Čtvrtek 2. května 1929

A ještě několik slov o zemském ústavu v Opařanech. Předem budiž konstatováno, že tento ústav jest jediný zemský ústav tohoto druhu v Československu. Jest přeplněn a trvá to několik měsíců, ne-li často celý rok, než tam lze dítě umístiti. Kol. Blatná a já jsme si tento ústav prohlédly. Působí na návštěvníka nejlepším dojmem. Všude vzorná čistota. Na dotaz vysvětluje nám ředitel ústavu, že si děti uklízejí většinou samy. Jsem si ovšem vědoma toho, že děti s duševní vadou musí býti zaměstnávány, aby byly odvráceny od mnoha jiných věcí, ale nemůžeme přece dovoliti, aby tam děti jen pracovaly a ještě k tomu, aby se jich používalo ke každé práci. Děti tam každodenně leští podlahy. Musí však také vykonávati těžkou práci, na příklad nositi uhlí atd. Ale účelem pobytu v tomto ústavě jest přece, aby se tam děti něčemu naučily. Jak to tam však vypadá? Mnoho rodičů dalo tam své děti v nejlepším mínění a přesvědčení, že tam děti budou vyučovány. V mnoha dopisech, které jsem vyměnila s dřívějším zemským výborem, když jsem se snažila umístiti v tomto ústavě několik dětí, bylo mi pevně slíbeno, že tam bude co nejdříve zřízena ústavní škola. Na základě těchto ujištění mnoho rodičů dalo své děti, které byly schopné vyučování, do Opařan. Do dnešního dne ústav však školy nemá. Poněvadž děti mohou zůstati v ústavu jen do 16. roku, pak jsou propuštěny a mimo uklízení a nošení uhlí ničemu se nenaučily, jen tu a tam některé dítě nějakému řemeslu, takže častokráte se nedovedou ani podepsati, jest tedy velmi naléhavě třeba, aby tam byli ustanoveni učitelé. O místnosti pro školu jest již postaráno.

Opařanský ústav má ovšem ještě jiné nedostatky. Jest veden utrakvisticky, ale samy jsme konstatovaly, že v tomto ústavě jest ustanoveno příliš málo, ba mohly bychom říci, téměř žádná německá ošetřovatelka. Děti německých rodičů, které tam přišly, v krátké době, kterou tam ztrávily, téměř již zapomněly německy. Stalo se, že dítě, které jsme si daly zavolati, vůbec nám již nerozumělo. (Posl. Blatná [německy]: Německy zapomínají a česky se nenaučí!) Právě to chci říci. Dítě německy již neumělo, ale nenaučilo se ani česky. Děti přijdou domů a nemohou se již vůbec dorozuměti ani s vlastními rodiči a příbuznými. Ale jsou ještě také jiné nedostatky. Tak na příklad v ústavě nemají ani nosítek. Častokrát se ozývají stížnosti, a to od samých rodičů, že navštíví-li své děti a náhodou některé to dítě onemocní, poněvadž rodiče nesmí dítě navštíviti v obytné místnosti, nemocné dítě - a to i když má zlomenou nohu, jako bylo v jednom případě - není přineseno do čekárny na nosítkách, nýbrž jen na rukou a tam je po celou dobu, co tam byli rodiče, chovala ošetřovatelka na klíně. To jest přece naprosto nemožný stav! Také děti, které mají vysokou horečku, jsou takto donášeny rodičům. Oděv dětí jest velmi špatný. Musím zde říci, že jsme se oděvu zhrozily. Vůbec nejsme pro uniformování. Odmítáme toto označování dětí. Jeden nešvar, na který jsme již upozornily pana ředitele, jest, že na příklad ošetřovatelka, která má na starosti asi 20 dětí - promiňte, jestliže toto přednáším zde s tohoto místa, ale dosud se ještě nestala náprava, takže se domnívám, že snad pomohou moje slova - že ošetřovatelka má pro těchto 20 dětí jen jediný kapesník, jehož používá těchto 20 dětí. Hned při prohlídce jsme to vytkly a upozornily jsme na to. Dodnes, pokud jsem se informovala u rodičů, náprava se nestala. Rodiče si často také stěžují, že nemohou dosíci od ředitelství dovolení, aby si směli prohlédnouti místnosti, v nichž jejich děti bydlí a spí. Rodiče mají tedy oprávněnou nedůvěru. Mnoho rodičů se táže: Jak to jen může v těch místnostech vypadat? Mají naše děti skutečně dobré postele? Bydlí v krásných, světlých místnostech? Je tam čisto či nikoliv? Prosily jsme pana ředitele, aby to zrušil. Odůvodňoval ten zákaz, že se do bytů nanese příliš mnoho nečistoty. Kdyby rodiče mohli shlédnouti obytné místnosti dětí jen jednou, postačilo by to a ihned by zmizela veškerá nedůvěra, neboť, jak jsem již s počátku řekla, ony místnosti jsou čisté a bezvadné.

Ovšem zabývajíce se otázkou péče o slabomyslné děti, vyslovujeme přání, ba požadavek, aby byl nejen vybudován zemský ústav v Opařanech, nýbrž aby se co nejdříve také přikročilo ke zřízení německého ústavu pro duševně slabé děti. U zemského výboru a nyní u zemského úřadu leží sta a sta žádostí rodičů, kteří prosí, aby jejich děti byly přijaty do takového ústavu. Než bude vyřízena poslední žádost, děti již dorostou, dokonce snad již zešediví.

A nyní jen několik slov ke konci svých vývodů. Upozornila jsem, že koaliční strany neberou to příliš vážně s požadavkem pomocných škol, neboť nyní mohou upraviti zákon tak, aby mohl vyhovovati úplně sociálním, zdravotním a pedagogickým požadavkům. Místo toho podaly však koaliční strany v soc.-politickém a kulturním výboru resoluci - jaká ironie! - v níž žádají vládu, aby nyní projednávaný zákon co nejdříve novelovala. Dáváme jim nyní možnost, aby tento návrh již nyní zlepšily. Stačí, přijmou-li jen naše pozměňovací návrhy, které jsme podali k tomuto zákonu a budou míti dobrý zákon hned. Jestliže však naše pozměňovací návrhy zamítnou, dokáží tím, že jim nezáleží na blahu ubohých dětí, slabomyslných dětí a že nemají pro podporování pomocného školství vůbec porozumění. (Posl. Hackenberg [mecky]: A že resoluce jest veliký podvod!) Tato resoluce měla by býti rozmnožena v tisících výtiscích a rozeslána rodičům a učitelům, aby tak bylo toto kejklířství odhaleno. (Souhlas a potlesk poslanců něm. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Slovo má dále pan posl. Freising.

Posl. Freising (německy): Slavná sněmovno! Zahájenou rozpravu o zřízení vysoké obchodní školy a o vybudování pomocných škol beru za podnět, abych všechny strany upozornil na naléhavý návrh zákona. Týká se postavení okresních školních inspektorů. Se školstvím trvá i klesá vzdělání národů, osvěta lidstva. Škola buduje základy pro vzestup národů. Každá prozíravá státní správa musí tedy pečovati, aby národům a jejím školám dala to, čeho potřebují ke svému vývoji. Rozprava o zřízení české vysoké školy obchodní a o vybudování pomocných škol ukazuje, že všechny strany jsou svorně pro to, aby školství bylo řádně vybudováno. My Němci si přejeme a žádáme stejné péče státní správy o naše německé školství a mám naději, že se se zevnějším vybudováním provede i moderní vnitřní výstavba veškerého školství. Vybudovati naše vysoké školství, a myslím zde především na německou vysokou školu technickou v Brně, jejíž žádost o jmenování učitelské síly pro pojistně technický kurs nebyla ještě po dvou letech vyřízena, jest naléhavě nutné. Dalším požadavkem nás Němců jest zřízení vysoké školy pro tělesná cvičení. Ale péčí státní správy musí býti, aby nezapomínala na ty, kdož pečují a starají se o mládež a její vývoj. Jsou to spolu s učitelstvem všech škol mužové, jimž přísluší dozor nad školami. Chci dnes promluviti ve prospěch skupiny, která toho zvláště zasluhuje.

Jsou to okr. školní inspektoři obecných a měšťanských škol. Po 56 let bojují o úpravu svých právních a finančních poměrů a o to, aby se konečně dostali z provisoria zavedeného r. 1873. Všechny kulturní státy evropské upravily po převratu poměry dozorčích úředníků nad školami a byl by nejvyšší čas, aby se i u nás v tomto státě okresním školním inspektorům stálo po právu. Poměry okresních školních inspektorů nejsou naprosto růžové, jejich služba jest vysilující a namáhavá, jejich kancelářské práce k vyřízení spisů a služebních věcí trvá den ze dne od rána do večera, ba často musí pracovati i v noci, aby tuto práci zdolali. Hodiny přes čas se jim neplatí. A teprve jejich inspekční cesty, které vedou stranou od hlavní dopravy do zapadlých horských krajin! Po celé týdny jsou tito mužové vzdáleni od svých rodin, musí vzíti na záda batoh s potřebnými potravinami a pěšky putovati od vesnice k vesnici, od samoty k samotě, bez zřetele na vítr a počasí. Se svými dietami nemohou si na inspekční cesty najmouti povoz nebo dokonce automobil. A zatím co agenti a zástupci obchodních domů přijíždějí k vesnickým kupcům automobilem, přichází okresní školní inspektor do vesnice pěšky s batohem a pláštěm do deště a musí býti rád, když po namáhavém dni nalezne ve vesnické hospodě stravu a nocleh. Skutečně těžký úřad, vysilující činnost! A jejich plat? Jest často nižší než plat stejně starých kolegů v povolání, to znamená, že inspektor dostává nižší plat, než kdyby byl učitelem, odborným učitelem nebo profesorem. Neméně nepříznivé než jejich finanční poměry jest jejich právní postavení. Vedlo by příliš daleko, abych již dnes uváděl všechny požadavky okresních školních inspektorů. O návrhu samém dlužno promluviti zvláště. Oč mi jde, jest, aby tento zákon byl co nejdříve předložen a podán ve sněmovně. Ministerstvo školství již dávno připravilo tento návrh zákona, vládní strany již tento návrh schválily, peněžní úhrada nemůže býti skutečně překážkou, poněvadž jde jen asi o 300 inspektorů. Při posledním zákonu o úpravě platů č. 103/1926 Sb. z. a n. nepřihlíželo se vůbec k okresním školním inspektorům. Vyšli na prázdno a byli utěšováni tím, že jednomyslně bylo usneseno co nejdříve upraviti jejich hmotné poměry a převzíti je jako státní úředníky. Plni touhy očekávají okresní školní inspektoři po léta vysvobození z právní nejistoty a z finanční bídy, na osvobození z nezaslouženého, nedůstojného a neudržitelného stavu. Přijměte, vážené dámy a pánové všech stran, tato slova jako výraz péče o jeden školský stav, jenž této péče plně zasluhuje!

Ve stejném postavení jsou inspektoři tělocviku. I zde bylo kdysi vytvořeno provisorium, jehož úprava byla by na místě, zvláště pokud jde o jejich právní poměr ke školním úřadům. Chci zdůrazniti, že při ustanovení tělocvičných inspektorů, jehož žádaly tělocvičné spolky a spolky učitelů tělocviku, nebyl tak kladen důraz na dozor nad vyučováním tělocviku, jako spíše na vybudování samého tělocviku. Inspektoři tělocviku se svými tělocvičnými kursy měli býti ohnisky moderního tělocviku. Můj již zmíněný požadavek, aby byla zřízena vysoká škola tělesných cvičení, jakou mají skoro všechny kulturní státy, měl by býti jako moderní požadavek velmi brzy splněn.

Konečně dovolte mi ještě zabočiti do naší vnitřní politiky a to zvláště do politiky stran a jejího účinku na státní a národní poměry. R. 1918 jest nepopiratelně obratem v pokračujícím politickém vývoji národů. Osudy národů neurčují již panovníci z boží milosti se svou dvorní kamarilou, nýbrž samy národy musí si hledati a raziti cesty svého vývoje a rozhodovati o svém osudu. Stát poskytuje k tomu pouze rámec. Český národ získal převratem svou úplnou svobodu, svou samostatnost a tím i vedení, ale také i odpovědnost za všechno to, co jeho vůdcové, exponenti národa, usnášejí a provádějí, co se v tomto státě děje. Dosažená svoboda českého národa přinesla s převratem pochopitelně převahu národního a politického směru proti jiným národům tohoto státu. Zákonodárství od r. 1920 do r. 1925 jest toho důkazem. Čas a tvrdá skutečnost přinesly i zde již částečně vyjasnění a vyrovnání. Předseda vlády Švehla to byl, jenž r. 1926 ukázal na velkou cestu, která má vésti ke vzájemnému porozumění národů tohoto státu, k jejich klidnému vývoji. Byl učiněn velmi slibný počátek, jenž, bohužel, pro Švehlovo onemocnění nedostal se přes svůj začátek. Při jubileu desítiletého trvání Československé republiky nikdo menší než president tohoto státu sám ve svém poselství k Národnímu shromáždění a vládě ukázal hluboce promyšleně a se zcela určitým cílem cesty další politiky tohoto státu pro nejbližší budoucnost. Vyjímám zde jen několik míst: "Demokracie jest samosprávou občanstva a každého jednotlivého občana. V demokracii je proto požadavek samosprávy a autonomie dán sám sebou. Když ve státě s obyvatelstvem národně a kulturně nestejným mají s sebou vládnout všichni, když sebe mají spravovat všichni, rozdělení politické moci také podle daných růzností obyvatelstva je žádoucí. O tom nás už poučuje náš krátký ústavní vývoj. Požadoval jsem proto vždycky a docela vědomě samosprávu a autonomii teritoriální." Na jiném místě praví: "Nezapomínám na rozdíly našeho státu dané historií a přírodou. Především padá na váhu, že jsme stát národně a jazykově smíšený. Mají sice i jiné státy, vlastně státy všecky, národní minority, ale u nás minority jsou jiného rázu. Není pro řešení problému minoritního žádné jednotné šablony, každá minorita je problémem svým a zvláštním. U nás běží v prvé řadě o poměr československé majority k našim občanům německým. Vyřeší-li se tento problém, budou snadno řešeny ostatní jazykové a národní problémy. Osudem se stalo, že vedle Čechů a Slováků v našem státě již dávno je značný počet Němců. A naši němečtí spoluobčané jsou na vysokém stupni kulturním a hospodářském. Mluvil a psal jsem o našem německém problému častokrát, je právě z nejdůležitějších problémů naší státnosti. Náš stát musí býti státem národní a sociální spravedlnosti."

A nyní, vážené dámy a pánové, odpovězte si sami na otázku, zdali my a státní správa se pohybujeme na této velké linii vytčeného politického směru či nikoliv. Zde malý příklad: Teprve před několika dny jsem se musil dověděti, že se česká zemská politická správa namáhá odrakouštiti naše německé tělocvičné spolky, poněvadž četné prapory tělocvičných spolků mají černou žerď a na ní pozlacený hrot. Na takových chybných cestách mrhá se časem a prací a nepotřebným trýzněním se podkopává duch snášenlivosti. Má to býti snad velká linie, na níž státní správa pracuje k výstavbě? Práci stran a její směr znáte sami. Venku jdou světové dějiny svým během dále a zde v tomto státě zápasí jednotlivé české strany o své přednostní postavení a o svůj vliv na vládu. Což není velkých úkolů. které by měly býti rozřešeny, jak to započal Švehla a jak to naznačil president Masaryk a také dr Kramář? Ukazuji vám, dámy a pánové, především na skvělé, hluboce sahající politické myšlenky v projevu presidentově k 28. říjnu 1928, ukazuji vám na četné nerozřešené otázky národní a sociální a zvláště zde zdůrazňuji otázku staropensistů, ukazuji vám na bouře v zemských zastupitelstvech pro jazykovou otázku, na četné neshody týkající se jmenování atd. A táži se: Což musejí býti tyto poměry, tyto neshody? Zajisté jest politika uměním, zvláště tehdy, když jde o to, aby státníci mezi sebou bojovali proti své neupřímnosti, dvojsmyslnosti, mazanosti a zatajování ve slovech a smyslu a ve hře myšlenek. Ale politika mezi národy tohoto státu není ničím jiným než vzájemným porozuměním, vzájemnou úctou a ohledem. Politika tohoto státu za těchto předpokladů není nic jiného než chápati požadavky občanů tohoto státu a při tom hájiti práva a spravedlnosti. I zde jest politika uměním čísti v duších národů a chápati jejich moderní požadavky.

Toto, vážené dámy a pánové všech stran, musí býti naším cílem, naším úsilím. Není nic lehčího než to, je-li zde dobrá vůle. Vyjímám jako příklad jazykový zákon. Jistě každý občan tohoto státu, ať je to Němec nebo Čech, jest dnes přesvědčen o tom, že jest nutno znáti obě řeči. Čechům, aby mohli obstáti ve velkém hospodářském kruhu střední Evropy, Němcům, poněvadž zemského nebo státního jazyka potřebují ve styku. President tohoto státu a jiní významní mužové ukázali na nutnost, že se Češi mají učiti německy a Němci česky, školy pěstují tuto zásadu, bohužel jen státní správa nikoliv. Ať jsem Čech nebo Němec, je zcela lhostejné, hlavní věcí jest, abych obstál venku v životě, ve světovém ruchu a nemusil se mnoho dotazovati jiných a žádati je o pomoc. Jak snadno bylo by lze se naučiti státnímu jazyku, kdyby - kdyby při železniční dopravě byly česko-německé nebo slovensko-maďarské nápisy! Jak snadno by občané tohoto státu nalezli správnou cestu, kdyby uliční tabulky města nebyly ze vzdoru jednojazyčné! Město Bratislava vyvěsilo své uliční tabulky podle jazykových poměrů obyvatelstva ve třech jazycích a Československá republika na to nezahynula. A stát by jistě neztratil na své vážnosti, kdyby správní úřady vydávaly své tiskopisy v nutných řečích obyvatelstva. Kdyby se to tak provádělo, znamenalo by to prakticky a rozumně učiti národy tohoto státu řečím. Jak přece praví president Masaryk: "Každý šovinismus musí býti vyloučen..." Mužové a ženy jednotlivých stran! Jste vůdcové národů, kteří nesou odpovědnost za své osudy před přítomností a budoucností. Na vás záleží, abyste v politice kráčeli po velké cestě, kterou vám ukázali skutečně velcí mužové. Řeči Masarykovy, Kramářovy atd. jistě způsobily živou výměnu mínění mezi Němci a Čechy v této sněmovně a před celou veřejností a to nejen řeči, nýbrž i činy, jakož i převrat ve správě a vedení tohoto státu pro blaho národů. Velké myšlenky a činy jistě potřebují času, než uzrají. Ale přece: Videant consules! Jde o to, aby se nic nepropáslo, není klidu v životě státu a národů, jde o to, abychom se včas vrátili ke skutečnosti, k rozumu a přirozenosti a to více než dosud! (Souhlas a potlesk poslanců klubu Bund der Landwirte.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. V. Beneš. Dávám mu slovo.

Posl. V. Beneš: Slavná sněmovno! Budeme jistě všichni stejného názoru, že každá lež je nestatečností. Ale mnohá lež je horší než nestatečnost, to je hotová špatnost. Zdá se mi, že do kategorie těchto nepravd náleží ono tvrzení, které se mně dotklo v četných zprávách a článcích nár. demokratického tisku, pokud se dotýká mé zpravodajské funkce k zákonu o vysokých školách obchodních. Lituji, že musím se při této příležitosti vraceti k tomuto zpravodajství. Jako zpravodaj nechci zatěžovati tímto incidentem jednání o vysokých školách obchodních, ale je mým právem a povinností, abych jako straník obhájil se proti tvrzením nepravdivým.

V "Národních Listech" a také v článku p. sen. Dyka a v plzeňském "Českém Deníku" byla řada zpráv o mé zpravodajské funkci. Přečtu z "Národních Listů" tento výrok (čte):

"Zpravodajem pro vysoké školy obchodní je soc. demokratický poslanec Vojta Beneš. Jeho vinou a přispěním soc. demokratů byla svého času v kulturním výboru odhlasována resoluce německého nacionála dr Schollicha, kterou se vláda vyzývá, aby zřídila německou vysokou školu obchodní. České strany občanské a čeští nár. socialisté hlasovali proti resoluci, tato však byla většinou tří hlasů přijata. Čeští soc. demokraté dopomohli tudíž Němcům k nebezpečnému úspěchu."

Dovolte mi, abych k tomu řekl toto: Je nepravda, že byla přijata resoluce dr Schollicha. (Posl. dr Schollich [německy]: Naopak! Moji resoluci zamítli!) Dvě resoluce p. kol. dr Schollicha byly na můj návrh zamítnuty (Posl. dr Schollich [německy]: Zcela správně!) 25. června r. 1926. V protokole z kulturního výboru je psáno (čte): "Resoluční návrh posl. Schollicha zamítnut." - Pánové z nár. demokratické strany mohou se toho tam dočísti. Konstatuji, že to byl návrh pánů posl. Spiny, dnešního ministra, a kol. Kaufmanna z německé strany soc. demokratické, kteří se sjednotili na resoluci, která je dodatkem k návrhu zákona. Protokol o tom zase praví (čte):

"Posl. prof. Spina žádá, aby zrovna tak, jako je vybudováno české obchodní školství, bylo vybudováno i toto školství německé. Bude v tom směru podána resoluce v tom smyslu, aby vláda předložila bez prodlení návrh zákona, jímž zřizuje na německé vysoké škole technické obchodní oddělení."

Není tedy pravda, že to byl návrh p. kol. Schollicha a není ani pravdivé další tvrzení. Kulturní výbor má, pánové a dámy, 19 poslanců. Kol. Haken nebyl přítomen, bylo jich tam tedy 18, z nichž 12 Čechů a 6 Němců. Poněvadž soc. demokraté jsou v kulturním výboru pouze 2, bylo tedy 8 hlasů, 6 německých a 2 čeští soc. demokraté pro resoluci. Ale, pánové a dámy, jak samy "Národní Listy" a národně demokratický tisk zjišťují, byla většina pro resoluci tříhlasová. Račte mě vysvětliti, jaké matematiky je k tomu potřebí, aby 8 hlasů, 6 Němců a 2 hlasy čes. soc. demokratů, přehlasovalo 10 hlasů českých občanských stran? (Posl. dr Macek: To je národně-demokratické zpravodajství!) A nár.-demokratická matematika! Ale ono to bylo jinak. Naše nár. demokracie se svým integrálním nacionalismem bude se musiti také vypořádati s třemi členy dnešní občanské koalice, kteří také pro návrh hlasovali, poněvadž pro návrh hlasovalo 10 a proti pouze 7 hlasů, tedy 3 hlasy z dnešní občanské koalice.

Já k tomu chci podotknouti ještě toto: Podivuji se nad tím, že při projednávání zákona o vysoké škole obchodní neměl nikdo z nár. demokratických poslanců tolik odvahy, aby v plénu posl. sněmovny varovně promluvil proti takovému resolučnímu návrhu. Divím se ještě více tomu, proč páni z národní demokracie, kteří jsou členy koaliční "osmičky", kteří jistě byli při tom, když na pořad jednání sněmovního tento zákon byl připuštěn, proč tam plamenným hlasem nemluvili proti tomu, aby koalice přijímala takovouto resoluci. Měli k tomu dosti příležitosti a měli k tomu, dámy a pánové, mravní povinnost. Já jako soc. demokrat měl jsem mravní povinnost postaviti se za návrh, který ve smyslu mého programu snaží se o to, aby dal každému, co mu patří. Oni ve smyslu svého integrálního nacionalismu měli morální povinnost, postaviti se v koaliční "osmě" proti resoluci za každou cenu. Ale oni to neučinili (Výkřiky.) a ve svém tisku snaží se skandalisovati soc. demokratickou stranu z viny, kterou nesou sami, neboť oni se podobají tomu vrabci, který, když letěl ostříž, vrazil do trní, a když ten německý ostříž přeletěl, vyletěl nár. demokratický vrabec z trní a křičel: Herdek, kde je? Já ho roztrhám! (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.) To jsou oni, a to je ta vyšší morálka této strany.

Pánové, nyní chci mluviti o zákonu samém. Není o tom sporu, že koalice od r. 1926 do r. 1928 měla upřímnou vůli dáti našemu školství zákony, které odpovídají jejímu duchu a její směrnici. Jaké by to byly zákony, bylo a je patrno z toho, jak vypadal návrh zákona o správě školské. Já si nemohu pomoci, všecka ta popření z ministerstva školství, že takový návrh připravován nebyl, neberu za bernou minci. Ten zákon připravován byl, a sám p. ministr Hodža, za jehož ministrování se ta dementi vydávala, na str. 157 státní rozpočtové zprávy z r. 1927 pravil, že jest připraven návrh zákona o reformě správy školské. Jestliže se potom od něho utíkalo, utíkalo se proto, že v našem národě je řada tradic. K jedné z nejlepších čítám onu tradici, která od dlouhých let přes Palackého, Havlíčka, Tyrše, přes veliké snažení malého lidu dělného volala po vzdělání, hájila si národní školu. Je to tradice intuitivní víry v sílu ducha, v sílu osvěty, jak se jevila v hesle: Osvětou k svobodě! Ta se postavila napříč tomuto úmyslu. Koalice - budiž jí alespoň to ke cti - moudře ustoupila od tohoto zákona. Ale přesto, že se nepodařilo uzákoniti žádný z reakčních zákonů v té době právě pro tuto tradici, podařilo se něco jiného. Vysoká koaliční byrokracie si umínila, že půjde na školu od lesa a učinila to platovým zákonem z r. 1926. Jeho § 17 praví: "Vláda se zmocňuje, aby tyto předpisy nařízením přizpůsobila zvláštním potřebám služby na obecných a občanských školách."

Těmi předpisy míní profesorskou pragmatiku z doby rakouské z r. 1917. Podle §u 17 platového zákona č. 104 měla pragmatika býti přizpůsobena službě školské, ale naši vysocí byrokrati sledovali jiný cíl a obrátili to o 180 stupňů. Nepřizpůsobili pragmatiku službě školské, nýbrž službu školskou profesorské pragmatice. Přizpůsobili ji takovým činem, který v řadách všeho učitelstva národních škol, ať českého nebo německého, budí pobouření, poněvadž tímto způsobem vysoká byrokracie, za kterou se přirozeně koalice schovávala, sáhla na nejdražší učitelský zákon, na čl. IV.

Jest zajímavo, že tvůrcem čl. IV byl senátor a poslanec republikánské strany Josef Smrtka, starý učitelský pracovník, který zešedivěl ve službách venkova, který celé své životní usilování věnoval práci na venkovské škole a viděl, jaké těžké pohromy mravní působí výchově právě nedostatek norem, které by odstraňovaly libovůli ze zákona o obsazování učitelských míst. Byl to tedy kol. Smrtka, jehož zásluhou dostal se do zákona článek IV, zaručující relativně spravedlivé obsazování míst učitelských - vždyť se o jinou spravedlnost ani jednati nemůže - a jemuž tisíce učitelských duší bude vždycky vděčno. Bohdan Skála, vůdce agrárního učitelstva, pronesl při oslavě sedmdesátých narozenin Smrtkových velmi zajímavá slova: "Kdo podrazí článek IV., podrazí svobodu učitelstva, je jeho největším nepřítelem."

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP