POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č.

I. volební období.

11. zasedání.


5211.

Interpelace:

I. posl. Patzela, dra Keibla, Schälzkyho a druhů min. soc. péče, jak Všeobecný pensijní ústav pečuje o nezaměstnané,

II. posl. Windirsche a druhů min. financí o pokynech frýdlantského důchodkového kontrolního úřadu o placení daně z masa,

III. posl. dra Holitschera, Tauba, Kirpalové a druhů ministrovi veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, že činnost ministerstva selhala,

IV. posl. dra Lodgmana a druhů min. pro věci zahraniční o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři,

V. posl. dra Schollicha a druhů ministrovi vnitra, že byla zakázána Eichendorfova báseň,

VI. posl. dra E. Schollicha a druhů min. vnitra, že opavský časopis ťVolksrufŤ byl zastaven na šest měsíců,

VII. posl. dra Schollicha a druhů min. vnitra, že bylo zakázáno zavěsiti černo-červeno-zlatý prapor,

VIII. posl. Windirsche a druhů min. spravedlnosti, že okresní soudy v Chrastavě a Liberci nedbají jazykového zákona,

IX. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády o roční subvenci Národní jednoty severočeské,

X. posl. dra Schollicha a druhů mLn. vnitra o nápise Němcům nepřátelském ve Všenorech,

XI. posl. dra Hanreicha a druhů vládě, že německé obce jsou odstrkovány při provádění pozemkové reformy,

XII. posl. Blatné, Grünznera, Hoffmanna a druhů min. financí o provádění zákona č. 287 z roku 1924,

XIII. posl. Grünznera, Hoffmanna, Tauba a druhů vládě o zrovnoprávnění staropensistů,

XIV. posl. Toužila a soudruhů min. spravedlnosti o konfiskaci sbírky básní ťKomunistické VečeryŤ, vydané Proletkultem Komunistické strany v Československu,

XV. posl. Windirsche a druhů min. financí, že liberecký berní úřad protahuje výměnu a odevzdávání válečných půjček.

I./5211 (překlad).

Interpelace

poslanců Josefa Patzela, dra Keibla, Schälzkyho a druhů

ministrovi sociální péče,

jak Všeobecný pensijní ústav pečuje o nezaměstnané.

Denní časopisy oznamují, že správní komise Všeobecného pensijního ústavu ve své schůzi dne 2. dubna t. r. usnesla se poskytovati peněžní podpory od nynějška jen nezaměstnaným, kteří jsou členy odborové organisace vyplácející státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti podle zákona č. 267 Sb. z. a n.

Účelem tohoto usnesení jest zcela zřejmě vytvořiti ve Všeobecném pensijním ústavu dvě různé skupiny pojištěnců, z nichž jedna má míti větší práva, druhá menší. Potud jest usnesení především neobyčejně hrubým pokleskem proti zásadě, že se má se všemi pojištěnci nakládati stejně, nezbytné právě pro sociální pojišťovací zařízení donucovacího rázu.

Jmenovaného usnesení správní komise Všeobecného pensijního ústavu nelze sloučiti ani se základní myšlénkou sociálního pojištění ani ho nelze nějak jinak věcně odůvodniti. Naopak lze jasně poznati, že, nedbajíc nejprostšího citu lidskosti, promyšleně usiluje zkrátiti jednu část pojištěnců. Bezpráví, jež v tom tkví, dlužno tím více ztvrdnouti, když pojištěnci, kteří nyní jsou vyňati z péče Všeobecného pensijního ústavu a nezaměstnané, svými vlastními příspěvky musí rovněž tak hraditi její náklady jako protežované vrstvy pojištěnců.

Ostatně se domníváme, že uvedené usnesení odporuje také platným předpisům zákona o pensijním pojištění. Na výslovnou žádost mnoha tisíců postižených soukromých zaměstnanců podáváme tedy panu ministrovi sociální péče tuto interpelaci:

1. Zni pan ministr několikráte jmenované usnesení správní komise Všeobecného pensijního ústavu a bylo toto usnesení ministerstvem sociální péče jako příslušným dohlédacím úřadem přezkoumáno, zda jest podle zákona odůvodněno?

2. Jest pán ministr ochoten s okamžitou platností zrušiti boto usnesení, jak pro jeho nesociální účinky tak také nemorální povahu?

3. Jest pan ministr ochoten postarati se, aby bylo zaručeno, že Všeobecný pensijní ústav i v oboru péče o nezaměstnané bude, nakládati se všemi svými pojištěnci stejně?

V Praze dne 4. června 1925.

Patzel, dr. Keibl, Schälzky, Knirsch, Wenzel, inž. Jung, dr. Lehnert, Matzner, dr. Radda, dr. Schollich, inž. Kallina, Palkovich, dr. Jabloniczky, Szentiványi, Kurťak, dr. Brunar, dr. Lodgman, Simm, dr. E. Feyerfeil, Scharnagl, Kraus, dr. Lelley, dr. Körmendy-Ékes, Füssy, dr. Korláth, Bobek, dr. Petersilka, Budig, Böhr.

II./5211 (překlad).

Interpelace

poslance Windirsche a druhů

ministrovi financí

o pokynech frýdlantského důchodkového kontrolního úřadu o placení daně z masa.

Frýdlantský důchodkový kontrolní úřad nařídil dne 20. dubna 192 5 pod číslem 812 všem obecním úřadům v politickém okrese frýdlantském, aby v hodinách, kdy poštovní úřady jsou zavřeny, přijímaly daň z masa a vyúčtovaly ji s frýdlantským důchodkovým kontrolním úřadem.

Tento pokyn frýdlantského důchodkového kontrolního úřadu není nikterak zákonem odůvodněn a dokonce přímo odporuje příkazům ministerstva financí, neboť bylo nařízeno, že obecní úřady vůbec nesmějí přijímati státních daní a přirážek k státním daním. Všechny platy s tím související mají býti poštovními složenkami zasílány přímo příslušným berním úřadům.

Nařízení frýdlantského důchodkového kontrolního úřadu jest však také nesmyslné nebol když jsou zavřeny poštovní úřady, neúřadují ani úřady obecní. Také obecní úřady jsou v neděli úplně zavřeny, o svátcích úřadují jen částečně a ve všední dny jejich úřední hodiny souhlasí úplně s úředními hodinami poštovních úřadů.

Frýdlantský důchodkový kontrolní úřad jednal úplně svévolně a proto se tážeme:

Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby frýdlantskému důchodkovému kontrolnímu úřadu bylo nařízeno, aby dbal zákonných ustanovení o dani z masa zvláště a předpisů vyšších úřadů stran placení daní vůbec?

V Praze dne 8. června 1925.

Windirsch, dr. Lodgman, dr. Brunar, Matzner, dr. Schollich, dr. Spina, dr. Radda, dr. E. Feyerfeil, Zierhut, Kraus, dr. Lehnert, inž. Kallina, Sauer, Heller, Platzer, Patzel, Simm, Wenzel, Knirsch, inž. Jung, Böllmann, J. Fischer, dr. Keibl.

III./5211 (překlad).

Interpelace

poslanců dra Holitschera, Tauba, Kirpalové a druhů

ministrovi veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy,

že činnost ministerstva selhala.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy již přes dvě léta jest ve stavu ztrnulosti a neplodnosti, což musí míti povážlivé následky pro veřejné zdravotnictví; zvláště bije v oči naprostá jalovost v oboru zákonodárství. Ministerstvo v letech 1923-1925 nepředložilo Národnímu shromáždění ani jediného zákona, nepřihlíží-li se k samozřejmému a nikoliv právě tvůrčímu prodlužování zdravotní přirážky. Jediný zákon, jejž lze nalézti v úředním listě ministerstva, týká se zákazu námezdního kojeni; podnět k němu dal však iniciativní návrh a jedinou zásluhou ministerstva bylo, že protahovalo schválení zákona po stránce sociální tak velice vítaného.

Kdo sledoval činnost ministerstva v posledních letech neznaje skutečných poměrů, musil dospěti k přesvědčení, že v oboru zdravotnickém nelze v tomto státě již vůbec ničeho vykonati, jinak by si totiž nemohlo vysvětliti této naprosté nečinnosti. A přece jest tomu naopak, bylo by naléhavě zapotřebí velice obšírné a horlivé činnosti. Není možno vypočísti všechny reformy a úkoly, jejichž rozřešení mělo by býti rozhodnou povinností ministerstva veřejného zdravotnictví, buďtež uvedeny jen nejdůležitější.

Jest nutně zapotřebí nového lékárnického zákona; nynější stav jest nesnesitelný.

Dávno již měl býti vydán zákon o porodních asistentkách, aby zmírnil stoupající nouzi o porodní asistentky, avšak také proto, že jejich průpravné a další vzdělání je zcela nedostatečné; byl několikráte slíben, není tu však do dneška.

Zákon o lékařských komorách jest naprosto zastaralý a měl by býti důkladně opraven a přizpůsoben nynějším poměrům.

Potřebujeme naléhavě lékařského řádu a lékařského práva, jak je lze nalézti ve většině kulturních států a jichž přímo naléhavě žádají složité poměry moderního života.

Netučně zcela zastaralá a zaostalá zákonná ustanovení o choromyslných vyžadují důkladné reformy, již by mělo provésti ministerstvo veřejného zdravotnictví s ministerstvem spravedlnosti.

Platný zákon o nakažlivých nemocech není naprosto špatný, potřebuje však hojně doplňků podle pokroků vědy a zkušeností z posledních let velice však bylo by si přáti moderního zákona na ochranu proti tuberkulose.

Zákon k ochraně obyvatelstva proti mastičkářství a vykořisťování léčivými specialitami, proti trhové reklamě pro léky a lékařské pomůcky jest velice nutný.

O lázeňském zákonu jsme liž často slyšeli a četli; a jistě je ho zapotřebí, ovšem nikoliv takového, jehož účelem by bylo léčebná a lázeňská místa reglementovati a byrokratisovati, především pak bezohledně počeštiti, jak se na to pomýšlelo v proslaveném návrhu, jejž ministerstvo před léty vypracovalo, nýbrž jest potřebí zákona, jenž by zamezil soukromému kapitálu vykořisťovati léčivá zřídla a léčebné prostředky a snažil se učiniti je dostupnými širokým vrstvám obyvatelstva.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví bylo by povinno navrhnouti opatření, odstraňující strašné škody na zdraví, zaviněné platnými zákony o vyhánění plodu, rovněž nemělo by ponechávati iniciativě lidového zastupitelství a soukromé činnosti boj proti lidovému moru, alkoholismu, nýbrž kráčeti v čele tohoto boje.

Že fysikátní zkouška nebyla podrobena důkladné reformě, jest hanebné. Ač původně byla určena jen pro okresní lékaře, musí ji nyní podstoupiti každý obecní a obvodní lékař, zkoušejí ho pak z věcí, kterých v celém živobytí nepotřebuje, avšak není skorem řeči o vzdělání v sociální medicíně, v sociální péči a v sociálním pojišťování, o návodu k osvětové práci v zdravotnictví, o nejdůležitějších to povinnostech, které jej očekávají. Zdravotní výbor -poslanecké sněmovny přijal v r. 1922 jednohlasně resoluci, jíž se vláda vybízí, aby zřídila sociálně-lékařskou akademii, na níž by mladí lékaři nabyli těchto vědomostí; avšak tato resoluce zůstala právě tak nepovšimnuta jako sta jiných, pohřbených v zápisech.

Rozvádělo by tuto interpelací nad přípustnou míru, kdybychom chtěli podrobně kritisovati také správní činnost ministerstva. Budiž ukázáno jen na neslýchanou zdlouhavost a neohebnost, jak se vydávají rozhodnutí ministerstva, čímž obyčejně nejsou vinni referenti, nýbrž zpravidla, že se jejich návrhům příliš dlouho nedostává schválení. Bylo také úředně zjištěno, že v žádném ministerstvu není tolik chybných rozhodnutí jako v ministerstvu zdravotnictví, z čehož nikterak nelze usuzovati na zvláštní odbornou znalost.

Budiž ještě důrazně poukázáno na velkou tvrdost a bezohlednost, s jakou se trpí, aby staropensisté a vdovy po léta čekali na odpočivné požitky, jež jim patří. Jde zde skorem výlučně a naprosto nemajetné, bídě vydané starce a stařeny, kteří pro malicherné, byrokratické týrání se vydávají přímo na pospas hladu.

Za těchto okolností nelze se skutečně diviti, že mnoho lidí pokládá ministerstvo zdravotnictví za zbytečné; avšak jistě jest hodno podivu, že nikdo proti těmto poměrům neklade odporu a nežádá nápravy. K tomu byla by především povolány státní zdravotní rada, která konajíc prvou schůzi po novém ustavení žádala, aby ministerstvo zůstalo zachováno, střežila se však byt jen slovem naznačiti, jak nedostatečná jest jeho činnost. Ovšem že ministr zdravotnictví jmenuje členy státní zdravotní rady, a vybral je tak pečlivě, že se tam jistě neozve ani jedno oposiční slovo.

Tážeme se pána ministra:

Ví pan ministr, že mnoho naléhavých zákonodárných úkolů po léta čeká na vyřízení, že ministerstvo po stránce zákonodárné jest naprosto neplodné, že nekoná svých povinností a úplně selhává? Jest ochoten napraviti to a pečovati, aby ministerstvo konečně splnilo úkoly, jež mu byly přikázány, zvláště aby vypracovalo naléhavě nutné zákony a co nejdříve je předložilo Národnímu shromáždění?

V Praze dne 4. června 1925.

Dr. Holitscher, Taub, Kirpal, Grünzner, Häusler, Schweichhart, R. Fischer, John, Schiller, Hackenberg, Deutsch, Wittich, Pohl, dr. Czech, Hoffmann, Uhl, Löwa, Kaufmann, Leibl, Beutel, Heeger, Jokl, Roscher.

IV./5211 (překlad).

Interpelace

poslance dra Lodgmana a druhů

ministrovi pro věci zahraniční

o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři.

Časopis ťOsteuropäische KorrespondenzŤ uveřejňuje v čísle 11. ze dne 5. května 1925 tento článek:

ťOsud bývalého ruského zlatého pokladu a česká emigrační politika.

Jest známo, že československé legie, které v roce 1917 bojovaly proti Rakousko-Uhersku a potom ustoupily na Sibiř a spolu s Kolčakovou armádou bojovaly proti bolševikům, při svém návratu do Československa v roce 1921 přivezly s sebou veliký zlatý poklad. Jak se proslýchá, tohoto pokladu se většinou užilo k založení ťLegiobankyŤ, banky bývalých českých legionářů, jednoho z největších ústavů republiky Československé. Lze však s určitostí říci, že i český stát nevyšel na prázdno, když se dělila válečná kořist jeho legionářů.

Nuže v dubnu tohoto roku shromáždili se na radnici IV. okresu v Paříži držitelé ruských půjček, aby vzali na vědomí neobyčejně důležitý zápis o osudu bývalého ruského zlatého pokladu. Tento zápis zní takto:

Carská vláda převezla svůj zlatý poklad za války do Kazaně, aby jej ochránila od možných událostí válečných nebo před nepokoji. Tento poklad měl cenu 700,000.000 zlatých marek.

Ve zmatcích občanské války dostala se Kazaň do rukou protibolševického vojska Kolčakova, jenž v roce 1918 zorganisoval na Sibiři protibolševickou ruskou vládu. Bolševici neměli času, aby zachránili všechno zlato a Kolčakovi se podařilo dostati do svých rukou ještě 340,000.000 dolarů ve zlatě. Poklad byl hned vyvezen do Sibiře, avšak do Omska, kde měl nejdříve zůstati, nedošlo již ani celých 333 milionů dolarů.

Část tohoto zlatého pokladu vyslala vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, a byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Několik rozkazů Kolčakových, jenž od Semenova žádal vrácení zlata, nemělo výsledku. Proslýchá se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uloženo v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo.

Ze zásilky, jež se dostala do Vladivostoku; dostaly vlády anglická, francouzská a japonská, a částečně angloamerická bankovní firma ťBaring BrothersŤ a ťKidder Peapody & comp.Ť záruky za Kolčakovy půjčky ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů.

Takto snížila se peněžní zásoba v Omsku až na 210 milionů dolarů. Dne 8. listopadu musil býti Omsk vyklizen před bolševiky. Poklad vezl Kolčak s sebou. Na železniční stanici Tatarskaja, 130 km východně od Omsku, postihla jedem peněžní transport nehoda, při čemž několik železničních vozů bylo silně poškozeno. Při panickém útěku vypadalo mnoho peněz na kolejnice.

Rozhodně však poklad činil aspoň 150 milionů dolarů, když se dne 7. prosince 1919 Kolčak se svou vládou, se svým generálním štábem a s peněžními transporty ocitl mezi železničními vínky českých legionářů, kteří rovněž panicky ustupovali. Nyní se Češi zmocnili větší části zlatého pokladu a uprchli s ním dále k Charbinu. Poněvadž byl velký nedostatek lokomotiv, přenechali Češi Kolčakovi jen 2, a ostatních užili pro sebe. Proto bolševici dohonili Kolčaka s jeho průvodem a s malým peněžním transportem. Češi však mohli prchán dále. Jak je dokázáno, přivezlo velitelství českých legií do Československa jen 32,500.000 dolarů ve zlatě. Tyto peníze jsou také základem Legiobanky. Zůstává neznámo, kolik zlata mezi sebe rozdělili čeští legionáři. Najisto byl však Charbin po vtrhnutí Čechů tak zaplaven zlatem, že brzy nebylo po něm poptávku a zlato bylo rozdáváno skorem zadarmo.

Česká vláda využila peněz, jež jí bylý odevzdány, aby ve velkém slohu podporovala celku emigraci z východu, zvláště skupinu přívrženců Kerenského. Jelikož bylo zřízeno mnoho vysokých a odborných škol pro ukrajinskou a běloruskou emigraci, stala se Praha střediskem východního Slovanství v Evropě.Ť

Tážeme se pana ministra, je-li ochoten autenticky objasniti spojitost mezi bývalými ruskými legionáři a ruským zlatým pokladem?

V Praze dne 9. června 1925.

Dr. Lodgman, dr. Brunar, Kraus, Szentiványi, dr. Keibl, dr. Schollich, Zierhut, dr. Jabloniczky, Kurťak, Windirsch, dr. Korláth, Platzer, dr. Körmendy-Ékes, dr. Lelley, dr. Radda, Palkovich, Heller, J. Fischer, dr. E. Feyerfeil, dr. Lehnert, Matzner, inž. Kallina, Füssy.

V./5211 (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

ministrovi vnitra,

že byla zakázána Eichendorffova báseň.

Mužský zpěvácký spolek v Petřvaldě ve Slezsku pořádal dne 2. května 1925 jako výročí 100letých narozenin slezského skladatele E. S. Engelsberga Engelsbergovu, slavnost, při čemž měla býti také zpívána píseň Eichendorffova tohoto obsahu:

Lze šťastnější býti než z rána,

když vítá mne tichý jas

a pak s vrcholu zírám v dálna,

zdravím Tě, Německo, ze srdce zas.

Tato sloka byla policejně zakázána a nebylo dovoleno jí zpívati, poněvadž se v ní pravděpodobně spatřovalo ohrožení českého státu. Svobodný pán Josef z Eichendonffů, německý básník romantické školy, žil v letech 1788-1857, tedy v době, kdy ještě nebylo českého státu. Ve vytýkaném čtyřverší projevuje své vlastenecké city stručnými a jadrnými slovy. Slezský skladatel Eduard Schön (pseudonym Engelsberg), jenž žil v letech 1825-X/1879, tedy také v době, kdy po českém státě nebylo ani sledu, zhudebnil tyto řádky. Ani básníkovi, ani skladateli nelze tedy vyčítati nenávist proti českému národu. Podle stavu věcí jest tedy zákaz neodůvodněný a směšný.

O vydání takového neuvěřitelného zákazu rozhodly tedy jiné důvody a lze je nalézti jen v tom, že se obsah básně považoval za velezrádný a že se tím chce Němcům v Československu znemožniti, aby pozdravili svou vlast, Německo a aby projevili své city. Nechceme zde zkoumati, co by byli učinili češi ve starém Rakousku, kdyby se byl někdo pokusil znemožniti jim lásku k jejich vlastní národnosti. Avšak i německý duch, nedbaje závor, přenáší se přes dnešní státní hranice a takovými zákazy nelze mu brániti, aby neprojevoval čistého vlastenectví. Proto by měli míti Češi na základě své vlastní minulosti co největší porozuměni.

Podepsaní se tedy táží, je-li pan ministr vnitra ochoten hned odvolati tento malicherný zákaz a poučiti podřízené činitele, aby příště takovými přehmaty a nejapnostmi neztěžovali německých slavností a nepřekáželi jim.

V Praze dne 10. května 1925.

Dr. Schollich, inž. Kallina, dr. Lodgman, J. Fischer, dr. Brunar, dr. Lehnert, dr. Korláth, dr. Jabloniczky, Palkovich, Zierhut, dr. Keibl, Kraus, dr. E. Feyerfeil, Szentiványi, Windirsch, Füssy, dr. Körmendy-Ékes, Platzer, Heller, dr. Lelley, dr. Radda, Matzner.

VI./5211 (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

ministrovi vnitra,

že opavský časopis ťVolksrufŤ byl zastaven na 6 měsíců.

Časopis ťVolksrufŤ, bojovný list německé národní strany, vydávaný od 1. ledna 1925 v Opavě, byl podle oznámení opavského policejního ředitelství ze dne 28. dubna 1925 St. p. 5411 zastaven na 6 měsíců.

Toto oznámení zní takto:

Nálezy opavského zemského soudu jako soudu tiskového ze dne 7. února 1925, č. Tl. 11/25/2 a ze dne 14. února 1925, č. Tl. 17/25, byla podle § 34, č. 1, odst. 1, zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., vyslovena přípustnost zastaviti periodický časopis ťVolksrufŤ, vycházející jednou týdně v Opavě.

Podle těchto soudních rozhodnutí, která nálezem zemského soudu ze dne 18. března 1925, č. Tl. 11/25/9 a č. 17/25/10 nabyla moci práva, nařizuje opavská zemská politická správa výnosem ze dne 27. dubna 1925, č. St. 32125 podle § 34, č. 1, odst. 3, uvedeného zákona na ochranu republiky, že se periodický časopis ťVolksrufŤ zastavuje na 6 měsíců.

Proti tomuto rozhodnutí není opravných prostředků.

To se Vám uvádí na vědomí a podotýká se, že kdyby někdo vydával periodický časopis, jehož vydání bylo zastaveno, bude trestán podle § 34, č. 2 uvedeného zákona pro přestupek vězením od 8 dnů do 3 měsíců.

Policejní ředitel:

Dr. Wiedermann, v. r.

Časopis ťVolksrufŤ se od svého založení těšil zvláštní péči státního zastupitelství a policejního ředitelství. Několikráte mohlo býti dokázána, že v časopise ťVolksrufŤ byly zabavovány články, které jiné časopisy mohly uveřejniti bez překážky. Tím bylo prokázáno, že se tomuto časopisu neměřilo stejnou měrou jako jiným a že jako nepohodlný měl býti hospodářsky postižen a zničen. Ku podivu byly většinou zabaveny články, které se poněkud podrobněji zabývaly příliš mocným a rozkladným vlivem židovství, kdežto židovský tisk smí denně bez překážky urážeti každý křesťanský cit a vláčeti blátem vše vysoké a vznešené.

V zabavovacím nálezu ze dne 7. února 1925 bylo podle: § 34, č. 1 zákona na ochranu republiky vysloveno, že vydávání časopisu ťVolksrufŤ může býti zastaven. Přes to musil každý míti za to, že se v demokratické republice neužije tak drakonického trestu, jenž jest paškvilem všech svobodomyslných citů a jenž se rovná zrušení svobody tisku a Veřejného projevu mínění, zaručených ústavními zákony. Toto násilné opatření tím neočekávaněji postihlo počátkem května časopis ťVolksrufŤ, že přímo předcházející čísla a to číslo 15 z 11. dubna, č. 17 z 25. dubna a č. 18 z 2. května nebyla zabavena. Jak se tedy zdá, rozhodovaly při zastavení jiné důvody, nikoliv čistě věcné. Rovněž jest ku podivu, že zastavení bylo nařízeno na 6 měsíců - na nejdelší výměru trestu, kterou zákon ustanovuje. Jistě byli si při tom vědomi, jaký to má význam, vezme-li se straně její jediný časopis a zbaví-li se tím zároveň nejostřejší zbraně v boji o její mínění. Časopis ťVolksrufŤ jest dosud jediným časopisem, jenž byl tak drakonicky potrestán.

Podepsaní se tedy táží pana ministra vnitra:

Jste ochoten ihned odvolati zastavení časopisu ťVolksrufŤ jako úplně neodůvodněné a s podstatou demokratického státu neslučitelné a naznačiti příliš horlivému opavskému policejnímu ředitelství, že v republice dlužno volněji chápati práva svobodného projevu mínění než snad dříve za monarchie?

V Praze dne 28. května 1925.

Dr. Schollich, dr. Lodgman, Kraus, dr. Keibl, Szentiványi, dr. Körmendy-Ékes, Füssy, Zierhut, dr. Lelley, dr. Brunar, dr. E. Feyerfeil, inž. Kallina, dr. Lehnert, Matzner, dr. Radda, Heller, J. Fischer, Palkovich, dr. Jabloniczky, dr. Korláth, Windirsch, Platzer.

VII./5211 (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

ministrovi vnitra,

že bylo zakázáno zavěsiti černo-červeno-zlatý prapor.

Statkář Edvard Schubert v Německém Jeseníku č. 10, postavil v květnu t. r. na svém dvoře tak zvanou máj, na níž byl zavěšen černo-červeno-zlatý prapor, asi 40 cm široký a 80 cm dlouhý. Dáne 17. května přišel tam četník a rozkázal, aby tento prapor byl hned sňat, jelikož to odporuje platným zákonům. Poněvadž ministerstvo dosud nevydalo všeobecného zákazu černo-červeno-zlatých praporů a v čistě německé obci, v Německém Jeseníku, mezní to důvodem pro porušení veřejného pokoje a řádu, jest tento rozkaz četníkův nepochopitelný, nesmyslný a odporuje ústavním zákonům, které mluví o rovnoprávnosti všech státních občanů.

Podepsaní se tedy táží parna ministra:

Je-li užívání černo-červeno-zlatých praporů vůbec zakázáno a jestliže ano, podle jakého zákonného ustanovení nebo nařízení vlády; jestliže, nikoliv, je-li ochoten vydati pokyn podřízeným okresním politickým správám, že se Němcům nesmějí dělati těžkosti, když užívají svých národních barev černo-červeno-zlaté.

V Praze dne 26. května 1925.

Dr. Schollich, Matzner, dr. Radda, Windirsch, Heller, Platzer, Zierhut, dr. Lelley, dr. Korláth, dr. Körmendy-Ékes, Szentiványi, Palkovich, dr. Jabloniczky, dr. Lehnert, Kraus, inž. Kallina, dr. E. Feyerfeil, dr. Brunar, dr. Keibl, dr. Lodgman, Füssy.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP