Úterý 3. května 1927

O zadlužení okresů v Čechách možno uvésti: R. 1925 mělo všech 213 zastupitelských okresů dohromady 825 mil. Kč dluhů, takže na jeden okres připadaly průměrně téměř 4 mil. Kč.

Opatření, která zavádí zákon, jsou: omezení samosprávných přirážek, schvalování přirážek nadřízenými úřady, zavádění zvláštních obecních dávek a poplatků, omezení při uzavírání nových zápůjček a konečně zařízení zvláštního vyrovnávacího fondu, kterého má býti použito k udělování příspěvků obcím a okresům na úhradu jejich vydání.

Regulování samosprávných přirážek nutno vítati, poněvadž ze samosprávy v každé zemi tvoří se jistý celek, provádí se určité nivelisování samosprávných břemen, nutí se k úspornosti a hospodárnosti a čelí se přetěžování chudých oblastí. Nutno ovšem počítati s danými fakty a na základě toho možno konstatovati, že velké části obcí a okresů stanovený limit 200% a 110% nestačí a že nestačí ani zvýšený limit 300% u obcí a 150% u okresů pro případ amortisování a úrokování dluhů. A tu táže se právem naše samospráva, co bude dále následovati. Podle intencí zákona má nastati především krajní úspornost v obcích a okresích, která bude ovšem míti často též velice stinné stránky a povede k omezování i důležitých a potřebných úkolů. Dále má nastoupiti ve zvýšené míře ukládání zvláštních obecních dávek a poplatků, zejména ze zařízení sloužících jednotlivým kategoriím občanstva. A když se toto vše vyčerpá a nestačí, nastoupí se cesta k vyrovnávacímu fondu. Tento vyrovnávací fond však na první pohled zdá se býti příliš nepatrný, než aby mohl stačiti na uspokojení velikého přívalu žádostí, který jistě nastane se strany obcí a okresů. Myšlenka vyrovnávacího fondu sama o sobě je dobrá a jest jen třeba ještě ji náležitě usměrniti. K tomuto vyrovnávacímu fondu odnášejí se naděje dvou skupin interesovaných obcí a okresů. Především jsou to samosprávné svazky, které jsou přetíženy úvěry a spoléhají na příspěvky k účelům amortisování a úrokování těchto dluhů. Na druhé straně jsou to obce a okresy, které, majíce malou daňovou základnu a tudíž skrovné finanční prostředky a zdržujíce se dluhů, hospodařily krajně úsporně, nepodnikaly žádné investice a zůstávaly v každém ohledu pozadu za skupinou prvou. Kdyby měl vyrovnávací fond se zplna obraceti jen ve prospěch skupiny prvé, totiž ve prospěch předlužených obcí a okresů, byla by to křiklavá jednostrannost, uváží-li se, že tyto svazky mají z provedených investic účelná zařízení a podniky, které do budoucnosti mohou býti dobře výnosné anebo jinak národohospodářsky užitečné. Velmi dobře víme, že tyto dluhy povstaly často z nákupu domů, nákupu zbytkových statků, staveb plynáren, elektráren atd., a nyní mělo by dojíti k tomu, aby stát - to znamená vlastně celek - těmto interesovaným obcím a okresům ještě tyto dluhy zaplatil.

Větších ohledů zajisté zasluhuje druhá skupina obcí a okresů, která při slabé daňové základně zůstala pozadu ve svém podnikání; nyní bude omezena limitem přirážek a nemožností uzavírání zápůjček v jakémkoliv podnikání. A tu nelze přehlížeti, že takovýchto chudých a zaostalých oblastí máme ve státě velice mnoho a že je spravedlivo, aby stát obrátil k nim v prvé řadě zřetel.

Nutno přiznati, že daňová základna, pozůstávající z daní výnosových, je něco více méně nahodilého podle toho, jak se kde usadil průmysl a obchod, a obyvatelstvo ve státě má nárok, aby přiměřeně stejnoměrně byly upravovány jeho poměry a potřeby veřejné, jako budování školství, komunikací, sociálních a zdravotních institucí atd. Vždyť naše místní samospráva i v těchto zanedbaných oblastech platí na vydání prospívající celku, jako na stavbu silnic, mostů, škol, uhrazuje chudinství a j. a proto také celek, stát, má za úkol, aby přispíval k vyrovnání těchto velkých rozdílů v daňové základně.

Jak velké jsou rozdíly mezi daňovou základnou různých okresů a obcí, možno posouditi z toho, že v Čechách podle stavu z roku 1925 měli jsme 14 okresů, které mají větší základnu než jeden milion Kč, naproti tomu jsme měli 45 okresů, které mají daňovou základnu jenom do 200.000 Kč. A při tom nutno zdůrazniti, že tyto chudé a zaostalé kraje byly dosud těžce zanedbávány, že panuje tam zpravidla hospodářská tíseň, kulturní opožděnost a přímo sociální bída, hospodářský život upadá, nastává odlidňování a zkrátka všechny neblahé zjevy stísněných poměrů ohrožující vážně i zájmy celku. Pomáhati těmto chudým a zanedbaným krajům je daleko důležitější s hlediska národohospodářského a celostátního, než sanovati někde, ať již rentabilně nebo nerentabilně nadělané dluhy. Proto klademe na to velkou váhu, aby vyrovnávacího fondu bylo v prvé řadě používáno ku podpoře obcí a okresů finančně slabých, zejména s malou daňovou základnou. Takovýto postup přispěje k hospodářskému rozvoji těchto oblastí a poslouží tam všem vrstvám obyvatelstva a všem výrobním odvětvím, zemědělství, obchodu, živnostem, průmyslu a pracujícímu lidu. Bude to akt nejen hospodářské účelnosti, ale i sociální spravedlnosti a státnické prozíravosti usilující o stejnoměrné posílení všech oblastí ve státě.

Tato kapitola úpravy finančního hospodářství naší místní samosprávy nesmí býti poslední a musí dojíti dále k tomu, aby ona břemena, která mají povahu všeobecnou a jsou podnikána ve prospěch širších zájmů nebo celku, byla sňata z beder naší lokální samosprávy a byla přenesena na vyšší svazky, zejména na země a stát. To platí zejména o vydáních na komunikace, chudinství a jiné zdravotní a sociální úkoly.

Po projednání reformy daní přímých jeví se naléhavá potřeba přikročiti též k revisi našich daní spotřebních. Tyto daně jsou důležitějším zdrojem státních příjmů než daně přímé, poněvadž jejich sazby byly zvýšeny na niveau velice značné. Avšak také o těchto daních spotřebních platí všechny úvahy o únosnosti objektivní, posuzované s hlediska dotyčného průmyslu, jakož i o únosnosti subjektivní, posuzované s hlediska konsumentstva. A tu nutno konstatovati, že některé daně, jako z cukru, z lihu a z piva, dosáhly výše, která dotýká se velice nebezpečně zájmů jak průmyslu tak i konsumentstva. U daní spotřebních dostavuje se také ten zjev, že přemrštěné vypnutí jejich sazeb vede k omezení konsumu, takže ztrácí také finanční správa. Nejlepší doklad toho jest u daně lihové, která byla zvýšena roku loňského neúměrným způsobem, a konečný výsledek je ten, že poklesl úžasně konsum, státní pokladna nejen že neobdržela očekávané zvýšení příjmů, nýbrž ztratila i značnou část z dřívějších výnosů, konsument má dražší ceny, výrobce menší výdělek a tudíž i dražší výrobu. Zkrátka všichni zúčastnění, stát, konsument i producent, všichni byli biti, všichni prodělali a jsou na tom hůře, než byli před zvýšením této daně roku loňského v červnu.

Kvota daně na tomto zboží dosahuje neúměrné výše, jako u lihu 73% ceny zboží, u cukru 35 až 40%, takže konsumenti stěžují si vtipně na to, že nemohou již tímto způsobem dále píti, pojídati daně. Daň z piva není vlastně daní spotřební, poněvadž se vybírá u výrobce a při jednotné sazbě zatěžuje neúměrně malé a střední pivovary, které pod její tíhou spějí k úpadku. Je nutně třeba, aby tato daň z piva byla odstupňována progresivně, jak tomu bylo za Rakouska-Uherska a jak tomu je dnes ve všech státech, zejména též v Německu, aby takovýmto způsobem byla umožněna existence malým a středním pivovarům.

Při projednávání daňové reformy pokládáme za nutné, abychom obrátili pozornost vlády a jmenovitě pana ministra financí též na vybírání dávky z majetku a přírůstku na majetku. S hlediska zemědělského vytýkáme s největším důrazem jednostrannost finanční správy, že dávka ta byla s urychlením vyměřována především našim zemědělcům a také od nich s největší bezohledností byla vymáhána, takže v celku je tato dávka v zemědělství již úplně zaplacena. Naproti tomu bylo velmi liknavě a se značným zpožděním postupováno oproti průmyslu, jehož splátky na tuto dávku jsou poměrně dosud nepatrné. Z toho důvodu žádáme, aby vláda předložila Národnímu shromáždění přesný výkaz o této dávce, a to jak o jejím předpisu, tak i o dosavadních splátkách, odděleně dle jednotlivých skupin poplatníků a interesentů. Mimo to se žádá, aby byl svolán zvláštní kontrolní sbor k tomu účelu zřízený, aby celý materiál byl podroben náležitému přezkoušení.

K závěru prohlašuji za klub republikánských poslanců, že vítáme daňovou reformu jako první a důležitý krok na cestě za programem pro ulehčení veřejných břemen našim poplatníkům, který se podniká ku podpoře všech odvětví domácí výroby a tudíž pro povznesení života hospodářského i sociálních poměrů ve státě.

Z toho důvodu projevujeme souhlas nejen s osnovou zákona o daních přímých, nýbrž i s osnovami s ním souvisícími, totiž s osnovou zákona o finančním hospodářství samosprávných svazků a s osnovou zákona o stabilisačních bilancích. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Cibulka.

Posl. Cibulka: Vážená sněmovno! V této předloze podle důvodové zprávy je vytýčena zásada, že každý občan má míti možnost platiti daně, t. j. konati svoji národní povinnost. Podle §u 341 se vyznačuje, že sjednané dohody, aby přímou daň nesla místo poplatníka zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou právně účinné. Je to tedy pokračování zákona č. 394 z r. 1922, kdy tímto zákonem státní a veřejní zaměstnanci byli nuceni platiti daně. To znamená, že tato povinnost přešla na státní a veřejné zaměstnance. Ale na jedné straně uložena jim daňová povinnost, a tím i zatížení pro jejich rodiny, na druhé straně byly jim sníženy mzdy. To znamená, že jejich poměry byly ještě zhoršeny a nebylo splněno to, co bylo očekáváno od zástupců vlády, že drahota bude klesati. Ale jest viděti, že drahota roste dále a mzdy a příjmy klesají. Nyní totéž, co na státní a veřejné zaměstnance, přichází i na zaměstnance v soukromých podnicích; to znamená, že v tomto státě každý občan má plniti svoje povinnosti vůči státu, ale že práv nemá žádných.

Po převratu, kdy ještě nedošlo k uskutečnění dělnických a socialistických požadavků, byl zákonem stanoven dělnický svátek 1. května jako svátek dělnický. To znamenalo, že dělníci, všichni proletáři a každý občan, který oslavuje 1. květen, nemá býti žádným způsobem pronásledován ani trestán. Ale nesmíme zapomenouti, že to bylo právě v době popřevratové, kdy se to stalo skutkem proto, aby byla dělnická třída uspokojena. Očekávalo se, že dělnické požadavky a hesla vývojem v krátké době také se splní. Ovšem to byly předpoklady a naděje. Můžeme říci, že dělnická třída ve značné části - zejména nacionálně založená - domnívala se, že sliby a hesla, které byly po převratu činěny, také splněny budou. Buržoasie po převratu měla dosti ochoty slibovati. Ale dělníci se přepočítali, neboť zapomněli, že jakmile buržoasie se jen trochu upevní, bude se snažiti místo plnění požadavků zrušiti výhody a vymoženosti, které byla nucena slibovati po převratu ze strachu před většími následky, ze strachu, aby dělnická třída nešla až do důsledků. V poslední době jsme byli svědky také takového útočení celé měšťácké třídy na dělnickou veřejnost, a to na pražské elektrikáře pro oslavu 1. května na pražské tramwayi.

Pražští elektrikáři již od roku 1918 každým rokem oslavovali 1. květen celodenním klidem práce a jsou odhodláni tak jako letošního roku přes odpor buržoasie i pro příští léta oslavovati dělnický svátek tak dlouho klidem práce, dokud nebude zakřiknuta buržoasie ve svých útocích proti celé dělnické třídě a dokud nebudou uskutečněny socialistické požadavky. Měšťácká veřejnost tu a tam prohlásila, že cítí s elektrikáři, že cítí se zřízeneckou veřejností, ale při žádné příležitosti nedala to na jevo, při žádné příležitosti elektrikáři a celá dělnická veřejnost té lásky nepoznala, naopak přesvědčila se, že kde buržoasie má dosti síly, tam ukáže pravou svoji lásku a cítění s pracující třídou.

Pražským elektrikářům již od převratu byl slibován služební řád, byla jim slibována úprava poměrů v pensijním zaopatření, ale dosud se tak neděje, naopak chci poznamenati, že poměry se ještě horší. Fakt je, že před válkou se nikdy nestal takový případ, aby zřízenci elektrické dráhy, kteří přišli k podnikům na základě lékařské prohlídky úplně zdraví, následkem vyčerpání sil a ztraceného zdraví u elektrických podniků byli propuštěni, jako se děje v poslední době v té naší humanitní republice.

Proto také pražští elektrikáři vědí, co mají očekávati, a proto považují za svoji povinnost protestovati proti tomuto zlořádu, proti těmto útokům buržoasie na dělnickou třídu. Pražští elektrikáři vědí, že útok, který byl namířen proti nim, byl útokem na celou dělnickou třídu a vědí, že kdyby se buržoasii podařilo dnes zřízence elektrických drah rozvrátiti, zlomiti jednotu proletářské rodiny bez ohledu na kategorie, že by buržoasie chtěla příštím rokem vyřaditi zase další třídu a kastu lidí, jen aby tu dělnickou solidaritu rozrazila. Letos jste, pánové z buržoasních řad, měli odvahu, nabízeti zřízencům elektrických drah, aby alespoň odpoledne jezdili a jevili jste najednou plno ochoty a říkali jste: "Nic na vás nechceme vydělati, co utržíte, zůstane vám, jen jezděte." Když se však zřízenci dovolávají uskutečnění svých požadavků, svého práva, pak neříkáte: "Dáme vám, co chcete," nýbrž odmítáte každý návrh, který směřuje k zlepšení poměrů pražských elektrikářů. Dávají se samé sliby, věc se oddaluje a v nejkrajnějších případech, když zřízenci naléhají na správní radu, správní rada se z toho vyzuje velmi lehce, když řekne: "Jsme odkázáni, zda to ministerstvo železnic schválí." To znamená pro nás, zřízence elektrických drah, že nemáme co činiti pouze se správní radou, nýbrž že jsme odkázáni i na ministerstvo železnic, které zejména v poslední době před 1. květnem nejvíce útočilo na pražské elektrikáře a činilo jim výhrůžky, nebudou-li jezditi. Máme-li dnes příčinu stěžovati si na nesnesitelné poměry, nese na tom největší vinu samo ministerstvo železnic od doby převratové až dodnes. Proto nechť se nikdo nediví, že pražští elektrikáři nepodlehli útokům a intrikám, které se děly. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.)

Zajímavo jest sledovati dnešní i včerejší časopisy měšťáckých stran. Zřízenci byli štváni proti nám, kteří jsme je poctivě vedli a kteří je povedeme i do budoucna, že jsme se dopustili podvodu. Já však s tohoto místa prohlašuji, že co jsme napsali ve zvláštním vydání "Jednoty" o rozhovoru s p. min. radou dr Bartošem, zakládá se na pravdě. Sám jsem byl svědkem toho, když řekl, že dělnický svátek jest svátek zákonem stanovený a že tudíž nikdo nemůže býti pro oslavu 1. května trestán, když dosud ještě ten zákon trvá a není změněn.

Vy máte dnes náhodou většinu, ale pamatujte si, i když byste si zákon přizpůsobili, abyste změnou tohoto zákona mohli podlamovati dělnickou solidaritu, že pražští elektrikáři, kteří byli dosud nejvlastenečtějším elementem, který pochopil, kam jste ho s vaší láskou k národu a vlasti dovedli, a proto nejen pražští elektrikáři, nýbrž i dělnická třída dovede si ten dělnický 1. květen udržeti za každou cenu.

Vážené shromáždění! Mýlí se každý, kdo by se domníval, že by se mohlo postupovati dále tím způsobem jako dosud, že nadále je možno, aby se dělnictvo a celá dělnická třída dala vésti pod různými falešnými vlasteneckými frásemi jenom proto, aby buržoasní kapitalistická třída mohla nadále dělnictvo utlačovati a z něho těžiti. A, pánové z národní demokracie, je charakteristické, že v tomto boji pražských elektrikářů neprohlédli jenom - jak jste psali ve svých časopisech - zaměstnanci organisovaní v socialistických řadách, nýbrž i zaměstnanci z vašich vlastních řad, neboť 50% příslušníků národně demokratické organisace zůstalo s námi solidárními a jenom několik málo jednotlivců šlo jezditi. A co to bylo za lidi? Pánové, uvědomte si, jak služba pražských elektrikářů je těžká, uvažte, že zřízenci, kteří konají delší dobu služební, nejsou již schopni plně vykonávati službu, poněvadž tato služba působí nepříznivě jak po stránce fysické, tak i duševní. Nejméně 50% je těch, kteří již ve 20 služebních letech musí buď jíti do pense, nebo zemřeli, nebo musí žádati o lehčí zaměstnání. Je celá řada těch, kteří vaším režimem a vaší nesvědomitostí jsou tak zdeptáni, že již dnes nejsou schopni vykonávati službu jako řidiči a průvodčí, a proto z obavy, aby netrpěli oni a jejich rodiny hlad, propůjčili se k této stávkokazecké službě, aby se mohli státi podúředníky, v čemž vidí ulehčení ve svém zaměstnání nebo zlepšení své existence. Ale většina pražských elektrikářů ví, že to může prospěti jenom několika málo jednotlivcům, ale že celé té zřízenecké veřejnosti v počtu dnes již skoro na 3000 nemůže stačiti, aby si chtěli zlepšiti své existence, zajištění a ulehčení ve své službě tím, že by dělali stávkokaze nebo všelijaké takové špiclovské služby proto, aby se stali podúředníky atd. Zřízenci pražských elektrických drah vědí, má-li se jich postavení zlepšiti, že mohou tak udělati jen když ukáží svoji sílu, neboť vědí, že co si bojem nevybojují, od nikoho z lásky nedostanou. A proto pražští elektrikáři - a to právě nejvíce mrzí buržoasii a celý ten kapitalistický svět - pochopili, že nemohou ničeho očekávati od buržoasie, od lásky těch, kteří jim toho naslibovali, ale nic nedali. Pražští elektrikáři vědí, chtějí-li, aby se jich poměry zlepšily, že nemohou spoléhati na nikoho jiného než na dělnickou třídu. A proto také oni zůstali solidárními dělnické třídě dnes a zůstanou solidárními i do budoucna. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. Macháček. Dávam mu slovo.

Posl. Macháček: Slávna snemovňa! Každá reforma - aby mohla byť úspešnou - má osobné, vecné, lokálne, časové, technické, psychologické a morálne predpoklady. I tá najlepšia myšlienka sa zmarí, vypáli všetko opačne, jestli tieto predpoklady chybujú.

Od daňovej reformy, žiaľbohu, nemôžeme očakávať žiadnych značných úspechov. Čas, pomery, osobné a vecné okolnosti, celý psychologický stav nášho obyvateľstva nie sú vhodné pre hlboko siahajúcu zmenu štátnych financií. Je to charakteristické, že sama dôvodová zpráva to uznáva. Ale miesto toho, aby sa robily zákonodarné a administratívne opatrenia, najprv zabezpečiť predpoklady zdarilej reformy, prikročí sa k tejto reforme. Toto odôvodnenie tak znie, ako predbežná omluva pre očakávané a vopred predvídané fiasko, neúspech reformy. Jednou najväčšou chybou demokracie je, že osoby zmiznú v množstve a tým sama zodpovednosť. Jeden každý činiteľ má tisíc a tisíc možností, presunúť zodpovednosť svoju na neznáme, nevyskúmateľné massy, ktoré sa nedajú ťahať na zodpovednosť. Takéto odôvodnenie je tiež zjavom demokratickej nezodpovednosti. Pán minister financií si už vopred zabezpečuje pre seba výhovorku. Väčšina parlamentu má odhlasovať nový zákon, má možnosť prešmyknúť sa cez tieto nedostatky pomocou týchto argumentov. Výkonným orgánom, ktoré majú prevádzať rodiaci sa nový zákon, takmer do úst sa kladú obhajobné reči - odôvodnenie - že keď budú na zodpovednosť ťahaní pre nedostatky, ako majú zakryť svoju neschopnosť, nesvedomitosť a všetky prechmaty. Táto vnútorná neistota tvoriteľov a osnovateľov nového zákona javí sa v obave, že návrh nesiaha smele a odhodlane na korene nápravy. V zákone sa nachádzajú síce kruté paragrafy, ale v tomto prípade ako v mnohých iných prípadoch krutosť je len záclonou zbabelosti. Práve preto táto reforma koná len polovičnú prácu a jedinou jej zásluhou bude dokázať, že vo skutočnosti ako potrebná je radikálna reforma.

Nech mi je dovolené na dôkaz mojej výpovedi, že pri daňovej reforme "nieto predpokladov úspešnej reformy", uviesť nasledovné. Ani ten najohnivejší opozičný rečník nevyniesol taký zdrcujúci, zničujúci rozsudok nad spravovaním našich financií, ako sám pán minister financií vo svojej dôvodovej zpráve. Roky a roky sa nevyberaly dane, čo sa zaplatilo, nebolo riadne vyúčtované, poplatníci nemohli sa dozvedieť, čo zaplatili, čo sú dlžní a rekurzy neboly vybavené. Tak "pro Pána Boha" - aby som sa po česky vyjadril - čo robila tá ohromná armáda českých finančných úradníkov? A, slávna snemovňa, či na takéto úradníctvo môže sa sveriť táto reforma? Reforma je už sama veľmi ťažkou prácou, vyžaduje ohromných obetí, veľké námahy, nadmiernu prácu. A čo bude s tými starými hriechmi? Logický postup by bol ten, aby sa staré hriechy napravily, staré účty vyrovnaly a potom aby sa prikročilo k obnove.

Zpráva skromne podáva doterajšie nedostatky, ale diskrétne mlčí o príčinách. Nech mi je dovolené, aby som priskočil na pomoc pánu zpravodajovi, aby som doplnil jeho zprávu tým, čo on nechcel, poťažne nemohol uviesť. Prvou príčinou je personál. Povyhadzovali nám, zvlášte na Slovensku, z úradov dobre zapracovaných úradníkov, dali nám ľudí prišlých z Bosny a Hercegoviny, ktorí započali práve opačne konať, ako múdry človek koná.

Reforma znamená život svoj zariadiť znova na zdravšom základe. K tomu je však potrebné akési spytovanie svedomia. To učinili tým, že do berných úradov, kde sa potrebujú prvotriedne sily, prvotriedni odborníci, dali nám analfabetov, úplných neznalcov. A k náprave je potrebná predovšetkým silná, pevná vôľa, silné a pevné predsavzatie a potrebný je akýsi plán. Plán v našom prípade možno určiť len podľa číslic, podľa štatistiky.

Zpráva je však veľmi skromná, keď uznáva, že nemôže poslúžiť potrebnými dátami štatistickými. Ráčte nám, pán minister, umožniť, aby sme mohli nazrieť do kníh a slovenskí úradníci v berných úradoch sa zaväzujú, že sostavia potrebný štatistický materiál, a to veľmi zaujímavý, veľmi senzačný. Alebo hádam boli by vedeli predostrieť potrebný štatistický materiál, ale nechceli.

Jediný spoľahlivý základ, totiž spoľahlivú štatistiku postráda tento návrh. Miesto štatistiky chcú verejnosť uspokojiť odhadom. Z tohoto odhadu vysvitá najlepšie, ako poznajú tu v "matičke" Prahe naše Slovensko. Ostrov Madagaskar alebo Kamčatka je im známejšia ako naše Slovensko, kde už 8 rokov panujú a nemajú o ňom žiadnej správnej informácie. Táto štatistika slúži na zaslepenie očí. Keď pozreme do tejto t. zv. štatistiky, fabrikovanej odhadom, musíme sa trpko zasmiať.

Na Slovensku vraj pripadá 371 Kč na každú hlavu zo štátnych daní a zo samosprávnych len 41 Kč. K tomu dáva ešte dávku z majetku per Kopf 26 Kč, úhrnné bremená, padajúce na každú slovenskú hlavu, by boly 438 Kč. Koho chce zavádzať ten návrh? Azda samého pána ministra, chce zavádzať pánov poslancov, poslaneckú snemovňu alebo ostatných smrteľníkov, daňujúci ľud? Ani jedno nie je možné.

My podľa nášho skutočného vypočítania, nie podľa odhadu a nie na rok 1922, ale na rok 1927 vypočítali sme zaťaženie štátnych daní na 712 Kč. To sú však len štátne potreby. Keď však k tomu pridáme priemer všelijakých obecných, župných (samosprávnych) prirážok asi 400%, bude daňové bremeno bez majetkovej dávky nie 412 Kč, ako nám to odhaduje pán osnovateľ dôvodovej zprávy, ale činí to 3650 Kč. A to je rozdiel, z ktorého sa dá posudzovať nielen neinformovanosť ministerstva financií, ale ešte i istý dolus na zaslepenie každého, kto túto zprávu číta. A na tejto výčitke sotrvávať musíme, lebo sama dôvodová zpráva uznáva, že nemá žiadnych presných štatistických dokladov. A štatistiku robiť z povetria vo vedeckom svete a vo svete štatistických prác je aspoň doteraz neobvyklou a neslýchanou vecou. Sama dôvodová zpráva uznáva nedostatok finančnej štatistiky na str. 195.

Na ilustrovanie, ako vyzerajú potom také výpovede, enunciácie dôvodovej zprávy, nech slúži stať na str. 194, kde hovorí: "dlužno si uvědomiti, že Slovensko a Podkarpatská Rus všechny tyto výpočty a průměry značně strhují".

Keď k predošlým vezmeme ešte štátne dlhy asi 35 miliárd a rozdelíme to počtom obyvateľstva, tu sa vykľuje ešte ďalšie bremeno, ktoré činí per Kopf 2567 Kč. Spočítajúc to, padne na jednu slovenskú hlavu 2567 plus 3560, to činí spolu 6127 Kč. Pripočítajúc k tomu ťarchy, ktoré na nás navalila slávna zeleno-rudá koalícia, a to ten socialistický "blažený rajový" režim vo forme všelijakých sociálnych a antisociálnych poistení a boľševikov vychovávajúcich robotníckych pokladníc, toto bremeno sa ešte o niekoľko sto korún čs. zvýši.

Jedným z najkrikľavejších dôkazov, ako nepripravene sa chystá skok do nového finančného systému nášho štátu, je kapitola o pozemkovej dani.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP