Středa 24. října 1928

Posl. Prášek: Slavná sněmovno! Rozpočtové jednání sněmovny dospělo k projednávání odboru školství, tedy naší kultury státní. Jistě by se měla projednávati tato otázka nejvážnějším způsobem, neboť zde jde o nejvzácnější a nejdražší statky státu a zde by mělo přestati jakékoli úzkostlivé šetření a omezování, neboť šetřiti na kultuře znamená největší škody státu, které se nikdy nedají nahraditi. Zvláště malý stát jako je náš, nemůže dobře doporučiti šetření na kultuře, neboť platí u nás stále to, co platilo dříve, že kdykoli jsme vítězili, vítězili jsme spíše převahou ducha než silou fysickou. I v budoucnosti bude platiti, že převaha duševní bude vítěziti ve velikém zápolení světů a zvláště u našeho národa pro jeho položení, jeho tradici, pro jeho poslání musí býti politika kultury zvláště sledována a podporována.

V prvých letech bylo pochopitelno, že se stát více věnoval poslání hospodářského rázu, že se věnoval poslání upevniti republiku a méně se staral o kulturu, méně vynakládal na kulturní poslání, snažil se zabezpečiti, co jsme těžko získali, totiž svobodu a samostatnost. Nyní, když se již tvrdí, že je zde naprostá konsolidace po stránce hospodářské, jeví se více potřebným, abychom přikročili také ke stabilisaci kulturního poslání a abychom také zde prokázali, že již začínáme definitivně stavěti své kulturní poslání v našem státě. Řekl jsem tedy, že šetřiti v kultuře znamená ochuzovati se v každém případě a proto také bychom nechtěli, aby se na kulturních statcích a posláních šetřilo. Ovšem nemohlo by stačiti jen snad bezmyšlenkovité naplnění našeho ministerstva školství financemi. Zde je také potřeba uměti dobře spravovati a hospodařiti s tím, co se dá ministerstvu školství, co se vynakládá jako položka kulturně-finanční. Víme ovšem, že v první době po převratu šla u nás skutečně kulturní politika v ministerstvu školství k pokroku. Nemůžeme to však tvrditi dnes. Dnes se často vynakládají poměrně velké částky ne na podporování kulturních snah, nýbrž takových, které často čelí kultuře, které často můžeme nazvati protikulturními položkami, neboť se jimi podporuje v pravém slova smyslu reakce. Taková reakce musí vésti ke škodě rozvinutí našeho národního života.

Chybu spatřuji v tom, že někteří z úředníků ministerstva školství příliš dali se do exponování pro reakci, pro snahy protikulturní. Zvláště pod tlakem dnešní reakční koalice vidíme, že v ministerstvu školství jsou směry representovány osobami, které bychom tam před deseti lety rozhodně nebyli mohli viděti. Ale jdu dále a řeknu, že jsou tam osoby, které před deseti lety by ani nebyly měly odvahu přihlásiti se k činnosti, kterou dnes v ministerstvu pod tlakem dnešní koalice provádějí. Je to veliká škoda, protože stojíme na rozhraní dvou kultur, kultury staré a kultury nové. Stará kultura není dosud v pravém slova smyslu odstraněna, jsme na přelomu jejím, nová kultura není ještě všeobecně zavedena. Proto je dvojnásob potřebí, abychom se postavili plně do služeb nové kultury a starali se, aby stará kultura byla co nejdříve nahrazena definitivně novou kulturou, aby tím také zmizel onen pocit nejasnosti, nerozhodnosti z našeho kulturního života. Čím dříve dostaneme se k této definitivní stabilisaci kultury, čím dříve budeme moci na těchto pevných basích začíti budovati, tím lépe pro náš stát, pro náš národ. Je třeba, aby státní péče kulturní měla především určitý základ, aby byla soustředěna. Je velká škoda, že u nás po této stránce není dosti odvahy podívati se na věc, jak skutečně vypadá.

Klub, k němuž mám čest patřiti, podal již v prvním volebním období, a to 17. prosince 1925 návrh, aby se Národní shromáždění usneslo uložiti vládě, aby předložila osnovu zákona o reformě čsl. školství podle zásad v tomto návrhu uvedených. Tento návrh vychází především ze zásady unifikace veškerého školství. Je chyba, že naše školství je příliš roztříštěno. Poukazuje-li se, že by snad bylo výhodné, aby se některé odborné školy ponechaly jednotlivým odborným ministerstvům, nemůže to býti polovičaté. Pak se to musí udělati u všech jako u školství zemědělského, které podléhá ministerstvu zemědělství, obchodní školství bude musiti přijíti k ministerstvu obchodu, lékařské fakulty do ministerstva zdravotnictví, techniky pod ministerstvo veř. prací. Co z toho chcete udělati? Takové roztříštění bylo by ke škodě celého podnikání u nás, nehledě k tomu, že by přivodilo úžasné zdražení celé administrativy. Proto také náš klub vycházel z předpokladů, že je nutno, aby zde byl zaveden určitý klid a soulad, aby naše školství bylo vybudováno na určitém podkladě.

My však trpíme ještě po jiných stránkách. Podívejme se, jakou máme nejednotnost i ve školách nižšího rázu. Školy národní, státně menšinové, soukromé, církevní školy, při všem tom platí je převážnou většinou ve skutečnosti stát. Příspěvky státu na školství soukromé, větším dílem církevní, činí 18.5 mil. Kč jen na platy aktivní a pensijní. Většina těchto škol je velmi nedostatečně vybavena, protože se církve nestarají o školské věcné náklady. Církve, jmenovitě římsko-katolická, mají jiné starosti, nežli starati se o kulturu ve školách. Proto také je toto školství zanedbáváno a ponecháno výhradně státu pokud se týče platů, a ostatní je ponecháno vůli boží pokud se týče vzdělávání. Zde je nutno, aby co nejdříve státní správa převzala všechny školy, ať patří kterékoliv církvi a korporaci, do svých vlastních rukou, aby veškeré naše školství bylo postátněno. Mluví-li se o jubilejním daru, který má to nebo ono ministerstvo přinésti, tož by bylo jistě krásným jubilejním darem, kdyby školství církevní i ostatní bylo v pravém slova smyslu postátněno. Samo učitelstvo těchto škol na svých konferencích si stěžuje na nízkou úroveň církevního školství, poukazuje na nedostatky nejen rázu věcného, nýbrž i pedagogického, neudržitelné s hlediska dnešní moderní doby. Proto působilo jako závan středověku včerejší prohlášení kol. Myslivce, který volal, že prý 2 roky se zde kulturně nic nedělalo, že je nutno i zde kulturně pracovati, a to tím, aby škola byla dána zase církvi, do područí církve, zkrátka aby zde zase byla zavedena škola církevní. Tato jeho slova zdají se skutečně býti voláním dávných, starých věků. Vždyť my jsme již církevní školy dávno měli. Vzpomeňme si, že od Bílé Hory až do r. 1870 byly u nás výhradně církevní školy, vzpomeňme si, jaké byly a co dobrého a škodlivého přinášely státu. Právě zemědělské kruhy by si měly všimnouti, co znamenala tehdejší církevní škola, jakým duchem se nesla, v jakém duchu vychovávala a co přinesla škola moderní. Byla-li naše doba probuzenská krásná a slavná po stránce jazykové, vedla-li po stránce hospodářského vyzdvižení malého člověka k odstranění roboty a určité výši, mohlo to býti jen proto, že byla škola odcírkevněna. Za církevní školy nedošlo by ani ke zrušení roboty, a zdá se nám proto více než troufalostí, mluví-li se zvláště mezi venkovským lidem o nastolení církevních škol. Ovšem pánové si po této stránce tím příliš hlavu nelámou. Oni klidně řeknou, že chtějí církevní školu, ovšem státem placenou a vydržovanou. Představují si jen, že by měli vliv na to ostatní, pokud se týče jmenování učitelů atd. My po smutných zkušenostech z naší historie víme, co by to znamenalo pro náš stát, kdyby se skutečně našla odvaha, sáhnouti na školství po tomto směru reakce.

Za dnešní přišeřené doby mám dojem, že se u nás silně couvá ve věcech kulturních. Zdá se mi, že dnešní koalice příliš - snad v dobrém úmyslu, alespoň se tak domnívá - ustupuje před tlakem lidové strany ve věcech kulturních. V manifestu lidové strany onehdy mluvilo se o tom, že se zavrou školy a že pokrokoví učitelé se pošlou tlouci štěrk. Při té příležitosti onen známý manifest výslovně mluvil o uspořádání školy po stránce osobní, ale uvádí se dále: "Do ministerstva školství buďtež povoláni odborníci katolické výchovy a výuky, při obsazování učitelských míst rozhodujtež katoličtí rodiče, ze škol buďte odstraněny dějepisné učebnice Peškovy, Cahovy, Jiráskovo "Temno" atd." Když na tento manifest se zblízka podíváme, začínáme nabývati dojmu, že se řada věcí z něho uskutečňuje. Podíváme-li se na ministerstvo školství, na jeho 6 odborů, vidíme zvláštní zařízení kultové. Má sice název kultové oddělení, ale v něm je zvláštní samostatný odbor, t. zv. katolický, samostatně vybavený, nezávislý, který si osobuje právo mluviti do všech záležitostí jakéhokoliv druhu, a také do nich mluví. Podívejme se na poslední události, pokud se týká jmenování okresních a zemských inspektorů. Pánové vědí velmi dobře, že se zde hraje přímo licoměrná hra v této věci, že se místa okresních a zemských školních inspektorů nevypisují, dokud dříve není nalezen politický klíč, na kom je řada, zda na straně lidové nebo agrární, kým se to místo má obsaditi. Jen ten školní inspektor má oprávnění, který má příslušnou politickou legitimaci, aby se stal inspektorem. Ne jeho vzdělání, práce a činnost kulturní, nýbrž politická legitimace určuje, kdo bude příště dozírati na národní školství. A při tom se stále mluví: "Ruce pryč od škol! Školy nesmí býti zpolitisovány, do škol nesmí býti vnášena politika". My bychom si přáli, aby tam nebyl vnášen klerikalismus, ani politika. Od dnešních nemožných metod musí býti ustoupeno. Je pochopitelno, že se napřed pánové snaží upraviti si cestu, aby učitele udělali povolnějšími. Učitelé mají býti povolným, ochotným instrumentem. Proto jsou stále více tlačeni dolů. Stále více cítí, že dnešní reakce chce je hospodářsky stisknouti a učiniti ochotným nástrojem. Proto také pan ministr financí na otázku našich členů v rozpočtovém výboru nemohl říci, jaká bude úhrada platů učitelských. Pan ministr uvažuje, zda učitele má platiti stát, země, okres nebo obec nebo z části země, z části stát, z části obec a z části okres. Mám za to, že v této věci direktivu pro úpravu učitelských platů dává jasně zákon č. 292 z r. 1920. Kdyby ten zákon byl dodržen, musila by se díti úhrada platů učitelských bez podmínky přímo z peněz státních a ne tak nedůstojným způsobem, jako se u nás děje, že se úhrada učitelských platů dělá nepřímými daněmi. Vzpomínám, jak byl kdysi zaveden pivní krejcar na úpravu učitelských platů. A to by se dnes mělo znovu opakovati? Je to nedůstojné, zvláště když jsme viděli ochotu, s jakou se okamžitě našla úhrada - ačkoliv v rozpočtu nebyla - na kongruální platy kněží, daleko větší, než se potřebovala. Úhrady na platy učitelů není. Ti jsou odkazováni na obce, okresy a nevím koho, ale pro velebné pány okamžitě bez rozpočtové úhrady a jakéhokoliv nového finančního opatření byla zde úhrada hned.

Tu je viděti nepoměrnou nespravedlnost, o které se musím dnes zmíniti. Mluví-li se o tom, že spravedlnost má býti základem státu, nemohou učitelé cítiti, že by jim bylo spravedlivě měřeno, porovnávají-li postavení své s postavením kněží kongruálních církví.

Tak mohl bych do nekonečna rozebírati všechny další úkoly školské. Malý školský zákon předpisoval, že má býti školská výchova i po opuštění školy. K tomu cíli byla zřízena řada institucí. Vzpomínám jen velké práce Ústřední školy dělnické, která z malých prostředků odchovala státu a národu celé generace inteligentních lidí. Naše Ústřední škola dělnická odchovává ročně přes 250 lidí, připravujíc je pro všecka možná povolání. A jaké se jí dostává pomoci z ministerstva školství, o tom by mohli její funkcionáři vypravovati velmi smutné historky. (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Vážení pánové, je potřebí, abychom těmto věcem věnovali čím dále tím větší pozornost. Zdá se mi, že u nás byrokracie chce prostě ovládnouti stát a často mám pocit, že majiteli tohoto státu jsou byrokraté. Přichází-li členové zákonodárného sboru, tož přicházejí jako ponížení otroci k svým pánům šefům a zaměstnavatelům. Dvojnásobný tento pocit je u školství. Zvláště tam cítí učitel velmi silně, jak byrokracie přitahuje proti učitelům všechny možné předpisy, které jsou už ne snad několik roků a několik desetiletí, ale pomalu staletí staré; předpisy tereziánské budou přitahovati ovšem proti těm učitelům, kteří mají odvahu míti své vlastní přesvědčení a vlastní směrnici politickou nebo náboženskou. Proto vidíme, že jsou učitelé překládáni z trestu bez jakéhokoli disciplinárního řízení, jak se stalo v případě, kdy učitel mluvil při Husových slavnostech, znelíbil se místnímu faráři, který si stěžoval, a ačkoliv učitel žádal, aby bylo zavedeno disciplinární řízení, okresní školní výbor nenašel důvodu k disciplinárnímu řízení. Učitel sám podal žalobu, přirozeně, že to vyhrál, jeho denunciant byl odsouzen, ale učitel byl přeložen, aniž by se důvodu proti tomu mohlo nalézti. Tak daleko jsme došli v jubilejním roce, že jsou šikanováni učitelé, kteří mají odvahu hlásiti se k odkazu našich dějin! A tu je třeba, abychom varovali dnešní činitele vládní, aby takovýmto způsobem u nás záludně neupravovali předpisy jen proto, aby tyto předpisy mohly sloužiti k šikanování a pronásledování učitelů kulturních.

Zmínil jsem se o tom, jakým způsobem jsou jmenováni dnes okresní a školní inspektoři. Ale vždyť předpisům a duchu, řekl bych, starého středověku hoví i dnešní zemská školní rada. Vzpomínám, když jsem kdysi s deputací církve československé byl u nemocného dnes také církev československá zastoupena v zemské školní radě. Tenkrát nám bylo řečeno: "K čemu byste to žádali, co byste v té zemské školní radě chtěli dělati? Vždyť je to odumírající torso, které naprosto není schopno žádného života. Přece nepůjdete do něčeho, co už umírá". To nám řekl nemocný dnes min. předseda, ale já mám pocit, že pánové omlaďují zemskou školní radu, dávají jí injekce, aby zůstala. A nynější p. ministr školství prohlásil: Zemské školní rady zůstanou, jen náplň se dá jiná. Nás ovšem zajímá, jaká ta náplň je. A podle dosavadních zkušeností víme, že ta náplň bude reakční proti pokrokovému směru, že bude v každém případě klerikální, jak celý ten řád ukazuje.

Ovšem my to cítíme i v praxi v malém. Vzpomeňme si, že sám Karel Havlíček Borovský - vyzvedl to i nynější p. president ve své knize "Karel Havlíček Borovský" - napsal: "Smažme z naší historie dobu husitství a zničíme vše, vše, co je krásného, vše, co je cenného z naší historie." - To napsal Karel Havlíček Borovský. Hlásíme se k tomu. Ale dovedeme si představiti, jak musí vypadati vyučování o této slavné a krásné husitské době na reálce na Vinohradech, kde v nedostatku jiného zaměstnání pan katecheta vyučuje dějepisu, poněvadž místo náboženství bylo zrušeno. Jsme všichni zvědavi, zda ten pan katecheta učí, že husitství bylo nejkrásnější dobou v naší historii? (Výkřiky.) Zde je viděti, že páni katechetové pro nedostatek vyučovacích hodin římsko-katolického náboženství jsou zaměstnáni vyučováním jiných předmětů. Děje se tak prý docela pravidelně, že jejich hodiny jsou doplňovány.

Ale zase by mělo býti opačně, kde chybí počet jiným, aby se vyučovalo náboženství. Do jakých důsledků to povede, bude-li se takovýmto způsobem praxe ustalovati, jako se ustaluje, že kněz určitého vyznání má vyučovati ostatním předmětům, češtině a dějepisu jako na Vinohradech, a doplňovati tak nejen své hodiny, ale také tlak a teror na děti nekatolické, které pod tímto tlakem a terorem musejí cítiti určitou nadvládu určité církve?

Je potřebí, abychom těmto vážným zjevům věnovali svoji pozornost, neboť z těchto zjevů může vytrysknouti do budoucnosti všechno, co je.

Bylo mluveno s této tribuny, v novinách to bylo častokráte uvedeno, o stanovisku strany, k níž mám čest náležeti, k 28. říjnu. Bylo řečeno, že snad nechceme dosti ochotně 28. říjen s ostatními oslavovati, jak by bylo potřebí. Člověku je trpko, když čte oběžník ministerstva školství a nár. osvěty (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.), že se má 28. říjen oslavovati ve školách určitým způsobem, tak a tak. Ale tu zakročí lidová strana -a řekne: "K čemu budete uctívati 28. říjen, my chceme poslati děti do kostela, to je přednější než jubilejní slavnost!" (Stálé výkřiky.) A ministerstvo školství referuje, dá nový oběžník, aby se 28. říjen uctíval již 27. října, aby děti mohly jíti do kostela. (Výkřiky.) My se ještě dočkáme, že ministerstvo školství prostě nařídí, aby se 28. říjen uctíval zároveň s Božím Tělem! (Výkřiky.)

Zde je viděti nevážnost k svátku 28. října, když pod prostým diktátem katolické strany překládá se den naší národní revoluce, která má každému utkvěti v srdci, na den 27. října, jak se to pánům farářům hodí, aby to bylo pohodlnější. (Výkřiky.)

To je ta vážnost k 28. říjnu? My se tu máme učiti lásce, která by tu měla býti? Je trapné, že právě ti, kteří 28. října byli zalezlí jako obžalovaní, dnes si chtějí hráti na soudce nás, kteří jsme 28. říjen dělali. (Potlesk.) Proto po této stránce nedáme se žádným způsobem poučovati o poměru k tomuto, pro nás historickému dni, kdy jej máme oslavovati. To nebude diktováno předpisy, nýbrž opravdovou láskou k národu a státu, který za to nemůže, že v den 28. října vládnou ti, kteří tenkráte byli obžalovaní. (Výborně!)

Je potřebí, abychom si jednou řekli, že dnešní koalice vrhá určitý stín na tyto věci, neboť na jedné straně se mluví o spravedlnosti a rovnoprávnosti, ale na druhé straně tato spravedlnost a rovnoprávnost není dodržována, a také není ovšem dodržována tam, kde by se nejvíce o tyto kulturní statky mělo jednati.

Nutno vzpomenouti nešťastného zákona č. 77 o hospodaření samosprávných svazků, kterým se zasadila ve skutečnosti největší rána kulturním a sociálním potřebám malého člověka. Obce ochuzené a zničené mají možnost starati se o kulturu a o všecky ty věci, které jsou jim uloženy a dány? Tam již ministerstvo školství samo mělo protestovati proti tomu, aby se tento zákon stal skutkem, neboť znamená v pravém slova smyslu hození oprátky na krk a rdoušení naší kultury, která byla nejvíce chráněna naší samosprávou. Nemusím mluviti o všech věcech, které samospráva pro kulturu vykonala, poněvadž vykonala daleko více než stát ve svém celku. Dnes jsme svědky, že budou musiti býti zavírány čtvrté ročníky měšťanských škol, což bylo jednou z našich nejlepších vymožeností popřevratové školy. (Hlasy:Obce si je samy vydržovaly!) Ano. A přesto přese všechno jsou jim zavírány. Je zapotřebí, abychom si těchto věcí dobře všímali. Dnes zákon čís. 77 znemožní udržení čtvrtého ročníku měšťanských škol, znemožní, aby mohlo býti chudším rodičům dopřáno připraviti dítě náležitě k životu.

Pan kol. Vičánek se pustil zde silně do polemiky s předsedou našeho poslaneckého klubu, pokud se týká stanoviska našeho klubu k t. zv. celibátu učitelek a pokládá za nesociální stanovisko, jestliže my nechceme připustiti, aby učitelky, protože se provdaly, byly trestány propouštěním ze služeb. Mám za to, že je potřebí, vzhledem k tomu, aby zde nastal určitý potřebný klid, aby ministerstvo školství jasně prohlásilo, kolik je pravdy ve zprávách, které přinesly noviny, pokud se týká celibátu učitelek. Stojím na tom stanovisku, že v právním státě, a za takový se přece vydáváme, nemůže nikdo býti propuštěn z veřejné anebo státní služby jenom proto, že je ženat. Vždyť máme v ústavě naprosto stejná práva stavů, stejná práva všech církví, a tedy přirozeně také stejná práva svobodných a ženatých. To by musilo býti v ústavě řečeno, že se ženatí vylučují z jakékoliv činnosti při státní správě.

Jestliže pan kol. Vičánek si zde zahrál na ochránce těch potřebných a řekl, že je z důvodů sociálních potřebí, aby odešly ze služeb ty, které se provdaly, a uvolnily místo ostatním, tu jasně říkám: sociální problémy musí býti řešeny jinak a na jiném předpokladu nežli odstraněním celibátu. Odstraňte nemožné množství dětí ve třídách, rozdělte třídy a tím okamžikem umožníte učitelům bez místa, aby místo dostali. Takovýmto povrchním způsobem nesmí se o této věci usuzovati. Jestliže naše strana stojí na tom, co je živelním přáním našich korporací učitelských, jak o tom mluví resoluce přijatá na letošním sjezdu učitelstva v Brně, kde jasně je vytýčeno, že celá korporace učitelská se staví bezvýhradně za to, že nesmí býti článek 4 zákona čís. 306 z r. 1920 v žádném případě měněn, tedy konáme prostě jenom svoji povinnost, kterou na sebe jsme vzali, hájíce zájmy stavu učitelského v tomto směru.

Ovšem víme, že bez náležité reformy celého školství nemůže býti toho dosaženo a že bude potřebí, aby se této reformě školské věnovala větší pozornost. Dovolávám se návrhu vypracovaného kol. posl. dr Uhlířem a předloženého naší stranou. Jistě, že o reformě školské musí se co nejdříve jednati, zvláště řekl bych nyní, kdy stojíme na rozhraní zápasu dvou kultur. Dnes, kdy zápasí tyto dvě kultury, stará a nová, je potřebí, aby reforma školská byla co nejdříve a nejrychleji, ovšem spravedlivým způsobem provedena, a to pro všechny. A tu je potřebí, abychom také věnovali pozornost střednímu školství, aby bylo náležitě vybaveno a postaveno jedenkráte na svůj pevný základ. Dnes vidíme roztříštění i ve středním školství, kde máme reálky, gymnasia, reálná gymnasia, reformní reálná gymnasia atd. a to je potřebí aby tento chaos byl odstraněn, aby zde nastalo zjednodušení, aby také učebná osnova, která příliš jen vyučuje a méně vychovává, byla nahrazena jinou. Tím trpí vůbec naše školství. Naše školství má příliš ještě ráz starých škol náboženských, příliš jen vyučuje, působí jen na výchovu paměti a méně již na výchovu pro život, na vypěstění rozumu, citu a vůle, což bez podmínky náš moderní člověk potřebuje. Nepochybuji, že příští člověk a jeho výchova, pokud bude v moderní škole vedena ve svobodném duchu na podkladě svobodného vědeckého badání, bude se musiti přirozeně zabývati a věnovati určitou pozornost poměru člověka k absolutnu, k bohu, k náboženství. Ale nebude to v žádném případě zdogmatělé náboženství římsko-katolické, nýbrž náboženství života, které musí vychovávati a ne dávati prostě discipliny. Jest potřebí, abychom těmto věcem věnovali pozornost. Víme, že i v budoucnu bude hráti svoji roli náboženství a proto v žádném případě nevyhýbal jsem se podívati se na věc z blízka. Nepřál bych si, aby zde bylo nějaké státní nebo národní náboženství. Náboženství musí bezpodmínečně zůstati věcí soukromou, věcí soukromého citu a proto v žádném případě nemůžeme se ani my, kteří pracujeme v moderních národních církvích, vzdáti stanoviska, že je nutno, aby církev byla odloučena od státu a aby náboženství bylo odloučeno od školy. (Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Jest věcí každé náboženské společnosti, aby si své příslušníky sama vychovávala, ale musí se tak státi spravedlivým způsobem a ne, jak se to dnes dělá. Podívejme se jen na školské rozvrhy nejen v Praze, nýbrž i na venkově, jak rafinovaně odvádějí se děti jiných náboženských vyznání, na př. československého a česko-bratrského, od návštěvy náboženských hodin svých církví tím, že jejich náboženské hodiny vyučovací dávají se na odpolední rozvrh a hodiny dopolední jsou vyhrazeny vyučování náboženství římsko-katolického. Na odpoledne, kdy má býti oddech a jsou nepovinné předměty jako stenografie nebo tělocvik, dává se náboženství ostatních církví, aby dětem ostatních církví znemožněna byla výchova náboženská. Řekl bych, že se tu jeví nespravedlivý dvojí loket, který se ukázal již při výkladu t. zv. malého školského zákona, kde se říká, že při vyučování náboženství má býti počet dítek 40, a není-li, že je nutno spojovati více oddělení dohromady. To se úzkostlivě praktikuje u všech církví pokrokových, československé nebo českobratrské, a úzkostlivě se odpočítává, není-li dostatečný počet 40 žáků, že musí býti více tříd spojeno dohromady. U římských katolíků se věc tak nepraktikuje. Zajímavý jest výnos zemské školní rady moravské, která nařizuje, aby u římskokatolického náboženství, kdyby mělo dojíti k sloučení více oddělení, stalo se tak jen po předchozím souhlasu biskupské konsistoře. Poněvadž však biskupská konsistoř souhlasu nedá, znamená to, že zákony Československé republiky jsou podřízeny rozhodnutí pana biskupa, jeho souhlasu resp. nesouhlasu, a že biskupská konsistoř dovoluje anebo nedovoluje zákony usnesené tímto parlamentem prováděti anebo neprováděti.

To jsou zjevy, kterých je potřebí si všimnouti. Jest potřebí, abychom si všimli také nespravedlností, které vynikají právě ve správě kultové. Řekl jsem, že ideálem každého moderního kultu jest naprostá odluka církve od státu. Jestliže zde včera mluvil p. kol. Myslivec na př. o tom, jak je náboženský duch vyvinut v Americe, tedy musím mu říci, že v Americe je hodně vzdáleno náboženství od správy státní, a jestliže zde bylo mluveno o úpravě náboženských poměrů v Holandsku, pak musím říci, pane kolego, že v Holandsku kněží nepěstují politiku a všímají si více náboženství. (Posl. Myslivec: Tam je politická strana římsko-katolická!) U nás je to totéž. Nemáme si co vyčítati. Ovšem je potřebí, abychom o těchto věcech mluvili bez jakýchkoliv vášní a zaujatosti. A říkám velice jasně, že za 10 roků trvání republiky nemůžeme se dočkati splnění toho, co si stát dal do svého vlastního základu. Vždyť to bylo prohlášení státu a bylo to prohlášení vlád a v těch vládách byla také strana lidová, kde se mluvilo, že bude odluka státu od církve. Dnes se to však soustavně maří a volá se po těsné součinnosti s Vatikánem a nebude dlouho trvat a u nás budou platiti více zákony církve nežli zákony státní. Vidíme a cítíme to nejlépe při čsl. církvi, jak nesprávným způsobem se jí měří. Československá církev za doby svého vzniku získala celé obce, ba v některých místech přešel farář s celou osadou do čsl. církve. Ovšem, že bylo především postaráno o to, aby kostel nedostal se čsl. církvi, i když kostel byl knihovním vlastnictvím obce. A pánové se odvolávali na to, že byl vysvěcen. Jako by vysvěcení mohlo měniti skutečné, faktické vlastnictví. To ovšem je novum v našem zákonodárství. Já jdu dále. Tenkráte, když jsme jednali o této věci se zástupci vlády, když jsme mluvili o tom, že čsl. církev bude potřebovat svých sborů, bylo nám řečeno: Nedělejte potíže mladému státu, vykliďte kostely, nechte jim je, vláda vám umožní postavení nových sborů, přispěje vám na stavbu kostelů. Bylo sjednáno, že kostely vydáme a také jsme je skutečně vydali i tam, kde jsme byli vnitřně přesvědčeni, že římsko-katolická církev nemá práva se k nim hlásit, vydali jsme je i přes knihovní vlastnictví obcí k příslušným kostelům. Vláda svých slibů ovšem nedodržela. Jestliže se honosivě ohání v důvodové zprávě rozpočtového výboru, že stát podporuje stavbu sborů, pak se mělo ovšem říci, že stát podporoval snad do r. 1926 stavbu sborů tím, že r. 1924 dal 3,500.000 Kč, r. 1925 3,500.000 Kč a r. 1926 2 mil. Kč, a mělo se přiznat loyalně, že stát pokládal se za zbavena své povinnosti, jestliže přispěl 11 miliony k výstavbě sborů. Ale uvážíme-li, co se opačně dává na udržování kostelů římsko-katolických pod různými tituly, jimž se říká ochrana starých památek, nebo příspěvek k doplnění náboženské matice, tu vidíme, že pod různými tituly se dávají ohromné miliony na výstavbu římsko-katolických kostelů, na něž nikdo práva nemá. Československé církvi se dostalo 11 mil. Kč subvence, a ta postavila od svého vzniku 78 sborů nákladem 56,403.000 Kč, to znamená, že, odpočítáme-li těchto 11 mil., přes 40 milionů nesli příslušníci církve ze svých vlastních peněz, že často po koruně musili sháněti ti nejubožejší lidé, aby si mohli postaviti vlastní sbory. Tu bych se tázal, kde že jsou všechny ty honosivé sliby - nejen snad jednotlivců, ale vlády, oficielních mluvčích vlády, i samého ministra školství, který slíbil československé církvi, že bude určitým způsobem na ni pamatováno? Mám ovšem smutné zkušenosti, pokud se týká slibů. Na těch se u nás nešetřilo a nešetří, sliby se dávají tak lehkovážně, že až se tím podrývá, jak je přirozeno, vážnost našich státních orgánů a úřadů. Dá-li zde příslib min. předseda, ministr školství, dá-li prohlášení ministr financí, mám za to, že tento příslib má býti svatý, má-li býti do budoucnosti udržena důvěra ve vážná slova příslušných státních a vládních činitelů. Nedivte se, že potom není slovo vlády bráno vážně, že roste nedůvěra ke slovům a počinům vlády, když tak lehkovážným způsobem sliby se dávají a nedodržují.

My také po této stránce podáváme příslušný návrh a resoluci a jsme zvědaví, kdo pro tento návrh - jistě zdůvodněný a na všech možných schůzích slavnostně přislíbený bude hlasovati a za ním také státi.

Druhým takovým křiklavým důsledkem dnešní nespravedlnosti je otázka bohoslovecké fakulty československé církve. Tato církev je po římsko-katolické největší církví v tomto státě. Přes to přese všecko čsl. církev nemá vůbec doposud žádného svého učeliště - naproti tomu římsko-katolická církev má tři bohoslovecké fakulty, ovšem prázdné, 10 diecesních bohosloveckých ústavů, řadu seminářů, což všechno je státem vydržováno. Církev evangelická má v historických zemích bohosloveckou fakultu Husovu, evangelická církev slovenská má bohosloveckou akademii v Bratislavě, na niž ministerstvo školství přispívá 500.000 Kč. Podíváme-li se na to, kde je kolik žáků, tož můžeme říci, že na učelištích římskokatolické církve je daleko více profesorů než žáků. (Posl. Netolický: Proto jsou ti žáci tak přeučení!) Ano.

Naproti tomu příslušníci čsl. církve, kteří mají na Husově fakultě zapsáno na r. 1927 a 1928 v zimním běhu 85 posluchačů, v letním běhu 84 posluchače, nemohou se domoci své vlastní fakulty, ačkoliv jim byla slavně slíbena všemi stranami i koaličními, ačkoli ministr školství v kulturním výboru senátním jasně prohlásil, že fakulta zřízena bude a že příslušný zákon bude předložen. Ovšem do dnešního dne se tak nestalo. Tedy zde je už viděti, jak nespravedlivým způsobem se po této stránce měří. Jak je to nespravedlivé, dokazuje konečně i sama příručka napsaná od p. sekčního šéfa Müllera o náboženských poměrech v Československé republice, kde se vypočítává, kolik připadá na hlavu římského katolíka a kolik na příslušníka čsl. církve. Tyto údaje vycházejí z předpokladu posledního úředního sčítání. Od těch dob se však podstatně změnily poměry vzrůstu církví národních proti církvi římsko-katolické. Přesto ovšem stále je tento základ brán i pro rozpočet na r. 1929 a podle toho jsou také církvím vyměřeny příspěvky. Příspěvek římsko-katolické církvi činí 81 mil. Kč, československé 4,950.000 Kč. Vidíme tedy, že ten nepoměr je stále stejně udržován; kdežto na římského katolíka bude připadati přes 8 Kč na jednu hlavu, bude na příslušníka čsl. církve připadati asi 2.70 Kč. A pak se nám vykládá o spravedlnosti, která zde prý je....

Ovšem přesto, že stát tak bohatě a vydatně pamatuje na různé semináře a učeliště bohoslovecké římsko-katolické církve, přece jen pánové prý mají nedostatek kněží. Stěžuje si i sám pan biskup Kašpar, že prý má mnoho far a katechetských míst neobsazených. Snad bych neměl jako kacíř dávati rady, ale říkám: Ať nechají pánové politiky, ať jdou na faru sloužiti bohu a lidem a bude spokojen pan biskup Kašpar a lidem se ulehčí, poněvadž kněží budou konati, čemu se věnovati slíbili, totiž poslání duchovnímu. Takto v politice konají práci bohu nemilou a lidem protivnou (Veselost.) a ubírají tím jen základu, který by měl býti pro ně - jako kněze - rozhodujícím.

Budiž mi dovoleno ještě se zmíniti jen v maličkosti, když jsem řekl, že přes všechny náklady, které se dávají na studentstvo, které chtělo jíti na kněze, mají jich nepatrný počet, jak se měří církvi československé a českobratrské. Pro studentstvo československé a českobratrské církve nedává stát ani haléře, ačkoli tito studenti jsou právě tak nezámožní a chudí jako ti druzí; přesto však sociální péče na tyto v žádném případě se nevztahuje.

Ještě chtěl bych vzpomenouti, že zde bylo velmi silně mluveno o tom, že se nechceme zúčastniti kultu resp. slavnosti svatováclavské. Mohu říci, že československá církev bude se zajímati o slavnost knížete Václava. Československá církev má zájem na tom, aby bylo vzpomenuto tisíciletého trvání samostatnosti čsl. národa, ale nechce a nebude z toho dělati. žádnou náboženskou klerikální parádu. To je potřebí, abychom si řekli! Když čsl. církev chce uctíti památku knížete Václava a když se přidružují i ostatní pokrokové strany k tomu jejímu usilování, tážeme se, zda také převezme čsl. vláda protektorát nad těmito oslavami knížete Václava a zda je ochotna povoliti též prostředky, jako zde se stalo, 15 mil. Kč? (Výkřiky posl. Rýpara.)

My z této věci nechceme dělati parádu klerikální, nám o to neběží. (Posl. Rýpar: Vypadalo by to uboze!) My neuznáváme v žádném případě, pane kolego, svatých a proto také ne svatého Václava. Není potřebí, abychom se o tuto věc přeli. Ale zde jde o to, zdali mají býti pod patronancí Vatikánu a papeže slavnosti, které by měly býti v každém případě vnitřní slavností našeho státního probuzení, kterých však se chce zneužívati ve službách jedné církve. K tomu se neměla vláda propůjčiti. Když nenašla vláda formy, jak uctíti 28. října desítileté jubileum, je velmi záhadné, že našla ihned formu, jak uctíti knížete Václava. To ovšem těžce neseme a jsme přesvědčeni, že i zde bude platiti, co řekl Komenský: "Po přejití vichřice hněvů" - tak i zde: po přejití vichřice nenávisti k československé škole i po přejití nedorozumění - vrátí se tobě, lide, vláda věcí nejen politických, ale i duchovních a kulturních, a tím okamžikem, až bude konec této reakci. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP