Čtvrtek 21. června 1928

Posl. Karpíšková: Slavná sněmovno! Pánové a dámy! Zákon, který právě projednáváme, přichází pravidelně do sněmovny a vždycky je doprovázen stejnými nářky a stížnostmi, pokud jde o hranici příjmovou, vylučující z nároku na rentu invalidní. Letošního roku máme za to, že velmi oprávněně můžeme tvrditi, že se poměry změnily na tolik, že není možno dále setrvávati na tak nízké hranici příjmové, která vylučuje invalidy z nároku na rentu. Jednak zavedením cel, jehož důsledkem je zdražení potravin, jednak stoupající všeobecnou drahotou mění se dnešní příjem tak mnohých kategorií pracovníků v pouhou almužnu a tím více ovšem tak nepatrné, skoro bychom mohli říci, almuženské renty, které poskytujeme válečným invalidům.

Hranice příjmová je tu fakticky nedostatečná a ještě nedostatečnější v poměru k cenám životních potřeb. My touto nízkostí hranice trestáme vlastně lidi za práci, především pak trestáme vdovy, které jsou nuceny - a někdy krvavě nuceny - aby způsobem nejtěžším, způsobem vysilujícím doplňovaly, čeho je třeba, aby mohly živiti své děti, ba i samy sebe.

Chci právě s hlediska vdov a sirotků při této příležitosti promluviti.

Strana, jejíž jménem zde mluvím, považuje za nutné, aby byla hranice příjmová stanovena alespoň 14.000 Kč, a aby byla jednotná, nikoliv dělená, jako je tomu až dosud, neboť berní správy odhadují dnes jednotlivce samostatně výdělečně činné tak vysoko, že skutečně můžeme směle stanoviti hranici sebe vyšší a ještě nebude vyhověno účelu, který sledujeme. Máme případy vdov, které by skutečně svědčily o tom, že nedovedeme dosti dobře chápati vážnost úředních výkonů, kdyby, žel, nebyly smutnou skutečností.

Máme případy vdov, které prodávají denně několik litrů mléka na vozíčku a berní správa jim předepíše daň z příjmu 10 tisíc, 12 tisíc, 15 tisíc Kč ročně. Je-li to vdova po válečném poškozenci, nebo je-li to vdova válečná poškozenkyně, přirozeně ona už nemá nároku na tu rentu. Takové případy máme k disposici a můžeme jimi posloužiti jako dokladem, že k nim skutečně dochází. Nebo vdova, provozující drobné zelinářství, prodává za několik korun denně zeleninu a berní správa odhadne, že má takový a takový zisk a ona pozbývá nároku na rentu.

Bylo by jistě na místě, kdyby se přihlíželo k poměrům těchto lidí velice postižených a kdyby se nezacházelo do krajností, možno říci směšných, kdyby nebyly kruté. Stejně tak vdova trafikantka, má-li příjem 1800 Kč ročně, nemá již nárok na těch 900 Kč renty. Musíme si položiti otázku, je-li vůbec možno z těch 1800 a 900 Kč, tedy z těch 2700 Kč ročně, lidsky žíti a tím ovšem směšnějším, a řekla bych i krutějším, se nám musí zdáti to ustanovení, že vdova, mající 1800 Kč ročně příjmu z trafiky, nemá mít nárok na rentu.

Jestliže potom ještě přicházejí úřady a žádají přeplatky na těchto vdovách, pak ovšem nelze toto jednání nazvati jinak než nelidským a krajně nevhodným. Stal se případ v Přerově, že vdova trafikantka měla vraceti přeplatky. Bylo jí určeno, že má platiti 200 Kč měsíčně na splátkách, ale ona měla celý hrubý příjem sotva těch 200 Kč z té své nepatrné trafiky. Zde je viděti, že prakse musí býti poněkud zlidštěna. Odnímají se dokonce i sirotčí důchody dětem vdov-trafikantů, ačkoliv zákon praví jasně, že dítě má nárok do 18 let pobírati důchod.

Rovněž musí znovu a znovu naplňovati odporem, co se děje s prohlídkami vdov. Jak slyším, toho opatření neexistuje v žádném jiném státě. Proč my bychom měli dělat tu smutnou výjimku, dobře nechápu. Prohlídky vdov se dějí ovšem muži a před muži v nepřipravených místnostech. Dochází tu často k případům, které nejsou právě vkusné, a my musíme prohlídky tyto odmítnouti jako bezúčelné, nerentující se, poněvadž vyžadují vysokého nákladu, a také proto, že to má příchuť šikanování lidí, kteří stejně nesou, myslím, nejtíže následky války na svém životě.

Jestliže vdova nevykáže 30 nebo 50% neschopnosti, nedosáhne té skvělé naší renty, oněch 75 Kč měsíčně. Prohlídky jsou předepsány i t. zv. předkům, matkám i otcům po padlých, kteří musejí vykázati 75% pracovní nezpůsobilosti. Sama jsem znala případy, kdy rodiče, matka nebo otec takového padlého syna ve válce, byly v chudobinci bez prostředků, ale nebylo-li jim ještě náležitě tolik let, kolik zákon žádá a nevykázali-li 75% pracovní neschopnosti, nedostali důchodu. To není totiž odvislé vždycky od skutečného stavu, v němž se nachází ten který otec a matka, jimž padl syn, to je prostě odvislé od výsledku prohlídky a řekněme si, že i věda lékařská nemůže tu mnohdy říci plnou pravdu, že se musí leckdy stavěti do služeb té které instituce, jíž právě byla do služeb najata.

Ještě jednu věc bych tu chtěla dnes uvésti na veřejnost. Je to nešťastný § 19 zákona, který řeší úpravu poměrů válečných poškozenců, paragraf, který mluví o tom, že žije-li vdova v konkubinátě, její důchod odpočívá.

Slavná sněmovno, co se v tomto ohledu již přihodilo šprýmovných i tragických událostí! O tom by se dalo velmi mnoho a velmi ze široka hovořiti. Stačí udání. Dokonce byl v Družině nedávno případ, že četník viděl válečnou vdovu za mostem večer hovořiti s jakýmsi mužem. Stačilo jeho udání a milá vdova octla se v podezření, že žije v konkubinátě, a důchod jí byl zastaven, aby si "odpočinul", vlastně aby si ona odpočinula od těch 75 Kč, jež se jí měsíčně vyplácejí.

Tady je otevřené pole zneužívání. Takových případů je více, než můžeme věřiti. V Brně na př. jsme měli případy, že vdovy se musily živiti pronajímáním bytů. Jestliže taková žena 50-60letá pronajme byt studentovi, zákon se často vykládá tak, jak by se vykládati neměl. Říká se: ta vdova žije v konkubinátě a její důchod si musí odpočinouti, musí býti zastaven. Měli jsme případ v Bystřici pod Hostýnem, kde 39letá vdova žije ve společné domácnosti jako služebná osoba se starcem 70letým. Ale i tady se přišlo na to, že je to konkubinát, a věci došly tak daleko, že se nyní příslušná zájmová organisace dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu - a přikládá se dokonce vysvědčení o impotenci příslušného starce, jemuž tato vdova slouží za to, aby mohla býti živa, poněvadž za 75 Kč měsíčně nemůže býti živ v našem státě absolutně nikdo. To by mělo, myslím, býti loyálně přiznáno, poněvadž je to nad slunce jasnější. Šikanování vdov po této stránce mohlo by již ustati, poněvadž vyvolává zbytečné roztrpčení. To jsou, prosím, ty případy, které nám ve volbách hromadí nespokojenost, tábory oposiční, tábory protistátní. V tom lze hledati to, že často lidé volí jinak, než by volili, kdyby rozhodovali rozumem a politickou vyspělostí a ne svým rozhořčením a roztrpčením.

Dále padá v úvahu to, že renta se vyplácí vdově jedině tehdy, nastala-li smrt právě jako následek invalidity, nebo je-li v určité souvislosti s utrpěným zraněním. Každý z nás poslanců jistě měl případ, kdy nebylo to tak na 100% možno dokázati a od osudu lékařského slova závisel často život, osud a existence několika dětí i té vdovy. Nemůžeme dosti dobře chápati, že by v takových případech měl býti osud vdovy a dětí snad pro několikatisícový náklad činěn trpčím a horším než ve skutečnosti už je, když vdova tu zůstává s četnými dětmi. Za dnešních poměrů, kdy přirozeně nemáme takových sociálně pečovných institucí, abychom o sirotky nemusili býti bez obavy, chtěli bychom říci, že zde v tomto oboru je právě potřebí v praxi co nejsvědomitějšího provádění zákona, neboť škrt pera tu rozhoduje často o celém způsobu života. Nemluvím již ani o té bídě a hospodářsky neutěšených poměrech, ale co je nutno zdůrazniti, je nemožnost náležité, řádné výchovy dětí a z ní nezbytně vyplývající nutnost poslati dítě, sotva škole odrostlé, do továrny, do práce, do těžké dřiny, aniž je fakticky pro život vyškoleno a vyzbrojeno.

Projednávání tohoto zákona si dále vynucuje, abychom věnovali celkově zvýšenou pozornost problému válečných poškozenců. A tu přirozeně musím poukázati na nedostatečné renty. Řekla jsem již, že to, co bylo nedostatečným uznáváno před 3 lety, je dnes více než nedostatečným, poněvadž velmi mnozí se přičinili v tomto státě, aby se chléb pro chudého člověka stal pomalu nedostupným. Indexy, které ukazují ustavičný vzestup, ačkoliv nejsou ještě správným odrazem a obrazem skutečnosti, mluví o tom, že je potřebí zvyšovati příjmy. Nejen indexy, ale myslím i nedostatečný odbyt všech produktů v našem státě vyrobených a hledajících zoufale umístění na světovém trhu, mluví rovněž pro to, aby poměry platové byly u nás zlepšeny. A přesto jsme byli svědky u nás až donedávna, že se usilovalo ještě o zrušení tak zvaných drahotních přídavků válečným poškozencům. My dnes s díky kvitujeme jednání těch, kteří měli odvahu odraziti tyto snahy. Má m tu na mysli především kol. Habrmana, který dovedl statečně čeliti všem náporům, jsa ministrem soc. péče. Uvažme, čím by byly tyto renty dnes, kdyby bylo došlo k tomu, co si pánové právě z toho tábora, který se přičinil o drahotu, přáli až donedávna, aby totiž renty válečných poškozenců byly zbaveny 50% drahotního přídavku.

Pánové a dámy! 600 až 800 Kč ročně pro vdovu, co to znamená rozvedeno na denní potřeby, potraviny, na šatstvo, obuv nebo dokonce na otázku bydlení v celkové spotřebě? A přesto nenacházíme nikde porozumění pro to, aby tyto nedostatečné renty byly jednou konečným definitivním zákonem upraveny, zvýšení pevně stanoveno a přizpůsobeno našim drahotním poměrům. Má-li dítě-sirotek nárok na 600 Kč podpory, vypočítejme si, prosím, nač to stačí denně. Mnohému se ani nezdá, jak málo jest u nás možno dnes koupiti za 50 Kč denních potřeb, jsou-li rozvrženy na měsíc. Pro dítě na př. 50 Kč měsíčně znamená - převedeno na nejdůležitější potravinu pro dítě: mléko a kousek chleba - že za sirotčí důchod může vdova koupiti dítěti půl litru mléka za 1.10 Kč denně a za 50 haléřů nepatrný kousek chleba. Na tom kvantu, které je možno opatřiti za ten příspěvek, se nejlépe může měřiti hodnota celého sirotčího důchodu. Jeví se přirozeně naprosto nedostatečným. Co rovněž musí překvapovati a utvrzovati nás v mínění o určité tvrdosti, je to, že dětem, sirotkům po válečných poškozencích nebo přímo po padlých, nevyplácí se sirotčí důchod po 18. letech, jestliže studují nebo kdyby studovaly. To je vyhrazeno jen kategoriím vyšším. Myslím, že to budí třídní závist, tak nevhodnou a jistě nevítanou v poměrech moderní společnosti, poněvadž to není faktor, s nímž se může v kulturní společnosti počítati. Jestliže dítě prostého vojína nebo válečné vdovy nemá téhož nároku jako dítě důstojníka nebo člověka kategorie vyšší, pak přirozeně dáváme sami podnět k tomu, aby lidé z důvodů třídních na sebe nevražili, a tím méně mají potom různé strany a vrstvy práva odsuzovati třídnost, když samy k ní dávají jistě nejvíce popudů. Případy, které skutečně se staly v Mostě, na Křivoklátě a jinde, svědčí, že i po této stránce je třeba nápravy.

Pokud pak jde o zastavení důchodu vdovám, žijí-li s mužem, v uvážení toho, že vdovský a sirotčí důchod je tak nepatrnou částkou a neznamená, pokud jde o nákup nutných potřeb životních, téměř ničeho, pak skutečně nechápeme, proč se vdově, která se chce živiti tím, že posluhuje starému muži nebo pronajímá byt muži - ona se přece musí něčím živiti, poněvadž renta vůbec nestačí - odnímá důchod. Každý musí věděti, že nedostatečnost důchodu přímo velí, aby se vdova tak nebo onak živila. Je-li jí to znemožněno, pak ovšem je vrhána do poměrů, které jsou pro dítě i pro ženu velmi nebezpečné, ale které jsou nebezpečné i pro celou společnost, poněvadž člověk, který nemá možnosti si vydělati, není nikdy zdravým údem společnosti, je vždy údem chorým, a od takového nemůžeme očekávati, že by byl pevnou společenskou oporou.

My tedy při projednávání tohoto zákona, upozorňujíce na četné vady, žádáme zvýšení důchodu jak pro vdovy, tak pro sirotky, a kdyby snad někdo pomýšlel ještě dnes - jako že ty snahy se tu často projevují - na snížení důchodu, na t. zv. odbourání drahotních přídavků, mohli bychom to nazvati jedině cynismem a ignorantstvím nebo prostě nelidskostí.

Dále se jeví u příležitosti projednávání tohoto zákona potřeba znovu žádati, aby byla prodloužena přihlášková lhůta do konce roku 1929. Prohlédněte si tabulku v rozpočtu na r. 1928, která pojednává o cifrách a stavu válečných poškozenců. Tam najdete, že r. 1926 bylo přihlášených válečných poškozenců 917.535, ale těch, kterým se důchod vyplácel, bylo pouze 492.582 osob. Je viděti, že je to skoro jenom jedna polovina, čili dvakrát tolik se jich přihlásilo, nežli jich skutečně důchod pobírá.

Nás přirozeně zajímá, jak je možné takové vysoké rozpětí mezi těmi dvěma ciframi. Částečně se to vysvětluje tím, že prý vyživovací příspěvky až do r. 1923 vyplácené, byly značně vyšší než naše zákonem stanovená renta a že tudíž se nepřihlašovali velmi četní o důchod, zejména že se nepřihlašovaly vdovy. Až potom, když byly zastaveny výplaty vyživovacích příspěvků, nastalo prý překotné přihlašování o rentu a skončená lhůta potom už ovšem znemožnila přijetí a vyřízení žádostí oněch se hlásících osob.

Stejně tak je tomu u vdov a válečných poškozenců vůbec. Vdov bylo r. 1926 přihlášeno 161.728 osob, ale důchod byl vyplácen pouze 95.460 osobám. U sirotků byl poměr asi takovýto: Přihlášených r. 1926 bylo 326.728, důchod se však vyplácel pouze 205.509 dětem. Myslím, že tu nemůže býti omluvou, že vyšší vyživovací příspěvky sváděly k tomu, aby se lidé nepřihlašovali. Mnohem spíše je pravda, že lidé z neznalosti zákonů, na Slovensku a Podkarpatské Rusi také z neznalosti čtení a psaní, nepřihlásili se včas a v důsledku toho zůstali mimo zákon.

My jsme podali návrh, aby nikoliv jenom resolucí se řešila otázka prominutí přeplatků, nýbrž přímým zařazením do zákona, ovšem byli jsme tímto svým návrhem odmítnuti, což také není nic divného při režimu, který dnes panuje, ale bylo by to bývalo jen lidské a jen na místě, kdybychom zařadili do zákona, že přeplatky mohou a musí býti takovýmto ubožákům promíjeny, pokud dotčení nejsou odhadnuti berní správou výše než na 13.000 Kč ročního příjmu, poněvadž ne vlastní vinou, ale na základě normálních a pravoplatně předepsaných výměrů pobírali své válečné renty.

Mám tu na př. dopis pěstouna dvou sirotků, kterému se předepisuje, aby vrátil přeplatky (čte):

"V úctě podepsaný Alois Vodenka, poručník válečných sirotků, bytem Vysočany, Kolonie č. 511, žádá zdvořile o laskavé prominutí přeplaceného důchodu v částce 542 Kč a žádost odůvodňuje následujícím:

Obdržel jsem upomínku od tamního úřadu, abych splácel na přeplacený důchod, který vznikl a sirotčím archu dvou válečných sirotků, kterým jsem poručníkem. Oba tito sirotci jsou již starší, důchodu nepobírají a matka jejich nachází se v chudobinci na Smíchově. Já sám jsem zcela nemajetný dělník, ženat, otcem 6 dětí, takže můj skrovný výdělek nestačí ani na nejnutnější životní potřeby, takže spláceti nikterak nemohu. Jsem nucen počítati s každým haléřem a Kč 50 měsíčně byla by pro mne citelná ztráta atd."

Z toho je viděti, že prakse není benevolentní a že i zemský úřad často vymáhá tyto přeplatky nikterak způsobem uznalým, dokonce na lidech, kteří mají pečovati o 6 svých vlastních dětí.

Vážení pánové a dámy! Chtěla bych uzavříti, že v této kapitole jde především o sirotky. Řekla jsem: Není odkud vzíti prostředky, není institucí ani státních ani soukromých, kde bychom to veliké množství sirotků po válečných poškozencích umístili tak, aby byli pro život náležitě připraveni a nepociťovali svých trudných poměrů. Nedivte se, prosím, že poměry nás - zejména nás ženy - nutí, abychom srovnávali. Bedlivě sledujeme, co se vyplácí v našem státě na péči o mládež. Vroucně bychom si přáli, aby při nové úpravě, při organisaci politické správy, byla péče o mládež přidělena okresům jakožto celkům nosnějším - nestalo se tak. Sledujeme, můžeme říci, se žárlivostí, že na př. na chov koní se vydává u nás více než celkově na péči o mládež. R. 1927 podle rozpočtu dalo se 22,330.566 Kč, avšak na chov koní v témž roce dalo se 24,049.462 Kč. K tomu se ještě potom druží další příspěvek na chov dobytka vůbec a na zpeněžení dobytka 1,380.000 Kč.

Přiznejme, že toto skutečně svádí k oprávněným a rozhořčeným protestům. My potom jen s útrpným úsměvem můžeme naslouchati všem těm starostlivým obavám našich obou ministrů, ministra zdravotnictví dr Tiso a ministra soc. péče Šrámka, obavám, které tu vyslovuje pan ministr Šrámek dokonce s této tribuny a pan ministr zdravotnictví ve zdravotním výboru, tomu strachu o nenarozené, jaká ohromná péče a zájem jeví se o to, aby nenarození byli hájeni, aby s počavším a klíčivším životem nebyla provedena ani nejmenší operace, ale ti, kteří jsou již zde a o něž jsme povinni se starati, jsou přezíráni; těch nevidíme. Taková vysoká cifra válečných sirotků po válečných poškozencích odbývá se 50 Kč měsíčně. Živí nejsou ničím, ale nenarození, ti, kteří ještě neexistují, jsou právě v důsledku prapodivného nazírání na společnost a její úkoly vůči mládeži, vůči příštím generacím, respektováni.

Velmi smutně na nás působilo, že pan ministr Šrámek jako rozhodující činitel nedal dosud podporu sirotčinci, který má družina válečných poškozenců v Načeradci. Nechceme věřiti, že by to bylo snad proto, že tam výchova dětí není svěřena jeptiškám. Nechceme věřiti, že by to byl jen nevěcný důvod, a mám za to, že stačí toto upozornění, aby se mu dostalo téže podpory, jaké se dostává institucím jiným.

Vážení pánové a dámy! My chceme věřiti přes to, že se zákon projednává každoročně a že se ani letos nepřistoupilo na naše návrhy, aby konečně byl definitivně vyřešen, že letošní rok je přece jen určitou změnou, že pracovní poměry jsou jiné. Žijeme v 10. roce trvání svého státu. V té době si jistě připomeneme znovu strašlivou válku světovou a v souvislosti s ní musíme nutně také mysliti na ty, kteří zaplatili buď ztrátou života nebo ztrátou výdělečné schopnosti, ztrátou zdraví celou tuto krvavou episodu v dějinách lidstva.

Víme, že za dnešních poměrů není zde toho pravého, vroucího, intimního vztahu pro oslavu 10letého trvání naší republiky. Je to pochopitelné, poněvadž strany, které tvoří dnešní většinu, jsou velmi nesourodé, pokud jde o názor a stanovisko ke vzniku naší republiky. Víme tedy, že zejména od připomínky toho desetiletého jubilea nelze očekávati z některých stran mnoho, přesto však chceme věřiti, že až budeme 14. nebo 28. října vzpomínati všeho toho, co se s námi stalo, k čemu jsme působili, čemu jsme sloužili a co jsme vyvolali v život, že také vzpomeneme obětí války a že konečně bude zde dobrá vůle na všech stranách pro oběti té války, pokud jsou v našem státě, pokud ne ze své viny a ze své vůle, nýbrž z vůle cizí musily jíti a položiti své zdraví a své životy, učiniti aspoň tolik, co učinily okolní státy, abychom je zabezpečili a abychom v nich vzbudili víru, že u nás žije ještě alespoň jakási spravedlnost.

My nebudeme hlasovati pro předložený návrh zákona, poněvadž ani našim pozměňovacím návrhům se nevyšlo vstříc. Máme své oprávněné námitky proti tomuto zákonu a proto mu nemůžeme dáti souhlas. (Potlesk poslanců čsl. strany soc.-demokratické.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Dalším rečníkom je pán posl. Juran. Dávám mu slovo.

Posl. Juran: Jako zástupci strany, z níž se rekrutuje největší procento válečných poškozenců, jako zástupci těch nejubožejších a vyděděných, nespokojujeme se tím, že se omezíme na to, abychom mluvili o neutěšených poměrech obětí světové války v tomto státě, nýbrž ukládáme si za povinnost mluviti též o příčinách válečného masakru, o příčinách světové války r. 1914 až 1918.

Čerpala dnešní společnost poučení z toho vraždění, odstranila všechny příčiny, které jsou s to přivoditi nové utrpení milionů občanů? Proti komu nutno vésti dnes boj? Bylo bojováno za tím účelem, aby se zlepšilo postavení dělnictva v jednotlivých státech? Dělnická třída musí míti stále na zřeteli, že je to nenasytný kapitalismus, imperialismus, který znovu ohrožuje světový mír. Kapitalistická společnost dovede sice vražditi, ale nedovede se o své oběti postarati. Tvoří se skupina loupeživých států kapitalistických, nevyjímaje ani republiku Československou, která usiluje všemi prostředky zardousiti první dělnický stát světa, sovětskou Unii. Kapitalistické státy horečně zbrojí a snaží se v tomto boji vzájemně se předstihnouti. Položky na militarismus se zvyšují - zvyšuje je i republika Československá. Požadavky ministerstva nár. obrany se zvyšují a celá  1/4 rozpočtu připadá na toto ministerstvo. Proto se musí šetřiti na obětech světového vraždění, na válečných mrzácích, aby militaristický moloch byl nasycen. Až dosud volali váleční poškozenci marně, aby bída obětí světového vraždění byla zmírněna, aby byl vydán zákon, který by zabezpečil existenčně tyto nejubožejší. Nestane se však náprava ani předloženým vládním návrhem zákona o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců. Vládě republiky Československé jde hlavně o to, aby provedení zákona nevyžádalo si nových nákladů, což vlastně jest již v důvodové zprávě tohoto zákona v poslední větě zdůrazněno. Tímto vládním návrhem se nic neodčiňuje. Tento návrh nic nezlepšuje, naopak tímto návrhem se bída válečných poškozenců prostě prodlužuje.

Protesty, podávané válečnými poškozenci z celé republiky, přes svou mohutnost nejsou vládou respektovány, vždyť jde o válečné mrzáky, kteří jsou považováni za přítěž státu. Podle názoru p. ministra financí není prý stát úrazovou pojišťovnou. Zemské úřady odmítají vyplácení důchodu předků, zastavují jim úplně platy, jakmile se zjistí, že některý bližší příbuzný disponuje sebemenším majetkem.

V domovech invalidů není tomu lépe. Rodiny chovanců invalidů nemají vůbec nároku na důchod, pokud jest invalida v ústavě, i v případě, byla-li výživa rodiny závislá na výdělku invalidy. V takových rodinách se samozřejmě zahošťuje hlad, bída a zoufalství. Volání po nápravě nenalézá sluchu. Poukazuje se na zákon, který je tvrdý a neúprosný. Šetří se i na ústavech samých, takže chovanci jsou v důsledku toho soustavně zkracováni nejen na odměnách za práci, nýbrž jest jim i snižován žold, jako se to stalo ve Státním domově invalidů v Pohořelicích, kde tamním chovancům byl snížen žold o celou polovici, neboť invalidé, kteří dostávali dříve 2 Kč, dostávají nyní jen 1 Kč a invalidé, kteří dostávali 1 Kč, dostávají pouhých 50 haléřů.

Podali jsme společně se soudr. Kopaszem v této věci již téměř před rokem interpelaci na ministerstvo soc. péče. Dosud se nám však odpovědi nedostalo. Panu ministru Šrámkovi invalidé na srdci neleží, jemu stačí, když jsou náležitě vybaveni preláti, biskupové, arcibiskupové a býv. rakouští generálové. Ani od zákona, který připravuje ministerstvo soc. péče, nelze očekávati zlepšení, naopak podle získaných informací má býti dosavadní zákon zhoršen. Byla by však chyba obviňovati pouze ministra soc. péče, pouze ministra Šrámka, je vinna celá vládní většina, nynější i dřívější vlády.

Strana agrární soustavně volala po snížení důchodů válečným poškozencům, přes to, že honosila se heslem "rolník přeje chleba každému". Skutečnost jest však jiná. Do jaké míry přejí velkostatkáři chleba válečným poškozencům, o tom svědčí jejich vlastní návrhy, ve kterých se volá soustavně po snížení důchodů. Jest jisto, když invalidům se důchody snižují, že se jim zároveň odpírá možnost koupiti si chléb. Agrární zemani nepřejí chleba ani vlastním dělníkům zemědělským.

Měli jsme možnost se přesvědčiti, jak se postupuje proti zemědělskému dělnictvu, volá-li toto po větší skývě chleba. Mám po ruce žádosti zemědělských dělníků z Nitranska, ve kterých se dělníci obracejí na úřady, aby tamní velkostatkáři byli přinuceni uzavříti kolektivní smlouvu podle zákona o pracovní době, neboť tento zákon o době pracovní byl tamními velkostatkáři přímo šlapán. Velkostatkáři nejen že zákonitou pracovní dobu nedodržovali, nýbrž ani o dělnické dovolené nebo o dodržování zdravotních předpisů nechtěli nic slyšeti. Pracovalo se 14 až 16 hodin denně za mzdu 5 až 8 Kč při velké drahotě. Dělníci hledali ochranu u úřadů. Vyčerpali vše, aby náprava se stala. Úřady byly hluché, neboť se ukázalo, že vše od četníka až po notáře jest ve službách velkostatkářů. Nemůže ovšem býti jinak v kapitalistickém státě. Stojí-li vláda ve službách buržoasie, nemůže zároveň hájiti zájmy chudých. Dělnictvo jest proto vydáno na pospas nenasytné buržoasii, které jest k disposici celý potlačovací aparát. Dělníci se obraceli na okresní politickou správu v Nitře. Byli odmítnuti s poukazem, aby se obrátili na župní úřad práce v Nitře. Ani tam nepochodili. Obrátili se na různé vlivné činitele na Slovensku. Dělníci prostřednictvím organisace se obrátili otevřeným dopisem na ministra Milana Hodžu, neboť nabyvatelé zbytkových statků, kteří takovýmto způsobem dělnictvo vykořisťovali, jsou ponejvíce příslušníky strany agrární. Otevřený dopis byl ovšem z větší části zabaven. Jakou však nápravu může dělnictvo očekávati od exponenta těžké agrární buržoasie? Proto struna trpělivosti praskla. Dělnictvo po marném volání, aby náprava se stala, zastavilo práci. Však ani v tomto případě nekonaly úřady svoji povinnost, nýbrž naopak bylo organisováno stávkokazectví. Trestanci, ženy četníků a jiných státních zaměstnanců byli alarmováni k dojení krav. Měšťácká žurnalistika, najmě Hlinkův "Slovák" a "Ludové Noviny" svalovaly vinu na nenáviděné komunisty. Jaká to hrůza, vstoupiti do stávky, nekrmiti ani dobytek! Tyto žurnály měšťácké se solidarisovaly s dobytkem. Dělník krmiti musí, i když při krmení hladem sotva stojí na nohou, padá-li vysílením, zmírá-li předčasně na tuberkulosu. Že stávka byla vyvolána zpupností nenasytných velkostatkářů, že byla vyvolána místním poměry, to musel potvrditi polovládní maďarský časopis "Reggel" (Výkřiky posl. Bolena.)

Sám státní zástupce při mé intervenci stran propuštění zatčených zemědělských dělníků prohlásil, že kde se platí 6 Kč za celou neděli ženě, která ryje zahradu, aniž by se jí dostalo stravy, tam není třeba, aby na tyto ubožáky bylo nějak působeno.

Úřady udělaly taková opatření, že celý okres byl zaplaven četnictvem, obsazeny všechny dvory, aby mohli býti chráněni stávkokazové. Jakékoli schůze byly zakázány, aniž dělnictvo mohlo býti náležitě o průběhu stávky informováno. Řada dělníků byla zatčena. Byli zatčeni dělníci ve Velkém Kyru, dále 4 dělníci v Dol. Kereškýně, kteří si dovolili dělníka, který byl přinucen zaměstnavatelem zapřáhati, požádati, aby byl s nimi solidární a neztěžoval jejich spravedlivý boj.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP