Středa 20. října 1926

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. Mondok.

Posl. Mondok (malorusky): Ve chvíli, kdy nová vláda buržoasie Čechů, Němců, Slováků a Maďarů předstupuje před sněmovnu a prohlašuje licoměrná hesla spolupráce všech národů na území Československa, kdy mezinárodní společnost buržoasie Československa připravuje nová břemena pro pracující vrstvy - dějí se ve východní části Československa na Zakarpatské Ukrajině události, jakých již dávno nebylo v dějinách Evropy, události, jež připomínají nejdivočejší činy samovládných despotů, ruských carů, a jichž nenalézáme ani v dějinách koloniálního útisku loupežných imperialistických států. Tam, v této kolonii československé buržoasie, v Zakarpatské Ukrajině, dějí se věci, jež nebyly možné ani v dobách vlády byrokratických úředníků absolutistického Rakousko-Uherska. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Poslední neslýchané konfiskace našeho tisku na Zakarpatí a konfiskace našeho ústředního časopisu, jenž usiloval odhaliti záclonu těch surových a neslýchaných činů buržoasní vlády Československa, nezavrou nám úst - a já jménem pracujícího ukrajinského obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny a revolučního proletariátu celého Československa s parlamentní tribuny odhaluji a podávám k posouzení celého kulturního světa neslýchané methody koloniálního režimu československé buržoasie a jejích úředních činitelů. Methody národního útisku, jichž užívá buržoasie na Zakarpatské Ukrajině, nemají sobě rovných nejen pokud jde o poměr k jiným národním menšinám Československa, nýbrž podobných, cynicky vymyšlených a surově provozovaných, nebylo ještě v dějinách národnostního útisku menšin v evropských státech.

Slova protestu širokých pracujících vrstev Zakarpatské Ukrajiny, proslovená s této tribuny, uslyší proletáři celého světa, uslyší proletáři také jiných částí ukrajinského národa, dovědí se o nich proletáři Sovětské Ukrajiny a částí ukrajinského národa, odtržených Polskem a Rumunskem, oni ocení toto zvířecí jednání mladé, vyhlášené slovanské české buržoasie.

A naše komunistická strana, která bojuje proti projevům jakéhokoliv útisku a proto také proti národnostnímu útisku, napíše na svých praporech také heslo: Pryč s neslýchaným národnostním útiskem ukrajinského národa Zakarpatské Ukrajiny! Pryč s neslýchanou kulturní ostudou na Zakarpatské Ukrajině!

Ostuda, jež se stala v posledních dnech v Užhorodě, kdy státní censor zabavil pouhé slovo "Ukrajinec", "ukrajinský", "ukrajinský národ", "Zakarpatská Ukrajina", nedá se srovnávati ani s carským úkazem, proslaveným na celém světě, jímž samovládný car zakázal tisknouti ukrajinsky. To bylo v minulém století za panování absolutní monarchie a dnes, v demokratické české republice, za presidentství humanisty prof. Masaryka užhorodský buržoasní censor konfiskuje v časopise vydávaném ukrajinským jazykem: "Ukrajinec", "ukrajinský", "ukrajinský od", "Zakarpatská Ukrajina". S něčím podobně surovým a otevřeně cynickým nesetkáváme se ani v buržoasním Polsku, které se proslavilo v celém světě útiskem ukrajinského národa a jiných národních menšin. K podobnému činu národnostního útisku a odnárodnění neodvážilo se ani bojarské Rumunsko. Takové kulturní ostudy dopustila se česká buržoasie, která na všechny strany vytrubuje své slovanofilství a národnostní snášenlivost k jiným národům, kteří bydlí na území současného Československa. Stalo se to téhož dne, kdy vláda mezinárodní buržoasie zahájila své úřadování.

Tento křiklavý čin není náhodou, je to důsledný výsledek té koloniální politiky, kterou provozuje česká buržoasie na Zakarpatské Ukrajině. Jsou to následky té lupičské politiky, kterou provozuje buržoasní úřad proti ukrajinskému národu, který se octl v hranicích Československa, jest to vyvrcholení diktátorského koloniálního režimu, samovolného jednání byrokracie, zatajování všeho zneužívání moci a krádeží a strašného sociálního a národnostního útisku československé kolonie Zakarpatské Ukrajiny.

Jakými sliby a ujištěními házeli ti, kdož za zády národa v kabinetech imperialistické buržoasie kuli připojení těchto ukrajinských zemí k Československu! Kolik máme prohlášení a oficiálních projevů, že československý národ béře v ochranu mladšího slovanského bratra, osvobozeného z maďarsko-magnátského otroctví, a že poskytla mu možnost kulturního vývoje, pomůže mu postaviti se na vlastní nohy a odevzdá ho mateřskému národu! Kolikráte prohlašovali ministři, že úkolem vlády jest kulturně povznésti tento národ!

A nyní vidíme, že veškeré kroky úřadů a vlády jsou házením klacků pod nohy kulturnímu a národnímu obrození.

Vidíme, že vláda užívá všech možností, aby desorientovala široké vrstvy lidu, podporuje všechny, kdož pomáhají balamutiti lid, spojuje se dokonce s těmi buržoasními židovskými a maďarskými pijavkami, které byly představiteli maďarisační politiky a maďarisace v dobách magnátské vlády, jen aby nepřipustila kulturní rozvoj pracujícího ukrajinského obyvatelstva. Poskytuje peníze na všechny možné orientace, pomáhá zamotávati jazykovou otázku, aby v těchto vodách, jež zkalila, mohla provozovati bezohledné počešťování. K neslýchanému sociálnímu útisku přistupuje ještě drzý, přímo zvířecí národnostní útisk.

My s této sněmovní tribuny prohlašujeme: národ, jenž bydlí na území oficiální Podkarpatské Rusi a prešovského okolí, jest částí ukrajinského národa. Toto prohlášení potvrzují veškeré vědecké instituce světa. Potvrdila to i Akademie věd v Leningradě ještě v dobách carské vlády. To potvrdila i Akademie věd v Praze. (Posl. inž. Nečas: Naše Akademie nauk r. 1919 to potvrdila!) Není ani jediného váženého učence, dokonce v Československé republice, který by popíral tuto skutečnost. V kolika časopisech vydávaných ministerstvy byla tato skutečnost potvrzena!

A vládní československý censor konfiskuje, dělá podle svého. Zakazuje 600.000 obyvatelům jmenovati se jménem svého národa. To jest zločin, jehož neospravedlňuje žádný zákon. Jest to zločin na živém těle živého národa, za nějž se stydí každý člověk, jenž se považuje za kulturního a pokrokového. Jest to násilí, jehož dějiny neznají. Ani nejmenšímu národu africkému nezakázala žádná koloniální vláda nazývati se svým jménem. Taková ostuda byla by nepřípustna i v dobách nejčernější reakce rakousko-uherské monarchie. Stalo se někdy, aby byl v tisku, vydávaném českým jazykem, rakouský censor zabavil slovo "český" nebo "Čech"? Co by řekli němečtí občané, kdyby v německém časopise vládní censor zabavil pouze slova "německý", "německý národ" nebo "německá země"? A taková ostuda stala se tyto dny v Užhorodě. A děje se to s tím národem, nad jehož osudem prolévali krokodýlí slzy ještě tak nedávno buržoasní čeští osvoboditelé.

Že zde nejde o nic jiného než o vědomé a úmyslné ničení samotného jména, uvedu dva případy z poslední konfiskace "Karpatské Pravdy". Ve větě: "Naši zemi obývá většinou národ, jenž jest částí ukrajinského národa" - zabaveno slovo "ukrajinského". To znamená, že v demokratickém Československu není dovoleno napsati tu pravdu, kterou prohlásila Česká Akademie věd. (Výkřiky posl. inž. Nečase.)

Co by řekli Němci, kdyby se jim zabavila taková věta? Jak lze mluviti o kulturně národním obrození nebo že česká buržoasie přináší osvětu na Zakarpatskou Ukrajinu, když státní censor konfiskuje pouhé zjištění národní příslušnosti? Jest to cynismus a výkvět takového zoologického šovinismu, jehož ani nelze pojmenovati! A toho nepravil žádný neodpovědný typ. To dělá úřední státní censor v Užhorodě.

Druhý příklad. Ve větě: "Taková budova mohla by velice snadno vzplanouti a zničiti požárem chudé ukrajinské chýše, jež jsou kolem ní" - zabaveno slovo "ukrajinské". To znamená, že není dovoleno označiti chýši ukrajinského národa slovem "ukrajinská". To netřeba vysvětlovati - každému je to zřejmé. Vláda má vytýčenou čáru, a to takovou: nikdo z občanů na Zakarpatské Ukrajině nesmí užíti slova "Ukrajinec". Terorem buržoasní české censury byla na 12 místech časopisu škrtnuta slova "Ukrajinec", "ukrajinský", "Zakarpatská Ukrajina". A to se jmenuje demokracií, osvětou, kterou zavádí česká buržoasie na ukrajinské zemi, jež se ocitla pod panstvím české buržoasie? A to se jmenuje kulturním poměrem, jaký chtějí zavésti na Zakarpatské Ukrajině?

Nikoliv, my to pojmenujeme pravdivým jménem. To jest úkaz, jenž by nedělal hanbu žádnému ministrovi pochopovi carské vlády. To jest teror, nestydatý zákaz, aby národní menšina neužívala svého národního jména. To jest rafinovaná politika drzého, surového odnárodňování. To jest jakési provádění násilného počešťování. To jest kulturní ostuda, jež nemá sobě rovné v dějinách národního útisku. Jest to ďábelský výsměch těm zásadám, jež prohlašovali Komenský a jiní velcí synové českého národa v dobách bojů o svobodu, kteří tvrdili, že osvěta se může rozvíjeti jen v národním živém jazyku. (Výkřiky posl. inž. Nečase.) Jest to vědomé a vypočítané úsilí, stlačiti více než půl milionu lidí v soumrak kulturního úpadku a království temna.

Rozličnými cestami vede se zločinné dílo. S jedné strany úřad podporuje vše, co působí na Podkarpatské Rusi jazykový zmatek. Financuje mnoho časopisů, mezi nimi i židovsko-maďarské, které dělají propagandu rusofilskému směru a vycházejí v nesrozumitelném jazyku.

Podporuje také směr, jenž propaguje jakousi novou národnost "Rušňáků" a proti pravé cestě kulturního a národního rozvoje v lidovém jazyku užívá teroru, pronásledování, konfiskací. Za zjištění, že jest někdo Ukrajincem, vyhazují žáky ze škol, jak se to stalo žáku obchodní školy M. Tuckaňukovi.

S druhé strany za koncese a krčmy dávají ve vrstvách maďarsko-židovské buržoasie podnět, aby se podávaly žádosti o založení českých škol. Dochází k takovým nesmyslům, že na žádost, vynucenou hospodářským terorem, ve vesnicích, kde není ani jediného českého dítěte, zakládají se české školy. Ačkoliv od chvíle, kdy česká vojska přišla na Zakarpatskou Ukrajinu, kde nebylo ani stopy po Češích, nebyla tam vystavena ani jedna nová ukrajinská škola, rostou tam české školy jako houby po dešti. V roce 1920 byla jen v Užhorodě jediná česká škola. V roce 1921 byly již 4, v roce 1922 6, v roce 1923 8, v roce 1924 18, v roce 1925 24, v roce 1926 54, nečítaje středních a obchodních škol.

K tomu třeba připojiti, že ve více než třetině obecných škol jsou učitelové Češi, kteří nemají ani ponětí o lidovém jazyku. Tak se působí v ukrajinském národě jazykový zmatek, pokoušejí se učiti nesrozumitelným jazykem, zvětšují jazykový zmatek a při tom intensivně provozují počešťování. Hle, to jest stránka kulturní pomoci české buržoasie na Zakarpatské Ukrajině!

Ale toho všeho bylo ještě příliš málo. Vydává se úkaz, jenž má terorem vytvořiti okolnosti pro buržoasii ještě příznivější. Zakazuje se lidu užívati svého jména. Nesmí býti ani zmínky o lidovém ukrajinském slovu.

Chtějí způsobiti náladu, v níž bude možno četnickým terorem a vězením dusiti a utiskovati dokonce i jméno národa, nejmenší protest proti národnímu útisku, nejprostší požadavek, aby bylo dbáno práv lidového jazyka. Chtějí znemožniti každý pokrok národního a kulturního vývoje. Zakazujíce samo jméno národa, chtějí připraviti cestu nezadržitelnému počešťování.

Jsou to cynické způsoby koloniálního útisku, kulturně národní rozvoj udělati protistátním. To jest vrchol drzosti! Neomezená podlost! A tuto podlost podporují i tací národní zaprodanci, jako p. Štefana jemu podobní. Za jidášský groš prodáváte svůj národ do nesnesitelného jařma sociálního a národního útisku. A p. Vološin, který se také někdy jmenuje Ukrajincem, mlčí a hlasuje pro úřad, jenž jméno jeho národa dělá protistátní. Hanba vám, zrádcové pracujícího lidu! Čím ospravedlníte před pracujícím lidem své protinárodní jednání?

Myslí snad vláda a její censorové, že když pro zahraničí hodí několik pokrokových frází a censura zabaví v našem ústředním časopisu protest proti neslýchané kulturní ostudě na Zakarpatské Ukrajině, že revoluční proletariát světa a ukrajinský proletariát se nedoví o tom neslýchaném koloniálním režimu?

Mýlíte se, domníváte-li se, že ukrajinský národ utlačený staletým otroctvím maďarských magnátů nepostaví se rozhodně na odpor proti takovému nelidskému jednání. Domníváte se, že když si koupíte několik prodejných inteligentů, že ukrajinští občané Československa se nedovedou rozhodně postaviti proti takovému drzému, surovému a neslýchanému jednání vlády a jejích katů, aspoň tak dalece, jako všechny jiné národy této republiky? Tedy vězte, že komunistická strana nikdy nezradí zájmů pracujícího lidu tak, jak je zradila prodejná inteligence a strany drobné buržoasie.

Svým jednáním dokazují, že pouze naše komunistická strana opravdu bojuje pro sociální a národní osvobození všech utlačených - a pracující ukrajinský lid postaví se rozhodně na odpor proti těm kolonisačním a počešťujícím činům a jednáním, byť i spojené dnes mezinárodní buržoasie a jejích domácích přívěsků - zrádné a prodejné inteligence. A jako by na posměch buržoasní vláda koná v témže čase v Praze sjezd vědecké protirevoluční ukrajinské emigrace. A ukrajinská kontrarevoluce líže ruce té vládě, která tak drze utiskuje část jejího vlastního národa. Tak vypadá veškerý buržoasní stoprocentni nacionalismus.

Pro buržoasii jsou sliby a mírové smlouvy prázdné cáry papíru. Co se stalo s těmi smlouvami, jež podepsaly všechny státy Dohody? Kde jsou závazky podepsané československou vládou, jež pod zárukou poskytovaly autonomnímu sněmu práva rozhodovati o všech osvětových a jazykových zákonech Zakarpatské Ukrajiny? Tehdy, když přistupovali k zabrání našeho území, měli ústa plná slibů, autonomie, kulturního vývoje, a dnes vládne u nás takový režim, že vládní censor jedním škrtnutím péra zakazuje, aby se národ nazýval svým jménem.

Víme, že není falešnější třídy nad buržoasii, ale nedovolíme, aby v naší zemi zavládl režim, který neuznává zákonů a smluv ani těch, které sama podepsala. Nedovolíme, aby zavládl na Zakarpatské Ukrajině režim úřednické libovůle, protizákonitých censorů a krutého teroru a povedeme pracující vrstvy obyvatelstva do rozhodné bitvy proti tomuto režimu.

Velice krátkozraká je československá buržoasie a její přívěskové, kteří se domnívají, že jedním škrtnutím censorského péra zadrží kulturní a národní vývoj ukrajinského národa na Zakarpatské Ukrajině, a to v době, kdy se na Sovětské Ukrajině mohutně rozvíjí lidová osvěta, kdy si dělníci a rolníci Ukrajiny budují svůj proletářský stát. Domnívá se snad buržoasie, že pracující obyvatelé Zakarpatí nevědí a neslyší o hrdinském boji části ukrajinského národa pod Polskem a Rumunskem?

A s této tribuny musíme ještě jednou zkonstatovati, že dnes vládne v naší zemi režim, který neuznává žádných zákonů, závazků, režim úřednické a četnické samovůle, a pracující vrstvy Zakarpatské Ukrajiny, chtějí-li se osvoboditi z tohoto koloniálního režimu, musejí se postaviti do jednotné proletářské fronty a spolu s revolučním proletariátem všech národů Československa bojovati proti buržoasnímu režimu.

Žádný teror, žádné pronásledování neodvrátí pracujících vrstev Zakarpatské Ukrajiny od této cesty, na niž se postavily, pokud jde o národní a kulturní rozvoj. A ačkoliv buržoasie plivá a hledí zničiti i ony počátky, jichž dobyl si ukrajinský národ ve školství a kultuře, přece nechť ví, že setká se s rozhodným odporem pracujících vrstev.

Toto úsilí buržoasní vlády snaží se terorem a pronásledováním zastrašiti a utiskovati pracující vrstvy Zakarpatské Ukrajiny, pokouší se přesvědčiti, že lid jest jakýmsi "rušňáckým" národem. Podporují rusofily, neboť vědí, že nemají žádného porozumění a soucitu se širokými vrstvami lidu, že neuškodí, ale pomohou uvésti lid do zmatku a roztrhnouti jeho jednotu, a tím umožniti hromadné počešťování a odnárodnění, rozbíti pracující vrstvy a znepřáteliti je vzájemně a pak s tou hrstkou vládnoucí byrokracie učiniti z něho národ helotů a otroků. Ale to se vám nepovede, pánové z buržoasní vlády! Lid Zakarpatské Ukrajiny jest uvědomělý a rozumí situaci, v jaké se octl - a já jménem komunistické strany, která sebrala největší počet hlasů na Zakarpatí, prohlašuji souhlasně s výsledky vědeckého badání a prohlášeními Akademií věd a učenců, že národ, jenž obývá na území oficiální "Podkarpatské Rusi" a v prešovském okolí, jest částí 40 milionového, třetího co do počtu v Evropě, ukrajinského národa a za takový se považuje. (Potlesk komunistických poslanců.) Území, na němž bydlí náš národ, jest národopisnou částí území ukrajinského národa. (Potlesk komunistických poslanců.) Národní a kulturní vývoj a vyučování musí se prováděti jen ukrajinským jazykem.

Rozhodně protestujeme proti všelijakým pokusům, aby se tam zaváděl neklid a počešťování. Protestujeme proti zločinnému a žádnými zákony neospravedlněnému činu užhorodského censora, jenž zakazuje užívati jména národa, který ve veliké většině bydlí na území Zakarpatské Ukrajiny.

Podáváme k posouzení mezinárodnímu revolučnímu proletariátu a všem vrstvám kulturním a pokrokovým tuto kulturní ostudu, kterou spáchala buržoasní vláda Československa na živém těle národa, jehož 600.000 žije v hranicích Československé republiky. Ale marné jest vaše úsilí, myslíte-li si, že se vám podaří zdeptati a zničiti ukrajinský národ v Československu. I dějiny, a zvláště dějiny českého otroctví dokázaly, že methodami násilí, teroru, kolonisace a podplácení není možno zničiti živý národ.

Český buržoasní úřad plije v tvář své vlastní Akademii věd, která dne 4. prosince 1919 zjistila toto: "Místní nářečí na Karpatské Rusi jest nepochybně nářečím ukrajinským, a proto jest nutno za spisovný jazyk tamějšího obyvatelstva uznati jazyk, jehož užívají jeho nejbližší sousedi a rodáci, to jest jazyk ukrajinský." A jako odpověď na tento projev vládní censor Československé republiky zabavuje samo slovo "ukrajinský".

Celé hodiny bylo by lze mluviti o zneužívání moci a o libovůli jednotlivých úředníků a četníků, kteří vědí, že za takového koloniálního režimu možno vše dělati beztrestně, ale uvedu pouze několik křiklavějších fakt, která charakterisují jednání těchto koloniálních pochopů.

V sevljušském soudním okrese zatýkají bez nejmenšího důvodu lidi a honí je potom na práci k jednotlivým úředníkům, nedávají jim potravu a když dodělají práci, pouštějí je domů nespisujíce s nimi žádné protokoly. Nevím, zdali by si dovolil učiniti někdo něco podobného v africké kolonii. Ale v československé kolonii jest všechno možno.

V obci Tibavě finanční strážníci políčkovali ženy pracující na poli.

V obci Volovém sedlák za to, že porazil strom stojící na jeho vlastní půdě, musil zaplatiti pokutu 434 Kč, a ještě mu řekli, že bez úředního povolení nesmí káceti stromy na své vlastní půdě.

Nebo toto: Četníci v obci Homok, opilí až k nepříčetnosti, střílejí do sklenic házených do vzduchu. Když to obyvatelstvo zpozorovalo, opilý četník vrhl se na jistého dělníka s vytaseným bodákem a zadržel onoho dělníka do 11 hodin v noci v kasárnách, nesepsav s ním zápisu.

V obci Zahatie četníci potloukli a ztloukli, do krve nevinného člověka.

V obci Nová Simera četníci střílejí do lidí, když hájí svých polí před kanci.

V celém Zakarpatí jsou proslaveny hony, kde četníci ženou sta lidí na hony a neplatíce jim vůbec nic, nutí je, aby nadháněli zvěř pro radost pánů a přítomných úředníků. A takové hrůzné výjevy a špatné nakládání jest na denním pořadu a nikde nelze dosíci potrestání takové křiklavé libovůle četníků a úředníků. Buržoasie vládne a utiskuje bez jakékoliv kontroly a kolonisační úřad jest jí vždy k službám. Stávkující v Berehové byli odsouzeni do vězení, a není zapotřebí již mluviti o zakarpatských komunistických poslancích, z nichž každý byl odsouzen nebo odseděl nějaký trest.

Dodejme k tomu ještě libovůli vyšších úředníků a stránka krutého, bezohledného, libovolného kolonisačního režimu jest úplná.

A vláda ještě kryje tyto všechny protizákonné, zvířecí činy, jako se stalo s proslaveným činem užhorodského censora.

To, co se děje na Zakarpatské Ukrajině, není režim koloniální, to jest něco, co lze nazvati režimem hyperkoloniálním, kde neexistují žádná práva, kde vůbec se neprovádějí žádné reformy schválené sněmovnou, jak se stalo s pozemkovou reformou, kde jsou vyhazováni i ti nečetní místní úředníci, kteří ještě zbyli, kde za kousek úřednického platu nutí se místní úředníci, aby se tak hanebně odřekli sami sebe, kde za nejmenší projev protestu propouštějí z místa, a když ho někdo nemá, zavírají ho do vězení a mučí, a nad tím vším panuje pravý diktátor Zakarpatské Ukrajiny, nikým nekontrolovaný a nikomu neodpovědný pan viceguvernér Rozsypal, důvěrník agrární strany, ztělesnění tohoto protizákonitého, loupežného, hyperkoloniálního řádu.

Smějte se, pánové, tomuto jednání buržoasní vlády a jejích úřadů na Zakarpatské Ukrajině. Neboť ten směje se doopravdy, kdo se bude smáti naposled. Posmívejte se lidským citům statisíců občanů. Vysmívejte se citům národního sebevědomí. Hrajte si a tvořte "rušňácké národy". Konfiskujte jméno 40milionového národa - nikdo se tomu nediví, ale neodvažujte se jmenovati to demokracií. A nekřičte, až národ učiní s vámi totéž, co učinilo obyvatelstvo Ruska se svými krvežíznivými cary. Trpělivost lidská má své meze, budete sklízeti to, co sejete.

Naše komunistická strana za takových poměrů nemusí přesvědčovati. Vaše činy jsou nejkrásnější agitací pro nás. Národ Zakarpatské Ukrajiny dobře ví, že pouze komunistická strana chrání jej před sociálním a národnostním útiskem vašeho prokletého koloniálního režimu. Ví, že pouze revoluční proletariát celého Československa jest jeho jediným spojencem v tomto boji. A my splníme jeho naděje a vyvedeme jej k sociálnímu a národnímu osvobození. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Všichni přihlášení řečníci promluvili. Jest tudíž rozprava skončena.

K věcným poznámkám se přihlásili páni posl. David a Stříbrný.

Dávám slovo k věcné poznámce panu posl. Davidovi.

Posl. David: Slavná sněmovno! Pan posl. Stříbrný ve své řeči zmínil se mezi jiným o mém prohlášení na brněnském sjezdu čsl. strany národně socialistické. Pravil, že jedině na mou žádost přijal jako ministr nár. obrany pana generála Gajdu.

Pan posl. Stříbrný tím nesdělil slavné sněmovně nic nového, poněvadž já sám jsem se otevřeně na jmenovaném sjezdu k tomu přiznal. Pravil jsem tehdy: "V prvých dnech ministrování posl. Stříbrného v ministerstvu nár. obrany byl jsem u bývalého zástupce náčelníka generálního štábu Gajdy intervenovati v nějaké záležitosti. Gajda mě při té příležitosti požádal, abych mu zprostředkoval audienci u ministra Stříbrného, se kterým prý by rád se domluvil o některých vojenských věcech. Vyhověl jsem tomuto přání Gajdovu a brzy po této návštěvě jsem vyřídil vzkaz Gajdův Stříbrnému a prosil jsem ho, aby si Gajdu zavolal." Pan posl. Stříbrný se mýlí, tvrdí-li, že jsem se snažil zprostředkovati tuto schůzku, abych se gen. Gajdovi zavděčil. Neměl jsem příčiny, hledati vděčnost u gen. Gajdy a také nikdy jsem se nesnažil ji získati. Můj poměr k němu za hranicemi a doma jest široké a zvláště legionářské veřejnosti dostatečně znám. Po známém svržení omského direktoria a nastolení Kolčakovy diktatury, která přivodila tolik zla naší československé armádě na Rusi a tím také naší československé věci na Sibiři, stál jsem otevřeně proti gen. Gajdovi, poněvadž bylo všeobecně známo, že hrál určitou roli. Toto své stanovisko jsem s jinými členy odbočky Československé Národní rady v Rusku otevřeně tlumočil v Jekatěrinburku v měsíci prosinci zvěčnělému ministru dr Štefanikovi. My nesouhlasili s generálem Gajdou a tento nesouhlas se zvětšil po esserovsko-bolševickém povstání ve Vladivostoku, při němž přišlo o život přes 400 osob. O poměrech na Sibiři a generálu Gajdovi jsem společně s ostatními členy delegace čsl. vojska informoval vládu Československé republiky na schůzi ministerské rady konané za předsednictva pana dr Švehly v dubnu roku 1919. Svého stanoviska k sibiřským věcem a k panu generálu Gajdovi jsem nikdy nezměnil, ovšem přiznávám se k tomu, že po založení Čsl. Obce legionářské náležel jsem k těm, kteří se domnívali, že v zájmu legionářské jednoty je nutno přenésti se přes spory za hranicemi a ponechati vše soudu nestranné historie. Proto jsem také jednal, jak jsem napsal ve svém prohlášení, uveřejněném v "Českém Slově" i "Národním Osvobození" ze dne 21. září t. r., s generálem Gajdou, tehdy když se stal zástupcem náčelníka generálního štábu. Proto jsem se snažil sám a při poslední schůzce společně s panem ministerským radou, legionářem Danielovským, přiměti generála Gajdu k tomu, aby nezasahoval do politiky a nemíchal se do sporů mezi legionářskými organisacemi. Snad jsem byl příliš důvěřivým, ale činil jsem tak jedině chtěje zachrániti legionářskou jednotu. Předseda Čsl. Obce legionářské pan dr Patejdl byl v této věci odchylného názoru a často zdůrazňoval na našich schůzkách, že zná příliš dobře povahu generála Gajdy a že jakékoli zakročování u něho nemá významu. Při této příležitosti prohlašuji, že není pravdivým tvrzení pana posl. Stříbrného, jako bych mu řekl, že nemá věřiti předsedovi Čsl. Obce legionářské dr Patejdlovi, který prý s generálem Gajdou nežije na dobré noze. Podobného výroku jsem neučinil. Pan posl. Stříbrný tvrdí, že jsem označil generála Gajdu za nejlepšího vojáka v Československé republice. Neučinil jsem tak nikdy a nemohl jsem tak učiniti již proto, že nejsem vojenským odborníkem, abych mohl o některém vysokém důstojníkovi dávati takovéto vysvědčení. (Souhlas poslanců čsl. strany národně socialistické.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP