Úterý 16. března 1926

Posl. Kopasz: Ctení pánovia a panie! Bol vám predložený spis o predložení zákona, podľa ktorého sa má ponechať doterajšia podpora válečným poškodencom a ich pozostalým do konca roku 1926.

Od roku 1922 sú invalidi stále ohrožovaní od strán kapitalistických, ktoré ťažko nesú, že títo dostávajú tú žobrácku almužnu, a preto kde len môžu, stále útočia proti týmto. Vzdor tomu, že ministerstvo sociálnej pečlivosti má stále príslušník soc.-dem. strany, keď sa jedná o dajaký schodok v štátnom rozpočte, tak hneď je heslo hodené: Revíziu previesť v podporách vál. poškodencov.

Bolo by na čase, že by sa už raz prikročilo k tomu, aby títo sociálne najslabší neboli stále ohrožovaní tým, že sa im má zobrať podpora, kedykoľvek to príde na um pánkom z koalície; preto nech je vynesený zákon, podľa ktorého by tieto obeti svetovej vojny nie almužnu braly, ale penziu, ako je to aj v iných štátoch.

U nás je zvykom, že keď treba šetriť, tak sa začne vždycky len na sociálne najslabších a najutlačenejších, kdežto na druhej strane sa peniaze vyhadzujú za všelijaké darobnice, ako na príklad na šabličky dôstojníkom, na špiclov, na závodné kone, na zahraničnú propagandu, na ruských kontrarevolucionárov, na kasárne a žaláry. Keďže ideme podľa vzoru francúzskeho u vojska, keďže naše vojsko má byť tak vyzbrojené, prečo sa nepostarajú naši vladári o to, aby sa podpora našim válečným invalidom vyplácala tak, ako je to vo Francúzsku?

Aby som poukázal na pečlivosť o vál. poškodencov v našom štáte, tak pripomeniem len niekoľko príkladov:

Roku 1920 bol odhlasovaný zákon čís. 142 zo dňa 20. februára, podľa ktorého sa priznáva podpora válečným poškodencom. Podľa tohoto zákona boly vyzvané úrady, aby váleč. poškodencov upozornily, že by si podaly prihlášky na dôchod. Úrady toto sabotovaly, menovite poniektorí páni notári. Prihlášku vypísali len tomu, komu chceli, odmietali tieto každému vystaviť s odôvodnením, že podporu aj tak nedostanú. Tiež sa staly pády, že koncom decembra lehota prihlašovacia uplynula a páni notári dali ohlášky 23. decembra. Teda nebolo možné týmto ubožiakom, aby sa včas prihlásili. Títo pánkovia to tak riadili, ako keď by oni udeľovali a priznávali podpory, a nie min. sociálnej pečlivosti. Sú také obce, kde vôbec nebolo vyhlásené, že sa majú váleční poškodenci prihlašovať. Následkom tejto nedbanlivosti niektorých úradov máme dnes aspoň 25% neprihlásených válečných poškodencov. Je to v najchudobnejších krajoch, menovite na Slovensku po t. zv. kopaniciach, kde dnes vôbec ten ľud nevie o žiadnej demokracii ešte, lebo sa mu tak vedie, ako za starého režímu, ba v niektorých mestách o moc horšie. Prečo by títo bedári mali za túto nedbanlivosť trpeť, keď oni nie sú vinní za to, že sa neprihlásili.

Vdovy, ktoré utratily svojich mužov a tiež siroty, ktoré utratily svojich otcov, sú stále v neistote, že kedy sa im odoberie podpora. Postačí, keď daktorá vdova má nejakého nepriateľa v obci, ktorý jú zo závisti opíše, že načo tej podpora, že však má z čoho žiť, tak bez toho, že by sa toto vyšetrilo, jednoducho sa jej zastaví podpora a ani sa jej neoznámi, že prečo sa jej podpora zastavuje. Táto chudobná vdova, ktorá, povedzme, pečuje o 3, 4 dietky nezaopatrené, musí trpieť tú najväčšiu núdzu pre ľahostajnosť úradov a zakiaľ sa neprávosť táto vyšetrí, čo trvá koľko razy aj úplný rok, dotiaľ vdova i s dietkami má tu najväčšiu núdzu. Vdova, ktorá bola vydatá za t. zv. cudzozemcom podľa dnešného zariadenia, vzdor tomu, že jej muž sa tu narodil, ale jeho otec v Rakúsku alebo Uhorsku, tak tej ženskej sa žiadna podpora nedá. Keď žiada štátné občianstvo, tak jednoducho hneď povedia: Dáme ti štátné občianstvo, ak sa vzdáš podpory.

Váleční invalidi sú na tom tiež nie lepšie. Válečný invalida má nárok na podporu, keď je 20% práce neschopný. Procentá válečným invalidom sa určujú podľa ľubovôle pánov, ktorí sú pri komisii. Mnoho válečných invalidov na základe zákona 39. z r. 1922 bolo predvolaných ku prehliadkam, aby sa zistil ich zdravotný stav. Prehliadky tieto maly účel ten, aby sa invalidom procentá snížily, po prípade úplne sotrely a staly sa so 60% invalidov práce neschopných zdraví ľudia. V mnohých prípadoch sa stalo, že válečný invalida pri prehliadke bol uznaný za úplne zdravého, ale tento zdravý invalida na nemoc, ktorú si zadovážil vo svetovej vojne, po prehliadke po troch mesiacoch zomrel.

Invalida, ktorý pri prehliadke bol nesprávne klasifikovaný, sa odvolal proti procentom ku zemskej odvolacej komisii, ktorá, bez toho žeby dotyčného invalidu povolala na priehliadku mu ustáli procentá. Keďže si žiadal invalida dajakú pomôcku, ako na pr. palicu, rukavice, tedy ho predvolajú, hoci bydlí aj na 200 km diaľky od sídla, kde sa deje prehliadka. Keď sa válečný invalida dostaví na prehliadku, tak mu dajú pletené rukavice s jedným palcom v hodnote asi 20 Kč, kdežto cestovné stojí najmenej 80 až 90 Kč, a tomuto sa u nás hovorí šetrenia.

Keď vezmeme na pr. jedného invalidu, ktorý má 35% práce neschopnosti, dostane mesačne 60 Kč podpory a 30 Kč drahotného prídavku. 35% váleční invalidi sú najviac slepí na jedno oko, alebo im chybia isté čiastky tela. Čo si tento invalida pomôže s 90 Kč, keď je úplne bezmajetný a má k tomu 4 až 5člennú rodinu a je bez zamestnania, tento obnos mu nestačí ani na zaplatenie bytu. Z čoho teraz živiť rodinu?

Válečná vdova, matka dvoch dietok, ktorá dostane na seba a na dve deti spolu 212.50 Kč mesačne, čo môže za tieto peniaze zaopatriť, je to nie ani na suchý chlieb. Starí rodičia po padlých synoch dostanú mesačne 50 Kč, keď sú 75 % práce neschopní alebo sú vyše 60roční. Čo môže jeden starec alebo starena za 50 Kč kúpiť, ako môže z toho žiť? Prácu nedostane, veď nemajú prácu mladí, zdraví ľudia, nie že by mali starci. Pri týchto sa stále vyčituje, že však by ten syn aj tak sa nestaral o rodičov, že by sa bol oženil a rodičov tak nechal; to nie je pravda, lebo syn chudobných rodičov sa stará o svojich rodičov a zaiste, keď by bol žil, tak by si ich bol vzal k sebe. Následkom toho ale títo starci sú prinútení ísť žobrať.

Máme príjmovú hranicu, podľa ktorej válečný poškodenec má len vtedy nárok na podporu, keď nezarobí ročne vyše 5000 Kč ako samostatný a vyše 10.000 Kč ako nesamostatný.

Príjem invalidov je odhadovaný nasledovne: Vdova, ktorá má domec drevený a pri tom kúsok poľa, tak sa jej dôchod odhadne na 5000 Kč a dlho to trvá, zakiaľ sa úrady dajú presvedčiť, že to nemôže byť, že z toho nemá dôchodku ani 500 Kč, nie 5000 Kč. Válečný invalida hostinský, ktorý zarobí vyše 5000 Kč, tak sa mu hneď odoberie podpora. Válečný invalida trafikant, ktorého dôchodok prevyšuje 100% jeho základnej podpory, vtedy už nárok na podporu nemá. Keď je ten invalida trafikant 20% práce neschopný a má z trafiky mesačne zárobkov viac ako 90 Kč, tak sa mu podpora zastaví. Prečo sa takto trestajú váleční invalidi, prečo sa im krivdí, veď starých držiteľov licencií netrestá tak štát ako týchto. Veď dane tak musí platiť, ako aj tí, ktorí sú nie invalidi, ba ktorí sú nepriatelia ich najväčší a usiľujú sa ich zničiť a finančné riaditeľstvá sú tiež zväčša proti válečným invalidom. Takže zakiaľ válečný invalida dostane dajakú tú trafičnú licenciu, musí prejsť cez celú kalváriu a napokon ju predsa moc razy neobdrží, ale sa pridelí nejakému protekčnému vlasteneckému dieťaťu. Prečo štát nedá do prenájmu válečným invalidom nádražné kiosky, kto sa za touto spoločnosťou skrýva? Komu tieto patria? Invalida remeselník alebo malogazda, ku ktorého zárobku sa zaráta príjem celej rodiny a tento prevýši 5000 Kč, tiež nedostane podpory.

Invalida štátny zamestnanec má len vtedy nárok na podporu, keď je viac ako 50% práce neschopný. Pri výkone služby sa považuje za invalidu vzdor tomu, že jeho službu musí úplne zastať, pravda, pri mzde je tiež odhadnutý ako menej práce schopný človek. Tedy štát i tohoto úradníka trestá len za to, že je invalidom, a ten stále má obavu od reštrikcie, lebo veď len tí sa reštringujú, ktorých sa nemá kto zastať.

Invalida nesamostatný, ktorý v dnešných časoch, keď je ohromná nezamestnanosť, nie že nezarobí tých 10.000 Kč, je úplne odkázaný na tú almužnu, ktorú od štátu dostáva, lebo veď do práce ho nikto nevezme už z toho dôvodu, že je invalidom, keďže môže dostať úplne zdravých ľudí do práce. Súkromný zamestnávateľ otovrene prehlašuje, že nech sa o válečných invalidov štát postará a nech ich on umiesti v štátnych podnikoch. Pri týchto nesamostatných invalidoch sa tiež tak šetrí, keď na pr. niektorý invalida pracuje u niektorého podnikateľa len s času na čas, tak sa mu to zavedie, ako by pracoval stále a vykážu, že nemá nárok na podporu, lebo že zarobí vyše 10.000 Kč vzdor tomu, že zarobil len asi 2000 Kč ročne. Toto praktikujú menovite poniektoré obecné predstavenstvá.

Roku 1919 boli váleční poškodenci obsypaní všelijakými sľubami, kde sa im sľubovalo stálé zabezpečenie až do smrti, prednostné práva pri licenciách a pri pridelení pôdy. Sľuby zostali len sľubami. Štát prepúšťa zdravých zamestnancov a nie žeby zamestnal invalidov. Licencie zostaly v rukách starých držiteľov a keď invalida aj obdržal tú licenciu, tá bola daná ako prebytočná. Invalidi žiadatelia licencií si to predstavovali inak, a to tak, že keď sa im pridelí licencia, že starým držiteľom odeberú a stal sa pravý opak; tam, kde bol jedon výčap, dnes ich je tam 3-4, toto je heslo odalkoholizovania republiky. Podotýkam, že u nás licenciu len ten obsiahne, kto nosí legitimáciu niektorej koaličnej strany vo vrecku a donesie doporučenie od tejto, že sa mu môže licencia udeliť.

S tým prednostným právom na prídel pôdy je to tiež tak, že ten dostal pôdu, kto mal peniaze a protekciu. Kde má vziať peniaze válečný invalida, ktorý vo svetovej vojne o všetko přišiel a tiež i o to najdrahšie, o svoje zdravie. Pôžičky od štátu nedostane. Prečo by štát nemohol prideliť pôdu zdarma válečným poškodencom, tú pôdu, ktorú pred dávnymi roky ukradli od ich praotcov ľudia, ktorí sú ešte aj dnes neprajníci nášmu štátu, ale pôdu vlastnia.

Invalidi, ktorí si dali napísať pri parcelácii po kúsku pôdy, ale ju dodnes ešte nevedeli vyplatiť, tak ich pozemkový úrad stále upomína, že keď nezaplatia, tak že im ju jednoducho odoberú. Invalidi rátali na štátnu pôžičku, ale táto bola zastavená vtedy, keď sa na Slovensku parcelovalo.

Keďže sme v štáte demokratickom, tak prečo sa robia rozdiele medzi invalidom a invalidom. Prečo má dostať viac podpory ten starý rakúský oficier, ktorý nás hnal na jatky, ako invalid, ktorý bol jednoduchým vojakom? Či ten má iný žalúdok? Či tomu jednoduchému invalidovi sa nechce tak jesť, ako tomu?

My máme spústu dôstojníkov zo starého Rakúsko-Uhorska, ktorí cez celý svoj život nerobili žiadnej plodnej práce, len to, že sa stále so šabličkou bavili, týmto sa musia ročne vyplácať státisíce na penzie. Pánovia z ľudovej strany do tých "Ľudových Novín" bratislavských prečo napísali, že neslobodno válečným invalidom a vdovám také veľké podpory dávať, lebo tieto peniaze prepijú a potom sa pod vŕbami váľajú. Tým vidíme, čo chceli dokázať, aby oni dostali tých 60 milionov, aby tak bola sriadená kongrua. (Výkř:iky komunistických poslanců.)

Po prevrate sa stále kričalo, že svetová vojna bola poslednou vojnou a že už viac vojna nebude. A čo vidíme na všetky strany? Stálé zbrojenie a tiež i u nás. Vydržiavame ohromné vojsko. Na čo to, keďže má byť stály mier. Po prevrate sa sľubovala milicia; prečo ju nezavediete? V našom vojsku je čo deň to ostrejšia disciplína, takže zo strachu pred touto sa už aj mužstvo vraždí. V tomto sme pretrumfli už aj staré Rakúsko-Uhorsko. Rozpusťte 2/3 vojska, zaveďte milíciu a hneď získate ohromné peniaze, ktoré sa môžu použiť na iné dobročinné ciele, pre blaho celého obyvateľstva republiky a súčasne sa oslobodí od daňového bremena malý pracujúci ľud. Z kasárieň narobte sirotčince, nemocnice a chudobince, aby naši starci a siroty sa nemuseli potuľovať po žobraní, ale takto treba z nich urobiť a vychovať občanov čestných. Válečných poškodencov je s roka na rok menej, teda prečo týmto ubožiakom robíte takú krivdu?

Žiadame, aby bola ešte raz stanovená prihlašovacia lehota válečných poškodencov a ich pozostalých o 12 mesiacov, aby si mohli podať prihlášky tí, ktorí nie so svojej viny sa neprihlásili, lebo nemožno trestať týchto ubožiakov za to, že poniektorí nesvedomití úradníci toto zapríčinili.

Žiadame, aby sa už raz prestalo s tým prenasledovaním válečných obetí, aby sa upravil zákon jednotný, podľa ktorého by váleční poškodenci nie podporu, ale penziu riadne brali až do ich smrti. Žiadame, aby sa už raz prestalo s tými prehliadkami, veď ani jednému nenarastie tá odstrelená noha alebo ruka, lebo tieto prehliadky slúžia len tomu cieľu, aby sa válečným obetiam procentá odoberaly. Žiadame jednotnú priamu hranicu, a to 16.000 Kč tak pre samostatných, ako i nesamostatných. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Zajicek.

Posl. Zajicek (německy): Pánové! Ve svém vládním prohlášení mluvil pan ministerský předseda dr Švehla dne 16. února o všem možném, ale neuznal za hodno námahy, aby věnoval více než 50.000 invalidům, sirotkům a vdovám, byť i jen jediné slovo. Tato nevážnost k politování hodným mužům, ženám a dětem rozhořčila právem široké vrstvy nejen německého, nýbrž i českého národa.

Toto rozhořčení stouplo, když byl sněmovně předložen vládní návrh o nezměněném prodloužení zákona o válečných poškozencích z 10. dubna 1924, pokud se týče 19. prosince 1924. Podle tohoto návrhu má z osob samostatně vydělávajících zpravidla míti jen ten nárok na důchod, kdo má nanejvýše 5000 Kč příjmů. Pro osoby hospodářsky nesamostatné stanoví se hranice 10.000 Kč.

V důvodové zprávě z 12. prosince 1925 a ve zprávě sociálně-politického výboru odůvodňuje se nezměněný návrh zákona tím, že prý se hospodářské poměry v r. 1925 nezměnily a nedá se prý ani očekávati, že by v nejbližší době nastaly zvláštní změny.

Kdyby byly index, vyhlášky o počtu nezaměstnaných, měsíční výkazy o vývozu a dovozu jediným tlakoměrem, který nás poučuje o hospodářském stavu, bylo by toto odůvodnění nepochybně správné.

Zde nutno však přihlížeti ještě k něčemu jinému. Zadlužení, zvláště malých lidí se nepopírá. Břemena daňová byla zvýšena a budou v nejbližších týdnech opět zvýšena. Že byly sníženy obecní přirážky, o tom jest málo kdy co slyšeti, naproti tomu jest nám však známo, že v mnohých obcích bylo nutno přirážky zvýšiti. Že se hospodářské poměry zhoršily, připouští páni z koalice nepřímo sami, prohlašujíce za nutné zvýšení platů státních zaměstnanců.

Ale i kdyby se hospodářské poměry opravdu nebyly změnily, byla by tu mravní povinnost, aby bylo o válečné poškozence lépe postaráno než dosud. Péče o válečné poškozence jest především mravním problémem, problémem, který musí býti prost všech politických reminiscencí.

V žádném státě není o humanitě mluveno tolik, jako u nás. Humanní práce stojí však často v příkrém rozporu ke slovům. Mluví se v zahraničí o ochotě ku pomoci, uzavírají se v cizině přátelské smlouvy, doma cítíme však té humanity pramálo. To vidíme opět při péči o válečné oběti.

A přece by právě Československo pro svou zeměpisnou polohu, pro své ethnografické složení, tento stát, v jehož čele stojí filosof, který stále a stále káže humanitu, bylo povoláno a povinno k tomu, aby zaneslo myšlenku humanity do všech krajů Evropy. Vidíme však při zákonu o válečných poškozencích znova, že v jiných státech, kde se o humanitě méně mluví, nakládá se s válečnými obětmi lépe než v Československé republice.

Podpora válečných poškozenců jest nedostatečná; náš úsudek neprýšti z kverulantstí, prýští z naší lásky k těmto politování hodným lidem, prýští z našeho právního citu.

U nás dostává válečný slepec, který jest domácně ošetřován, 300 korun měsíčně, které lze mu milostí zvýšiti na 500 korun. V chudém Rakousku, ze kterého ententa sama učinila válečného mrzáka, musí válečný slepec obdržeti měsíčně nejméně 1500 Kč, Rakousko, které zápasí o svou existenci, obdrželo od Svazu národů povolení, aby vydalo v r. 1926 o 20 milionů Kč více na válečné poškozence než dosud.

Máme hranici příjmovou, které téměř žádný stát nezná. Kam toto ustanovení vede, vidíme, pánové, neustále. Navštívil jsem na příklad tuto neděli válečného slepce, kterému mimo to byla odňata levá noha. Najednou 1. ledna byl mu zastaven důchod. U úřadu pro válečné poškozence v Brně mu řekli, že nemohou nalézti jeho spisy. Že vinen je tím asi berní referát, který snad vypočetl, že tento muž nemá 5000 Kč, nýbrž snad 5100 Kč ročního příjmu a proto přichází tento muž se svou rodinou docela o svůj důchod.

V tomto státě nedostávají důchodu než ti, jejichž invalidita činí aspoň 20%, při čemž nutno na to poukázati, že počet oprávněných k důchodu jest opětnými sociálně-lékařskými prohlídkami neustále zmenšován. Polsko a Francie platí již tehdy důchody, když invalidita činí nejméně 15%. Bylo nám častěji řečeno, že má býti v nejbližší době přilepšeno zejména těžkým invalidům. Slyšíme však, že se toto přilepšení má státi na účet invalidů, jejichž invalidita činí 30 a 40%.

V Československu máme sice povinnost, umístiti legionáře ve státní službě, legionáře, jimž započítávají se léta ztrávená v legiích trojnásobně. Není však ani státu, ani obci, ani soukromému podniku uložena zákonem povinnost zaměstnávati invalidy. Roku 1920 nezmohla se vláda než na gesto, které jistě nepomohlo ani 10 invalidům; při jmenováních a povýšeních jest totiž dáti přednost invalidům před takovými uchazeči, kteří mají stejnou služební dobu a kvalifikaci. Místo aby byla zajištěna invalidům služební místa, bylo s mnohými invalidy zaměstnanými u státu nebo v továrnách naloženo jak s vymačkaným citronem, byli vyhozeni prostě na dlažbu. Táži se vás, kde je tu humanita, kde je tu sociální péče?

Německo poskytuje válečným invalidům aspoň na 25% klasifikovaným zvláštní slevu daní, ono Německo, jež musí každoročně platiti miliardy zlatých marek válečné náhrady. Toto Německo chystá se snížiti daně, a Československo? Každý z nás zná případy, kde od válečných invalidů daně jsou nejen bezohledně vybírány, ale i vymáhány. Všichni známe smutný stav válečných poškozenců-trafikantů, z nichž nemálo bylo obšťastněno - jest to vymoženost poslední doby - nedobrovolným společníkem, který se dělí s dosavadním výhradným vlastníkem o skrovný čistý zisk.

A přece má býti vzbuzeno v cizině zdání, že jest u nás o invalidy dobře postaráno. Před několika nedělemi sdělovaly také noviny, že budou mezi válečné invalidy rozdíleny dary. Tisíce hledělo asi na rozpočtenou částku 80.000 Kč jako na hlavní výhru. Čte-li však někdo onen výnos, nezmírá úctou a obdivem, nýbrž jest rozhořčen nad tím, že se místo pronikavé úpravy rozdílí několik drobtů almužnou.

Jsou-li špatně na tom zde žijící českoslovenští váleční poškozenci, platí to ještě více o válkou poškozených československých státních občanech, kteří žijí v cizině. Před několika týdny prošla novinami tato zpráva: Válečný poškozenec Bartoloměj Paul, bytem v Lipsku žádal, aby mu byl přiznán invalidní důchod, protože jest tuberkulosní. Než ještě došlo zamítavé rozhodnutí, tento muž zemřel. Kamarádi, kteří bydlí v Německu a Rakousku stěžují si, že jsou jejich žádosti nechávány po měsíce, ba léta nevyřízeny. Ubožáci čekají na své renty, musí počítati s každou korunou. Víme zcela dobře, že ministr neschvaluje tuto nedbalost. Skutečností však jest, že jistí lidé, zvláště tací, kteří sedí v úřadech, jež nejsou podřízeny ministru sociální péče, poukazů ministrových prostě nedbají.

Přednášíme-li své žaloby, praví se nám vždy: "Vždyť my máme dobrou vůli, nedostává se však peněz." Je-li francouzský jenerál toho názoru, že jest v zájmu Francie, aby Československo podrželo osmnáctiměsíční službu vojenskou, pak jsou tu pro toto přání peníze. Na ruské studenty jsou také peníze. Pro nákladnou zahraniční propagandu a drahé vyslance jsou tu také peníze. Řekneme-li to, praví se nám, že mluvíme jako kverulanti.

Objevil jsem zajímavou brožurku, není jistě určena pro německé obecenstvo. Zní: "Memorandum pomocné agendy svazu čsl. legionářů v Americe." Vyšla v Clevelandu v státu Ohio r. 1922. V tomto memorandu se praví, že za světové války bojovalo 2300 Američanů, a to různých Čechů nebo Slováků v americkém vojsku. Z těch padlo 197 a bylo raněno 107. A pro tyto zraněné žádá nyní pomocný svaz na československé vládě, aby tito poškození, již bydlí v Americe, obdrželi důchod ve zlatě a to tak, že by za 5 čsl. korun byl vyplácen jeden dolar. To jest méně zajímavé. Ale víte, jak legionáři v Americe chtějí sehnati peníze pro své kamarády? Téměř na každé stránce stěžují si na to, že československý vyslanec ve Washingtonu dostává ohromné částky, a to vypráví se o bývalém vyslanci dr. Štěpánkovi, že prý dostával ročně 400.000 dolarů. A jsou to legionáři, kteří na každé stránce naříkají, že se má těmto pánům dáti méně, pak že by měli váleční invalidé dosti peněz. Řekneme-li to my, jsme označováni nejnovější nadávkou "kverulanti". Na tyto věci jsou tu peníze, pro válečné invalidy jich však není. Žádáme, aby na válečné poškozence bylo dáno více než dosud. Váleční poškozenci potřebují prostě tyto peníze, a tu musí potřebné peníze býti povoleny.

V dodatku k vládnímu návrhu tisk 4994 se praví, že bylo do 30. června 1924 preliminováno pro válečné poškozence 2.821,000.000 Kč. Ve skutečnosti bylo však vydáno méně o 828 milionů. To nás nutká k největší opatrnosti oproti cifrám v posledních letech preliminovaným, a jež vláda prohlašuje za příliš vysoké. Připouštím, že trvalo to velmi dlouho, než byl konečně zjištěn přesný počet invalidů, vdov, sirotků a pozůstalých a že proto čísla státního rozpočtu nemohla činiti nároku na úplnou přesnost. Skutečnost však, že byla právě u invalidů ušetřena tak veliká částka, zavdává zajisté příčinu ku přemýšlení.

Ještě něco nutno zde uvážiti. Vydání na válečné poškozence nejsou přece žádným trvalým zatížením státu. Stejnou měrou, jakou klesá počet podporovaných, klesá i vydání.

Při této příležitosti obracím vaši pozornost na státní rozpočet ministerstva sociální péče. Projdeme-li poslední svazky, najdeme zcela zvláštní čísla. Několik příkladů: "V Čechách bylo v r. 1922 80.000 válečných vdov, koncem 1923 jen 60.000 a koncem 1924 jen 53.000. U sirotků mají se věci podobně. Počet klesá ze 144.000 na 128.000 a pak asi na 100.000. Chci z těchto čísel dovoditi jen toto: Pan ministr mohl by hravě provésti všechny ony návrhy, které jsme podali, aniž by se musil ohlížeti po nových pramenech příjmů. Při tomto ubývání válečných poškozenců musí přece dosti zbýti z povolených peněz.

Nedostatečná péče o válečné invalidy jest charakteristická pro ducha, který zde vládne. Skromné požadavky invalidů nejsou splňovány. Kdyby byly splněny, mohl by tento skutek zahájiti dobu smíření.

Ve státě, ve kterém jest komunistům hroženo pendrekem, ve státě, kde ostatní oposičníci jsou nazýváni kverulanty právě těmi, kteří v starém vídeňském parlamentu hnali útokem na tribunu, v tomto státě nesmí ani invalidé míti žádnou naději. Cesta na Kalvarii válečných obětí bude i nadále pokryta muži, kteří padají zoufalstvím. Bude dále pokryta válečnými vdovami a jejich dětmi, jimž válka vzala otce, nový stát však víru v lidskost a vděčnost. Nedávno přišly německé ženy do Arrasu. Odevzdaly purkmistru sebrané peníze s prosbou aby dal zasaditi na bývalých zákopech stromy míru. Celá Francie pozdravila tyto statečné německé ženy. V našem státě vyhloubila světová válka, bohudík, jen málo zákopů. Národní šovinismus doby poválečné však roztrhal srdce statisíců více než granáty půdu arraskou. (Velmi dobře!) Co učinila vláda, aby tyto strašlivé škody zahojila? Vládní návrh, o němž právě jednáme, dává nám opětně zřejmou odpověď.

Budeme hlasovati proti předloze a pro návrhy, které jsme podali. (Souhlas na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. Simm.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP