Úterý 16. března 1926

Zpravodaj posl. Nejezchleb-Marcha: Slavná sněmovno! Několik pánů poslanců se strany německé, komunistické a ludové použilo příležitosti projednávání tohoto zákona, aby ve sněmovně hovořili o pozemkové reformě a jejích nedostatcích. Jako zpravodaj musím konstatovati, že věcného a toho, co se vztahuje k zákonu samému, bylo zde řečeno velmi málo anebo nic, ale že za to jsme slyšeli debatu o materii, kterou čteme denně v novinách a která byla předmětem častých sporů a se strany oposiční předmětem útoků na pozemkový úřad i odpovědné činitele.

Pánové se strany německé si stále stěžují, že v německých krajích není prováděna pozemková reforma tak, jak si toho přejí a potřebují, ale musím konstatovati, že při celém průběhu provádění pozemkové reformy v krajích německých nepřekročil Státní pozemkový úřad, ačkoliv mu nechci dělati advokáta ex offo, ani povolaní činitelé žádný ze zákonů, opatření a nařízení Československé republiky. Že páni z německé strany u tvoření těchto zákonů nebyli, není vinou naší, poněvadž myslím, že jsme mnohokráte prokázali v této sněmovně, že byli ke spolupráci zváni, byli k ní zváni i dnes, ale bohužel mají k Československé republice takové stanovisko, které jim nechceme opláceti a také neoplácíme.

Pánové z komunistického tábora ústy p. kol. Mikulíčka použili také této příležitosti a nazvali celé provádění pozemkové reformy jak v jednotlivých případech, tak paušálně vůbec vyloženým lajdáctvím, švindléřským způsobem atd. Pan kol. Mikulíček používal tak neparlamentárních a silných výrazů s tohoto místa, že by bylo úplně pod mou důstojnost, abych mu na ně odpovídal. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Vážená sněmovno! Nás nemůže konečně zajímati jeho případ, kterým vyčerpal celou část své řeči a který se projednává před soudním tribunálem a projednán také bude. Jestliže pan kol. Mikulíček jde tak daleko, že útočí i na referenta tohoto zákona a činí ho odpovědným za to, že ten zákon vychází pozdě, pak mu musím říci, že takové osočování musím odmítnouti a že mě zbavuje povinnosti, abych na ně vůbec odpovídal.

Vážená sněmovno! Chci promluviti k pozměňovacímu návrhu, který pan posl. Mikulíček a soudruzi podali, a to, aby zákon, který projednáváme, platil a vztahoval se i na rok 1929. Tento návrh může podati jen člověk, který jest o stavu provádění pozemkové reformy naprosto neinformován. Vážená sněmovno! §u 63 zákona přídělového bylo použito tenkráte, když pro nesčetné překážky nemohla býti pozemková reforma prováděna tím tempem, jakým je prováděna dnes, jak jsme si to tehdy přáli. Půda §em 63 byla dána do nájmu na neurčito, a podle zákonů o pozemkové reformě pomíjí a přestává t. zv. vnucený nájem tenkrát, když začne býti prováděna pozemková reforma na dotčených oblastech a pozemcích.

Vážená sněmovno! Pozemková reforma v našich zemích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byla provedena do té míry, že r. 1926 až na nepatrné a minimální případy bude úplně skončena, a že tudíž pomine také úplně § 63 o t. zv. vnucených pachtech. Kdybychom odhlasovali, aby zákon ten platil do r. 1929, stížili bychom tím neobyčejně provádění pozemkové reformy za následující 3 léta, a její provádění bychom úplně zdrželi.

Stejně - řekl bych - nespravedlivý a nesprávný je návrh komunistické strany, aby § 2 v tomto zákoně byl škrtnut. Vážená sněmovno! Podle §u 11 má právo každý majitel, který má pod záborem majetek a čeká, až tato otázka bude vyřešena, aby podle §u 11 to množství, které je mu v zákoně vyhrazeno a povoleno, se stalo jeho majetkem, na němž jako samostatný vlastník by mohl hospodařiti. My nemůžeme § 2 zrušiti, poněvadž bychom poroučeli na úplně cizím samostatném majetku a prodlužovali bychom tam nájem, o jehož osudu má právo rozhodovati toliko jeho majitel.

Já proto jako zpravodaj musím odmítnouti takové nevěcné a pozemkovou reformu zdržující opravné návrhy a přizpůsobil bych se toliko resolučnímu návrhu, který podávají pp. posl. Šamalík, Mikuláš, Mašata, Koudelka, Špaček, Hýbner a soudr. ve znění, jak zde byl přečten.

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 7 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Ježto jsou tu některé pozměňovací návrhy, míním dáti hlasovati takto:

O §u 1 nejprve v úpravě pozměňovacího návrhu posl. Mikulíčka a soudr.; nebude-li přijata, ve znění zprávy výborové.

O §u 2, jehož škrtnuti navrhují pp. posl. Mikulíček a soudr., budeme hlasovati positivně podle zprávy výborové, a tím, že znění zprávy bude přijato nebo zamítnuto, bude rozhodnuto též o návrhu na škrtnutí.

O §§ 3 až 6 včetně budeme hlasovati podle zprávy výborové, neníť pozměňovacích návrhů.

O § 7 budeme hlasovati nejprve v úpravě pozměňovacího návrhu pp. posl. Mikulíčka a soudr., bude-li zamítnuta, podle zprávy výborové.

Konečně budeme hlasovati o nadpisu zákona a úvodní formuli jeho ve znění zprávy výborové, neboť není návrhů pozměňovacích.

Jsou proti přednesenému způsobu hlasování nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.

Kdo tedy souhlasí s §em 1 v úpravě pozměňovacího návrhu pp. posl. Mikulíčka a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh na úpravu je zamítnut.

Kdo nyní souhlasí s §em 1 podle znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. § 1 je přijat podle zprávy výborové.

Kdo souhlasí s §em 2 ve znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. § 2 je přijat ve znění výborové zprávy a tím zamítnut je zároveň návrh na škrtnutí tohoto paragrafu pp. posl. Mikulíčka a soudr.

O §§ 3 až 6 budeme hlasovati najednou.

Kdo s nimi souhlasí podle znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. §§ 3 až 6 jsou přijat y ve znění zprávy výborové.

Kdo souhlasí s §em 7 v úpravě pozměňovacího návrhu pp. posl. Mikulíčka a soudr., nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh na úpravu je zamítnut.

Kdo souhlasí s tímto §em 7 ve znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. § 7 je přijat podle znění zprávy výborové.

Kdo nyní souhlasí s nadpisem zákona a úvodní formulí jeho ve znění zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Nadpis zákona a úvodní formule jsou přijaty podle zprávy výborové.

Tím poslanecká sněmovna přijala osnovu tuto v prvém čtení, a to ve znění shodném s předchozím usnesením senátu.

Čtení druhé provedeme, bude-li osnově této přiznáno zkrácené řízení podle §u 55 jedn. řádu, v zápětí po usnesení sněmovny, kterým toto zkrácené řízení bude usneseno.

Zbývá ještě hlasovati o návrzích resolučních.

Především je tu resoluce výboru zemědělského, otištěná ve výborové zprávě tisk 153.

Kdo s touto resolucí souhlasí, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce tato je přijata.

Dále je zde resoluční návrh pp. posl. Šamalíka, Mikuláše, Mašaty, Koudelky, Špačka, Hýbnera a druhů, s nímž souhlas projevil pan zpravodaj.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento pp. posl. Šamalíka a druhů je přijat.

Tím vyřízen je 3. odstavec dnešního pořadu.

Nyní přikročíme k projednání dalšího odstavce pořadu, jímž je:

4. Zpráva výborů soc. politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 8) o hranici příjmu vylučující nárok na důchod válečných poškozenců (tisk 175).

Zpravodajem výboru soc.-politického je pan posl. Dubický, zpravodajem výboru rozpočtového pan posl. R. Chalupa.

Uděluji slovo zpravodaji p. posl. Dubickému. (Hluk. - Místopředseda inž. Dostálek zvoní.)

Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! Hned po převratu počal stát řešiti důležitý problém válečných poškozenců. Všichni činitelé byli si vědomi, že jde o akci dalekosáhlou, a to nejen po stránce sociální péče a lidumilství, nýbrž i po stránce finanční. Vědělo se, že výdaje, které budou spojeny s vyplácením rent, půjdou do set milionů, a že ani potom neuspokojí se požadavky válečných poškozenců tak, jak by si oni přáli a jak by to bylo i spravedlivé.

Nutno počítati s tím, že válečný poškozenec, který stále cítí důsledky svého neštěstí, žije v zachmuřeném prostředí, ztrácí pravidelně radost ze života a snadno reaguje na různá zákonná opatření svou nespokojeností: (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

S těmito zjevy setkáváme se ve všech státech. Dlužno uznati, že ve státech okolních vyřešili problém válečných poškozenců výhodněji než u nás, a to z důvodů samozřejmých. Německo na př. u vědomí své odpovědnosti za světovou válku mělo za povinnost opatřiti statisíce svých invalidů co nejlépe, neboť invalidé stali se obětí jeho politiky, která válku vyvolala. Francie při řešení otázky válečných invalidů byla vedena pocitem vděčnosti, neboť válka přinesla jim splnění jejich tužeb, a ti, kteří za tužby tyto bojovali, zasloužili si trvalé úcty a podpory francouzské republiky.

U nás řešil se problém válečných poškozenců z povinnosti lidské a sociálně-politické. Řešil se tak, jak naše hospodářské poměry dovolovaly a jak to odpovídá finanční možnosti státu. Požitky válečných poškozenců, vdov a sirotků zabezpečuje a upravuje v naší republice zákon ze dne 20. dubna 1920. Zákonem tímto stanovena byla hranice příjmů válečných poškozenců tak, že při činnosti hospodářsky nesamostatné, t. j. při námezdní práci dělnické měli původně nárok na nezkrácený důchod ti váleční poškozenci, kteří nedosáhli ročního příjmu více než 8000 Kč a u osob samostatných, když nedosáhli příjmu 4000 Kč ročně.

Chci při této příležitosti konstatovati, že organisace válečných poškozenců staví se proti tomuto rozdělení a dožadují se stejné hranice příjmové pro poškozence všechny. Požadavek tento odůvodňují tou skutečností, že v jiných státech není hranice příjmová rozdělena na osoby samostatné a nesamostatné, poněvadž neodpovídá to spravedlnosti.

Stává se totiž, že mimo příjem válečného poškozence započítává se do hranice příjmové i příjem všech příslušníků rodiny tím, že u každého hranice příjmová o 10% se zvyšuje. Za takových okolností válečný poškozenec uznaný úplnou pracovní neschopností, se započítaným příjmem příslušníků rodiny, od kterých je téměř vždy vydržován, dosáhne bez vlastního příjmu hranice příjmové a tím také pozbývá úplně nároku na své požitky.

Je arciť pravda, že praktické provádění těchto předpisů provádí se u nás liberálně, ale stojí přece jen za úvahu, aby o věci této jednáno bylo při novém zákoně o válečných poškozencích poznovu.

Roku 1920 počítalo se s tím, že hospodářské a životní podmínky se zlepší, že dojde k žádoucí hospodářské konsolidaci a že tedy hranice příjmová, jak byla zákonem ze dne 20. února 1920 stanovena, odpovídá našim poměrům i spravedlnosti.

Tyto předpisy, bohužel, se nesplnily a tak se stávalo, že z nároku na důchod byli často vylučováni i poškozenci, jichž roční příjem nedosahoval existenčního minima. Proto když v lednu 1922 jednalo se o úpravě požitků válečných poškozenců znovu, byla zákonem ze dne 25. ledna 1922 zvýšena hranice příjmová při činnosti hospodářsky samostatné ze 4000 na 6000 Kč ročně a u nesamostatně činných na 12.000 Kč ročně, ale pouze do konce r. 1923.

V tomto období nastal určitý pokles nejdůležitějších životních potřeb a proto když v dubnu 1924 jednáno bylo o požitcích válečných poškozenců, opětně byla hranice příjmová, vylučující, z nároku na důchod, snížena ze 6000 na 5000 Kč a u invalidů nesamostatně činných na 10.000 Kč, a to pro období od 1. ledna 1924 do konce roku 1925. Zákonem z 19. prosince 1924 byla platnost tohoto ustanovení prodloužena i pro rok 1925. Vládní návrh zákona, který doporučuji poslanecké sněmovně ke schválení, počítá s tím, že poměry hospodářské přes neobyčejné snížení zemědělských produktů oproti loňskému roku podstatně se nezměnily a žádá proto, aby základní hranice příjmová, vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců, ponechána byla ve výši 5000 Kč, resp. 10.000 Kč na další rok, t. j. do konce r. 1926.

Soc.-politický výbor projednal vládní návrh za přítomnosti p. ministra dr Wintra, který oznámil, že vláda připravuje osnovu nového jednotného zákona o válečných poškozencích, v níž bude vzat zřetel na některá přání, pronesená zástupci Slovenska a Podkarpatské Rusi, aby totiž stanovena byla ve výjimečných případech nová lhůta k přihláškám pro uplatnění nároků na důchod.

V sociálně-politickém výboru měl jsem příležitost přednésti část statistiky o válečných poškozencích v naší republice. Vysvítá z ní, že k 31. prosinci 1924 měli jsme celkem 542.708 válečných poškozenců, kterým se vyplácel důchod. Od r. 1919 až do 30. června 1925 vydali jsme na důchod válečných poškozenců 2.799,895.000 Kč. Z toho skutečná invalidní péče stála 2684 mil. Kč, administrativa 100.595 Kč a sociálně-lékařské prohlídky, které jsou podkladem pro vyměření důchodů a pro stanovení procent výdělečné neschopnosti, 14,532.000 Kč.

Pokud jde o zaopatření invalidů existencemi, bylo doposud obsazeno v republice 16.000 trafik válečnými poškozenci. Do trafik těchto půjčil stát ve 3500 případech celkem 8,791.000 Kč. Na půjčkách bylo dosud válečným poškozencům vydáno 25,100.000 Kč, z čehož byla dosud polovina těchto půjček splacena.

Z těchto několika cifer vysvítá jasně, o jak velký problém jde. Je tím také podán důkaz, že stát koná k válečným poškozencům svou povinnost v rámci své finanční schopnosti, a proto jménem soc.-politického výboru navrhuji, aby vládní osnově zákona dostalo se ústavního schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo druhému zpravodaji panu posl. R. Chalupovi.

Zpravodaj posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Invalidní renta má za účel, umožniti existenci válečnému poškozenci a tak do jisté míry doplniti a podepříti pracovní schopnost, která utrpěla ve válce ať už úrazem nebo zkrácením zdraví. Vycházíme-li z tohoto stanoviska, není na místě, aby byla tato podpora poskytována tam, kde skutečně jsou vlastní důchody té výše, že jest existence válečného poškozence zaopatřena. Dalo by se sice i v tomto případě namítati, že by bylo na místě, aby válečné utrpení a ztráta zdraví byly nějakým způsobem hmotně honorovány, ale na tuto věc je možno pomýšleti teprve tehdy, když bychom měli všechny válečné poškozence náležitě zaopatřeny, což ovšem za daných okolností tvrditi nelze. Proto předloha tisk 8 má v podstatě stanoviti hranici vlastního důchodu, na kterou není třeba rentu invalidní poskytovati. Měřítka pro stanovení výše tohoto důchodu jsou především tři: jednak zjistitelný důchod v korunách, dále nákupní cena koruny, která kolísá a přirozeně také působí na hranici důchodu a konečně je to rozlišování důchodu na důchod z podnikání samostatného a na důchod, který plyne z poměru námezdního.

Ve věci rozlišování příjmů osob samostatně výdělečně činných a osob, jichž příjem plyne z námezdního poměru, není stanovisko jednotné. Pan zpravodaj výboru soc.-politického již na tyto věci upozornil a jistě také řečníci z jiných stran budou ve svých resolučních návrzích nebo v řečích poukazovati na neudržitelnost tohoto stanoviska, zejména na důsledky, které z tohoto stanoviska plynou, totiž že zde jsou dvě hranice důchodů, jedna pro samostatně činné, nižší a druhá skupina, která není samostatně výdělečně činná, jejíž důchod plyne z námezdního poměru a kde je důchod vyšší. Vládní návrh vycházel z předpokladu, že je velmi těžko zjistiti u osoby samostatně výdělečně činné skutečně dosahovaný důchod a dále, že je vůbec těžko zjistiti v daném případě účast na podnikání a přirozeně zjistiti podíl, který z tohoto podnikání plyne, když zejména v mnohých případech podniku je zúčastněn nejen válečný poškozenec, ale třebas i celá jeho rodina. Jinak není možno se uzavírati přáním, aby tato ustanovení zákona byla revidována, a jistě, že příští novela zákona o válečných poškozencích bude v tomto směru k nápravě pracovati.

Měřítko, jež jsem stanovil jako druhé, jest nákupní cena koruny, jež, jak jsem uvedl, přirozeně působí na výši důchodu. Vidíme to v řadě zákonodárných opatření, zejména již r. 1920, č. 142, kdy důchod je stanoven na 4 tisíce a 8 tisíc, v r. 1922, kdy cena koruny značně poklesla, je důchod pro samostatně výdělečně činné zvýšen na 6 tisíc, pro nesamostatně výdělečně činné na 12 tisíc, v r. 1923 naproti tomu cena koruny stoupla a to mělo za následek, že se vracíme k nižší hranici důchodu pro samostatně výdělečně činné na 5 tisíc, pro nesamostatně výdělečně činné na 10 tisíc Kč. Toto ustanovení platilo až do r. 1925. Nynější předloha má za účel, aby nezměněně toto ustanovení prodloužila do konce r. 1926. Není potřebí pro zdůvodnění předlohy podotýkati, že poměry se změnily takovým způsobem, že není možno tuto hranici snížiti.

Mohlo by snad přijíti ještě v úvahu, zda těžký invalida neměl by míti hranici přiměřeně zvýšenou nebo neměla-li by vůbec tato hranice býti stanovena podle výše invalidity. Přihlížíme-li však ke skutečným okolnostem, vidíme, že právě méně práce schopný invalida je touto hranici dostatečně chráněn, poněvadž jeho menší pracovní schopnost mu nedovolí, aby hranice, která je stanovena, sám dosáhl.

Dovoluji si tedy návrh, jak prošel soc.-politickým výborem, doporučiti slavné sněmovně ku schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájím proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby řečnická lhůta stanovena byla na 20 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Lhůta jest tudíž stanovena 20 minutami.

Ke slovu jsou dosud přihlášeni řečníci: "proti" pp. posl. Schubert, Horpynka, Schuster, Kopasz, Zajicek, Simm, Bartel; "pro" p. posl. Pik.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. Schubertovi.

Posl. Schubert (německy): Slavná sněmovno! Každoročně opakuje se divadlo, že se krátkodobý zákon o válečných poškozencích znovu projednává v sociálně-politickém výboru a v posl. sněmovně. Tato osnova má za podklad zákon z 10. dubna 1924, který nabyl účinnosti 1. ledna 1924 a jehož účinnost byla prodloužena zákonem z 19. prosince 1924 a nyní má býti také prodloužena na rok 1926 stejným způsobem. Pro nezkrácené invalidní požitky stanoví se zásadní hranice daně z příjmu u osob samostatně výdělečně činných na 5.000, u osob hospodářsky nesamostatných na 10.000 Kč. Tímto prostým prodloužením neodčiňuje se staré bezpráví. Zato však objevují se vždy nové momenty bezpráví, nové škody a těžké obtíže, které volají po nejrychlejším odstranění. Hlavní zlo jest silná centralisace v této věci. Kdyby se ze začátku nebyly považovaly okresní úřady za průchodné instance, že jimi věc jenom probíhá, nýbrž dalo se jim právo k rozsáhlému rozhodování, bylo by se zabránilo velké části bezpráví. Na vyhlášky termínů, do nichž měly býti podány žádosti, byl by se v úředních dnech politických úřadů bral intensivněji zřetel, a tu pro nás platí ve značné míře to, co ve výborech v tom směru sdělili slovenští kolegové. Pražský centralismus nefalšovaného zrna stal se také při provádění zákona invalidního nikoliv požehnáním, nýbrž kletbou, a já jsem si toho velmi dobře vědom, že také v českém národě, nepotřebuji tu mysliti ani na Slovensko, jsou vážné kruhy, které bez výjimky a energicky odmítají dnes již pražský centralismus, který se uplatňuje ve veškerém zákonodárství a také v zákoně invalidním. V posuzování invalidního zákona jsou jednotny veškeré německé strany, ba celá oposice. Náš názor proti roku 1923, kdy jsme této sněmovně velkoryse prohlásili své stanovisko, se nezměnil, naopak se zostřil. České zákonodárství o invalidech jest nejzpátečnější v Evropě, a vy nemáte příčiny spatřovati v tomto svém zákonodárství sociální vzor. O největším počtu invalidů ze stavu rolnického, živnostenského a obchodního není v našem zákonodárství nic. To jsou pro nás úplně neznámé veličiny. Téměř pro každého invalidního rolníka, živnostníka a obchodníka jest nespravedlivá hranice příjmová překážkou, aby dosáhli práva jim příslušejícího. Rolníci, živnostníci a obchodníci jsou u vás nejen invalidy druhé třídy, ale vůbec se neuznávají, a já si ještě dovolím blíže se o tom vysloviti. Německý odbor zemědělské rady v Čechách, německý zemědělský ústřední svaz pro Čechy a mnohé krajské a okresní správy našich organisací plným právem staví základní požadavek rovnoprávnosti všech, kdo dostávají důchod jako váleční poškozenci, a to potud, že úplně odmítáme jakoukoliv hranici daně z příjmu.

Podotkl jsem již, že československé zákonodárství o invalidech je nejzpátečnější v Evropě. Důkaz pro to možno podati lehce a hravě. Kromě německé říše, která jest k tomu nucena svou těžkou finační a politickou nouzí, žádný stát nezná v invalidním zákonodárství hranice daně z příjmu, a dokonce ani chudičké Rakousko nedalo se při svém invalidním zákonodárství vésti čistě fiskální úzkoprsostí. Dokonce nesnesete srovnání ani s Německem, poněvadž se tam dostává invalidům v jiném směru odškodnění. Mezi různými stavy nedělají se jinde výjimky a zvláštnosti. Koho kulka stihla, kdo ztratil oko, ruku nebo nohu, má ve všech ostatních kulturních státech stejné právo na náležité odškodnění. Utrpěl v tom stejně těžkou ztrátu. A to jest dostatečným důvodem, aby se také stejně oceňoval, a každý stát, a zvláště ten, který se nazývá demokratickým, má bezpodmínečnou povinnost měřiti všem občanům stejným a rovným loktem. Malicherné úvahy a důvody fiskální musejí bez výjimky ustoupiti do pozadí. Naším požadavkem jest, aby na základě uvedených okolností bylo stejnoměrně nakládáno s hospodářsky samostatnými zemědělci, obchodníky a živnostníky a aby vůbec odpadla hranice příjmů. Žádný poctivě a spravedlivě smýšlející člověk nemůže proti tomu namítnouti to nejmenší. Každá nerovnoměrnost v nakládání s válečnými invalidy jest nesociální, nespravedlivá a nesprávná. Divím se velice, že čeští invalidé ze zmíněných stavů nedovedli si zjednati ve svých stranách náležitého sluchu a náležitých ohledů. Dělení na hospodářsky samostatné a hospodářsky nesamostatné musí nezbytně přestati. Teprve až se to stane, postoupí vaše invalidní zákonodárství jako rovnoprávné mezi zákonodárství jiných států. Přehlížíte úplně a zapomínáte, že člověk hospodářsky samostatný, i když jeho příjem přesahuje 5.000 Kč, nemá na růžích ustláno. Invalidní sedlák, který podle této hranice příjmu nedostane důchod, přijde následkem své zeslabené a často také úplně ochromené pracovní síly do nepříznivé situace, že si musí opatřiti o jednu cizí, drahou sílu více. Stejně to platí o živnostnících a obchodnících, výnosnost jejich závodů velice se zmenšila jejich invaliditou.

Ovšem, válečné přirážky vybírají se ve starém nebo novém pojmenování přes dobu a přes potřebu i od takových invalidů, jimž se zadržuje důchod, který jim patří. Stát dopouští se na svých nejchudších občanech loupeže. Samozřejmě požadujeme, aby se také stejně postupovalo při opatřování prothes a orthopedických pomůcek, aby se všem válečným poškozencům, kteří dostávají od prothésní komise ze státních prostředků prothesy a orthopedické pomůcky, dostávalo takových podpor v nejširší míře. Je velmi politování hodno, že úřady pověřené péčí o válečné poškozence nejsou dosud vybaveny tak, aby mohly v nejkratší době vyhověti svým úkolům a bez výminky prováděti zákon.

Ještě hůře to vypadá, pozorujeme-li novelu zákona ze dne 25. ledna 1925. Jak důchody, tak také doplatky, které byly touto novelou znovu upraveny, ve velkém počtu případů nebyly ještě propočítány, neřku-li, aby bylo vyplaceno odbytné těm válečným vdovám, které vešly v nové manželství. Podle resolučního návrhu přijatého v roce 1923 v poslanecké sněmovně měly býti všechny případy válečných poškozenců vyřízeny v 6 měsících. Těchto 6 měsíců a ještě dalších třikráte 6 měsíců uplynulo a my jsme ještě velmi daleko od konečné úpravy věci. Že nepřeháním, dalo by se dokázati tak mnohým příkladem; zde jeden místo mnohých. Válečná vdova Barbora Pechtlová z Bělé pod Radbuzou nedostala již po 8 měsíců na svoje 4 děti ani haléře důchodu. K tomu přistupuje ještě zatížení domovské obce, takže děti trpí těžkou nouzi. Při této příležitosti nutno také poukázati na to, jak se nelidsky nakládá se starými invalidy z doby předsvětové války. V šumavské vesnici Mnichově žije 93 letý patentní invalida Jan Schröpfer, který se zúčastnil tažení roku 1859. Dostával 160 Kč z nadání Rudolfova a 100 Kč z nadání Schwarzenbergova. Dnes tento starý člověk, který stojí již jednou nohou v hrobě, nedostává přes všechny urgence ani haléře. Snad od té doby, kdy mi to tento 93 letý člověk sdělil, jest již v hrobě.

Nesmíte se diviti, jestliže srdce takových lidí jsou naplněna nespokojeností a trpkostí. Na zahraniční propagandu, na luxusní stavby zbytečných menšinových škol vyhazují se miliony. U nás si dovolujeme udržovati luxus vojska 700.000 mužů a půl milionu zálohy, tedy dohromady 1,200.000 mužů, kdežto obrovská říše anglická se sbory koloniálními a zálohami má jenom 644.000 mužů. Tu neznáte šetření, a celou pětinu rozpočtu pohltí jenom výdaje vojenské.

Co na tom záleží finanční správě, když mnoho těchto invalidů připadne na obtíž obci a když tím také budou otřeseny obecní finance, které již beztoho jsou uvedeny v nepořádek od té doby, co jsou vybírány obecní přirážky státními úřady. Četným úmrtím mezi invalidy a vyplácením odbytného provdavším se vdovám, jakož i vystoupením dorůstajících děti z důchodů, klesají každý rok číslice výdajové a již z tohoto důvodu lze provésti, aby se konečně také pomohlo rolnickým a živnostenským invalidům k jejich právu. Poněvadž se tak macešsky nakládá s válečnými invalidy středních stavů, právě jako se všemi válečnými invalidy, jest světlým úkazem, že jako první usnesla se zemědělská rada, aby rolničtí váleční invalidé, kteří, jak lze prokázati, jsou uznáni velkými procenty za invalidní, mohli žádati o subvenci k opatření hospodářských strojů. Co však pomáhá takové blahovolné usnesení, když zemědělským radám jsou k tomu vyměřeny peněžní prostředky nad míru skoupě? Tím se ničí nejlepší úmysly. Také organisace živnostenské a obchodní byly by asi proniknuty stejně lidským duchem ochotným k pomoci, kdyby na jedné straně neodpovědné plýtvání státními penězi a na druhé straně úzkoprsé fiskální stanovisko jim to neznemožňovalo.

Jest pochybeno, že berní správy vidí v družstvech válečných poškozenců především objekt daňový, a ukládají jim tak vysoké předpisy daní, že je tím často ohrožena jejich existence a jejich zdárné působení. Pozemkový úřad při rozdělování půdy v nejmenším nepřihlíží k našim invalidům, ač je to předepsáno. Také v tomto směru jsou to nevlastní děti Štěstěny.

Při obsazování úřadů jsou naši invalidé pro neznalost státní řeči odstrkováni, a ti, kteří ještě někde místo mají, jsou podle známých hesel o restrikci prostě vyhazováni na dlažbu nebo šikanováni přeložením a tak vytrženi z domoviny, z domácí péče a pořádku, jichž tak nutně potřebují. Kupí se tu těžké bezpráví za bezprávím na politováníhodné oběti války. To jest ten nový ideál lidskosti demokratického režimu, to je tak zvaná západní orientace. (Výkřiky na levici.) V dalším nutno učiniti konec nenáležitému postupu, že mnozí, kteří podali odvolání proti výměře procent nezpůsobilosti k výdělku zemským odvolacím komisím, nejsou k těmto komisím předvoláváni; procento se prostě stanoví definitivně z předložených spisů. Rozhoduje se u zeleného stolu. Zásadně by měl býti každý, kdo se odvolává, předvolán k zemské komisi, aby byly vyslechnuty také jeho ústní námitky a aby se jeho stav důkladně vyšetřil a spravedlivě přezkoumal; dále bylo by si přáti, aby okresní úřady pro péči o válečné poškozence neomezovaly práva těchto poškozenců, poněvadž ti lidé bývají zpravidla vyrozuměni, že je naprosto bezúčelná a nepřípustná jakákoliv urgence do té doby, než dojde rozhodnutí, po případě vyřízení.

Mimochodem vás dále upozorňuji, abyste nezapomínali, že se ještě nevrátil větší počet válečných zajatců z Ruska, kteří opět a opět vyprávějí a znovu žalují na dlouholetou bídu v cizí zemi.

Také nutno zde promluviti o ostudě cizinecké legie. Mohli byste to odstraniti, intervencí u Společnosti národů, nebo jiným způsobem; avšak nemohu to od vás očekávati, ačkoliv v této legii strádají tisíce občanů obou jazyků. Zakazuje vám to falešná politická orientace. Naskytá se příležitost říci na tomto místě, že cizinecká legie je institucí francouzské vojenské politiky a ukazuje, že v Paříži nikoli ode dneška nebo do včerejška, nýbrž již ode dávna jsou domovem barbarské mravy a že Francie provozuje z mnoha jiných států násilné chytání vojenských otroků. Veškerý tisk světa, také tisk váš, varuje před emisary cizinecké legie, avšak vláda mlčí. Kde tu zůstává právo, kde zůstává svědomí světa? (Souhlas na levici.)

Velký počet osob ztratil nárok na důchod, poněvadž promeškaly poslední přihlašovací lhůtu do 31. prosince 1923. Zejména mnohým válečným invalidům, žijícím v cizině, nebylo možno zachovati příslušná zákonná ustanovení, aby uplatnili nárok na důchod, poněvadž jim nebyla dána příležitost, aby je poznali. V poslední době začíná se ovšem velmi jemně v toto bezpráví nahlížeti a z tohoto prosvítajícího názoru datuje se nejnovější, velmi mladý prosincový výnos ministerstva sociální péče, č. j. 53.550/5-1-1925 o periodických podporách předků, kteří zameškali přihlašovací lhůtu. Tyto podpory, jimiž by se ulevilo také mnohým obcím, bylo by poskytovati z výnosu první státní dobročinné loterie. Věc však jest různě omezována potud, že na příklad ministerstvo může takové žádosti odmítnouti bez udání důvodu, čímž se při nesprávném nebo nedostatečném vyšetření podřízených úřadů otevírá cesta k nespravedlivým rozhodnutím, při čemž jest také příliš vysoko stanovena hranice stáří. Tento výnos ze dne 4. prosince 1925 byl bohužel jen nedostatečně uveden ve známost a nutno této okolnosti přičísti, že dnes, po třech měsících dotčení lidé nedověděli se ještě o tomto ministerském výnosu.

Opakuji, že zvláště také naši invalidé středního stavu jsou dosud jako před tím bez práva a bez ochrany. Právo lidství a lidskost jsou zde lacinými hesly, které se plným tónem rozléhají v řečech na schůzích, avšak jen málo a skromného přístupu našly do našeho zákonodárství. Doufejme, že v dohledné době tento systém přestane a že našim invalidům dosud zanedbávaným nastává hodina, kdy přijdou k právům, která jim příslušejí, dříve než skončí nit jejich života. Není na místě zanedbávati lidi bezbranné a vylučovati je z malého dobrodiní tohoto zákona; takový postup odsuzuje se sám sebou. My proto odmítáme rozhodně automatické prodloužení této hranice daně z příjmů, která neodstraňuje bezpráví, nýbrž je znovu upevňuje. Přikazují nám to srdce, svědomí a rozum! (Potlesk na levici.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP