Středa 26. listopadu 1924

Zákon o stavbě místních drah, dle něhož mají interesenti přispěti 30% nákladů stavebních, nepomáhá, ale brzdí každé podnikání a nebylo ještě podle něho nic provedeno. V těch krajích, kde však s největší obětí přistoupí interesenti a zaručí 30 % příspěvku, mělo by býti takové rozhodnutí vítáno a ihned s pracemi započato, neboť tak veliká oběť finanční jistě je vyvolána všeobecnou potřebou.

Projekt dráhy Tábor-Mladá Vožice vypracován byl před válkou a rozpočten na 2 mil. Kč v délce 20 km. Počítáme-li na dnešní poměry, možno říci, že rozpočet zvýší se asi desetkráte, tedy na 20 mil. Příspěvek 30 % garantují zúčastněné okresy a města Tábor a Mladá Vožice a proto žádám pana ministra financí a pana ministra železnic, aby dráha tato byla na r. 1925 zařazena mezi investice a s pracemi téhož roku započato.

Elektrická dráha Tábor-Bechyně budiž co nejdříve sestátněna a jednotný tarif zaveden jako na státních drahách. Je nutně třeba prodloužiti tuto trať z Bechyně do Týna n. Vlt. a započíti se stavbou mostu v Bechyni, který by vyrovnal vzdálenost nádraží od města.

Slavná sněmovno, v závěru mé řeči budiž mi dovoleno poukázati a upozorniti na veliký rozdíl mezi životem venkova a životem měst, který se počíná od sebe děliti a nabývá stále větších rozdílů. Hospodář, který dbá, aby udržel svůj statek pro děti a začíná prodělávat, musí napnouti všecky síly, pracovati a šetřiti v každém směru, aby se zachránil. Toho však není viděti na státních podnicích, které jsou pasivní. Vezměme na příklad dráhy. Loňského roku jsme prodělali 1 1/2 miliardy Kč a letos proděláváme 2 1/2 miliardy Kč, a při tom zaměstnanci a státní správa počínají si tak, jako bychom měli 2 1/2 miliardy čistého zisku. Hazarduje se časem i penězi, a když se ke konci roku nedostává, doplatí se to z práce produktivní, soukromého podnikání. Život na venkově dnes je velmi těžký a rovná se již životu amerického farmáře, který sám se svou rodinou musí vykonati všecky práce, neboť svobodná chasa, která bývala na venkově, utíká do měst za pohodlím, poněvadž tam najde více času na zábavu a zemědělská práce je mu zošklivena.

Nepřičítejte vinu pozemkové reformě, že nastává úbytek mléka pro města. Každý sedlák nemůže míti Švýcary k dojení a krmení dobytka. Dříve měl děvečku a dnes to musí dělati selka sama. Pamatujte, když bude méně práce na venkově, že bude méně produkce, ale také méně posměchu a většího uznání zemědělské práci.

Končím a prosím, aby tyto mé náměty byly vzaty v úvahu při vyřizování rozpočtu, pro který budeme hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Mikuláš.

Posl. Mikuláš: Slavná sněmovno! Již loňského roku při projednávání státního rozpočtu na rok 1924 tlumočil jsem s tohoto místa přání a požadavky drobného venkovského lidu. Poukázal jsem tehdy, jak my zemědělci, organisování ve straně československých socialistů, díváme se na celou řadu otázek, týkajících se našich životních zájmů a celého problému zemědělské výroby, a vytkl jsem chyby a nedostatky naší zemědělské politiky. Mám-li býti dnes upřímným, musím říci, že v kursu naší zemědělské politiky s našeho malozemědělského hlediska se mnoho nezměnilo. Mohl bych při této příležitosti opakovati skoro tytéž výtky a poukázati na tytéž nedostatky, jako roku minulého. A přece právě malozemědělcům, jmenovitě novým nabyvatelům půdy, prováděním pozemkové reformy, kteří se stali změnou půdního vlastnictví u nás novým důležitým činitelem v zemědělské výrobě, měla by býti věnována co největší pozornost. Mluviti stále o nutnosti zvýšení a zlepšení zemědělské produkce a při tom ponechávati malozemědělce bez určité podpory, myslím, že není zdravá a také správná cesta k naší soběstačnosti v zemědělské výrobě. Tato politika ministerstva zemědělství a zemědělských rad, jinými slovy agrární politika, jest důkazem našeho tvrzení, že republikánská strana, soustřeďujíc na jedné straně velkostatkáře, velkonájemce a velké rolníky ve své organisaci, nemůže se přirozeně exponovati pro zájem drobných lidí, tak jak by to bylo zapotřebí, prostě proto, poněvadž dvěma pánům nelze sloužiti. Je proto směšno mluviti o nás socialistech jako o nepřátelích zemědělství a zemědělského lidu, a je dvojnásob směšno a také nepoctivo a neupřímno, chodí-li se po našem venkově s frází, že socialisté jsou proti pozemkové reformě. Myslím, že máme právo říci, že nebýti právě moci a vlivu socialistů v naší republice, že nebylo zákonů o pozemkové reformě a nebylo také parcelace. Idea socialismu to byla, jež stála celá desetiletí před válkou ve službách tužeb a práv chudého zemědělského lidu. Socialističtí myslitelé to byli, kteří, posuzujíce půdní vlastnictví v různých státech, dokazovali neudržitelnost ohromného půdního majetku v rukou jednotlivců na úkor chudých zemědělských rodin, nemajících ani tolik půdy, aby je uživila.

Tak Belgičan Jan Colins (1783-1859) propagoval teorii o znárodnění půdy. Angličan Jindřich George 1879 v knize "Pokrok a chudoba" píše: "Ještě roku 1874 polovina půdy v Anglii a 3/4 půdy ve Skotsku patřila 160 majitelům. Z půdy drobní lidé vyhnáni, aby učinili místo skotu a jelenům."

A dále pokračuje: "Ohromná většina národa nemá žádného práva na otcovskou půdu, leč to, že může choditi po ulicích a jezditi po železnicích. O nich dá se dobře užíti slov jednoho z tribunů lidu římského: Římané - pravil Tiberius Gracchus - vás nazývají pány světa a vy nemáte práva ani na píď své půdy. Divoká zvěř má své skrýše a bojovníci Italie mají jen vodu a povětří." Tolik George.

Socialism v boji za odstranění nadpráví a za lepší společenské zřízení razil v době feudálního panství zemědělskému lidu cestu za jeho právo na půdu a za lepší život.

My malozemědělci, českoslovenští socialisté, jsme si toho vědomi a proto jsme a zůstaneme věrnými jeho stoupenci a strážci.

S tohoto stanoviska díváme se také na ty různé pokusy mezi malozemědělci a domkáři o založení samostatné strany. Domnívám se, že pokusy takové jsou zbytečným mrháním energie a také zbytečným tříštěním národa. Myslím, že národ náš je až příliš rozdělen tím, že máme pět velkých politických stran a několik stran menších. Je opravdu více než nezodpovědným, chtíti počet politických stran u nás ještě rozmnožovati. Až dosud většina takových pokusů setkala se s nezdarem a straničky takto založené po kratším nebo delším životě lépe řečeno živoření - likvidují a spojují se s velkými politickými stranami. Jsem přesvědčen, že všecky nové pokusy v tomto směru budou míti stejný osud a takový osud potká i samostatnou stranu malozemědělců. Je-li příčinou jejího vzniku především nespokojenost s prováděním pozemkové reformy, pak nutno si připomenouti slova presidenta: "Nespokojenost není ještě programem."

Nespokojenost s prováděním pozemkové reformy je mezi drobným venkovským lidem velká. Bylo již mnohokráte na tomto místě konstatováno, ale nutno to zdůrazniti i nyní, protože nezasvěcená veřejnost není o věci správně informována. Kdybychom soudili podle projevů učiněných při jubileu pětiletého trvání Státního pozemkového úřadu - a nezasvěcená veřejnost podle nich soudí - pak bychom měli dojem, že provádění pozemkové reformy u nás je přímo ideální. Ve skutečnosti pochvalují si dílo jen ti, kdož je provádí. V projevu předsedy Státního pozemkového úřadu bylo také tvrzení, že pozemková reforma, jak je prováděna, jest reformou sociální, poněvadž při ní 2/3 zabrané půdy zemědělské dostává se bezzemkům a malozemědělcům, majícím do 5 ha půdy.

Toto tvrzení, které bylo také oznámeno panu presidentovi, bylo v časopisech, a to ve "Večerníku Českého Slova" a "Obraně Venkova" vyvráceno, a bylo dokázáno, že pouze 1/3 zabrané půdy přidělována jest bezzemkům a malozemědělcům do 5 ha. Toto tvrzení nebylo až dosud Státním pozemkovým úřadem vyvráceno (Slyšte!), ač dle mého soudu jde o velmi vážnou věc. Vždyť jest tím dokázáno, že presidium Státního pozemkového úřadu nesprávně informuje veřejnost - ano i presidenta republiky.

Drobní venkovští lidé ve svém celku jsou s prováděním pozemkové reformy nespokojeni, hlavně proto, že se jim dostává půdy málo a zejména velmi často si stěžují na stranický postup při přidělování půdy. Rovněž mnoho zlé krve vyvolává neodůvodněné tvoření a přidělování zbytkových statků a propouštění větších objektů ze záboru. Benevolence, s jakou vychází v přidělování zbytkových statků Státní pozemkový úřad vstříc velkonájemcům dvorů, kteří v době konjunktury za války i po válce úžasně zbohatli, zatím co chudý zemědělský lid žil v bídě a utrpení, dle mého názoru není na místě. Nemůžeme také souhlasiti s tím, aby lidé, jejichž existence není nikterak prováděním pozemkové reformy dotčena, sahali po zbytkových statcích, ať již na úkor drobných zemědělců nebo zaměstnanců velkostatků. Pozemková reforma nesmí býti prostředkem k obohacování jednotlivců. Ti, kdož mají své miliony, nemají práva zneužívati dobrodiní pozemkové reformy. Bohužel, musíme doznati, že se pozemkové reformy u nás zneužívá. Právě byla mi zaslána stížnost domkářů a malozemědělců z říčanského okresu, ve které trpce žalují na provádění pozemkové reformy a poukazují na to, že pro drobný příděl půdy není, zatím co se velké zbytkové statky přidělují p. Danešovi, řediteli banky Slavie, a jeho synům. (Slyšte!) Panu řediteli byl přidělen zbytkový statek Předboř, jednomu synovi dvůr Zděbrady a druhému dvůr Květnice. A kdyby měl p. Daneš 10 synů, snad by mu Státní pozemkový úřad pro každého vynašel zbytkový statek, a to proto, že p. Daneš je význačnou osobností v agrární straně. Pro ředitele bank a jejich rodiny půdy je dost, pro malozemědělce, domkáře a bezzemky nikoliv. Podobných případů je více.

Pan kolega dr. Mazanec ve své řeči dožadoval se výkazu od Státního pozemkového úřadu o tom, komu byly zbytkové statky přiděleny. Mám za to, že požadavek ten je správný. Poslanecká sněmovna má právo věděti, komu se miliardové jmění národa přiděluje. Vyslovuji přání, aby zbytkové statky byly tvořeny jen tam, kde není dostatek uchazečů o půdu, a přidělovány především družstvům zaměstnanců, jednotlivým zaměstnancům a pro směny statků z míst, kde není půdy zabrané.

Je třeba také, aby otázka zajištění zaměstnanců byla sociálně spravedlivě řešena. Ve zprávě rozpočtového výboru o rozpočtu na r. 1925 uvedena je statistika Státního pozemkového úřadu o zaopatření zaměstnanců přídělem půdy, která je velmi zajímavá a poučná.

Podle této zprávy činil průměrný příděl zaměstnanců: u úředníka 73·61 ha, u zřízence 6·78 ha, u deputátníka 1·70 ha, u dělníka 1·11 ha. Tyto cifry mluví, slavná sněmovno, samy. K zajištění existence úředníka a jeho rodiny je třeba přes 70 ha. K zajištění existence deputátníka a jeho rodiny necelé 2 ha. My socialisté přejeme úředníkům velkostatků jejich slušné existenční zajištění. Nemůže nám však býti lhostejným osud právě sociálně nejslabších, zedřených deputátníků a dělníků. Máme právo i povinnost, jménem jich žádati větší příděl a zajištění úvěru.

Problému vnitřní kolonisace měla by býti u nás věnována rovněž větší pozornost. Měl jsem příležitost letošního roku prohlédnouti legionářské kolonie, vybudované péčí ministerstva národní obrany, kanceláří legií a Státním pozemkovým úřadem na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, a to Cifratanii u Čopu, kolonii u Batu, Gernyöpuszty a Slovácké kolonie Leanymezö, Kacsago a Csobanku u Siače. Rád doznám, že jsem byl vykonaným tam dílem mile překvapen. Mám za to, že tímto problémem kolonisačním řešíme v této části republiky velmi šťastně pozemkovou reformu.

Je radostno podívati se na nově vybudované obce a vkusné selské usedlosti kolonistů. Na zanedbané půdě přičinlivá ruka kolonisty za pomoci státu mění pustý kraj a dává mu nový život a nový ráz.

Lze si proto jen přáti, aby na tomto započatém díle jak Státním pozemkovým úřadem, tak i ostatními činiteli ve státě bylo usilovně pokračováno. Litovati finančních obětí k tomuto účelu nebylo by na místě.

Pozemkové reformě na Podkarpatské Rusi nutno zvláště věnovati zvýšenou péči a pozornost. Volby na Podkarpatské Rusi nikdy by byly nedopadly tak žalostně pro republiku, kdybychom tamnímu lidu dali včas půdu. (Tak jest!) Z podkarpatsko-ruského lidu ve volbách nemluvil komunismus, nýbrž bída a nespokojenost s tamním režimem. Pokud se týče půdy lesní, nestačí naprosto to, co bylo provedeno. V tom směru je třeba postupovati rozhodně rychleji. Je zejména nutno, aby stát okamžitě převzal lesy pohraniční a právě tak lesy ve vnitrozemí.

Nové státní lesní správy musí však lépe si počínati nežli dosud. Přijdete-li nyní na český jih, kde stát převzal lesy a rybníky, a mluvíte-li s tamními drobnými lidmi, poznáte, že lesní správy postupují tak netakticky, že to opravdu působí dojmem, jakoby se zúmyslně chtěla vyvolati nelibost ke státní správě vůbec.

Činím na to pozorna zvláště pana ministra zemědělství. Tak bylo na př. první starostí státních lesních správ na českém jihu, zakázati lidem vstup do lesů a tento povolován je pouze za určitý poplatek. (Slyšte!) Chce-li chudá babka povolení ke sbírání suchého klestí, jest na ní požadován poplatek 70 Kč. Kdyby je měla, tak si dříví koupí. Jsou však i stížnosti na to, že se lidem nechce ani prodati palivové dříví za hotové. Připouštím, že lesní správy nejednají nezákonně. Lesní zákon z r. 1852 má ustanovení, jichž prováděním přijde se k takovýmto absurdnostem. Je proto již na čase, aby ministerstvo zemědělství připravilo návrh nového lesního zákona. Ale i při platnosti nynějšího zákona možno se vyvarovati nepříjemným srážkám s lidem. Vždyť dříve platil tentýž zákon a vstup do lesů byl volný.

Nutno chápati, že určitý druh sociální péče koná se i tím, když chudí lidé mohou si nasbírati klestí, hub, jahod i jiných plodů lesních, aniž by les tím byl poškozován. Jinde opět dostávají se státní lesní správy do sporů pro honitbu s celými vesnicemi, jako je Újezd u Vodňan, Střep a jiné. Myslím, že není právě nejdůležitější starostí lesní správy, i když hospodaření v lesích děje se podle zásad obchodních, nebo právě proto, houževnatě usilovati o samostatnou honitbu a tím si znepřáteliti celé vesnice. Že situace je vážná, o tom svědčí zejména také to, že okresní správní komise v Netolicích podala řadu stížností ministerstvu zemědělství. Otázka přídělu půdy ze státních statků ve vnitrozemí je také pro nás velice důležitou. Pan kol. Marcha ve své řeči zmínil se o této otázce a konstatoval, že prý v této věci jsou mezi lidem - tedy národem - a vůdci politických stran rozpory. Lid prý žádá, aby si stát vzal latifundie v pohraničí a aby půda ze státních statků ve vnitrozemí byla přidělena lidem. Vůdcové politických stran stojí prý proti tomu. Myslím, že pan kol. Marcha se měl konkrétněji vysloviti a že měl přímo označiti vůdce těch stran, kteří brání tomu, co je přáním národa. Nemusím zvláště zdůrazňovati, že stanovisko naší strany v této věci je na straně lidu. My jsme také v tomto směru učinili příslušné kroky, žádali jsme, aby byla provedena pozemkové reforma na státním statku Chlumci u Třeboně, ve Smiřicích, na Konopišti a jinde. Kdo však tomu brání, je ministerstvo zemědělství. Ovšem tam, kde je zvláště interesována agrární strana, ministerstvo zemědělství se dovede se Státním pozemkovým úřadem velmi rychle dohodnouti. Uvádím jako doklad svého tvrzení státní statek Kácov, kde se právě pozemková reforma provádí. Jsem proto toho názoru, že pan kol. Marcha místo svalování viny na vůdce politických stran měl se raději obrátiti na své přátele v ministerstvu zemědělství a ve Státním pozemkovém úřadě. Stížností do provádění pozemkové reformy je více než dosti. Přichází s nimi i strana, která má ve státním úřadě rozhodující vliv. Je proto řádná reorganisace Státního pozemkového úřadu nanejvýše nutna. Zdůrazňuji, řádná reorganisace úřadu. To, co se oznamuje jako zamýšlená reorganisace, touto není.

Slavná sněmovno! Budiž mně dovoleno při této příležitosti zmínit se také o některých otázkách legislativního rázu. Pozorujeme-li vývoj života našeho státu, shledáme, že nikde nejsou kladeny demokracii takové překážky, jako právě v zákonodárství zemědělském. Od převratu marně voláme po demokratisaci zemědělských rad. Teprve v poslední době oznámil pan ministr zemědělství, že je připravena osnova zákona o zemědělských společenstvech a zemědělských komorách a že bude předložena k ústavnímu projednání. Vítáme tento nový zákon, který má odstraniti výsady a nadpráví v zemědělství z dob feudální moci. Očekáváme ovšem, že bude opravdu demokratický. Totéž očekáváme i od ohlašovaného zákona honebního a zákona o zemědělském pojištění. Připomínám to proto, poněvadž ministerstvem zemědělství vypracovaný zákon o lidových školách hospodářských demokratickým není. Myslíme-li to se vzděláním zemědělského dorostu vážně a upřímně, pak ovšem dlužno říci, že navrhovaná osnova nemůže plniti tohoto úkolu. Podle této osnovy lidová škola hospodářská může býti zřízena jen tam, kde se pro ni vysloví místní činitelé, čili jinými slovy, zřízení její je odvislé od libovůle místních činitelů.

Ministerstvo zemědělství má sice právo dávati instrukce a nařízení pro tyto školy, ale věcný náklad a částečně i osobní je vložen na bedra naší samosprávy. Proto ohlašované zřízení 150 lidových škol hospodářských je vpravdě danajským darem pro náš venkov. O demokratickém duchu této osnovy svědčí nejlépe fakt, že z návštěvy vyloučena je čeleď, která především by většího vzdělání potřebovala.

Článek II této osnovy zmiňuje se o tom, že pro tuto část zemědělské mládeže mohou býti zřizovány zvláštní kursy, ale to nás nikterak neuspokojuje. My při projednávání tohoto zákona budeme trvati na tom, aby i zemědělské čeledi dána byla možnost návštěvy těchto škol. Žádáme dále, aby hospodářské školy lidové byly postaveny na tutéž základnu, pokud se zřízení a návštěvy týče, jako pokračovací školy živnostenské.

Uznáváme-li nutnost zvýšení a zlepšení zemědělské výroby, pak si musíme uvědomiti, že tohoto cíle nedosáhneme jen subvenční politikou (Výborně!), nýbrž především na základě co možná největšího rozšíření odborného vzdělání zemědělského lidu. Má-li tohoto cíle býti u nás dosaženo, pak nemůžeme zřizování a vydržování těchto škol ponechati místním činitelům. To musí býti úkolem státu. Ale nejenom to. Tyto školy jsou a budou v úzké spojitosti se školami obecnými nebo občanskými a jejich učitelstvem. Je proto oprávněný požadavek, aby tyto školy podřízeny byly správě ministerstva školství a nár. osvěty. Takto vybudované a řádně vybavené lidové školy hospodářské mohou pak plniti svoje poslání. Od odborně vzdělaného zemědělce budeme moci očekávati využití všech vymožeností doby, umělých hnojiv, meliorací, používání šlechtěných semen a sádí, účelný chov všeho hospodářského zvířectva, ničení škůdců, družstevnictví atd., směřující ve své podstatě ke zlepšení a zvýšení zemědělské výroby. (Výborně!)

Je nutno, abych řekl také několik slov k otázce daní. Mluví se o tom, že bude co nejdříve provedena reforma daňového systému. Návrh zákona je prý již připraven. Stalo se tak v úplné tajnosti, ač důležitost tohoto problému by vyžadovala předem aspoň odbornou diskusi.

Zákon o mimořádných úlevách při placení přímých daní z 8. října 1924, čís. 238, bude-li správně prováděn, bude znamenati značné ulehčení poplatnictvu. Je jen potřebí, aby k zákonu bylo vydáno prováděcí nařízení. Přál bych si, aby provádění úlev nebylo příliš komplikováno. O jejich povolení nechť rozhodují berní správy a pouze o odvolání zemské finanční ředitelství.

Stejnou úpravu bude nutno provésti s prováděcím nařízením k novele zákona ze dne 21. prosince 1923, čís. 6, o dávce z majetku a přírůstku na majetku - vládní nařízení z 29. února 1924, čís. 50. O vrácení přeplatků dávky z majetku a přírůstku na majetku rozhoduje zemské finanční ředitelství. Při ohromném množství žádostí vázne jich vyřízení, čímž jsou dotčeni nejpotřebnější a nejchudší poplatníci, jako domkáři a malozemědělci. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Daň z masa při nutných porážkách bude také třeba upraviti. Až dosud jsou od daně z masa osvobozeny pouze nutné porážky, provedené z úředního nařízení. Je však celá řada jiných nutných porážek - zlámání nohy, hřebík atd. - při nichž jest drobný chovatel také citelně poškozen, ale daň z masa musí zaplatiti.

Za naléhavou považuji též úpravu obecní dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí. Celá řada obcí, ač se jedná o příjem obecní pokladny, vyslovila se pro zmírnění této dávky.

Považuji na konec za nutné, zmíniti se také několika slovy o rozšíření motorových vozidel u nás. Nikdo z nás nebude se jistě v dnešní době stavěti proti rozšíření moderního vozidla, jako je auto. Bylo by to jistě nezdravé, kdyby veřejnost měla se dívati na auto jako na luxus. I u nás musí platiti zásada, že nejdražší je choditi pěšky. Nesmíme však zavírati oči nad neblahými účinky automobilového provozu, zejména v obcích, ležících při hlavních silničních tratích, jmenovitě u velkých měst. Bydliti v letní době u takovéto silnice je trestem. Ohromné spousty prachu znečišťují lidská obydlí a otravují nejen lidi, ale i rostlinstvo. Účelnou úpravou silnic v obcích s větší frekvencí dalo by se tomuto zlu odpomoci. Poněvadž vláda chystá právě nový silniční zákon, prosím, aby i na tyto velmi důležité věci bylo pamatováno.

Konče, považuji za svou povinnost vysloviti jménem drobného zemědělského lidu přání, aby i sociální pojištění osob samostatně výdělečně činných bylo co nejdříve uzákoněno, což jest i v zájmu realisace zákona o pojištění zaměstnanců.

V očekávání, že politika státu půjde cestou demokracie, sociálního a kulturního pokroku, budeme pro rozpočet na rok 1925 hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Tausik.

Posl. Tausik: Slavná sněmovno! Prohlásili jsme již nesčetněkráte, že tento parlamentarismus jest jen rafinovaným zastřením diktatury korupční buržoasie a jejich pomahačů v Československu. Prokázali to svými řečmi v generální debatě soudruzi Bubník a Burian. Ujímám-li se slova v debatě speciální, činím tak proto, abych snesl nové doklady toho, že demokracie a kultura, o nichž tolik mluvíte, nejsou ničím jiným, než vyloženým podvodem vychytralých bankovních loupežníků, kapitalistických vysavačů a jejich sociálně patriotických pomahačů. Celé jednání o rozpočtu není ničím jiným, než vyloženou komedií.

Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám pana poslance, aby se mírnil.

Posl. Tausik (pokračuje): Suché cifry rozpočtu ukazují, že koaliční vláda zatížila obyvatelstvo daněmi tak, že na každého obyvatele této země připadá podle statistiky 12-17 Kč daní. Při tom každý příslušník státu žije v blahém vědomí, že státní dluh obnáší již dnes téměř 30 miliard Kč, při čemž další zatížení dluhy reparačními a poplatky za osvobození vůbec ještě není přesnou hranicí určeno a veřejnosti známo. Bylo by nesmyslem, kdyby kdokoliv z občanstva myslil, že sněmovna může na rozpočtu něco změniti a na příklad daně, jež "pětka" a vláda v tajných svých poradách určili, zmenšiti a že by bylo možno zde kritikou a návrhy prosaditi nějaké položky, lidu prospěšné. Celá tato debata je pouhým divadlem, a je předem jisto, že Švehlou dresírovaná koalice . . . .

Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana poslance k pořádku.

Posl. Tausik (pokračuje): . . . . bez jakékoliv změny schválí, co "pětka" počátkem listopadu předložila. Celá řada koaličních poslanců se také ani nenamáhala příliš mnoho o rozpočtu mluviti. Řada poslanců od Hudce přes Dubického, Marchu, Moudrého, Dérera a Meissnera pronesla řeči (Veselost.), jež nevěnovali kritice rozpočtu, nýbrž hlavně štvanicím proti straně komunistické. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Činili tak proto, aby odvrátili pozornost drobného lidu od úkladů a plánů reakcionářské společnosti kapitalistických loupežníků, jejichž zájmy otrocky zastupují. Stejně jako proti naší straně bylo zde hrubě štváno proti sovětskému Rusku. Koaliční poslanci lstivým způsobem, hodným kapitalistických stvůr, napadali proletářskou říši, obývanou 150 miliony obyvatel. Útočením na Rusko a na nás snaží se na rozkaz firmy Švehla a spol. odvrátiti pozornost od příprav k zavedení fašistických metod proti pracující třídě v Československu. Já ve své řeči chci uvésti zejména doklady toho, že československý vládní systém soustavně provádí i podporuje metody fašismu a agentského provokatérství, zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Začnu konkrétním případem, t. zv. velezrádnou aférou, jež byla vládními orgány zorganisována minulý týden v Bratislavě. Tento případ bratislavský dodal látku k ohromnému štvaní pražským koaličním listům, zejména orgánu ministerského předsedy Švehly "Večeru". Dnes už koaliční listy o věci začínají psáti s určitou tlumeností, ale právě proto jest nutno před celou veřejností odhaliti provokační čin, jenž v Bratislavě byl za účelem umožnění persekuce naší strany zorganisován.

Stalo se toto: Minulé pondělí dopoledne vtrhla do sekretariátu naší strany v Bratislavě tajná policie počtem 8 mužů. Zároveň obsadili ozbrojení policisté všechny vchody, aby nikdo nemohl vejíti, ani vyjíti. Celý sekretariát byl obrácen vzhůru nohama, při čemž bylo zabaveno několik tiskopisů. Policie zatkla soudruhy Balaštiáka, Seidlera, Seidlerovou, Čermáka, Petenuyho a Mayora. Soudruzi Seidler, Seidlerová a Mayor byli ještě téhož dne propuštěni. Zato byl druhého dne zatčen soudruh Mlinarik. Celá tato událost je přímo školním příkladem provokace. Do našeho sekretariátu přišel v Bratislavě v pondělí ráno před příchodem tam zaměstnaného personálu neznámý člověk. Tento člověk, aniž to zpozoroval sluha, který právě v sekretariátě zametal, zanechal tam mezi jinými papíry balíček letáků pro vojáky. O něco později, když soudruzi, zaměstnaní v sekretariátě, byli již přítomni, přišel do sekretariátu jistý Gartensaum. Tento přijel před několika týdny z Maďarska do Bratislavy a vydával se za pronásledovaného komunistu, takže se vetřel do důvěry některých soudruhů. Tento Gartensaum sám upozornil na balík letáků, a nabídl se ihned, že půjde letáky rozdávati. Nikdo ze soudruhů nevěnoval tomu pozornosti, protože nikdo balík, ani letáky neprohlížel a nevěděl, jak se do sekretariátu dostaly. (Veselost. Různé výkřiky.) Zatím Gartensaum tajně zmizel a netrvalo ani půl hodiny a do sekretariátu vnikla policie. Nelze pochybovati, že se tak stalo na udání dotyčného Gartensauma, kterého oddělení tajné policie v Bratislavě donutilo, aby pro ni konal špiclovské služby, jinak že bude vypovězen do Maďarska. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Při této příležitosti nezastíráme, že šíření našich ideí mezi vojáky považujeme za své právo a za svou povinnost a že žádná provokace, žádná persekuce nás od tohoto stanoviska zásadního neodvrátí.

Další případ, o němž jsem nucen s této tribuny mluviti, je krvavý případ trenčínský. Náš klub podal dne 25. září t. r. interpelaci vládě o poměrech v trenčínské továrně firmy Tiberghien, ve které žádal nápravu tamních pracovních a mzdových poměrů dělnictva a varoval výslovně vládu před pobouřením, jež v dělnictvu poměry v podniku vyvolávají. Vláda přes toto důrazné upozornění neučinila okamžitých opatření na ochranu dělnictva. Naopak. Úřady přímo podporovaly podnikatele při nových provokacích dělnictva, takže došlo ke stávce, ve které československé četnictvo použilo opětně proti dělnictvu střelné zbraně, dělníka Drgu zavraždilo a řadu jiných poranilo.

O tomto novém krvavém zasažení státní moci do hospodářského boje dělnictva ve prospěch podnikatele, podala komunistická poslanecká frakce 14. října novou obšírnou naléhavou interpelaci. V první schůzi podzimního zasedání sněmovny z 30. října byla tato interpelace rozdána. Zároveň s ní byla rozdána docela kratičká interpelace všech koaličních stran, obsahující pouze 3 řádky, ve které se vládní koaliční strany ptají své vlády, kterou přece samy tvoří, jak došlo k událostem v Trenčíně a jaká opatření hodlá vláda učiniti, aby takové politování hodné zjevy se neopakovaly. Tato interpelace byla podána teprve 30. října, ale ještě téhož dne byla vytištěna a ihned rozdána. Ihned 31. října byla pak rozdána ve sněmovně odpověď vlády. Nikoliv však odpověď na obšírnou naléhavou interpelaci poslanců komunistických, kteří protestovali proti vraždění dělnictva, volali vládu k odpovědnosti, žádali potrestání vinníků, odstranění živnostenského inspektora v Trenčíně Boška, poskytnutí náhrady postiženým a zavedení zákonných poměrů pracovních u firmy Tiberghien, ani na první interpelaci našich poslanců z 25. září téhož roku, kterou byl vyzván ministr sociální péče o zjednání nápravy v tomto podniku, nýbrž na interpelaci koaličních stran. Vláda ve své odpovědi ovšem svádí všechnu vinu na dělnictvo. Nechtělo prý pracovati přes čas, takže prý firma musila stornovati objednávky a propustiti 280 dělníků. Stávkující prý způsobili hned první den výtržnosti, vytloukali okna, porušili elektrické vedení, ohrožovali pracující dělníky samozřejmě se tím rozumějí stávkokazové a vyvolali prý sami srážku s četnictvem, které prý užilo zbraně jenom k sebeobraně jako obyčejně. V odpovědi vlády lže pan Švehla . . .

Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana poslance pro tento výrok k pořádku.

Posl. Tausik (pokračuje): V odpovědi vlády lže pan Švehla . . . .

Místopředseda Buříval (zvoní): Volám pana řečníka opětovně pro tento výrok k pořádku.

Posl. Tausik (pokračuje): . . . když praví: "Rovněž není pravda, že četnictvo použilo jiných, než předepsaných nábojů, což mimo jiné pitevní nález potvrdil." Oproti tomu prostě konstatuji: Znaleckým posudkem je prokázáno, že roztrhané kusy plášťů a střepiny, které byly lékaři při operacích vyňaty raněným z těla, pocházejí ze střel, známých pode jménem "dum-dum". Dávám je jako doklad panu předsedovi. (Děje se.) Kromě toho mohu uvésti ještě další důkaz bestiality poštvaných, zpitých četníků a policistů, kteří ovšem jednali na přímý rozkaz nadřízených úřadů. Jeden mladý učeň, jehož jméno oznámíme, byl četníky po zatčení tak zbit, že v nemocnici 11. téhož měsíce za strašných okolností zešílel. To jsou krvavé květy humanity a demokracie v Československé republice. Rozumí se, že jako vždycky hlavní odpovědnost za trenčínské zločiny nesou vládní socialisté, kteří sedí ve vládě s fašistickou buržoasní bandou a nejen proti takovému řádění nic nečiní, nýbrž přímo je vyvolávají a podporují. V odpovědi vlády není dále ani slova o tom, že podnikatel porušoval zákon o osmihodinné době pracovní, zákonná ustanovení o práci žen a dětí, předpisy bezpečnostní a zdravotní, že dělnictvo okrádal srážkami z mezd, takže po celotýdenní práci dělníci někdy nedostali ani haléře, že nevyhověl ani tak malému požadavku dělníků, aby hodiny přes čas byly honorovány 2 Kč, a že ho v tom ve všem podporoval neschopný živnostenský inspektor Bošek. V odpovědi vlády není dále ani slova o tom, že páteři štvali s kazatelen proti stávkujícímu dělnictvu a najímali stávkokaze, že úředník závodu ozbrojil stávkokaze revolvery, jimiž byli ohrožováni stávkující, že bylo proti stávkujícímu dělnictvu štváno v tisku i v městské radě, že četníci tloukli stávkové hlídky, že četníci téhož dne, kdy došlo ku srážce, byli zpiti kořalkou, že okresní služný v Trenčíně mířil na bezbranného zatčeného důvěrníka dělnictva revolverem, aby ho mohl četník bíti ve tvář. Zkrátka podle odpovědi vlády jsou vinni dělníci hájící svůj holý život, nikoliv zaměstnavatel, který je dřel, a veřejné orgány, které mu v tom nejhroznějším terorem pomáhaly. Koalice a vláda sehrály zase jednou komedii stejně průhlednou jako cynickou. Interpelací koaličních stran mělo býti jejich vlastní vládě pomoženo, aby se rychle a snadno vyhnula odpovědnosti za nové krveprolití na Slovensku a aby vinu svedla ze zaměstnavatelů a veřejných orgánů na četníky. Proto odpověděla na nastrojenou, stručnou, v poslední chvíli podanou interpelaci koaličních stran, a nikoliv na příslušnou interpelaci komunistickou, podanou už 14 dní před touto druhou interpelací, pouze formální a vládou inspirovanou.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP