Pátek 24. května 1929

V poslední době dále zjišťujeme, že správy dolů nedodržují nedostatečnou kolektivní smlouvu, kterou uzavřeli reformisté v loni se zaměstnavateli. Horníkům nejsou vyplácena procenta nad průměrný výkon. Vazačům nejsou vypláceny mzdy podle kolektivní smlouvy. Vazači mají dostávati podle kolektivní smlouvy za šichtu 67% minimální mzdy horníka, dostávají však jenom 50%, u některých společností dostávají dokonce jenom 35% mzdy horníkovy. K těmto poměrům na dolech přispívají ještě správy závodů a zvyšují nájemné v dělnických koloniích až 10násobně. Toto opatření protidělnické budí rozruch a revolucinuje náladu horníků. Vláda taktéž nezůstává pozadu za těžaři a slibuje úplné zrušení hornického pojištění, odbourání rent důchodcům o celou třetinu důchodu a zvýšení příspěvku na pojištění pro aktivní horníky. Toto opatření vlády v období šílené racionalisace, kdy každý den se množí následkem úrazů a zabití na dolech invalidé, vdovy a sirotci, je přímo vražděním těchto lidí.

Na jedné straně těžaři vraždí za nedostatečné mzdy horníky na dolech a na druhé straně vláda svým cynickým zákonem o odbourání hornického pojištění znemožňuje úplně existenci invalidům, vdovám a sirotkům, kteří zde zůstávají bez prostředků jako oběti kapitalistické racionalisace a vykořisťování se strany těžařů.

Tento postup zaměstnavatelů a vlády za pomoci reformistů musí dělnická třída odraziti a musí se zformovati do boje za své spravedlivé požadavky. Dělníci z kovoprůmyslu, lučebního průmyslu, horníci, vy tvoříte ve straně obrovskou část dělnické třídy, seskupte se v bojovné celky proti vykořisťovatelům, vytvořte bojovnou revoluční jednotnou frontu proti kapitalistické racionalisaci, za zvýšení mezd, proti persekuci a žlutému hnutí, proti odbourání hornického pojištění, proti reformismu a za vítězství dělnické třídy vůbec. Je nutno, aby dělnictvo na Ostravsku šlo do boje za tyto požadavky, šlo do stávky. Zvláště dělnictvo v kovoprůmyslu, lučebníci a horníci, tato silná vrstva dělnictva na Ostravsku, bude vždy rozhodovati v boji mezi kapitálem a prací. Proto mobilisujte, dělníci, do boje všechny svoje síly, jenom bojem zvítězíte! (Potlesk poslanců komunistické strany.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pí. posl. Landová-Štychová.

Posl. Landová-Štychová: Vážené shromáždění! Když levá křídla obou československých stran socialistických naléhala před 10 lety na okamžité provedení odluky státu od církve a zabavení církevního majetku právem revoluce, bylo toto naléhání tehdy odmítnuto jako radikalismus horkých hlav. Nutno prý vzíti ohled na zaostalé Slovensko, kde klerikalismus má silné posice. Také na mínění zahraničí - zejména čsl. katolické Ameriky - nutno prý vzíti zřetel. Dr Bartoškovi bylo sice dovoleno podati návrh odluky státu od církve, ovšem že se značnými ohledy na citlivost katolických státotvorných živlů, kterýžto návrh byl však stejně odsouzen, aby zůstal pouhým návrhem demonstračním. Polosocialistickým vládám tehdejším nenapadlo ani v době, kdy dělnictvo dalo socialistickým stranám takřka vrcholnou moc ve státě, aby se otázkou odluky vážně zabývaly. Byla jen jedna otázka, kterou dovedly vládnoucí kruhy tehdy s revoluční pohotovostí rychle rozřešiti. - A to byla rozluka manželství, která měla pomoci novopečeným státníkům a diplomatům k osvobození od zestárlých, representace neschopných manželek. Ale všechny ostatní problémy, souvisící s převratem, zůstaly neřešeny.

Je třeba právě v této době příprav k oslavám václavským připomenouti zase jednou celé pracující veřejnosti a zejména její socialistické i t. zv. pokrokové části revoluční husitskou tradici českého lidu proti oportunním modlám, které katolická církev odbojnému lidu po celá staletí vnucovala.

Kdybychom měli posuzovati úspěch církve podle výsledků ve vrstvách t. zv. pokrokové buržoasie, pokrokových myslitelů a podle špiček reformistických stran, museli bychom doznati její plné vítězství. Co se jí nepodařilo dosáhnouti kletbami a násilím, to se podařilo téměř hravě v době, kdy se zdálo, že fráse "Řím musí býti souzen a odsouzen" stane se skutkem. Místo toho máme tu poučné traktáty o novém národním významu Jana z Nepomuku, k jehož poctě nazvali v Římě nový jakýsi ústav pro výchovu zvláštní rarity bohoslovců.

Jiný "pokrokový" list přináší úvodník, v němž málem že autor p. Peroutka nepopře existenci vlastního národa jen proto, že se nechce sjednotiti na podkladě svatováclavské legendy. Vytýká tradici obliby uctívání buřičů, což znamená hotový úprk od hesla "Tábor je náš program". A připomíná, že prý za války stala se Václavova postava symbolem národních nadějí. Dovolím si opraviti tento názor. Ani za války nebyl Václav symbolem nadějí pracujícího lidu, ten šel vždy se svými požadavky a nadějemi ve šlépějích táboritských buřičů. V lidu ke jménu svatého Václava pojí se vždy představa posvícenských radostí a poplatnosti české říše vůči Německu.

Je jistě příznačné pro dnešní politickou a hospodářskou situaci ve státě, že kolem typické figury tichošlápka, oportunisty Václava kupí se u nás všichni, kdož mají ve státě jakoukoli moc.

I hlava státu, sám pan president Masaryk ve svém interwievu pro časopis "Život" doznává ke konci, že hned po prvých Husových slavnostech dohodli se se Švehlou, že letošního roku vláda sama uspořádá manifestaci svatováclavskou. Tedy ústupek Marmaggimu. Šaratici si ordinovala sama vláda, která také převzala protektorát a zařadila do rozpočtu 13 mil. Kč na svatováclavské oslavy. Ministerstvo osvěty připravuje zvláštní svatováclavský film, jehož výprava bude státi 4 mil. Kč. Autor "Husitů" a "Bílé Hory", spisovatel Arno Dvořák zpracoval filmové scény ve smyslu presidentově, t. j. se stanoviska státnického. To se však nelíbí zklerikalisovanému ministerstvu, které chce míti film s tendencí církevní.

Nás ovšem nezajímá tento spor, který bude jistě uspokojivě pro obě strany vyřešen. Nás jako zástupce proletariátu zajímají při tom jiné věci, jednak účel celé té parády a za druhé úhrada. Nechť nás nazvou tak zv. státotvorníci demagogy, ale nelze nám jinak než ostře odsouditi přímo zločinné mrhání veřejnými prostředky na nesmyslné slavnosti, zejména v této době stoupající bídy, kdy pracující lid zachvacován je ve stále větším počtu všemožnými nemocemi z podvýživy a bytové mizerie; v době, kdy vypuká jedna stávka za druhou jako projev zoufalého odhodlání těch, kteří nemají už co by ztratili, než jen život; v době, kdy mladí, zdraví lidé vrhají se pod smrtící kola vlaků, nebo se věší, střílí a tráví proto, že je zločinný řád mechanicky vyřazuje jako přebytečné; v době, kdy tisíce válečných mrzáků, sestárlých vdov a chorých sirot nedbá hrozebných policajtských pendreků a šavlí a jde na ulice demonstrovati svou bídu a zoufalství, protože vláda chce jim z žebráckých almužen utrhnouti dalších 30%, poněvadž prý nemá pro ně úhradu. Jsou ještě dnes naivní lidé, zejména v masách reformistických, kteří nemohou tyto skutečnosti v jich souvislosti pochopiti, kteří si usnadňují problém tím, že na slovo věří reformistickým radikálům a jich spasné formuli o všemohoucnosti parlamentní socialistické většiny a nutnosti spoluúčasti zástupců socialistických stran ve vládě, kteří zapomínají, že téměř 8 let měli socialističtí vůdcové plnou možnost odsouditi Řím a všechny křivdy, které napáchal, že mohli napraviti. Proč toho neučinili? Odpověď na toto proč musí býti jasná, nezáludná, poctivá, a pak vynikne pravda, kterou hájíme my, komunisté, pro kterou jsme kde kým kaceřováni a která zůstává stále ještě nepochopena davy reformistických stran i poctivými pokrokáři asi proto, že je tak prostá a jednoduchá.

Kapitalistická společnost v dnešním svém stadiu nesnese myšlenkového pokroku, potřebuje náboženství jako omamujícího prostředku pro masy zotročených. Bývalý agrární ministr školství Hodža prohlásil loni docela nepokrytě, že pokrokové idee nelze ve školách uplatňovati, ani v jejich smyslu mládež vychovávat, protože jejich vliv je nebezpečný, rozkladný. Rozuměj, rozkladný pro kapitalistický řád a společnost, pro socialistický řád je naopak nebezpečným jedem náboženství, neboť socialistická společnost žádá si lidových mas, vzdělaných, schopných zdravého rozumového úsudku a činu. Je příznačné, že Lenin nazval náboženství opiem národů, naproti tomu Masaryk nazývá ho nutností člověka. Leninovo stanovisko je uplatňováno v prvním dělnickém státě se socialistickým řádem jako nezbytná podmínka jeho udržení a vývoje, Masarykovo stanovisko je dnes popularisováno vydáním jeho "Amerických přednášek", jako jedné z pomůcek ku zkrocení a snadnějšímu ovládnutí širokých vrstev pokrokových mas, rozhořčených trpkou chudobou, která se stupňuje a radikalisuje i nejtupější maloměšťáky. V těchto masách je filosof Masaryk populární osobností, neboť svým řešením zdánlivě smiřuje vědu s náboženstvím, tvoří jakési moderní náboženství, které se výborně vyjímá nejen v salonech duchaplných literátů, ale zejména dobře působí v masách polohladové, námezdní inteligence, neboť zaměstnává plně její mozek, její pozornost odvrací od drsné skutečnosti, zastírá ji vidinami záhad, které neexistují, uklidňuje unavené nervy a rozbitá srdce, zkrátka působí tato moderní náboženská filosofie Masarykova v těchto vrstvách stejně reakčně jako kněžské primitivní náboženské výklady o království nebeském po smrti v širokých davech prostého lidu. Pro kapitalisty znamená masarykovské pojetí náboženství záchranu kapitalistického systému před pasivní resistencí, sabotáží nebo dokonce revoltou této pracující, vykořisťované pokrokové inteligence. A tak tedy v kapitalistickém světě stouplo náboženství vysoko v ceně jako osvědčený nástroj k upevnění třídní nadvlády.

Ale i církve se dokonale přizpůsobily moderním státům, mezi nimi i církev římskokatolická, která přece je celým svým založením monarchistická. A zase je to pokrokový filosof i státník, president Masaryk, který uznává, že se katolíci osvědčují jako demokraté, že v Americe všechny katolické státy jsou republikánskými, že v Německu centrum a i jiné katolické strany a politické směry usilují o demokracii.

My, komunisté, vidíme ovšem v tomto všeobecném smiřování protiv něco docela jiného. Oligarchické církve nikdy by se nesmířily s principy měšťácké demokracie, kdyby nenabyly zkušeností, že stačí jen zdání, že jde jen o výměnu dekorací, že v podstatě není pro církev a náboženství velkého rozdílu mezi monarchií a měšťáckou republikou.

A tak dochází konečně i k slavným úmluvám mezi kapitalistickými státy a církvemi, zejména ovšem církví katolickou, ke známým konkordátům, které jednak znamenají milionová zatížení státních rozpočtů na náboženský kult, jednak vydávají školy a vychovávací ústavy na pospas církevnímu vlivu, a hlavně ovšem tvoří a upevňují jednotu mezi davovými církvemi a kapitalistickými státy. Ostatně kapitalisté dokumentují tuto jednotu mimoděk při různých příležitostech. Přejímají patronáty nad kostely, třebas i jiných církví, než ku kterým sami patří. Na př. právě dostavěný Svatovítský dóm byl bohatě subvencován kapitalistickými peněžními ústavy, v jichž správách rozhodují jinověrci. Kapitalisté starají se také o vznik nových církví, aby jim moc jedné nepřerostla přes hlavu. Tak na př. u nás továrník inž. Mucha z Prahy je předsedou chrámového družstva novokatolické církve, která má v Praze už přes 40 tisíc členů, a družstvo chystá se pro ně postaviti v Praze katedrálu za 6 milionů Kč. Církev novokatolická sebrala už na úhradu 3 miliony Kč, ostatní opatří úvěrem. Opatří to velmi snadno. Zatím podává představenstvo církve žádost k ministerstvu školství za uznání církve, za uznání její církevní ústavy a první její obce. A co bude pak tomuto uznání následovati? To seznáme při nejbližším státním rozpočtu. Neboť i tato církev, jako každá jiná, půjde s mocnými tohoto světa, bude podpírati jejich zájmy a bude za to odměňována.

Jak je viděti, Evropa se začíná učiti od Ameriky, kde každý trust a vůbec každý kapitalista velkého slohu zakládá církevní organisace, staví kostely a náboženské ústavy, vydržuje si dobře placené kněze, kteří jsou nejoddanějšími korteši jejich obchodních zájmů. Evropští kapitalisté vystačili až dosud tím, že subvencují své církevní korteše velmi bohatě z veřejných pokladen. Rozpočty všech kapitalistických států v Evropě vykazují dvojí vícenásobné výdaje na náboženský kultus než před válkou - naproti tomu vykazují radikální škrty v položkách pro zdravotnictví a soc. péči. - Že Československo není výjimkou, dokázali jsme ve všech dosavadních rozpočtových debatách.

Církve se tedy modernisují ve prospěch svých mecenášů. Už dávno je zavedena na př. elektřina do kostelů a klášterů, náboženská propaganda využívá všech vymožeností moderní techniky a pokrokář se z toho raduje jakoby i toto byl pokrok. A zase je tu ultrakapitalistická "Amerika first", to znamená "první ze všech". Rozhlas dovoluje námezdnímu otroku, aby pracoval a zároveň poslouchal mši, biograf popularisuje jednotlivé církve a jejich účely. Všecko dohromady slouží mírumilovným snahám imperalistů, jak svědčí křesťanská modlitba amerického faráře Mjatkese, která je připravena pro americké biografy, a která zní:

"Bože, dej sílu našim rukám, dej přesný směr našim dělům, poskytni odolnost našim tankům, dobrou působnost našim plynům, přesnost našim letcům; učiň je silnými tak jako je tvoje láska k člověku a ve jménu této lásky učiň, aby kule nepřátel létaly mimo a naše aby zasahovaly jejich srdce."

Náboženská propagace a církevní agitace slouží tedy nejen k dosažení smíru mezi kapitálem a prací, nýbrž i k válečným přípravám. Svědčí o tom nejen tato Mjatkesova připravená válečná modlitba, nýbrž hlavně mezinárodní kněžské sjezdy a slavnostní státotvornické projevy kněží a politických exponentů církví. U nás na př. katolický ministr Msgr. Šrámek hájí zbyrokratisování sociálně pojišťovacích ústavů poukazem na nutnost, aby reservní jejich fondy byly státu k disposici pro případ války.

V rižském chrámu ve svém slavnostním kázání k 10. výročí říjnového převratu vyzýval lotyšský arcibiskup Joan ve jménu Krista k svaté válce proti Sovětskému svazu. Pánové a dámy, toto nejsou nahodilé nápady temperamentních harcovníků církve bojující, nýbrž to jsou samozřejmé důsledky známého stockholmského mezinárodního sjezdu všech křesťanských církví, konaného r. 1925, kde byl vypracován plán boje proti prvnímu socialistickému státu světa a proti komunismu. Na sjezdu tom ustavil se mezinárodní komitét pro soustředění bojovných prostředků k tomuto účelu.

Jak je viděti, smiřuje tu zájem soukromokapitalistický největší protivy a sjednocuje zdánlivě nejnesmiřitelnější odpůrce. Svět byl v poslední době velmi překvapen zprávou o obnově papežského státu Mussoliniho fašistickou vládou. Překvapení zdá se býti oprávněné proto, že Mussolini do svého původního fašistického programu zařadil zabavení všech statků náboženských řádů, zrušení všech biskupských obročí, odnětí všech výsad katolické církvi, odluku státu od církve atd.

Ve jménu nacionálního radikalismu rozpustil Mussolini italskou katolickou stranu lidovou (Popolari), rozpustil katolické odborové organisace, mající na 1,200.000 členů, rozehnal na 4000 katolických družstev i katolické organisace mládeže, funkcionáře všech organisací dal pozavírati nebo pobíti a jiné vyhnal za hranice. Dal zapáliti fary i kostely těch kněží, kteří nechtěli fašism s kazatelen podporovati, nechal je pak veřejně zmrskat nebo i ubít; jiné katolické kněze a politiky dal zavřít nebo internovat na opuštěných ostrovech. To měl býti závěrečný akt osvobození Italie - toto mělo býti vyvrcholení měšťácké revoluce z r. 1870, kdy vítězná buržoasie prohlásila světskou moc papežů za zrušenou a od kdy stali se papežové dobrovolnými vězni vatikánskými.

Ale ukázalo se, že jde o pouhou kapitolu a že závěrečný akt teprve přijde a bude docela jiný, takový, jakého si nepřeje ani Mussolini, ani ti, jimž slouží - ale také ne papež.

Měla jsem příležitost nedávno s tohoto místa referovati o podstatě fašismu jako nejdůležitějším systému kapitalistické diktatury. S tohoto stanoviska jeví se tu smír mezi Vatikánem a Mussolinim - přes všecky skrupule uraženého nejvlivnějšího kardinála Vatikánu Gaspariho, který stojí v čele jesuitské oposice proti tomuto smiřování - jako nutnost pro oba tábory, pro tábor fašistický i katolický. Neboť oba jsou nejspolehlivějšími ze všech sloupů, které kapitalistický řád dnes podpírají. Mají stejné zájmy i na poli výchovy mládeže, kterážto otázka zůstala ještě mezi papežem a Mussolinim zdánlivě nerozřešenou. Ale bude rozřešena jedině se stanoviska prestiže státu a církve, neboť v zásadě jde se stanoviska kapitalistického státu o výchovu poddajného kanonenfutru pro imperialistické cíle fašistické Italie, v čemž je přece ohlupující výchovná methoda náboženská, a zejména katolická, nepředstižitelnou. My už dnes vidíme, že papežovo kategorické prohlášení o božském právu církve na výchovu dětí, které pronesl k deputaci učitelů a žáků jesuitského gymnasia z Mondragony, nemá u Mussoliniho nijaké závažné odezvy.

Co by mělo naši dělnickou a pokrokovou veřejnost při sledování tohoto novodobého sjednocovacího vývoje všeobecné reakce zajímati, to je vedle těchto různých zjevů, o kterých jsem se zprvu zmínila, také stanovisko socialistických stran. U nár. socialistické strany nemůže ovšem nijak překvapiti kladné stanovisko k náboženství každé církve bez rozdílu a i k atheismu. Nár. socialistická strana právě proto, že je národní a nikoliv třídní, stala se deštníkem, pod kterým se může schovati každý, kdo nemá zásady příliš vyhraněné. Ona také považuje tuto svou vlastnost za své plus.

U sociální demokracie je věc poněkud jiná. Strana původně revoluční v zásadách nejen politických a hospodářských, nýbrž i kulturních, dostala se chorobným oportunismem svých vůdců na koleje, které směřují pryč od třídního boje s kapitalismem a reakcí.

Nemůže nás proto překvapiti, vidíme-li sociálně-demokratické strany v úloze, kterou původně zastávaly jen strany národně sociální. Nemůže nás překvapiti, jestliže vůdcové i podvůdcové zůstávají členy církví, jestliže na př. vůdce anglické reformistické strany Mac Donald zahajuje své schůze nebo konference strany zpěvem církevních písní a modlitbami. Nemůže nás překvapiti, jestliže i u nás vedení soc. dem. strany přitakává pokrokovému náboženství Masarykovu i de Mannovu a dává svůj tisk k disposici této náboženské agitaci. Reformism politický a sociální jde ruku v ruce s reformismem náboženským a nezbytně vede na druhý břeh, do tábora veškeré sjednocené reakce. (Posl. inž. Nečas: Komunisti v Rusku také kapitulovali před pravoslavím!) Nekapitulovali, to je věc taktiky, ale nikdy ne kapitulace. Co je v Rusku, není kompromis.

Myslím, že tato účast socialistických stran v novodobém reakčním hnutí, zostřená pokrokářskými výklady a hesly, je všemu pracujícímu lidu bez rozdílu velmi nebezpečnou. Jednak rozkládá a ochromuje jeho síly, jednak přináší zmatek a krise pochyb i nesprávného posuzování vlastních sil a schopností. Byl tedy nejvyšší čas, aby i u nás bylo přikročeno k založení protiklerikálního pracovního souručenství, do kterého byly pozvány všechny korporace, které by měly bojovati otevřeně proti klerikální reakci. A zase se potvrdila i při této příležitosti správnost našeho stanoviska o smiřování nejkrajnějších protiv v táboře novodobé reakce. Neboť v dnešním protiklerikálním souručenství najdete pouze Svaz proletářských bezvěrců a Bund proletarischer Freidenker, ale nenajdete tam ani Volnou myšlenku, která kdysi vedla celý zápas proti kulturní reakci, a také nenajdete nikoho z těch, kdož kdysi stáli v prvních řadách protiklerikálního hnutí u nás. Proč? Také intelektuál-revolucionář zůstává osamocen s celou svou protináboženskou teorií. Proč? Protože protináboženská teorie je v naprostém rozporu s kořistnickými a imperialistickými zájmy kapitalistů a protože pokrokový svět representovaný filosofem Masarykem smířil se na platformě státotvornictví i s tou nejhůře proskribovanou reakcí katolickou.

Nelze tedy z těchto kruhů očekávati naprosto ničeho. Ale, je tu někdo, kdo má životní zájem na odstranění náboženského opia. To jsou dělníci, proletářská inteligence, a z nich zase v prvé řadě pracující ženy, znehodnocené náboženstvími všech věků a národů pod úroveň idiotů a zločinců. Ti všichni měli by vytvořiti spolu nejen pracovní, nýbrž i bojovné souručenství proti reakci v každé její formě. Ti všichni měli by si uvědomiti, že tu stojí se svými příliš skromnými požadavky sice proti přesile nejrůznějších agitačních a bojovných prostředků dobře připravených svých nepřátel, ale že nejsou tak bezbranní, jak se zdá. Máme zbraň velmi účinnou, jakmile si uvědomíme sílu a moc jejího soustředěného působení. Tou je proletářská třídní solidarita, vytrvalost a důslednost v každodenní drobné naší válce třídní, která je současně i válkou proti církvím, proti náboženskému názoru na život a svět; neúnavnost v naší agitaci pro vystupování z církví, z klerikálních organisací politických, odborových i orelských, pro úplné odstranění náboženství ze škol, pro zrušení klerikálních ústavů, škol atd.

Leží v moci dělnických davů, aby volaly k odpovědnosti každého dělnického zástupce, který dosud trčí v církvi a jakýmkoli způsobem pomáhá udržovati její vliv. Leží v moci pracujících žen, aby svůj protest proti imperialistickým válkám vyjádřily citelně nejen pro kapitalisty, kteří je připravují, nýbrž i pro všechny církve a náboženské skupiny, které už jsou připraveny žehnati znovu vražedným zbraním. A tato naše agitace nechť pronikne do závodů, na pole, do kanceláří i nejtišších domácností, nechť prolne mozky i srdce všech proletářů tak, aby ve chvíli rozhodné dovedli od slov přejíti k činům. Novodobé reakci odpovězme vytrvalým, zesíleným a důsledným třídním bojem. (Potlesk poslanců komunistických.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Žádám o přečtení podaných návrhů.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

1. Návrh posl. Hakena:

Navrhuji, aby přes osnovu zákona o pracovních koloniích (tisk 1700) přešlo se k pořadu.

2. Pozměňovací návrh posl. dr Klapky, Hrušovského a druhů:

Odst. (4) ve čl. I budiž škrtnut.

3. Pozměňovací návrh posl. dr Gátiho a soudr.:

Navrhuji, aby ve čl. I, odst. (*) bylo slovo "Země" nahrazeno slovem "Stát".

4. Pozměňovací návrh posl. Blatné a soudr.:

Ve čl. II buďtež v písm. b) škrtnuta slova "nebo z ničemné lehkomyslnosti".

5. Pozměňovací návrh posl. dr Klapky, Hrušovského a druhů ke čl. II:

Ustanovení pod písm. b) budiž nahrazeno zněním:

"b) odsuzuje-li pro zločin proti majetku (krádež, zpronevěru, loupež, žhářství), proti mravnosti nebo pro zločin vydírání, spáchaný ze zahálčivosti nebo z hrubé zištnosti vinníka, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě za zločin, spáchaný z některé takové pohnutky."

Připojen budiž další odstavec:

"Proti výroku o přípustnosti držení v donucovací pracovně je přípustné odvolání."

6. První eventualní návrh posl. dr Klapky, Hrušovského a druhů:

Nebude-li přijat náš návrh na změnu a doplnění písm. b) ve čl. II, navrhujeme ke čl. II:

V písm. b) buďtež škrtnuta slova: ve 2. řádku: "nebo z ničemné lehkomyslnosti" a v 6. řádku "nebo přestupek" a budiž připojen další odstavec:

"Ustanovení předešlého odstavce neplatí pro delikty politické podle zákona na ochranu republiky a zákona o teroru."

7. Druhý eventualní návrh posl. dr Klapky, Hrušovského a druhů:

Nebude-li přijat ani náš první eventuální návrh ke čl. II, navrhujeme:

Ustanovení pod písm. b) ve čl. II budiž škrtnuto.

8. Doplňovací návrh posl. dr Gátiho a soudr.:

Ke čl. II budiž jako zvláštní a poslední odstavec připojeno:

"Zákon tento nevztahuje se na delikty politické, nemůže ho býti použito při odsouzení na základě zákona na ochranu republiky, zákona o teroru, zákona o tisku, zákonů shromažďovacích a spolčovacích a při zločinech a přečinech a přestupcích spáchaných z důvodů politických."

9. Pozměňovací návrh posl. dr Gátiho a soudr. ke čl. III:

Čís. 3 budiž nahrazeno zněním:

"Soud má plné právo bez souhlasu politických úřadů propustiti podmíněně odsouzené z trestu."

Čís. 4 budiž nahrazeno zněním:

"Káranci přikázaní do donucovací pracovny zůstanou v ní nejdéle jeden rok. Zkušební doba, ve které se mohou podmíněně propustiti, trvá jeden rok."

10. Pozměňovací návrh posl. Blatné a soudr. ke čl. III:

V čís. 2 buďtež slova: "politickému úřadu II. stolice" a "politický úřad II. stolice" nahrazena slovy: "sborovému soudu II. stolice" a "sborový soud II. stolice".

V čís. 3 budiž škrtnuta prvá věta.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP