Čtvrtek 17. června 1926

Místopředseda Slavíček (zvoní): Slovo dále má pan posl. Votruba.

Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Ve všeobecné debatě proneseny byly do zákonů, které se právě projednávají, různé stížnosti, projevena určitá přání, a bylo mluveno více méně zásadně o těchto třech zákonech jako o celku. V podrobné debatě budu se zabývati jednotlivými kategoriemi státních a veřejných zaměstnanců, jichž se týkají předložené osnovy tří uvedených zákonů.

Přicházím především k osnově zákona, kterou se upravují právní a hmotné poměry učitelstva. Konstatuji jménem našeho klubu, že litujeme, že právní a hmotné poměry učitelstva obecných a občanských škol upravují se zvláštním zákonem, že nebyly pojaty do osnovy zákona čís. 100, kde se jedná o požitkovém systému, všech státních zaměstnanců. Tím by byla pregnantně vyjádřena parita, o kterou ještě u nás vede se neustále spor. Vláda ovšem prohlásila, že parita je zachována v §u 17 předlohy. My toto prohlášení bereme na vědomí, ale prohlašujeme zde zároveň, ze v této věci strana naše bude státi vždycky na stráži a nikdy nepřipustí, aby učitelstvu bylo ukřivděno. (Tak jest!)

Uvážíme-li, že učitelstvo má v rukou vedení mládeže, tedy klíč k lepší budoucnosti celého národa, pak musíme nasaditi vše, aby se učitelstvo mohlo s klidem, láskou a nadšením svému těžkému a odpovědnému úkolu věnovati. Víme, že jaké budeme míti učitelstvo, takový budeme míti celý národ. (Tak jest!) Litujeme upřímně, že vláda odmítla téměř všechny naše opravné návrhy, všechny ty, které byly také doporučeny státně zaměstnaneckou "dvanáctkou". Zvláště želíme toho, že v § 7 odmítla upraviti 8-11 stupeň platový, tak aby plně odpovídaly 2.-5. stupni služného 5. platové stupnice služebního platu úřednického. Rovněž nás neuspokojuje, že tak zv. ředitelské přídavky byly zvýšeny pouze na trojnásobek platu předválečného, což neodpovídá ani poměrům drahotním ani enormně zvýšené agendě ředitelů škol obecných a občanských, která různými sociálními opatřeními a úkoly vzrostla proti době předválečné měrou netušenou. Rovněž nepokládáme -přídavek měsíční 40 Kč při přechodu na školu občanskou za dostatečnou vzpruhu k dělání zkoušek pro měšťanské školy. Již dnes trpí měšťanské školy nedostatkem zkoušených učitelů - počítá se jich přes 2000 osob - ač má dnes i nezkoušený učitel na občanské škole 100 Kč přídavek měsíčně. Budoucnost nám dá za pravdu, tvrdíme-li, že nedoceněním práce učitelstva měšťanských škol tyto školy ubíjíme. Úpadek těchto škol jest již dnes patrný a v budoucnosti bude, bohužel, ještě hůře.

Mohl bych uvésti ještě řadu věcí, které nás v zákoně neuspokojují, ale vytknu ještě jen toto: Funkční přídavek je nízký, je to jen trojnásobek předválečné výše, ač by měl býti šestinásobkem. Skupina D činovného je křivdou, a to ponejvíce pro učitelstvo. Zrušeni jejího jsme, bohužel, nedosáhli, ale přece jsme přivodili zlepšení ustanovením odstavce 7 a 8 příslušného zákona o požitkovém systému, kde se praví, že co o požitkovém systému stanoví se zde, platí také pro učitele, že totiž mohou jednotlivé obce vzhledem k mimořádným poměrům býti zařazeny vládním nařízením do vyšší skupiny míst.

Odst. 8. praví: "Úředníku s činovným skupiny D, který je nucen dítě, na něž mu přísluší výchovné (§ 144) a jež s ním žije ve společné domácnosti, vydržovati na bytě za účelem školního nebo jiného odborného vzdělání mimo své bydliště, náleží až do ukončení tohoto vzdělání, a to i za prázdniny, činovné podle skupiny míst C."

Otázka naturálního bytu není posud uspokojivě vyřešena. Víme, že obce jsou vlastně povinny platiti naturální byt, a učitel si to má na obci vymáhati. Trvá to dlouho, než to vymůže, jsou s tím veliké tahanice a proto by bylo třeba, aby věc byla už jednou upravena tak, aby nárok na naturální byt byl pevnou součástí všech požitků učitelských osob.

Přijetím návrhů státně - zaměstnanecké "dvanáctky" bylo by bývalo naše učitelstvo uspokojeno. My jsme se svými zástupci v této "dvanáctce" zasazovali všemožně o to, aby učitelstvu se dostalo, co mu podle práva a spravedlnosti patří, aby se splnila slova Karla Havlíčka Borovského, která o učitelstvu napsal, když národu českému důtklivě připomínal, že "stav učitelský musí ve vzdělanosti i ve platu znamenitě povýšen býti a s jinými stavy, méně než on jest důležitými, na stejný stupeň hodnosti přiveden býti, má-li pravé vzdělání a štěstí národa našeho pevný základ dostati a statečně vykvésti".

Ovšem k tomu je zapotřebí vedle náležitého zlepšení zákona, který projednáváme, ještě jiných věcí. Domáháme se předložení zákona o vydržování škol újezdních. V tom, že vydržování těchto škol není posud zákonem stanoveno, vězí právě potíž při jejich zřízení.

Dále považujeme pensum, které se ukládá učitelům, týdně 28 hodin, za příliš velké, neboť nesmíme zapomenouti, že vedle toho mají také jiné povinnosti, že musí učiti na pokračovacích školách a při této příležitosti musíme reklamovati předlohu zákona o školách pokračovacích. Poukazuji na to, že příslušná resoluce kol. Lukavského byla už v kulturním výboru projednána a schválena, ale že od té doby se nic nestalo, jakož i že žádáme předložení zákona o školách pomocných.

Přicházím k středoškolským učitelům. A tu musím říci, že jakkoliv by se dalo mnoho a mnoho vytknouti, nechtěje předcházeti, jaký účinek tento zákon bude míti v platovém systému, přec jen mohu tvrditi, že skutečný výsledek jeho a správný obraz úpravy poměrů profesorů středoškolských vysvitne teprve při provádění systemisace. Bude-li zde státní správa ochotně vycházeti vstříc, aby důležitou, odpovědnou a vyšší vzdělání vyžadující práci profesorů středoškolských náležitě odměňovala, nebude-li příliš šetřiti, pak může tento požitkový systém přinésti středoškolskému učitelstvu úplné uspokojení.

Nesmíme zapomínati na to, že státní správa pomýšlí na to, že středoškolští profesoři mají převzíti odpovědnější funkci, nežli mají dnes. Proto je také spravedlivé požadovati, aby pomocí systemisace přišlo se jim v mnohém ohledu více vstříc a aby tato větší odpovědnost a převzetí více funkcí bylo náležitě honorováno. Ale nestačí jenom honorovati, je zde potřeba připravovati profesory středoškolské na ty odpovědnější úkoly, dávati jim možnost vzdělání, umožňovati pro ně kursy. Za starého Rakouska byly pořádány na státní útraty odborné kursy pro profesory středních škol, z určitých dotací byly dávány jednotlivým návštěvníkům těchto kursů subvence. To, bohužel, u nás přestalo. Jsem názoru, že tato věc bude se musiti u nás také opakovati a že tyto kursy budou musiti býti opět zavedeny.

Zdá se vůbec, že státní správa duševní práci, zejména u středoškolských profesorů, cení velmi špatně. (Souhlas.) Předloží profesoru k recensi učebnici, která má býti zavedena na středních školách, středoškolský profesor recensi provádí, je to práce duševně jistě těžká a odpovědná, ale, prosím, jak je to honorováno? Je to přímo almužna, žebrácký groš, co za to profesor dostane. 100, 150, 200 a je-li někdo šťastným, snad také více korun. Myslím, že státní správa po této stránce by neměla šetřiti a že by měla honorovati tuto práci tak, jak to káže její význam.

Přicházím ke školám odborným a tu v prvé řadě obracím se k ženským odborným školám. Ve vládním návrhu zákona bylo úplně zapomenuto na kategorii učitelstva vědeckých předmětů na odborných školách. Na mužských odborných školách vyučují těmto předmětům sice nyní vesměs profesoři, na ženských odborných školách jest však pro naukové předměty vedle profesorů ustanoveno též asi 80 učitelů - definitivních i přikázaných - kteří mají aprobaci pro školy občanské, neboť normální organisační statut, vydaný ministerstvem školství a nár. osvěty předpisuje pro vyučování naukovým předmětům na ženských odborných školách nejméně zkoušku učitelské způsobilosti pro školy měšťanské. Název "učitelé vědeckých předmětů" se vyskytuje již v zákoně č. 541-1919 a též v důvodové zprávě k chystanému platovému zákonu na str. 137, sluší však k tomu poznamenati, že podle výše zmíněného statutu žádný z těchto učitelů vědeckých předmětů nemá nižší aprobace nežli pro školy měšťanské.

Činnost těchto učitelů, aprobovaných pro měšťanské školy a působících na odborných školách, jest rovnocenná činnosti profesorů, kteří na těchto školách vyučují týmž předmětům. Proto před státním převratem byli všichni učitelé se zkouškou způsobilosti pro školy měšťanské, působící na odborných školách - na př. na keramické škole v Bechyni, na sklářské škole v Boru, na odborných školách na zpracování dřeva v Chrudimi, v Kašperských Horách, u nás na Moravě ve Valašském Meziříčí, v Králikách, na odborné škole pro zpracování dřeva a kovu v Litomyšli atd. atd. jmenováni profesory a používají jak podle zákona č. 541 z r. 1919, tak i podle §§ 71 až 73 vládního návrhu právem všech výhod tohoto jmenování.

Proto pokládám za oprávněný požadavek, aby učitelé se zkouškou způsobilosti pro měšťanské školy požívali vzhledem k těmto uvedeným důvodům výhod, o nichž jsem právě mluvil - to by mohlo býti jednou alternativou - anebo aby byli do prvního stupně vzdělání podle §u 74, odst. 2 zařazeni - to by byla druhá alternativa, k jejíž realisování jsme se nedostali a vytýkám-li to zde, tož to vytyčuji jako zbožné přání do budoucna. Budeme se snažiti, abychom tento systém opravili.

Přecházím k obchodním akademiím, tedy jistě k důležitému odvětví školskému, a tu musím předem želeti toho, že profesoři obchodních akademií nejsou v požitkovém systému naroveň postavení vyšším odborným školám. Musíme uvážiti toto: Vyučování na obchodních akademiích klade na učitele mimořádné požadavky. Není zde ve skutečnosti vůbec jednoduché frekvence. Značná část vyučování, zejména jazykům a praktická cvičení, položena jsou na odpoledne a hodiny večerní. Vyučování pak na pokračovacích školách k akademiím přidružených je vždy odpoledne a večer. Kromě toho bývají při obchodních akademiích pořádány kursy nejrozmanitějších druhů, na př. pro důstojníky účtárenské, pro důstojníky zásobovací služby, což spadá pod národní obranu, pro úředníky nemocenských pokladen, pro invalidy atd. Učebná látka se neustále mění a vyžaduje stále nového a nového studia a předpokládá ustavičný styk s praktickým životem. Profesoři theoretických předmětů musí vyučovati v mnohem větším počtu tříd, aby dosáhli stanoveného počtu týdenních hodin, musí opravovati dvakráte tolik úloh jak:o jejich kolegové na středních školách, a to se děje při přeplněných třídách, při žactvu s nejrozmanitějším vzděláním, které přišlo z nejrůznějších škol a skoro ze všech typů nižších středních škol.

Při abiturientských kursech se tyto obtíže ještě stupňují, neboť při posluchačích, kteří maturovali na středních školách různých typů, jak dnes máme, má býti dosaženo učebného cíle, má se totiž za jeden rok dostati posluchačům těmto důkladného odborného vzdělání, aby se mohli řádně uplatniti v hospodářském životě.

Jak namáhavá jest v tomto oboru práce, jak veliká odpovědnost, jak zdatných sil učitelských je třeba, aby obchodu a živnostem dostalo se výborně připraveného dorostu a ne polovzdělaného proletariátu, který místo zisku by byl pro národohospodářské podnikání jen neprospěšným, ne-li škodlivým balastem, lze si těžko představiti. (Tak jest!)

K dosažení cíle učebného za tak obtížných poměrů je potřebí vynikajících učitelských sil, které suverenně ovládají svůj obor, stojících na výši doby, jsoucích ve stálém styku s praksí a sledujících pečlivě každý pokrok a každou novotu ve svém oboru. a také methodicky patřičně vyškolených.

Toho, že učitelé sami tvoří školu, byli si plně vědomi zakladatelé prvních obchodních akademií a proto snažili se získati pro své ústavy síly pokud možno nejlepší.

Z toho, důvodu základní platy profesorských sil na obchodních akademiích byly značně vyšší platů profesorů středních škol. Na vídeňské obchodní akademii, na př. při jejím založení honorován byl historik 2000 zl. r., komercialisté dokonce 4000 zl. r. za 10 týdenních hodin, kdežto středoškolský profesor měl tehdy 900 zl. r.

Podobný vývoj byl i v zemích našich. Nejstarší náš ústav toho druhu, Českoslovanská akademie obchodní v Praze, výslovně ve svém organisačním statutu (§ 29, odst.2) stanoví: "Řediteli přísluší služné, funkční i aktivní přídavek, jakož i bytné jako ředitelům VII. tř. hodnostní na vyšších školách průmyslových."

Příjmy profesorů - skutečných učitelů a jiná jich práva řídí se analogicky předpisy pro státní vyšší školy průmyslové, a to podle zákona ze dne 19. září 1898, č. 175 ř. z.

Kromě toho byly ještě poskytovány osobní přídavky a lépe odměňovány přespočetné hodiny. Zatím co na střední škole byl honorář na přespočetnou hodinu 100 Kč, platilo se na Českoslovanské obchodní akademii v Praze 166 Kč. Tedy daleko lépe než stát. Není divu, že na obchodní akademii, zejména Českoslovanskou obchodní akademii, hlásily se síly vynikající, namnoze habilitované pro vysoké školy. A tak byly doby, kdy na příklad komerčním předmětům na této škole vyučoval Koloušek, národnímu hospodářství Bráf, Kaizl, Fiedler, Hanel, Beneš, obchodnímu a živnostenskému právu Henner, Herrmann-Otavský, dějepisu a zeměpisu Tonner, Šusta, Bidlo, Daneš, zbožíznalectví Bělohoubek, filologii básník Josef V. Sládek, Ferdinand Schulz, Odstrčil a Smetánka.

Ovšem to byly školy soukromé, vybudované výhradně svépomocí kruhů obchodních a průmyslových. A tyto kruhy byly si dobře vědomy, že co věnují ve prospěch školství, věnují na zdokonalení a zvelebení svých podniků. Stejně mohu mluvit o mladších družkách, které povstaly po Československé republice, totiž o obchodní akademii chrudimské, brněnské, karlínské, prostějovské, hradecké atd. Stát pak, aby dokonalá vědecká úroveň sborů byla udržena, stanoví přísné zkušební řády, z nichž poslední je ze dne 24. května 1907, čís. 135 ř. z.

Ze všech těchto důvodů a hlavně z toho důvodu, že profesoři obchodních škol musí míti daleko větší vzdělání, neboť vedle úplné aprobace pro střední, školy, gymnasium a reálky, kterážto aprobace stačí i pro profesory škol průmyslových a zemědělských, musí míti další dvě nové přísné zkoušky - vzhledem ke všemu tomu jistě obchodní akademie, jako škola odborná, zasluhuje, aby její profesoři byli postaveni naroveň profesorům vyšších škol průmyslových.

Pokud se ovšem těchto vyšších průmyslových zkoušek týče, tu je povinnost státu, aby dbal o to, aby se stávající síly tam udržely a aby tam hleděl také získati síly nové. Také tam postavení těchto učitelských sil je zvláštní, vyžadující vyšší kvalifikace, dokonce také odbornou praxi před tím, neboť víme, že celá řada dobrých mužů z praxe, z továren a průmyslových jiných podniků odebrala se na vysoké školy průmyslové. Tedy je potřebí, aby stát tyto školy náležitě honoroval, aby to, co měly dosud, nebylo jim vzato a v zájmu té mládeže jest potřebí určitého rozšíření, poněvadž jest to věru sázka do loterie, jestli chlapec, který chce studovati jakoukoli odbornou školu, zejména vyšší průmyslovou, se tam dostane nebo ne. Jest tam přímo numerus clausus žactva pro nedostatek vyhovujících místností, pro nedostatek také vyučovacích sil. To by mělo přestati a stát by měl hleděti k tomu, aby vysoké školy odborné pokud možno rozšířil.

Přicházím zde k otázce asistentů vysokých škol v Československé republice, k jejich právnímu postavení, jak v požitkovém systému je stanoveno. Aby bylo možno posouditi, kdo se hodí k úřadu vysokoškolského profesora, je u nás zavedena instituce soukromých docentů. S výjimkou profesorů praktických oborů na technikách, o jejichž zdatnosti mohou svědčiti jejich stavby, všichni ostatní vysokoškolští profesoři se musejí podrobiti zkoumání svých vědeckých prací zvláštní komisí, tak zv. habilitačnímu řízení, a jsou-li připuštěni za soukromé docenty, přednášejí zcela zadarmo po nějaký čas různé partie svého oboru, než mohou býti jmenováni profesory. Tato doba je neurčitě dlouhá a kolísá podle potřeby od několika měsíců až i do 20 let, ba jsou docenti, kteří se vůbec profesory nestanou, když se totiž neuprázdní žádná systemisovaná stolice. Je zřejmé, že docentem se může státi buď člověk velmi zámožný, nebo si musí najíti zaměstnání, které by jej uživilo, a pak vědu pěstovati a přednášeti ve volném čase. Kdežto na právnických fakultách jsou docenty většinou veřejní úředníci, na filosofických fakultách profesoři škol středních, úředníci veřejných knihoven a museí, jsou docenty všech ostatních vysokých škol zdrcující většinou asistenti vysokých škol. Příčinou jest to, že pěstování přírodních experimentálních a exaktních věd žádá tak nákladné laboratoře, že nikdo nemůže si je u nás opatřiti z vlastních prostředků. Tyto vědy může proto pěstovati a pro ně se habilitovati takřka jen asistent vysoké školy, která má podobné laboratoře zařízeny. Z tohoto pravidla existuje jen nepatrné množství výjimek, tak na př. úředníci státního ústavu geologického, dále několik profesorů středních škol, kteří buď měli za předválečné doby lépe zařízený svůj ústav anebo dostali několikaletou placenou dovolenou za účelem vědecké práce v některém universitním ústavě doma neb za hranicemi, ale většinou se docenty přírodovědeckých a lékařských fakult a teoretických oborů vysokých škol technických mohou státi pouze vysokoškolští asistenti.

A srovnejme nyní materielní postaveni asistentů-soukromých docentů, jaké bylo dosud a jak je předloha navrhuje v odst. 3 §u 91 s materielním postavením všech ostatních soukromých docentů, kteří jsou soudci, úředníky, profesory středních škol nebo praktickými lékaři a seznáme nápadnou disparitu v neprospěch asistentů-docentů. Na př. při 15leté službě má míti asistent-docent v Praze 24.900 Kč, středoškolský profesor-docent 30.000 Kč, úředník-docent nejméně 26.700 Kč, pravděpodobně však, poněvadž se bude jednati o obzvláště kvalifikovaného, 27.600 Kč.

Horší honorování navržené ve vládní osnově požitkového systému převážné části docentů fakult přírodovědeckých, lékařských a theoretických oborů techniky má za následek, že pro tyto obory se nehabilituje dostatečný počet asistentů. Také není žádného docenta pro farmakologii, ačkoliv jsou uprázdněny dvě stolice, posledně úmrtím profesora Lhotáka. Rovněž místo resignovavšího prof. Sýkory v Brně je již delší dobu neobsazeno, není zde docenta technické fysiky, jejíž stolice v Praze na technice je neobsazena již 4 roky, není zde docentů technické mechaniky, jsou pouze dva docenti pathologické anatomie, takže při náhodném předčasném úmrtí jednoho nebo dvou profesorů není opět postaráno o nástupce. Snad ještě hůře je tomu na německých vysokých školách, kde není na př. docentů anatomie, histologie, fysiologie rostlin, fytologie, geografie atd., takže pravidlem musí stolice německých vysokých škol obsazovány býti cizinci.

Těmto smutným poměrům lze odpomoci jedině slušným zabezpečením existence asistenta-docenta do doby, než bude jmenován profesorem. Kdybychom měli srovnati, v jakých poměrech se nalézají asistenti vysokoškolští v Německu, Polsku, Dánsku, Finsku, ve Francii a Anglii, přišli bychom k resultátu, že ačkoliv v některých státech je asi o 30 až 60% dráže než u nás, přece jen příjmy vědeckého dorostu jsou u nich nejméně o 50 až 100% vyšší, než kolik se navrhuje u našich úředníků a středoškolských profesorů, a o 100 až 150% vyšší, než kolik předložený návrh v požitkového systému navrhuje docentům a asistentům. Zde by bylo třeba hledati nápravu, a to při §u 91. Nápravy, bohužel, nemohli jsme dosáhnouti a označím ji také jako pium desiderium do budoucna.

Ale ještě o jedné věci se musím zmíniti: zrušením §u 3 zákona z r. 1919, č. 198 Sb. z, a n., budou vysokoškolští asistenti zbaveni některých práv, na př. železničních legitimací, kterých požívali již po 30 let. Myslím, že novým platovým schematem měly býti poměry státních zaměstnanců zlepšeny a proto, jestli se jim toto ubírá, považujeme to za zhoršení hospodářské situace asistentů naprosto neodůvodněné, tím spíše, že by jim mohla býti dokonce znemožněna vědecká práce, na př. exkurse a vědecké cesty. Proto by měla státní správa hleděti k tomu, aby diety a jiné výhody, které se poskytují všem státním zaměstnancům, přiznány byly vysokoškolským asistentům podle výše jejich platů stejným obnosem.

Přicházím k vysokoškolákům. Platový systém, jak je navržen a jak vyšel z příslušných v výborů, snaží se řešiti příjem jejich pod zorným úhlem předběžného vzdělání, důležitosti a zodpovědnosti výkonů. Ale ani tu nemůžeme říci, že by tak činil spravedlivě, a namítáme zde, co namítáme u všech kategorií, že totiž ty příjmy nejsou úměrný příjmům předválečným, že nemají toho násobku, kterého by potřebovaly, šestinásobku, nýbrž že je zde trojnásobek, což znamená vlastně veliké zkrácení.

Přicházím ještě k jedné kategorii zaměstnanců, z nichž jsou mnozí veřejní a mnozí patří do sféry neveřejných, najmě pak státních zaměstnanců. Jsou to zaměstnanci obecních samosprávných korporací ať územních, ať zájmových, jež svůj rozpočet kryjí vlastními svými příspěvky, tedy autonomie v nejširším slova smyslu, autonomie území, okresů, žup na Slovensku, měst a obcí. Mám na mysli dále obchodní komory, všecky korporace, které vybírají příspěvek a z těchto hradí vždy svůj rozpočet, obchodní komory. Všeobecný pensijní ústav, nemocenské pokladny, příští sociální ústav, jsou to konečně živnostenská společenstva, živnostenské společenstevní organisace, vybudované na podkladě živnostenského, řádu. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

A míním teď nešťastný § 212, který ve zprávě nastoupil místo § 213 vládní předlohy. Tento paragraf chce všecky zaměstnance těchto autonomních korporací subsumovati pod celý zákon o požitkovém systému státních a veřejných zaměstnanců a teď činí tu útok nejen na úředníky samosprávy územní, na něž stal se u nás v republice první útok a první zásah dvakráte, ale i samosprávných korporací jiných. A sice to bylo po prvé zákonem z 21. prosince 1921, č. 495 Sb. z. a n., a sice §em 3 tohoto zákona, jímž se nařizuje uvedení požitků a právních nároků samosprávných úředníků a zaměstnanců na míru požitků a právních nároků úředníků a zaměstnanců státních nejdéle do konce r. 1922.

Pak schválen byl zákon z 20. prosince 1922, kde v §u 19 je totéž ustanovení s platností od 1. ledna 1923, neboť se tam praví, že právní nároky a požitky zaměstnanců samosprávních, pokud přesahují právní nároky a požitky státních zaměstnanců, musí býti na tuto míru uvedeny od 1. ledna 1923.

To byly tedy dva zásahy do autonomie: územní. Nyní přichází osnova v §u 212 se zásahem daleko pronikavějším, poněvadž bere ještě jiné korporace než autonomie územní. Myslím, že při tom tvůrci tohoto paragrafu nepočínali si ani opatrně, ani logicky. Připomínám, že z požitkového systému celkového vyňali jsme učitele, nedali jsme je do jednotného zákona o státních zaměstnancích, ač nedá se nijakým způsobem upříti, že funkce učitele a jeho poslání je jistě důležitou funkcí státní. (Výborně!) Dále vládní předloha v §u 210 sama vyjímá zaměstnance v úřadech, ústavech, fondech a podnicích státních nebo státem spravovaných, na které se nevztahuje ustanovení části 1 až 7 vládní předlohy. Ty vyjímá z tohoto zákona a jejich platové a služební požitky upraví vládním nařízením, po případě služebním řádem se zřetelem ke zvláštním poměrům a potřebám podniku. Zde tedy stát pro své podniky uznává docela zvláštní poměry a říká, že tyto zvláštní poměry si vynucují, aby také zaměstnanci těchto podniků, které jsou po obchodnicku vedeny jako samostatné. nespadali pod celková ustanovení vládní předlohy č. 100 o požitkovém systému. V tom je určitá nelogičnost. Vím sice, v čem vězí "čertovo kopýtko" v §u 210, že není toto ustanovení "in melius", ale "in pejus", ale vnitřní logický rozpor tu určitě jest. Řekněme: když se ti mohou vyjmouti, proč by se nemohli vyjmouti všichni úředníci a zaměstnanci samosprávní všech kategorií o nichž §.21. 3 a nyní § 212 mluví? Nepochopitelnou ovšem byla snaha autorů vládního návrhu, kteří násilně, z ničeho nic nám zařadili § 213 do osnovy zákona bez ohledu na to, že vnitřní organisace těchto korporací a ústavů, určená k účelům, k jejichž plnění zákonem byly zřízeny, je naprosto odlišná od byrokratického učlenění státní správy a v mnohých směrech řídí se zásadami obchodních podniků, v nichž služební poměry zaměstnanců jsou čistě soukromoprávními, neposkytujíce jim četných výhod, kterých požívají zaměstnanci státní. Tedy nepochybuji o úkolu a úmyslu toho, proč ten paragraf takovýmto způsobem byl do osnovy o úpravě, státních a veřejných zaměstnanců zařazen. Nesmíme přehlížeti, že platy úřednictva v rozpočtech těchto korporací a jiných byly stanoveny usnesením jejich správních orgánů. Zhoršení jejich právního postavení je zde v tom, že nepožívají nároků pensijních. Proto měli lepší platy, že byli podrobeni pouze zákonu o pensijním pojištění, tedy pojištěni byli u Všeobecného pensijního ústavu. Jestliže se myslí, že náklad na tuto správu u těchto jednotlivých korporací byl příliš vysoký, tu poukazuji na Všeobecný pensijní ústav, a to na jeho rozpočet na rok 1925, kde bylo stanoveno na režii 8.2%, a ani tato výše do konce roku nebyla na režii vyčerpána. Stejně je tomu v úrazovém a nemocenském pojištění. Zmínil jsem se již o pensijních nárocích úředníků a zaměstnanců těchto ústavů, ale tyto založeny jsou většinou na pensijním zákoně, tedy dosahují oproti pensijním nárokům státních zaměstnanců výše nepatrné, takže platy zaměstnanců oproti platům státních zaměstnanců nepatrně zvýšené mají býti ekvivalentem za namnoze nedostatečné pensijní nároky a umožniti tak těmto zaměstnancům, aby buď úsporami nebo připojištěním na vlastní útraty zajistili se proti strádání a nouzi v případě invalidity nebo stáří. Zaměstnanci výše uvedených korporací a ústavů nepožívají vůbec zákonné ochrany úředníků veřejných, nemají na př. nároku na slevu jízdného na drahách a nejsou účastni různých jiných výhod státním zaměstnancům poskytovaných, jako slevy na lázních atd. Služební poměr jejich je vypověditelný, definitivu mají jen vedoucí úředníci.

Konečně ani odst. 3 §u 213, který připouští možnost zachování dosavadních požitků vyrovnávacím přídavkem podle §u 196, odst. 3 až 6, není přijatelným pro zmíněné korporace a ústavy, ježto tím není vyloučeno zkrácení nabytých práv, nároků a čák na postup jich zaměstnanců, rozhodně však vyloučeno jest jím přijímání nových sil podle platných pro ně služebních kolektivních smluv a řádů, a jako u Všeobecného pensijního ústavu je služební pragmatika, která je naprosto odlišná od pragmatiky zaměstnanců státních. Té věci se mohlo odpomoci, kdyby § 212 v odst. 1 měl následující stylisaci: "Služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejno-právních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona čís. 394 z r. 1922 Sb. z. a n., nesmějí zpravidla přesahovati úhrn jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů, při čemž platí obdobné ustanovení §u 210, odst. 4", tedy paragrafu, o kterém jsem mluvil.

Přicházím ještě k dalším oborům zaměstnaneckým, pokud jich zde vzpomenuto nebylo, k četníkům, jejichž odpovědná a těžká služba měla by býti také náležitě uznána. Je pravda, že pro ně jako na př. pro vojenské gážisty je ustanovení, že nepodléhají více placení osobní daně z příjmu, ale to není všecko, co zasluhuje tato kategorie státních zaměstnanců, na níž přece jen spočívá klid a pořádek naší republiky a v její spolehlivé službě tento klid a pořádek a mír naší republiky může býti teprve uplatněn. (Tak jest!) Připomínám, že svého času již v revolučním Národním shromáždění podal jsem příslušný návrh na úpravu právních a hmotných poměrů našeho četnictva, že bohužel tento návrh nebyl projednán a že vláda nepřichází s ničím novým.

Ale nesmíme zapomenouti ještě jedné kategorie, která tvoří vlastní oběti války z řad státních zaměstnanců. Totiž těch, kteří dosud marně se domáhají skromné existence, našich pensistů, vdov a sirotků. Je proto přirozeno, že musí se zde přikročiti i k úpravě pensí, upravují-li se požitky aktivních zaměstnanců. Podařilo se nám při poslední úpravě, že provedli jsme jakousi třeba nedostatečnou unifikaci mezi staropensisty a novopensisty, byť nepatrné a neúplné, tedy přece zásadní zrovnoprávnění staropensistů s novými. Na této zásadě trváme.,Budeme se domáhati i toho, by s největším urychlením byl dotyčný návrh, upravující požitky našich pensistů, vdov a sirotků vládou předložen a parlamentem projednán. Finanční náklad nesmí a nemůže zde býti překážkou, aby nebylo v této republice vyhověno právu a spravedlnosti. (Výborně!)

A konečně jako ten, který zde zastupuje zájmy živnostníků a obchodníků, pokládám za svou povinnost prohlásiti, že naše živnostnictvo a obchodnictvo vřele vítá spravedlivou úpravu právních a hmotných poměrů státních zaměstnanců. (Tak jest!) Ono by si přálo tu úpravu tak, jak my jsme se snažili ji docíliti, a jako se nám bohužel nepodařilo. Vyslovilo se tak několikráte svými povolanými korporacemi zemskými i ústředními a činí to nejen z altruistického stanoviska, že přeje každému, aby byl honorován dle svého významu, dle svého předběžného vzdělání, podle výkonu a zodpovědnosti za svou práci, ale ono také ví, že státní zaměstnanectvo je to, které je jeho konsumentem, a že jestliže konsumní síla státního zaměstnanectva v posledních letech upadala, stalo se tak následkem nepříznivých hmotných poměrů jeho. Zlepšené poměry také zvýší nákupní jeho sílu, a přivodí určitý blahobyt do rodin státně zaměstnaneckých. Celkem můžeme říci: předlohy nás sice úplně neuspokojují, ale přece jen obsahují mnoho dobrého, co až dosud nebylo, a jsou prvním pokusem po zavedení jednotného platového systému, který zlepšovati v dobách příštích a přizpůsobiti oprávněným nárokům a potřebám státního zaměstnanectva bude naše strana považovati za jeden ze svých nejprvnějších a nejvážnějších úkolů. (Výborně!)

My jsme tak činili až dosud, my jsme až dosud poctivě zde v této otázce konali více, než oficium boni viri. Stáli jsme zde na straně našeho zaměstnanectva bez jakýchkoliv záludných úmyslů a na nás nejméně může se vztahovati výtka demagogie. Právě naopak. To naše stanovisko, ta naše pevná linie, to, že houževnatě jsme tuto linii drželi a neopouštěli, že jsme při ní stáli, umožnilo, že dnes dostáváme se přes tolik a tolik překážek do cesty navalených, které nám navalili i ti, kteří dnes rádi by se vemluvili do přízně státních zaměstnanců, ku projednávání těchto předloh a které státní zaměstnanectvo čeká. Byť úplně neuspokojovaly předlohy tyto, přes to, že všechno neobsahují, přece jen obsahuji mnoho dobrého a jsou prvním pokusem o systematické řešení, o jednotné řešení, o jednotný nový systém.

S toho stanoviska je vítáme, budeme pro ně hlasovati, ale prohlašujeme zároveň, že budeme na stráži, aby v příhodné době., věci, které se nám nedaly prosaditi až dosud, byly prosazeny a splněna tak veškerá přání našich státních zaměstnanců, (Výborně!) Pokládáme to nejenom za svoji povinnost vůči těmto zaměstnancům, pokládáme to také za svoji povinnost vůči státu. (Výborně!) Spokojené státní zaměstnanectvo znamená spokojený stát a my si stát spokojený přejeme. (Výborně! Potlesk čsl. nár. demokratických poslanců.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP