Pátek 2. prosince 1927

Vážení pánové, podle finančního zákona na rok 1928 se t. zv. vyrovnávacímu fondu přikazuje částka kol 270 mil. Kč. Byly zde již vyslovovány obavy, že tento fond daleko nestačí k tomu, aby kryl schodky hospodářství těch obcí, jež omezovací snahou zákona o definitivní úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků budou dotčeny. (Tak jest!)

Jest nesporno, že nová doba našeho národa, který se domohl státní samostatnosti, a všeobecný rozvoj společnosti, jejího kulturního a hospodářského života, postavily i obce před řadu nových úkolů. Tedy život v obcích na jedné straně dosahuje nebývalé intensity, ale na druhé straně tento rozmach má za následek, že se poplatnictvu ukládají stále vyšší daně, dávky a přirážky. V našem systému přirážkovém nastaly však postupně takové poměry, že v četných obcích bylo lze je označiti za přímo katastrofální pro poplatnické vrstvy. Před válkou kolísala daňová povinnost mezi 184 až 315% státní daňové sazby. Tam, kde šlo o trojnásobnou sazbu daní státních, se už důsledně vždy mluvilo o daňovém přetížení obyvatelstva. Po válce se poměry nepoměrně zhoršily. Snaha po zvýšení výnosu produktivních daní vedla ke zvyšování daňové základny. Cifry dokazují, že na př. výnos daně výdělkové - a bylo to, prosím, již xkráte konstatováno při projednávání daňové reformy - byl více než zvalorisován v poměru k hodnotě naší koruny. Ale stav tento se horšil také tím, že zvyšovalo se přirážkové procento, tak že jsme měli příležitost i v této sněmovně několikráte konstatovati případy, kdy přirážky činily několik tisíc procent. Vážení pánové, my jsme, mírně řečeno, plným právem nazývali tento systém obecního hospodaření konfiskací pracovního výtěžku i majetku poplatných vrstev. (Výborně!) Proto vítáme opatření o úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků. Ale tím není řečeno, že bychom si přáli, aby sanace obecních financí se stala na úkor rozsahu působnosti obce. Jsme si velmi dobře vědomi toho, co pro zvýšení sebevědomí občanského znamená samospráva. Velmi dobře víme, co pro život každého člověka veřejně činného znamená zejména působení v obci, zkušenosti získané v obecním zastupitelstvu. Nesouhlasili bychom tedy s tím, kdyby snad někdo chtěl obec v jejím dosavadním působení omezovati a uplatňovati v obecní samosprávě vlivy, jež by byly potlačováním osobitosti obce, ale žádáme, a to je naším dobrým právem, a vítáme, že toto právo došlo uplatnění v zákoně o definitivní úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků, aby v hospodářství obce se uplatnil pokud lze největší vliv hospodárnosti a hlavně ten moment, který je nejdůležitějším v soukromém podnikání, aby s nejmenšími náklady bylo dosaženo pokud lze největšího výsledku.

Tím přicházíme vlastně k otázce kontroly obecného hospodářství. Nechci tvrditi, že by se v obcích snad nezákonitým způsobem zacházelo s penězi poplatnictva, ačkoli i pro toto tvrzení, kdyby bylo potřebí, našly by se také doklady. Takovou veřejnou kontrolou nemíním snad prohlédnutí obecních účtů, jsou-li formálně správné: takové formální správnosti lze dosáhnouti v každé obci, kde to mezi městskou radou a obecním zastupitelstvem jakž takž je sehráno, ale mám na mysli takovou kontrolu, která by umožňovala zkoumati, zda obec skutečně hospodárně zacházela s penězi poplatnictva a zda jimi zbytečně neplýtvala, a proto myslím, že zákon o úpravě finančního hospodářství samosprávných svazků takovéto zkoumání umožňuje. Toto opatření bude sice v konkrétních případech snad strohým, ale nikterak nemůžeme je nazvati útokem na naši samosprávu.

Když pan ministr financí mluvil o nutnosti úspor ve státní správě, prohlásil, že tato zásada úspornosti platí mutatis mutandis také pro naši samosprávu, pro její rozpočet a finanční systém, čili, nebude-li příjmů, bude nutno výdaje samosprávy předem stabilisovati, bude je nutno rozlišovati a třeba také restringovati. Jsem pevně přesvědčen, že třeba to působilo obtíže, vývoj poměrů bude tentýž jako v našem rozpočtování státním, že od vysokých rozpočtů postupem doby půjdeme k rozpočtům nižším a musíme k nim jíti. (Posl. Mikulíček: Na čí útraty? Kde v obci se vyhazují statisíce jednotlivcům za rok!) Pane kol. Mikulíčku, měli jsme v této slavné sněmovně několikráte příležitost dokazovati a uváděti konkrétní případy, kde se v docela nepatrné obci obecnímu funkcionáři dávaly celé desítky tisíců za práci, která měla cenu třeba jen 6.000 Kč a kterou před válkou dělal v obci funkcionář docela zadarmo. (Posl. Mikulíček: Ale to jistě nebyl socialista, to dělali měšťáci!) Měšťáci to dělali, ale podle vás!

Vítáme toto opatření také proto, poněvadž jsme přesvědčeni, že úsporný kurs, zahájený panem ministrem financí ve jménu občanské většiny, je také jednou z příčin, že roztočila se kola našich továren, že poklesla nezaměstnanost dělnictva a že v obchodní i platební bilanci státní jsou zejména patrny síly produktivnosti našeho pracovitého národa. (Posl. Mikulíček: Při tom jste těm provisionistům 200 milionů korun ročně slevili!) Jde o to, kolik ti provisionisté dříve platili, a kolik vy jste jim pak předepsali.

Úvahy zasluhuje tristní finanční stav těch obcí, jimž po měsíce berními úřady se nedostalo výplaty obecních a školních přirážek. Jsou velcí poplatníci, kteří dluhují ohromné částky, co zatím na malých poplatnících byly daně s přirážkami energickým zákrokem vymoženy. Je v zájmu obcí, aby na těchto velkých poplatnících byly také daně vymoženy, aby obce nebyly nuceny sahati k zálohovým úvěrům, aby mohli dostáti svým povinnostem vůči úřednictvu a zřízenectvu a zejména, aby mohly propláceti účty za ty práce, které u řemeslníků a živnostníků objednaly.

Je nutno zabývati se otázkou proplácení účtů živnostníkům za provedené práce veřejné. Prosím, velectění pánové, to, co po této stránce musí prodělávati stav živnostenský, je hotové martyrium. Dělník a úředník plným právem požaduje úplatu za svoji práci, poněvadž musí z výnosu této práce živiti sebe a svoji rodinu, ale pro živnostníka, který pracuje ve veřejnosti, jakoby této existenční nutnosti nebylo. Marně se po léta domáhá zaplacení své pohledávky, uniká mu úrok z investovaného kapitálu, který si musil pravidelně vydlužovati, a tak ten nepatrný výdělek, který má při stále ostřejší konkurenci dnešní, je na konec proměněn v naprostou ztrátu. A zase bych mohl demonstrovati, slavné sněmovně, sta případů. Uvedu zase nejkřiklavější. V Jaroníně u Krumlova se třetím rokem učí na státní menšinové škole. Tomu, kdo postavil tu školu, do dnešního dne se nedostalo zaplacení a vyúčtování se teprve teď dostalo do účtárny. V Neurazech u Nepomuku r. 1925 byla dokončena stavba fary a kostela. Staviteli podnes, tedy ani po 12 letech, se nedostalo zaplacení. To jsou, vážení pánové, zjevy, pro něž i při sebe více vyvinutém státním cítění nelze nalézti slova chvály, naopak, jež co nejostřeji musíme odsouditi.

Jako moji kolegové prohlásili, prohlašuji i já, že my hlasujeme pro rozpočet zejména z těch důvodů, které jsem uvedl na počátku své řeči. Ale při této příležitosti reklamujeme pro sebe, aby i státní správa, žádá-li právem loyalitu od poplatníka, také k němu chováním svých výkonných orgánů loyalitu projevovala. (Tak jest!) Toliko v této vzájemné loyalitě vidíme možnost, aby v celém životě státu a jeho obyvatelstva úplně proniklo heslo a zásada rovnosti práv a rovnosti povinností. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším zaznačeným rečníkom je pán posl. R. Chalupa. Dávam mu slovo.

Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Výklad, jímž doprovodil pan ministr financí rozpočet na r. 1928, vyzvedává převážně světlé stránky našeho národního hospodářství a úspěchy finanční politiky. Jsme daleci toho, abychom tyto úspěchy zmenšovali, než jsme si velmi bolestně vědomi, že tyto úspěchy mají také stinnou položku ve způsobu, kterým se k nim došlo. Je třeba slyšeti hlasy také s druhého břehu, hlasy těch, kteří produktivní prací jsou základem blahobytu, žel ne pro sebe, ale především pro jiné a zkoumati, jak dnešní finanční politika působí na životní úroveň dělníků rukou i hlav. Přirozeně nemohu se pro krátkost času mně poskytnutého zabývati podrobně výkladem pana ministra financí, jenž zabíhá ovšem i na pole jiná. Spokojím se zde jen nejstručnějšími připomínkami, poněvadž klubovní kolegové při jiných oborech státní správy se výkladem pana ministra financí zabývali.

Pan ministr financí zahrnul do své péče nejen hospodářství státu, ale také hospodářství svazků autonomních a zdá se, že tato péče jde dosud více na prospěch státu než autonomních korporací. Obcím se ubírá, aby se dostalo více státu, a proto s jistou obavou v exposé čteme, že finanční řád, který je myšlen především pro hospodářství státní, má býti aplikován i na hospodářství autonomních svazků. Práce po našem soudu není naléhavá, poněvadž hospodářství autonomních svazků novým zákonem o finančním hospodaření autonomních svazků jest tak omezeno a vymezeno, že nějaký nový řád, který by zaváděl určitý způsob hospodaření, by předpokládal nějakou volnost, o níž za platnosti §§ů 1, 3, 4, 5, 16, 20 uvedeného zákona není možno vůbec mluviti. Můžeme se proto jen těšiti na další sešněrování hospodářství autonomních svazků.

Vzrůst pramenů státních příjmů jest vysvětlován hlavně stoupající populací, výrobností, vývozem a ne, jak je tomu skutečně, zaváděním nových a zvýšením starých tísnivých dávek. Ovšem tyto dávky nejsou nikterak podle exposé pana ministra odstupňovány podle skutečné únosnosti, podle skutečné síly poplatníkovy. Podle p. ministra financí majetek národní vzrostl, což ukazuje stoupnutí vkladů, zhodnocení státních papírů. Jest otázka, zda toto měřítko jest správné. Podle našeho soudu mohlo by býti toto měřítko jen tenkráte správné, kdyby skutečně konstatovaný vzrůst blahobytu rozprostíral se na všechny vrstvy národa. Než, kdo dnes ukládá, kdo dnes vlastní státní papíry? Jedině ony vrstvy, které jsou daňovou reformou šetřeny, jejichž zisky neoprávněnou celní ochranou jsou vyháněny do nepřiměřené výše. Jsou to vrstvy kapitalistické, kapitál bankovní, průmyslový, které klidí tu zlatou žeň, na níž doplácí třída výrobní daněmi, dávkami, nízkými mzdami, nedostatečným sociálním zákonodárstvím. Doklady pro toto mé tvrzení jsou velmi jasné.

Daňová reforma snížila právě daně bohatým. Je to snížení daní přímých, pozemkové, činžovní všeobecné i zvláštní, daně výdělkové. Ochránila nadále držitele státních papírů od placení daně úrokové, ačkoliv běží o objekt vyšší 2 miliard úroků, jež platíme ze státních dluhů a ačkoliv je věcí spravedlivou, aby, je-li podroben této dani rentové chudák, platil ji také podle svých poměrů boháč. Naproti tomu v tomto státě se hýří daněmi nepřímými a spotřebními, ať je to daň z cukru, lihu, nápojová dávka, atd. Obrázek, který se nám zde objeví při vyčíslení vzestupu břemene daňového na vrstvy výrobní a vrstvy kapitalistické je velmi poučný a dovolím si jej ve stručnosti předvésti.

Pan referent stát. rozpočtu na r. 1928 dr Hnídek přidržel se při rozdělení daní onoho způsobu, jejž sleduje p. ministr financí. Dělí daně na obchodové, spotřební, na daně přímé a konečně i jiné daně. Tento obraz daní a dávek jest zkreslen. Převládá tendence rozvrstviti daně tak, jak se projevují svým tlakem na výrobu a tím do jisté míry odůvodniti břemeno, jež na konec nese konsument. Tlak těchto daní na konsumenty se uznává teprve v druhé řadě. Proto se zahrnují určité daně a dávky do daní obchodových a dávek zvláštních, ačkoliv tyto daně jsou daněmi nepřímými a ve svých účincích a důsledcích daněmi spotřebními.

Z uvedeného důvodu dělím daně a dávky na daně přímé a nepřímé, vlastně spotřební. Takové rozdělení daní a dávek především překvapí svým vývojem. Na první pohled můžeme zjistiti neustálý vzestup daní spotřebních a trvalý pokles daní přímých, což není v podstatě nic jiného než přesun daňových břemen z majetných na nemajetné. Jako doklad uvádím: daň obratová v 5 letech z 1594 mil. vzrostla na 2 miliardy, to je více o 406 mil. Kč, t. j. o 25%. Cla z 603.7 mil. Kč vzrostla na 1114.7 mil. Kč více o 510.9 mil. Kč, což činí 84%. Dávka z lihu vzrostla ze 412.3 mil. Kč na 476.3 mil. Kč, t. j. více o 63.9 mil. Kč, čili o 15%. Daň z cukru vzrostla ze 164.6 mil. Kč na 590 mil. Kč, více o 425.3 mil. Kč, t. j. o 258%. (Slyšte!) Všeobecná dávka nápojová vzrostla z 231.5 mil. Kč na 277.8 mil. Kč, více o 46.3 mil. Kč, t. j. o 20%. Daň z masa vzrostla z 99.8 mil. Kč na 120 mil. Kč, více o 20.2 mil. Kč, t. j. o 20%, dopravní daně železniční vzrostly ze 494.5 mil. Kč na 800 mil. Kč, více o 305.4 mil. Kč, t. j. o 61%. Celkově v této době vzrostly daně spotřební ze 3.600,000.000 Kč na 5.378,000.000 Kč, t. j. vzestup o více než 1778 mil. Kč, v procentech 49%. Jediná ztráta na daních spotřebních jest na dani uhelné. Zde se ovšem nejednalo o konsumenty, nýbrž o průmysl, daň tato doznává ztrátu v tomto období 400 mil. Kč. Odečteme-li z vykázaného vzestupu 1.778 mil. Kč 400 mil Kč, zbývá zde 1378 mil., nebo-li daně spotřební vzrostly o více než 38%. Naproti tomu výnos daní přímých jest neustále na sestupu. Daň pozemková rozpočtově od r. 1924 poklesá ze 151,200.000 Kč na 130,035.000 Kč v r. 1928, t. j. o 14%. Daň výdělková všeobecná poklesá rozpočtově od r. 1924 z 250 mil. Kč na 180 mil. r. 1928. Třeba že rozpětí toho poklesu dlužno přičísti na nedoměrky, které do jisté míry zastiňují pravý obraz, přece jen tento pokles bude značný, nikdy ovšem nedosáhne privilegovaného postavení daně pozemkové, která ustrnula na nesprávném základu, na který nepůsobí ani vzestup cen zemědělských plodin, ani znehodnocení koruny.

Daň výdělková zvláštní poklesá rozpočtově od r. 1925 z 248 mil. na 230 mil. Tento pokles je rovněž zastiňován dosud nedoměrky z předešlých let, ale poklesne zcela určitě, poněvadž jest tato zvláštní daň výdělková snížena o celou 1/5, z 10 na 8%.

Pro daně přímé bylo by nutno vzíti v úvahu ještě daň činžovní - než tato daň vlastně přímou daní není. Jest to daň spotřební z užívání bytu. Krátce daně výnosové jsou na soustavném sestupu, jenž vědomě novelou daňovou je prováděn.

Jediná daň, která je na vzestupu, je bývalá daň příjmová, nyní důchodová. Je zajímavý ten vzestup: od r. 1924 do r. 1928 ze 788 mil. na 1.050,000.000 Kč. Podle účetních závěrek je skutečná platba za rok 1924 1.029,850.738 Kč, na rok 1926 dokonce 1.644,489.079 Kč. Předpis na rok 1924 činil 1.295,982.045 Kč a na rok 1926 předepsány 3.191,065.515 Kč. Ovšem tento velký předpis má právě kořeny své v nedoměrcích a vleče za sebou přirozeně zase velké nebezpečí nedobytných nedoplatků. Musíme se pozastaviti nad tím, že právě v uzávěrce na rok 1926 tato daň vykazuje nedoplatek 3.207,467.889 Kč, tedy více než bylo předepsáno r. 1926. Ale, prosím, když mluvím o této dani přímé, o jejím vzestupu, je třeba si uvědomiti, jsou-li skutečně touto daní přímou postiženi jen bohatí, a tu do jisté míry podává nám malý obraz rozpočet, kde daň důchodová je rozvržena podle zemí. V Čechách na dani důchodové se vybéře 692 mil., na Moravě 220 mil., ve Slezsku 55 mil., na Slovensku 80 mil., na Podkarp. Rusi 3 mil. Kč. Jinými slovy, Čechy, Morava a Slezsku zaplatí na dani důchodové 967 mil., což je více než 9/10 celého příjmu a, zbytek teprve platí Slovensko a Podk. Rus. Tento rozvrh je jasným svědectvím, že převážná část daně důchodové je placena zeměmi průmyslovými, nebo-li dělnictvo a zřízenectvo průmyslu, obchodu, dopravy, státních závodů je jádrem poplatníků této daně. Velmi zajímavý byl by v tomto směru statistický materiál, který by vykazoval daň důchodovou, placenou také podle druhu plátců, aby bylo patrno, mnoho-li zaplatí dělníci, státní zaměstnanci, rolníci, živnostníci, průmyslníci atd. Žel, v tomto směru máme jen statistiku velmi nedokonalou, ba žádnou. Při projednávání daně důchodové dostalo se nám skromné pomůcky, z níž vidíme, že v Čechách jest drobných poplatníků daně důchodové s důchodem od 6000 do 20.000 Kč 948.602 a ti zaplatí na této dani 285,758.000 Kč. Na ostatní země je možno přibližně počítati o polovinu více poplatníků, tedy 474.301, a o polovinu více platby, tedy 142,879.000 Kč, takže bychom podle tohoto odhadu obdrželi nejmenších poplatníků 1,422.903 s výnosem 428,637.000 Kč. Již tento odhad ukazuje nám, že nejmenší důchodci od 6000 do 20.000 Kč zapraví téměř polovinu celé daně a dále, že průmyslové Čechy zaplatí samy 1/3 celého předpisu a to poplatníky nejmenšími. Do budoucnosti ovšem nemůžeme se spokojiti s tímto odhadem a musíme míti ve věci jasno.

Nově zavedenou daní důchodovou srážkou, třeba daně prosté minimum jest větší, přece jen možno souditi, že počet poplatníků se nezmenší, ba že vývojem vzroste, poněvadž daní touto budou zachyceni mnozí, kteří by jinak, na př. dělníci sezonní, této dani unikli. Dále tato daň bude ve svém výnosu zpevněna a platba její stane se tak plynulou, jako u daně spotřební. Konečně stát dostane své bez námahy odhadu, předpisu a vymáhání. Proto bychom byli velice neradi, kdyby veřejnost podléhala imputovanému omylu, že daň důchodovou zapraví bohatí a prokázalo se tím zatížení vrstev majetných. Z toho důvodu je také nutno, aby finanční správa vykazovala odděleně výnos daně důchodové zaplacené srážkou a výnos daně placené přímo. Mé přesvědčení, že hlavní břemena daňová nesou dělníci a v zemích průmyslových především dělníci zaměstnaní v průmyslu, obchodu a dopravě, znamenitě posílil také pan generální zpravodaj dr Hnídek, když uvedl, že na dani důchodové u nás vybraná dávka činí z celého příjmu státního 11.3%, v zemích agrárních: Jugoslavii 1.34%, v Rumunsku 2.43% a v Polsku 6.51%. Daně výnosové ve státech průmyslových neustále klesají, ve státech agrárních naopak hrají ještě význačnější roli. Tak daně výnosové u nás dělají 9.31%, v Jugoslavii dvakráte tolik, 18.5%, v Rumunsku 19,7%. V zemích průmyslových dávky a daně přenášeny jsou na vrstvy nemajetné, na dělníky. Vidíme to zase z tohoto porovnání: daně spotřební u nás - ovšem podle rozdělení, na jehož vady jsem poukázal - činí 17,11%, v Jugoslavii 11,73%.

Také srovnání těchto daní v procentech u nás a jinde podpírá moje tvrzení. Pan dr Hnídek uvedl, že daň důchodová v Jugoslavii činí z naší důchodové daně jen 11,84%, naproti tomu daně výnosové proti našim činí v Jugoslavii 194.9%, v Rumunsku daň důchodová činí z naší jen 21.54%, naproti tomu v daně výnosové činí 204,72%.

Také v obraze, jejž skýtají daně spotřební, nalézáme potvrzení našeho odhadu. Daně spotřební v Jugoslavii činí z našich daní spotřebních 68,59%, v Rumunsku 81,47% z našich daní nepřímých. Tento zjev, vzestup dávek spotřebních, je v průmyslovém státu pravidelný a znamená vždy zatlačení významu daní výnosových. Je to soustavné přesouvání daní z vrstev majetných na nemajetné. Jen tam, kde toto břemeno není možno přesunouti na vrstvy nemajetné, hrají ještě daně výnosové určitou roli. Také u nás kdysi ve starém Rakousku daň pozemková, která byla předepsána původně 70 miliony, hrála určitou roli, ale tyto daně výnosové vývojem času byly úplně zatlačeny daněmi jinými.

Pan ministr financí vytýká, že dosud své daňové soustavy nemohl vnutiti samosprávným svazkům a pozastavuje se nad tím, že zatím co stát břemeno své snižuje, samospráva překotně zvyšuje - za jediný rok o 1300 mil. Kč. Tato cifra, pravda, působí značně nepříznivě, ale pan ministr financí si nepoložil otázky, proč je tento vzestup. Tento vzestup si celně kongruová majorita objednala zákonem o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

Každá autonomní korporace chtěla aspoň v poslední chvíli zachytiti, co se dalo, investovala a dělala dluhy - v tom byly shodny radnice s většinou socialistickou jako radnice spravované občanskou většinou - úmysl jest jasný, aby aspoň poněkud paralysován byl zhoubný vliv zákona, který v nejbližší budoucnosti znemožňuje jakékoliv komunální podnikání. Tak to, co bylo rozpočteno na léta, realisovalo se a bylo investováno v roce jediném.

V příštím exposé ku státnímu rozpočtu bude možno naopak konstatovati laciný úspěch, že náklady na samosprávu klesly na minimum. Nebude to ovšem důsledek šetrnosti, nýbrž důsledek faktu, že tu byly určité investice již do budoucnosti vykonány, jež by vůbec podle zákona dále vykonány býti nemohly. Bylo by tedy z uvedeného fakta stoupnutí nákladů autonomních o 1300 mil. nesprávné dovozovati nutnost zákona, naopak tento zákon zapříčinil tento náhlý vzestup 1300 mil. nákladů autonomních.

Včlenění nové platové soustavy do rozpočtu podle exposé přesáhlo zdaleka náklad preliminovaný r. 1926 částkou 450 mil. Kč, a to u státních zaměstnanců 539,777.938 Kč, u učitelstva 104,205.204. Celkem 643,972.742 Kč, tedy bez pensí více o 193,972.742 Kč. Není nám možno přezkoušeti si údaje a způsob výpočtu, ale přáli bychom si jenom, aby skutečně těch 643 milionů státní zaměstnanci a učitelé dostali. A v tom směru by nás zajímalo, co činí toto zvýšení u jednotlivých kategorií Ia, Ib, II, III, IV a mimo třídy, abychom mohli posouditi skutečné materielní zlepšení v cifrách. Žel, po této stránce cifra 643 milionů je pro nás tak tajemná jako globální cifra 450 mil. loňského roku ve všeobecné pokladní správě. Jedno jest jisto, totiž že zaměstnanci nižších kategorií II až IV a zaměstnanci mimo kategorie vidí celou úpravu ve vyrovnávacích přídavcích, jež nezvyšují přirozeně služné, nýbrž udržují je na stejné výši. A s těmito požitky většina státních zaměstnanců odsouzena jest jíti do pense nebo do hrobu. Živelní nespokojenost, která roste den ze dne prováděním systemisace, jež více než polovinu státních zaměstnanců vylučuje doživotně z postupu, neuznává zodpovědnosti a těžkosti služby, při zařazení ukazuje něco jiného. Cifra 539,777.938, již podle pana ministra financí vyžádala si úprava státních zaměstnanců, nutno bráti s velkou reservou. Po vyloučení drah a pošty můžeme počítati se státními zaměstnanci okrouhle v počtu 120.000, to znamená, že každý státní zaměstnanec by obdržel průměrně ročně více o 4498 Kč, měsíčně více o 375 Kč. Mám pevné přesvědčení, že 90% státních zaměstnanců nedosáhlo ani poloviny této částky. Náklad uvedený v exposé zůstává pro nás odhadem, který není možno nám přezkoušeti, ale proti kterému mluví více než přesvědčivou řečí skutečnost.

Zdůrazňujeme při této příležitosti požadavky úřednictva a zřízenectva státního kategorií nižších. Zejména žádáme: Systemisování všech dnes obsazených míst pragmatikálními zaměstnanci; ve služební třídě I a IV rozšíření systemisovaných míst úřednických o 1/4, míst kancelářských pomocných sil jako vrchních oficiantů, pomocníků, tak aby jedna čtvrtina těchto ihned při provádění systemisace byla jmenována úředníky; při rozdělování celkového počtu míst budiž nejméně jedna polovina systemisována ve vyšších platových stupnicích; při systemisaci nutno přihlížeti nejen k §u 5 a §u 24 platového zákona, ale i k §u 152.

Z exposé dovídáme se ne sice zcela určitě, ale již pravděpodobněji cifru na zvýšenou kongruu. Mluví se o cifře 41 mil. Kč dokonce tónem, který by projevoval naději na snížení. Je velmi zajímavým čísti o tomto nákladu. jejž mají nésti církve a ne stát, a v témže exposé čísti obavy z nákladu na školství. Ale věc je zcela přirozená. Tma stoupá úbytkem světla. Proto světlo školy má pohasnouti odnětím prostředků, klerikální tma má zhoustnouti zvýšenou odměnou. Není proto nic zvláštního, že p. ministr financí celně kongruové koalice obrací se v rozpočtu svém k nákladům na školství a pozastavuje se zejména nad nákladem věnovaným na školství národní. Správa, jednak státní, vyžaduje 1066 mil., autonomní správa 1658 mil., celkem zařazeno bylo 2724 mil. Kč, dokonce více než v běžném roce 1927 o 317 mil. Kč. Tento vzrůst má stejné kořeny, na jaké jsem poukázal dříve. Obce si pospíšily s postavením škol dříve, než jim to celně kongruová koalice zakáže. Nezavíráme očí nad výdaji školskými, ale finančním problémem státu mohou býti jen pro tuto celně kongruovou koalici. Pro pokrokového Čechoslováka nemůže býti především problémem náklad na školy národní. Školy národní jsou základem všeobecného vzdělání a pro 80% obyvatelstva tohoto státu vzděláním jediným. To znamená: nemá-li omezením výdajů trpěti kultura a také důsledně národní naše, hospodářství, musí tyto školy býti vybaveny lépe než jsou dnes, a to tak, aby každé dítě prošlo také školou občanskou, aby základy vzdělání byly postaveny na tak široké basi, aby náš občan a občanka mohli navázati na školy střední a soukromou pílí mohli si osvojiti vzdělání nejvyšší. To je příkazem prosté demokracie. Kde má vládnouti lid, musí býti vzdělán, musí býti k této vládě schopným, jinak se dá vésti chytráky, demagogy a prospěcháři.

Pana ministra financí naplňuje starostí, kde vzíti náklad 400 mil. na národní školství, k němuž máme životní povinnosti, ale na kongruu peníze má. To je náklad nesporný. Pan ministr chce zaváděti do škol znovu sobotáles ve formě pro široké vrstvy velmi líbivé, majetní jej mají platiti. Toto fiskální stanovisko je nedemokratické a posílí nepřátele lidové školy. My usilujeme o to, aby škola byla podle Komenského dílnou lidskosti, kde věčné pravdy nemají býti ověřovány tím, kdo na sobotáles má a kdo nemá. Usilujeme o to, aby i pomůcky školní byly opatřovány dětem bezplatně, protože máme před sebou nejen povinnost vytýčenou státem, povinnost školní docházky, ale také povinnost vrozenou, podepřenou vždy více se vzmáhající solidaritou lidského rodu.

Než jděme na věc prakticky! Co může tento nový sobotáles od majetných vynésti? Jednak jde o velmi slabou vrstvu občanů v tomto státě, jednak jde o vrstvu rodičů, která se dětí střeží. Tento výnos bude tak nepatrný, že skutečně nestojí za ostudu.

Pan ministr financí má v úmyslu zavedení nových školních dávek obecních, ale zapomíná, že stát r. 1919 v novele k obecnímu zřízení v §u 20 z r. 1920 se zavázal k věcnému nákladu na školství. Zatím tato péče je prováděna tak, že obce, které stavějí školy za stát, jsou vlečeny na pranýř nehospodárnosti. Než p. ministr financí ví, kde je kořen zla, ale přece vztahuje ruku na školství národní. Proč neřekne otevřeně, že školství vyšší a odborné trpí desorganisací? Proč nevytkne plýtvání penězi na školy zemědělské, které namnoze trpí nedostatkem žactva? Proč nevytkne, že vedle našeho ministerstva školství máme zvláštní ministerstvo školství v ministerstvu zemědělství, v zemských správních výborech, proč nevytkne několikanásobnou drahou správu a proč nesoustředí tuto správu v jediné instituci ministerstva školství? Proč mlčí k onomu neudržitelnému stavu, jaký je na Slovensku, kde vedle škol státních jsou školy všech konfesí státem vydržované, a spokojuje se pouze poznámkou o unifikaci? Zodpovědění těchto otázek od pana ministra financí nečekáme. Řezalo by hluboko do masa celně-kongruové koalice. My však se k jich řešení hlásíme a budeme hlásiti, aby v tom směru byly docíleny nejen úspory, ale aby školy byly odevzdány svému účelu, zbaveny byly politického vlivu a skutečně konaly poslání k rozšíření pravé vzdělanosti.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP