Sobota 2. listopadu 1918

XIX./4458 (původní znění).

Odpověď

ministrů veřejných prací a vnitra na interpelaci poslanců dra Keibla, inž. Kalliny a druhů o stavu bývalého řetězového mostu císařovny Alžběty mezi Děčínem a Podmokly (tisk 3670/VIII).

Řetězový most přes Labe v Děčíně byl až do 1. července 1917 majetkem akciové společnosti, jejímž nákladem byl postaven a udržován.

Na základě výnosů býv. rakouského ministerstva veřejných prací ze dne 15. května 1917, čís. 55206-I z 30. června 1917 č. 69546-I a z 11. prosince 1917, č 141103-I, vydaných v dohodě s býv. rakouským ministerstvem financí, byl most tento smlouvou z 31. prosince 1917 převzat státní správou do vlastnictví a tato nastoupila i všecka práva a povinnosti bývalé majitelky.

Podle čl. 3. příslušné smlouvy zavázal se bývalý erár rakouský, že bude každého roku dne 31. prosince hotově vypláceti podle umořovacího plánu schváleného výnosem ministerstva vnitra z 12. března 1887 č. 3159 každoročně splatné a vylosované akcie nominálním obnosem 420 K kupony neslosovaných akcií pak 5% tohoto nominálního obnosu tedy po 21 K, a konečně kupony vydaných 638 požitkových listů jakož i požitkových listů, které v běžícím roce majitelům dosud ještě nevylosovaných akcií mají býti vydány.

Vylosování akcií převzalo býv. ředitelství státního dluhu ve Vídni kterému mělo ředitelství akciové společnosti zaslati seznam dosud v oběhu jsoucích neslosovaných akcii. Způsob výplaty stanoviti mělo ministerstvo veřejných prací v dohodě s ministerstvem financí.

Po převratu oznámila zemská správa politická v Praze ministerstvu veřejných prací v Praze že veškeré na základě této smlouvy již odevzdané cenné papíry a hotové peníze byly podle výnosu býv. ministerstva veřejných prací ve Vídni ze dne 10. prosince 1917, č. 141103-I předány začátkem roku 1918 ústřední státní pokladně ve Vídni a že veškeré spisy, jako protokoly, slosovací seznamy tažených a netažených akci účetní knihy atd. pokud se týkají vedení vylosování a výplaty akcií a kuponů, byly zaslány ve smyslu ustanovení čl. třetího odst. 3. ad 3) smlouvy o výkupu mostu děčínského bývalým ředitelstvím akciové společnosti přímo bývalému ředitelství státního dluhu ve Vídni.

Na základě vyzvání finanční prokuratury v Praze ze dne 28. března 1919 č. 12366 byla pak likvidační komise československého plnomocníka ve Vídni zdejším přípisem ze dne 2. září 1919. č 24174-XXVI b požádána aby uplatňovala nárok na vydání cenných papírů a hotových peněz, podle zmíněné smlouvy eráru předaných, u likvidační massy bývalého Rakouska. Rakouský státní úřad pro obchod, živnosti a průmysl a stavby oznámil dne 22. prosince 1919, č. 24020-LI Arb., že dotyčné cenné papíry a hotové peníze nemohou býti vydány, poněvadž tyto majetkové hodnoty nebyly svého času smlouvou určeny k použití pro určité účely, a proto že byly skutečně súčtovány jako nepreliminovaný příjem státní k dobru všeobecné pokladní správy býv. Rakouska a že není proto možno uznati povinnost republiky rakouské k vydání tohoto majetku republice Československé, poněvadž též podle čl. 208 ad 3 smlouvy St. Germainské státy vzniklé na území býv. rakousko-uherské monarchie nemají žádného nároku na jmění býv. nebo nynějšího Rakouska, ležící mimo jejich území.

K tomu podotkla svrchu zmíněná likvidační komise že zamítavé stanovisko rakouského státního úřadu jest sice správné že však v důsledcích tohoto stanoviska připadá Rakousku podle ustanovení čl. 205 a 268 mírové smlouvy St. Germainské povinnost převzíti na sebe veškeré závazky které dřívější rakouský erár smlouvou ze dne 31. prosince 1917 oproti akciové společnosti řetězového mostu přes Labe v Děčíně uznal, a že je-li úroková služba akcií této společnosti převzata státní správou československou, bude asi nutno ohlásiti proti rakouské státní správě nárok na úhradu těchto výloh a sjednati s ní bližší modality celkové úpravy této záležitosti.

O této otázce vyslovil se dále úřad plnomocníka Československé republiky ve Vídni v přípise ze dne 22. dubna 1919, č. 9429-19, v tom smyslu že nejde o státní dluh v technickém smyslu nýbrž o závazek vyplývající z převzaté soukromé povinnosti, vázaný na určitý objekt, jehož splnění podle smlouvy přísluší státu, na jehož území most bude ležeti.

S vyplácením kuponů nevylosovaných akcií a s každoročním slosováním akcií podle slosovacího plánu nebylo po státním převratu dosud započato poněvadž jest samozřejmo, že nemůže stát československý převzíti na sebe všecky závazky ze smlouvy o převzetí mostu býv. státu rakouskému vzniklé a naproti tomu obdržeti pouze část aktiv, jež z této smlouvy na býv. stát rakouský přešly.

Ministerstvo financí které jest k projednání této otázky kompetentní, bylo proto požádáno jednak o vyjádření, zda stát československý jest povinen převzíti závazek bývalého Rakouska k výplatě kuponů akcií a požitkových listů, jakož i vylosovaných akcií bývalé ťAkciové společnosti řetězového mostu přes Labe v DěčíněŤ a jednak aby případné zdejší nároky u reparační komise včas uplatnilo. Dříve než však mohlo býti v té věci učiněno se strany státní správy příslušné opatření podala obec Děčín jakožto majitelka části těchto akcií a požitkových listů u civilního zemského soudu v Praze proti eráru československému žalobu o výplatu úrokových a dividendových kuponů v jejím majetku se nacházejících, vyhradivši si v žalobě ještě další samostatné vymáhání kapitálových obnosů za slosované akcie. (Slosování těchto akcií provádí podle sdělení ministerstva financí zcela bez naší ingerence Ředitelství státního dluhu ve Vídni.)

Žaloba obce Děčína, jakožto majitelky akcií býv. Akciové společnosti řetězového mostu přes Labe v Děčíně proti čsl. eráru o výplatu úrokových a dividendových kuponů těchto akcii, byla rozsudkem zemského civilního soudu v Praze ze dne 23. prosince 1922 č. j. Cg VII a) 322-22-6 v prvé instanci zamítnuta jako předčasná jelikož nelze toho času posouditi, bude-li čsl. erár pasivně legitimován z této žaloby.

Tento rozsudek byl pak v druhé instanci pravoplatným usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 4. června 1923, Bc II 66-23-16 potvrzen, když byl dříve Nejvyšší soud v Brně rozhodnutím ze dne 8. května 1923 č. R I 386-23-1 zrušil původní usnesení zemského soudu ze dne 12. března 1923 č. Bc II 66-23-13 přikloniv se k právnímu názoru soudu prvé stolice.

Právní názor z něhož vycházely jak soud první instance tak i nejvyšší soud v Brně (a v důsledku tohoto i soud druhé instance v konečném svém usnesení), jest tento:

ťJe jisto, že nárok, o nějž jde. je závazkem bývalého Rakouska, a že pro posouzení otázky, jaké závazky stát československý od bývalého Rakouska převzal rozhodna jsou ustanovení smlouvy St. Germainské. Tato smlouva různí závazky sjednané bývalou vládou rakouskou před 28 červencem 1914 (článek 203) a závazky sjednané za války (čl. 205).

Nemůže býti sporu, že závazek, o nějž jde, sjednán byl bývalou rakouskou vládou za války, ježto obec Děčín odvozuje nárok na placení úrokových a dividendových kuponů státem československým ze smlouvy uzavřené dne 31. prosince 1917 mezi akciovým podnikem ťŘetězový most císařovny AlžbětyŤ a bývalým rakouským c. k. erárem. Podle posledního odstavce článku 205 zmíněné mírové smlouvy jest nynější vláda rakouská samojediná odpovědna za všecky závazky ujednané bývalou vládou rakouskou za války, mimo závazky papírů rentových bonů, obligací, hodnot a bankovek o kterých se tato smlouva výslovně zmiňuje. Mezi závazky zde vyjmuté zmíněný závazek k výplatě úrokových a dividendových kuponů ovšem nenáleží, a platí proto ohledně něho pouze ustanovení prvé věty. Také článek 203 v předposledním odstavci má totožné ustanovení ohledně závazků sjednaných před 28. červencem 1914. Čsl. erár nemá také dosud ve svých rukou a ve své disposici kapitálu býv. akc. společnosti řetězového mostu cís. Alžběty, jejž stát rakouský dosud nevydal, a jímž sám disponuje nakládaje též akciemi (provádí slosování). Stát československý nemá tudíž ani disposičního práva s akciemi samými ani kapitálu na úhradu požadovaných výplat úrokových a dividendových kuponů těchto akcií a závisí ve smyslu cit. mírové smlouvy od rozhodnutí reparační komise, jak tento původní soukromoprávní poměr býv. c. k. eráru k držitelům těchto akcií řetězového mostu v Děčíně vzhledem ku zmíněným poměrům státním bude upraven. Jelikož rozhodnutí reparační komise na základě mírové smlouvy o tom, zda a jaké závazky československý stát z důvodu převzetí onoho řetězového mostu má převzíti nebylo dosud vydáno nemůže obec Děčín vymáhati splnění sporného nároku na československém eráruŤ.

Pokud jde o otázku technického udržování mostu, sděluje se, že ministerstvo veřejných prací věnuje od počátku roku 1919 veškerou péči tomu, aby most byl udržován v dobrém, bezpečném stavu. Schválilo proto veškeré návrhy, jež mu o tom předložila zemská správa politická v Praze a povolilo všechny k tomu potřebné náklady i překročení původních rozpočtů.

V r. 1919 povolilo na opravu dřevěné mostovky 38.000 Kč a schválilo dotyčný kolaudační výsledek na jaře r. 1920 v úhrnné výši 50.915.26 Kč.

V r. 1921 povolilo ministerstvo veřejných prací další opravy dřevěné mostovky ve výši 65000 Kč.

Na dokončení těchto oprav povolilo v r. 1922 další částku 80.000 Kč. Skutečné náklady na tyto opravy činí podle nyní předložené zprávy zemské správy politické v Praze 129.216.27 Kč.

Provedení dalších oprav ve středním poli mostním zařídila v červnu 1922 pro nebezpečí v prodlení zemská správa politická v Praze sama v oboru své působnosti a povolila k tomu potřebný náklad 62.320 Kč. Současně zmocnila okresní správu politickou v Děčíně, aby zadala ony práce firmě Wilhelm Peschke a Co ve Starém Městě podle její nabídky ze dne 2. června 1922 za 60.270 Kč.

Z uvedených dat jest zřejmo, že ani ministerstvo veřejných prací, ani silniční úřady státní, jež mu jsou podřízeny v této věci ničeho nezanedbaly, ale že samy z vlastního podnětu zařídily ihned vše, čeho bylo nezbytně zapotřebí, nečekajíce v případě nebezpečí ani na opatření úhrady výdajů.

V Praze dne 9. února 1924.

Ministr veřejných prací:

Srba v. r.

Ministr vnitra:

J. Malypetr v. r.

XX./4458 (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra na interpelaci poslanců Uhla, Čermaka, Hirsche a druhů, aby se v Reži provedly obecní volby (tisk 4098/XVIII) a na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů o obecních volbách v Reži (tisk 4115/I).

V obci Řeži bylo poslední od roku 1912 úřadující obecní zastupitelstvo výnosem zemské správy politické ze dne 4. ledna 1919, číslo 44.555-1918 rozpuštěno a byla dosazena dne 16. ledna 1919 správní komise, která byla dne 9. března 1923 doplněna novými členy z obou národnostních stran, tak, že sestává ze 2 členů českých a 2 členů německých, za předsednictví českého zástupce.

Toto složení správní komise odpovídá složení obyvatelstva podle národnosti, neboť při posledním sčítání lidu přihlásili se v této obci 113 obyvatelů k národnosti české a 95 k národnosti německé. V souhlase s tím jest poměr hlasů. které byly při volbách obecních v roce 1920 odevzdány pro české (58) a německé (53) kandidáty. Jest proto nesprávné tvrzení, že jest v této obci podle posledního sčítání lidu německá většina.

Obecní volby v Řeži byly již v roce 1920 dvakráte vypsány. Volby provedené dne 26. září 1920, při nichž, jak již podotknuto, obdržely české strany 58 hlasů a německé 53 hlasy, musily býti k podaným námitkám zrušeny.

Nová volba na 12. prosince 1920 vypsaná byla volební komisí s odvoláním se na ustanovení §u 41 obecního řádu volebního přerušena K pokračování v této volbě ani k novému vypsání volby nedošlo poněvadž zatím záležitost změny hranic mezi obcemi Řeží a Šanovem pokročila tak daleko že se neodporučovalo provésti volby před vyřízením této věci, aby po úpravě hranic nemusilo býti znovu voleno čímž by obci byly způsobeny zbytečné výlohy a klid v obci byl rušen.

Že se řízení o této změně hranic protáhlo, dlužno vysvětliti tím, že nemohla býti dlouho sjednána přesná hranice. Avšak konečně přece mohlo býti provedeno vyhláškové řízení o úmyslu vlády změniti hranice mezi obcemi Řeží a Šanovem v obmezenějším rozsahu, než původně bylo zamýšleno.

Po rozhodnutí vlády o navrhované změně obecních hranic budou pak volby obecního zastupitelstva v Řeži neodkladně vypsány.

V Praze dne 28. ledna 1924.

Ministr vnitra:

J. Malypetr v. r.

Překlad ad I./4458.

Antwort

des Finanzministers auf die Interpellation der Abgeordneten H. Simm, Wenzel und Genossen in Angelegenheit der Auszahlung der von der Abstempelung der Banknoten noch zurückgehaltenen Beträge (Druck 4281/XII).

Nach § 55, Abs. 1, Z. 2, des Gesetzes betreffend die Vermögensabgabe vom 8. April 1920. S. d G. u V. Nr. 309, ist es möglich, die auf die bei der Abstempelung zurückbehaltenen Beträge ausgegebenen Einlagsblätter direkt zur Zahlung der Abgabe durch ihre Ablieferung bei dem zuständigen Steueramte zu benützen. Es ist hiezu also eine Freigabe nicht notwendig.

Die bei der Abstempelung zurückgehaltenen Geldbeträge bilden nach § 62, Abs. 4, des zitierten Gesetzes die Sicherheit für die Vermögensabgabe und Vermögenszuwachsabgabe. Wenn also der Einlagschein nicht direkt zur Zahlung der Abgabe verwendet wurde, kann aufgrund der Regierungsverordnung vom 9. November 1922, S. d. G. u. V. Nr. 319. womit die Freigabe der Einlagsblätter geregelt wurde, der zurückgehaltene Geldbetrag nur unter der Bedingung freigegeben werden, daß die Partei der Abgabe überhaupt nicht unterliegt oder daß sie der Abgabe zwar unterliegt, aber die ihr definitiv und rechtskräftig vorgeschriebene Abgabe zur Gänze gezahlt hat. Falls diese Bedingungen nicht erfüllt sind, ist eine Freigabe ausgeschlossen. Die Ansuchen um Freigabe werden nach den vom Finanzministerium herausgegebenen Weisungen mit größtmöglichster Beschleunigung erledigt. Wenn bei der Freigabe manchmal eine Verzögerung eingetreten ist, wurde sie wie konstatiert werden konnte, durch die Besitzer der Einlagsblätter selbst verursacht, die sich nach den Vorschriften die in der zitierten Regierungsverordnung enthalten sind, nicht richten.

Prag, am 12. Dezember 1923.

Der Finanzminister:

Ing. Bečka m. p.

Překlad ad II./4458.

Antwort

des Finanzministers auf die Interpellation des Abgeordneten H. Simm und Genossen in Angelegenheit der gegen Steuerpflichtige von einzelnen Steuerämtern wegen Rückständen eingeleiteten Exekutionsführungen (Druck 4281/IX).

Die Behauptung, daß den Steuerträgern Zahlungsaufträge auf alle bisher angehäuften Rückstände für die Jahre 1919 bis 1922 und zwar in der Weise ausgefolgt wurden daß als Grundlage für die vorläufige Steuervorschreibung für diese Jahre die Steuern für das Jahr 1918 genommen werden, entspricht nicht den Tatsachen.

Es handelt sich nicht um die Herausgabe von vorläufigen Zahlungsaufträgen oder vorläufigen Steuervorschreibungen für die erwähnten Jahre, sondern es handelt sich um die Eintreibung nicht gezahlter fälliger Steuern im Zwangsverfahren nach den Bestimmungen der §§ 3 und 4 des Gesetzes Nr. 116/1921 für die angegebenen Jahre und dieser Vorgang ist nach dem zitierten Gesetze richtig.

Falls nämlich die Steuern weder definitiv noch provisorisch vorgeschrieben sind müssen sie vorläufig im Sinne der Bestimmungen des § 3 des Gesetzes nach der letzten Vorschreibung bezahlt werden.

In jenen Fällen wo die strikte Durchführung des zitierten Gesetzes für den Steuerträger eine Härte im Gefolge hätte und wo dies ihre wirtschaftlichen und Erwerbsverhältnisse tatsächlich begründen haben sich die Finanzbehörden bei der Bewilligung der von den Schuldnern angesuchten Zahlungserleichterungen nach den in der Interpellation zitierten hierämtlichen Erlässen gerichtet (vom 29. Mai 1921. Z. 51702/5810/III-7 B, und vom 24. Mai 1922. Nr. 55154/6714/22-III-9a).

Zu einer bücherlichen Sicherstellung einer Steuerforderung kommt es nur in jenen Fällen, wo die Einbringlichkeit derselben bedroht ist, insbesonders aber bei notorisch säumigen Steuerträgern die weder nach einer Mahnung zahlen noch die bewilligten Raten einhalten und ihren gesetzlichen Verpflichtungen nicht Genüge leisten.

Das Vorgehen der Finanzbehörden resp. der Steuerkommissionen bei Bemessung der direkten Steuern ist durch das Gesetz genau bestimmt und jedes Abweichen von diesem vorgeschriebenen Vorgehen kann vom Steuerzahler wegen Ungesetzlichkeit bezw. wegen mangelhaften Verfahren durch Berufung resp. Beschwerde an das Oberste Verwaltungsgericht angefochten werden.

Was den Gablonzer Bezirk anbelangt, muß bemerkt werden daß die Agenda der Eintreibung der schuldigen Steuern bis vor kurzer Zeit stark vernachlässigt war. Die Bemessung der direkten staatlichen Steuern ist inzwischen auf den laufenden Stand gekommen mit Ausnahme der Einkommensteuer deren Bemessung bis einschließlich des Jahres 1923 in absehbarer Zeit beendet sein wird.

Prag, am 21. Februar 1924.

Der Finanzminister:

Ing. Bečka m. p.

Překlad ad III./4458.

Antwort

des Ministers für Post- und Telegraphenwesen auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. E. Schollich, Matzner und Genossen betreffend die Voreingenommenheit gegen deutsche Postbeamte in Schlesien (Druck 4274/XIII).

Der geordnete und ungestörte Gang des Postdienstes erfordert es daß alle Postbediensteten die Staatssprache in einem für den Dienstbedarf hinreichendem Ausmaße beherrschen.

Damit weiter die Postverwaltung den ihr als Verkehrsanstalt auferlegten Verpflichtungen Genüge leisten könne bemüht sie sich durch eine geeignete Distribution des Personals, und zwar sowohl vom Gesichtspunkte der Diensttüchtigkeit als auch der sprachlichen Qualifikation, die Ämter derart mit Bediensteten auszustatten, daß sie hinsichtlich ihrer Leistungsfähigkeit auf der wünschenswerten Höhe ständen.

Es ist deshalb selbstverständlich, daß sie sich zu diesem Behufe davon überzeugen muß ob und inwieweit ein Bediensteter diesen Erfordernissen entspricht.

Außerdem muß auch bei der Bestimmung der Dienstesqualifikation auf die Kenntnis der Sprache Rücksicht genommen werden. Da sichergestellt wurde daß die einzelnen Post- und Telegraphendirektionen bei der Bestimmung der Sprachenqualitikation der Bediensteten nicht gleichmäßig vorgehen, wurde allen Direktionen aufgetragen bei Bediensteten einer anderen als der čechoslovakischen Nationalität bei denen nicht zweifellos bekannt ist, daß sie die Staatssprache beherrschen, oder die diese Tatsache nicht bereits durch Ablegung der Fachprüfung nachgewiesen haben in geeigneter Weise festzustellen, wie weit sie die Staatssprache in Wort und Schrift beherrschen.

Den Beamten, die mit der Durchführung dieser Prüfungen betraut wurden wurde aufgetragen, hiebei auf die Standeswürde zu achten und alles zu vermeiden, was die Achtung und das Vertrauen das ihr Amt erfordert, erschüttern könnte.

Prag am 17. Jänner 1924.

Der Minister für Post- und Telegraphenwesen:

Tučný m. p.

Překlad ad IV./4458.

Antwort

des Ministers des Innern auf die Interpellation des Abgeordneten Zierhut und Genossen wegen der Bedrückung der deutschen Gemeinden in den Gerichtsbezirken Taus, Neugedein, Klattau und Schüttenhofen (Druck 4261/V).

Nach den Ergebnisse der Volkszählung vom Jahre 1921 hat die Zahl der deutschen Bevölkerung in den obgenannten Gerichtsbezirken die im § 2 des Sprachengesetzes festgesetzte Grenze nicht erreicht Im Hinblicke darauf gelten für diese Gerichtsbezirke nicht die Ausnahmsbestimmungen dieses Paragraphen und die zuständigen politischen Bezirksverwaltungen sind nicht berechtigt, eine andere als die Staatssprache anzuwenden.

Irgendeine andere Ausnahme von diesem Grundsatze ist für den Verkehr mit den Gemeinden im Gesetze nicht vorgesehen.

Über die Beschwerde des Gemeindevorstehers von Springenberg gegen die ihm nach § 25 des Gesetzes zum Schutze der Republik auferlegte Strafe wird im Instanzenzuge entschieden werden. Unter den von ihm rückgemittelten Akten befanden sich einige sehr notwendige und dringende, wie die Kundmachungen über die Hundekontumaz und die Zustellung von Einberufungskarten zu den militärischen Übungen.

Das Vorgehen bezüglich der sprachlichen Amtierung bei der politischen Bezirksverwaltung in Schüttenhofen gegenüber den deutschen (4) Gemeinden dieses Gerichtsbezirkes der keine, wenigstens 20%ige Sprachenminorität hat entspricht dem Sprachengesetze und kann daran nichts geändert werden. Mit den Gemeinden der Gerichtsbezirke Hartmanitz und Bergreichenstein, die zu den Minderheitsgerichtsbezirken gehören, korrespondiert die politische Bezirksverwaltung unter den Bedingungen des § 2 des Sprachengesetzes auch in deutscher Sprache.

Die politische Bezirksverwaltung in Klattau richtet sich im Verkehre mit den Gemeinden des Gerichtsbezirkes Neuern, der zu den Minoritätsbezirken gehört, selbst in richtiger Weise nach den Vorschriften des § 2 des Sprachengesetzes aber einige Gemeindevertretungen haben den Beschluß gefaßt, Eingaben in der Staatssprache weder anzunehmen noch zu erledigen und haben sie den Parteien zurückgestellt. Es war deshalb die politische Bezirksverwaltung gezwungen, jenen Erlaß vom 1. (richtig 4.) Oktober 1923 herauszugeben der in der Interpellation erwähnt wird dessen Inhalt aber mit den geltenden Gesetzen in Übereinstimmung ist. Im Verkehre mit der Gemeinde Gesen, der einzigen im Gerichtsbezirke Klattau, die eine deutsche Verwaltung hat, kann die politische Bezirksverwaltung die deutsche Sprache nicht in Anwendung bringen, weil im Gerichtsbezirke Klattau kaum 2% deutscher Einwohner leben.

Die in der Interpellation enthaltenen Beschwerden gehen von dem Grundirrtum aus daß den Gemeinden die Sprachenrechte der Minoritäten auch in Bezirken zustehen, wo es Sprachenminderheiten nach § 2 des Sprachengesetzes nicht gibt. - Die Praxis der politischen Behörden steht mit dem Sprachgesetze im Einklange, und es liegt kein Grund zu einem Einschreiten vor.

Prag, am 25. Februar 1924.

Der Minister des Innern:

J. Malypetr m. p.

Překlad ad V./4458.

Antwort

der Minister des Innern, der auswärtigen Angelegenheiten und der Justiz auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Radda und Genossen wegen der Plakate des Kongresses des niederösterreichischen Sokolgaues in Brünn (Druck 4322/III).

In den Tagen des 29. Juni bis 2. Juli 1923 wurde in Brünn der Kongreß des niederösterreichischen Sokolgaues abgehalten. Die zu dieser Feier herausgegebenen und mit Bewilligung der Behörden verbreiteten allegorischen Plakate wurden ohne Beanständung in Wien gedruckt und enthalten bei unvoreingenommener Prüfung nichts Hetzendes und Rohes und nichts, was gegen einen anderen Staat oder die Bevölkerung abzielen würde.

Wir haben daher keine Ursache zu irgendeiner Maßnahme.

Prag, am 28. Jänner 1924.

Der Minister des Innern:

J. Malypetr m. p.

Der Minister für auswärtige Angelegenheiten:

Dr. E. Beneš m. p.

Der Justizminister:

Dr. Dolanský m. p.

Překlad ad VI./4458.

Antwort

des Ministers des Innern und des Justizministers auf die Interpellation des Abgeordneten Stenzl und Genossen wegen der ungerechtfertigten Beschlagnahme der ťSchönhengster ZeitungŤ (Druck 4281/VIII).

Die politische Bezirksverwaltung in Mährisch-Trübau hat die Nr. 44 der Zeitschrift ťSchönhengster ZeitungŤ vom 3. November 1923 beschlagnahmt, da sie in der interpellierten Stelle den Tatbestand der strafbaren Handlung nach § 14 des Gesetzes zum Schutze der Republik erblickt hatte.

Ich gebe zu, daß das öffentliche Interesse an der Beschlagnahme von dem die Pressedurchsicht bei der politischen Bezirksverwaltung durchführenden Organe überschätzt wurde und daß es nicht notwendig war diese ganze Stelle als anstößig anzusehen. Deswegen hat auch bereits die Staatsanwaltschaft in Brünn bei Erwägung ihres Antrages auf Bestätigung der Beschlagnahme nach § 488, II. Abs., St. P. den Antrag auf Bestätigung der Konfiskation durch das Gericht auf den Satz ťDas bereits im Abmarsche...Ť bis nach ťin die wehrlose MengeŤ beschränkt hat, worin sie den Tatbestand des § 488 St. G. und des Art V. d. Ges. vom 17. Dezember 1862, R. G. Bl. Nr. 8 v. J. 1863, erblickte.

Dem Antrage der Staatsanwaltschaft, womit die Beschlagnahme eingeschränkt wurde, wurde mit Urteil des Gerichtes entsprochen, daß die Beschlagnahme des erwähnten Satzes aus demselben Grunde bestätigte. Die politische Bezirksverwaltung hat in dieser Richtung einen entsprechenden Hinweis erhalten.

Im Übrigen aber soweit es sich um den oberwähnten Satz handelt, der auch vom Gerichte als anstößig befunden wurde, kann der politischen Bezirksverwaltung nichts zum Vorwurfe gemacht werden, da im Hinblicke auf den Inhalt dieses Satzes anzunehmen ist daß das öffentliche Interesse deren Beschlagnahme erheischte. Rechtsmittel wurden gegen die Beschlagnahme nicht in Anwedung gebracht.

Prag, am 18. Jänner 1924.

Der Minister des Innern:

J. Malypetr m. p.

Der Justizminister:

Dr. Dolanský m. p.

Překlad ad VII./4458.

Antwort

des Finanzministers auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Czech, Taub, Grünzner und Genossen in Angelegenheit der den vorübergehend ins Ausland reisenden Ruheständlern gemachten Abzüge (Druck 4306/IX).

Aufgrund der gepflogenen Erhebungen erlaube ich mir mitzuteilen, daß die Zeitungsnachricht in den ťLidové NovinyŤ und ťTagesboteŤ, die die Einbringung der obangegebenen Interpellation zur Folge gehabt hat, nicht über Weisung des Finanzministeriums erschienen ist, sondern daß aus eigener Initiative die Finanzlandesdirektion in Brünn hiezu die Anregung gegeben hat., welche dies lediglich im Interesse der Perzipienten getan hat, da die Fälle einer Abreise in das Ausland ohne vorhergehenden Bewilligung sich bedenklich gemehrt haben und die Nutznießer von Ruhe- und Versorgungsgenüssen - ohne sich der Folgen ihrer Handlungsweise bewußt zu sein - sich in der Regel auf die Unkenntnis der Vorschriften berufen haben, obwohl jeder Perzipient in seinem Pensionsdekrete ausdrücklich angeführt hat, daß ihm die Pensions- oder Versorgungsgenüsse nur mit der Bedingung bewilligt werden, daß er sie im Inlande beziehen und verbrauchen werde.

Es ist möglich, daß die Veröffentlichung des erwähnten Artikels in den Zeitschriften indirekt durch den Erlaß des Finanzministeriums vom 5. Juni 1923, Nr. 56386, betreffend die Auszahlung der Pensionen in Clearingverkehre und betreffend die Ausstellung von Pässen für Pensionisten, hervorgerufen wurde, aber die Frage, wer die Anregung zu dieser Veröffentlichung gegeben hat, ist in der Sache selbst nicht entscheidend, da dies unstreitig ausschließlich im Interesse der Perzipienten geschehen ist und dieser Artikel völlig dem bisher geltenden Rechtsstande entspricht welcher der folgende ist.

Bei der Beurteilung der Frage des Aufenthaltes eines Pensionisten im Auslande und des Genusses seiner Pension dortselbst, muß von dem bisher geltenden Hofdekret vom 23. Juli 1827, Z. 30120 (und nicht wie in der Interpellation angegeben dem Hofdekret vom 14. Oktober 1823, betreffend die Pensionisten, die sich dem Seehandelsdienste gewidmet haben) ausgegangen werden, das bestimmt, daß Personen, die eine Pension, Provision und Gnadengaben genießen, und die sich in das Ausland begeben wollen, außer dem Reisepasse von der politischen Behörde auch eine Bewilligung von der zuständigen Landesbehörde nach den Vorschriften in Pensionsangelegenheiten benötigen, soferne sie ihre Bezüge nicht vollständig verlieren wollen. In diesem Dekrete ist also die Folge einer unerlaubten Abreise ins Ausland ganz klar ausgesprochen und es ist daher für den Verlust des Anspruches auf die Pensionsbezüge nicht unbedingt notwendig, daß sich der Perzipient dauernd im Auslande ohne Bewilligung ansiedle, sondern die Tatsache der Abreise, resp. des Verlassens des Staatsgebietes hat allein schon die oberwähnte Folge; daß diese Auslegung richtig ist hat der Oberste Verwaltungsgerichtshof in Wien mit Erkenntnis vom 15. Mai 1908, Nr. 3815, bestätigt, worin ausdrücklich gesagt wird, daß ein Pensionist, der ohne Bewilligung das Staatsgebiet verläßt, auch wenn er nicht dauernd im Auslande Aufenthalt zu nehmen beabsichtigt, mit dem Momente des Verlassens ipso facto den Anspruch auf die Pension und zwar ohne Rücksicht auf die Zeit der amtlichen Konstatierung verliert.

An das Hofdekret vom 23. Juli 1827 knüpfen alle späteren Vorschriften an, von denen auch in der Interpellation zum Teile Erwähnung getan wird und die lediglich das formale Recht - d. i. das Kompetenzrecht - regeln, während das materielle Recht in dieser Frage in dem zitierten Hofdekret geregelt ist, an das allerdings auch in materieller Beziehung die späteren Vorschriften über die Folgen eines bewilligten Aufenthaltes im Auslande anknüpfen, d. i. das Gesetz Slg. d. G. u. V. Nr. 99/1921, resp. § 6 der Reg.-Vdg. Slg. d. G. u. V. Nr. 234/1921 und das Gesetz Slg. d. G. u. V. Nr. 394/1922, resp. die Reg.-Vdg. Slg. d. G. u V. Nr. 34/1923, Art. VIII.

Aus dieser Erwägung geht ganz begründet hervor, daß ein Perzipient, der wenn auch nur auf eine Zeit (und keineswegs etwa nur zum Zwecke eines ständigen Aufenthaltes) ohne Bewilligung der zuständigen Finanzbehörde in das Ausland abreist, überhaupt den Anspruch auf die Pension und nicht nur auf die Begünstigungen des Gesetzes S. d. G. u. V. Nr. 99/1921, event. auf die Teuerungsbezüge nach Art. VIII der Reg.-Vdg. S. d. G. u. V. Nr 34/1923 verlieren soll. Die Behörden der Čsl. Republik gehen in dieser Angelegenheit sehr liberal vor, da sie in der Regel den Verlust auf den Pensionsanspruch nicht sofort aussprechen, sobald sie von einem unerlaubten Aufenthalte des Perzipienten im Auslande Kenntnis erlangen, sodern, daß sie dem Betreffenden von den Gesamtbezügen lediglich die Begünstigungen des Gesetzes S. d. G. u. V. Nr. 99/1921, event. die Teuerungszulagen aufgrund des Art. VIII der Reg.- Vdg. S. d. G. u. V. Nr. 34/1923 abziehen Zur Auszahlung der Begünstigungen nach dem zitierten Gesetze und der Teuerungsbezüge nach der zitierten Reg.-Vdg. sind die Finanzlandesdirektionen überhaupt nicht kompetent, da deren Bewilligung den Zentralbehörden nach § 6 der Vdg. S. d. G. u. V. Nr. 234/1921 und nach dem Gesetze S. d. G. u. V. Nr. 394/1922 vorbehalten ist.

In der Interpellation wird behauptet daß das Hofdekret vom Jahre 1827 heute keine Berechtigung mehr besitzt und den dermaligen Verhältnissen absolut nicht entspricht. Demgegenüber muß konstatiert werden. daß die Giltigkeit dieser, wenn auch sehr alten Vorschrift nicht aufgehoben werden kann, da es das Hauptbestreben der Finanzbehörden sein muß dem zu steuern, daß die aus öffentlichen Mitteln ausbezahlten Pensionen ohne gewichtige Gründe in das Ausland ausgeführt werden, welches Bestreben unstreitig auch die ehemalige österreichische Regierung zur Herausgabe dieser einschränkenden Vorschrift bereits vor ferner Zeit und zu ihrer weiteren Aufrechterhaltung auch unter weit besseren Verhältnissen geführt hat. Dieses, schon während normaler Verhältnisse erklärbare Bestreben ist bei allen Sukzessionsstaaten durch die wirtschaftlichen und politischen Verhältnisse vollständig begründet, bei unserem Staate aber außerdem noch durch die hohe Valuta, die direkt ein Anreiz zu einem öfteren und längeren Aufenthalt in den Nachbarstaaten mit schlechterer Valuta ist, resp. bis vor kurzer Zeit war.

Im übrigen erledigt das Finanzministerium die begründeten Ansuchen um die Bewilligung zum Aufenthalte und den Genuß der Ruhe- und Versorgungsbezüge im Auslande sehr wohlwollend auch hinsichtlich der Art der Auszahlung dieser Bezüge an die Perzipienten im Auslande wurden bereits bedeutende Erleichterungen gewährt, sowie auch fast in allen Fällen, wo darum angesucht wurde, der Partei die Folgen eines unerlaubten Aufenthaltes im Auslande nachgesehen wurden, wodurch ihr der nach den Normen bereits verlorene Anspruch auf die Ruhe- oder Versorgungsgenüsse wieder auflebte. Im Vergleiche zu den Vorschriften, welche diese Frage betreffen, und die Praxis der übrigen Staaten auf dem Boden des ehemaligen Österreich-Ungarn geht unstreitig hervor, daß unser Staat in dieser Beziehung jederzeit am meisten den Perzipienten von Ruhe- und Versorgungsgenüssen entgegengekommen ist.

Deshalb kann den Wünschen der Herren Interpellanten nicht willfahrt werden, da jedes andere als das obangedeutete Vorgehen dem dermaligen Rechtsstande widersprechen würde.

Prag, am 21. Feber 1924.

Der Finanzminister:

Ing. Bečka m. p.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP