lety. Právě při této příležitosti smím jistě připomenouti, že pan ministr věcí zahraničních dr Beneš r. 1922 byl největším obhájcem sankcí proti Německé říši.

Pan ministr věcí zahraničních blahopřál sobě, svému státu a svému obyvatelstvu, že se jeho vlast nestala bojištěm. Ale on i jeho lid zapomněli na to, na co poukázal již můj klubovní kol. Knirsch v rozpočtovém výboru, že to byli stateční vojáci z fronty, především naši němečtí vojáci, (Potlesk.), kteří dnešní Československo ubránili proti vpádu cizích vojsk, a když se pan ministr věcí zahraničních táže, co by se bylo stalo, kdyby na př. Plzeň a Brno byly bývaly obsazeny, kolik škod by se tím bylo způsobilo, pak měl říci: Děkujte těm, kteří tomu zabránili! Také se jim poděkovalo. Ale jak? Tím, že byli prohlášeni za jakési zločince a že jejich důchody byly sníženy, že jiným válečná půjčka byla prohlášena za neplatnou a třetím, že byli vyhozeni ze státní služby. Ale každá vina se mstí na zemi. I tato vina se jednou vymstí.

My Němci jsme národem státotvorným a stát udržujícím. Je-li zde skutečná vůle k výstavbě střední Evropy, nabízíme i svou ruku k tomu. Ale dr Beneš a jeho přívrženci musí si býti vědomi, že střední Evropa není možná bez Německé říše a musejí si býti vědomi i toho, že cesta k této střední Evropě vede přes nás, sudetské Němce, že musí předcházeti uspokojení našich požadavků. O podrobnostech této otázky nebudu se zde šířiti, neboť vyložil jsem je jak já sám, tak i kol. Krebs v rozpočtovém výboru. Ale ani střední Evropa nebyla by nic jiného než svazem chudých států, kdyby nezlomila okovů peněžní vlády. Navazuji na původní slova pana ministra pro věci zahraniční, podle nichž haagská konference uzavírá velké období evropské a světové politiky. Zde s ním výjimečně souhlasím, ovšem ve smyslu, jenž jest velice vzdálen od jeho pojetí. Pan dr Beneš jako syn liberalismu míní, že otázka, která tísnila pány vítěze, byla nyní proměněna v hospodářskou, byla nyní odstrčena na hospodářskou kolej. Ale já myslím na neporovnatelnost Bismarckovu a na Osvalda Spenglera. Vláda peněz byla vystupňována až k nejzazšímu. To znamená, že se blíží její konec. Krev zvítězí nad penězi! Nemyslím při tom naprosto na nějakou novou světovou válku - nikdo se nemusí znepokojovati - nýbrž jedině na nové pojetí peněz a hospodářství. Nebo - řekněme to správně - na vítězství starého západního pojetí, podle něhož peníze nejsou pánem, nýbrž služebníkem hospodářství.

Poněvadž i ve výkladě pana ministra věcí zahraničních se mluvilo o pozemkové reformě, můžeme zde k tomu jistě říci, že velkostatkáři musili uvěřiti, že se věci mění, ačkoliv pozemková reforma v Československu, kterou hájí pan ministr věcí zahraničních, není reformou v pravém smyslu toho slova, poněvadž není proniknuta vznešenou myšlenkou, že půda není předmětem obchodu. Ale jsou velkostatkáři jediní kapitalisté, není-liž finanční kapitál mnohem silnější než oni, nepatří-li mu již skorem všechno, nebude mu po ratifikaci haagské dohody patřiti všechno vůbec? Na tento finanční kapitál - zde není zapotřebí býti prorokem - neodváží se nikdo ani v tomto státě ani v některém jiném státě Evropy.

Zde nyní začíná nové období světových dějin. Idee francouzské revoluce, v nichž žije pan dr Beneš, právě tak jako říšskoněmečtí politikové plnění a velká většina členů této sněmovny, spějí ke hrobu. To jest význam haagské konference a tento hrob jim vykopali Wilson, Clemenceau, Lloyd George a dr Beneš. Béřeme to na vědomí s pocitem uspokojení, neboť my jsme hlasatelé nové doby. Krev zvítězí nad penězi! Již jsem výslovně zdůraznil, že při tom nemusí nikdo mysliti na novou světovou válku. V Německé říši stal se již národní socialista ministrem, prozatím jen v malém svazovém státě, ale brzy přijdou na řadu větší, a chrámoví strážci mylně pochopené, poněvadž s vládou peněz spojené demokracie budou musiti hakenkrajclera uznati za kolegu, budou si musiti zvyknouti na to a ještě na mnohé jiné věci, neboť v politice není žádného "nikdy". A tak očekáváme, že Češi po výsledku haagské konference dojdou k poznání, že jim jejich přátelství ke Francii a západnímu kapitalismu nepomáhá, že naopak jsou součástí střední Evropy a že z této skutečnosti musejí vyvoditi jediné správné důsledky, a ty mohou směřovati jen k tomu, že si řeknou, že jsou s evropskými Němci spojeni v dobrém i zlém a že tedy těmto Němcům musejí vyhovovati jak ve svém státě, falešně označovaném za národní stát, tak také svou spolkovou a hospodářskou politikou.

To jsou důsledky, které vyvozujeme z vývodů pana ministra věcí zahraničních. Až se jednou sám odváží je vyvoditi, může býti jist naší spoluprací. Ale musí si býti vědom, že jak v zahraniční tak ve vnitřní politice jest český národ svázán s německým a že tudíž musí z této skutečnosti vyvoditi všechny vnitropolitické i zahraniční důsledky. Prozatím si ministr věcí zahraničních toho ještě není vědom a tím jest dáno naše stanovisko k jeho projevu. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Böllmann.

Posl. Böllmann (německy): Slavná sněmovno! V úvodě ke své zprávě o haagské konferenci vyslovuje ministr zahraničí přání: "Tato otázka budiž probrána tak, aby to bylo skutečně pro naši veřejnost věcným, správným a důstojným poučením nejen finančním, nýbrž zejména politickým a aby nám to sloužilo k opravdové cti a nové vážnosti před cizinou, která dnes zná dobře náš finanční a hospodářský stav a která více než kdy jindy pozoruje náš vnitřní vývoj politický a naši posici mezinárodní." Tomuto přání chci vyhověti jak formou, tak obsahem svých vývodů ke zprávě.

Výklady, které mám za úkol přednésti jménem svého klubu, jménem své strany jako zástupkyně stavu sudetskoněmeckého venkova, nechť ukáží naše stanovisko, jaké důsledky chceme vědomě vyvozovati z příznivého výsledku haagské konference jak vůči panu ministru zahraničí tak vůči vládě vůbec. Ještě chci předeslati, že má strana se vždy a stále vynasnažovala a snaží, aby pracovala pro mír vnější i vnitřní, pro klid, jehož my, lid pracující na venkově, potřebujeme právě tak dobře jako jiné pracující stavy, abychom mohli učiniti zadost jak závazkům vůči vlastní rodině tak závazkům vůči vlastnímu národu jakož i vůči státu, v němž jsme povoláni žíti a působiti, pro dorozumění národů v hranicích státního území a pak jako další cíl národů středoevropských a evropských vůbec. Těší mne, že mohu zjistiti, že z vývodů pana ministra zahraničí vychází najevo, že vyslovuje víru, že jsme se tomuto cíli zakončením haagské konference značně přiblížili.

I nadále najde moji stranu ochotnou jej na této cestě provázeti, aby úspěchy jeho práce na tomto poli jeho velkého politického působení se staly zřejmými a mohly sloužiti ke spokojenosti, ku blahu a k štěstí vrstev náležejících do oboru jeho působnosti. Chladně a klidně myslíc zaujala i tentokráte převážná většina německého obyvatelstva tohoto státu své stanovisko ke skutečné situaci vytvořené haagskou dohodou. Toto stanovisko mělo náležitý zřetel k namáhavé, nervy otřásající práci pana ministra a jeho spolupracovníků. Obyvatelstvo snáší každé nové finanční zatížení vždy s největším odporem a nechutí. Národům hrozilo ohromné zatížení, mělo-li se uskutečniti to, k čemu se Československo zavázalo podpisy mírových smluv versailleské, v St. Germain en Laye a trianonské. Uvědomíme-li si obrovské oběti peněz a krve, které přinesly všecky národy a státy zúčastnivší se světové války, bylo dojista lidsky pochopitelné, že každý stát a každá vláda se namáhaly a snažily, aby uložené jí oběti nebo oběti, jež mohly býti uloženy, byly stanoveny v míře co možná nejmenší, která by byla ještě snesitelná. V tomto směru se také přirozeně uplatňoval zahraniční úřad československý dlouholetou prací a, jen co je pravda, prací úspěšnou. Závazky podle podepsané mírové smlouvy nebyly nepatrné: Odškodnění za převzatý státní majetek 24 miliard, dluh za osvobození 4 1/2 miliardy; konečné zatížení státu z těchto titulů 1200 miliony při 5 1/2% redukci platů k dnešnímu dnu ukazuje skutečně, že došlo k slevě peněžitého zatížení o 96%, takže nutno platiti jen 4% původních částek.

Velkostatkáři podali žaloby na zaplacení více než 3 miliony zlatých korun z titulu pozemkové reformy, přibližně 7 milionů zlatých korun mělo se platiti za statky arcivévodů, za statky církevní, za odpočivné požitky Maďarsku. Vůči našemu platebnímu závazku 10 milionů zlatých korun, stojí platební závazek Maďarska ve výši 13 1/2 milionu, ačkoliv Maďarsko mírovou smlouvou ztratilo dvě třetiny rozlohy a dnes má polovinu počtu obyvatel Československa. Německo a Bulharsko platí třetinu původního platebního závazku. Německo samo ročně 2 miliardy marek, t. j. více než dvojnásobek toho, kolik Československo vykazuje ve státních příjmech. Ministr dr Beneš ve svém exposé postavil thesi, že převzetí půdy a pozemků pod obvyklou cenou cestou pozemkové reformy se děje v zájmu státní kolektivity a ve vědomí nutnosti tohoto zákroku se stanoviska politicko-demokratické filosofie a ideologie a z důvodů rázu sociálního a státně finančního.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP