Čtvrtek 2. dubna 1925

O slobodnom vykonávaní náboženstva tiež máme zákonné ustanovenie v bývalých uhorských zákonoch. Je to zákonný článok čís. XLIII z r. 1895. I tu musím zdôrazniť, že preto je nedostatočný tento zákon, lebo sa vzťahuje len na zákonom prijaté vyznania. Tedy, všetky ostatné vyznania zákonom uznané nie sú zahrnuté v týchto ustanoveniach. Je pravda, že čo sa vystúpenia z cirkvi a prestúpenia do inej cirkvi týka, to prítomný vládny návrh ustanovuje vybranejšie a správne, lebo nevidíme žiadnej príčiny, prečo by sa to malo zťažovať, keď niekto chce prestúpiť z jednej cirkvi do druhej. Že by to bolo namierené proti katolíckej cirkvi, k tomu žiadneho dôvodu nenachádzame. Je predsa zaiste každému dovolené, aby si vybral vyznanie, ktoré sa mu páči.

Ale tu by som poukázal na ustanovenie, s ktorým úplne nesúhlasím, a to § 5 hovorí, že ten, kdo vystúpil z jednej cirkvi alebo náboženskej spoločnosti, len do dňa výstupu je viazaný plniť povinnosti k tej cirkvi. Prečo? Uhorský zákon z r. 1895, zákonný čl. XLIII v §e 25 hovorí, že ten, kto z jednej cirkvi vystúpi a neprestúpi do druhej, je povinný odvádzať za 5 nasledujúcich rokov príspevky do tej cirkvi, z ktorej vystúpil. Ale, to sú nielen cirkevné príspevky - a na to zapomína práve prítomný vládny návrh zákona - tam sú príspevky čiste školské. Tak v bode 1. hovorí, že vystupujúci musí všetky riadné cirkevné príspevky za 5 rokov odvádzať, v bode 2. ale hovorí, že, jestliže neplatí 5% školskej dane a jestli neplatí 3% daň na materskú školu, musí za 5 rokov odpovedajúci obnos tejto školskej dane zaplatiť tej cirkvi, z ktorej vystúpil, a v 3. bode hovorí, že, jestliže sa zaviaže raz na vždy alebo po istú dobu isté stálé príspevky platiť do cirkvi, za 5 rokov ho musí tiež hradiť tej cirkvi, z ktorej vystúpil.

Škoda by bolo pred tým oči zavierať. O ľudové školstvo na Slovensku sa stará i dnes prevažne cirkev. Sú tam ľudové cirkevné školy. Teraz naše cirkevné sbory rátajúc s počtom veriacich nastavaly školy. Veriaci sa zaviazali, že budú platiť isté obnosy na tieto budovy školské. Vládnym návrhom, ktorý teraz pojednávame, dávame im možnosť, aby sa jednoducho striasli tejto ťarchy vystúpením z cirkvi, a v tom prípade prestáva príspevok na školu. S druhej strany nie je to spravodlivé, kde niet obecných a štátnych skôl, v takých obciach aby dietky takýchto vystúpivších občanov musely byť prijaté do tých cirkevných škôl. Tedy dietky takýchto vystúpivších občanov budú požívať všetky výhody tej školy, ale ťarchy budú snášať len veriaci, ktorí tvoria cirkev.

Ale čo mňa najviac prekvapuje vo vládnom návrhu, to je § 8. § 8 hovorí, že príslušníci cirkvi alebo náboženskej spoločnossti smú byť donucovaní k peňažitým a naturálnym príspevkom alebo k poskytovaniu prác pre kultúrné a dobročinné účele v prospech inej cirkvi alebo náboženskej spoločnosti len vtedy, jestliže sú k tomu viazaní vecným patronátom, alebo spočíva-li povinnosť k týmto príspevkom na súkromoprávnych dôvodoch listinami preukázateľných, alebo je-li pozemno-knižne zaistená.

Porovnal som rakúsky zákon s uhorským zákonom, so zák. článkom XLIII z r. 1868, a je zaujímavé, že toto ustanovenie z uhorského zákona vypadlo, kdežto rakúsky zákon ho prijal. Že teraz vládny návrh zákona toto ustanovenie znova prijíma, je rozhodne, menovite čo sa týče Slovenska, zmena k horšiemu. U nás patronátské právo má republika Československá a my stále a stále domáhame sa toho, aby pri tej tak zvanej odluke cirkvi od štátu tento patronát republiky bol zrušený, lebo kým je patronát republiky voci jednej cirkvi nezrušený, do tých čias je cirkev vo výsadnom postavení oproti cirkvám druhým. To je jedna vec. Druhá vec je táto: Patronátné záležitosti iných patronátov v Uhorsku mohly byť uplatňované jedine na základe decizie najvyššieho súdu. U nás na to nebolo patričného zákona, ale táto kúria, tedy najvyšší súd, vypovedal, že aké záväzky patronátné majú byť prisudzované. Bola to súdna prax. Na základe tej súdnej praxe sme my teraz po prevrate zkúšali zrušiť také záväzky, a to tam, kde politické obce musia patronátné záväznosti plniť oproti jednotlivým cirkvám. Politická obec zahrnuje v sebe rozličných občanov rôzneho vyznania a nie je v súhlase s rovnoprávnosťou, aby veriaci jedného vyznania museli snášať ťarchy inej cirkvi.

Dohovorím. Doteraz u nás na Slovensku nebolo zákonného podkladu, dľa ktorého by tieto potronátné záväzky boly posudzované. Dialo sa to na základe súdnej praxe, a my na základe toho sme to prebrali a sú v prúde pravoty, aby zrušené boly tieto patronátné záväzky. Teraz týmto vládnym návrhom, keď sa stane z neho zákon, toto naše právo bude zmarené. Na druhej strane však tým, ktorí patronátné výhody požívajú, budú tieto zákonom zabezpečené. A to je práve tá strana, ku ktorej patrí pán predrečník. Tedy nesmie sa nám čo ponosovať, lebo týmto ustanov ním §u 8 na Slovensku k takému právu prídu, ktoré bolo silne otrasené, a mohli očakávať, že nebude môcť byť so strany rímsko-katolíckej a grécko-katolíckej cirkvi zachované.

Čo sa týče pochovávania, my na Slovensku mali sme o tom zákon, a to § 22 zák. čl. LIII z r. 1868 ustanovil, že veriaci rozličných náboženství môžu sa pochovávať na hrobitovy. Pravda, tu zase musíme zdôrazniť, že sa to zase vzťahovalo len na cirkvi zákonom prijaté, zákonom uznané, na ostatné však nie. Tedy je to len konzekventnosť, keď teraz vládny návrh zákona i na toto sa rozprestiera. Ináč by som tu podotknul, že na pochovávanie na hrobitovy nemožno sa dívať len so stanoviska cirkevného, ale so stanoviska zdravotníckeho. Tedy je to prirodzené, že štát musí sa postarať na taký spôsob, že každý hrobitov, nech je on akéhokoľvek cirkevného rázu, je k tomu, aby tam mohly byť mrtvoly ľudské pochovávané.

Slávny snem! Na tomto vládnom návrhu je iste vidno, že složený je z rozličných živlov, čo vidno na mnohom, že i v zákonoch z Rakúsko-Uhorska i dosavádnych republikánskych, že sú v ňom elementy rôzné, a preto ťažko je mať jednotný zákon, a iste to je príčina, že zásady úpravy vierovyznaní nevedel v plnosti uplatniť i nateraz. Predsa, poneváč sú v ňom ustanovenia, ktoré znamenajú zmenu k lepšiemu, bude za tento návrh zákona náš klub hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo ďalej má pán posl. Schweichhart.

Posl. Schweichhart (německy): Slavná sněmovno! Hory pracovaly k porodu a porodily opět myš. Slíbené řešení církevně-politických otázek bylo zahájeno ubohou úpravou otázek svátků. A nyní následuje tato hudlařská předloha, jíž se zabýváme. Kde jest splnění slibů, jež jste učinili při převratu, kde jest ona pyšná antiklerikální minulost českého národa? V této souvislosti připomínám, co slavnostně ohlásila prozatímní vláda v prohlášení samostatnosti českého národa 28. října 1918. V tomto provolání se praví: "V neustálé snaze po pokroku zaručí československý stát úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova i tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu." Co z těchto slibů bylo dosud splněno či nebylo, všichni víme. Že se dosud nesplnily skvělé sny české demokracie a české svobodomyslnosti, tím jest vinna jistě kletba nacionalismu, jejž vybudovala koalice a jímž vlastně slouží reakci. Jako na opak Československého státu poukázal bych na Francii, která po této stránce má vzorné zákonodárství. Francie jest přece přítelem Československého státu, vlastně koalice a vlády a staví se vždy jako vzor. Jen v tomto směru příkladů Francie nenapodobíte. Poukázal bych na to, že Francouzská republika neplatí ani nepodporuje žádného vyznání, všechny příspěvky státní, departamentů a obcí jsou od roku 1905 úplně zastaveny a zbývá jen vydání na náboženské cvičení na veřejných ústavech, školách připojených k asylům a věznicím. Budovy, v nichž se vykonává kult, náležejí již od velké francouzské revoluce státu, departementům a obcím a dodnes jsou ještě s veškerým zařízením vlastnictvím těchto veřejnoprávních korporací. Náboženské společnosti podléhají spolkovému zákonu a výhradním jejich účelem jest sloužiti kultu. Jest přesně předepsáno, kolik členů jest třeba, aby se mohla utvořiti takováto náboženská společnost. Nejmenší číslo činí 7 až 25 dorostlých členů. Lze z ní právě tak jako z každého jiného spolku vystoupiti, jestliže jsou zaplaceny poplatky. Zajímavé a příznačné jest také to, že se má každoročně v těchto náboženských společnostech konati valná hromada, kde se skládají účty. Naši páni duchovní nejsou k těmto věcem zavázáni. Tato sdružení a církevní obce mohou podle francouzského spolkového zákona tvořiti svazy. Výslovně jest předepsáno, že reservní fond smí činiti nejvýše trojnásobnou částku ročního rozpočtu. Budovy kultu jsou osvobozeny od daní, nikoliv však obydlí kněží a semináře. Náboženská cvičení smějí býti konána jen v budovách k tomu určených a musí býti oznámena úřadům; ovšem takováto církevní obec potřebuje jen jednou za rok oznámiti, v kterých dnech se koná bohoslužba. Zmínil bych se ještě také, že zvonění jest upraveno obecním nařízením, ve sporných případech nařízením prefekta. Výslovně jest zakázáno připevňovati na veřejných budovách nebo místech nějaké náboženské odznaky. Vidíme tedy, že ve Francii vládnou docela jiné poměry než v našem státě a ze by náš stát mohl po této stránce vzíti si příklad. Nepřirozenost všenárodní koalice jest příčinou, jak bylo právě také ve výboru dnes přiznáno, shnilého kompromisu a tento návrh zákona je jedním z nejhorších kompromisů. Ovšem utěšujete se klamem, že další církevně politické otázky budou upraveny později. Jest ovšem otázka, jen jak.

Návrh upravuje pouze vzájemné poměry náboženských společností a přestává v podstatě na tom, že přejímá staré rakouské zákony, uzpůsobuje je a rozšiřuje na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tedy jest to vlastně unifikace, při čemž ovšem ještě musíme míti na paměti, že budoucí sněm v Podkarpatské Rusi jest oprávněn tento návrh eventuálně změniti.

Nechci se pouštěti do vedlejších věcí, nýbrž probrati všechny nejdůležitější otázky, které čekají na svou úpravu. § 8 má rozhodující význam. Mluví se tam o příspěvcích a dávkách jednotlivých členů náboženských společností. Žádali jsme škrtnutí tohoto paragrafu a navrhli jsme toto znění: "Příslušníci církve nebo náboženské společnosti nesmějí býti donucováni k peněžitým a naturálním příspěvkům nebo k poskytování prací pro kultové a dobročinné účely ve prospěch jiné církve nebo náboženské společnosti." A dále jsme navrhli: "Rovněž tak se nesmí použíti veřejných peněz (státních, zemských, župních, okresních a obecních) pro účely církve nebo náboženské společnosti."

Stojíme na zásadě úplné odluky církve a státu v zájmu obou, jak to v praxi již dávno jest na příklad ve Spojených Státech. Ostatně mohl bych zde poukázati, že někdejším rakouským, t. zv. obecním zákonem bylo výslovně prohlášeno, že se všeobecných daní nesmí použíti pro účely náboženské společnosti. Zákonem ze dne 7. května 1874, č. 50 ř. z., bylo dokonce výslovně ustanoveno, že tyto náboženské společnosti musí své prostředky opatřovati samy. Žádáme, aby § 35 tohoto zákona o ustavení farních obcí byl konečně také zde proveden. Proč se tak nestalo? Kol. Myslivec se před několika dny vychloubal a také pan řečník přede mnou dr. Buday o tom mluvil, že obyvatelstvo v Československu jest velkou většinou katolické. Je-li tomu tak, co se tedy může státi, bude-li mu uložena povinnost platiti na svou církevní obec pravidelné částky, podobně jako je to u židů a protestantů? Či obávají se snad klerikální vrstvy, že by jim poté tak zvaní věřící utekli, že jsou to pouze křesťané na oko? Skoro se zdá, že tomu tak jest. Jsme rozhodně pro to, aby se oněch mnoho milionů, které dnes stát věnuje na různé účely církvím, ušetřilo. Bohatství katolické církve jest tak veliké, že skutečně nepotřebuje žádných darů od nevěřících státních občanů. Poukazuji jen na ohromnou državu pozemků, kterou má katolická církev jediné v Čechách. Zde má přes 150.395 ha, to jest 3% veškeré půdy. Na Moravě přísluší církvi 3·8% veškeré půdy a ve Slezsku dokonce 7·3%. Církevní jmění v Čechách - vykázané již před mnoha léty - činilo v Čechách 209 milionů korun. Přepočítáme-li to podle nynějšího stavu valuty, přicházíme k úplně pohádkovým částkám. Tenkráte již, před 20 lety byly příjmy duchovenstva značně vyšší než jejich výdaje a mohly se miliony a miliony ročně investovati do půdy. A přes to ještě církev dostávala od státu miliony korun podpory. Jest naprosto jasné, že za takovýchto poměrů musíme usilovati o odluku církve od státu, požadavek, který i president Masaryk výslovně schvaluje. V dnešní "Prager Presse" jest uveřejněn článek, v němž se praví, že smírně provedená odluka církve od státu podle jeho mínění, to jest podle mínění pana presidenta, zvýšila by ušlechtilé závodění mezi jednotlivými církvemi. Ani president Masaryk se neklame, že katolicismus ve věcech víry nemůže uzavírati kompromisu a pan president také toto stanovisko respektuje.

Chci pokračovati nyní v další kritice zákona. U §u 10 o pohřbívání navrhli jsme zrušení konfesijních hřbitovů. Velectěné dámy a pánové, víte, že při pohřbech došlo mnohdy k nepřístojnostem a ostudám, že se na příklad protestantovi odmítl čestný a slušný křesťanský pohřeb. Podali jsme návrh, aby všechny hřbitovy přešly do vlastnictví a správy politických a místních obcí, pro něž byly dosud určeny. A připojili jsme k tomu jen také: "Nikdo nesmí zameziti, ani zakázati nebo rušiti pohřeb nebo umístění uren s popelem." Dnes jest ještě možno, že lze odepříti postavení urny s popelem. Člověk může míti rodinný hrob, ale jestliže představený církevního úřadu nechce, nesmí býti popel zemřelého pohřben ve vlastním hrobě.

U §u 11 o úpravě svátků poukázali jsme na to, že nejen během služeb božích má se ustati ode všech veřejných nepotřebných prací, nýbrž že se má po celou neděli ustati od práce beze zření k bohoslužbám. Chceme, aby obchody byly zavřeny po celou neděli a vždy jsme usilovali o úplné zavření obchodů atd.

U odst. 4 tohoto paragrafu jsme žádali, aby bylo škrtnuto ustanovení, že se při obvyklých slavnostních průvodech náboženských má zabrániti rušení, poněvadž jsme poukázali na to, že by i příště mohly vzniknouti náboženské společnosti a že by na příklad i volnomyšlenkáři mohli pocítiti potřebu demonstrace, při čemž mají býti rovněž chráněni zákonem. Důležitá je pro nás také tato věc: §§ 13 a 14 ustanovují určité náboženské svobody ve škole, právo menšiny, dovoliti si tedy náboženskou útěchu. Samo o sobě je to demokratický van v zákoně, jistý ústupek. Avšak my vůbec odmítáme to, aby škola a církev byly spolu spojovány. Také zde jsme pro úplnou odluku církve a školy v zájmu obou. Víme již, že církev chce opak. Církev, zvláště římsko-katolická, má jiné předpoklady než my. Abychom porozuměli, co je vlastně cílem katolické církve, dám mluviti člověku, který nahlédl za kulisy. Exjesuita hrabě z Hoensbroechu píše o tom: "Ultramontanismus učí, že katolická církev je nejen organismem úplně nezávislým na státě, nýbrž že ve všech věcech víry a mravů jest organismem státu nadřízeným, a to tak, že stát je povinen říditi se jejími nařízeními a skutečně ji poslouchati. Poněvadž však víra a mravy zahrnují skoro celý veřejný život a poněvadž vedle toho církev jest oprávněna autenticky, ba neomylně ustanoviti, zda něco a co spadá do oboru víry a mravů, pak vedle nauky ultramontanismu právně i fakticky je církev vládcem státu. To je ta často zmíněná nepřímá moc církve nad státem, nepřímá, poněvadž se vztahuje prostřednictvím věcí duchovní na věc pomíjitelnou, na stát a jeho řád. Držení této nepřímé moci jest ode dnů Řehoře VII. do této chvíle nedotknutelnou pravdou. Jí odpírati je blud, jak ještě papež Pius IX. slavnostně prohlásil ve svém proslaveném Syllabu, věta 24." Není těžko prokázati, že všichni katoličtí spisovatelé stojí na stanovisku, že církev má míti výhradní právo nad školami. Cituji zde jesuitu Wernze, který ve třetím svazku svého díla "Jus Decretalium, Řím 1898 až 1901" praví na stránce 60: "Katolická církev uplatňuje také nárok, aby literární a občanské vyučování bylo jí podřízeno, pokud je toho potřebí k zajištění náboženské výchovy katolické mládeže." "Jestliže prohlašujeme", praví dále "že také literární a občanská nauka katolické mládeže je podřízena katolické církvi, chceme tím vysloviti, že se tato katolická moc vztahuje na všechny světské discipliny a na jejich učitele a učebnice, že z této moci nejsou vyňaty ani university a že se tato moc zakládá na nejvyšších zásadách pro správný poměr víry a rozumu." A jiný jesuita Laurentius prohlašuje: "Objektivně platí určité právo nutiti křesťanské děti k vyučování, jehož jest jim potřebí. Toto donucovací právo přísluší však, především a jako její vlastní, církvi, a teprve na druhém místě a podpůrně státu. Stát nemá vlastního práva vychovávati nebo vyučovati a ještě mnohem méně právo někoho nutiti, aby se podroboval výchově a vyučování, které se mu líbí." Zde tedy stojí rozpory nejpříkřeji proti sobě a máme v dějinách dosti zkušeností, které dosvědčují, že církev má skutečně právo přiváděti k platnosti své zásady, že je paní nad výchovou. Připomínám konkordát s Rakouskem z roku 1895, kde se praví, že výchova mládeže a uzavírání sňatků se odevzdává úplně do rukou biskupů, ba dokonce že mají k disposici pro udržení duchovní discipliny světskou moc. Připomínám vměšování se církve do čistě světských záležitostí, dále že dne 8. prosince 1864 papež Pius IX vydal dokonce encykliku, v níž veškerý státní vývoj a mravy, jak se v Evropě vytvořily od staletí zavrhl jako blud doby a slavnostně proklel. Liberalismus a socialismus byly veřejně proklety jako kacířství. Přes tyto ohromné rozpory s praktickým životem, pokrokem a církví, dosáhla církev dnes konkordátu s Bavorskem a s Polskem. My zamítáme jakékoliv vměšování se církve do světských věcí, zvláště do sociálního boje, se vši rozhodností. Víme, že církev, zvláště katolická církev, je pomocníkem kapitalismu. Ani to se nedá těžko dokázati. Poukazuji na pastýřský list Lva XIII z roku 1891, v němž se praví: "Mezi lidstvem budou vždy největší a nejhlubší nerovnosti . . . Tento stav je však velmi účelný jak pro jednotlivce, tak také pro veřejnost. Úkolem církve jest, aby podporovala soulad mezi kapitálem a prací. Hnutí mas, v nichž se probouzí touha po cizím majetku, musí býti silou krocena," (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Vidíte, mezi socialismem a ultramontanismem je propast, již nelze překlenouti.

Poukázal bych ještě na § 16, kde jsme dosáhli malého úspěchu, kde byl přijat jeden z devíti návrhů, které jsme k tomuto zákonu podali, v němž se ustanovuje vedle osvobození od kolkovného a poplatků také osvobození od dávek pro oznámení výstupu z církve. V §u 17 žádáme uznání zásady, že při úpravě vedení matrik má jejich vedení přejíti na politické obce, že i tato část správy má býti převedena do světských rukou.

Shrnuji a mohu tedy říci, že návrh se nám naprosto nelíbí a že nás neuspokojuje. Chceme jasné odlišení mocenské sféry státu a církve. Chceme úplnou svobodu svědomí pro každého, avšak jak se mají věci dnes a jak tomu bývalo kdysi! Zde mohl bych se dovolati svědectví největšího německého básníka Goetheho, který rozpor mezi vědou a vírou, mezi mocenskými snahami církve a snahami po svobodě vyjádřil v překrásné básni. Dovolte mi, pánové, abych tuto báseň citoval:

"Duch, příroda"! - Lze křesťanům to říci?

Vždyť s atheisty proto na hranici!

Neb také řeči nítí zlo i zlost.

Duch ďábel, příroda zla sítě

a zmrzačené jejich dítě

dlí mezi nimi - pochybnost.

Nás netkne se to - rody dvojí

nám na podporu trůnu stojí

od časů dávných důstojně:

to rytíři jsou, to jsou svatí,

bouř zadrží a za to schvátí

stát s církví v mzdu si přehojně."

(Z Vrchlického překladu "Fausta".)

Kdyby Goethe žil dnes, neměl by sice na mysli loupežné rytíře, nýbrž jistě průmyslové rytíře a jiné panstvo, chráněné církví.

Náboženství chápeme se stanoviska vývoje lidstva a souhlasíme s tím, co řekl kdysi Bebel: "Žádné náboženství nemá privilegia, aby trvale postačilo lidstvu pokračujícímu v kultuře a pro každé nadejde doba, kdy se octne v rozporu s kulturními potřebami lidstva, poněvadž ono samo jest přechodným produktem určitého období kultury." Karel Marx právem prohlásil: "Kritika náboženství končí naukou, že člověk jest pro člověka nejvyšší bytostí, tedy kategorickým imperativem, zvrátiti všecky poměry, v nichž člověk jest bytostí utlačenou, zotročenou, opuštěnou a opovrženou." Je-li pravda, co tvrdí klerikálové, že náboženství samo člověku postačí, nehledě ke všemu ostatnímu, pak by musily právě tam býti poměry nejidyličtější, kde jest nebo byla římsko-katolická církev nejsilnější. Avšak dějiny nás poučují opět o opaku, opět bych se dovolal největšího ducha z německé kulturní historie, Goethe, který znal zevrubně římský církevní stát a který napsal: "Stát papežský, jak se zdá, udržuje se jen, poněvadž ho země nechce pohltiti." A za krátko poté psal Seume: "Řím byl často kloakou lidstva, ale snad ještě nikdy tak jako nyní. Není zde pořádku, justice, policie, na venkově ještě méně než ve městě a jestliže lidskost neklesla ještě hlouběji, než ve skutečnosti jest, jest to jen proto, že to, co jest v přírodě božské, nelze vymýtiti ani největším nerozumem." Goethe napsal svůj výrok 1786, Seume o 15 let později. A ani dějepisci, ani zbožný Niebuhr nesoudil jinak, napsav: "Pro blaho Italie nemůže se státi dříve nic, dokud nebude potlačeno kněžské hospodářství." Sám Beccatini, věřící životopisec Pia VI. uznal, že vyjma Turecko není evropského státu, který by byl tak špatně spravován, jako církevní stát. Podobně kulturní dějepisec Viktor Haan ve svém díle o Italii, o papežském Římě píše: "Theokratický stát upravený pro věčnost, sám od sebe vůbec vylučoval občanské ctnosti, mravní pohnutky; spravuje od protireformace, tedy přes tři staletí, město a okolní venkov, musil z nešťastného obyvatelstva, které obtočil jako obrovský had svými kličkami, vymýtiti vše, co činí národ velikým, pýchu a sebeúctu, společenský smysl a radost z práce, odvahu v podnikání, rozhled a důvěru ve vlastní sílu."

Ještě bych uvedl z dějin zcela krátkou věc. Ultramontanismus klade velký důraz na to, že papežství jest nejstarší a nejdůstojnější autoritou. Vyličují to také vždy jako zářivý příklad tak zvaným nevěřícím. Avšak, jak vypadala tato autorita ve skutečnosti. Od Petra až do nynější doby bylo asi 260 papežů, vedle toho ještě 24 vzdoropapežů. 30 papežů bylo prohlášeno za usurpátory nebo kacíře. Násilnou smrtí zemřelo neméně než 64. To nejsou vskutku důkazy vzorného hospodářství.

Nechceme se však dále příti a budeme se držeti jen skutečností, jak jsou dnes. Nebude to církev, kdo bude příště řešiti otázky, které nám předkládá život. Víme, že zde musí pracovati jiné síly a řekli bychom zde jako náš filosof Dietzke: "Promyšlená, uvědomělá organisace sociální práce jest spasitelem dnešní doby." Teprve ve znamení revolučního socialismu budou lidé duševně a hospodářsky osvobozeni.

Podali jsme návrhy. Víme, že vnitřně mnoho českých stran s těmito návrhy souhlasí. Avšak tyto svobodomyslné strany jsou vázány hlasovati pro tento návrh, který není věcí dokonalou, nýbrž kompromisem ve prospěch klerikálů. Přes to povedeme dále boj o své ideály a zásady, o rozluku církve od státu a církve od školy a doufáme, že i v tomto státě nadejde hodina, kdy v tomto duchu podstoupíme boj a zvítězíme. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Prášek.

Posl. Prášek: Slavná sněmovno! Je pochopitelno, že zákony v poslední době projednávané, jako byl zákon o svátcích, nyní zákon, který unifikuje u nás zákon o vystupování a přestupování z církví, jsou sledovány s velikým zájmem, že jsou velmi bedlivě prodebatovávány a že také tisk zaujímá k nim stanovisko podle zbarvení toho či kterého. Ale, řekl bych, v tom celém zápasu jde o velký omyl, že se větším dílem tyto zákony nazývají úpravou náboženských otázek v tomto státě, že se zpravidla mluví, že se zde upravuje poměr církve a státu resp. že se tu mluví, že se určitým způsobem upravují náboženské otázky římsko-katolické církve a vztah této církve k tomuto státu.

To je nesprávné a falešné označení, neboť zde nejde o náboženské problémy, nýbrž, a to bych rád vyzvednul, o poměr suverenního našeho nového státu, o poměr neodvislé samostatné republiky k papežskému státu, k papežské moci světské, ale nikterak neluští a také se nesnaží luštiti otázky náboženské. Naopak, kdyby měly býti otázky náboženské tímto způsobem luštěny, mám za to, že jistě by se velmi málo o těch věcech psalo, jmenovitě u těch, kteří vznášeli plamenné protesty, protože by se musili dosti často hanbiti, neboť se zdá, že při tom celém řešení, jak často bylo od nich psáno, byli to oni, kteří rušili náboženský smysl, kteří se stavěli proti zásadám náboženským a proti učení Kristovu. Kdyby jen trochu nábožensky myslili a cítili, musili by si v první řadě uvědomiti slova apoštola Pavla, který hlásal, aby byl každý podřízen a poslušen vrchnosti. Ale zde v tomto případě vidíme, že nechtějí poslouchati slov apoštola Pavla, ba naopak odpírají vrchnosti, suverenní vůli lidu, poslušnost, nechtí se podrobiti, ba dokonce vyhrožují této moci pod titulem, že hájí náboženství, že konají snad vůli své církve, náboženského vyznání a dokonce Krista.

Je to nesprávné a já bych byl rád, kdyby při tomto řešení se sešly všechny politické strany, kdybychom se postavili čistě a výlučně na stanovisko státu bez ohledu na náboženské vyznání a zatlačili náboženská vyznání, aby se starala o duchovní záležitosti svých členů a příslušníků, aby se starala o zlepšení jejich duševní potence a povznesení mravní a nestarala se o záležitosti veřejné a státní, jako v tomto případě, kde dokonce chtějí, aby státní rameno, státní zákony a státní ruka donucovala plniti církevní přikázání tam, kde vnitřní přesvědčení rozchází se s církví a kde by státní orgány byly nápomocníkem a přímo žoldnéřem určité církve když by chtěl příslušník této církve vzdorovati a nechtěl plniti její přikázání a dogmata.

A proto bylo pro nás samozřejmo, že jest nemyslitelné, aby byl někdo omezován při vystupování nebo přestupování z církve. To má býti výrazem největší svobody duševní, neboť zde jde o nejdrahocennější statek člověka, o jeho duševní a kulturní život. To se nedá žádným poutem spoutati a žádným zákonem nadiktovati; tam, kde přestává mluviti vnitřní zájem, porozumění a láska, zákon nespasí. Proto jsem pokládal za samozřejmou věc tento zákon. A jen litujeme, že nebyl v platnosti dříve, než vyšel pověstný pastýřský list biskupů, litujeme, že tak dlouho se odkládal ke škodě věci, omezoval se svobodný projev vůle i svědomí lidí, kteří by jinak nebyli souhlasili s mnohými věcmi. To není náboženská otázka. Také nemůže se mluviti o tom, že by šlo zde o problém katolického nebo křesťanského státu nebo že se upravuje tato otázka. Mluviti o křesťanském státě, o státě náboženském je asi tak, jako mluviti o teplém nebo horkém ledu - to je tentýž poměr. Křesťanská morálka a křesťanský názor nemůže se dáti pod klobouk státního nazírání a pod klobouk státu po té stránce, jak my se na tu věc díváme, nýbrž jedině po té stránce morální, duševní, může se upravovati ke státu tento poměr. Když se postavíme na stanovisko, které jsem zde citoval, na stanovisko Pavla, který diktoval všem příslušníkům církve, aby byli poslušni vrchnosti, tak je zbytečno, abychom mluvili, že tímto zákonem jsou vyřešeny největší problémy tohoto státu. Jestliže se zde mluví - jmenovitě v dnešních "Lidových listech" je napsáno že tento zákon vyřešil již definitivně otázku nejen hřbitovů, ale i otázku kostelů a že prý definitivně tento zákon dává chrámy a hřbitovy do majetku katolické církve, pak musím konstatovati, že to pravdou není. V tomto zákoně ten smysl není a duch tohoto zákona neříká, že by byla řešena tato otázka definitivně, nýbrž upravuje jen otázku výstupu a přestupu z církve do církve, upravuje otázku pohřbívání lidu, což pokládáme nejen za náboženský problém, nýbrž za problém lidskosti, neboť jen nelidskost mohla vnutiti určité ustanovení do řádu kanonického církve, která odpírala pohřeb tomu, kdo sešel sebevraždou nebo zemřel jako příslušník jiného náboženského vyznání. Já bych jmenovitě rád slyšel od pana referenta, aby nám v tomto zákoně některé věci vyjasnil. Upozorňuji na § 7 o vykonávání bohoslužby duchovní správou. V tomto §u 7, odst. 1 se říká, že tento úkon vůči příslušníkům jiné církve nesmějí vykonávati orgány jiné církve, nebyly-li oprávněnými osobami o to požádány. Měl jsem takovýto případ z Královéhradecka, kde československý farář Kordule byl požádán příslušníky mrtvého člena rodiny, aby vykonal pohřeb, a který byl, když to vykonal, pokutován politickou správou hradeckou 5 korunami, poněvadž prý měl býti požádán o to duchovní správce římskokatolické církve, který prý je jedinou osobou k tomu oprávněnou. Chtěl bych věděti, kdo je tou oprávněnou osobou, která má právo požadovati, aby tento pohřeb mohl býti v tomto smyslu vypraven. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)

Dále bych tvrdil, že i v §u 8 jsou určité nejasnosti, že jest potřebí určitého vysvětlení od pana zpravodaje jmenovitě tam, kde se zmiňuje o věcném patronátu. Musím říci při té příležitosti velmi jasně: Věcný patronát a patronátní právo neuznáváme a nechceme uznati, poněvadž je to vnucené břemeno na lidi, kteří nemají žádných morálních závazků, aby toto břemeno nesli. To není žádné právo patronátní, nýbrž krutá povinnost patronátní, kterou musí plniti lidé, aniž by měli k tomu mravních závazků, to jest povinnost, která se ukládá lidem, aniž by měli z toho užitek. Jestliže však se dává na jedné straně povinnost, měli bychom dávati současně právo. To nedáváme, ale dáváme povinnost udržovati římskokatolické kostely. Současně brání se pomocí četníků a vojáků přístup do kostelů lidem, kteří pod titulem patronátních povinností musí na ně platiti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP