Pátek 11. června 1926

Vznášíme k vládě důtklivý apel, aby se letos pokračovalo v t. zv. zásobovací i stravovací akci na Podkarpatské Rusi. Nemohu líčiti detaily, snad stačí již předešlé, abyste viděli, co ta stravovací a zásobovací akce pro Podkarpatskou Rus znamenala.

Dovolím si ještě při debatě celní učiniti zmínku o jedné pro Podkarpatskou Rus velmi důležité otázce: masa a dobytka.

Především jedna věc, která nám připadá maličkostí, ale na Podkarpatské Rusi je věcí důležitou, slanečci a uzenáči, jichž se na Podkarpatské Rusi konsumuje množství poměrně značné a jsou tam oblíbeným jídlem. Jak na Verchovině, tak i v jižní části Podkarpatské Rusi tvořil slaneček součást stravovací akce. Avšak v novém celním sazebníku byla cla na slané ryby - nevím, z jakých důvodů, kde tu je ohrožena zemědělská výroba - zvýšena, a to takovým způsobem, že clo autonomní bylo zvýšeno ze 7 na 70 Kč a clo smluvní zvýšeno na 21 Kč a u uzenáčů na 42 Kč.

Důležitá je ovšem na Podkarpatské Rusi v prvé řadě otázka dobytka. Byli jste zde svědky několika ostrých kontroversí během této celní debaty mezi poslanci komunistickými i socialistickými a mezi agrárníky právě ve věci dobytkářství.

Na Podkarpatské Rusi má tato otázka význam přirozeně ještě větší, poněvadž je tam orné půdy jen 19%, za to však luk 14% a past. vin 13%. Počet dobytka na Podkarpatské Rusi za posledních let stále stoupá, bohužel jen kvantitativně, nikoli kvalitativně. Dobytkářství na Podkarpatské Rusi je skutečně v těžké krisi. A jak se mu má odpomoci? Budu zase citovati jednoho zemědělského inspektora, ovšem z doby, kdy ještě nebyla rozvinuta celní debata. On uvádí, a to právem, jako hlavní příčinu krise dobytkářství na Podkarpatské Rusi tu okolnost, že za nynějšího stavu skotu a jeho kvality prodává se podkarpatoruský dobytek hlavně jen na maso a na domácích trzích a že je třeba kvalitativního zlepšení chovu, jenž by umožnil i export dobytka ze země. Jako další nevýhody dobytkářství na Podkarpatské Rusi musíme uvésti vysoké železniční tarify, které podlamují konkurenci podkarpatského dobytka s dobytkem ostatních zemí v našich hlavních odběratelských centrech, nevýhoda, která přímo nesouvisí s touto věcí o které se hovoří. Nutno se však o ní při této příležitosti aspoň letmo zmíniti. Na Podkarpatské Rusi není ještě zákona o odškodňování za dobytek uhynulý nakažlivými chorobami. Už několikráte volali jsme, také v tomto parlamentě ve schůzi dne 27. listopadu 1924, k ministerstvu zemědělství, aby předložilo pro Slovensko a Podkarpatskou Rus co nejdříve osnovu zákona o náhradě škod za dobytek uhynulý nakažlivými chorobami. Kdežto v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je otázka úhrady regulována zákonem, na Slovensku a Podkarpatské Rusi tomu tak není a panuje v tom směru anarchie a libovůle. Při známém bývalém systému Hodžovu nemohli jsme ovšem na unifikaci v tom směru čekati.

V této stranické libovůli (Výkřiky komunistických poslanců.) nutno hledati také příčiny, proč nepokračuje zintensivnění chovu dobytka na Podkarpatské Rusi tak, jak by bylo třeba. Referát ministerstva zemědělství potřebuje ročně ohromné sumy peněz. Přejeme si, aby byl bohatě dotován, poněvadž referátu tomuto připadají úkoly tak veliké, jako žádnému jinému kraji v republice. Avšak přejeme si, aby byly individuelně uváděny, aby byly detailovány všechny položky rozpočtu referátu ministerstva zemědělství v Užhorodě. Neškodilo by to ostatně pro celou republiku. My z Podkarpatské Rusi si přejeme, aby se to zvláště dělo u těch položek, které jsou v loňském rozpočtu uvedeny v kap. XVIII, tit. 3, § 2.

Abych ukázal, jak vyhlíží nyní v praxi podpora referátu zemědělství na Podkarpatské Rusi, ukáži to na dokladech právě z oboru dobytkářství ze dvou nejdůležitějších krajů dobytkářských v Podkarpatské Rusi, kraje huculského a voloveckého, kde jest velmi mnoho pastvin, ale málo orné půdy. K zlepšení chovu dobytka, jež by vedlo k zvýšení váhy a umožňovalo daleko více než dnes vývoz dobytka z Podkarpatské Rusi a pomáhalo tak lidu odkázanému dnes v četných místech jenom na chov dobytka, je jak známo především třeba řádných plemenných býků. Největším, místem huculského kraje je Jasina. Ta měla za maďarské éry 15 plemenných býků, dnes však jich má za úřadování nynějšího referátu i ministerstva zemědělství v Užhorodě pouze 5. A v kraji voloveckém nepostaral se referát vůbec o plemeníky, takže letos licenční komisí nebyl uznán za schopného ani jeden plemenný býk.

Tu spočívá kořen zla v dobytkářství Podkarpatské Rusi, kořen krise, již nutno odstraniti řádnou, systematickou a samozřejmě apoliticky vedenou odbornou prací. Dobytkářství Podkarpatské Rusi se nepomůže, když agrární buňky dostanou plemenné býky, ani když dostanou na občasných výstavách v Podkarpatské Rusi pořádné odměny. Je tu třeba zintensivnění starosti o plemeníky a chov dobytka, je tu dále třeba zvýšené starosti a objektivního zvelebování pastvinářství a úpravy horských polonin. Jedete-li lány kolem Buštiny a Tiačeva, volají přímo rozsáhlé, krtčinami pokryté podprůměrné pastviny o pomoc. A jistě není tu jen vina na obyvatelstvu Podkarpatské Rusi, jež často bývá uváděno jako hlavní závada při zintensivnění zemědělství Podkarpatské Rusi. Vždyť značná část právě zmíněných zanedbaných pastvin patří ředitelství státních lesů a statků v Buštině, jež by mělo a docela dobře také i mohlo předcházeti v této práci vzorem obyvatelstvu, jež nemá dostatek prostředků a jež strádá z řady příčin. Žalujeme na referát zemědělský také, že nevěnuje patřičnou péči horským poloninám, tak důležitým pro chov dobytka v karpatských horách. Mnoho jich již dříve upravených zarůstá lopuchem, kde je více azotu, takže se stávají nepotřebnými.

Ve zvýšení, zlepšení chovu dobytka v Podkarpatské Rusi dlužno tedy hledati v prvé řadě odstranění nynější těžké dobytkářské krise v zemi. Ovšem řádný a přirozený vývoj chovu dobytka na Podkarpatské Rusi bude brzděn protizemědělskými celními opatřeními nynější celní většiny. K výkrmu na prvotřídní jateční dobytek je třeba krmiva, jehož není a nebude v nesoběstačné Podkarpatské Rusi, na dovoz krmiva jsou však uvalena cla. Rozvoji mlékařství na Podkarpatské Rusi nebudou prospívat také vysoká cla na odstředivky.

Možno však i při nynějším stavu dobytka na Podkarpatské Rusi pomáhati při odbytu dobytka řádným a dobře obchodně vedeným organisováním zpeněžení dobytka. "Zemka", velká agrární organisace v Praze mohla by místo značného nakupování většinou polského dobytka třetitřídního obrátiti svou pozornost k dobytku v Podkarpatské Rusi a posílati své agenty a zástupce ke koupi i na trhy a do vsí Podkarpatské Rusi. Pravda, nenajde tu bohužel prvotřídního dobytka, ale najde tu slušný jateční dobytek druhotřídní, najde tu dobrý materiál k výkrmu, dobré tažné voly i dobré dojné krávy. Mohou-li obstarávati malá sociálně-demokratická družstva část svých nákupů z Podkarpatské Rusi, mohla by tak činiti ve velkém měřítku silná agrární organisace pro své podniky i pro zbytkaře, jimž obstarává nákup dobytka. Musí jen zredukovati nákup v Polsku, Rumunsku a jinde. A bylo by tak na ráz pomoženo dobytkářství v této zemi, jíž je třeba podati ruku účinnou a ne roniti nad ní slzy při současném zrádcování socialistů.

Ministerstvo zemědělství mělo by se ve vládě postarati o snížení poměrně vysokých tarifů na dopravu dobytka z Podkarpatské Rusi do center republiky. Výjimečné poměry podkarpatské dávají k tomu oprávnění.

Shrnujeme-li tedy svůj úsudek o celních opatřeních se zvláštním zřetelem k Podkarpatské Rusi, nemůžeme než postaviti se co nejostřeji proti navrhované předloze. Bezcelný dovoz brambor, kukuřice a obilí do Podkarpatské Rusi, proti němuž se postavila celní většina tohoto parlamentu, je pro Podkarpatskou Rus přímo nutností. Podpora obyvatelstva v jeho těžké, nezaviněné nynější nouzi a nestranné rozdílení a vedení jak státní podpůrné akce, tak i akce zásobovací i stravovací, je povinností státu, povinností v prvé řadě normální.

Podkarpatská Rus je země s 80% zemědělská a mohla by býti při objektivní dobré, poctivé, ovšem černé a velmi namáhavé práci nejen za dobu jedné generace zemí soběstačnou, ale mohla by vykazovati i přebytek 10.000 vagonů obilnin, vedle přebytku dřeva, vedle soli, vedle 70.000 hl vína a jiných darů země. Je třeba k tomu práce objektivné. Apeluji na přítomného zde ministra zemědělství pana dr Slávika, aby na Podkarpatské Rusi učinil přítrž té dosavadní stranické nesprávné politice, aby se tam postupovalo způsobem takovým, který by byl prospěšný lidu Podkarpatské Rusi a který by byl prospěšný naší republice. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Riedl. Uděluji mu slovo.

Posl. Riedl: Vážená sněmovno! Bylo zde již zdůrazněno, že strana čsl. socialistů nestaví se proti oprávněným požadavkům zemědělského lidu a že má živý smysl pro ochranu zemědělské práce. Pro nás, slavná sněmovno, není to pouhá krásná fráze. U nás vyplývá to přímo z našeho programu. My socialisté hlásáme, že základem lidské společnosti je lidská práce a my čsl. socialisté zdůrazňujeme k tomu, že je to výsledkem harmonické práce fysické a duševní. Je tedy jen výsledkem tohoto našeho zásadního nazírání a hodnocení člověka podle práce, jestliže máme živý zájem pro potřebu našeho zemědělství, pro její obtíže a ovšem také pro její ochranu a náležité ocenění. Stavíme-li se dnes proti těm, kteří chtějí pomoci zemědělské výrobě ochrannými cly, má to svůj hluboký důvod zásadní i formální.

Musím zdůrazniti, že nejsme stranou jednoho stavu a nemůžeme proto řešiti otázku ochrany zemědělské toliko a jedině s hlediska úzce stavovského bez ohledu na ostatní vrstvy obyvatelstva. Nemůžeme tedy řešiti ani otázku zemědělských cel jedině a toliko s hlediska prospěchu zemědělců a můžeme tím méně souhlasiti s navrhovanými zemědělskými cly, poněvadž máme vážné pochybnosti o úspěchu tohoto opatření u malých zemědělců. Nevěříme, že zemědělská cla jsou tím kouzelným proutkem, který snad vykouzlí onen kýžený blahobyt zemědělského lidu, naopak máme po této stránce vzhledem na malého zemědělce vážné pochybnosti.

Tím více musíme vzíti tedy zřetel na zájem celku, neboť jistě slušno nadříditi zájem celku zájmu jedné třídy. (Tak jest!)

A tu dlužno zdůrazniti hned, že nemohlo býti nevhodnější doby pro rozvíření otázky dosahu agrárních cel nad dnešní dobu. (Výborně!) Jako bychom se vraceli do oněch starých dob kdysi oficielní národohospodářské vědy, která dovedla učeně pojednati a badati snad o všech problémech národního hospodářství, ale nedovedla při tom překročiti hranici tří národohospodářských pojmů: výroby, oběhu a distribuce. A přece už hezkou řadu let vloudil se do moderní národohospodářské vědy nový činitel, kdysi cizí pojem: spotřeby statků. My tuto otázku spotřeby zvláště zdůrazňujeme, poněvadž vlastním a konečným účelem výroby statků je a zůstane spotřeba. Jde tedy při výrobě především o konsumenta a nikoliv a producenta, jemuž konečně vlastní výroba není ničím jiným než prostředkem, aby se mohl státi konsumentem statků jiných, které nemůže sám vyrobiti, ale kterých potřebuje ke svému fysickému a duchovnímu životu. Je tedy cílem každé výroby ne hromadění zisku jednotlivcova, nýbrž úkoj jeho životních potřeb, tedy spotřeba.

Když s tohoto hlediska díváme se na tak důležitý národohospodářský problém, jakým beze sporu je ochrana celní, musíme s politováním konstatovati, že strany t. zv. celní většiny nebraly ohledu při svém návrhu na poměry spotřebitelů a nechaly stranou otázku spotřeby vůbec. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Pan zpravodaj zemědělského výboru dotkl se této otázky toliko letmo a to ještě, myslím, nesprávně. Když porovnával celní ochranu zemědělskou a celní ochranu průmyslovou, dovodil, že by průmysl měl míti více smyslu pro domácí konsum a zvýšení kupní kapacity u domácích konsumentů. Není prý zdrávo, aby průmysl dbal tolik a snad výhradně obchodu zahraničního. My plně potvrzujeme tento názor pana referenta, ale soudíme, že co platí o průmyslu, platí v míře ještě větší o zemědělství, poněvadž od něho přímo závisí fysická existence člověka.

Leč navrhovanými cly byla by tato logika postavena přímo vzhůru nohama. Nechápeme, jak by bylo možno zaváděnými cly ne zvýšiti, ale jen udržeti domácí konsumní schopnost, která - budiž zdůrazněno - souvisí přímo s životní úrovni u nás. A tuto úroveň zvýšiti je přece naše svatá povinnost. Ani pan referent zemědělského výboru neodvážil se tvrditi, že by zemědělská cla neznamenala dražení životních potřeb, uvedl jen, že se neprojeví v cenách v plné výši. Také p. ministr financí dr Engliš prohlásil v rozpočtovém výboru o clech, že má-li míti clo skutečný účinek, musí vésti ke zdražení. Vezmeme-li za základ zkušenosti z bývalé rakouské monarchie, shledáme, že cla se projeví v cenách nejméně ze 2/3, ačli u nás tomu nebude ještě hůře, poněvadž válečná a poválečná morálka klesá tak, že se spekulace chopí každé příležitosti k vlastnímu zisku.

A podívejme se, jak žije dnes obrovská většina domácích konsumentů zemědělcových. Týdenní výdělek dělníka je dnes průměrně 120 Kč, ale výdělek 80 Kč, týdně není ničím nezvyklým při celotýdenním zaměstnání, zatím co 200 Kč týdně vydělá dělník toliko zvlášť kvalifikovaný a dovedný. Jaké pak teprve jsou poměry těch, kteří vysazují a nepracují celý týden? A co máme teprve říci o těch, kteří jsou bez zaměstnání vůbec? Týdenní výdělek 50 Kč není nijakou zvláštností. Na drahanské vysočině platí se lesnímu dělníkovi dokonce 5 Kč denní mzdy!

Kdo má možnost sledovati hospodářské poměry našich dělnických rodin a vidí do jejich domácnosti, musí žasnouti, jakého že to užívají kouzla dělnické ženy a matky, že dovedou od rodin odvrátiti dnes příšeru hladu. Vždyť shora uvedené výdělky nejsou jen výdělky svobodných dělníků, ale také otců rodin, a to, jak víme, rodin dětmi právě nejpožehnanějších. Bojíme se, že se zde objeví velmi brzy neblahé důsledky.

S hrůzou vzpomínáme dob válečných, kdy naše děti trpěly podvýživou, kdy skrofulosa a tuberkulosa kosily a ničily náš dorost, až soucitné duše doma i za hranicemi pocítily povinnost pomáhati nám zažehnávati tuto příšeru, a dnes, kdy jsme odbourali všechna ta nouzová opatření, veřejné stravování, ošacování atd., vrháme je opět do tohoto pekla nemocí a smrti. Už dnes nutno konstatovati, že se zdravotní stav našich dětí opět zhoršil. Není divu. Kdo znáš, řekni prostředek, jak má matka při výdělku mužově 100, 120 a 150 Kč týdně dáti svým 3 až 4 dětem stravu, jejich věku přiměřenou tak, aby z nich byli lidé zdraví a schopní práce ve prospěch lidské společnosti. Při výběru dětí do prázdninových kolonií a přímořských osad zjistili lékaři v Brně, že 80% školních dětí je buď skrofulosou nebo tuberkulosou napadeno, nebo aspoň k těmto hrozným nemocem inklinuje. To je tak strašný zjev, že by všichni, jimž záleží na budoucnosti národa, měli se nejen nad ním zamysliti, ale přímo položiti ruku k dílu a snažiti se pomoci. Ale co se má státi místo této pomoci. Zdražují se poživatiny, a to ty nejdůležitější, aby bída byla ještě větší a úmrtnost dětí ještě horší. Ne nadarmo byla zjištěna příčinná souvislost mezi úmrtností najmě dětí a drahotou životních potřeb. Zemědělskými cly by se zdražilo živobytí 5členné dělnické rodiny týdně o 16 až 18 Kč. Kdybychom skutečně připustili, že část cla, řekněme 1/3, ponese zahraniční producent, resp. obchodník, znamenají cla v navrhované výši zvýšení týdenních nákladů na výživu stále ještě o 12 Kč. To je jistě při výdělkových poměrech dnešních položka, kterou pocítí naše rodiny dělnické velmi citelně.

Rodiny gážistů s měsíčním platem nejsou na tom o mnoho lépe. Bude se projednávati nový požitkový zákon pro veřejné zaměstnance, který ovšem nemá znamenati pouhou změnu požitkového systému, nýbrž také nějaké to zlepšení platové. Proč vznikl tento zákon? Má býti stělesněním hesla: méně úředníků, ale lépe placených. A vznikl proto, že zákonodárné sbory nemohly již déle přehlížeti volání veřejných zaměstnanců po úpravě platů. Úpravou má se jim dostati větší skývy chleba, ale hned předem se jim doslovně ta skýva chleba opět ukrajuje. Nemůžeme při posuzování důsledků zemědělských cel míti na mysli toliko úředníky vyšších hodnostních tříd, kteří snad to zdražení sice unesou, ale stejně trpce pocítí, ale musíme tu míti na zřeteli ony legie malých úředníčků-písařů, jak se kdysi říkalo, jichž bídné poměry bývaly vděčným thematem pro různé anekdoty a humoristické listy, a řady zřízenců, jichž úděl není o mnoho lepší údělu dělníkova. A hle, na jedné straně se dává mnohde almužnické zvýšení platu, a ve velkém počtu případů ani toho zvýšení nebude, co druhou rukou se jim ten tolik omlouvaný dar bere. Vskutku dar danajský. Navrhované zdražení bude tu znamenati, i když se cla projeví jen dvěma třetinami, jen při mouce a tuku a výrobcích moučných měsíčně 50 až 60 Kč. Ale to ještě není všechno. Žijeme v době jakési zdražovací horečky. Pan ministr financí ohlašuje zdražení cukru novou cukerní daní o 60 Kč na 1 q. Prý konsum bude tu zatížen toliko 20 Kč, tedy cukr se má zdražiti o 20 hal. na 1 kg. To by bylo zatížení shora uvedených rodin opět částkou aspoň 2 Kč měsíčně. K tomu ohlašuje pan ministr železnic zvýšení tarifů osobních nejméně o 22%. To prý musí obecenstvo snésti, poněvadž prý osobní tarify nedosáhly valutové relace. Kdo opět nejvíce pocítí toto zdražení? Malý člověk, který za prací a zaměstnáním musí dojížděti z místa pobytu do místa zaměstnání. A už opět se také mluví o zdražování bytů. Také zde prý nebylo dosaženo valutové relace a tož honem zdražit, co se dá, když jsou již pánové u toho a mají většinu. My se musíme tázati, zdali celní koalice domyslila všechny ty důsledky a zdali také uvažovala, jaké dá za to pod tíhou poměrů klesajícímu lidu odškodnění a kompensace?

Slibuje se daňová reforma. My bychom rádi předem viděli tuto daňovou reformu, abychom mohli posouditi, zdali a pokud odlehčí malému člověku. Pan ministr financí se tím netají, že daňová reforma nebude znamenati pokles daňového výnosu - stát svých 10 miliard potřebuje - snad jen spravedlivější rozdělení daňového břemene. I za to bychom byli vděčni, poněvadž kdyby bylo rozdělení hladiny daňové skutečně spravedlivější, musilo by znamenati odbřemenění nejmenších. Snad by se pak nemohla opakovati taková křiklavá nespravedlnost, aby domáckému dělníku krejčovskému na př. na drahanské vysočině i na Brněnsku a jinde byla předpisována daň z obratu ze mzdy, kterou on jako námezdní dělník dostane od továrníka nebo komisionáře snad jen proto, že má přihlášenu živnost, aby mohl míti učedníky. Daň výdělkovou ovšem musí platiti také. To je zjev, který přímo křičí po nápravě. Ale my víme, že malí poplatníci jsou nejvíce zatíženi daněmi nepřímými, a tu nemáme záruky, že nebude ono daňové břemeno přesunuto sice formálně na kruhy majetnější, ale pak těmito převaleno úplně na bedra malých konsumujících lidí. Zdá se, že ani p. ministr financí nevěří v morálku naší buržoasie. Jinak by nebyl v rozpočtovém výboru, když avisoval úmysl vlády, předložiti zákon o zrušení uhelné daně z vyvezeného uhlí a z koksu pro výrobu železa, upozornil, že "vláda najisto očekává, že uhelný a báňský průmysl nebude těžiti z této úlevy pro své dividendy, nýbrž že je cele přinese k dobru zaměstnaného dělnictva a spotřebě".

My tuto nedůvěru pana ministra sdílíme, ba my, bohužel, jsme skoro přesvědčeni, že průmysl udělá právě to, co pan ministr nechce.

Máme své zkušenosti. Nezapomínáme, že na drahách byly sníženy dopravní náklady tarifní o 650 mil. Kč, ubylo tu drážní správě na příjmech, ale výsledek se neobjevil nikde, aspoň jistě ne v poklesu cen dopravovaného zboží. A to je to, co my vytýkáme. Na jedné straně se chce pomoci a na druhé straně se utlačuje ten, jenž je na tom ještě hůře. A tu budiž mně dovoleno otevřené slovo. My chápeme, že zemědělci se brání, když poklesnou ceny jejich produktů na polovinu i více, ale přece jen by neměli zapomenouti, že při všech těch těžkostech a nedostatcích u malých zemědělců - o velkých nemluvím, ty by nezabil ani rapidní pokles cen - má ten zemědělec aspoň tu nejnuznější obživu ve svých výrobcích zabezpečenu. Oč hůře je na tom dělník i malý veřejný zaměstnanec, který nevydělá ani tolik, aby si takovou minimální existenci zabezpečil.

Pánové, ve všem nutno býti spravedlivým a neuzavírati se skutečnosti, že není spravedlnosti bez relativity. Zemědělská výroba a zemědělský stav měl svou konjunkturu, zemědělci vyvázli ze své obrovské zadluženosti předválečné - my to nevytýkáme, nýbrž konstatujeme - a nyní nastal pokles výnosnosti zemědělského podnikání. Také průmysl měl svou konjunkturu i dělnictvo, ale ta pominula již před 2 roky, a dnes je tu bída.

Chceme-li posuzovati správně a spravedlivě zemědělce a ostatní pracující vrstvy, musíme dbáti toho, aby nebyla porušena spravedlivost, to jest, aby zvýšení úrovně stavu jednoho nemělo za následek snížení životní míry stavů jiných pod úroveň průměru.

A posouditi nutno také spravedlivě, zdali je dnes postavení zemědělcovo relativně lepší nebo horší nežli postavení ostatních vrstev vzhledem na poměry předválečné jedné i druhé strany. Tu nutno zvláště zdůrazniti, že životní průměr zemědělcův není horší než průměr veřejného zaměstnance. Vezmeme-li za základ celý národohospodářský příjem osob, žijících z výroby zemědělské, dostaneme průměr čistého zisku na hlavu asi 4 tisíce Kč ročně. A jestliže stejným způsobem posoudíme příjmy veřejných zaměstnanců, dojdeme ke stejným výsledkům. Ale průměr ten se značně změní ve prospěch zemědělců, jestliže uvážíme, že část, kterou zemědělec vynaloží na potraviny, je poměrně daleko menší než u veřejného zaměstnance, poněvadž zemědělec získá potraviny za ceny výrobní, co zatím veřejný zaměstnanec musí v kupní ceně zaplatiti i výdělky meziobchodu na cestě od konsumenta k producentovi. Poměr se ještě více změní ve prospěch samostatných zemědělců, když uvážíme, že polovina osob žijících ze zemědělství jsou zemědělští dělníci. U těch je roční příjem jedné rodiny, počítáme-li, že ve čtyřčlenné rodině vydělávají 2 osoby, a to 30 Kč denně, na hlavu 2500 Kč ročně. A rozdíl mezi 2500 Kč a 4000 Kč přijde právě ve prospěch samostatných zemědělců. Ovšem není úkolem socialistů nivelisovati dolů. Chceme zlepšiti celkovou úroveň, zvýšiti životní míru člověka všeobecně, ale nemůžeme připustiti, aby snahou o zvýšení úrovně jednoho stavu byly vehnány miliony jiných do zoufalství.

Slavná sněmovno! Zoufalství je špatný rádce a my se bojíme, aby toto zoufalství se u nás neprojevilo způsobem, který by nebyl ku prospěchu ani zemědělství ani ostatních vrstev, které tu spolu dělají celní politiku, ale ani ku prospěchu státu a klidu v něm. Strana, která v této sněmovně zastupuje průmysl, postavila se také po bok této celní politiky. Máme obavu, aby právě průmysl nesklidil brzy ovoce tohoto činu.

První známky už tomu nasvědčují: brněnské textilní dělnictvo žádá úpravu mezd. Musí žádati, poněvadž by jinak nemohlo žíti. A pohleďte na nebezpečné vření v ostatních továrnách v hlavních i venkovských městech. A dnešní krvavé události pražské jsou, pánové, mementem všem těm, kteří nechápou, že skutečně dělnictvo je na pokraji zoufalství. Je nebezpečno pohnouti touto lavinou, veta by bylo po klidu a stabilisaci, které náš průmysl tolik potřebuje. Průmysl může prospívati jen tehdy, když dělník koná svou práci dobře, a dobře ji koná dělník jen tehdy, když má radost z práce a cítí povinnost, aby ukázal své schopnosti i všechnu svou dovednost a sílu svého intelektu. Je to možno tam, kde dělník zápasí s hladem? Což zoufalství mu nevnutí myšlenku na mzdový boj a odhodlání k němu? Bojíme se, aby opět nenastal vířivý tanec číslic, z něhož opět potom s velkými obětmi budeme hledati východisko. Proto nemůžeme souhlasiti s navrženou osnovou celního sazebníku, neboť chceme klid a pokoj v tomto státě ve všech vrstvách.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP