Úterý 16. března 1926

Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Při projednávání tohoto návrhu zákona o určení hranice příjmu pro válečné poškozence nezaujímám jiného stanoviska, než jaké jsem zaujal již v sociálně-politickém výboru. Jest to skutečně opakování důvodů pro změny vládního návrhu, opakování, jež bychom si mohli konec konců ušetřit, poněvadž se domníváme, že rozhodně většího významu než naše práce ve výboru míti nebude. (Německý výkřik: Odtud název parlament!) Ano, správně! Musíme však přes to věc opakovati, poněvadž i s této tribuny musíme dáti najevo, že máme větší pochopení pro problém válečných poškozenců než tvůrci tohoto zákona, který již při svém vzniku vzbudil pochopitelný odpor všech, kdo měli býti tímto zákonem postiženi.

Také vláda měla by zaujmouti poněkud jiné stanovisko k problému válečných poškozenců, než jaké jest patrno z tohoto zákona. Musila by se snažiti poněkud porozuměti, že se válečným poškozencům jako lidem, kteří přinesli společnosti největší oběť, krev a zdraví, musí věnovati, ne-li již o poznání větší péče při projednávání jejich otázek, pak při nejmenším aspoň stejná péče, asi jako jiným lidem, potřebujícím sociální ochrany. K tomuto stanovisku měla by se konečně již jednou propracovati. Každá reminiscence ať již národní, historická nebo jakákoliv jiná, která by mohla rušiti toto stanovisko, měla by přímo zmlknouti. Vidíme však přes všechno ujišťování pravý opak vydatné sociální péče, které se válečným poškozencům má dostati. Vidíme, že právě váleční poškozenci byli vyhledáni jako objekt, na němž by se mohl praktikovati státně-finanční kategorický imperativ, který zde ve sněmovně vládní strany vždy uvádějí při projednávání různých zákonů.

K meritu zákona promluvilo již celé množství řečníků, takže již nelze říci mnoho nového. Vláda podala sněmovně návrh, jímž se stanoví hranice příjmu podle §u 2 zákona o zaopatřovacích platech pro válečné poškozence opět 5000 Kč pro hospodářsky samostatně činné válečné poškozence a 10.000 Kč pro hospodářsky nesamostatně činné. Jde o to, aby byl prodloužen stav, který platil do 31. prosince 1925, stav, který byl stanoven novelou z 10. února 1924, č. 79 Sb. z. a n., již tenkráte narazil na naší nejostřejší kritiku. Té věci, že tento vládní návrh, jímž se prodlužuje o rok zákon platící do 31. prosince 1925 a který vedle toho byl podán opožděně, mohli bychom věnovati větší kritickou úvahu. Správa, která zákon, který již uplynul dne 31. prosince 1925, znovu prodlužuje teprve v březnu 1926, musila by býti obžalována pro jisté zameškání. Nesmí se naprosto státi, aby se stalo zvykem zákonné vakuum, jaké nastalo tím, že tento návrh byl podán opožděně. Nechceme však, aby se této stránce našeho stanoviska dával zvláštní význam. Pan ministr uvedl ve výboru důvody zpoždění a v tomto směru nemáme příčiny, abychom jeho slovům nevěřili.

Obšírněji než s technickou stránkou vládního návrhu zabýváme se jeho skutečným obsahem. Považujeme jej za návrh, který jest v největším rozporu s trvalým ujišťováním pokračovati v sociálním zákonodárství. V konkrétním případě zvláště u tohoto návrhu není po tom ani stopy. Řekl jsem již, že jsme při projednávání zákona z 10. února 1924, aby hranice příjmu pro válečné poškozence byla snížena ze 6000 na 5000 Kč pro hospodářsky samostatně činné válečné poškozence, nebo ze 12.000 na 10.000 Kč pro hospodářsky nesamostatně činné, varovali, aby se pokusy, které nemohou sice přivoditi státu naprosto žádného finančního výsledku, avšak jsou tím odůvodňovány, nejitřilo co nejhlouběji nitro velké skupiny lidí, kteří jsou pochopitelně citlivější než jiní.

Stojíme na stanovisku, že nesmí býti hranice příjmu, na níž by bylo vázáno vyplácení důchodu pro válečné poškozence. Myslíme to zásadně. Oběti, které přinesli váleční poškozenci, jsou takového rázu, že jich vůbec nelze zaplatiti. Bylo by to hříchem proti všemu dobrému duchu, kdyby se honorář chtěl v tomto případě posuzovati jako ekvivalent. Výše důchodu, která se poskytuje, může býti přece do jisté míry vysvědčením, jak se dovede oceniti oběť, kterou přinesli na zdraví a krvi. Každý, kdo tuto oběť přinesl, musí dostati důchod. To jest, opakuji, naše stanovisko. Tímto zákonem buduje si Československo právě v rozporu s tím v mezinárodní péči o válečné poškozence zvláštní postavení. Československo jest jediný stát, který ustanovil hranice příjmu pro válečné poškozence. Žádný stát nevydal takovouto zákonnou úpravu, žádný stát, který se nějak zúčastnil světové války, všude jest uskutečněna zásada, kterou jsem uvedl, že přísluší důchod tomu, kdo přinesl v oběť krev a zdraví, bez újmy jeho příjmu, který si opatřil snad dodatečně, když se vrátil do občanského života. Bylo by snad nanejvýš možno zříci se takovéhoto důchodu. Již ve výboru při projednávání tohoto zákona bylo zjištěno, že žádný stát neprovedl takovouto zákonnou úpravu. Proti tomu se namítá, že Německo ustanovilo takovéto hranice. Pravda, Německo sice ustanovilo určitým způsobem hranice přijmu pro válečné poškozence, avšak mnohem výše než u nás a jest to organisováno tak, že válečný poškozenec, dosáhne-li určitého příjmu, neztrácí celý důchod resp. neodpisuje se mu celý, nýbrž pouze odstupňovaně. Naproti tomu vyplácí se však v Německu přídavek pro těžké poškozence, resp. místní přídavek a vyrovnávací přídavek, lhostejno, jaký osobní příjem onen válečný poškozenec má. Také naše vláda musila by vyhověti tomuto stanovisku, také ona musila by při úpravě péče o válečné poškozence postupovati tímto způsobem. Tím splněn by byl náš druhý zásadní požadavek, který bychom rádi přednesli v dnešní schůzi, záležející v tom, aby byl zrušen rozdíl mezi péčí o hospodářsky samostatně činné válečné poškozence a hospodářsky nesamostatně činné. Nemůžeme souhlasiti s ustanovením hranice příjmu, nad níž se válečným poškozencům důchod již nevyplácí. Rozpoznáváme v tomto opatření nejvlastnější účel, záležející v tom, aby velká část válečných poškozenců byla vůbec vyloučena ze zaopatřovacích důchodů. To jest tak krutá a tak nehorázná, tak jedinečná věc! Žádný stát, jak jsem se již zmínil, který se zúčastnil světové války, nesáhl k této metodě, takže se ani v nejmenším nechceme ztotožňovati s tímto opatřením. V poslední hodině varujeme před projednáním tohoto zákona, aby byl přijat beze změny. Tato naše výstraha netýká se na posledním místě těch, kteří stojíce na nepřátelské straně přes všechny rozpory pokoušeli se v posledních letech přivésti pokrok do sociálního zákonodárství, udržeti zbytek dobrého jména jako sociální politikové.

Přes všechnu opačnou orientaci, jak jsem již vylíčil, saháme však, abychom vyšli vstříc, k vyjednávání, ke kompromisu. Navrhujeme, aby hranice příjmu, musí-li již býti stanovena, byla nejprve jednotně ustanovena pro hospodářsky nesamostatně činné a hospodářsky samostatně činné válečné poškozence a přiměřeně zvýšena. Navrhujeme, aby pro obě kategorie válečných poškozenců byla ustanovena hranice příjmu 16.000 Kč. Můžeme tento návrh podati a doporučiti také, aby jej přijali páni s vládní strany, aniž by se nám dostalo výtky, již máte vždy rychle po ruce, že jsme vedení demagogii a že nedbáme, zda lze požadavek také splniti nebo výtky, že pro nás, oposičníky, jest to lehké, nesvědomitě a bez ohledu na finanční stav státu přednášeti přání. Táži se pánů s vládní strany, kteří jako většina rozhodují o usnesení zákona více než levice této sněmovny, lze-li náš návrh na zvýšení hranice přijmu pro válečné poškozence tak, jak si to přejeme, byť i jen zdaleka hodnotiti jako demagogii, zda by stát, kdyby byl přijat takovýto návrh, finančně nemohl dále. Musíte odpověděti, že nikoliv a musili byste souhlasiti s návrhem. Učiníte-li to, zachráníte řádnou část své dobré pověsti. Víte to právě tak dobře jako já, poněvadž znáte mezinárodní úpravu péče o válečné poškozence rovněž tak jako my oposičníci. Ptám se vás, jest 5000 Kč vůbec nějaká hranice příjmu, jest 5000 Kč vůbec existenční minimum? Nechť se v tom nespatřuje cynismus, prosím-li pány, kteří chtějí vydati takováto ustanovení, aby se pokusili snad jen část roku vystačiti jen s částkou 5000 Kč, připadající na tuto část roku. Jistě by dospěli k jinému mínění a došli k jinému názoru než je ten, jenž jest uložen v tomto zákoně a jejž chcete udělati zákonem. Vaše stanovisko k našemu návrhu bude pro nás posledním důkazem pro poměr theorie a praxe sociálního pochopení vládních stran. Zamítnete-li tento návrh, který jsme podali, zamítnete-li dokonce připravený náš eventuální návrh, aby byla ponechána aspoň hranice příjmu ve výši, jak byla ustanovena zákonem z 20. února 1920, víme, na čem jsme. Pak jest pravda, co všeobecně očekávají váleční poškozenci a jiní, že zvláště rok 1926 má býti vyplněn opatřeními, která dlužno označiti jako sociálně zpátečnická.

Heslo o nesnesitelných sociálních břemenech má býti, jak se zdá, interpretováno také u nás. Krutě a strašně chce se to dělati, jak jsme na to u nás zvyklí, jestliže se něco provádí. Musíme před tím varovati. Páni z vlády, kteří jsou odpovědni za zákony v této sněmovně, vyvolají nové rozčilení, větší, než jaké se kdy ukázalo v životě mladého státu, větší proto, poněvadž mají býti ještě překonána všechna ta zklamání. Všechna ta zklamání, jichž jsme se dosud dožili, mají býti ještě překonana přes všechny velké sliby, jimiž se započal život tohoto státu. Heslo o nesnesitelných sociálních břemenech nebylo vydáno zde, musíme, bohužel, připustiti, že bylo vydáno v Německu a Rakousku. Nepoužíváme ani příležitosti, abychom poukázali při tomto konstatování na prekérní situaci těchto států, pro niž to činí, situaci, které zajisté nezavinily samy. Takové heslo nesmí platiti. Odpovědné vedení státu musilo by se přes to přese všechno postaviti na obranu, kdyby se snad třebas i jen diktátem chtělo vynutiti ochuzení jeho členů. Při tom jest však situace taková, že se při všech pokusech z rozkazu nebo nuceně omeziti sociální břemena ani v Německu ani v Rakousku daleko ještě nedospělo tam a ani se tam také dospěti nechce, kam Československo projevuje vůli skutečně přijíti. Na důkaz toho mohl bych uvésti novelu zaopatřovacího zákona v Německu, která byla nedávno usnesena a v níž jsou mnohem vyšší sazby než v našem zaopatřovacím zákoně. Zajímavé jest zjistiti tuto relaci porovnáním důchodů německých válečných poškozenců s důchody, které dostávají naši váleční poškozenci žijící v Německu. Bylo by velmi zajímavé předvésti zde při rozpravě statistické porovnání v tomto směru. Přes všechnu prekérní situaci Německa byl by podán důkaz, že v Německu přes to, že tam vzniklo zmíněné heslo o okleštění sociálních břemen, péče o válečné poškozence jako vůbec každá jiná sociální péče jest tam ještě mnohem lepší a větší, než máme již dávno zde a která ještě nad to má býti omezena. Proč má a musí Československá republika prováděti reakční opatření, poškozující její mezinárodní pověst. Nemá k tomu příčiny. Všichni víme, jak Československá republika již svými národními opatřeními ztratila svou dobrou mezinárodní pověst. Jest dosti na tom, že revisemi provedenými roku 1925 ztratilo své zaopatření velké množství válečných poškozenců, kteří by byli v Německu nebo v Rakousku vůbec nebyli vyloučeni ze zaopatřovacích platů. S žalostí vzpomínáme těchto přísných revisí. Jako poslanci, kteří mají příležitost přijíti mezi lid, nemůžeme býti hotovi se stížnostmi, které nám přednášejí sta a tisíce válečných poškozenců, vdov po nich a sirotků. Oběti revisí nechť dnes aspoň najdou v nás obhájce, který vážně žádá napravení škod, způsobených jim roku 1925, ještě vážněji však zastavení všech ostatních útisků, na něž snad ještě pomýšlí vláda a vládní strany.

Jak se dovídáme, má býti také vložena ruka na odvolací komise, které zde byly zařízeny na ochranu válečných poškozenců proti příliš krutým opatřením úředních lékařů. Tyto komise nebylo lze v poslední době jistě již považovati za ideální. Zástupce válečných poškozenců byl v nich v poslední době zatlačen do pozadí úředním zástupcem. Přes to bychom si však nepřáli, aby byly zrušeny úplně. I když to nebyly v poslední době ideální instituce, byly přece jen do jisté míry odvolacími instancemi, v nichž zástupce válečných poškozenců mohl se jich vždy ještě zastávati. Kdyby tedy byly reorganisovány, jak se dovídáme, že to jest v úmyslu, a kdyby klesly na čistě fiskální zařízení, pak by nám skutečně pro ně nic nezůstalo.

Při této kritice předloženého zákona opakujeme také již častěji přednesenou prosbu, aby se upustilo od přísného nakládání s pozdě podanými přihláškami o důchod. Prosíme o to zvláště v případech, kde lze dokázati, že pozdní přihláškou není nikterak vinna strana.

Můj kolega Patzel přednesl panu ministrovi v mnoha dotazech stížnost do nakládání s válečnými poškozenci, kteří bydlí v Německu. Prosím i jeho jménem pana ministra, aby případy, uvedené ve stížnosti, důkladně vyšetřil - zvláště když tyto případy nejsou ojedinělé, nýbrž typické pro celou spoustu případů, snad pro sta případů - a aby je příznivě vyřídil.

Shrnuji a poznamenávám, že jsme pokládali za nutné, byť i jen krátce zaujmouti kritické stanovisko k tomuto návrhu zákona a podati pozměňovací návrhy, které vám budou předloženy k hlasování. Nechceme se nikterak ztotožňovati s tím, co by se snad stalo, kdyby tento návrh byl přijat beze změny. Naše svědomí jest snad přece poněkud na vyšším stupni, než svědomí těch, kteří si nedělají z toho nic, přijmou-li vládní návrh v této formě nezměněný. My nejsme naprosto tak úzkoprsí. Máte-li takové svědomí, musíte také potom nésti odpovědnost za svá opatření. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. Bartel.

Posl. Bartel (německy): Slavná sněmovno! Návrh sociálně-politického výboru, vlastně vládní návrh o stanovení hranice příjmu samostatných válečných poškozenců 5000 a nesamostatných 10.000 korunami nám nedostačuje a je v této formě nepřijatelný. V důvodové zprávě se praví, že se hospodářské poměry roku 1924 nebo let dřívějších nezměnily. Možná, že je tomu tak. Avšak i roku 1924 byla hranice příjmu již příliš nízce stanovena. Návrhu, aby hranice příjmu stanovena byla 5000 korunami, schází podle mého mínění doplněk, totiž návod k užívání, jak početnější rodina může s touto částkou vyjíti. Tento vládní návrh není však ještě to nejhorší. Ještě mnohem tíživěji pociťují politováníhodné oběti války provádění příslušných zákonných ustanovení.

Zejména zemská správa v Brně činí se znamenitě v péči o válečné invalidy. Úřední statistiky poukazují pyšně na to, že počet válečných invalidů klesl ze 600.000 na 280.000. Je tedy na snadě pravděpodobnost, že rozdíl 320.000 se zatím uzdravil. Pracují-li všechny úřady tak jako zemský úřad v Brně, pochopí se, odkud se takové zjištění béře. Neboť, co si tam dovoluji v tak zvaném uzdravování, nemá sobě rovna. Osoby, které sociálně-lékařskou komisí byly doma uznány na 60%, sníží se druhého dne v Brně chladnokrevně na 20%. V Cukmantlu ve Slezsku stal se v poslední době případ, který zřejmě svědčí buď o povrchní, neb, co bude asi správnějším, o nesvědomité praksi rozhodujících úřadů. Válečný invalida, chorý na míchu, byl při sociálně-lékařské prohlídce uznán na 80% a po dvou letech byl obeslán do Brna. Poněvadž nemůže sám cestovati, přijde s průvodcem do Brna k zemské úřadovně. Brno udělá z něho zdravého. O 60% udělá se zdravějším, sníží se na 20%. Ten muž naloží se opět do vlaku, jede domů a v Cukmantlu odnesou z nádraží jeho mrtvolu. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Tomu se říká v tomto státě péče o invalidy. (Posl. dr Luschka [německy]: Jak se jmenoval ten muž?) Jméno je k disposici v dopise, který mám tam v lavici, jméno mi v té chvíli vypadlo z paměti.

Ještě jinou tvrdost zákona musím přivésti na přetřes, a to lhůtu k podáni žádostí. Bývalý kloboučnický dělník, nyní invalida Ferdinand Blaschke ze Životic u Nového Jičína, narozený 5. ledna 1875, je otcem 8 dětí, z nichž nejmladšímu jsou 3 léta, nejstaršímu 16, děvčeti, které jest ve službě, ale není ještě s to, aby se samostatně službou vydržovalo. Blaschke byl 16. listopadu 1915 povolán ke službě ve vojsku a byl 19. srpna 1917 na Isonzu raněn. Byla mu rozpoltěna brada a porušeny cévy. V prosinci 1917 dostal se Blaschke zase do boje a to, což pro posouzení situace má podstatný význam, do mělkých zákopů a v tmavém terénu. Na konci války byl Blaschke z vojenské služby propuštěn a pracoval pak u firmy Hückel, továrna na klobouky v Novém Jičíně, až do sklonku března 1924. Dne 23. března 1924 byl Blaschke dr Perlem v Bruntále po prvé a dne 6. dubna po druhé na očích operován. V prvém případě byly operovány obě oči, v druhém levé oko. Bylo to bělmo. Dr Perl připouští beze všeho, že příčinu oslepnutí jest přičísti službě válečné. V červenci 1924 obrátil se Blaschke na péči o válečné poškozence v Přerově a byl odmítnut s poukázáním, že lhůta k uplatnění nároků na péči, po př. podporu, prý již prošla, že prý žádost došla již pozdě. Vysvědčení zachovalosti a vysvědčení lékařské podrželi si v Přerově. K takovému jednání nutno konstatovati, že nařízení o zachování lhůty k přihlášce zranění ve válce vykazuje velikou mezeru a sice potud, že se tohoto ustanovení může podle práva použíti pouze pro zranění amputativního rázu. Je faktem, který se nedá nijak popříti, že mnoho vojínů osleplo následkem trvalé polohy v lehu, aniž by se musily teprve přidružiti nějaké defekty na hlavě. Přesné provádění uvedeného nařízení znamená tvrdost v případech, kde poškození útrapami válečnými působí teprve po letech, a bylo by tudíž velice na místě, aby jmenované ustanovení bylo změněno. Jak tomu bude teprve jednou, až se u většiny vojínů dostaví tak zv. revmatické bolesti, které se, jak je všeobecně známo, objevují teprve po letech a které mají svůj původ v těžkém nastuzení, v dlouhém vystávání ve vodě atd.?

I propočítávání důchodů vdov a sirotků není dodnes ukončeno. Sta a tisíce vdov a sirotků čekají dodnes na slíbené doplatky. Pánové, tomu se říká sociální péče!

Zajímavým, ale i hluboce zahanbujícím je, že mezinárodní sjezd v Ženevě zjistil, že Jugoslavie a Československo mají nejbídnější zaopatřovací ustanovení pro válečné invalidy. Jugoslavie zatím mnoho napravila a zlepšila, pouze u nás doma se nic nehýbe. Československo nechce si dáti vzíti smutnou slávu, že zůstává v tom ohledu na prvním místě, ovšem zezadu. Nebude-li zde rovněž učiněna brzo náprava, zahynou tisíce hodných lidí, kteří neprovedli nic jiného, nežli uloženou jim povinnost, aby hroudu, na které žili nejen Němci, nýbrž i Češi, uchránili před zpustošením.

Na druhé straně uvazuje se takovým postupem úředních míst obcím na krk závazek, který při svém všeobecně známém stavu nebudou moci finančně snésti.

Doporučuji k přijetí návrh svého kolegy Greifa, aby hranice příjmů stanovena byla na 16.000 Kč. Nynějším držitelům moci chtěl bych však říci: Více sociálního svědomí! (Souhlas na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Žádám o přečtení podaných návrhů.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

1. Pozměňovací návrh posl. Patzela, Simma a druhů:

Článek I. nechť zní:

"Ustanovení §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se mění a zní takto:

Nárok na důchod přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem nepřesahuje Kč 16.000. Je-li však vyšší příjem nižší než součet Kč 16.000 a důchodu (§ 6), který by válečnému poškozenci jinak příslušel, budiž mu přiřčen důchod v částce tento součet doplňující.

Odst. 4 §u 2 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se ruší."

2. Pozměňovací návrh posl. Kopasze a soudr.:

Čl. I. znějž:

"Ustanovení §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se mění a bude zníti takto:

Nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší nežli 16.000 Kč; je-li však vyšší příjem menší nežli součet 16.000 Kč a důchodu (§ 6), jenž by válečnému poškozenci jinak příslušel, jest mu přiznati důchod v částce doplňující tento součet.

Odst. 4, §u 2 zákona č. 142/1920 ve znění zákona č. 39/1922 se zrušuje."

3. Pozměňovací návrh posl. Greifa, Zajicka a druhů:

Čl. I. znějž:

"Ustanovení §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se mění a má zníti takto:

Nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem nepřesahuje 16.000 Kč. Jestliže však vyšší příjem jest menší než 16.000 Kč a důchod (§ 6), který by válečnému poškozenci jinak příslušel, budiž mu přiznán důchod v částce doplňující tento součet.

Odst. 4, §u 2 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se ruší."

4. Eventuální pozměňovací návrh posl. Patzela, Simma a druhů:

Bude-li zamítnut návrh k čl. I., podáváme tento eventuální návrh:

Čl. I. nechť zní:

"Působnost §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., prodlužuje se až do dalšího ustanovení."

5. Eventuální pozměňovací návrh posl. Kopasze a soudr.:

Bude-li zamítnut náš pozměňovací návrh na změnu čl. I., navrhujeme:

Článek I. znějž:

"Ustanovení §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., platí až na další."

6. Pozměňovací návrh posl. Blatné, Kirpalové a druhů:

Článek I. nechť zní:

"Působnost §u 2, odst. 1 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., se změnou, že místo číslice "6000 Kč" nastupují slova "10.000 Kč u svobodných a 16.000 Kč u ženatých", prodlužuje se do 31. prosince 1926.

7. Doplňovací návrh posl. Schuberta, Platzera, Böllmanna, Windirsche, Stenzla a druhů:

Čl. I. budiž doplněn slovy: "a to tak, aby hranice příjmu hospodářsky samostatných byla stejná s hranicí příjmu hospodářsky ne samostatných."

8. Resoluční návrh posl. Schuberta, Platzera, Böllmanna, Windirsche, Stenzla a druhů:

Vláda se vybízí, aby co nejdříve podala návrh zákona, jímž se stanoví důchod válečných poškozenců bez zřetele k hranici příjmu.

9. Resoluční návrh posl. Windirsche, Böllmanna, Stenzla a druhů:

Vláda se vybízí, aby válečným poškozencům byly ponechány již vyplacené důchody, které v mnoha případech mají býti opět vráceny na základě platebních rozkazů k dani z příjmu za léta 1920 až 1923.

10. Resoluční návrh posl. Kopasze a soudr.:

Dosavadní zákon o válečných poškozencích neodpovídá v žádném směru sociálním potřebám. Vláda se vybízí, aby předložila v nejkratší době po slyšení organisací válečných poškozenců návrh nového zákona, který důchody válečných poškozenců příslušně zvyšuje, stanoví novou lhůtu k přihláškám válečných poškozenců, bez jakýchkoliv výjimek a omezení a v každém ohledu vyhovuje oprávněným požadavkům válečných poškozenců.

Místopředseda Stivín (zvoní): Přerušuji další projednávání tohoto odstavce a pořadu dnešní schůze vůbec.

Před ukončením schůze učiním ještě některá presidiální sdělení.

Dovolenou na dnešní a zítřejší schůzi udělil jsem pí. posl. Landové-Štychové pro neodkladnou cestu.

Nemocí omluvili se posl. dr Tuka na dnešní a zítřejší schůzi, posl. dr Lehnert a inž. Kallina.

Došlo oznámení o změně ve výboru:

Klub poslanců čsl. nár. demokracie vyslal do výboru zahraničního posl. dr Hajna za posl. dr Kramáře.

Mezi schůzí byla tiskem rozdána odpověď:

199. Odpověď ministra nár. obrany na interpelaci posl. Staňka, Udržala, Roudnického, Šamalíka, Tomáška, dr Meissnera, dr Franke, Zeminové, dr Kramáře, dr Lukavského, Horáka, Najmana a druhů o tragickém výbuchu třaskavin v Truhlářské ulici (tisk 182/I).

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 17. března 1926 v 10 hod. dopol. s

pořadem:

1. Zpráva výborů zahraničního, ústavně-právního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 82), jímž předkládá se Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních, podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne (tisk 174).

2. Zpráva výboru zahraničního a výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností o vládním návrhu (tisk 17), kterým se předkládá Národnímu shromáždění k dodatečnému souhlasu prozatímní obchodní úmluva (modus vivendi) a k projevení souhlasu obchodní úmluva mezi republikou Československou a Španělskem, sjednaná v Madridě dne 29. července 1925 a uvedená v prozatímní platnost ve formě prozatímní obchodní úmluvy vládní vyhláškou ze dne 27. října 1925, č. 216 Sb. z. a n. (tisk 149).

3. Zpráva výboru zahraničního a výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností o vládním návrhu (tisk 75), kterým se předkládá Národnímu shromáždění úmluva o zjednodušení celních formalit, sjednaná 3. listopadu 1923 v Ženevě (tisk 123).

4. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 8) o hranici příjmu vylučující nárok na důchod válečných poškozenců (tisk 175).

5. Návrh, aby řízením zkráceným podle § 55 jedn. řádu byly projednány: a) osnova zákona o další obnově prozatímního vnuceného pachtu (tisk 153),

b) smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou v otázkách právních a finančních, podepsaná dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne (tisk 174).

c) obchodní úmluva mezi republikou Československou a Španělskem, sjednaná v Madridě dne 29. července 1925 a uvedená v prozatímní platnost ve formě prozatímní obchodní úmluvy vládní vyhláškou ze dne 27. října 1925, č. 216 Sb. z. a n. (tisk 149),

d) úmluva o zjednodušení celních formalit, sjednaná 3. listopadu 1923 v Ženevě (tisk 123),

e) osnova zákona o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců (tisk 175),

6. Zpráva výboru imunitního o žádosti kraj. soudu v Chebu za souhlas s trestním stíháním posl. Patzela pro přečin podle §u 14, č. 1 a posl. Hillebranda pro přečin podle §u 14, č. 5 zákona na ochranu republiky (tisk 113).

7. Zpráva výboru imunitního o žádosti posl. Stivína, aby byla podle §u 51 jedn. řádu udělena důtka posl. Kreibichovi.

8. Zpráva výboru imunitního o žádosti kraj. soudu v Mostě za souhlas s trest. stíháním posl. Zoufalého pro zločin výzvy k trestním činům podle §u 15, č. 3 a pro přečin rušení obecného míru podle §u 14, č. 1 zákona na ochranu republiky a přestupek §u 23 tisk, zákona (tisk 129).

9. Zpráva výboru imunitního o žádosti hlav. stát. zastupitelství v Bratislavě za souhlas s trest. stíháním posl. dr Jurigy pro přečin podle §u 14, č. 5 a 3 a posl. Tománka pro přečin podle §u 14, č. 3 zákona na ochranu republiky (tisk 130).

10. Návrh posl. Patzela a soudr., aby byla jako pilná projednána osnova zákona o trest. stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny (tisk 3).

11. Volba členů a náhradníků volebního soudu.

Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh můj je přijat.

Prohlašuji schůzi za skončenu.

(Konec schůze v 11 hod. 12 min. v noci.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP