Čtvrtek 5. května 1927

A proto spočívá smysl celé předlohy, jakož i celé měšťácké daňové politiky ve snaze, aby nadhodnota byla chráněna a za to příjem pracovní a námezdní aby byl zatížen. Vidíme to v předložené daňové předloze na více bodech. Daň příjmová na vysoké příjmy se velmi značně snižuje, vysoké třídy všeobecné daně výdělkové jsou rovněž značně sníženy. V otázce daně důchodové a tantiemové vidíme snahu, aby toto daňové břemeno bylo pro majetné třídy sníženo. Nejsilnější je tato ochota vůči majetným třídám, kapitalistům, příznačně tam, kde se výroba nadhodnoty a hromadění kapitálu nejvíce provádí, a to jsou tak zvané podniky povinné veřejným účtováním; především akciové společnosti, tyto květy kapitalistických podniků. Proto také zvláštní výdělková daň pro tyto podniky je značně sní žena. A nesmíme si zde všímati jen snížení samotné, zvláštní daně výdělkové, musíme si všímati tohoto snížení v souvislosti se stabilisačními bilancemi a ve spojení s ustanovením o rentabilitní dávce, čímž se zvláštní výdělková daň na jedné straně zvláště vydatně sníží a na druhé straně podporuje se hromadění tak zvaných tichých reserv, čímž je, dosud proti daňovému zákonu, řekl bych podvodné hromadění tichých reserv dodatečně jakousi amnestií uzákoněno.

Zde odehrává se hlavně hromadění kapitálu, v tom spočívá také výhodné postavení bank, jež zde při této zvláštní výdělkové dani a při stabilisačních bilancích především přicházejí v úvahu a které jsou střediskem veškerého hromadění kapitálu. Pak vidíme tuto snahu, aby tvořeny byly nadhodnoty, i při dani pozemkové, jež ve svých ustanoveních je tak zpracována, že drobní majitelé pozemků, malorolníci, jsou pozemkovou daní více postiženi než by byli zatíženi, kdyby museli platiti daň výdělkovou, kdežto velkostatkáři tímto způsobem stanovení daně pozemkové požívají větších výhod než větší podnikatelé ohledně zvláštní a všeobecné daně výdělkové. Zajímavo je, že také právě zde se stanoví nejvyšší ochrana, pokud jde o přirážky pro samosprávu, především pro správu obecní. Za to však - a to je právě příznačné pro nutný druhý důsledek tohoto měšťáckého dělání zákona daňového - je přesunování daně na příjem mzdový a pracovní. Vidíme, že možnost zatížení daně činžovní, jež ve skutečnosti je daní nepřímou, zdaněním spotřeby bytové, přirážkami samosprávnými vůbec a také tím se zvyšuje, že nyní podle nového zákona již ony obce mohou přijíti do daně činžovní, kde je pronajato více než 1/3 domů nebo bytů, kdežto dříve tomu tak bylo teprve při překročení poloviny.

K tomu přistupuje, že týž zákon o financích samosprávných těles, který takto bedra bohatých zbavuje břemene, odčiňuje omezení přirážek přímým daním tím, že ukládá obcím povinnost zavésti obecní dávky, samozřejmě nepřímé. Touž tendencí, aby zatíženy byly třídy dělnické, nejchudší, vidíme při domovní dani třídní, kde zvýšení daně na nejubožejší chalupy bylo usneseno, kdežto na druhé straně stanoví se na zámky bohatých na venkově směšně malé dávky.

Jedním z nejdůležitějších ustanovení zákona, které musí býti posuzováno nejen v souvislosti s daňovými zákony samými, nýbrž i ve spojení se způsobem vybírání, je zavedení srážky daně z příjmu dělníků a zaměstnanců přímo ze mzdy nebo platu. Pokud se zde sazby daňové jeví nižší, je toto snížení a tím také nepatrné zvýšení daně prostého existenčního minima opět odčiněno tím, že při tomto způsobu vybírání daní jsou možny menší srážky než při dosud obvyklém a pro ostatní vrstvy ponechaném způsobu berního řízení, kdežto na druhé straně dělnické třídy jsou vážně poškozovány srážkou ze mzdy, mimo to nezaměstnaností, zkrácením doby pracovní atd., což všechna ostatní zmírňující ustanovení v tomto oddílu zákona opět odčiňuje, o čemž ovšem v podrobnosti ještě v podrobné rozpravě bude i s naší strany promluveno. Ve skutečnosti bude výsledek této daně za mzdy a platu dělníků a zaměstnanců znamenati zvýšení příjmové daně pro tyto vrstvy, pokud tyto sazby přicházejí v úvahu proti jiným vrstvám, jež spadají pod daň příjmovou a které po případě mají stejné příjmy. Celý zákon daňový a zákon o úpravě financí samosprávných těles byly vypracovány podle jedné zásady: obohacení kapitalistů, ochuzení, po případě snížení životní úrovně mas. To přirozeně není novou zásadou a novým zjevem. Bída byla vždy pramenem bohatství. To se ukázalo nejkřiklavěji v počátečním stadiu kapitalistického věku, v době původního hromadění kapitálu. Za periody vzestupu kapitalismu zdálo se, že tato zásada, že bohatství jedněch má za podmínku bídu mas, poněkud se mírní, v oné době, kdy požehnání kapitalismu bylo tak mocné, kdy imperialismus vítězně táhl celým světem, při čemž i pro dělnické třídy něco odpadlo, poněkud zvýšilo jejich životní úroveň. Nyní však, kdy kapitalismus se nalézá v mocné chronické krisi, kdy nastoupil období poklesu, jeví se tato zásada den ode dne stále brutálněji. Snaha kapitalismu dnes směřuje jen k jednomu: shrábnouti vše, co možno, za každou cenu zvýšiti hromadění kapitálu, aby opět byla vybudována otřesená pevnost kapitálu, aby kapitalistická společnost byla stabilisována stůj co stůj, to jest v prvé řadě za cenu úplného ožebračení dělnických vrstev. Pokud kapitalisté nejsou s to, aby tuto zásadu přesunu všech břemen na bedra dělnických tříd otevřeně provedli cestou zákonodárnou, prosazují tuto zásadu křivou cestou z týla a dovedou to právě, pokud zákony nepracují zřejmě k jejich prospěchu, aby měli vliv na jejich provádění ve svůj prospěch.

Tím přicházíme ke kapitole, jež při projednávání tohoto zákona hrála rovněž značnou úlohu, ke kapitole daňové morálky majetných tříd. Bylo o tom předneseno mnoho pokryteckého rozhořčení, avšak daňová morálka majetných tříd, na kterou se tak mnoho žaluje při provádění daňových zákonů, není jinou, než morálka daňového zákonodárství samého. Majetné třídy stojí na stanovisku, aby platily co možno nejméně, nejlépe dočista nic, a aby tato břemena hodily na krk širokým vrstvám. Pokud to měšťácké třídy nemohou provésti de jure, provádějí tuto zásadu de facto. Tím je možno vysvětliti, že zde přednášeny byly výpočty, jednou panem ministrem financí, pak kolegou dr Roschem, podle nichž se podařilo postihnouti daněmi jen poměrně malý díl celkového národního příjmu. Pan ministr financí, který jistě v tom nespatřuje svou úlohu a jistě nezaujímá zásadní stanovisko, aby činil majetné třídy horšími, než jsou, řekl, že jen 10 miliard ze 60 miliard národního příjmu může býti postiženo daní. Pan dr Rosche tento výsledek číselně opravil. Nechceme se vměšovati do sporu mezi různými zástupci majetných tříd, na každý způsob je jisto, že se majetným třídám podaří veliký, ne-li největší díl příjmu odníti zdanění. Vyvozují však při tom jen důsledky ze zásady, jež je učiněna základem celé daňové reformy, že totiž soukromé shromažďování kapitálu, hromadění jmění z vykořisťování dělné síly mas v rukou jednotlivců, že osobní obohacování jednotlivých na úkor druhých, velké masy, je "hospodářským zájmem", že je "národohospodářsky nutným" a že je v zájmu státu a celku. Jestliže se jednou postavíme v hospodářství a v zákonodárství na toto stanovisko, pak nemáme právo morálně odsuzovati ty, kdo tento "zájem celku", tento "zájem státu a hospodářství", hromadění kapitálu ještě živěji pociťují než ti páni, kteří tyto zákony dělají a kteří toto cítění ve svém praktickém jednání proti státu jako vymahatelé daní i za zády zákona projevují. Důkaz toho, že ne všeobecné rozmnožení národního jmění, nýbrž soukromé hromadění, osobní obohacení, hromadění kapitálu v soukromých rukou na účet celku je morální národohospodářskou zásadou dnešní vlády, celého měšťáckého systému, projevuje se i v těchto daňových zákonech, v oněch paragrafech kde vidíme, že ony podniky, jež slouží nikoliv osobnímu obohacení, hromadění kapitálu v rukou soukromých osob, docílení zisku v zájmu jednotlivců a které nejsou provozovány podle této zásady, totiž družstva a spořitelny, proti dřívějšímu stavu mají býti, pokud jde o zdanění, poškozeny.

Tyto daňové zákony ukazují nepřátelského ducha proti družstevnictví a spořitelnám, ducha, jenž vede k tomu, že postavení spořitelen a družstevních podniků v otázkách daňových v celé republice bude zhoršeno. V tom projevuje se morálka majetných tříd, kterým jde jen o podporu soukromého hromadění kapitálu, tudíž je ta žaloba na morálku, jež koření v okolnosti mnou naznačené, což je zákonodárci přirozeně velmi dobře známo, pouhým licoměrnictvím. Tato žaloba na berní morálku má býti jen zástěrou pro neobyčejně přísná a brutální trestní ustanovení, jež jsou obsažena v tomto daňovém zákonu a která se s celým řízením, jež v těchto paragrafech surově je zavedeno, celou vahou budou obraceti jedině a pouze proti drobným poplatníkům, kteří se s mnohem větším morálním právem brání proti zdanění státem, neboť brání se proti daním ne proto, že chtějí zvětšovati své soukromé jmění, že chtějí hromaditi kapitál, nýbrž proto, že chtějí brániti svůj holý životní zájem proti zasažení fisku. Proti nim bude směřovati celá ostrost trestních ustanovení a řízení. A jsme přesvědčeni, že jako to ukazuje celá prakse měšťáckého státu, kapitalisté, skuteční daňoví defraudanti, prakticky těmito trestními ustanoveními a řízením nebudou postiženi. Že se chce chrániti daňová zpronevěra kapitalistů, vysvítá také z jiných trestních ustanovení, z oněch paragrafů, v nichž se prohlašuje celé daňové řízení u komisí atd. za naprosto tajné a v nichž se stanoví, že veškeré použití údajů o majetkových a příjmových poměrech, i oněch údajů o předpisech daňových, jež veřejně, tudíž každému, jsou vyloženy k nahlédnutí v novinách nebo veřejných schůzích, trestá se vězením až do 6 měsíců. To znamená uskutečnění zásady, že dělání zisků, obohacování kapitalistů, je svátostí, jež měšťáckým státem musí býti chráněna jako tajemství, to znamená však také, že manipulace mezi kapitalisty na jedné straně a berními úřady na druhé straně mají zůstati v tajnosti. To neznamená nic jiného, než ochranu daňové korrupce kapitalistů u berních úřadů. Avšak z toho je patrno, že se zamýšlí kapitalisty chrániti. Tato snaha vychází na jevo i z toho, že dělnické třídy byly úplně vyloučeny ze vší účasti při celém daňovém řízení, ze všeho členství v daňových komisích. Ustanovení o srážce daní z mzdy a platu použito bylo mezi jiným také k tomu, aby dělnická třída byla vyloučena ze všeho vlivu na celé berní řízení.

Vidíme tedy, že daňová politika a daňová morálka v měšťáckém státě, daňová politika měšťáckých stran a měšťáckého státu, jeho byrokracie, vlády a správy jsou docela tytéž, jako daňová morálka měšťáckých, kapitalistických poplatníků samých, poněvadž její nejvyšší, nejsvětější zásadou je ochrana nadhodnoty a podpora hromadění kapitálu na účet života dělnických tříd. Neboť postavení dělnických tříd - to není řečeno příliš ostře - je dnes takové, že každé omezení jejich životní míry jde na účet samého života. Proto neznamená kapitalistické hromadění nic jiného, než zbídačení dělnických tříd. Kapitalistické hromadění není dnes daleko již tím, čím bylo v době vzestupu kapitalismu, živlem podporujícím celý hospodářský život, rozšíření základny veškerého hospodářského života, rozšíření trhů atd. Kapitalistické hromadění, nemůže se dnes již tak rozvinouti, neznamená dnes nic jiného, než ochuzování dělných tříd a úloha jeho v mechanismu kapitalistické společnosti samé spočívá v zaostření soutěže kapitalistických států, v zostření boje o odbytiště pro zboží a kapitál. Působení akkumulace je dnes vedle ochuzení mas jen zvýšení, podporování imperialismu, imperialistických protiv a tím také válečného nebezpečí. Proto nesmí daňová politika dělnických tříd nebo jejich stran přijímati vliv od nějaké pověstné všeobecné hospodářské nutnosti hromadění nových kapitálů, nýbrž musí si naopak, právě jako celková politika dělnických tříd, zvoliti hromadění kapitálu, kapitalistickou nadhodnotu, přímo za předmět útoku.

Ze všech těchto úvah vychází základ celé naší daňové politiky, to je ochrana živobytí dělnických tříd a boj proti kapitalistické nadhodnotě, boj proti hromadění kapitálu. Proto zakládá se náš daňový program, který v zásadním návrhu, jejž jsme ve výboru podali, již jednou jsme formulovali, na dvou zásadách: 1. osvobození příjmu námezdního a pracovního od daně, 2. zdanění nadhodnoty.

Náš zásadní návrh daňový vybudován byl tedy na těchto požadavcích: daněprosté existenční minimum, pokud přichází osvobození mzdového a pracovního příjmu v úvahu, pro všechny roční příjmy do 12.000, resp. 18.000 Kč; jako příjem námezdní a pracovní má býti oceňován i příjem rolníků a řemeslníků, tak zvaných samostatných, pokud nepřesahuje částku 40.000 Kč ročně; jako nadhodnota, pokud se týče jako příjem z vykořisťování cizích pracovních sil mají býti zdaněny příjmy všech samostatných podnikatelů, jejichž roční příjem přesahuje 40.000 Kč, avšak také platy všech, které ročně přesahují částku 50.000 Kč, poněvadž takové vysoké platové příjmy nemůžeme již považovati za takové, nýbrž za odměňování za účast na organisaci a provádění vykořisťování cizích pracovních sil kapitalisty. Tyto zásadní daňové požadavky doplnili jsme již ve svém návrhu zvlášť vysokým zdaněním nadhodnoty tam, kde je nejvyšší, to jest při akciových společnostech, bankách a především vysokým zdaněním oněch podniků, pokud se týče, skupin podnikatelů a podniků, které si přisvojily ve formě kartelů nebo trustů monopol určitého odvětví výroby nebo hospodářského života.

Za druhé musí tyto požadavky býti doplněny požadavkem zdanění nadhodnoty, která se stala již kapitálem ve formě daně z majetku a z dědictví. Ve spojení s provedením těchto daňových požadavků může se teprve pomýšleti na poznenáhlé odstranění daní obchodních, výrobních a spotřebních, které, jak to bylo také v našem návrhu vysloveno, mají býti omezeny na opravdový přepych. Tento daňový program znamená přirozeně také při odstupňovaném provedení, v boji o jednotlivé dílčí požadavky k provedení tohoto daňového programu útok proti celému kapitalistickému hospodaření, poněvadž právě tento boj o uskutečnění těchto daňových požadavků je namířen proti dvěma hlavním pilířům celého hospodářského řádu, proti nadhodnotě a hromadění kapitálu.

Formulovali jsme své pozměňovací návrhy k daňovému zákonu tak, že usilujeme o změnu tohoto zákona alespoň podle částečného a odstupňovaného splnění našeho daňového programu. Víme, že měšťácké strany - víme to také z jednání ve výboru - odmítají pozměňovací návrhy naše a také jiných dělnických stran. Přes to jsme opětně podali své návrhy a přes beznadějnost budeme hlasovati pro pozměňovací návrhy jiných dělnických stran, ježto spatřujeme úkol svůj v tom, abychom vyvolali dělnické třídy k boji za tyto požadavky a odhalili celou daňovou politiku měšťáckých stran podle tohoto příkrého odmítnutí všech požadavků dělnických stran před lidem dělnických tříd, jež ještě za těmito stranami běhají.

Tato daňová politika a boj o uskutečnění našeho daňového programu sám o sobě nemůže přirozeně způsobiti pád kapitalismu. Může vésti jen tenkráte k výsledku, jestliže jako část celého proletářského třídního boje bude veden. Avšak z týchž důvodů, které jsem uvedl v prvé části své řeči, kde jsem ukázal, že otázka daní je dnes mnohem důležitější v kapitalistické společnosti než dříve, je také boj za proletářské, socialistické daňové požadavky důležitější součástí třídního boje proletariátu než před válkou, neboť také v této formě, pokud směřuje proti daňovému systému měšťáckého státu a veden je za uskutečnění socialistických požadavků daňových, je bojem proti měšťáctvu a proti celému měšťáckému státu. Proto také nemůžeme učiniti zároveň s kritikou celého zákona daňového, celého díla, jako to zde učinil kolega dr Rosche, politické prohlášení loyality pro tento celý stát, který došel chvály všeho tisku v táboře stran, jež dnes v tomto státě vládnou. Tento projev loyality p. dr Rosche s německé strany národní, který dokonce šel tak daleko, že shledal i pochopitelným - a vše pochopiti znamená vše odpustiti - že tento stát utvořen byl za zneuznání práva sebeurčení jiných národů, je důkazem toho, že zástupcům měšťáctva i tam, kde jsou národnostní protivy sebe ostřejší, měšťácký stát, ať vypadá jakkoliv, i když je pro ně s hlediska národnostního předmětem prudké kritiky, zůstane pro ně přece jen státem měšťáckým, že měšťácká forma státu je jim nade všecko a že měšťácký stát, poněvadž se jim jeví nutností, je sympatickým i tenkráte, když s národnostního hlediska vyvolává jejich kritiku.

Nemůžeme také proti tomuto daňovému zákonu dělati onu tak zvanou loyální oposici, jež je vedena bývalými socialistickými koaličními stranami, a jež vrcholí v tom, že dávají zásadní souhlas k dani ze mzdy, k srážení daně ze mzdy, při čemž předstírají "všeobecně hospodářské zájmy", které nejsou, a za kterýmžto slovem se skrývají jen zájmy kapitalistické třídy. O daňovém systému, o který usilujeme, který chceme uskutečniti, víme jen, že vládou, ve které jsou zástupcové majetných tříd samých, nebude moci býti proveden, že konec konců tento daňový program může býti proveden jen tenkráte, vezmou-li všechny dělnické třídy samy vládu v tomto státě do ruky, jestliže proti odporu majetných zesocialisují bašty celého hospodářského života, těžký průmysl, výrobu uhlí a železa a banky. Jestliže lid obsadí tyto bašty, jen pak je opravdové provedení socialistického daňového programu možným. Proto je boj za náš daňový program zároveň bojem o celou otázku státu, o otázku vlády v tomto státě. Boj za náš daňový program může býti veden jen jako část boje, který směřuje k ukořistění politické moci ve státě dělnými třídami, k pádu panství měšťáctva. Neboť socialistická daňová politika může si zasloužiti tohoto jména jen tenkráte, je-li součástí vyvlastnění kapitalistů, částí zabavení jejich nadhodnoty, částí zabavení jejich kapitálu. Žádná měšťácká vláda nebude moci provésti daňovou politiku v tomto směru, proto musí boj za uskutečnění těchto daňových zásad býti zároveň bojem za vládu dělných tříd. Proletářský stát, stát, ve kterém vládnou dělné třídy, bude míti za úkol, aby provedl i na poli daňové politiky vyvlastnění kapitalistů, aby použil daňové politiky k tomu, aby vybudoval socialisaci veškeré výroby, veškerého hospodářského života, aby vybudoval socialistickou výrobu a aby přešel od hromadění kapitálu k socialistickému hromadění statků, k povznesení bohatství celkového hospodářství, avšak nikoliv na účet zbídačení širokých vrstev, nýbrž právě za účelem zabezpečení života, blahobytu a zvýšení blahobytu všeho národa. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Šoltys. Uděluji mu slovo.

Posl. Šoltys: Slávna snemovňa! Myslím, že nebudem ďaleko od pravdy, keď vyhlásim, že rokovanie o vládnom návrhu zákona o priamych daniach, alebo - ako sa hovorí - o daňovej reforme nemá znamenať iba nápravu doterajších neutešených pomerov v celom štáte. Ono do popredia postavuje otázku slovenskú ako otázku celoštátnu a žiada si, aby sa dnes hovorilo o Slovensku v prvom rade.

Ako československý občan mám to presvedčenie, že je to nielen správné, ale aj spravodlivé, lebo prišiel ozaj čas, aby nielen zákonodarné sbory, ale aj občianstvo neslovenských zemí lojálne si uvedomilo, že bez usporiadaného, konsolidovaného Slovenska nemôže byť ani v celej republike ten stav, ktorý by zaisťoval pokojný vývoj k prospechu celého štátu a jeho občianstva. Neusporiadané a nespokojné Slovensko nemôže byť radosťou, ale len ťarchou republiky. A dovolím si hneď na začiatku svojej reči vyhlásiť, že nespokojnosť na Slovensku bola zapríčinená a je dosiaľ udržiavaná nepochopením zvláštnych slovenských pomerov so strany neslovenskej a najviac so strany úradných medzítok.

Sme ľudia dospelí a rozumní natoľko, že si úprimne a otvorene môžeme povedať pravdu, aby sme konečne poznali pravú skutočnosť a tak mohli najsť cestu k potrebnej náprave. To je možné, keď budeme spravodlivými. Chcem byť spravodlivým vzdor tomu, že budem hovoriť pravdu pri tejto príležitosti, zvlášť o finančnom rezorte a jeho úradoch.

Vyhlašujem v prvom rade za vážnu chybu, že členovia snemovne z českých zemí neprišli dosiaľ študovať pomery slovenské ako otázku, týkajúcu sa existencie a rozkvetu celého štátu. Nehovorí zo mňa iba národná hrdosť, keď vyhlásim, že Slovensko je zem nielen krásna, ale aj bohatá. Hovorí iba moja láska k tomuto štátu a slobode, za ktorú som ako legionár bojoval.

Keby ste boli prišli do naších východo-slovenských krajov, boli by ste poznali biedu a chudobu nášho národa, boli by ste na vlastné oči videli, v akých pomeroch zanechal ho maďarský režím. Som pevne presvedčený, že by sa bolo vo vás ozvalo ľudské srdce a že by ste boli ochotní riešiť biedné postavenie nášho východo-slovenského ľudu, v prvom rade ako ľudia. Zdôrazňujem, že len tak a len s tohoto stanoviska bolo možné naprávať pomery na Slovensku.

Čo sme ale videli? Zaplavil nás socializmus, ktorý vykrikuje, že jeho učenie je ľudské ale s naším ľudom nenakladal ľudsky. Nebudem tu menovať tie všetky ťarchy, ktoré na chrbát nášho chudobného ľudu socializmus naložil. Vy o nich dobre viete všetci. Boly to naše úrady, ktoré maly brániť a chrániť náš ľud - ale naše úrady daly sa väčšinou do služieb byrokratizmu, ktorý znamená chladné, ľadové srdce. Dámy a pánovia - také srdce nemá na Slovensku miesta! Také srdce nivočí Slovensko a nivočí štát!

Je mi ľúto, že najchladnejšie srdce maly naše finančné úrady. Je mi to tým viac ľúto - nielen ako Slovákovi, ale aj ako čs. štátnemu občanovi - že v demokratickom štáte finančný byrokratizmus nemá a nesmie mať miesta! V demokratickom štáte majú byť finančné úrady obsadené nie byrokratickými úradníkmi, ale národohospodármi, lebo financie štátu je otázka obchodu a nie úradu, je otázka peňazí, príjmov a nie úradných spisov zdĺhavo vybavovaných.

Ja s čistým svedomím a docela poctive tu vyhlašujem, že nás až dosiaľ najviac ubíjal finančný byrokratizmus. Nepovedám to tak docela ako výtku p. ministrovi financií. Ten mohol mať najlepšie úmysly. Ale je marné, keď hlava má najlepšie úmysly a pri tom keď ruky sú bezmocné a nešikovné. Obávanými rukami ministerstva financií sú podriadené finančné úrady a v tých finančná správa nezjednala ten poriadok a tú nápravu, akú vyžadujú terajšie pomery, naša samostatnosť a budovanie vlastného štátu.

Je to docela pravda, že najväčšie bolesti spôsobila nášmu ľudu za jeho slobody bezohľadnosť naších finančných úradov. U nás, na východnom Slovensku zúrila svetová vojna. Naše východné Slovensko bolo válečným pásmom, u nás sú dosiaľ rozváľané dediny bez škôl a kostolov, u nás najdete zákopy a drótené prekážky a najdete u nás ľud, ktorý vo svetovej vojne prišiel o všetko. Sloboda až dosiaľ jeho biedu temer nezmenšila. Sľúbené válečné náhrady neboly poskytnuté ani ako odpisy daní. Ba naopak: bezohľadnosť finančných úradov snáď práve v týchto končinách priamo zúrila a šialila. Obyvateľom naších dedín, položených v studených horách, kde sa iba ovos urodí, narátali 500-1000 Kč čistého dôchodku a odanili ich bez ohľadu na to, že títo chudobní roľníci majú maličké políčka, na ktorých si posadia niečo zemiakov, a aj tie ešte im soberie každoročná povodeň. Výstražným príkladom je tu Humenné, ktoré sa už obrátilo na pána ministra financií a opísalo krivdy so strany úradu spáchané, je tu v Šariši okres Vyšný Svidník, okres Giraltovce, Bardejov a Sabinov, všetko horské, chudobné a vojnou postihnuté okresy, kde bezohľadnosť finančných úradov nepracovala snáď menej ničive ako svetová vojna.

Náš ľud dane platiť chce a bude, ale nemožné dane platiť nemôže, nielen vzhľadom na seba, ale aj vzhľadom na štát. Bezohľadná finančná správa mysliac, že získa pre štát finančné prostriedky, robí z týchto ľudí žobrákov a tak vlastne pracuje proti štátu, ktorý musí mať záujem na tom, aby jeho občania boli schopní dane platiť stále a nielen raz vo svojom živote.

Dovoľte mi predniesť príklad, ako sa u nás predpisovaly dane. Finančná správa si bez ohľadu na skutočnosť určila, že na majetku do 25 kat. j. (asi 12 hektárov) drží roľník 20 až 30 kusov oviec. Roľníka sa ovšem neopýtala, ináč by sa dozvedela, že to nie je pravda. A tiež stanovila, že z jednej ovce má roľník dôchodok - 500 Kč ročne. Tak výnosné ovce ale nášmu roľníctvu nedodala. Náš roľník, nakoľko ovce mal, mal podľa presných odborných výpočtov z jednej ovce r. 1921 príjem najviac 92 Kč, r. 1922 najviac 126 Kč, r. 1923 najviac 78 Kč, r. 1924 najviac 92 Kč, r. 1925 najviac 103 Kč atď. Do toho ovšem finančným úradom nie je nič, lebo si myslia, že iba oni rozumejú hospodárstvu. Preto tiež v kalkulácii k daňovému základu pre vyrubenie dane zapísaly síce dobytok a z neho - ovšem na papieri - veľmi krásny dôchodok, ale nerátaly vôbec krmivo. Podľa finančnej správy žije dobytok zo vzduchu! My roľníci radi postúpime naše miesta a hospodárstva takýmto gazdom a hospodárom a doprajeme im, aby ich zdanili tak, ako to oni robili až dosiaľ nám.

Tieto skutočnosti a k tomu prísnosť - a ja radšej hovorím bezohľadnosť - finančnej komisie zapríčinily, že na východnom Slovensku, väčšinou hornatom, vojnou znivočenom a chudobnom predpisovala finančná správa dane o 40% vyššie ako na západnom Slovensku, úrodnom, vojnou nepoškodenom a bohatom. Ešte dosiaľ nebola táto strašná a život východného Slovenska ubíjajúca krivda napravená. Finančná správa ešte dosiaľ neuznala, že na východnom Slovensku by maly byť dane aspoň o 40% nižšie ako na západnom Slovensku!

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP