Středa 26. listopadu 1924

Začátek schůze v 10 hod. 25 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

193 poslanci podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 306. schůzi poslanecké sněmovny.

Nemocí omluvil se na dnešní schůzi posl. Fr. Navrátil.

Došly některé spisy, dotazy, odpovědi atd. Žádám jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotaz posl. Matznera min. železnic o nenáležitém chování průvodčího Noska.

Odpovědi:

min. sociální péče na dotaz posl. Patzela o novelisaci zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921, č. 330,

vlády na dotaz posl. dr. Lodgmana o hospodářské usedlosti č. 11 ve Velebudicích u Mostu, patřící oseckému klášteru,

min. vnitra na dotaz posl. Patzela o jednání okresní politické správy v Mor. Krumlově,

min. nár. obrany:

na dotaz posl. inž. Junga o zvláštním případu povolání k vojenské službě a

na dotaz posl. Patzela o cvičeních ve zbrani záložníků vycvičených v tělocvičných spolcích.

Předseda: Přejdeme k pořadu schůze.

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925 (tisk 4930).

Budeme pokračovati v rozpravě podrobné o čtvrté, hospodářské skupině rozpočtu.

Dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je p. posl. David.

Posl. David: Velectěné dámy a pánové! Pan zpravodaj rozpočtového výboru podrobil spravedlivé kritice neoprávněné stesky Němců o rdoušení německého školství v našem státě a sdělil pak, že počet menšinových škol koncem r. 1923-1924 činil 816, z nichž bylo 796 českých, 19 německých a 1 polská. V r. 1924 přibylo 85 menšinových škol českých obecných a 11 občanských.

Dovolte mně, velectěné dámy a pánové, říci několik slov o menšinových školách a o t. zv. menšinovém zákoně školském a tlumočiti zároveň stanovisko našich hraničářů a menšinových učitelů k tomuto zákonu.

Dnešní zřizování a spravování menšinových škol stojí republiku miliony a bude státi miliardy zbytečně.

Jak vypadá provádění menšinového zákona školského v praxi?

V Ervěnicích měla obec přichystané peníze na stavbu nutné české školy a chtěla už stavěti. Objevil se zákon, že českou školu vystaví stát; Němci byli ovšem rádi a vystavěli si za ty peníze nádhernou školu německou.

V Komořanech postavila se nákladem státu nedávno budova české obecné a občanské školy, na kterou čeští zástupci v obecním zastupitelstvu vymohli, že obec - bohaté německé doly v ní - byla ochotna přispěti milionem korun. Ale zákon toho nedovoluje. Obec a závody peněz ušetřily a republika platila.

V Liberci, Duchcově a Mostě, kteréžto obce téměř 30 let vydržovaly české školy, dostávají od r. 1921 z týchž místností školních od státu nájemného mnoho tisíc ročně. Čechové na německé místní školy musí platit, Němci však na české nikoliv. Za ně platí republika podle ukvapeného, nedomyšleného zákona menšinového.

Ve smíšeném území jsou obce, jako Levice u Duchcova, Kopisty u Mostu a jiné, jichž školy nečítají se za menšinové; v Záluží a Jiřetíně na Mostecku obecné školy nejsou menšinové, občanské však jsou státní menšinové.

Nejvýš nepraktické je, že ministerstvo spravuje přímo obecné školy, ležící při hranicích republiky. Rozumí se, že takovýmto způsobem se státní administrativa jen zdražuje. Zajisté místní školní rada, která je v obci, a okresní školní výbor, který je nedaleko, snáze a lépe školy spravují.

Zákon je nepodařený, nedomyšlený a drahý republice.

A přece je pomoc snadná: Nechati prostě školství, jak bylo. Je-li třeba menšinové školy, stačí zákon dřívější, který nebyl špatný, ale špatně byl prováděn, šlo-li o menšinovou školu českou. Vyšetřovalo se tak dlouho, Němci protestovali, až se škola - nezřídila.

Ale nejsme už v Rakousku, jsme ve svém vlastním státě a jedině na státních úřadech záleží, aby zákony byly obcemi dodržovány.

Jedině správné a spravedlivé by bylo: Stát připlatí plus, které má obec, stavějíc a vydržujíc dvě školy - českou a německou. Obce by také při tom stavěly levněji než nyní stát.

Mnohé české školy na Mostecku, Duchcovsku, Teplicku a vůbec ve smíšeném území podléhají německým okresním školním výborům.

I tu je pomoc: Je-li v okresu dosti škol téhož jazyka vyučovacího - jako českých v okresu ústeckém, teplickém, duchcovském, mosteckém a j. - ať se zřídí pro ně zvláštní okresní školní výbor, a je-li v okresu škol málo, nechť se přidělí nejbližšímu okr. výboru školnímu téhož jazyka.

Nejen po stránce hmotné, ale i mravní je pochybené vydržovati české školy národní ve zemích jsme zajisté doma a ne v cizině. Vydržuje-li republika českou školu v Sofii v Bulharsku nákladem svým, budiž; ale v českých zemích jsme zajisté doma a ne v cizině. Vypadá to tak, jako bychom uznávali tím opravdu samostatné uzavřené německé území, jakobychom uznávali "Sudetendeutschland".

Slavná sněmovno! Je pravdou, že v šestém roce trvání Československé republiky byl vydán výnos o beztrestném užívání názvu "Sudetendeutschland", ale výnos tento odsoudila jednomyslně a rozhořčeně celá česká veřejnost jako bezpříkladný byrokratický útok proti samé ústavní jednotnosti našeho státu. Nesmyslnost jeho prokázali sami rozvážnější Němci, poukazujíce na nevyzpytatelnost a bezhlavost naší byrokracie, která s jedné strany jim přísně zakazuje název "Deutschböhmen" a s druhé strany je nutí, aby část republiky, jimi po většině obydlenou, vydávali za součást Německa. Nepřekvapilo proto nikoho, že pan ministr vnitra se tohoto klasického díla jeho podřízených úředníků s poukazem na svou nepřítomnost v úřadě v době jeho vydání zřekl a odpovědnost zaň ponechal jeho tvůrcům.

Po tomto briskním odmítnutí a odvolání výnosu samým p. ministrem vnitra, jež přijala celá česká veřejnost s velikým povděkem, očekávali jsme všichni právem, že pan ministr vnitra se na této cestě nezastaví a ze svého jednání vyvodí patřičné důsledky. Prohlásil-li pan ministr vnitra, že s výnosem nemá nic společného, že výnos vydán byl bez jeho vědomí a souhlasu a v jeho nepřítomnosti, jest zjevno, že zde jde o zneužití úředního postavení podřízených mu úředních orgánů a bylo proto povinností pana ministra, aby celou záležitost přísně vyšetřil a vinníka potrestal. V zájmu řádné administrativy nelze přece trpěti, aby byl úřad za zády ministra svými úředníky takovýmto způsobem kompromitován, celá česká veřejnost vyzývavě provokována a iredentistické hnutí protistátní dokonce se strany úřední podporováno. (Výborně!)

V očekávání toho podali jsme s kolegou dr. Patejdlem dotaz na pana ministra vnitra a žádali jsme za sdělení, kdo tedy je původcem výnosu, zda bylo proti němu dle služebních předpisů zakročeno a zda byl již s místa, pro které se ukázal naprosto nezpůsobilým, odstraněn. Pan ministr na náš dotaz - ačkoliv uplynuly již tři měsíce od jeho podání - neuznal dosud za hodno odpověděti. (Slyšte!)

Původce výnosu - odborový rada Rotter sedí dosud patrně na výsměch celé akce, jež byla nejen se strany veřejnosti, ale i z kruhů poslaneckých podniknuta, na svém zodpovědném místě.

Výtku určité části české žurnalistiky, že vydáváme úředníka morálnímu lynchování za úřední akt, pro nějž nemáme odvahu interpelovati zodpovědného člena vlády, odmítám a ptám se, kdo tedy má býti v konkrétním případě zodpovědným. Někdo přece musí nésti za to zodpovědnost. Ministr odvolal se na svou nepřítomnost a svou zodpovědnost odmítl, úředník nesmí býti činěn osobně naproti veřejnosti zodpovědným, tak kdo nese vlastně zodpovědnost za tento výnos? Nebo má tak dalekosáhlá věc zůstati vůbec bez jakékoliv zodpovědnosti? To bychom dospěli brzo k pěkným koncům v našem státě!

Ale odborový rada Rotter nehodí se pro svěřené mu místo přednosty t. zv. politické a státní policie ještě z jiných důvodů a musíme se jen diviti odvaze oněch lidí, kteří přes to, že celou minulost jeho znali, troufali si ho dosaditi na toto místo a ještě v šestém roce republiky ho přes všechno toto na místě význačném v ministerstvu vnitra drží. (Tak jest!)

Je všeobecně známo, s jakou přemírou úřední horlivosti, jež přesahovala daleko jeho služební povinnost, prováděl odborový rada Rotter, přidělený za války státně policejnímu oddělení pražského místodržitelství, persekuci všeho českého. Mimo úřední hodiny vedl zvláštní seznamy t. zv. českých provinilců a je stále doplňoval a opravoval. (Slyšte!) Při tom měl zvláště spadeno na účastníky našeho zahraničního odboje. Ovoce této horlivosti odb. rady Rottera odnášely pak četné oběti v rakouských kriminálech a internačních táborech, pociťovali zde žijící příslušníci rodin našich legionářů v zabavování jejich jmění a nebyla jich ušetřena ani těžce zkoušená rodina našeho pana presidenta. (Slyšte!)

Tak vypadala činnost odb. rady Rottera za Rakouska. Přes to dostal se hned po převratu do politického a státně bezpečnostního oddělení min. vnitra a přes čtyři léta už je jeho přednostou. I zde brzy na sebe upozornil. Je ještě v dobré paměti, že před časem založil seznamy některých poslanců a vedl je v evidenci mezi osobami podezřelými a mezi státními zločinci. (Slyšte!) Nebýt tehdy našeho zakročení, snad by nás byl dal šmahem všechny pod policejní dozor; přísahat nemohu, že se přece tak nestalo.

Odborový rada Rotter chce se však dle všeho státi pověstným. S poukazem na úřední tajemství vydal nedávno nový výnos, kterým nařídil přísné pátrání po onom úředníku, který na vydání výnosu o užívání "Sudetendeutschland" upozornil. Vážíme si úředního tajemství a oceňujeme jeho význam pro řádnou administrativu státní, ale je možno dovolávati se úředního tajemství ke krytí činnosti, jež mohla míti v zápětí nedozírné následky ke škodě samého státu, a to jen k vůli tomu, aby se skryla neschopnost nebo nezpůsobilost, ne-li přímo trestuhodnost toho kterého úředníka? (Výkřiky posl. Sladkého.) Tak se může státi, že odb. rada Rotter vydá ještě jednou za nepřítomnosti ministra tajný ferman, aby ihned byli zatčeni všichni vůdcové zahraničního odboje proti Rakousku a celý první národní výbor v republice. Vyloučeno to jen tak není. Nebo může-li dnes beztrestně prohlašovati z moci svého úřadu smíšené území za součást Německa, kdož ví, čeho dočkáme se od něho zítra. Není-li tedy úředníkem neschopným, pak je blázen, ale na žádný pád nepatří na místo, které ještě stále zastává. (Výborně!)

Pokud odborový rada Rotter provinil se proti svým služebním povinnostem vydáním výnosu o "Sudetendeutschland", ukáže zajisté vyšetřování, které p. ministr, jak mám za to, nebude si v zájmu úřadu i v zájmu svém přece troufati potlačiti. Ale opakuji znovu, že po tom všem, co bylo, nesmí odborový rada Rotter zůstati nadále na dosavadním zodpovědném místě (Výborně!), na které se nehodí ani svou minulostí, tím méně pak nedostatkem politického rozhledu a taktu. A já prohlašuji, že my nedopustíme, aby věc tato byla prostě ututlána, jako celá řada jiných, ať již je to někomu milé nebo ne.

Případ, o který jde, znovu nám dokazuje, jak důležitým bylo dáti zvláštní komisí přezkoumati minulost úředníků, převzatých od Rakouska, zejména v tom směru, zda nedělali mnohdy více, než bylo jich služební a úřední povinností. A my si vyhražujeme návrh na dosazení této komise podle okolností obnoviti po případě i pro tento jednotlivý případ. (Výborně!)

Řádní a spolehliví úředníci a státní zaměstnanci, jak už zde bylo řečeno p. kolegou dr. Patejdlem, nemají příčiny se komise té báti.

A já rád konstatuji, že vedle těchto jednotlivců druhu Rotterova máme u nás velikou část úředníků a státních zaměstnanců, kteří za těžkých hospodářských poměrů, mnohdy hladovi, konají vzorně svou povinnost a mají na zřeteli jen dobro republiky.

Byl jsem nedávno na Podkarpatské Rusi a poznal jsem, v jak těžkých poměrech tamější státní zaměstnanci žijí a s jakou láskou pracují. Často se u nás mluví o vlastenectví. Jestliže někdo opravdu koná svou vlasteneckou povinnost a pracuje pro republiku, pak na prvním místě jsou to naši státní zaměstnanci na Podk. Rusi, jsou to finančníci, četníci, úředníci a ostatní státní zaměstnanci v Užhorodě, Hustu, Mukačevě, Beregsázu, Sevljuši, Jasině a j. místech. A já, jako poslanec legionářský, jsem hrdým, že mezi nimi jest značné procento legionářů.

Vzdáleni domova, mnozí mají rodiny v historických zemích, vzdáleni kulturních středisek, bydlí většinou tito státní zaměstnanci v nezdravých a nedostatečných bytech a pociťují na prvním místě následky stále stoupající drahoty. Viděl jsem některé byty státních zaměstnanců a vojenských gážistů a zhrozil jsem se jich, viděl jsem ubytování našich vojáků a finančních dozorců v Jasině, a věřte, zastyděl jsem se, že ti, kteří jsou v tomto kraji jedinými šiřiteli státní ideje, bydlí mnohdy hůře nežli zvířata. Ceny bytů jsou vysoké; tak jeden pokoj s kuchyní bez zařízení stojí 150 až 250 Kč měsíčně. Byt o dvou pokojích až 400 Kč měsíčně. Ceny pokojů pro svobodné bez osvětlení, topiva a obsluhy stojí 150 až 250 Kč měsíčně.

Bytové krisi na Podkarpatské Rusi musí býti věnována plná pozornost a povolaní činitelé musí učiniti vše, aby tamější státní zaměstnanci mohli lidsky žíti a lidsky bydliti.

Není spravedlivým, že t. zv. podkarpatoruská výhoda se přiznává státním zaměstnancům jen v některých resortech. V zájmu spokojenosti státních zaměstnanců je nutno, aby její provedení bylo upraveno dle usnesení ministerské rady ze dne 20. prosince 1920 stejnoměrně u všech resortů státní správy.

Státní zaměstnanci na Podk. Rusi ve svých projevech zdůrazňují také požadavek volné jízdy na dovolenou do svých domovů a návrat do historických zemí po určité služební době. Požadavky ty nejsou takového rázu, aby o nich nemohlo býti jednáno. Bylo by jen spravedlivým, aby se jim umožnila dovolená v rodném kraji bezplatnou jízdou a aby byli překládáni po určité době do historických zemí. Kdo si v Podkarpatské Rusi odsloužil určitou řadu let, ten zaslouží, aby byl přeložen na místo výhodnější.

O nutnosti řešení státně zaměstnaneckých otázek bylo zde promluveno řadou pánů kolegů; pan kol. dr. Patejdl zdůraznil zde požadavky legionářů-státních zaměstnanců a zemědělců a ukázal, že jak při parcelaci, tak při zadávání zbytkových statků jest s legionáři-zemědělci v mnohých případech jednáno macešsky.

Také v některých odděleních armády netěší se legionáři zvláštní přízni. Upozorňuji na justiční službu, kde legionáři-právníci nemohou se uplatniti, ačkoliv kvalifikací se plně vyrovnají ostatním. Dvojí loket jest viděti dále v doplňovací službě, kde důstojníci-legionáři jsou úmyslně poškozováni oproti důstojníkům téže služby z řad domácích aktivních důstojníků.

O těchto věcech, jakož i o různých zjevech v naší armádě budu míti příležitost promluviti v nejbližší době v této slavné sněmovně, dnes chci jen ještě s největší rozhodností odmítnouti útoky pánů kolegů z lidové strany na některé naše důstojníky a zvláště útok p. kolegy Roudnického v rozpočtovém výboru na generála Petříka pro jeho proslov 28. října na náměstí v Písku. Generál Petřík byl v r. 1914 jedním z prvních, kteří věděli, kde jest jejich místo. S českou Družinou a čsl. armádou zúčastnil se řady bitev a byl několikráte vyznamenán. Věřím, že lidé, kteří štvali do války a v Srbsku žehnali zbraním, nemohou míti úcty k těm, kdož vyhlásili a vedli boj na život a na smrt proti Rakousku a bigotní a zlotřilé dynastii habsburské. Ale doufám, že se mýlí pánové, domnívají-li se, že vojenské úřady budou zakročovati proti gen. Petříkovi a těm důstojníkům, kteří vojákům kladou za vzor Jana Žižku a upozorňují je na odvěké nepřátele českého národa a naší samostatnosti: Habsburky, Hohenzollerny, spojené s cizáckou šlechtou a Římem.

Naopak, my si přejeme, aby naše československá armáda byla vychována v duchu velikého trocnovského hrdiny, v duchu českých dějin, aby všichni důstojníci a vojáci si uvědomili, že český národ, osvobodiv se od Vídně, musí se osvoboditi i od Říma. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Kamelský.

Posl. Kamelský: Vážená sněmovno! Chci promluviti o poměru živnostnictva a obchodnictva k státnímu rozpočtu a mám za to, že nejvhodnější je k tomu tato skupina hospodářská, a to z toho důvodu, že různé požadavky živnostnictva adresovány jsou ministerstvu obchodu, jehož oddíl jest nyní projednáván.

Nechci po příkladě některých jiných řečníků, hlavně z politické strany živnostenské, uchýliti se k tomu, neklamně nejlepšímu způsobu k dosažení úspěchu - to je vylíčiti a odsouditi veliká břemena živnostnictvu a obchodnictvu ukládaná a při tom láteřiti na vládu a koalici, že tato břemena ukládá a vymáhá - a na druhé straně vypočítati celou dlouhou řadu nedostatků a uvésti, co všechno je povinna vláda opatřiti. To je velmi pohodlné, mohou to však učiniti jenom ti poslanci, kteří úkol svůj spatřují v zásadním odsuzování vlády a tím získávají si oblibu a slávu. Mnoho-li takové jednání prospěje občanstvu, je ovšem jiná otázka. Jinak je ovšem velmi důležito, aby hlavně živnostnictvo a obchodnictvo projevilo náležitý zájem o státní rozpočet.

Projeviti zájem znamená vyšetřiti správně, jaká mohou býti vydání státní, a uvědomiti si, že smějí býti jen tak veliká, aby odpovídala státnímu příjmu. A tyto příjmy mají své hranice. Plynou jenom z produktivní činnosti, především ze živností, průmyslu a obchodu. Daně a dávky těmto vrstvám ukládané mohou býti jen tak veliké, aby nebrzdily jejich činnost. Naopak vláda má nesporně povinnost starati se o rozkvět živností a obchodu. Stejně musí se starati o posílení a rozvoj zemědělství.

A tak shledáváme se v rozpočtu s výdaji, které by se mohly snad někomu zdáti neproduktivní. A přece nejsou neproduktivní. Všechno, co směřuje k větší výkonnosti průmyslu nebo živností, je důležité a velepotřebné. Je pochopitelno, že živnostníci a jiní mají povinnost s největší pečlivostí sledovati všechny státní výdaje a opříti se s největší rozhodností všem výdajům zbytečným. Vždyť oni to jsou, jež z největší části taková vydání zaplatí.

Ovšem tady právě nejlépe se může uplatniti demagogie - a třídní stranictví může slaviti triumfy. Mohlo by se státi, že by jednotlivé stavy vypočítávaly, mnoho-li na daních a dávkách státu zaplatí a mnoho-li pro svůj stav od státu dostanou. Takové počítání nebylo by správné. Vždyť na př. vydání státu na učitele, přes to, že tento ničeho nevyrábí, není neproduktivní pro stát, pro celek. Institucí školskou stará se stát o přípravu občanstva pro život a pro jeho uschopnění k výdělku; čím lepší a důkladnější je tato příprava, tím šťastnější a spokojenější bude občanstvo. To jsou tedy hlediska, z nichž musí i živnostnictvo při posuzování rozpočtu vycházeti. V naší straně, která není třídní, zcela určitě toto stanovisko je respektováno. V důsledku toho bylo také již kolegy přede mnou promluveno o potřebách jednotlivých stavů.

Ovšem jestliže přednášíme určité požadavky a přimlouváme-li se za ně, pak musí býti uznáno, že jsou to požadavky velmi nutné a naprosto spravedlivé. To také plnou měrou platí o požadavcích živnostenských a obchodnických.

Právem žádají tyto stavy, aby stát konal k nim plně svou povinnost, o které jsem mluvil. To jest, aby přispěl k lepšímu uschopnění jich příslušníků k životu, t. j. k získávání potřebných znalostí k zdokonalení a rozhojnění výroby, k opatřování nových hmot, kterých se jenom zušlechťovacím procesem dosahuje, to jest tou činností, která bezcenné a méněcenné hmoty proměňuje ve hmoty cennější - na př. jako to vidíme na přeměně málocenné rudy v železo a ocel a z těchto sestrojení komplikovaného stroje atd.

A tu je právě důležito starati se o to, mnoho-li stát přispěje řemeslům a řemeslníkům, aby se tohoto zušlechťovacího procesu mohli zúčastniti. Všechno, co stát v tomto směru věnuje, není výdej marný, jehož by mohlo býti litováno, nýbrž výdej, který státu jako celku i všemu občanstvu ve státě přinese několikanásobný prospěch. I jiným stavům musí stát takovou péči věnovati, plně to uznáváme a nikomu nezávidíme, jen docházíme k srovnání - na př. mnoho-li se u nás věnuje na zemědělství a kolik na živnosti a řemesla - a tu vším právem nutno říci, že nevyhnutelně je nutno pro stát a spravedlnost toho vyžaduje, aby náklad na potřeby řemesel a živností byl podstatně zvýšen. Především je to podpora pro zdokonalení a řádné vybudování řemeslnického odborného všeobecného školství živnostenského. Tato kapitola je steskem sama pro sebe. Již za Rakouska bylo to české řemeslnictvo, které si právem stěžovalo, že české živnostenské a odborné školství je zanedbáváno. Ježto o školství bylo již mluveno, omezuji se pouze na vytčení nejdůležitějších nutností.

To, co zahrnujeme pod pojem odborného a živnostenského vzdělání, sestává ze tří hlavních skupin: 1. Živnostenské pokračovací školství (učňovské školy), 2. odborné školství dvou stupňů, nižší a vyšší, 3. odborné kursy pro tovaryše a mistry. Pokud se týče prvního, t. j. živnostenského školství, připomínám, že již od roku 1919 pracuje se na osnově řádné úpravy tohoto školství. Myslím, že všechny přípravy a projednávání ve všech odborových organisacích dávno jsou již skončeny. Proto plným právem a s pochopitelnou netrpělivostí volá živnostnictvo k vládě, aby příslušný zákon předložila parlamentu.

Tlumočím tuto žádost československého živnostnictva a volám jeho jménem k slavné koaliční vládě, aby připravený již zákon o úpravě živnostenského pokračovacího školství ještě v tomto zasedání předložila k sněmovnímu projednání. Vláda je povinna učiniti tak nejen proto, že je to životním zájmem živnostnictva, ale hlavně proto, že je to zájem samotného státu, pro nějž je velmi důležité, aby řemeslničtí pracovníci byli řádně vzděláni, odborně i všeobecně, poněvadž velmi na tom záleží, jak konkurenčně schopným stane se naše řemeslo.

Odborné školství u nás nese na sobě ještě mnoho stop macešského systému, který mu byl údělem za Rakouska. Teprve nyní můžeme sami rozhodovati o tom, kde a jaké se mají zřizovati odborné školy. A tu je nutně třeba požadovati, aby státní správa byla v této věci ve styku s odbornými živnostenskými organisacemi. Tyto organisace mohou nejlépe odhadnouti potřebu odborné školy a také nejlépe doporučiti, kde, ve kterém místě ta která škola má býti zřízena. Není správno, když se odborné školy zřizují ne podle potřeb odborů, nýbrž podle potřeb různých míst a měst. A tu pak může se velmi lehce státi, že na nepravém místě zřízené školy mají málo žáků a musejí býti dokonce i zrušovány, kdežto, kdyby při zřizování bylo dbáno rad a pokynů odborných organisací, měli bychom školy navštěvovány a úkol svůj velmi dobře plnící. Připomínám na př. mnoholeté úsilí odborných organisací, aby byla zřízena odborná škola klempířská v Praze. Nikdo z odborníků neměl vůbec jiného náhledu, nežli že škola nemůže býti nikde jinde nežli v Praze. Škola však, když po letech úsilí byla zřízena - zřízena byla v Hradci Králové. Nerozhodovaly pro její zřízení potřeby a přání odboru, nýbrž to, co pro zřízení školy učinil Hradec Králové. To bylo rozhodujícím a my přirozeně nemůžeme jinak než býti městu Hradci Králové a jeho starostovi dr. Ulrichovi upřímně vděčni za to, co učinili pro Státní školu klempířskou.

Škola trvá několik let a prosperuje, a za tu prosperitu má ovšem co děkovati také jen zvláštním okolnostem. Avšak přesto trvá v odborných kruzích klempířských stále silná touha domoci se toho, aby odborná klempířská škola byla v Praze, kde má pro svůj rozvoj nejlepší podmínky, a odbor také věří, že ku zřízení druhé odborné školy v Praze dojde.

Avšak v celé řadě jiných odborů nedopadlo to tak, jako s odbornou školou klempířskou v Hradci Králové. Protože zřízeny byly ne na základě úvah a doporučení odborů, nýbrž že pro jejich zřízení rozhodovaly důvody jiné, setkali jsme se se zjevy, že školy neměly žáků a nemohly existovati, ač jinde by se velmi dobře osvědčovaly. Je tedy žádost živnostnictva a kruhů odborných, aby zřizování odborných škol dálo se za jejich součinnosti, úplně oprávněna a stále a stále budeme o to usilovati.

Tyto okolnosti však také ukazují, jak důležitý a oprávněný je požadavek vším živnostnictvem svorně vyslovený, aby odborné živnostenské a pokračovací školství bylo podřízeno ministerstvu obchodu, průmyslu a živností, tak jako školství zemědělské podřízeno je ministerstvu zemědělství. Tento požadavek je spravedlivý a jedině taká úprava může způsobiti, že odborné a živnostenské školství přestane býti popelkou a že postaveno bude na ten stupeň, který mu podle důležitosti náleží.

Máme za to, že jen tak bude možno napraviti mnohé těžké vady, které naše odborné živnostenské školství má. Jedna z největších vad spočívá v tom, že nám naše odborné školy vychovávají velmi málo, takřka skoro jenom výjimkou, samostatné živnostníky, kteří by na základě lepšího odborného vzdělání povznesli také řemeslné odbory, ale že nám vychovávají hlavně úředníky a dílovedoucí průmyslových podniků a tak, co domněle má prospívati živnostenskému stavu, slouží nepřímo proti němu. Tu je třeba, aby nejen osnovy těchto škol upraveny byly tak, aby sloužily tomu pravému odbornému školství, ale aby současně spojeny byly s jinými opatřeními, jež hlavně jsou v moci ministerstva obchodu, která by znamenala usnadnění zakládání samostatných živností absolventy odborných škol.

Ve spojení s úpravou odborných škol je také úprava řemeslnického pokračovacího školství.

Učebné osnovy, jež převzaty byly z doby před převratem, zůstaly dosud nezměněny, ačkoliv nová doba vyžaduje důkladné jejich změny. Velkou závadou pro další vzrůst a zdokonalení živnostenských škol jest nedostatek vhodných budov. Jaký může býti výsledek vyučování, když 16, 17 a 18-ti letí mladíci sedí v lavicích pro 8 až 10-ti leté děti. Je tedy požadavek zvláštních samostatných budov pro živnostenské školy docela oprávněný a důležitý. Mnoho v tom směru očekává se od připraveného návrhu reformy pokračovacích škol. Leč obáváme se, že naděje tyto budou hodně zklamány, a jsem přesvědčen, že pokud se týče vhodných a hlavně samostatných budov pro pokračovací školy, bude třeba postupného vývinu, který jistě bude trvati více let. A při tom ještě je nevyhnutelně nutna dobrá vůle zúčastněných činitelů. Používám této příležitosti, abych kromě vlády požádal veřejně i všechny druhé činitele, aby tuto dobrou vůli projevili, aby nepokládali učňovské školy za něco podřízeného, čemu není třeba věnovati pozornosti, ale aby si uvědomili, že jsou to školy právě tak důležité jako školy střední i vysoké, poněvadž se v nich velká část dorostu národa připravuje pro život.

Hlavně jsou to obce, My máme v samotné Praze význačný příklad pro tuto svoji výzvu. Živnostnictvo pražské domáhá se již po léta samostatné budovy pro své pokračovací školy. Bohužel stále marně. Mám za to, že nyní již není možno tento spravedlivý požadavek živnostnictvu odpírati. Pražské živnostenské školy za svého 50letého trvání dospěly k veliké dokonalosti, která při nedávném půlstoletém jich jubileu byla všeobecně uznána, přes to, že při nedostatku vhodných místností byla práce velmi zdržována, ba přímo ničena, poněvadž není možno otevírati nutně potřebné třídy a zřizovati nejnutnější školní dílny, kterých některé odbory pro léta se domáhají. Tak uvádím zde na příklad odbor klempířský, kde již déle nežli 10 let mluví se o zřízení odborné školní dílny a stále ještě zřízena není. To je opravdu smutné a odsouzeníhodné. Není prostě vhodné místnosti; všechno ostatní je. Zde je nutně třeba, aby ministerstvo vyučování zasáhlo. Také v jiných městech, kde velmi pěkně se živnostenskému pokračovacímu školství daří přičiněním učitelstva a za pomoci živnostenských organisací - vadí nedostatek místa. Uvádím na příkl. České Budějovice.

A tu třeba si uvědomiti, že jako v Praze, tak i v jiných městech objevuje se nyní zjev, že české školy jsou přeplněny, kdežto německé jsou poloprázdny a je tudíž nutno, aby těchto nedostatečně použitých místností německých škol použito bylo pro školy české. Zejména možné je, aby tím opatřeny byly místnosti pro školy pokračovací. Živnostnictvo ve své velké většině přináší rádo tak veliké oběti, jakých je jen schopno. Vždyť ono ví, že jde o jeho dorost a tím i o jeho budoucnost. Nelze však souhlasiti s tím, aby při zřizování pokračovací školy požadován byl revers od mimostátních podporovatelů, že uhradí schodek, kdyby vznikl. To je prostě nemožné, aby se chudá společenstva živnostenská zaručovala za zaplacení toho, co je přece svatou povinností státu; vždyť pokračovací škola živnostenská je důležitou potřebou státu, který nutně ku své existenci potřebuje vyškolených řemeslníků. A jestliže pokládá za svou povinnost svým nákladem udržovati střední a vysoké školy, proti čemuž není námitek, pak musí za svou povinnost pokládati, zříditi také řádné a dokonalé školy živnostenské. Požadavek, aby živnostnictvo zaručovalo se za zaplacení potřebných nákladů na své pokračovací školy, je nespravedlivý a pro živnostnictvo i ponižující.

Tato otázka nákladů na školy pokračovací je ovšem také v souvislosti s učitelstvem. Tyto školy nemají dosud svého vlastního učitelstva, a to jest bez odporu velkou chybou. A odměny za vyučování na pokračovacích školách jsou nedostatečné a proto je docela na místě, dožadovati se v tomto směru brzké nápravy. Důležitým požadavkem živnostnictva je také, aby na pokračovacích školách ustanovováni byli odborní učitelé z řad praktických odborníků. Velmi dobré zkušenosti získány všude tam, kde odborní učitelé z řad živnostenských byli činní. Školy došly rozvoje a žactvo získalo cenné vědomosti. Avšak tu jest potřeba říci něco velmi důležitého. Živnostníci věnovali se jako učitelé škole - té pomohli k rozkvětu - avšak vlastní svou živnost rozkvětu zbavili, poněvadž nemohli se jí cele věnovati. A když zdají se býti někomu již staří, jsou ze školy vyhazováni. To prostě nejde. A do budoucnosti nemůžeme připustiti něco podobného a musíme požadovati, aby těm učitelům ze stavu živnostenského, kteří se po řadu let živnostenské škole věnovali, dostalo se ke stáru určitého zabezpečení. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP