Středa 4. května 1927

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Dědič. Dávám mu slovo.

Posl. Dědič: Předloha daňové reformy, od níž nejchudší vrstvy pracujícího lidu očekávaly ulehčení daňových břemen a tím ulehčení své ohrožené existence, přinesla jim trpké zklamání. Celá berní reforma nese se duchem udržeti, upevniti a rozšířiti daňová břemena, vložená již v minulosti na bedra pracujícího lidu. Současně však berní reformou mají býti těžké buržoasii poskytnuty nejdalekosáhlejší úlevy nejen ve všeobecném snížení daňových sazeb, ale také ještě ve všemožných způsobech úlev, na které jen možno pomysliti. Vládní předloha je věrnou kopií hesla tvoření silných jedinců na úkor hladu a bídy širokých mas pracujícího lidu. Jak v celku, tak také a zvláště v jednotlivostech celá předloha nese znak nejostřejšího třídního panství buržoasie.

Budu se především zabývati tou částí daňové předlohy, kterou se ukládá vybírání daně ze mzdy. Jestliže každá daň dá se něčím odůvodniti, třebas i sebe menším vlastnictvím poplatníka nebo skutečným, zdanění podléhajícím příjmem, nedá se daň ze mzdy odůvodniti nikterak ani prvním ani druhým případem. Ona je nejkřiklavější a nejnespravedlivější daní, jaká kdy mohla býti vymyšlena. Žádná jiná daň nevyjadřuje tak ostře třídní charakter daňové reformy, jako právě daň ze mzdy. Její zavedení vpadá velmi dobře do rámce snah buržoasní vlády po zvýšeném vykořistění dělnické třídy. Jen tato snaha mohla tuto daň nadiktovati.

Předloha ukládá dělníkům placení daně, i když jim nikdo nezaručuje příjem, překročující daněprosté minimum. I když předloha připouští možnost vrácení zaplacené daně, nebyla-li dosažena v celoročním průměru zdanitelná míra příjmů, zkušenosti, které máme s berními správami, doporučují nám dbáti starého českého přísloví: "Co vlk schvátí, nerad vrátí." Zkušenosti loňského roku jsou pro dělnictvo nanejvýš odstrašující. Berní úřady, jak je známe, jsou schopny pro dva haléře daňových nedoplatků popsati celý stoh papíru, vésti exekuce a utratiti proto částky, jdoucí do set korun. Naproti tomu však je bílou vránou případ, podaří-li se někomu dostati od berního úřadu haléř zpět. Na doklad toho uvádím hned řadu případů.

V rokycanských městských železárnách domáhá se již od září loňského roku 22 dělníků ze sta tam zaměstnaných vrácení přeplacených srážek ze mzdy na daň z příjmu. Kolik psaní, kolik cest a intervencí bylo již v této věci podniknuto, ale dodnes nedostal nikdo zpět ani haléře.

Týž případ je i na malodolech Konkordia, Maria a jiných na Nýřansku. Z celkového osazenstva asi 600 osob má přes 100 dostati zpět přeplatky, avšak všechny intervence na berní správě ve Stříbře, pod kterou tyto doly patří, jsou stále bezvýsledné. Mezi těmito horníky je řada těch, kdož jsou dnes bez zaměstnání, či docela již i pensionováni.

A jiný případ: Družstvu "Lidový dům" v Klatovech byly předepsány převodní dávky a poplatky, které byly již také zaplaceny. Dodatečně však dalo si družstvo daňový výměr odborníkem přepočítati a tu se ukázalo, že následkem chybného výpočtu finančního úřadu bylo na dávkách přeplaceno. Podalo tedy družstvo odvolání k finančnímu ředitelství do nesprávné výměry. Odvolání bylo však zamítnuto s odůvodněním, že chybu měli objeviti hned. Víte, co se stane dělníku ve Škodových závodech, když se při výrobě těles zmýlí jen třebas o tři tisíciny milimetru? Je pro neschopnost vyhozen z práce. Neříkám to proto, že bych chtěl, aby týž postup byl také nastoupen proti úředníkům, dopustivším se chyby, nýbrž proto, abych ukázal, jaké slasti prožívá dnes dělník, na kterého si vláda brousí zuby svou předlohou o dani ze mzdy, a také proto, že úřady podrobené ministerstvu financí jednají s poplatníkem jako starý koňský handlíř, jemuž jde především o to, aby svoji obět obral do naha.

Tato mizerná platová morálka berních úřadů není ovšem ke každému poplatníku stejná. Tak jako celá berní reforma snaží se poskytnouti všemožné úlevy vrstvám bohatým a jako u těchto neprovádí se s takovou důsledností exekuce, tak také ochotně vrací se jim i přeplacené daně. Všem poplatníkům u daně z majetku a přírůstku na majetku, jichž přeplatky činily aspoň 500 Kč, byly vráceny hned, avšak poplatníci drobní čekají na vrácení přeplatků dodnes.

Dělník a domkář Hanzlík z Chlístova u Klatov, který je už přes rok bez zaměstnání, domáhá se vrácení přeplacených 132 Kč dávky z majetku, avšak nemůže se tohoto vrácení dovolati, ač nemá, co by do úst strčil.

To, co jsem doposud uvedl, stačí úplně, aby byla prokázána absurdnost ustanovení o vrácení berními úřady stržených daní, nedosáhne-li dělník výše výdělku, opravňujícího ke srážkám na daň ze mzdy. Toto ustanovení je nejpustším švindlem, kterým mají býti dělníci konejšeni a kterým tato předloha dodává si zdání spravedlnosti.

Proč vláda a celá buržoasní většina trvá s takovou houževnatostí na dani ze mzdy, osvětlí řada dat, která uvedu. Srážky ze mzdy na daně zavedeny byly za pomoci sociálních patriotů již po celý minulý rok. Sociálně patriotičtí vůdcové namlouvali dělnictvu, že tím získá výhody, bude-li míti srážkami ze mzdy zaplaceny staré daňové nedoplatky. V té době, kdy majetné vrstvy dluží státu jen na dávce z majetku daleko přes 3 miliardy Kč, kdy defraudace dvou třetin obratové daně jdou do miliard, kdy i u všech ostatních daní jeví se u vrstev bohatých ohromné nedoplatky, kdy zpravodaj o této předloze v rozpočtovém výboru a sama důvodová zpráva obhajují falešné přiznávání důchodů se strany bohatých, mají sociálně-patriotičtí vůdcové dojemnou starost, aby polohladové dělnictvo mělo své daně řádně zaplaceny. Jejich přičiněním byl poskytnut buržoasii předpoklad pro tuto předlohu o dani ze mzdy. Buržoasie se netajila, že toto reformisty dělnictvu vnucené strhování na dlužné daně bude pro ni praktickou zkouškou pro zavedení daně ze mzdy vůbec. Jak tato zkouška dopadla, o tom několik číslic: z celkového počtu 12.000 dělníků, zaměstnaných ve Škodových závodech v Plzni r. 1926 byla strhována daň ze mzdy 10.589 dělníkům, t. j. 88,24% dělníků platilo daně. Tito dělníci zaplatili úhrnem na dani 3,353.287·55 Kč průměrně každý z nich 316·76 Kč. Počítáno s celým osazenstvem Škodovky, připadlo na každého Škodováka 280 Kč daně. To znamená, že každý Škodovák pracoval průměrně 10 dní v roce pro berní úřad s ohledem na celkovou sumu vyplacených mezd. V Československu je asi 21/2 milionů lidí, pracujících za mzdu. Zaplatí tudíž pracující třída podle průměru Škodovky skoro 3/4 miliardy Kč na dani ze mzdy. To jsou celé 2/3 výnosu daně z příjmů r. 1925. Je to 21/2krát více, než vynesla daň výdělková všech podniků veřejně účtujících, čtyřikráte více než vynesla všeobecná daň výdělková, devětkráte více než vynesla daň pozemková, desetkrát více než vynesla daň rentová a čtyřicetkrát více než daň z tantiem.

Srážkami daní ze mzdy podle tohoto Škodováckého průměru vymačkal berní šroub v minulém roce z dělníků jen na dani z příjmu právě tolik, kolik v roce 1925 vynesly všechny ostatní přímé daně dohromady. Tyto daně, vypustíme-li daň domovní - činžovní a třídní - na níž se opět podílí dělnictvo, vynesly v roce 1925 pouhých 714,844.759 Kč. Z těchto 715 mil. Kč zaplatí domkáři, malorolníci a živnostníci, tedy zase lid pracující, značnou část.

Z tohoto srovnání, které jsem zde uvedl, vysvítá, jak ohromná břemena uvaluje buržoasní vláda na bedra pracující třídy. Důvodová zpráva k §u 3 daňové předlohy prohlašuje s chvályhodnou otevřeností, že dnešnímu vládnímu režimu nejde jen o zdanění příjmů, přesahujících existenční minimum, nýbrž že musí býti donuceni ku placení daní buržoasnímu státu i ti, jichž příjmy ani zdaleka existenčnímu minimu se nerovnají. Proto činí důvodová zpráva přesný rozdíl mezi existenčním minimem a minimem nezdanitelným. Pak ovšem i naši žebráci, sbírající své "příjmy" po haléři, unikli zdanění jen proto, že s vymáháním této daně bylo by spojeno vydání větší, než kolik by se na dani získalo. Důvodová zpráva praví výslovně: "Proto nutno předem odmítnouti všechny snahy, aby byla od daně osvobozena ta část příjmu, jíž jest k uhájení životní existence potřeba. Nic také necharakterisuje tuto vládu a její daňovou reformu lépe, než tento pasus důvodové zprávy.

Těmito názory může býti ovládána jen vláda naprostých ignorantů či upírů pracujícího lidu, kteří za svůj životní úkol považují obrati žebráka o jeho hůl a mošnu a pak se mu ještě s odporným cynismem vysmáti, že "stát poskytuje občanům ochranu jejich osoby i majetku" - i těmto nestoudně obraným? - a že "proto mají vůči němu určité povinnosti". Tato vládní mluva jest úžasnou provokací všech těch milionů pracujících a polohladových, ke kterým tato vláda přichází, aby jim urvala od úst i to poslední sousto, a při tom ještě tvrdí o sobě, že jest jejich ochránkyní, která - světe, slyš! - podporuje jejich tělesný a duševní vývoj. Takový je smysl důvodové zprávy. A v čem - k čertu - spočívá tedy ta ochrana majetku a podpora duševního a tělesného vývoje lidí, kteří mají hlad již dnes a k nimž nyní přichází vláda, aby jejich hlad a bídu berněmi ještě zvýšila?

Jak známo, nezdanitelné minimum činilo před válkou 1600 K a ukazuje-li cenový index, že drahota stoupla v porovnání s dobou předválečnou desetinásobně, muselo by nezdanitelné minimum činiti nyní 16.000 Kč, avšak od r. 1920 činí pouze 6000 Kč. Že ani rakouské vlády nebyly přáteli pracujícího lidu, jest přece známo, a proto vybírání daní od lidí, kteří mají příjem pod 16.000 Kč, jest vybírání daní od lidí, kteří se dosyta nenajedí, a to dělají vlády tohoto státu již od r. 1920.

Odb. přednosta dr Vlasák sdělil v rozpočtovém výboru několik zajímavých dat o rozvrstvení poplatníků v Čechách r. 1925 v platových stupnicích do 20.000 Kč ročního příjmu. Do této výše příjmu bylo pouze v Čechách 948.602 poplatníků, kteří zaplatili 285,758.000 Kč daní. Kdyby měla býti zachována výše předválečného existenčního minima pro nynější dobu, kdy drahota je desateronásobnou, musili by odpadnouti všichni poplatníci, uvedení u dr Vlasáka v platových stupnicích až do 15.000 Kč, a těch je plných 850 tisíc, a daň z nich vyždímaná činí 205,691.333 Kč. Připomínám, že to jsou jenom poplatníci z Čech a nikoliv z ostatních částí republiky. Všichni tito by tedy za Rakouska zdanění vůbec nepodléhali.

Daň ze mzdy je daní z krve a miliony stržené z mezd dělníků jsou cítiti ještě teplou jejich krví. 65.000 proletářů bylo zabito a raněno podle statistiky úrazových pojišťoven r. 1923. Vražednost kapitalistického výrobního systému stoupá se stoupajícím vykořisťováním pracujících mas, na němž i stát podílí se nebývalou měrou daňových břemen. V porovnání s r. 1913 stoupl r. 1923 počet zabitých o 10%, těžší úrazy o 20 až 40%, lehčí úrazy o 60%. Na 10.000 pojištěnců připadá průměrně 667 úrazů.

Ve Škodovce minulého roku, tedy v době srážek ze mzdy na daně, z 12.000 zaměstnaných dělníků bylo postiženo úrazy 2630. Kdežto všeobecný průměr úrazů je 6·7%, ve Škodových závodech je 21·9%. Z této statistiky o prolité dělnické krvi dovídáme se také zajímavý fakt, že totiž: "Poválečný vývoj Škodových závodů nejde jen směrem zvýšené centralisace a normalisace výroby", jak vyslovil se 14. ledna 1925 zástupcům užší komise Velké Plzně a zástupcům tisku ředitel Havránek, nýbrž že jde také směrem o více než 300% zvýšeného vraždění a mrzačení dělníků v porovnání se závody ostatními.

Tyto strašlivé číslice ze Škodových závodů odhalují clonu z vykořisťování oněch 12.000 proletářů, zaměstnanců tohoto světového kapitalistického podniku. Kdo prakticky tento vražedný systém neprožil, nemůže si ani zdaleka učiniti představu o tom, co to je, býti vřazen do výrobního procesu v nynější periodě kapitalistické racionalisace.

Čtu-li tak často v tisku nebo slyším-li s tohoto místa pronášeti často drzé výpady proti dělnické třídě, vždy si myslím, že by takového ničemu, otírajícího si svou špinavou hubu o pracujícího člověka, nemohl stihnouti spravedlivější trest, než kdyby ho dělníci přinutili, aby musil s nimi ve Škodovce pracovati. (Výborné!)

Sám jsem prožil ve Škodových závodech dobu žlutého kursu před válkou, avšak to byl ještě ráj proti tomu stavu, v jakém dělnictvo tohoto podniku je nuceno nyní žíti a pracovati. Řeknu-li, že mimo trest na svobodě, k němuž Škodovka ještě nemohla sáhnouti, byla rakouská militérka pravým posvícením proti peklu, jež prožívá Škodovák nyní, pak docela nepřeháním. Ve Škodových závodech jsou trestáni dělníci peněžitou pokutou proto, že v době pracovní strčili do úst švestku a byli při tomto "zločinu" přistiženi. Znám případ, kdy zmíněný již ředitel Havránek náhodně vešel do kanceláře a přistihl úředníka, když jedl kousek chleba, mazaný máslem. "Co to děláte?" - "Jím", odpověděl přistižený úředník. - "A proč?" - "Protože mám chuť." - Pro tento zločin byl dotčený úředník ze služeb Škodových závodů okamžitě propuštěn. Za Rakouska ani na vojně nestál voják 4 hodiny v "haptáku", aby nesměl něco snísti, když měl jídlo právě u sebe. Tento režim jest teprve za republiky v plzeňské Škodovce, v jejíž správní radě sedí jeden z předních vůdců československé sociální demokracie.

Stejně briskně, s pravou kapitalistickou bestiálností, postupuje se proti dělníkům nemocným, třebaže na veřejnosti koketuje se s masarykovským humanismem. Škodovka zřídila před časem t. zv. Šimonkův fond pro nemocné a zestárlé. Všechen měšťácký a sociálpatriotický tisk pěl při této příležitosti chvalozpěvy nad jejím sociálním cítěním. Toto cítění projevuje se nyní v tom, že podle pověstného §u 82, odst. H, živnostenského řádu propustila v poslední době 74 nemocných dělníků, kteří právě v jejích závodech se zmrzačili či onemocněli. Stejně tak bezohledně vyhazuje z práce dělníky přestárlé.

Na oněch 10 pracovních dnů, které, jak jsme vypočetli, pracují Škodováci každý rok na daně, připadá 88 úrazů. I svou krví přispívá tedy dělník kapitalistickému státu na jeho daně. Na tomto vražedném systému, jaký ve Škodovce od převratu je domovem, podílí se také sociálně-patriotičtí vůdcové obou směrů. Ve své službě buržoasii neznají mezí, slouží jí stejně ve vládě či v blahovolné oposici jako v závodech. Krok za krokem navlékali celé dělnické třídě a především demokracií a humanitou opájeným Škodovákům chomout a učinivše z nich nástroj "konstruktivního" socialismu,vrhli je do té bídy, ve které jsou dnes. Sloužili nejprve Pik, Krombholz a svedli pak na tuto cestu i ostatní podvůdce, ze kterých správa závodu vyrábí mistry a úředníky. A proto krvavou satirou je vtip, který při volbách do závodního výboru koluje mezi Škodováky: "Škodovka je podnik ryze demokratický, vždyť už zas si jdeme zvoliti mistry."

Komunisté na této pro ně tak nepříznivé půdě vydrželi nápor spojených nepřátel pracující třídy. Přes četné oběti na svých existencích krok za krokem přesvědčují Škodováky, že jen vymaněním se z maloměšťáckých ilusí a postavením se na stanovisko třídního boje mohou zastaviti své stále ještě pokračující zotročování.

A takové poměry, o jakých z vlastní zkušenosti zmínil jsem se o Škodovce, jsou i v jiných podnicích, pro něž tento "vzorný" světový podnik je příkladem. Do těchto bídných poměrů pracujícího lidu přichází ještě stát s novým břemenem, neméně těžkým, než jsou hladové mzdy, nezaměstnanost, kapitalistická racionalisace - s daní ze mzdy. K posouzení třídně buržoasního charakteru předložené vládní osnovy poslouží nám mimo jiné srovnání daňového zatížení pracujících vrstev, které má býti touto reformou uzákoněno, s daňovým zatížením těchto vrstev v sovětském svazu.

Vládní předloha československá počíná u daně ze mzdy srážkami u 193 Kč týdenního výdělku. Avšak z hrubé týdenní mzdy 294 Kč platí se již Kč 2·50 týdně, t. j. 130 Kč daně ročně, resp. u ročního příjmu 20.400 Kč je zdanění již 234 Kč ročně. Naproti tomu v Sovětském svazu tento příjem zdanění také ještě nepodléhá. U 20.430 Kč bude platiti náš dělník nebo jiný zaměstnanec 260 Kč daně, kdežto v Sovětském svazu pouhých 119 Kč jako v první a nejnižší stupnici daňové.

Živí-li ruský dělník nebo zřízenec více než 2 osoby, t. j. ženu a 1 dítě, platí při výše jmenovaném příjmu pouhých 89 Kč na dani ročně. Z důchodu 23.292 Kč bude platiti u nás dělník nebo úředník 546 Kč ročně na dani ze mzdy, v Sovětském svazu pouze 196 Kč, t. j. méně o 350 Kč, a živí-li více než 2 členy rodiny, pouhých 147 Kč. Platí tedy ruský dělník nebo úředník při stejném počtu rodiny a příjmu jako u nás méně o 390 Kč na daně. Tyto úlevy pro rodiny v Rusku o 25% daně jdou až do 4000 rublů příjmů, t. j. do 68.000 Kč.

Ovšem naprosto obrácený poměr je u zdanění u kapitalistů. Při příjmu 400.000 Kč zdaňují se u nás touto předlohou kapitalisté pouhými 16%, v Sovětském svazu 31%. Avšak hned od 400.000 Kč důchodu zdaněn jest kapitalista v Rusku 45% daně. U nás podle této vládní předlohy až ve stupnici 5 mil. Kč zdaňuje se pouhými 27% a teprve příjem přes 5 mil. Kč zdaňuje se 29% Podle vládní předloh bude 5milionový kapitalista u nás platiti 1,400.000 Kč daně. V Rusku naproti tomu platí 2,250.000 Kč daně, t. j. pětimilionový kapitalista platí v Rusku o 850.000 Kč více na daních, čili 4 kapitalisté s 5timilionovým příjmem zaplatí v Rusku na daních o 3,400.000 Kč více než u nás, tedy více než platí dělníci Škodovky. Proto mohou býti dělníci v Rusku od daně osvobozeni a u nás musí býti zdaněni.

Proti dosavadnímu zdanění dělá se pětimilionovým kapitalistům nynější předlohou sleva 291.000 Kč. Nejlépe osvětlí praktický příklad, co tato předloha béře pracujícímu lidu a co dává kapitalistům.

Škodovy závody platily r. 1926 na dani 21,911.926 Kč. Podle této předlohy při stejném zisku budou Škodovy závody platiti pouhých 17,980.000 Kč, čili o 3,921.000 Kč méně. Tedy Škodovka bude platiti na dani méně, právě asi o tolik, kolik zaplatili na daních její dělníci.

V tom je právě podstata celé daňové reformy. Kapitalistům, kteří téměř 90% svých příjmů zamlčují, k zdanění nepřiznávají, vláda touto předlohou cpe ještě další miliony snížením daňových sazeb a tím jenom potvrzuje, že jejich švindle v okrádání státu o daně byly ještě malé, že měli krásti víc, a poněvadž nekradli, tedy vláda jim to nyní zákonem bude vraceti. Taková je tendence této předlohy pokud se týká buržoustů. Úplně opačná je pokud se týká lidu pracujícího vůbec a pokud se týká lidu pracujícího za mzdu zvláště.

Je pravdou, že stát ke své existenci potřebuje určitý zdroj příjmů a jestli buržoasní vláda od povinnosti platiti daně osvobozuje právě buržoasii, tu buržoasii, jíž tento stát náleží, jehož orgány tuto buržoasii chrání, jí slouží, pak musí pochopitelně tento zdroj příjmů pro vydržování státního aparátu převaliti na jiné, a to je potom na lid pracující. A aby tento důchod nemohl zdanění unikati, jako uniká důchod kapitalistů, proto vláda přichází s předlohou, která zdaňuje mzdu, a kapitalistům, kteří sami stát o daně okrádají, dává právo vybírati daně od dělníků, aby ani jediný haléř mzdy zdanění neunikl. Vláda buržoasie nachází si spolehlivějšího exekutora, totiž fabrikanta, který zadrží část mzdy dělníka, s níž bude ještě měsíce obchodovati a vydělávati, třebas dělník se svou rodinou nebude míti co jísti.

Při starém způsobu ukládání daně již ze získaného příjmu ani exekucí nebyly berní úřady ze dvou třetin s to, od dělníků daně vynutiti, neboť v jejich domácnostech mimo řady hladových dětí, nebylo čeho zabaviti. Tak tedy daní ze mzdy mají polohladoví dělníci zaplatiti to, co je buržoasii slevováno, neboť ne kapitalisté, podle terminologie důvodové zprávy a podle všech dosud přijatých a připravovaných zákonů buržoasní vlády, ale hladoví dělníci a jejich příslušníci mají cítiti povinnost ke státu. Proto se zdaňuje mzda, zdaňují se také všechny ostatní příjmy, jako nemocenská podpora, úrazové, vdovské a sirotčí důchody.

Korunu této ukládané povinnosti ke státu posazuje vláda svojí předlohou, osvobozující od placení daní důstojníky, župany a náčelníky politických správ.

Vláda, aby něčím odůvodnila své lupičské tažení proti pracující třídě, mermomocí dokazuje, že i žebrák má ze svého, třeba vyžebraného důchodu platiti daň, aby cítil povinnost ke státu, ale funkcionářům, v jichž rukou nalézají se osudy milionů občanů tohoto státu, tato povinnost ke státu se neukládá A vláda nachází opět za vlasy přitažený důvod, že tyto vrstvy nepožívají buď volebního práva nebo nemohou býti voleny do zákonodárných sborů a proto prý je také spravedlivé, aby ani daně neplatily. Ale ani tento švindl se vládě nepodařil. Vždyť daňová reforma nevylučuje z placení daní ani občany do 21, resp. do 24 let, jež vylučuje již chystaná reforma o okresních a zemských výborech z volebního práva. Také politické provinilce, jež měšťácké třídní soudy zbavily volebního práva, daňová předloha od placení daní neosvobozuje. Tohoto privilegia používají jen četníci, generálové, vysoká byrokracie, jako nejvěrnější sloupové buržoasního násilí. Ti povinnost ke státu cítit nemusí. Jaká to logika buržoasní vlády, která se hotoví k dalšímu zvětšení a uzákonění té bídy, do níž pracující lid uvrhla!

Jsme toho názoru, že nikdo nemá práva nutiti pracujícího člověka k placení daní dokud se řádně nenajedl a neoblékl, dokud řádně nebydlí, dokud není o něho náležitě postaráno v případě nezaměstnanosti, nemoci a stáří. Pracující člověk už tím, že svojí prací, dříve než se sám nasytil, živí všechny buržoasní pijavice, platí daň více nežli dostatečnou. A proto budeme nejen hlasovati proti této předloze, ale budeme burcovati lid k odporu i po jejím uzákonění. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Honzl. Dávám mu slovo.

Posl. Honzl: Slavná sněmovno! Obrovské dílo, o jehož projednání jde, reforma daňová, co do svého významu může se rovnati jedině zákonu o pozemkové reformě, jímž vnesena spravedlnost do rozdělení majetku půdního a odstraněny křiklavé rozdíly mezi drobnými příslušníky našeho stavu a těmi, kdož držením latifundií a nepřímým poměrem k půdě neodpovídají intencím demokracie a moderní době.

Jestliže pozemkovou reformou a jejím provedením zabezpečili jsme drobným lidem kus chleba vyrobeného z vlastní půdy, sloužili jsme zásadě spravedlnosti. Uzákoněním reformy daňové sloužíme rovněž principu demokracie a spravedlnosti, jakož i myšlence státní, protože zákonem tímto má se nastoliti spravedlivé poměření občanstva státem vzhledem k jeho poplatní kapacitě a nosnosti, má se nastoliti rovnost občanstva vzhledem k povinnostem, vyplývajícím z různosti majetku, výdělku a důchodu, ale, což neméně nutno zdůrazniti, má se zjasniti a na základě důvěry upraviti poměr občana k republice, jež na jedné straně dává občanstvu vše, čeho v životě svém a k jeho zajištění potřebuje, a na druhé straně žádá od svého občana, aby přispěl daněmi k úhradě velikých státních výdajů.

Nastolí-li se reformou daňovou pořádek ve finanční správě státu, provede-li se jasnost a určitost v předpisování daní, odstraní-li se steré nedostatky a křiklavé chyby, namnoze i svévolné v praksi berních správ a berních úřadů, nastane uspokojení širokých vrstev poplatnictva a finanční úřad státní nebude postrachem a předmětem zášti a nenávisti jako byl doposud, což jistě nepřispívalo k sílení a utužování myšlenky státní, bez níž byly by fundamenty státu příliš labilní.

Co stesků a nářků slýchali jsme my, kdož veřejně pracujeme a zastupujeme zvláště venkovský lid, při dosavadní daňové nejistotě, svévoli a při notorických nepořádcích. Jak měl na př. chudý venkovský člověk míti důvěru ke státu a jeho úřadu, když nikdy nebyl jist, i když řádně podle předpisů platil daně, zdali zítra nebo pozítří nedostane novou složenku berního úřadu s celou rubrikou čísel, bez označení, oč jde, a když při jeho poptávce na úřadě dostávalo se mu briskního sdělení, že zaplatiti musí bez ohledu na to, že dříve bylo mu sděleno a potvrzeno, že do jisté lhůty jest s úřadem vypořádán. Jak bylo člověku, který chtěl míti rád svůj stát, když měl v ruce potvrzení o zaplacení některého daňového předpisu, a dostal na předpis této již zaplacené daně novou upomínku a pohrůžku, že daň již zaplacená bude na něm exekučně vymáhána. Takových případů máme každý ze své praxe celou řadu. Jak bylo venkovským nemajetným lidem, když dostávali za celá léta najednou předpisy daní v částkách často rovnajících se celému jejich mobilnímu majetku a mnohdy i z let válečných nebo úzce popřevratových, když nemohli, nemajíce zápisů a dokladů, řádně se brániti a odvolati? Jak bývalo lidem a jak sloužilo morálce a teplému poměru k republice, když baráčník byl fendován, exekvován, zatím co jiní, vyslovení boháči, dostávali slevy a odpisy v částkách mnohatisícových? Jak měl věřiti úřadu, státu poplatník, který vinou nepořádku berních orgánů a úřadů byl nucen platiti tentýž předpis dvakráte? A co měl konečně říkati nemajetný poplatník, který měl za státem sta a tisíce přeplatků na dávce z majetku, z nichž nedostal ani haléře úroku a sám z předepsaných daní musel platiti 10% a potom 7% úroků z prodlení? Nepořádky, anarchie a nejistota ve finanční správě, ne vždy zaviněná vinou úřednictva, ale často nedostatkem úředníků a přetěžováním jich se strany úřadů nadřízených, stavěly finanční úřady republiky v očích občana do světla nepříznivého, a když tu a tam slýchali jsme nenávistnou kritiku státu a jeho řízení z úst prostých lidí, velmi často bylo to zaviněno poměry ve finanční správě, jež jsem letmo vylíčil. A proto vítáme jménem venkovského lidu předlohu zákona, který přinese podstatné zlepšení, pořádek, jistotu, který předepíše přesný směr ve zpoplatňování, v ukládání daní a jejich vymáhání, který přijde do změněných poměrů, kdy na berních správách setkáme se s čistými stoly, nezatíženými spoustou rekursů a stížností a nedoměrků za řadu let. A tu budiž jasně prohlášeno jménem venkovského lidu a právě jménem toho lidu, který nejtíže nese průběh a následky mnohých krisí, horského lidu venkovského, že náš člověk, třeba neujišťoval denně o své lásce ke státu, má svoji republiku upřímně rád, zná své povinnosti vůči ní, ví, že daně platiti musí a také daně platiti chce a pořádek a jistotu v daňových věcech uvítá právě on nejhoroucněji, protože staré chyby on sám nejtíže nese. (Výborně!)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP