Úterý 23. listopadu 1926

Slavná sněmovno! Jsem poslancem za jižní Čechy a tamějším rodákem a jsem povinen několik slov věnovati svému kraji, o němž mnozí praví, a to často právem, že je to kraj chudý a zanedbaný. O jihočeské otázce mluví se v české veřejnosti již po léta a nyní existuje také jihočeský národohospodářský sbor, který se obírá problémem jihočeského kraje. Právě v těchto dnech pořádá zde v Praze jihočeskou výstavu. Jihočeská otázka má před otázkami ostatních krajů tu nevýhodu, že se sice o ní velice mnoho mluví, ale zpravidla skutek utek. Jižní Čechy byly zanedbávány již za Rakouska, mnoho nářků a stížností bylo po této stránce proneseno, ale celkem marně. Bohužel, že zanedbávání jižních Čech pokračuje také za republiky, ač macešského odbývání jihočeský lid, který je věrným strážcem republiky ve hvozdech šumavských, si nezaslouží..Jižní Čechy mají to neštěstí, že opravdu jsou krajem chudším a ke všemu ještě dnes velice oddáleným od hlavní tepny života, dráhy, která probíhá směrem Plzeň-Praha-Brno-Bratislava. Jižní Čechy jsou této tepny velice vzdáleny a nedostatečné spojení drahou tuto vzdálenost jen ještě znásobuje, a tu nejen já, nýbrž jistě i všichni poslanci kolegové, kteří zastupujeme kraj jihočeský, nemáme vroucnějšího přání, než aby i na tento náš kraj bylo vždy v rozpočtu náležitou měrou pamatováno, aby potřebné železnice, regulace toků řek, mosty atd. mohly býti vybudovány. My Jihočeši jsme skromní lidé, my nezávidíme krajům bohatším, ale konečně přece jen žádáme, aby stát, k němuž konáme své povinnosti, věnoval také nám zvýšenou pozornost. Bude to také v jeho vlastním zájmu a k jeho prospěchu. Svého času vyjádřil se jeden t. zv. legionářský list o jižních Čechách jako o nekulturních a nepokrokových. Pisatel neměl pravdu a psal-li již o jižních Čechách, pak měl napsati: "Ano, u porovnání s jinými kraji v republice zdají se anebo jsou jižní Čechy pozadu, ale čí vinou?" Zda to není vždy ohled na jiné kraje, kde deputace mají blíže do Prahy a státní správa mnohem více vychází vstříc těmto bližším krajům než jižním Čechám?

Pochopíte, mluvím-li o chudobě svého kraje, že činím tak s pocity trpkými, zvláště když vím, že po léta nebylo dbáno volání, které z jižních Čech se ozývalo. Malý příklad: U nás je vesnička, staré sídlo slovanské, historicky památné Doudleby. Vesnice tato rozkládá se na krásném poloostrovu, který tvoří řeka Malše, avšak tato krása po dlouhá léta byla vykupována trýzní a velikými těžkostmi obyvatelstva, které při sebemenším stoupnutí této řeky jest odříznuto prostě od svých pozemků, které všechny leží za řekou. Odříznuto, poněvadž tam není mostu. Při rozvodnění řeky, které zvláště letos bylo abnormální a časté, musejí tamější obyvatelé na trakařích voziti krmení pro dobytek přes velmi nedostatečnou a povodněmi poškozenou lávku. Při trochu značnějším stoupnutí vody s vozem do proudu se odvážiti nemohou. Staly se případy, že proud vody převrhl vůz i s nákladem a odnesl. Obec Doudleby, přesto, že je místem památným a druhdy vévodila jižním Čechám, je dnes poměrně velmi chudá a na postavení mostu z vlastních prostředků není ani pomyšlení. Léta to trvalo, než ozvalo se svědomí odpovědných činitelů a teprve loňské a letošní povodně přiměly je k tomu, že most za pomoci veřejných činitelů bude zde přece snad v dohledné době postaven.

V jiném kraji dávno už bouřlivými demonstracemi byli by si stavbu mostu takového vynutili. To je markantní příklad, jak se řeší otázka jihočeská. Most, který je nutným pro bezpečnost a majetek občanů, který konečně také bude i důležitou komunikační spojkou, musí po léta býti prosbami a tolikerým voláním vymáhán.

Nebo dráhy. Stavíme je na Slovensku, aby hranice naše v případě potřeby byly rychle zabezpečeny. Ale což u nás? Nejsme my také blízko hranic? A máme možnost v případě potřeby dopraviti k nám a po hranicích včas vojsko? Nemáme. Uvádím tento důvod pro stavbu drah v jižních Čechách proto, poněvadž nezmůže-li tento důvod ničeho, pak ani 60tileté volání občanů na příklad po dráze Č. Budějovice-Třeboň-Jindřichův Hradec a na Moravu nesvede ničeho a ani vnukové našich vnuků se dráhy této nedočkají.

Z Č. Budějovic do Prahy resp. do Benešova je trať jednokolejná, ač již dávno měla býti dvoukolejná. Mezinárodní vlaky jsou vedeny tak, aby se vyhnuly metropoli jihočeské, a tak soustavně jsou jižní Čechy poškozovány.

O tom, jak u nás v jižních Čechách je postaráno o regulaci řek a jejich přítoků, už bylo podáno tolik důkazů, že škoda ztráceti o tom dalších slov. Podobně také povznesení zemědělství se nevěnuje v našem kraji se strany státu tolik péče, kolik by bylo třeba. Zapomíná se často na to, že jižní Čechy při rozumné zemědělské politice uvnitř státu mohly by snadno státi se krajem, odkud by zásobována byla velká část republiky masem, máslem, mlékem a podobnými produkty, které chov dobytka poskytuje. Vím, že stát nemůže dělat všechno, mnoho musí učinit zemědělci sami, ale také jsem přesvědčen, že stát musí podati zemědělcům v tak chudém kraji svou pomocnou ruku. Rovněž je třeba, aby na jihočeské silnice, které zejména v některých okresech horských, jako je Č. Krumlov a jiné, jsou ve stavu velmi ubohém, bylo dostatečně pamatováno. Nestačí míti pěkné silnice jen kolem Prahy, je třeba, aby i jiné kraje mohly se pěknými silnicemi pochlubit a ke svému prospěchu jich užít.

Zmínil jsem se o regulaci řek a tu musím ještě konstatovat, že konečně jako z milosti a s velkým prošením dosáhli jsme toho, že se vypisují nabídky na regulaci Vltavy v Č. Budějovicích a to na úseku velmi nepatrném. A nebýti snad letošních pohrom, kdy Vltava i Malše několikráte za rok vystoupily ze břehů a hrozily zaplaviti město Č. Budějovice i s přilehlými okolními dědinami, snad by ještě k pokračování v tomto díle nebylo ani došlo.

Slavná sněmovno, dotkl jsem se jen stručně ovšem některých otázek, jež pro nás v jižních Čechách mají nesmírnou důležitost, a proto jsem uznal za vhodné při této příležitosti tlumočiti naše stesky. Vím, že všechno najednou se dělati nedá, ale očekávám, že otázkám jihočeským věnována bude náležitá pozornost a přijdou-li k projednání návrhy směřující k povznesení našeho kraje, že budou blahovolně podepřeny.

Připomínám ještě jednou, že jižní Čechy a zvláště město Č. Budějovice se svým širokým zemědělským okolím si této pomoci národa a státu zaslouží. Přál bych si, aby v příštím státním rozpočtu i tato stránka jihočeského kraje byla uznána hojnější podporou našeho národohospodářského snažení.

Pro rozpočet na rok 1927 naše strana hlasovati bude, jak jsem již na počátku uvedl, a to proto, že chce, aby stát dostal své a měl z čeho žíti, ale také proto, aby položky, které jsou určeny ve prospěch všeobecného blaha, dostaly svého schválení a mohly býti vypláceny. Žádáme-li, aby stát konal svou povinnost ke svému obyvatelstvu, musíme mu umožniti prostředky, nechceme-li býti demagogy. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Gáti. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Gáti [maďarsky]: Vážené Národné shromaždenie! Prijatie alebo neprijatie rozpočtu nezávisí čiste od toho, čo tento rozpočet obsahuje. Rozpočet má stránku hmotnú i politickú, a štát má hmotné i politické požiadavky.

Strana naša prirodzene rozpočet neprijíma, a to už preto nie, lebo ho predložila občianska vláda a preto, lebo ten rozpočet je triedny. My poslanci Podkarpatskej Rusi môžeme ho prijať tým menej, lebo odhlasovanie rozpočtu znamená zároveň dôveru, dôveru k vláde, ktorá rozpočet predložila. O rozpočte podrobne sa rozhovoríme u príležitosti rozpravy podrobnej.

Srovnajúc ho s rozpočtom roku minulého, vidíme, že určité rezorty obsahujú vyššie položky, kdežto iné proti laňajšiemu roku sú dotované nižšie. Je príznačným, že položky obsažené v rozpočte vo službách centralizmu sú o 8,000.000 vyššie než z roku laňajšieho, tedy na ústredné úrady, četníctvo a policiu vydáva sa viac. Proti tomu na pr. rezortu spravedlnosti dostáva sa v terajšom rozpočte o 1/4 miliona korún menej.

Je nápadné, že pre zemedelstvo je v rozpočte r. 1927 pojatý obnos o 3.5 miliona nižší než ktorý bol pojatý v rozpočte r. 1926, kdežto vieme, že ľud Podkarpatskej Rusi hladuje po pôde a že poctivé prevedenie pozemkovej reformy vyžaduje si veľkých peňazí. Tiež pre rezort sociálnej pečlivosti, pre invalidov a si roty je v rozpočte menej pojaté než roku laňajšieho. Všetko to ukazuje k tomu, že centralizácia rastie, kdežto pečlivosť so strany štátu ubýva. Je bez pochyby, že pomery v Podkarpatskej Rusi sú dnes nesnesiteľné. To nekonštatujeme my komunisti, ale konštatujú to tiež všetky strany z Podkarpatskej Rusi. Voči centralizmu je nespokojnosť v Podkarpatskej Rusi všeobecná. V čom sa tento centralizmus zjavuje? V minulom roku zrušili župy v Podkarpatskej Rusi a utvorili systém veľkých žúp s jedným ústredím. Čo to znamená? To znamená, že na miesto dosavádneho jedného ústredného úradu máme teraz dva, lebo župan musí robiť to, čo rozkáže civilná správa.

Avšak nielen administratíva žúp, ale aj administratíva miest a dedín je odbúraná. Na miesto voleného zastupiteľského sboru spravuje veci obyvateľstva menovaný vládny komisár.

Ukrajinec, Maďar alebo Nemec rodený v Podkarpatskej Rusi sa len veľmi zťažka dostane do úradu. A ten, kto sa do úradu dostane, je len špinou obyvateľstva Podkarpatskej Rusi, lebo len ten najposlednejší človek môže sa toho podujať za podmienok, ktoré sa od tamojších úradníkov požadujú. Obrovské počešťovanie deje se na celej čiare. Viac než 80 % celého úradníckeho sboru skladá sa z Čechov a Moravanov a práve tak je tomu aj u četníctva, policie a finančnej stráže. Avšak ani miesto úradného sluhu nemôže dostať jednotlivec z Podkarpatskej Rusi. To znamená, že tamojší ľud nevie, k čomu má svoje dieťa vychovať, lebo sa nemôže dostať ani do miesta štátneho alebo mestského úradu, ani do miesta profesorského, učiteľského alebo notárskeho. Počešťovanie vo veľkom prevádza sa i vo školách. V miestach kde sú dva českí úradníci, pobádajú občianske živly bohatých sedliakov a židov, aby požiadali o školu českú, a školský referát potom prízvukuje počešťovanie ako vôľu obyvateľstva.

S prideľovaním pôdy prevádza agrárnická strana v Podkarpatskej Rusi kortešskú politiku, lebo pôda môže byť daná len tomu, kto vstúpi do agrárnej strany. To sa vyhlašuje docela verejne ako v dedinách tak v mestách. Vedie to ku zkorumpovaniu ľudu.

Od ľudu požadujú, aby platil dane, konal vojenskú službu, avšak nedajú mu ani elementárné práva. Pozemkovú reformu previedli v nešťastnej forme. Veľké procento zemedelského ľudu Podkarpatskej Rusi je teraz vo veľkej neistote, lebo komu bolo hospodárenie na polovicu alebo tretinu zmenené v peňažný nájom - podľa zákona č. 68/1922, rešp. podľa zákona č. 309/1924 - ten po vypršaní platnosti tohoto zákona, ktoré nastane koncom mesiaca októbra, nevie, či má orať alebo siať na tej pôde, na ktorej on a jeho otcovia už ode desaťročí pracovali ako poddaní a potom ako zemedelci ponechaný v osude poddaného.

Väčšina ľudu Podkarpatskej Rusi je proletárska. Medzi horami tento ľud tak rečeno hladuje, nemajúc príležitosti ku práci. Bolo by smiešné predstavovať si, že Červený kríž bude môcť uľaviť tejto veľkej biede. Obyvateľstvo v horách vie veľmi dobre, že jeho biede môže odpomôcť len vláda proletárskej triedy. (Souhlas komunistických poslanců.)

V dolnozemských vidiekoch deje sa kolonizácia s veľkou rafineriou. Najprv kolonizovali legionárov, dnes prevádza sa vnútorná kolonizácia a v maďarských vidiekoch kolonizujú slovenských kortešov. Poslanci komunistickej strany môžu hrde tvrdiť, že zastupujú veľkú väčšinu slavianskeho obyvateľstva. Rusínov a Ukrajincov kolonizujú na maďarskom vidieku nie preto, aby chudiaci dostali sa k pôde, ale preto, aby pomocou niekoľkých agrárnických kortešov rozbili proletársku jednotnosť národností spolu a v jednom tábore organizovaných. Vieme akých ľudí nakolonizovali v obciach Gát, Báťu a Fornos. 18 povestných agrárnických kortešov vzali do Dercena, ktorí svoje priemerne 1 1/2 jutra činiace pozemky odpredali za úžernícku cenu a v Dercene dostali 260 jutár. Človek sa musí zamyslieť o tom, že prečo sa to vlastne stalo? Táto politika má určitý provokatívny ráz. Chcú totiž dosiahnuť, aby v Podkarpatskej Rusi vybuchla nespokojnosť ľudu a aby potom poukázať mohli na to, že príčinou krvipreliatia sú štvanice komunistické. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Na naprostú neistotu dnešného vládneho režimu ukazuje to, že ani jedinú otázku nechcú riešiť z hľadiska Podkarpatskej Rusi. Podkarpatskej Rusi dostalo sa síce tak zv. ústavných práv podľa medzinárodnej smluvy a ústavného zákona, avšak práva tieto sú len na papieri, lebo nedošiel k uplatneniu ani jediný bod mierovej smluvy alebo ústavného zákona, leda ten, podľa ktorého sedí v Užhorode guvernér bez oboru pôsobnosti.

My máme iné názory o pravach národnostných a ich uplatňovaní, a to je sebaurčovacie právo pre každú národnosť. Každá národnosť má právo rozhodovať o svojom osude. Obyvateľstvo Podkarpatskej Rusi nemohlo rozhodovať o svojom osude, a to tým menej, lebo pri uzavretí mierovej smluvy nebola žiadna jeho organizácia alebo zastupiteľstvo prítomné. Tých niekoľko ľudí, ktorí svojho času boli na mierových konferenciach v Paríži, boli len figúry.

Sám Žatkovič, prvý guvernér Podkarpatskej Rusi, keď sa preplavil do Ameriky, jasne napísal do svojích memoárov, že ho Česi oklamali. Slovanský národ Podkarpatskej Rusi bol predtým vo spojení len s ľudom ruským. Mocne sa to prejavuje vo schizmatických sporoch v Marmarošskej Sihoti. So západnými Slovanmi nemal koneksií.

Buržoázna diplomacia Podkarpatskej Rusi zbankrotovala. Nieto autonomie, avšak už ani o autonomných požiadavkoch nieto reči. Československo je podľa krajných šovinistických strán, ktorých jeden reprezentant, dr Hajn, hovoril dnes aj o nás, štátom národným, kdežto vo skutočnosti je typickým štátom národnostným. Národný štát, odpočítajúc povrchné vlastenecké fráze, znamená toľko, že buržoázia panujúceho národa chce výlučne vykorisťovať pracujúce triedy svojho vlastného národa a národností s vylúčením buržoázie ostatných národností. Oproti nej stojí buržoázia tak zv. národných menšín, ktorá chce tiež brať účasť na vykorisťovaní pracujúcich.

Autonomia, ako možno to zistiť z reči Hlinkovej a Kurťaka, znamená v podstate voči česko-moravskej buržoázii toto: Tu my chceme miesta a nielen vy, my chceme z pôdy a nielen vy, my chceme byť vo vláde a nielen vy, my chceme využitkovať pracujúcich a nielen vy!

Naproti tomu my, komunisti, chceme poctive oslobodiť pracujúcich ako z koloniálneho panstva česko-moravskej buržoázie, tak z vykorisťovania buržoáziou v Podkarpatskej Rusi. (Souhlas komunistických poslanců.)

Ak vyjednávajú rôzné strany z Podkarpatskej Rusi o vstúpení do vlády alebo o podporovaní vlády, počujeme vždy viac o miestach a hmotných výhodách než o autonomii. Fakt je, že Sláv Hlinka a Kurťak, a Maďar dr Korláth nadávali vo svojich rečiach hlavne Čechom. My komunisti však činíme rozdiel medzi českou buržoáziou a českým proletárom. Nám o nič nie je milejší maďarský buržoa než český proletár, ba naopak, my veľmi vďačne dáme za jedného poctivého českého proletára všetkých maďarských buržústov. (Potlesk komunistických poslanců.)

My nie v tom smere sme iredentisti, ako na to nazerá buržoázna tlač, my len chceme oslobodiť a sjednotiť všetkých Ukrajincov.

V Podkarpatskej Rusi chcú ruskí uprchlíci zaviesť jazyk ruský a ukrajinskí uprchlíci jazyk ukrajinský. Sú takí, ktorí chcú do škôl zaviesť jazyk ľudu, gramatiku Vološinovu alebo Pankievičovu. Z toho potom povstáva chaos, že deti si medzi sebou nerozumejú.

Strana komunistická predvčerom konala svoju konferenciu, na ktorej verejná mienka Podkarpatskej Rusi požadovala oslobodenie ukrajinského ľudu a sjednotenie všetkých Ukrajincov (Souhlas komunistických poslanců.), lebo tento význam má uplatnovanie práva sebaurčovacieho. Len ľud Podkarpatskej Rusi má právo rozhodovať o tom, či chce jazyk ukrajinský a či jazyk veľkoruský. Na to má byť ľud Podkarpatskej Rusi dotázaný plebiscitom a ten bude rozhodovať a ľudu nemá byť vnucovaná nejaká národnosť. Najmenej práva k tomu má česká buržoázia a pán posl. Hajn, ktorého strana ani za drahé peniaze neobdržela u nás viac ako 1000 hlasov.

Dovolávame sa toho, že český národ po dobu dlhých storočí bol ujarmený rakúskou a nemeckou nadvládou a keď český národ robil národnú politiku, robil ju bezo sporu proti Rakúsku až do úplného odlúčenia, a to do revolúcie dňa 28. októbra 1918. Preto boli na smrť odsúdení Kramář a Masaryk. Přečo ste vy boli protirakúski politikovia? Preto, lebo ste boli utiskovaní. A prečo je na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nepriateľská nálada proti Československej republike? Zase len preto, lebo sú utiskované.

Českomoravská buržoázia potrebovala našej krajiny preto, aby určitá časť českého obyvateľstva mohla byť opatrená úradmi, pozemkami a tedy aby sa jej naskytly možnosti kolonizácie a aby svojím vlastným proletariátom zamedzila revolučné hnutie. Dôsledkom tejto koloniálnej politiky útisku je, že občianska vláda nemôže mať u nás väčšiny. Preto nemožno vypísať ani v Užhorode voľby do zastupiteľského sboru, lebo ako sa sami k tomu priznávate, nemôžete dostať spoľahlivej väčšiny.

Vláda by mala svoju logiku obrátiť. Nemala by prenasledovať ľud preto, že vláda nemá väčšiny, ale mala by rozmýšľať, prečo nemá väčšiny? (Hlas: A Kurťak?)

Strana Kurťakova je dnes veľmi zcvrklá, lebo nemá žiadneho programu. Jestliže strana Hlinkova a maďarské strany občianske vstúpia do vlády, vtedy i Kurťak bude tam mať miesto.

Veľavážené Národné shromaždenie! To sú tie problémy, z ktorých vzišly udalosti najbližšej minulosti a ktoré udávajú program blízkej budúcnosti. Nahromaďujú sa hriechy a vybuchujú! Vláda ňuchá všade za špionážou. My tiež sme mali špionážnu aféru. 8 robotníkov bolo 7 mesiacov v žalári a konečne boli oslobodení, len agent provokatér bol odsúdený.

Je bezosporným, že naša strana nevyhľadáva puče. To však nech si dobre rozmyslí každý rozvážny a poctivý človek, že keď ľud nemá pasienky a nedovolia mu pásť svoj dobytok, vtedy ten ľud na miesto toho, aby zdochol hladom, nemyslí na zákazy, ale prestúpi zákazy a potom prijde rad na četnícke bodáky.

Za lesné škody, spôsobené v dobe revolúcie, vymáhajú súdne 6,000.000 korún na obyvateľstve ôsmych obcí v okolí Bilke, ač tých 8 obcí nemá ani za 60.000 korún majetku. Úrady bezmocne, bezradne pohliadajú na tieto pomery. Tento chudobný ľud, ktorý stále čaká, že sa mu dostane trochu pôdy, keď vidí, že pôda sa dáva cudzím kolonistom, či to ztrpí, aby potom umrel hladom? Pánovia, je toto isté, ako keď je tu prestretý stôl a na ňom to trpké biedné jedlo: chudiak ľud chce sa najesť, avšak prijde cudzinec a bere mu misu. Samozrejme, že to vyvolá odpor, ktorý potom vyrastie v povahu revolučnú.

Končím svoju reč. Naši Ukrajinci a Maďari trpia ešte dnes tento koloniálny system, centralizmus. Hľadáme východisko, Neodpočinieme dotiaľ, dokiaľ viac ako 80% obyvateľstva Podkarpatskej Rusi, t. j. pracujúce zemedelské robotníctvo nedostane sa -k vláde, aby odpravilo kapitalizmus.

Rozpočet neprijímam. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Prokůpek. Dávám mu slovo.

Posl. Prokůpek: Slavná sněmovno! Chci pojednati o státním rozpočtu na rok 1927 s hlediska toho, jak se dívá na rozpočet průměrný občan národohospodářsky založený. Ten klade si zpravidla dvě otázky. Především, jak hospodaří stát se svými příjmy, t. j. zda je dobrým a šetrným hospodářem a za druhé, do jaké míry plní stát v rozpočtu svou základní povinnost, ještě lépe řečeno své poslání býti spravedlivým, nestranným a uznalým podporovatelem všech těch složek výrobních, na nichž spočívá naše národní hospodářství a to v jejich hospodářských i sociálních potřebách v nejširším slova smyslu.

Není nejmenší pochyby, že naše celkové hospodářské poměry se sice zvolna, avšak bez přerušení postupně konsolidují, a že tato konsolidace dostává přirozeně i svůj výraz ve státním rozpočtu. Sledujeme-li vývoj našich státních rozpočtů v posledním tříletí, máme pro to zřejmé důkazy. Ještě roku loňského zněl náš rozpočet na rok 1926 na 10 miliard a 70 milionů Kč, rozpočet na rok 1927 vykazuje další snížení as o 370 milionů Kč. Nemohu než vzdáti panu ministru financí při této příležitosti za to plné uznání, jen prosím, aby na této cestě dobrého, šetrného a spravedlivého hospodáře i nadále setrval. Prosbu tuto vyslovuji proto, že z důvodové zprávy, jíž pan ministr financí provází svůj rozpočet, pocítil jsem obavu, že i ve státním rozpočtu došli jsme na jakousi stabilisační hranici, aspoň pro dobu několika let. Myslím, že i v rozpočtu na rok 1927, při veškerém a chvályhodném smyslu po všestranném šetření, zůstala přece ještě dosti značná část inflačního, abych tak řekl, živlu, který s ohledem na poplatní sílu veškerého občanstva i s ohledem na státní finance a jejich solidní a zdárný rozvoj musí býti odstraněn. Neboť státní rozpočet nemůže se sdělávati jen na podkladě dané hospodářské situace přítomnosti, nýbrž též se zřetelem a s prozíravou péčí o budoucnost. A právě perspektivy do budoucna u nás nejsou zrovna ve všem růžové. Jsme státem, jenž ve svém průmyslu má vysokou nadvýrobní kapacitu s hlediska domácí spotřeby, tedy státem převážně exportním. Až dosud měli jsme značnou aktivnost naší obchodní bilance, která nám zabezpečovala snad i aktivnost platební bilance. Přímých dokladů o aktivnosti naší platební bilance sice nemáme, avšak souditi tak můžeme ze stabilního kursu naší koruny. Letos vykazuje naše obchodní bilance oproti loňsku další pokles aktivnosti asi o 300 milionů Kč a zdá se, že i rok příští přinese spíše další zmenšení než zvýšení naší obchodní aktivity, zejména proto, že nadprůměrná těžba a tudíž i vývoz výrobků lesních r. 1923 až 1924, způsobený kalamitou mniškovou, bude míti v následujících letech za následek nutnou produkční i vývozní redukci.

Dokud Německo trpělo hospodářskou i sociální anarchií jako nezbytným důsledkem prohrané války, měli jsme na zahraničním trhu poměrně snadnou posici.

Dnes je tomu zcela jinak. Ode dvou let Německo rychle se konsolidovalo a vyvíjí horečnou činnost ve všech oborech svého národního hospodářství. Německo před válkou ve své hospodářské síle a moci bylo přímo drtivým konkurentem na mezinárodním trhu. Této konkurenční schopnosti, jestliže jí již nedosáhlo, jistě v blízké budoucnosti dosáhne, ježto Německo válečnou náhradu, stanovenou nyní podle Dawesova plánu na 3 miliardy zlatých marek ročně, jedině ve formě exportu svého zboží platiti může.

Jest samozřejmo, že našemu průmyslu nastávají velmi vážné časy a proto plně chápeme, že v zájmu celkového našeho národohospodářství je společnou naší povinností tímto nastalým problémem se zabývati. Musím však k tomu poukázati, že bylo by osudným omylem domnívati se, že hrozí jen nebezpečí našemu průmyslu a že tudíž je nezbytnou povinností státu především a nejdříve chystati a připravovati zákonná i jiná opatření jen pro průmysl. Zdůrazňuji, stejné, ne-li větší nebezpečí hrozí od Německa též našemu zemědělství, a to jak na trhu mezinárodním jako našeho konkurenta se zemědělskými produkty, tak i jako exportéra tohoto zboží na naše trhy domácí.

Ochranná opatření proti soutěživosti ciziny, zvláště však Německa, spočívají přirozeně ve zjednání pokud možno stejných podmínek pro tutéž konkurenční schopnost naši výroby jak průmyslové, tak zemědělské.

Jsou to opatření, spadající v obor soustavy daní a všech jiných dávek, poplatků a břemen veřejných, dále opatření, ležící v oboru politiky sociální a politiky obchodně celní a nikoli v poslední řadě i politiky dopravní.

Jaký byl dosavadní vývoj naší obchodní politiky, jest zajisté nám všem dosud v dobré paměti. Byla ovládána a zaujata téměř úplně hledisky zájmů průmyslových, zatím co stejně důležité zájmy a přímo existenční zájmy naší výroby zemědělské byly podceňovány, přezírány, zkrátka zanedbávány.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP