Sobota 19. června 1926

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Burian (pokračuje): Když my toto stanovisko výsledků měšťácké vzdělanosti a vědeckého bádání měšťáckého zde přednášíme a používáme, děláme to proto, poněvadž myslíme, že je také povinností těchto kruhů, různých vzdělanců universitních a učitelských atd., aby bylo na ně apelováno a že oni se musí hanobiti, jestliže nepodnikají co nejodvážnější kroky proti zákonu, který zde má býti odhlasován. Musíme se dovolávati jejich samého nazírání, musíme k nim promluviti, musíme apelovati na jejich svědomí, aby také od nich vyšel odpor proti tomuto zákonu, který se má zde státi skutkem. Když my, komunisté, mluvíme s hlediska vědeckého a vědění, pak nečiníme to snad proto, že bychom byli spokojeni s určitými výsledky vědění. Dnešní měšťácká věda vůbec spokojuje se s určitými specialitami svého vědění v určitých speciálních oborech, a míní tito učenci, když něco vědí a něčím jsou, že to nadobro dostačuje. Ne, my se dovoláváme celého toho duchovního zápasu dlouhých set let, všech těch mužů, ať kacířů, ať filosofů, přírodovědců a všech ostatních, což zde rozváděti není však nikterak možno. Dovoláváme se všeho toho, poněvadž tohoto vědění jako světového názoru potřebuje společnost lidská, ne určitých speciálních poznatků, nýbrž tohoto celkového vědění potřebuje společnost lidská proto, poněvadž společnost dnešní musí býti bystrá, a tato bystrost myšlenková, tato pohyblivost myšlenková a pohyblivost jednání, činů a skutků nejen není myslitelna na podkladě světového názoru a učení církevního, jaké přednášeno bylo vždy, ať kterýmikoli církvemi. Vy budete vždy nepřáteli této pohyblivosti, toho, aby lid se dostal dále ve svém praktickém jednání. Ale důležitější samozřejmě jest pro nás hledisko a zájmy pracujícího lidu a ty úplně se rozcházejí s takovou předlohou, s takovými zákony, s takovým postavením klerikalismu a kněžstva, jaké se mu má dostati tímto zákonem.

Tu jest věc velmi jednoduchá. Klerikálově mají oproti měšťácké liberalistické vzdělanost: jednu výhodu, kterou jim musíme přiznati: Liberalistická věda má svoje vědění, ale pro praktický život pracujícího lidu nemá nic, nemá žádného ideálu. Pracující lid však potřebuje ideálu a tu přicházejí klerikálově různých církví a říkají, že mají ideál pro pracující lid, že mají pro něj jakousi útěchu, že dnešní svět za nic nestojí, že jen náboženství jest to jedině, co člověk má, a tímto způsobem docilují určitě výhody proti liberalistickému směru. A tu právě je poměr náš k nim ten, že kdežto tato měšťácká vzdělanost širokým vrstvám pracujícího lidu skutečně může dáti různě vědění. ale nemůže jim dáti žádný společenský ideál, je to tábor socialismu a komunismu, který tento ideál pro pracující lid má. To, s čím přicházejí náboženská učení k pracujícímu lidu, jest toliko uspávající prostředek, jest toliko opium (Hluk. - Výkřiky.), jest to ukolébavka malému, nerozumnému, nevyvinutému dítěti. Vaše postavení v lidské v společnosti jest takového rázu, že ten, kdo přijde k pracujícímu lidu proti vám nejen s měšťáckou vědou, ale také s určitým společenským ideálem, zvítěziti může a proto můžeme mluviti otevřeně proti každému s hlediska velikého světového názoru. Co představujete vy svým světovým názorem, to vhodně a dobře řekl Masaryk v královéhradeckém Adalbertinu, když pravil: "V každé vesnici jest aspoň jeden duchovní, mužově aspoň jakž takž akademicky vzdělaní, bez starosti o svůj chleba - a co všechno tato ohromná organisace vlastně dnes už dovede? Nic jiného, než, jak to Havlíček řekl, lacinou policejní službu státní." Ovšem, musíme říci správně, že vy představujete lacinou policejní službu kapitalistickým vykořisťovatelům vašeho vlastního drobného lidu průmyslového a zemědělského. (Souhlas komunistických poslanců.). A my proti vám jsme vyzbrojeni tou velikou zbraní, že konec konců podlehnouti musíte, poněvadž my vytyčujeme všemu pracujícímu lidu ideál daleko větší a opravdovější a také jej uskutečňujeme. My docela směle můžeme vám říci, že nepotřebujeme žádného tvůrce na nebesích, my nebe ponecháváme s Heinem docela klidně vrabcům. Pracující lid sám je tvůrcem a stvoří si svět dobra a krásna (Tak jest!), a proto jsme proti vašemu zákonu.

Dále máme hledisko českých dějin. To je v Československu pochopitelně nejdůležitější a může nalézti značnou ozvěnu i v kruzích nejširších, které ještě nejsou komunistické. Vidíte, že již řadu let vedena je diskuse, polemika mezi některými českými dějepisci a filosofy o to, zdali české dějiny vůbec mají nějaký smysl a jaký. Ale nechme tuto polemiku stranou, přihlížejme prostě ke skutečnosti, k faktům. A tu ukazují nám české dějiny toto faktum: že v českém národě trvá plných 500 let zápas nejlepších a nejvzácnějších českých lidí proti klerikalismu a naopak, že zase klerikalismus chtěl vytlouci těm tvrdým českým palicím jejich protiklerikální stanovisko z hlav, při čemž došlo v českém národě k událostem jistě pohnutým, velikým a také obdivuhodným. A teprve 8. listopadu r. 1620 na Bílé Hoře tento klerikální tábor dostal se k moci a vítězstvím válečným zvítězil nad táborem, který proti němu zde stál. Celá ta další století od r. 1620 znovu se vedl zápas klerikálního a protiklerikálního tábora a tento zápas byl, jak všichni dobře víte, krutý, silný, neobyčejný.

Nemohu jinak, musím aspoň několik vět citovati ze spisu Denisova, abych ještě znovu ukázal na velikost tohoto zápasu. Věc je známa a každý z přítomných jistě o věci četl, ale přece jen slyšme, jak Denis tyto věci popisoval, jak bylo po vítězství: "Lid císařský poznavše, že žádného již odporu v Čechách nemají, dali se sem i tam po vší české zemi v loupení, plundrování, braní, všechny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých mučíce, trápili i v usmrcovali." Ona soudní komise, jak je známo, která dosazena byla, odsoudila k trestu smrti a zabavení statků 29 osob, k trestu smrti 17 direktorů a 50 dalších osob. Jaké byly příčiny a pohnutky všech těch, kteří klerikální učení vtloukali tvrdým českým palicím, o tom Denis píše (Hluk.) - já vím, že je vám nepříjemně slyšeti tyto věci: "Mnoho stoupenců Ferdinandových dychtilo po dědictví odsouzených, kardinál Dietrichstein, páter Dominik a Sancta Maria snažně prosili císaře, aby se nelekal poprav potřebných. Ferdinand po noci plně úzkosti napsal svou závět, jež všecka překypovala mystickou zbožností, potom podepsal rozsudek smrti nade 27 odsouzenci, pak vydal se do Mariazellu, aby obětoval zázračně Panně Marii zlatou korunu v ceně 10.000 zlatých." Poprava pak byla vykonána na náměstí Týnském. Popraven tam byl, jak již zde včera řečeno, i 86letý Kašpar Kaplíř ze Sulevic.

A teď pokračuje zase Denis dále: "Druhého dne pokračoval kat ve svém díle. Mikuláš Diviš, přední servus, za jazyk k šibenici hřebem přibit a celé dvě hodiny tak držán. Některé osoby, které soud neodvážil se odsouditi na smrt, mrskány." Denis říká, že všichni dravci, kteří vrhali se proti svým odpůrcům, že to byli katané, šejdíři, dobrodruzi, sdružení kolem Liechtensteina, zakládajíce své bohatství na zkáze země, a aby naplnili své kapsy, obírali teplou ještě mrtvolu národa. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Tedy takovýmto způsobem zvítězil klerikální tábor, takovým způsobem jednal a postupoval. A teď patrně za odměnu, že tak drancoval, bil a ubíjel celá století český národ, dostane se mu od českých vlastenců, kteří nepřetržitě se svým vlastenectvím tak chlubí, patrně ještě této odměny, tohoto skvělého postavení kněžstva v Československé republice, jakého nemá kněžstvo na celém světě, a to ze státních prostředků. (Výkřiky na levici: Hanba!)

Co zde dělá vlastenecký tábor svobodomyslný, to snad nejlépe vystihnu, uvedu-li zde, jak universitní profesor dr Antonín Hobza psal r. 1919 o otázce odluky církve od státu. Jeho slova, která tenkráte řekl, jsou dobrou charakteristikou dnešních svobodomyslných stran zde v této sněmovně, charakteristikou plnou a dostatečnou. On řekl: V politických kruzích převládá nechuť k řešení církevně právních otázek. Nechtějí se vyvolávati nově boje a komplikovati obtíže situace vnitřní i zevní. Je to pochopitelně. Doba převratu byla psychologicky vhodným momentem k proklamaci nových zásad o poměru státu a církve. Momentu toho nebylo využito v na škodu státu, jenž draze v budoucnosti zaplatí svou tehdejší nerozhodnost..." zaplatí a už teď ji bude platiti. A kdož ví, jak draho ještě zaplaceno bude. co tenkráte bylo promeškáno. Dále říká: "Rozluka je jedinou formou poměru mezi státem a církví, která je slučitelná s ideou demokracie. Spojení demokratického státu, jenž uznává také vládu lidu, s absolutní monarchií papežskou, je výsměchem všem moderním zásadám právním i politickým a bylo by v konkrétním případě vysvětlitelno jenom jako zjev chorobný." To vám vzkazuje universitní profesor. Dále: "Před světovou válkou nebylo valně naděje, že se princip rozluky brzo uplatní ve státech střední Evropy, které tvořily kulturní moc mezi kulturním západem a církevnickým orientem. Ale rozhodný obrat k demokracii, jenž jest jedním z dobrých účinků této hrozně války, způsobil, že se odluka od církví objevila na denním pořádku různých států a že patří k nejnaléhavějším, ale také k nejtěžším problémům současným. Doba je zralá ku přechodu od starého života k novému i na poli kulturní politiky a jest si přáti. aby republika Československá prokázala i v tomto směru, že stojí na výši doby a že nezklame důvěry kulturního světa. Veliká chvíle historická, kterou nyní prožíváme, vyžaduje řešení veřejných otázek ve velikých rysech a není příznivá kompromisu. Zabraňme tomu, aby příští generace při pohledu na dnešní vývojově období neopakovala výtku polovičatosti."

Zde je řečeno, že odluka církve od státu mohla býti uskutečněna již po převratu. A tu myslím, že tohoto musí si nyní povšimnouti bývalé socialistické strany, které před časem ještě byly ve vládě. Ano, zde musí si socialistické strany doznati, že jejich provinění je velmi značně, nejenom tady v tomto případě, nýbrž všeobecně, a to také teď svobodomyslně strany proti socialistickým stranám budou opakovati a říkati.

Já se na věc dosti dobře pamatuji. Tenkráte, když doba byla zralá ku provedení odluky, byla zvolena komise z řad socialistických stran, která o věci rokovala, a tu část členů této komise byla pro odluku a jiní byli proti odluce. Pro svou osobu na př. mohu určitě říci, že jsem byl pro okamžitě provedení odluky církve od státu. Nebudu jmenovati nikoho, ale tak věci skutečně byly. Chtěl bych dnes jenom věcně říci, že socialistické strany tenkráte postupovaly vskutku nesprávně. Ale proč postupovaly nesprávně? Postupovaly tenkráte nesprávně, poněvadž určitá jejich část byla pod vlivem svobodomyslných českých měšťáckých stran, byla pod jejich nátlakem. Tyto svobodomyslně měšťácké strany jí domlouvaly a namlouvaly, že není třeba udělati to tak překotně, tak náhle, tak revolučně, že je to možno udělati evolučním způsobem. Jedním slovem: Socialistické strany tím, že byly v onom spojení s měšťáckými stranami a že tyto měšťácké strany měly na ně určitý vliv, daly se pořádně, důkladně napáliti a dnes za to pykají všechny a pykají ovšem také socialistické strany. Teď snad bude to varováním pro všechny socialistické strany, aby nepodléhaly nátlaku měšťáků vůbec v žádné otázce a aby postupovaly vždy naprosto samostatně, aby každému podobnému nátlaku čelily a nedaly se napáliti. Jestliže socialistické strany snad za několik měsíců znovu zvolí podobný postup, že se dají opětně přemluvit měšťáckými stranami, budou znovu napáleny, a to daleko více, než byly až dosud. Je viděti, že klerikální tábor soustavně usiluje o zvýšení své moci, svého vlivu a o prosazení svého klerikálně reakčního programu. Nejprve byli velmi skromni, velmi tiši, velmi trpělivi. Sotva je bylo cítit a vidět v prvním Národním shromáždění. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Pak dostávali odvahu. Roku 1923 psali v "Lidových Listech" Durichův článek, že budou jednou tak silni, že pomník Jana Husi ze Staroměstského náměstí odklidí a že tam postaví pomník Panny Marie. A teď již jdou zase dále a půjdou zajisté ještě dále, jestliže náležitým způsobem jejich jednání nebude čeleno.

Když vezmeme všechny útrapy českých dějin, vidíme zde přímo ohromnou, nebývalou, přímo úžasnou kapitulaci českých svobodomyslných měšťáckých stran před táborem klerikálním. Mně to připadá tak, jako ten slavný versailleský mír. Tam Francie zvítězila nad Německem a diktovala s vítěznými kapitalistickými státy Německu svůj mír. Vítězově učinili určitě diktáty, kterým se Německo podrobiti musilo. Tady je to podobného rázu. Tady je kapitulace měšťáckých svobodomyslných stran tak nehorázná, jako byla kapitulace německá a rakouská, a jest ještě daleko nehoráznější, poněvadž klerikálově ani žádného takového vítězství nad táborem svobodomyslných stran neslavili a neměli, a přece jenom dnes diktují svobodomyslným měšťáckým stranám svůj mír, totiž ony určitě krutě věci, kterým všechen ten druhý tábor má se podrobiti. Klerikálově stojí dnes zde před námi jako vítězní vyděrači toho celého tábora protiklerikálního. To, co dnes vidíme, že tento zákon stane se skutkem, velectění pánově, je veliká rána do srdce Masarykovi a národní revoluci. Dáte-li si ji opět líbiti, nepodniknete-li proti ní všechno, co podniknuto může býti, je věcí vaší.

Ale to chci připomenouti. Pilsudski v Polsku není náš člověk, jeho ideály nejsou našimi ideály, jeho způsob jednání není si přáti, a není potřebí, aby byl u nás používán, ale přece jen doznati musím, že tento Pilsudski, když se domníval, nebo viděl, že vymoženosti národní revoluce v Polsku jsou nějakým způsobem ohroženy, proti tomu šel. Proto jsme zvědavi, zdali proti tomu, co zde je a co znamená pravou porážku národní revoluce české, všichni představitelé této národní revoluce také půjdou či ne.

Nejsem jistě přítel nějakých silných slov, naopak myslím, že je nutno býti silný ve věci, a že není nutno býti nějak hrubý zvláště ve výrazech, a jak jsem již řekl, my komunisté vůbec nepatříme k těm, kteří jsou takového protiklerikálního smýšlení, jichž hlavním oborem je protiklerikalismus, nýbrž naopak my myslíme, že daleko více odvahy, než bojovati s pátery, je třeba k boji proti kapitalistické policii, proti kapitalistickému soudnictví, proti celému kapitalistickému společenskému řádu, proti kapitalistickému militarismu. Ale přes to, že se při své osobní povaze raději vyhýbám hrubým slovům, když uvážím a když.jsem četl všechno to, jak klerikálově v celém světě kdykoli postupovali a jednali proti všemu tomu, co nového mělo přijíti na svět, co nového mělo se zroditi, když četl jsem celé ty útrapy celých českých dějin, pak bych řekl: Tento zákon, který zde chcete dělati, patří do záchodu, hoďte ho do záchodu a do kanálu. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)

Zákon o kněžských platech má v sobě celou řadu věcí, o kterých by se dalo mluviti těž s hlediska politického a kde bylo by možno a potřebno učiniti velice důležitě politické závěry. Nechci však dále zkracovati čas dalších našich řečníků, kteří určeni jsou k projednávání tohoto zákona, a míním, že celá česká veřejnost musí býti přímo hlavně soustředěna na věc samu, která se dotýká zákonů o kněžských platech, které teprve mají býti zavedeny místo odluky církve od státu. Byl to jeden velice pobožný muž z alpských zemí, kde pobožnost je velice značná, Rosegger, který řekl slova, jichž zde může býti použito, aby lépe pochopila veřejnost dělnická i nedělnická, ale protiklerikální, oč jde a jak má celý zákon posuzovati. Rosegger ve svém spise "Moje království nebeské" napsal tento posudek: "Pryč od Říma. Volání jistě neumlkne tak rychle, neboť stalo se příliš mnoho věcí, které jsou naším právům a citům pěstí mezi oči". (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

Myslím, že to platí o tomto zákoně, o celém postupu klerikálním a o měšťácké reakci spojeně s klerikální reakcí. Tento zákon je provokací dělnictva, tento zákon je provokací celé protiklerikální veřejnosti, tento zákon je przněním českých dějin, przněním národní revoluce. A proto my s Roseggerem říkáme: Pryč od římsko-katolické církve a od všeho církevního učení vůbec, ale pryč také s kapitalistickým vládním režimem, který tyto ohlupovatele pracujícího lidu vydržuje a udržuje! (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pí. posl. Zeminová. Dávám jí slovo.

Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Posledních 14 dní prožili jsme v ohromných zápasech. Za ohromného vzrušení a scén, jakých náš mladý parlament nebyl ještě svědkem, vnucovaly se zástupcům lidu předlohy zákonů, které jsou ohromnou provokací veliké majority našeho národa. Dlouho a dlouho bude tento nešťastný červen nazýván černým červnem mladě naší svobody. V měsíci tom byla surově pošlapána dosavadní národní tradice našeho státu, znemožněna do budoucnosti národní majorita a vláda československá a úřednická stala se předmětem tolika opovržení a nenávisti, jak snad doposud v žádném jiném státě Evropy. Na lid, ochuzený válkou a na zdraví podlomený, navalena byla břemena tak strašná, že nikdo ještě nemůže říci, kam se nespokojenost mezi národem až vyhrotí.

Na ulicích nesčetných měst demonstruje lid z hladu, továrny se zavírají pro nedostatek práce, neschopná vláda čeká, až po ní přijde potopa a na troskách klidu a existence našeho obyvatelstva vynořuje se provokační nestvůra v česko-německo-maďarské majority, zabíjející vše, co staletí lásky k národu byla vybudovala.

Přišel čas, kdy masky padají s tváří ctihodných vlastenců, nadšených sokolů a pokrokářů. A udivený národ vidí mravní bídu, zbabělost a stavovskou chamtivost tam, kde doufal viděti hrdě tváře velikánů, bojujících za stát a národ.

Nikdy se tak v národě našem nelhalo, jako před 15. listopadem 1925. Národní demokraté, republikáni a lidovci předstihovali se v projevech vlastenectví. Pan dr Kramář na nesčetných projevech volebních mluvil o hrdě národní politice a všechny měšťanské strany prudce vyhrožovaly každému, kdo by se byl odvážil vysloviti možnost českoněmecké koalice, nebo vlády republiky, podporované iredentou německou a maďarskou.

A ejhle, půl roku po volbách, kdy měšťáci poznali, že oslabením sociální demokracie vliv socialistů ve státě je zmenšen, odhodili masku vlastenectví do starého haraburdí a zahájili hanebně paktování s Němci, Maďary a ludáky.

Tento politický obrat nebyl diktován zájmem státu nebo národa, ale prospěchem dvou stavů, jež po tisíciletí usilovaly o naše sociální i politické porobení.

Národní zrada nese ohromně úspěchy kněžím a velkostatkářům, téměř ničeho středním zemědělcům, a hlad, zoufalství a nekonečnou tíseň ostatním vrstvám národa.

Hrdý vlastenec dr Kramář podpisuje společně sněmovní návrhy s buršáckým poslancem dr Horpynkou, veliký národovec Šrámek s německonacionálním bouřlivákem dr Hanreichem a statečný vůdce Slováků pan dr Hodža a maďaronem Tománkem a Maďarem Szent-Iványm. A aby celé komedii byla nasazena koruna, pro úřednickou vládu pana Černého hlasují Němci a Maďaři, aby ji zachránili pro politicky nemorální koalici česko-německo-maďarskou. (Výkřiky posl. dr Jurigy.)

Celý rok 1926 bude rokem neklidu, bouří a nespokojenosti. Když se podíváme ještě na situaci, která u nás po venkově panuje, jímá nás ohromná starost o to, co bude dále. Přírodní katastrofy ohrožují úrodu na polích, je tu obava před velikým nedostatkem, ale cla a kongrua podle rozumu Msgra Šrámka mají býti lékem na všechno. Textiláci na hranicích Pruska, horníci českého severu a Ostravska, hladovící lid Českomoravské vysočiny a Pošumaví, tyto věrně tisícileté stráže národa našeho proti germanisaci zakolísaly úděsem. Nehrne se na ně zkáza z Pruska, Bavor nebo Německa vůbec, ale to čeští vlastenci jdou s Germány lámati věrně naše hraničáry a srážeti je do propasti zoufalství, nezaměstnanosti a drahoty. Chudý lid Ostravska se bouří nedostatkem, ale páni poslanci Špaček a Rýpar shání peníze pro kněze a hlad pro lid.

Stateční hraničáři od Krušných Hor, z Mostecka, Karlovarska, Duchcovska atd. volají národ na pomoc, aby zůstali na tě půdě, kterou několik set let pro národ dobývali. Ale pan dr Lukavský a sen. Hrubý jim místo chleba nesou bídu a bohatě kněžské platy.

Každý ví, že vlastenectví národně-demokratické je prázdnou frází. Nikdo však nepochopí, kam dali rozum, že dělají politiku tak nesmyslnou proti svým vlastním stoupencům. Sám dr Kramář řekl, že 90% národních demokratů jsou konsumenti. Když si představíme, že jsou současně representanty našeho průmyslu, pak nepochopíme, proč vyvolávají otázku celní, pod jejíž tíží a nemožností sdělávání obchodních smluv bude ubit průmysl, stejně jako ochromováno bude dělnictvo nezaměstnáním.

Nikdo také nepochopí, proč se pro nově daně a rostoucí drahotu tak vášnivě bije politická strana živnostenská. Po 6 roků lítali její předáci po všech koutech republiky a štvali proti vysokým daním a nyní sami dobrovolně dávají političtí živnostníci podpisy svých poslanců na předlohy, které ve svých důsledcích rozvrátí statisíce rodin malých mistrů krejčovských, obuvnických, holičských, truhlářských atd. A k tomu vedle celní drahoty podepsali ještě živnostenští poslanci na komando pana Najmana kněžskou kongruu (Posl. Jiráček: Roku 1920 jste to vy odhlasovali!), která znamená zavedení nových velkých daní. Nesmyslnou politikou měšťanských stran bude bit celý národ.

Jen jediná strana mne si spokojeně ruce. Jidášská politika strany lidově nese hrozně ovoce. Stát je hnán do občanských bouří, lid k zoufalství, neschopná vláda byrokracie se potácí jako třtina a všechen tento smutný a nedůstojný stav národa vyvolala soustavná krtčí práce spojeně reakce.

Z povzdálí dívají se Habsburkově spokojeně na toto dílo rozvratu Msgra Šrámka. Vatikán a Habsburkově vítězí v 8. roce republiky v přestrojeném rouše spojených klerikálů československo-německo-maďarských. Lokajově monarchie dostali se k veslu ve státě a lid je přišlápnut k zemi. To, co nyní tropí měšťanské strany s kongruou, je nejstrašnější zločin na ochuzeném národě od osudného 26. července 1914.

Snad si ani neuvědomili národní demokraté, agrárníci a političtí živnostníci, že kongruovým zákonem zestátňuje se klerikální agitace a sekretariáty jejich pro celou republiku. Žádná strana sebe zasloužilejší o národ nesměla by se odvážiti žádati jen stín podobných výhod. Žádná strana za tohoto ohromného finančního zabezpečení klerikální agitace nebude moci soutěžiti v budoucnu s agitací klerikálních stran.

V tě době, když na vesnici prodávají chudým domkářům exekučně poslední krávu pro nezaplacené daně, v době, když malí živnostníci pro daňová zatížení utíkají od svých povolání, ve chvílích, kdy zuboženému a bídně placenému dělnictvu strhují se daně ze mzdy, pro větší pohodlí zbytečných na světě vikářů, proboštů, děkanů a farářů násilím se vnucuje parlamentu kongruová předloha.

Apoštolská většina sama se lekla svého zločinu. Proto předkládá nyní předlohu v maličkostech změněnou, aby zalepila oči nevidoucím. Přece však i v této předloze určuje nejmenší plat knězi na 9.000 Kč ročně, a pro starší kněze vzrůstá tento obnos až přes 20.000 Kč.

Apoštolská většina i vláda chovaly se při této předloze od prvního počátku přímo neslýchaně. Učitelskou paritu ministr financí uznati nechtěl. Náš boj za zlepšení poměrů zřízenců a malých úředníků stále zamítal z nedostatku úhrady. Zůstane však ojedinělým zjevem v osudech našeho parlamentu, že kněžská kongrua je prosazována protizákonně, protože nikdo, ani vláda, ani apoštolská většina, nepostaraly se o řádnou úhradu předlohy.

Kongrua je v příkrém rozporu s § 41, odst. 2 ústavní listiny. Většina reakční v iniciativním výboru sněmovny porušila tento paragraf ústavní listiny. Stejným způsobem poruší ústavní zákony i vláda, odváží-li se podati předlohu k sankci. § 81 ústavních zákonů předpisuje: Vláda rozhoduje ve sboru zejména o návrzích, aby president republiky užil svého práva podle §u 47.

President republiky přísahal, že bude chrániti ústavu, a je to také v §u 65 ústavní listiny vytčeno. (Posl. dr Kubiš: Pán prezident sa musí podrobiť väčšině!) Jistě by tedy užil práva daného mu §em 47 ke vrácení kongruy parlamentu. Nesmí však úřednická vláda zbaběle se skrývati za pana presidenta a musí sama podle §u 81 toto vrácení panu presidentu navrhnouti. Jestliže tak vláda neučiní, ač § 73 přímo členům vlády ukládá na jich čest, že budou svědomitě šetřiti ústavních zákonů, potom nezbude parlamentu, vlastně socialistům, kteří hájí ústavní zákony do krajnosti, nic jiného, než že použijí § 79 ústavní listiny a podají návrh na obžalobu vlády pro rušení ústavních zákonů.

Měšťácké strany československé snad ani nechápou, jak strašně nebezpečný příklad neúcty k základním zákonům státu podávají stranám protistátním. Kdyby se tu jednalo o věci nesmírně důležitě pro celý národ, snad by to historie omluvila. Ale že se znásilňuje ústava ve prospěch hlavně římsko-katolického kněžstva, zůstane činem neodpustitelným.

Národ náš nikdy nezapomene, že Řím stál celá tisíciletí proti Slovanům. Římští biskupově v brnění a v čele germánských vojsk po celou řadu století vedli vyhlazovací válku proti baltickým Slovanům, Polákům i nám. Tam, kde stojí nyní Drážďany, Berlín, Hamburk a Štětín, stály slovanské státy. Katolická církev však v jedné ruce nesla kříž a v druhé meč na porobu slovanských národů.

Vítězství germanisace v celém nynějším rozsáhlém Německu, toť bohulibě spoludílo římské církve. Jakou nenávistí a opovržením byla katolická církev naplněna k Slovanům, je viděti nejlépe z toho, že z několika set papežů římských nebyl ani jediný Slovan. Řím nejkrutěji a nejvytrvaleji pronásledoval však zejména národ náš.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP