Úterý 25. června 1929

Začátek schůze v 9 hod. 25 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Stivín, dr Buday, inž. Dostálek, Horák, Slavíček, Zierhut.

Zapisovatelé: Bečko, Vávra.

175 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Nosek, inž. Novák, dr Šrámek, dr Vlasák.

Z kanceláře sněmovny: zástupci sněm. tajemníka Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 211. schůzi poslanecké sněmovny.

Došlo oznámení o změně ve výboru.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Tayerle za posl. V. Beneše.

Předseda: Ze senátu došla sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Předseda senátu sdělil:

přípisem ze dne 18. června 1929 k tisku 914 sen., že senát přijal ve 180. a 181. schůzi dne 12. a 18. června 1929 osnovu zákona o reorganisaci vysoké školy obchodní v Praze, ve znění usneseném posl. sněmovnou;

přípisy ze dne 19. června 1929, že senát schválil ve 182. schůzi dne 19. června 1929 zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu:

Úmluvu mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatsko-slovinskými, podepsanou v Praze dne 7. listopadu 1928 a závěrečný zápis k této úmluvě (tisk 931 sen.),

Mezinárodní Ujednání o vývozu koží, podepsané v Ženevě dne 11. července 1928 a Protokol Ujednání (tisk 933 sen.), Mezinárodní Ujednání o vývozu kostí, podepsané v Ženevě dne 11. července 1928 a Protokol Ujednání (tisk 934 sen.).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest jako 1. odstavec:

1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 2314) o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců (tisk 2356).

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve 208. schůzi dne 19. června t. r.

Přihlášeni jsou ještě tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Vrtaník a Vobecká; na straně "pro" p. posl. Košek.

Dávám slovo prvnímu řečníku, zapsanému na straně "proti", p. posl. Vrtaníkovi.

Posl. Vrtaník: Především musím s tohoto místa protestovati proti řádění policie. Jak to nazvati? Je to provokace, či co?

Na den 23. června t. r. byla do hostince u Zábranských v Karlíně svolána konference komunálních pracovníků I. kraje KSČ. Dávno před tím, než schůze měla býti zahájena, dostavili se do sálu dva policejní komisaři a vyzvali tam přítomné lidi, kteří volně besedovali a vůbec byli do té doby pouze jako hosté v hostinci, aby ihned opustili místnost, jinak že ji prý dají vykliditi policií. Na dotaz, jakým právem si takový briskní postup dovolují, prohlásil jeden z nich, že schůze nebyla ohlášena na policii a proto je prý nezákonná. Byv upozorněn na zákonné ustanovení §u 2 zákona shromažďovacího, odpověděl, že se uvedený zákon na tuto schůzi nevztahuje, a když přítomní právníci, příslušníci komunistické strany Československa, projevili svůj opačný právní, a to úplně správný názor, prohlásil tento komisař velmi arogantně, že o zákonech a právech nebude debatovati, že je to jeho věcí a basta. Nato byl požádán, aby sepsal buď v místnosti anebo na policii protokol s udáním důvodů, proč hosty vyzval, aby místnost opustili, proč jim vyhrožoval vyklizením sálu. Ale na to se dal do ironického smíchu, že prý on žádných protokolů nedává, že to prý na něho neplatí, i když se to dělalo už dříve za Rakouska i za války vůči Omladině a jiným tehdejším nepřátelům státu a i kdyby to bylo zákonem podmíněno. Ani svého vlastního jména nechtěl udati, s tím, že ho prý v presidiu policejního ředitelství znají. I jinak choval se velmi zpupně a arogantně a bylo třeba jen krajního sebeovládání účastníků, aby nebyl na místě potrestán. Mezitím dohodli se ovšem přítomní komunální pracovníci KSČ na jiném místě, kde by se znovu sešli, nerušeni dotěrnými policajty, a proto opustili místnost. To však podařenému komisaři nestačilo. Zavolal si hostinského a dal mu příkrý rozkaz, že musí ihned uzamknouti hostinskou místnost, aby tam během celého dne nikdo nemohl přijíti. Na námitku, že tento jeho postup je znovu naprosto nezákonný, svévolný a drzý, poněvadž poškozuje neoprávněně hostinského na výdělku, odvětil briskně, že prý má ještě jinou práci - neřekl ovšem, zda veřejnou nebo pověstnou soukromou - že prý místnost nemůže hlídati a že on prý smí všechno.

Účastníci se odebrali ovšem, jak ujednáno, ihned do jiné místnosti a tam teprve byla schůze zahájena, předneseny referáty o výsledcích VI. kongresu komunistické internacionály V. sjezdu KSČ a nových komunálních směrnicích strany. Referáty ty byly sledovány s napiatou pozorností a v debatě, jíž se zúčastnilo mnoho komunálních pracovníků, byly pak nové směrnice, proti kterým měšťácký a reformistický tisk tolik štval a na které policie a ostatní měšťácké úřady zahájily ohromnou razzii - zejména při prohlídce Lidového domu v Karlíně, provedené dne 22. června t. r. uvítány jednomyslně s velkým nadšením a přijata tato resoluce:

"Komunální pracovníci I. kraje KSČ, shromáždění na konferenci konané dne 23. června 1929, vítají jednomyslně nové směrnice v komunální politice a zavazují se je plně prováděti bez ohledu na osobní oběti, kterých si fašisační postup buržoasie a jejího státu jistě bude vyžadovati. Ostrý obrat doleva odpovídá úplně zostřeným rozporům v dnešní situaci, všeobecné fašisaci a válečným přípravám, současně však revolučnějšímu rázu dnešní doby, radikalisaci mas, jejich protiútoku proti buržoasii a přípravám k provedení sociální revoluce jako jedinému prostředku, jak možno zabrániti imperialistické válce. Štvanice celého měšťáckého tábora kapitalistů, reformistů, likvidátorů a jejich státu naší důvěrou a obětavostí naprosto neotřásly, nýbrž nás naopak utvrdily v přesvědčení, že nové levé vedení strany provádí správnou politiku v každém oboru naší stranické činnosti a zejména na poli komunálním. Pryč s oportunismem v komunální politice, nejostřejší boj buržoasii, reformistům a likvidátorům, vše v zájmu pracujícího lidu, a masy nás zajisté pochopí a půjdou za námi. Ať žije komunistická strana Československa, očištěná od oportunismu každého druhu, ať žije komunistická internacionála, jediná to vůdkyně revolučního proletariátu celého světa!"

Skutečnost, že komunální konference se přece konala, ať se to již policii líbilo nebo ne, a že byla zmíněná resoluce přijata s takovým nadšením, jest nejlepším důkazem, že si revoluční dělníci žádnými šikanami nedají brániti ve své činnosti ve prospěch proletariátu a pracujícího lidu vůbec a že nejlepší zbraní proti kapitalistické svévoli je práce illegální. Těchto zbraní neznají však tak dobře jako KSČ široké masy, které trpí rovněž ohromným útiskem se strany buržoasie a jejího státu, zejména v bojích hospodářských, a proto musejí se ve vlastním zájmu brániti proti této neslýchané persekuci, bojovati hromadně za svá legální práva a vyvolati u buržoasie takový panický strach, jak tomu bylo po převratě, kdy se všichni tito pánové komisaři a jiní zbaběle schovávali.

Arogantní postup uvedeného komisaře, který se při tom zbaběle zdráhal udati své jméno, resp. své číslo, není zjevem ojedinělým, nýbrž článkem v celém soustavném tažení proti proletariátu a jeho předvoji KSČ, jak o tom svědčí současné rozehnání veřejných i plenárních schůzí a kursů naší strany, a jest přímo diktován z ministerstva vnitra. Proto jsme si vědomi, že zpupný komisař nebude potrestán, nýbrž patrně naopak právě pro svou drzost povýšen, ale chceme to masám dokázati. (Výkřiky posl. Kollárikové a čsl. lidových poslanců.) Dříve jste se tak neopírali, pánové, dokud jste neměli takovou moc v rukou, to známe, dříve jste tak neochuzovali dělníky. (Výkřiky posl. Kollárikové.)

A proto tážeme se ministra vnitra: 1. Jakým právem dal příkaz nižším úřadům, aby protizákonně a svévolně rozehnaly dělnické schůze? 2. Co hodlá proti uvedenému nejmenovanému komisaři podniknouti? 3. Myslí-li si, že si proletariát dá nadále tento provokační způsob kapitalistických úřadů líbiti, a je-li si vědom toho, že brzy nastane doba, kdy buržoasie a její policajti a četníci (Výkřiky posl. Kollárikové.) budou se před hněvem revolučního dělnictva skrývati a žebroniti o smilování, stejně jako tomu bylo bezprostředně po skončení války?

Události posledních dnů připomněly zase celému světovému proletariátu se strašlivým důrazem, že nesmí ani okamžik zapomenouti, že každého dne může vypuknouti válka (Výkřiky posl. Kollárikově.), tak dlouho připravovaná imperialisty všech zemí, válka proti sovětskému svazu. Zatím co Macdonald prohlásil, že s uznáním SSSR nespěchá, učinila imperialistická Anglie pod novou "dělnickou vládou" svůj první krok na mezinárodním poli; její tisk přinesl v sensační úpravě vylhané zprávy o tom, že rudá armáda vpadla na čínské území a obsadila čínské město Khailar. (Výkřiky posl. Kollárikové.)

Měšťácko-reformistická žurnalistika všech zemí se ihned chopila těchto prolhaných zpráv a v pátek předminulého týdne se její listy předháněly v nejštvavější kampani proti sovětskému svazu. V sobotu nato přinesla tyto "zprávy" u nás řada deníků a večerníků, ačkoliv byly již tehdy oficielně vyvráceny nejen sovětskou tiskovou agenturou, nýbrž i měšťáckým Reuterem. Právě tento fakt nejlépe odhaluje, oč zde šlo imperialistům a jejich žurnalistickým agentům: Dát nový impuls a novou potravu protisovětskému válečnému štvaní, která jest jen "psychologicky nutným" doplňkem materielních válečných příprav imperialistů proti proletářskému státu.

Ale nejen to, jak už mnohokráte dříve v dějinách imperialistické politiky, na př. při známé historii Bismarckovy emžské depeše, tak i tentokráte měly býti úmyslně vylhané zprávy pokusem vyprovokovat sovětský svaz do války. Po obsazení sovětského konsulátu v Charbině a po zahájení hromadných poprav sovětských občanů v Číně odhodlali se čínští kontrarevolucionáři, jednající v zájmu mezinárodního imperialismu, k tomuto dalšímu provokativnímu kroku. Na tuto řadu útoků by byl - jak v Londýně dobře vědí - odpověděl každý kapitalistický stát vypovězením války. Imperialistická intrika se však i tentokráte rozbila na neochvějné vůli k míru sovětského svazu, což však neznamená, že se světový imperialismus vzdá napříště těchto metod. Právě naopak musíme očekávati, že po jednom nezdařeném pokusu přijdou pokusy nové, z nichž každý přivede svět blíže k novému strašlivému vraždění.

Londýnské provokativní telegramy jsou pro dělnickou třídu výstražným signálem, aby urychlila svoje vlastní přípravy proti válce a na obranu sovětského svazu. Nebezpečí je tím větší, že imperialisté všech značek doplňují svoje válečné štvaní mírumilovnými žvasty. Neustále odhalovati tento imperialistický švindl, určený k uklidňování proletariátu, je velkou povinností Kominterny a všech jejích sekcí, neboť každý dělník, který dnes ještě není úplně přesvědčen o přímém válečném nebezpečí, jež může v kterýkoliv okamžik přejíti v otevřený světový konflikt, každý dělník, který se ještě úplně nezbavil ilusí úmyslně šířených "pacifistickou" propagandou imperialistů a jejich sociálpatriotických agentů, každý takový dělník je objektivně opěrným bodem světového imperialismu a oslabením proletářské protiválečné fronty.

Jedním z velmi důležitých prostředků válečných příprav imperialistů je úsilí dáti své válečné politice "mírový nátěr". Celý imperialistický svět je dnes rozdělen dlouhou řadou spojeneckých, přátelských, arbitrážních a jiných smluv na řadu imperialistických spolků. Je tu anglofrancouzská srdečná dohoda, je tu spolek anglojaponský, přátelství angloitalské, Malá dohoda, blok italsko-polsko-maďarský atd. Všechny tyto užší imperialistické spolky, sloužící zájmům jednotlivých imperialistických skupin, jsou označovány za "nástroje míru". A faktu, že imperialisté jednotlivých zemí a jednotlivých skupin států mají vedle svých zvláštních zájmů také zájmy společné, odpovídá i jejich mezinárodní organisace: Společnost národů, tento obrovský nástroj světového imperialismu, který je také ovšem vyhlašován za organisaci k zajištění světového míru. A vedle tohoto oficielního bloku kapitalistického světa je tu ještě stále více a více upevňovaný jiný, tak říkajíc neoficielní blok: Protisovětský imperialistický blok, vedený Anglií.

"Mírové" firmy všech těchto válečných spolků mají zmásti dělnictvo a odvésti jeho pozornost tak, aby imperialisté mohli v klidu dokončiti svoje přípravy. Ale i ty imperialistické spolky, které existovaly už před světovou válkou, se označovaly za mírové.

Tak si dal Trojspolek Německa, Rakouska a Italie hned při svém založení jméno "Mírový spolek", a také vůdcové Trojdohody neustále prohlašovali, že jejich spolek není namířen proti nikomu třetímu, nýbrž slouží jen zájmům míru, právě tak jako to pořád slyšíme dnes, ať už mluví ministr Beneš o Malé dohodě, nebo Chamberlain o dohodě anglo-francouzské.

Dnes však už nikdo na světě nepochybuje o tom, že jak Trojdohoda, tak i Trojspolek byly válečnými nástroji imperialistů. Světová válka byla jistě dostatečně přesvědčivým důkazem.

A z tohoto strašlivého důkazu si musí vzíti proletariát poučení i dnes. Jako před válkou, tak jsou i nyní všechny imperialistické spolky, ať si říkají Malá dohoda, Společnost národů nebo jakkoliv jinak, válečnými spolky. Ale kdežto před r. 1914 připravovaly tyto spolky válku imperialistů mezi sebou, připravují dnes v první řadě válku všech imperialistů proti sovětskému svazu.

Jedním z nejvýraznějších znaků imperialistické světové politiky jsou "odzbrojovací konference". V jejich dlouhé řadě od Washingtonské konference r. 1922 až po letošní poslední přípravnou odzbrojovací konferenci v Ženevě měli už ovšem imperialisté dost času, aby odhalili svoje skutečné plány a ukázali dělnické třídě, že ani na těchto "odzbrojovacích" konferencích nečiní nic jiného, nežli že připravují válku.

Ale přes to je i v tomto směru poučný předválečný vývoj. Dlouhý seriál "odzbrojovacích" konferencí byl zahájen v Haagu r. 1899 a těsně po této první "odzbrojovací" konferenci následovala burská válka a válka rusko-japonská. Přímou paralelou washingtonské odzbrojovací konference byla druhá haagská konference 1907, kde se Anglie pokoušela vnutiti Německu pro sebe příznivé "odzbrojovací" podmínky právě tak, jako to činila Amerika vůči Anglii ve Washingtonu. Bezprostředně po druhé haagské konferenci došlo k vojenské okupaci Bosny, od níž se všeobecné válečné napětí vybíjelo přes obě balkánské války až k první válce světové. Od této druhé haagské konference až do začátku světové války uplynulo 7 roků - přesně 7 roků uplynulo do dneška od washingtonské konference, jejímž jediným positivním výsledkem podle amerického "znalce" kapitána Davise bylo zlevnění zbrojení. A všechny ostatní dosavadní odzbrojovací konference už neměly, jak známo, vůbec žádných positivních výsledků.

Nikdo dnes nemůže pochybovati o tom, že haagské konference byly jen průvodním zjevem vývoje vedoucího přímo k válce. A totéž platí i o všech poválečných "odzbrojovacích" konferencích, na nichž se podle nedávných slov Lloyda Georgea "pod slavnostními květinami ukrývají bajonety".

Právě tak nemůže dnes nikdo pochybovat o tom, že stav zbrojení r. 1913 byl znamením bezprostředního válečného nebezpečí, a také nemůže nikdo pochybovati o tom, že dnešní stav zbrojení, který je ještě několikanásobně větší než r. 1914, je opět takovým znamením bezprostředního válečného nebezpečí.

To však ještě daleko není všechno. Na rozdíl od r. 1913 se nedá dnešní stav zbrojení vyjádřiti jen čísly o počtu armád, loďstva a vzduchoplaveckých sil, ani obrovskými čísly tanků a jiných moderních válečných prostředků, o nichž se tehdy ještě ani nikomu nezdálo. Neboť od těch dob byla v řadě zemí zajištěna - toto zajištění se u nás právě připravuje jako jinde - zvláštními vojenskými zákony, jejichž předlohou je známý francouzský lex Boncour, mobilisace celého národa v první den vypovězení války. Mimo to zajistil technický pokrok možnost neobyčejně rychlého přebudování všeho průmyslu na průmysl válečný, což před světovou válkou ještě nebylo tak snadné a což znamená také novou obrovskou položku v imperialistických válečných přípravách.

Toto zbrojení nemůže býti ovšem utajeno před světovým proletariátem. Proto se imperialisté všech zemí pokoušejí "dokázati", že jim při něm jde jen o "nutnou sebeobranu". Ale ani to není nic nového. Už r. 1910 podepsalo 100 anglických admirálů a generálů memorandum, že tehdejší obrovské námořní zbrojení Anglie je určeno jen k sebeobraně Anglie proti Německu. A právě tak odpovídali tehdy imperialisté němečtí. Ještě r. 1914 řekl tehdejší říšský kancléř Bülov: "Světová politika jiných zemí měla útočný charakter, naše politika má ráz obranný." A jako je jasno každému, že jak Anglie, tak Německo se tehdy ve skutečnosti připravovaly na útok proti sobě, tak musí i dnes býti jasno každému dělníku, že i dnešní zbrojení neslouží "sebeobraně", nýbrž útočným plánům imperialistů, namířeným především proti sovětskému svazu.

Kennworthy, "vojenský znalec" Labour Party, řekl teprve před několika dny, že "pravou zkouškou vůle k míru je u každého národa válečný rozpočet". Nuže, o jaké vůli k míru svědčí válečné rozpočty imperialistických států?

Vojenský rozpočet velmocí r. 1913 činil v milionech dolarů: Francie 349, Anglie 430, Italie 82, Německo 346, Amerika 133, Japonsko 60. R. 1927 činil vojenský rozpočet u těchže států: Francie 300, Anglie 577, Italie 203, Německo 168, Amerika 684, Japonsko 209.

Francouzské položky vojenského rozpočtu na r. 1927 jsou menší než r. 1913, ale jen proto, že ve skutečnosti jsou tak nesmírně velké, že vláda se nemůže odhodlati uvésti je v oficielním vojenském rozpočtu a zastrkává je raději do rozpočtů jiných ministerstev, do tajných fondů a pod. To se od svého "spojence" výborně naučilo také Československo, které má sice nekontrolovatelné tajné válečné fondy, ale překročuje nejvyšší "zákonem dovolenou" hranici vojenského rozpočtu o 80 mil. Kč.

Náklady na zbrojení jsou velmi přesnou mírou velikosti válečného nebezpečí. A uvedená čísla, z nichž některá, jako japonská a americká, jsou třikrát až pětkrát vyšší než r. 1913, jsou důkazem, že svět je dnes válečným nebezpečím nabit ještě více, než rok před světovou válkou.

Avšak nejbezpečněji určují bezprostřednost válečného nebezpečí přirozeně příčiny, vedoucí k válce, jejich vývoj a jejich stav v daném okamžiku. To také imperialisté velmi dobře vědí a proto všemi prostředky, jež mají po ruce, snaží se zmásti proletariát právě v této nejdůležitější věci, svésti jeho pozornost se správné cesty a namluviti mu spoustu nesmyslů, jejichž jediným účelem je zastříti skutečné příčiny imperialistických válek.

V tomto ohledu je zvláště dobrým příkladem president Masaryk se svou známou "theorií" o příčinách a vzniku světové války. Tato "theorie" jest určena jednak k tomu, aby "dokázala", že spojenci a s nimi i Československo vedlo "spravedlivou", "obrannou" válku proti útočícímu Německu a Rakousku, jednak má však nesmyslným povídáním o tom, že ve světové válce šlo o boj demokracie proti "theokratickému feudalismu", "dokázati", že teď, když tyto "pravé příčiny" světové války zmizely, není třeba se obávati nového imperialistického vraždění. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 25. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.] Přes to dávají ovšem i representanti světové buržoasie často najevo, že celé věci výborně rozumějí. A tato jejich vlastní slova jsou proto tím poučnější pro proletariát, takže je záhodno uvésti jich několik z doby před válkou a z války.

Už r. 1896 řekl tehdejší anglický min. předseda Lord Rosbery v jedné ze svých řečí: "Nás ohrožuje strašný protivník, který nás tísní neméně, nežli mořské vlny neupevněné písečné břehy. Mluvím o Německu. Obchod Velké Britanie nepřestane klesati a všechno, co my ztrácíme, z největší části připadá Německu."

Za dva roky nato, když napětí mezi Anglií a Německem ještě více vzrostlo, řekl jakoby na odpověď svému anglickému kolegovi německý imperialista Bismarck: "Jediným účinným prostředkem, jak zmírniti napětí mezi Anglií a Německem, by bylo, kdybychom se my Němci odhodlali spoutati okovy svůj německý průmysl."

V téže době dovedli už v Anglii mluviti v této souvislosti docela otevřeně o válce, jak ukazují tyto věty z anglického časopisu "Saturday Review": "Milion drobňoučkých konfliktů připravuje obrovskou vojenskou srážku, největší, jakou kdy svět viděl. Kdyby zítra bylo Německo setřeno s povrchu zemského, nebylo by pozítří ani jediného Angličana, který by tím nezbohatl."

Krátce před válkou napsal ruský diplomat kníže Kočubej: "Němci potřebují osad, avšak osady náležejí Anglii. Dříve či později Německo je musí vydobýti - jinak bude nuceno obrátiti se proti svým evropským sousedům. To je prosté a jasné, jako ostatně všechno, co souvisí s bojem o bytí."

A pak už za války napsal nynější německý ministr zahraničí Stresemann: "Toť nejgigantičtější hospodářská bitva všech věků, válka, zrozená z průmyslových motivů."

A konečně ještě jeden hlas ze starého Rakouska, hlas diplomata Rohrbacha, krátký a jasný: "Rozvoj světového hospodářství přivedl nás ke světové politice a světové válce."

Tak tedy i podle imperialistů samotných vedou k válce jen a jen hospodářské rozpory. Vedly k světové válce, a protože mírovými diktáty nemohly býti a nebyly odstraněny, působí dále a vedou k nové válce.

Jak bezprostřední je dnes nebezpečí této nové války, ukazuje hloubka a ostří hospodářských rozporů dnešního světa. Tu je ihned zřejmo, že měřena na ohromném ostří dnešních rozporů, je situace, jaká byla v Evropě a v celém světě r. 1913, pravou idylou. Neboť od té doby se v důsledku vítězné říjnové revoluce měnil především celkový obraz světa. Kdežto r. 1913 byl tu ještě jednotný kapitalistický svět, stojí dnes proti sobě dva nesmiřitelné světy, odsouzené k boji na život a na smrt, kapitalistický svět a první stát, budující socialismus.

Ale nejen to, v důsledku nesmírného zúžení světových trhů, způsobeného především tím, že sovětský proletariát se ohradil proti drancování mezinárodním kapitálem mocnou zdí monopolu zahraničního obchodu, zostřily se neobyčejně i rozpory mezi jednotlivými imperialistickými státy, neboť při zúžených trzích a zvýšené výrobě naráží na sebe kapitalistické státy ve stále ostřejším konkurenčním zápase. A protože tento boj a tyto rozpory vzrůstají nezadržitelně den ode dne, je také válečné nebezpečí každým dnem akutnější. Právě poslední dny ukazují další neobyčejně příkré zostření všech rozporů v celém světě.

První z těchto událostí poslední doby je zvýšení amerických cel. Angličtí kapitalisté si kdysi stěžovali na "milion drobňoučkých konfliktů"; to bylo právě ještě v dávných idylických dobách volné konkurence - nyní v době vlády monopolního kapitálu se milion drobňoučkých konfliktů obchodních cestujících slil v několik obrovských konfliktů imperialistických států jako mocenských organisací finančního kapitálu a v jeden jediný světodějný konflikt mezi kapitalistickým světem a prvním socialistickým státem, což jsou všechno konflikty, jejichž ostří se vůbec nedá měřiti s poměry, jak byly koncem minulého století a ještě těsně před válkou.

Zostření hospodářských rozporů nezůstává ovšem omezeno jen na rozpor mezi Anglií a Amerikou nebo Amerikou a Evropou, nýbrž obráží se přirozeně i v zostřeném konkurenčním boji mezi všemi jednotlivými kapitalistickými státy, z něhož není vyňato ani Československo.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP