Pátek 25. června 1926

Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji výboru rozpočtového, panu posl. dr Štefánkovi.

Zpravodaj posl. dr Štefánek: Slávna snemovňa! Rozpočtový výbor prejednal v zasedaní 24. júna iniciatívny návrh posl. dr Dérera a inž Nečasa a súdr. na vydanie zákona o udelenie štátneho občianstva československého (tisk 225) a iniciatívny návrh zákona posl. Szent-Iványho a súdr. podobného rázu o doplnenie §u 10 zák. čl. XXII z r. 1886 (tisk 514). Výbor vzal za základ svojho jednania obidva návrhy, poneváč tu ide o jednu a tú istú matériu. Výbor prebral pôvodnú i v ústavne-právnom výbore pozmenenú textáciu a pripojil sa po náležitom uvážení menovite paragrafov, ktoré sa týkaly finančného nákladu, k textu dôvodovej zprávy v ústavne-právnom výbore vypracovanej.

Navrhujem preto slávnej snemovni, aby prijala návrh zákona v rozpočtovom výbore odhlasovaný. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K tomuto odstavci pořadu jsou přihlášeni řečníci. Zahájím proto rozpravu.

Především však navrhuji podle usnesení předsednictva, aby řečnická lhůta stanovena byla 20 minutami. (Námitek nebylo.)

Námitek není, navržená lhůta je přijata.

Ke slovu jsou přihlášeni "pro" pp. posl. Hackenberg, dr Gáti a Szent-Ivány.

Uděluji slovo prvému z nich, panu posl. Hackenbergovi.

Posl. Hackenberg (německy): Pánové! I když jsme hlasovali v ústavním výboru pro návrh tohoto zákona a také pro něj ve sněmovně hlasovati hodláme, chci hned předem zjistiti, že návrh ten nás z různých příčin neuspokojuje, že nás v prvé řadě nemůže proto uspokojiti, poněvadž otázka, jak se nabývá státního občanství, nijak není v ní vyřešena, a to ani ohledně těch území, pro něž jest návrh ten určen, a poněvadž v druhé řadě návrh pamatuje na úpravu nabývání státního občanství pouze pro určité území tohoto státu. Hlasujeme-li přes to vše pro tento návrh, činíme tak proto, poněvadž přijetím jeho se odstraňuje křiklavé bezpráví, postihující obyvatelstvo Slovenska a Podkarpatské Rusi, jez bylo k tomuto státu přivtěleno. Hlasujeme pro tento návrh proto, poněvadž bude-li přijat, tisíce a tisíce osob, které se již domnívaly, že mají zde státní občanství, tímto návrhem mají skutečně nabýti práv státních občanů. Řekl-li jsem z počátku, že tento návrh nás neuspokojuje, rád bych hned zjistil, že jest ještě jiná okolnost jež nemůže nás uspokojiti, totiž v jisté ustanovení, o jehož zlepšení byl sice učiněn pokus, ztroskotal však pro odpor ministerstva financí. Tímto návrhem má se sice dostati státního občanství tisícům osob, jimž bylo dosud odpíráno, nemá se jim však dostati výhod spojených s nabytím státního občanství také za dobu uplynulou. Jest velmi mnoho osob, jimž byly platy sníženy, pense buď vůbec nebyly vypláceny nebo nikoli v plné výši, a bylo také asi úmyslem návrhu, aby se těmto osobám také vyplácely jejich požitky nikoli teprve ode dne, kdy nabyly státního občanství, nýbrž aby se vyplácely i za dobu předchozí. Pan ministr financí se však postavil proti tomuto úmyslu a nebylo lze vpraviti do návrhu zákona takového ustanovení, jímž by se plne provedla spravedlnost. Podotkl jsem shora, že jest to nedostatkem tohoto návrhu zákona, že zavádí úpravu jen pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, nikoliv však také úpravu státoobčanských poměrů v jiných obvodech státu. Není bezpráví jen na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, máme je na poli státoobčanského práva v celé Československé republice (Souhlas na levici.) Tisíce a tisíce rodin nemůže přes veškeré úsilí dosíci práva státního občanství, tisíce a tisíce osob, které po celý svůj život v Československé republice přebývaly a nikde jinde nebyly, a velmi často jsou to ženy, které sňatkem práva státního občanství pozbyly. Poukazuji k tomu, že jest také v tabakových továrnách v Československu zaměstnáno tisíce dělnic, jimž hrozí propuštění, poněvadž sňatkem pozbyly práv státních občanů nebo nemohly dosíci československé státní příslušnosti, jsouce příslušny do obce, jež není v obvodu československého státu. Veliký jest počet železničářů, kteří ve starém Rakousku byli překládáni s místa na místo a nakonec uvízli v některé obci v historických zemích Československa, nemohli však v této obci dosíci práva domovského, poněvadž nikdy nebyli v žádné obci po 10 let trvale usídleni. Zákon o domovském právu z roku 1896 jest zastaralý, jeho ustanovení nemohou nám nijak vyhovovati, a vytyčuje jako podmínku pro dosažení domovského práva desítiletý trvaly pobyt v obci. Železničáři nebyli však považováni za státní zaměstnance. Nabývali státní zaměstnanci v obci, do které byli přeloženi, domovského práva, avšak za takové státní zaměstnance nebyli považováni železničáři podle ustanovení zákona o domovském právu. Tisíce těchto zaměstnanců starého Rakouska, kteří pak v době převratu byli zaměstnáni v Československu, nemohlo opcí nabýti československého státního příslušenství. právě poněvadž neměli domovského práva. Jest mi známo že v obvodu Československa jest ještě mnoho pensistů, kteří po celý svůj život vykonávali službu v Československu, avšak nenabyli domovského práva a nemají státního občanství, těm se pense vyplácí nyní na účet polského nebo některého jiného státu. Jaké obtíže se dělaly a ještě dělají obyvatelstvu Těšínska, chce-li nabyti domovského práva! Vzpomeňte si na doby plebiscitu. Jakých slibů dostávalo se obyvatelstvu tohoto obvodu jen aby se rozhodlo pro Československo. Nezůstávalo pouze při slibech, nýbrž agenti tohoto státu byli rozesíláni po hlasovacím území a nedávaly se tam jen sliby, nýbrž také se podplácelo. (Výkřiky.) Po provedeném hlasování byl na tomto obyvatelstvu spáchán podvod, poněvadž mnohým osobám, které s tím počítaly, že mají nejen domovské právo, nýbrž i v obvodě, kde se zdržovaly, státní příslušnost, bylo právo státního občanství odpíráno. Náš klub si dovolil před několika dny podati vládě interpelaci, ve které ji vyzývá, aby vysvětlila, proč teprve v únoru 1925 byly vydány vyhlášky obsahující výzvu k této opci, a ve které vládu vyzývá, aby oznámila, proč ministerstvo vnitra při udílení práva státního občanství, pokud se týče při dotyčných žádostech neuznává platnost jednoroční lhůty čítajíc od doby vývěsku těchto vyhlášek, proč takovéto v jednoroční lhůtě podané žádosti ministerstvo vnitra odmítá jako opožděné.

Avšak není to jen obyvatelstvo Těšínska, východního Slezska, Spišska a Oravska, nikoli, jsou to také tisíce a tisíce obyvatelů jižního pohraničního pásma československého státu, kteří ačkoliv jsou namnoze v tomto státě s hroudou spjati, ačkoli po celý svůj život v obvodu tohoto státu přebývali, přes veškeré úsilí nemohou dosíci práva státního občanství. Žádosti o udělení státního občanství dlužno podávati u zemské správy politické. Kdo jest zemskou správou politickou zamítnut, má podle zákonných ustanovení právo, odvolati se k ministerstvu vnitra. Jaká je to komedie s těmito odvoláními, toho budiž dokladem, že rozhoduje nikoli zemská správa politická, nýbrž že dříve než zemská správa politická jest s to, aby rozhodla, musí si vyžádati pokyn od ministerstva vnitra. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Nerozhoduje tudíž zemská správa politická, nýbrž ministerstvo vnitra dává pokyny. Jest nám známo, že to není ani ministerstva vnitra, ani zemská správa politická, nýbrž že jsou to ještě dřívější výbory, které vlastně rozhodují o státním občanství. (Výkřiky na levici. Hluk.) Takové jsou právní poměry u nás. A jestliže pak někdo jest zamítnut se svou žádostí o udělení státního občanství, jest oprávněn stěžovati si u onoho úřadu, který první vydal rozhodnutí a dal pokyn, jak se má rozhodnouti. Ponecháno jest úvaze úřadu, udělí-li či odepře státní občanství, a z tohoto důvodu jest také samozřejmo, že stížnost na správní soud v takových případech nemá vůbec žádné vyhlídky na úspěch.

Křiklavé bezpráví páše se na tisících a tisících osobách, odpírá-li se jim právo státního občanství, na osobách, které se sice povolávají k vojenské službě v tomto státě a které si dovede stát vždy nalézti, jde-li o povinnosti, kterým však odpírá to nejzákladnější právo a které, majíce zde svůj pobyt, mají také značný zájem na tom, aby mohly v obci a ve státě spolu rozhodovati. Volební právo přirozeně se jim odpírá, poněvadž nejsou občany státu, a mnoho jich přijde na to teprve při sestavování voličských seznamů, že nemají práva státního občanství, mnoho jich žilo v bludu, že jsou občany státu, ve kterém přebývali celý svůj život, aby se na tomto poli docílilo úpravy, považovali jsme za vhodno při poradě o projednávaném návrhu v ústavně-právním výboru navrhnouti resoluci, ve které se vláda vyzývá, aby předložila zákon, provádějící moderní úpravu práva státního občanství a také domovského práva. V ústavním výboru nemohli jsme, bohužel, dosíci většiny pro tento svůj resoluční návrh. Podotkl bych hned při této příležitosti, že se proti tomuto resolučnímu návrhu vyslovili nejen poslanci, nýbrž i zástupci vlády; právě tak, jako byli proti návrhu samému, zaujali stanovisko i proti této resoluci.

Návrh, jímž se máme nyní zabývati, není vládním návrhem, nýbrž návrhem iniciativním, a ve výboru při projednávání tohoto návrhu zaujal jak zástupce ministerstva zahraničí, tak i zástupce ministerstva vnitra a konečně i zástupce ministerstva financí nepříznivé stanovisko k tomuto návrhu. Způsob, jakým bylo zaujato stanovisko proti tomuto návrhu, byl již charakterisován panem zpravodajem. Není prý potřebí prováděti úpravu zvláštním zákonem, byly již ministerstvem vnitra dány pokyny, aby se nedbalo rozhodnutí správního soudu, kterým úplně se opouští dosavadní judikatura nejv. správního soudu, aby bylo lze liberálněji postupovati při udílení práva státního občanství. Jak málo liberálně se postupuje, dovede vyprávěti každý z vás, jenž jest zaplavován ze svého volebního kraje žádostmi o intervence u ministerstva vnitra za účelem udělení práva státního občanství. Slyšeli jsme dále projev, že nelze tuto otázku tou dobou zákonem upraviti, poněvadž by to vypadalo jako povolnost k menšinám tohoto státu, které se opovážily podati stížnost u Svazu národů; otázka ta prý se projednává ve Svazu národů a nelze prý tedy toho času věc tuto v zákonodárném sboru rozhodnouti. Když však přece došlo ku poradě o tomto návrhu, projevil zástupce ministerstva vnitra mínění, že dlužno přece jistá omezení, pokud možno, do předlohy vpraviti, nejen omezení co do nabývání práva státního občanství, nýbrž že dlužno do předlohy pojati také ustanovení, podle kterého přiznané právo státního občanství lze za určitých okolností opětně odníti, (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a zástupce vlády poukázal k modernímu zákonodárství, k tomu, že roku 1924 v Rumunsku (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) byl podobný zákon uskutečněn, který umožňuje, aby přiznané právo státního občanství bylo opětně odňato tomu, kdo se proviní proti státu a jeho zájmům. Když pak bylo naň voláno, co že se má státi s tím, kdo bude prohlášen za psance, kam má jíti, tu zástupce ministerstva vnitra prohlásil, že to nemůže býti naší starostí, že jest to věcí osoby, o kterou jde. Nakládalo by se tudíž s těmito osobami, kdyby to šlo podle vůle ministerstva vnitra anebo jeho referenta, rozhodujícího o žádostech za udělení práva státního občanství, hůře než s nejsprostšími zločinci. S osobami dopustivšími se politických deliktů nakládalo by se daleko hůře než s vrahy a loupežnými vrahy, jimž nelze odníti právo státního občanství.

Tímto moderním duchem (Smích na levici.) jest ovšem prodchnuto ministerstvo vnitra při výkladu platného zákona o právu státního občanství, a máme proto veškeru příčinu dožadovati se jiné úpravy. Avšak nikoli dle moderního ducha (Výkřiky.), kterým jest proniknut odborový přednosta ministerstva vnitra, nýbrž skutečně v moderním směru odpovídajícím potřebám obyvatelstva ve státě. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Gáti.

Posl. dr Gáti (maďarsky): Vážené Národné shromaždenie! Kapitalistické štáty viažu nielen práva verejné, ale i elementárné podmienky zdržovania sa a živobytia na štátnu príslušnosť a domovské právo. Za úradným "štátnym záujmom" skrýva sa imperialistická tendencia, že panujúci vládny režím chráni sa proti "nebezpečným živlom" nielen zákonitým trestným systémom, ale celou legiou administratívnych opatrení a v prípade, ak nemá kto svoje štátné občianstvo v poriadku, pokiaľ možno hneď ho vyhostí z územia štátu alebo aspoň mu ako Damoklovým mečom vyhrožuje, že ak nebude držať hubu, bude zo zeme vypovedaný.

Rozlišovanie medzi cudzincom a tuzemcom má kapitalistickú a šovinistickú tendenciu proti proletárskemu hnutiu a národnostným menšinám. Buržoázna vláda nepátra po štátnom občianstve bohatého továrnika a bankára, ktorý s tými najšovinistickejšími národnými demokraty sedí spolu v kanceláriach akciových spoločností a spojenými silami pracuje na stlačení mzdy českého robotníka alebo robotníka inej národnosti. Vláda nesliedi a nepátra po štátnom občianstve a domovskom práve renegátov a emigrantov, nech oni patria ku ktorejkoľvek národnostnej menšine alebo nech sú z ktoréhokoľvek štátu, ak môže ich ako úslužných otrokov zapriahnuť do svojho jarma alebo do služieb štátu, ba čo viac, udelí im právo občianske ministerským dekrétom, ak je toho treba. Kto bol včera Horthyovým špionom, komunistickým ľudovým komisárom a organizátorom poľských legií proti československému štátu, môže byť dnes poslancom strany agrárnej; kto však, ako dr Badán, došiel s československým diplomatickým pasom z Ukrajiny a získal štátne občianstvo ako štátny úradník ministerským dekrétom, avšak potom poslúchajúc slova svojho svedomia a užijúc svojích práv ústavou zaistených, venoval sa službám strany komunistickej, tomu ministerskú listinu odoberú a vyštvú ho von. (Souhlas komunistických poslanců.)

Všetko to vo všeobecnosti platí pre celé územie republiky, avšak samozrejme najväčšmi na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a tedy v koloniálnych zemiach vyhranuje sa tento systém najokatejšie. Nutno vedieť, že územia tieto patrily do dňa 28. októbra 1918 fakticky a do dňa nastúpenia platnosti mierových smlúv právom k územiu starého Uhorska, ktoré bolo jednotné a v ktorom sa mohlo obyvateľstvo voľne pohybovať; ba i stará monarchia bola takým jednotným územím, v ktorej malo domovské právo význam len vzhľadom na tých, ktorí boli odkázaní na podporu obce, a štátné občianstvo, ktoré sa zakladalo na domovskom práve, nehralo vôbec významnejšiu rolu. Uhorské zákony upravovaly síce domovské právo a štátné občianstvo, avšak právna prax, nedbajúc slov zákonov, bola tak liberálna, že praktický život nevyžadoval si v tomto ohľade žiadnej opatrnosti a tedy obyvateľstvo sa proste o tieto otázky nestaralo.

Všeobecná bola prax, že kto chcel byť uhorským štátnym občanom, musel siahnuť k určitému úradnému jednaniu len vtedy, ak došiel fakticky z cudzozemska, avšak ak usadil sa niekde, nadobudnul tam po niekoľko rokoch automaticky domovského práva a s jeho deťmi nakladalo sa už ako so štátnymi občany. Vec štyrročného platenia daní, predpísaného zák. čl. XXII/1886, tiež sa nebrala prísne, ba čo viac, podľa §u 2 zák. čl. X/1883, bola veľká časť robotníkov daní vôbec sprostená, a nariadeniami ministra financií čís. 40.390/1897, 76.785/1898 a 23.286/1899, boli bernej povinnosti sprostení všetci týždenne platení námezdníci a tedy asi 80% všetkých robotníkov. Ďalšími nariadeniami bola rovnaká výhoda poskytnutá úradníkom a členom brannej moci. Možno tedy konštatovať, že kto sa tu v miere niekoľko rokov zdržoval, získal bez všetkého ďalšieho domovské právo a štátné občianstvo, i keď dane neplatil.

Československý štát delil sa s ostatnými zvíťazivšími štáty na území premožených štátov a pod jeho imperium dostalo sa mimo Slovenska i územie Podkarpatskej Rusi. Československá vláda prevzala bez akýchkoľvek nesnádzí štátné lesy, paláce, bane, dane a všetky výnosné oprávnenosti. Mimo území však musela prevziať aj obyvateľstvo i bremená. V tomto ohľade ovšem nebola už tak ochotná, lebo spravodlivé uznanie práv národnostných menšín nepatrí k psychologii kapitalizmu, bremená a dlhy stoja peniaze, ktorých však imperialistický štát potrebuje ku tisícim iným účelom.

Nový štát tedy, ktorého vládny systém chcel ho vybudovať štátom národným - nehľadiac na fakt, že je z polovice štátom národnostným - už od prvopočiatku hľadal spôsoby,

1. aby v menšinových územiach, menovite na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, udusil policajnými administratívnymi opatreniami proletárske hnutia a akcie zahájené proti utlačovaniu národností,

2. aby obsadil úrady "spoľahlivými" živly a pokiaľ možno príslušníkmi panujúceho národa a aby pozbavil miest starých úradníkov,

3. aby sa sprostil povinnosti vyplácať penzie, invaliditné a iné príspevky na úkor "cudzích" živlov obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi,

4. aby na poli práv verejných udržoval obyvateľstvo v bohabojnej neistote a tým pri každom prejave, ktorý sa mu neľúbi, použil ako korbáča uznanie alebo odoprenie práva štátno-občianského voči tým, ktorí podľa platnej právnej praxe už dávno boli majiteľmi týchto práv.

Zahájená bola tedy štátno-občianska štvanica a vykladanie práva. Zákony boly pozvoľna prísnejšie a prísnejšie vykladané, stará právna prax a právna zvyklosť, ktorá zákon doplňuje, bola postupne zanedbávaná. Nebral sa zreteľ na citované zákony, ktorými bolo robotníctvo a iné kategorie občianstva sprostené povinnosti platiť dane, ale požadoval sa pobyt v jednej obci po dobu štyroch rokov pred r. 1910 a plnenie bernej povinnosti po dobu úplných štyroch rokov. Korunu všetkému tomu nasadilo r. 1923 rozhodnutie najvyššieho správneho súdu čís. 16445, podľa ktorého domovské právo nenabýva sa automaticky, ale len prihláškou a prijatím do sväzku obce.

Rozhodnutie toto obrátilo všetko na ruby, lebo požadovalo fakt, ktorého stará právna prax neznala a ktorý nikým nebol plnený, tak že v prípade nutnosti mohlo by uplatňovaním tohoto rozhodnutia na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi pozbavené byť domovského práva a štátneho občianstva úplných 90% obyvateľstva.

Toto se zdalo mnoho i ministerstvu vnútra, a poneváč predsa len nechcelo vyprovokovať europský škandál, nastala tá v právnom štáte neuveriteľná anarchia, že ministerstvo nemohlo rešpektovať rozhodnutie najvyššieho správneho súdu a rozhodnutie to zostalo len na papieri, ktorého použilo ministerstvo len v tom výnimečnom prípade, ak nebolo iného prostriedku k odstráneniu nejakej osoby. Sobotka, sekčný šéf ministerstva vnútra, vyjadril sa o tom vo výborovom pojednávaní tohoto návrhu zákona tak, že ministerstvo nakladá s touto otázkou liberálnejšie, ešte liberálnejšie než správny súd, ba čo viac, liberálnejšie nežli tento návrh zákona, a tedy vlastne je zákonná úprava tejto otázky nepotrebná. (Výkřiky posl. dr Holoty.) Všetko to síce nekryje sa so skutečnosťou, zákonnej úpravy je treba, lebo podľa menovaného zástupcu ministerstva vnútra "udeľovanie štátneho občianstva má byť ponechané voľnému uvažovaniu príslušných úradov". (Výkřiky posl. dr Holoty.) ktorého význam je nám prezpríliš známy, ba čo viac, preriekol sa zmienkou o "protištátnych živloch", čoho praktický výklad je nám tiež veľmi dobre známy.

Je tedy nesporné, že uznávanie nárokov na štátne občianstvo musí byť upravené zákonom, a v tom súhlasím s kol. posl. dr Dérerom. Nesúhlasím s ním však v tom, aby úprava táto bola okyptená, ktorou by ešte vždy bola značná časť oprávnencov pripravená o svoje práva, a prízvukovať musím, že poriadok mal byť urobený už dávno pred rokmi, avšak koaličné vlády, ktorých členom bol aj pán dr Dérer, sa proti tomu príkre uzavieraly.

Pán dr Dérer teraz spolu so Szent-Iványovcami tlčie na bubon v tlačových orgánoch, že oni sú tí spasitelia, ktorí prinášajú tisícom uštvaných istotu, právo, penziu a iné poklady; Dérer samozrejme robotníkom, Szent-Ivány úradníkom. (Výkřiky.) Do tohoto koncertu sa nemiešame a za vavrínami sa nehoníme, len skromne konštatujeme, že od roku 1918 nikto sa nestaral o štátné občianstvo bežencov, štvancov, práva zbavených a vyštvaných ľudí (Výkřiky posl. Füssyho.) a musely prísť na jare r. 1924 voľby v Podkarpatskej Rusi k tomu, aby som hneď po voľbách z poverenia strany komunistickej podal dňa 23. mája 1924, pod čís. 4690, prvý dôkladný návrh zákona o úprave domovského práva a štátneho občianstva, spolu s dôkladnou dôvodovou zprávou o 10 tlačových stránkach, ktorá obsahuje celú právnu prax a štatistické zpracovanie faktického stavu. Vtedy mala sociálne demokratická strana ministrov, avšak o návrhu sa nepojednávalo z dvoch dôvodov. Po prvé preto, lebo návrh v podstate znamenal, že každý, koho nový štát našiel na území republiky, mohol by získať štátne občianstvo, čo by znamenalo naprostú sanáciu všetkých nespravodlivostí a zdalo sa to byť primnoho i socialistickej koaličnej vládnej strane, a po druhé preto, lebo návrh podal komunista; nuž veď koaličné strany zavrhly i tie najoprávnenejšie a najpoctivejšie požiadavky opozície proste následkom prevahy hlasov a dolu voči robotníkom však agitovali tým, že my vieme len kritizovať, ale tvoriť nie.

Pán dr Dérer bol od tých čias aj ministrom a práve následkom môjho návrhu, ktorý sa dostal do verejnosti, a následkom nutnosti súrnej úpravy tejto otázky vypracoval na jeho základe ešte v dobe svojho ministerstva miernejší návrh zákona, avšak ani s týmto nemohol preraziť. Nazval však svoj návrh o štátnom občianstve veľmi skromne "lex Dérer" a z dôvodov agitačných - voči Podkarpatskej Rusi - prihodil k nemu aj meno Nečasa. (Výkřiky.)

Veľmi zaujímavá je tiež auktorská kvalita Szent-Iványovcov. Keď sa maďarskí národniari spojili po voľbách s nemeckými agrárnikmi a začali robiť "reálnu politiku", povesiac na klinec opozičné kurucké fokoše, v jednej spoločnosti s Kramářom, Šrámkom (Výkřiky posl. dr Holoty.) a s ostatnými stranami nenávidiacimi Maďarov, sostavili colnú koalíciu, odhlasovali dôveru vláde Černého, odhlasovali zdražujúci colný zákon, odhlasovali sto milionov kňazom, a aby sa pred svojími voličmi predsa len niečim preukázali, spojili sa s dr Dérerom a získali si ako krvavú odmenu za svoju zradu hlasy colno-koaličnej väčšiny. Ja im ich vavríny neupieram, (Výkřiky posl. Füssyho.), avšak konštatujem, že keď už za svoje spáchané hriechy požadovali tých tridsať strieborných, t. j. odhlasovanie zákona o štátnom občianstve, prečo sa pri ich dnešnej politickej konjunktúre uspokojili s takýmto krpatým zákonom a prečo zahodili pôvodné základy návrhu zákona? (Výkřiky posl. Szent-Iványho.)

Loyálne uznávam, že návrh zákona v dnešnej jeho forme pomôže 20% z tých, ktorí toho potrebujú, a preto moja strana odhlasuje návrh i v tom prípade, keď väčšina moje pozmeňovacie návrhy zamietne. Moje pozmeňovacie návrhy týkajú sa však existenčnej otázky prevažnej časti obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi a za dnešného stavu musím prehlásiť, že za zamietnutie mojích návrhov a s tým i za platnosť a za nedostatky zákona sú zodpovední hlavne dr Dérer a Szent-Ivány. Szent-Iványovci mali sa zo svetových dejín zrady naučiť aspoň toľko, že keď už svoje zásady povesia na klinec, majú aspoň požadovať za to príslušnú proticenu, a to nielen v záujme vačkov veľkostatkárov, ale i v záujme práv voličov. (Výkřiky posl. dr Holoty.)

Po tomto úvode prechádzam na návrh a odôvodním svoje pozmeňovacie návrhy. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Návrh dr Dérera po niekoľkorakom plátaní zmenil sa z časti v jeho prospech, z časti v neprospech. Ministerstvám a bezpáternej povoľnosti jednotlivých reakcionárskych poslancov, ako aj pánov dr Slávika, dr Hallu a nie v poslednom rade dr Dérera a Szent-Iványho, možno pričítať niekoľko zmien, ktorými sa návrh podstatne zhoršuje.

Podľa §u 1 musí žiadateľ alebo jeho právny predchodca nepretržite bydlieť v území dnešnej republiky od r. 1906 až do doby podania žiadosti, a to od r. 1906 do r. 1910 v tej istej obci. Je síce pravda, že nepretržitý pobyt podľa dôvodovej zprávy nemá sa vykladať doslovne, predsa však právo výkladu náleží ministerstvu a najvyššiemu správnemu súdu, a výklady týchto fórov boly dosiaľ veľmi nepriaznivé. Trvalým pobytom v jednej a tejže obci pred r. 1910 bude zase 75% robotníkov vylúčené zo štátneho občianstva, lebo odvažujem sa tvrdiť, že sotva jedna štvrtina robotníkov bola tak šťastná, že mohla cez štyri roky v jednej obci pracovať; sezónná práca a nezamestnanosť a vôbec robotnícka fluktuácia len zriedka dovolily robotníkom zdržovať sa v jednej obci po štyři roky. (Výkřiky posl. Gregorovitse.) Preto stačí a neprotiví sa príkre ani starej právnej praxi, aby žiadatelia, ktorí v r. 1906-1910 po dobu štyroch rokov bydleli v území Slovenska alebo Podkarpatskej Rusi po prípade v niekoľkých obciach a vykazujú ostatné náležitosti, mohli činiť nárok na štátné občianstvo. (Souhlas komunistických poslanců.)

V dobe po r. 1910 bydlela síce veľká časť žiadateľov v dnešnom území republiky, avšak je bez pochyby, že r. 1919, v prvom roku utvorenia štátu, keď zúrila válka v území Slovenska a Podkarpatskej Rusi, keď verejná bezpečnosť a pomery pracovné boly veľmi nepriaznivé, keď v tomto území bol úplný chaos, určitá časť obyvateľstva utiekla, vandrovala alebo bojovala. Je tedy oprávnený náš pozmeňovací návrh, aby rok 1919 nebol zapocítaný do doby nepretržitého pobytu.

§ 1 ostatne svedčí o spoločnej intencii pánov dr Dérera i Szent-Iványho, aby robotníctvo strany komunistickej mohlo čo najmenej použiť práva týmto zákonom dávaného. V r. 1919 totiž branná moc československého štátu napadla maďarskú sovietskú republiku a bojovala proti nej.

Ďaleko by viedlo rozhovoriť sa v rámci tohoto návrhu o ráze a podstate maďarského sovietského štátu. Stačí konštatovať, že sovietská republika neznamená natoľko štát, lež najmä víťazstvo medzinárodnej proletárskej revolúcie v niektorom území a tedy každá sovietská republika je spoločným statkom svetového proletariátu, za ktorý vedie boj nielen proletariát národa, ktorý na dotyčnom území bydlí, ale za ktorý i cudzozemský proletariát je ochotný svoju krv prelievať. (Souhlas.)

Tomu možno pripísať, že v proletárskych v divíziach sovietskej republiky bojovali i sebavedomí českí proletári.

Nehľadiac na všetko to, roku 1919 nebola riešená ešte ani otázka hraníc a nenastúpily ešte platnosť ani mierové smluvy. Stá tisíce ľudí ešte nevedelo, či zmeny hraníc sú vážne a trvalé. Stá tisíce ľudí nemôže za okamihy, týždne alebo mesiace svliecť svoje city a myšlienky, na ktoré si pres desaťročia zvyklo. Dnes, po rokoch ukľudnenej atmosféry nemožno už odsudzovať a pozbavovaním práv pomstiť sa na tých, ktorí roku 1919 nepociťovali nič spoločného s Československou republikou na území Slovenska a Podkarpatskej Rusi.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP