Úterý 11. listopadu 1924

2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 4908), kterým se ustanovuje doba nové organisace řádných soudů a kterým se vláda zmocňuje, aby nařízením určila sídla i obvody soudů a státních zastupitelstev na Slovensku a Podkarpatské Rusi (tisk 4913).

Zpravodajem za výbor úst.-právní je posl. dr. Medvecký, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. dr. Medvecký: Slávna snemovňa! Základom dobrého súdobníctva je, ako to pri predošlej debata bolo vyzdvihnuté, a ako tiež na to pán referent poukázal a všetci rečníci v tom sa shodovali, neodvislosť sudcovská. Táto neodvislosť sudcovská predpokladá to, že by oni neboli kedykoľvek presaditeľní, ale aby boli vo svojom vedomí bezpeční v tom smere, že zostanú na tom mieste, kde boli menovaní, a aby len vo výnimečných prípadoch a dočasne mohli sa z tohoto pravidla stať výnimky. Túto zásadu nepresaditeľnosti sudcovskej vyslovuje i naša ústavná listina vo svojom § 99, kde je vypovedané, že sudcovia proti svojej vôli môžu byť preložení, sosadení alebo do výslužby daní len v prípadě novej organizácie súdnej pre dobu zákonom stanovenú. Tedy ústavná listina prijala túto zásadu, ale vediac, že môžu byť menovite na začiatku organizácie sudcovskej isté výnimečné okolnosti, ktoré tú zásadu narušujú, vypovedala, že v prípade novej organizácie sudcovskej môže byť o tejto dôležitej kardinálnej zásade neodvislosti sudcovskej upustené.

Pomery terajšie a dosavádna organizácia sudcovská ukazujú, že ešte je nemožné štabilizovať počet sudcov na istých miestach, že rôzné okolnosti hospodárske, rozdelenie správné, administratívné, komunikačné, vytvorenie nových centier, vytvorenie nových odvetví v súdnictve činí nutným, že sa počet sudcov pri istých súdoch môže meniť a následkom toho je potrebné, aby v tomto ohľade nastala istá pružnosť a aby bez narušenia tejto važnej zásady predsa len bolo možné presadiť sudcov i proti ich vôli z úradnej moci, trebárs len v tých výnimečných prípadoch. Takéto výnimečné prípady sú zavinené v prvom rade hospodárskymi pomery. Hospodárske pomery tedy zapríčinily nielen zmenu cien, nielen finančné účinky, ale maly účinok i na súdnictvo. Znehodnotením valuty, všeobecným vzostupom drahoty sa jednotlivé objekty, ktoré tvoria predmet súdnych sporov, staly menej hodnotné a následkom toho spory, skrze tieto predmety vedené, často musia prináležať miesto okresným súdom, súdom sborovým prvej stolice. To má za následok, že okresné súdy sú menej zaťažené, kdežto sborové súdy sú preťažené.

Okrem toho následkom zmeny hraníc a následkom utvorenia nových okresných sídiel, nových župných centier sa ukazuje, že súdna práca sa mení v rôznych mestách, že v niektorých okresoch sa stále zväčšuje, kdežto v iných okresoch je súdnej práce menej. To ukazuje, že je možné a potrebné systemizovaný počet sudcov v niektorých prípadoch zmenšiť, v iných mestách zasa zväčšiť.

Tretí tiež výnimečný prípad je, že nové naše zákony, menovite o poistení pre prípad nemoci, invalidity a staroby vyžadujú nezbytne, aby justičnej správe bola daná možnosť ustanoviť sudcov i pri iných súdoch.

Všetky tieto tri okolnosti činia nutným, aby ministerstvu spravedlnosti, vlastne vláde, bola daná možnosť presadiť sudcov i proti ich vôli z úradnej moci. To zabezpečovaly dosavádné zákony, menovite zákon č. 6 z r. 1918 a zákon z r. 1920, ktoré znely na celé územie republiky, kdežto zákon č. 491 z r. 1921 dal toto zmocnenie vláde len ohľadne Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Táto zásada je tedy už v našom zákonodárstve prijatá. Ide však o to, že posledne menovaný zákon č. 491 z r. 1921 utráca platnosť dňom 31. decembra 1924. Následkom toho by po tejto dobe nebolo možné presadiť sudcu z jeho pôsobišťa a bolo by potrebné i tých sudcov, ktorí sú dosiaľ z úradnej moci sem presadení, na ich predošlé pôsobište presadiť.

Preto vláda držala za nutné podať túto osnovu. Túto zásadu rieši prvý paragraf tohoto vládneho návrhu.

Druhý paragraf stanoví, že vláda môže nariadením určiť sídla a obvody súdov a štátnych zastupiteľstiev na Slovensku. To sa ukazuje potrebným preto, lebo na Slovensku bolo prevedené nové župné sriadenie a s tým v súvislosti nové oddelenie žúp a okresov. Toto má za následok - ako aj inak predtým nebola úplná shoda okresov súdnych a administratívnych - že je potrebné uviesť tu v istú kongruenciu to, že by okresy súdné a administratívné boly teritoriálne rovnaké, aby obyvateľstvo nemuselo k vybavovaniu svojich administratívnych verejných právnych záležitostí a riešeniu svojich sporov, prípadne ku vybavovaniu svojich berných záležitostí cestovať do rôznych miest. Aj v tomto ohľade bol už zákon vynesený, a to z 15. apríla 1920, č. 270, ktorý stanoví, že je možno meniť sídla obvodných súdov a štát. zastupiteľstiev na území bývalého uhorského štátu nielen zákonom, ale tiež vládnym nariadením. Pôsobnosť tohoto zákona však prestáva dňom 30. apríla 1925. Tedy aby obidve tieto do organizácie súdnej zasahujúce výnimky boly zase zákonom stanovené a aby doba tohoto práva vlády bola na taký čas určená, za ktorý čas je možné previesť i tieto prípadné presuny čo sa týče osôb a súdov, ako aj prípadné zmeny čo sa týče obvodov a sídiel, vládny návrh zákona projektuje 1 1/2ročnú dobu, za ktorú je možno všetky tieto organizácie previesť.

V Podkarpatskej Rusi nebolo síce dosiaľ prevedené župné sriadenie, ale je v projektu a následkom toho sa tento zákon vzťahuje už nielen na Slovensko, ale aj na Podkarpatskú Rus.

Zákon tento je výnimkou z pravidiel, ktoré sú v ústavnej listine stanovené, ale tieto výnimky sú odôvodnené hospodárskymi, administratívnymi a sociálnymi pomery a následkom toho je naším pomerom primerané, aby toto bolo uzákonené.

Ústavne-právny výbor pojednal tento vládny návrh zákona, uznal ho za správny a doporučuje ho slávnemu Národnému shromaždeniu ku prijatiu. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Ke slovu jsou přihlášeni "proti" pp. posl. dr. Kafka, dr. Haas a dr. Radda.

Než dám slovo prvnímu řečníku, navrhuji podle usnesení presidiálního řečnickou lhůtu 20 minutovou. (Námitek nebylo.)

Námitek proti tomu není. Návrh můj je přijat.

Dávám slovo prvnímu řečníku, jímž je p. posl. dr. Kafka.

Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Předložený návrh zákona, který umožňuje překládání a sesazování soudců, odporuje ústavě. (Souhlas na levici.) Nenamáhal bych se zvláště zdůrazňovati tuto okolnost, kdyby šlo o normální rozpor s ústavou, o zjev, s kterým máme co činiti zde častěji při aktech zákonodárných a správních, o onen rozpor záležející v tom, že úkon zákonodárný nebo správní odporuje těm ideám, které v ústavě kotví. Zde jde však o zvláštní případ proto, poněvadž tento návrh jest nejen v odporu s ideami ústavy, nýbrž jest také v odporu se slovním zněním ústavy. V tomto návrhu zákona shledávám zneužití zmocnění, které ústavní zákony daly paragrafem 99 ústavní listiny obyčejnému zákonodárství. § 99 ústavní listiny praví: "Soudcové z povolání jsou ustanovováni na svá místa vždy trvale; proti své vůli mohou býti přeloženi, sesazeni nebo do výslužby dáni jen v případě nové organisace soudní po dobu zákonem ustanovenou." Předpokladem pro tento případ sesaditelnosti, přesaditelnosti a pensionování soudců jest tudíž provádění nové soudní organisace. Není tomu naprosto tak, že se dříve ustanoví lhůta pro zamýšlenou organisaci a pak se tato lhůta vyplní organisačními opatřeními, že se tedy do jisté míry poskytne ministerstvu spravedlnosti možnost provésti novou organisaci a v této době překládati a sesazovati soudce, nýbrž taková organisace se musí prováděti a jenom na základě a jen v mezích nové organisace má místo zmocnění § 99. V tomto smyslu bylo také používáno zásady nepřesaditelnosti soudcovské, která tkvěla v rakouském státním základním zákoně o soudcovské moci od roku 1867, ve starém hanobeném Rakousku bez výjimky. Dnes již jednou bylo staré Rakousko citováno. Pan referent dřívějšího návrhu zákona pravil, že nelze si přece stěžovati do krutosti nových nynějších rozsudků, že nutno si připomenouti, co si dovolila německorakouská vojenská justice - jak to, že rozlišuje německo-rakouskou vojenskou justici, sice nevím, když mezi soudci a státními zástupci vojenského soudnictví bylo mnoho, velmi mnoho Čechů a právě tito Čechové byli nejhoršími pronásledovateli českého národa a jiných svobodomyslných hnutí. (Výkřiky na levici.)

Když se však již poukazuje na to, že rakouské vojenské soudnictví za války docházelo k mimořádně krutým rozsudkům, a odvozuje se z toho právo, že nyní také za úplného míru jsou československé soudy, nikoli soudy vojenské, oprávněny postupovati právě tak krutě a brutálně, připomenul bych nejprve, že mi to připadá zcela zvláštním hledati omluvu pro nesprávnost v tom, že nesprávnosti se dopustil také někdo jiný, a za druhé bych ještě zdůraznil, když už by se mělo nějak omluviti toto velké množství nespravedlivostí, které tenkráte byly spáchány, že dnes jsou docela jiné poměry a že bychom se měli chrániti toho, omluvu z oné doby přenášeti do doby přítomné.

Avšak vezměme snad v tomto právě případě příklad Rakouska, který tu znovu uvádíte. Dne 21. prosince 1867 byl do ústavy pojat státní základní zákon, že soudcové jsou nepřesaditelní, a jen jedinkráte, kdy bylo použito zmocnění překládati soudce při nové organisaci, bylo v posledním desetiletí devatenáctého století, v té době, kdy skutečně provedena byla v Rakousku velká reforma civilní o řádu. Tehdy bylo zmocněn čl. 6 státního základního zákona o soudcovské moci, s nímž obsahově souhlasí zmocnění §u 99 ústavní listiny, skutečně oprávněně dáno. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Co však jest dnes? Rád bych se dozvěděl od zástupců justiční správy, mají-li skutečně v úmyslu prováděti v příštím půldruhém roku reorganisaci soudní. Do dnes mi o těchto snahách nic známo není. Snad myslí pan ministr spravedlnosti na jistá opatření na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi. Avšak v tak zvaných historických zemích - tento zákon se týká také zemí historických - není mi ničeho známo o organisaci, která se chystá. Snad možno reorganisací rozuměti různé. Myslím však, že ve státě, který má zákon o organisací soudů, možno pod organisací rozuměti jenom to, co je v tomto zákoně jako organisace soudu míněno. (Souhlas na levici.)

K organisaci soudů patří změny v druhu soudů, jistá opatření týkající se místní, věcné a funkční příslušnosti soudů, celé množství opatření, která vznikají právě z organisace soudů, jak jsou v tomto zákoně obsažena. Avšak když se ukáže, že u některého soudu jest o několik soudců více než jest jich tam třeba, a u jiného soudu že několik soudců schází, nebo že někde sedí soudce zcela nezpůsobilý a justiční správa chtěla by ho raději přeložiti na místo méně nebezpečné, pak to ještě žádný člověk ve vědě procesních zákonů nebo organisace úřadů nepovažoval a nepociťoval nikdy jako organisaci soudů. Ústava praví: "Pakli, justiční správo, organisuješ anebo, zákonodárství, provádíš nové základy organisace cestou zákonů anebo a řízení, pak se můžeš uchýliti od zásady ústavy a soudce také proti jejich vůli překládati, avšak ústava nemůže zamýšleti, že celá organisace, která má býti příčinou, základem tohoto překládání, není nic jiného než právě jedině toto překládání a sesazování, jež nejsou následkem, nýbrž jediným obsahem t. zv. soudní organisace. (Výkřiky na levici.) To jest skutečný odpor mezi zněním ústavní listiny a tímto zákonem, který se ničím nedá ze světa sprovoditi. Tento zákon z roku 1924, který byl nyní předložen, má ovšem již dva předchůdce. Zákon z r. 1918, který vyslovuje na dva roky asi totéž zmocnění jako zákon nynější, avšak roku 1918 nemohli jsme se proti němu brániti, poněvadž jsme tehdy nebyli politicky ještě na světě, za druhé tenkráte rozpor s ústavou nebyl ještě rozporem s československou ústavní listinou, nýbrž rozporem se článkem 6. státního základního zákona o moci soudcovské, který tehdy ještě platil. S rozpory se starou ústavou jste se ovšem rychleji vyrovnali a můžete se také rychleji vyrovnati než s rozporem proti ústavní listině Československého státu vytvořené z vlastní suverenní moci. Kromě toho mohl bych na omluvu zákona z roku 1918 uvésti také ještě jinou okolnost. Rok 1918 byl dobou, v níž počal prouditi v Československu onen pramen, který je nápadný i v tomto na prameny bohatém státě svojí vydatností, totiž právní pramen revoluce. Právní pramen revoluce mohl po případě přivoditi také takový zákon ve svých splaškách - odpusťte, že nemohu použíti jiného slova. V roce 1921 měla se věc již trochu jinak. Tu byly za námi již 3 roky horlivé konsolidační práce, a tedy myslím, měl tento právní pramen prosakovati již ponenáhlu, pomalu a méně vydatně. Avšak přes to mohl ještě prosakovati, v roce 1921 to bylo ještě myslitelno. Avšak dnes, pánové a dámy, dnes po 6 letech, dnes, kdy Československo, jak známo, jest nejkonsolidovanějším státem střední Evropy, ne-li Evropy, ne-li světa, v tomto okamžiku dělati ještě zákon, který bylo možno v roce 1918 ovšem omluviti s hlediska právního pramene revoluce, v tomto stadiu konsolidace to dělati, to vrhá na úroveň dosažené již konsolidace světlo, jakého by si snad všichni nepřáli.

Zásada neodvislosti soudcovské nebo myšlenka neodvislosti soudcovské je beze vší pochyby vysokou měrou ohrožována možnostmi přeložení, sesazení a pensionování. Ústavní listinou byla proto takovému ohrožování postavena jistá hráz tím, že tyto možnosti byly omezeny na krátkou dobu a na případ výjimečný nové organisace soudů. Avšak nejenom, že se postavilo omezení časové, stanovilo se také omezení obsahové, neboť bylo překládání, sesazování a pensionování uvedeno v souvislost s reorganisací soudní, chtělo se také říci, že justiční správa může přikročiti k takovým opatřením jen tenkráte, pakli jsou odůvodněny souvislostí s takovou reformou. Kde však reorganisace schází, dána jest pohnutkám k překládání, sesazování, pensionování úplná volnost. A skutečně také zákon ani slovem nepředpisuje justiční správě směrnice, jak se má postupovati. Jest jasno, že jest tu dána možnost nejsilnějšího zneužívání. Jest jasno, že se i s hlediska národnostního poskytují justičním správám velké možnosti a je nebezpečí, že těchto možností bude také využito.

Dovolte mi jen poznámku. Jsem dalek toho domnívati se, že u nynějšího nositele justičního portefeuille rozhodovaly při podání této osnovy takové tendence. Avšak věc se má tak: Zlé možnosti mají nepříjemnou vlastnost, že ohrožují také dobré mravy. Nechci nynějšímu nositeli justičního portefeuille odpírati dobrých mravů zvláště tehdy, když si připomenu velmi polehčující okolnost, že jest člene koaliční vlády. Avšak zlé možnosti, které má v ruce ministr spravedlnosti, mohou ho jednou snad také přiměti, aby někdy k zneužití aspoň přihlížel, kde jest nesnesitelno, a za druhé není ani jisté, že tento ministr bude ještě půldruhého roku v úřadě. Přeji panu ministru spravedlnosti upřímně jako člověku dlouhý život, a i když snad ne s touže vroucností, také život politický - avšak poměry v našem tak konsolidovaném státě nejsou přece ještě konsolidovány tak, aby se nesmělo počítati s možností změny ministrů.

Když se postavíme na stanovisko, že zákon odporuje ústavě, nemělo by nás ani vlastně zajímati, jakými důvody se tento odpor odůvodňuje. (Posl. Patzel [německy]: Přikrývá!) Není třeba ani mysliti na přikrývání, myslím, že se dělá prostě to, na co si v Československé republice ponenáhlu zvykli, totiž že se parlament sám naprosto vyřazuje a zbavuje moci a že se přikazují administrativě práva, která do její kompetence naprosto nepatří.

Domnívám se tedy, že bychom se vlastně ani nemuseli zabývati motivy, které přináší důvodová zpráva anebo úřední vyjádření, neboť bylo-li něco ab initio vitiosum, nestane se to nejkrásnějším odůvodněním méně vadným. V tomto směru rozhodně nelze říci, že sebe lepší účel světí špatné prostředky.

Avšak, když už se mám zabývati motivy, pak bych Vás upozornil na to, že vyšlo úřední prohlášení, v němž se praví, že při této novele rozhodovalo také přání, přivésti výkon soudnictví zase na onen stupeň, jaký měl před světovou válkou. Pánové, takové přání justiční správy nutno vítati co nejvřeleji, zvláště naprosto schvalovati, že takové kritické slovo pronesla justiční správa - jde tu skutečně o slovo kritické. Nechci mluviti o jednotlivých rozsudcích, které dokazují anebo aspoň vzbuzují podezření, že ani v oboru soudnictví nejde všechno podle práva a spravedlnosti, to, co jsme tu slyšeli od řečníka přede mnou kol. Junga, i když jest to jenom výběrem, jest přece výběrem neobyčejně důrazným. Nechci mluviti také o rozsudku, který mám vždy na mysli, představím-li si justici jako podporovatelku a ochranitelku spravedlnosti, totiž o proslaveném rozsudku o zabrání německého divadla. Chci to říci všeobecně a neomezovati se ani na právo civilní, ani na trestní, že všeobecná úroveň soudních rozhodnutí není taková, abychom ji mohli se stanoviska theorie a praxe označiti za žádoucí. Bohužel z této kritiky nemohu vyjmouti ani nejvyššího soudu tam, kde rozhoduje ve věcech civilních. Snad je závažnější, než rozsudek jednotlivého právníka, když budu Vám citovati vlastní kritiku, kterou o sobě učinil Nejvyšší soud v posudku, který podal ministerstvu spravedlnosti o reformě civilního řádu soudního. V tomto posudku praví Nejvyšší soud, poukazuje na nynější poměry, že Nejvyšší soud, senáty jeho, soudí podle referátu a že referent jest jediným, který zná spisy a skutkovou podstatu, že ani předseda senátu, neřku-li druzí votanti, neznají skutkové podstaty, a ukazuje se - to praví nikoli oposiční poslanec Kafka, nýbrž Nejvyšší soud - ukazuje se nyní, že se referent opětovně podle svého právního názoru nezmiňuje ve svém referátě o momentech skutkových, které jsou při jiném právním nazírání závažnými, takže Nejvyšší soud, jak vyplývá z jeho vlastní kritiky, rozhoduje v celé řadě případů na základě skutkové podstaty, jež jest mu známa jen nedostatečně. Měli bychom se domnívati, že vlastně tento smutný obrázek judikatury Nejvyššího soudu je již dostatečně smutný, avšak Nejvyšší soud tvrdí:

"Ještě hůře než se skutkovou podstatou má se věc se situací právní." A dále to dovozuje. Naproti tomu je několik remedur. V první řadě však jest nutno umožniti stranám při ústních revisních jednáních, aby způsobily, že se skutková podstata a právní situace lépe objasní, než tomu jest dosud. Místo toho vidíme postup zpětný. Před několika týdny dostal jsem osnovu zákona o správním soudě, instanci, které přes všechny rozsudky chybné můžeme si zajisté vážiti větší měrou než Nejvyššího soudu jako instance dobré. Přes to se uplatňuje snaha eliminovati ponenáhlu z této instance velkou přednost, kterou má dnes správní soud před soudem nejvyšším, totiž ústnost jednání, třeba ještě ne úplně. Proti něčemu takovému jsem se obrátil v posudku, který jsem podal o této osnově ministerstvu, a proti tomuto postupu se musíme obrátiti také v parlamentě. Bylo by pochybeno vytýkati něco jednotlivým senátům nebo radům Nejvyššího soudu. Vinu na tom má přetížení Nejvyššího soudu, vinu má snad, že obsazování Nejvyššího soudu se nedělo vždy s toho hlediska, jehož jedině dlužno tu použíti. Nevím který resort se to naučil od druhého, zda ministerstvo spravedlnosti od ministerstva věcí zahraničních nebo ministerstvo věcí zahraničních od ministerstva spravedlnosti, avšak zdá se, že časem při obsazování Nejvyššího soudu nerozhodovalo hledisko neodvislosti a schopnosti soudcovy, nýbrž takové hledisko, které se uznává za rozhodující pro posílání zástupců do mezinárodních soudů ministerstvem věcí zahraničních, totiž politické přesvědčení toho, kdo má býti povolán. To jest reforma, kterou by bylo možno snadno provésti, reforma v obsazování míst u Nejvyššího soudu, rozmnožení těchto míst, jež jest nezbytně nutno, a při té příležitosti by se snad mohla provésti ještě jiná reforma, která nemá tak dalekosáhlého významu, avšak není bez důležitosti. Snad by se mohlo tolik v rozpočtu ušetřiti, aby byla dána Nejvyššímu soudu k disposici aspoň trochu nutná právnická knihovna. V odůvodněních Nejvyššího soudu nacházíme citována vždy jenom tři nebo čtyři významná díla právnická, kdežto monografií ve všech oborech civilního právního řádu není naprosto dbáno. Dotazoval jsem se oklikami, poněvadž nemám přímých styků s rady Nejvyššího soudu, po příčinách nedostatečných citátů a těmito oklikami jsem slyšel, že knihovna, kterou mají radové po ruce, není naprosto dostatečná. To jsou reformy, které podle mého názoru jsou možny také bez přeložení, sesazení a pensionování soudců.

Důvodová zpráva poukazuje na to, že jsou jistá přeložení nutna s toho hlediska, že mnoho soudů je příliš silně a mnoho soudů příliš slabě obsazeno. To jest něco, co nutno uznati. Myslím, že nutno ministerstvo podporovati, provádí-li takové vyrovnání. Avšak jak se takové vyrovnání dělá, a jsou nutny tyto nemožné prostředky, aby se k němu došlo? Domnívám se, že dobrovolnou cestou - mluvím jen o zemích historických a nikoli o Slovensku a o Podkarpatské Rusi - především když se opatří náležité materielní předpoklady tím, že se soudcům, kteří mají býti přeloženi, zaplatí stěhovací útraty, opatří tam byty a že věc zůstane omezena jenom na skutečnou potřebu, že se tím tak lehce dosáhne souhlasu těch soudců, kterých se věc týká. Především bude dosaženo také většího porozumění soudcova pro potřebu justiční správ, když bude soudce vysvobozen z té hrozné bídy, do níž se dostal nynějšími poměry platovými, právě jako všichni ostatní úředníci, avšak zcela zvláště vzhledem k požadavkům svého povolání.

Zásada nepřesaditelnosti soudců pochází z těch dob, kdy byla prohlášena svobodná práva občanská a vůbec práva svobody. Dnes ze zkušeností víme, že tato práva nejsou zrovna universálním lékem. Nepřeceňujeme jich, avšak považujeme přece tyto zásady, které jsou uloženy v ústavách, za poslední zbytek hráze proti záplavě vlnami vládní libo vůle. Chcete-li také tuto poslední hráz odstraniti, pak nutno před tím varovati. Obavy z toho nutno uplatňovati nejen se stanoviska oposice, nýbrž se stanoviska každého, kdo má smysl pro zásady demokracie občanské svobody a především pro nejvyšší statek každého státu, každého národa a každého člověka, pro statek spravedlnosti, která se může dařiti jenom tehdy, je-li tu neodvislý stav, který tuto spravedlnost vykonává. Nebudeme vám brániti, abyste bez rozpaků tyto úvahy přešli. Avšak my nechceme dělati spolu tuto lehkomyslnou nezákonnost protiústavní, nechceme k ní přihlížeti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr. Haas. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Haas (německy): Dámy a pánové! V tomto státě podává praxe důkaz, že jest nejnebezpečnější doložkou každé demokratické ústavy, praví-li se v ní: Vytyčuje se ta a ta demokratická zásada, ostatní bude určeno zvláštními zákony. Zde máme zvláštní takovýto případ. Vytýčí se zásada nezávislosti a nepřeložitelnosti soudců; do jaké míry - určí zvláštní zákon. Při tom jest to v tomto státě zcela zvláště nebezpečné; neboť zde se zahnízdil zlozvyk, který se stal takřka zvykovým právem, že většina s jakousi vervou dovede i nejlepší věci oklikami sprovoditi se světa. Máte zvláštní způsob, že upokojujete oposici a také námitky proti těmto praktikám vycházejí z vašich řad, nebo se je pokoušíte vždy upokojiti, když říkáte, že věc bude trvati jen určitou lhůtu a jakmile ta doba uplyne doba porevolučního období - bude to již tak, jak jsme to zamýšleli a jak jsme to slíbili, že to tak má býti.

Při tomto zvláštním zákoně o - můžeme to klidně říci - zrušení nezávislosti soudců dlužno konstatovati: R. 1921 jste naposled před tímto novým návrhem na určitou dobu zrušili nezávislost soudcovského stavu a tehdy jste prohlásili, že se toto zrušení má vztahovati jen na překládání do soudních obvodů na Slovensku. Dnes se praví v důvodové zprávě, po této stránce čestně, že to pánům z většiny nepostačuje a že musí nyní to, co omezili na soudní obvody na Slovensku, rozšířiti na celý stát. Tenkráte vláda a ministerstvo spravedlnosti slavně a svatě ujišťovaly, že jest to naposled, že včas bude hotova reorganisace, že bude všechno vyřízeno, že tedy můžeme býti zcela klidni. Mně osobně prohlásil tehdy vysoký funkcionář ministerstva spravedlnosti, že se nemusím pro to rozčilovati, že se tímto způsobem ohrožuje nezávislost soudcovského stavu; že jest třeba jen určité doby, aby v této době bylo lze provésti celou reorganisaci na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Nyní nám slibuje ministerstvo spravedlnosti - musím se o tom zvlášť zmíniti, ministerstvo spravedlnosti z toho odpovídá - že bude s reorganisací úplně hotovo v půl druhém roce, do konce dubna 1926. Jestliže mně někdo dvakrát ošidil, pak mu po třetí zcela určitě nevěřím. Jsem přesvědčen, že pánům z většiny nejde o reorganisaci, o zlepšení soudnictví, nýbrž o to, aby měli volnou ruku, aby mohli vykonávati vliv na soudnictví. Avšak nikoliv přímo, to zdůrazňuji. Budou to dělat tak chytře, aby to nedělali přímo. Z praxe mohu vám podati důkaz, že nepřímé vykonávání vlivu jest nebezpečnější, mnohem nebezpečnější, poněvadž ho nelze dokázati, poněvadž ho nelze přistihnouti.

Že zrušení nepřeložitelnosti soudců jest zrušení nezávislosti soudcovského stavu, to pádně dokazuje důvodová zpráva krátkou větou. Praví se v ní: "Za dnešních hospodářských poměrů, zejména bytových, však nelze očekávati, že by se přebytečný soudce dobrovolně hlásil o místo nově zřízené u soudu v jiném místě." Proč se nebude ucházeti?. Poněvadž bude prostě finančně ruinován již přestěhováním, zvláště když se mu, uchází-li se o místo, stěhovací náklady neplatí a o jeho byt na jiném místě není nikterak postaráno. Visí-li nad soudcem Damoklův meč přesazení, musí-li se zříci své domácnosti, musí-li se přestěhovati jinam, ví-li, že, jestliže se justiční správě zlíbí, může ho ještě více finančně zruinovati, nežli jest již zničen bídným platem, musí býti ochoten, není-li vzácným člověkem prvého řádu, souditi podle přání nynějších držitelů moci. Musím se zcela zvláštním politováním zjistiti, že mezi německými soudci jsou již někteří, kteří proto, že jsou Němci nebo že někdy zvlášť vystupovali jako Němci, mají strach ze msty justiční správy a již dnes soudí tak, že se o takových soudcích musí říci: Nechť se každý Němec chrání, aby se dostal před tyto německé soudce. (Souhlas na levici.) Zdůrazňuji zvláště události v Opavě. Tam jest soudce - nomina sunt odiosa - který si na tom zvláště zakládá, že se zvláštní vehemencí, přísností a krutostí používá jako Němec proti Němcům zákona na ochranu republiky. Nevytýkám to onomu pánovi nijak zvlášť, vzhledem ke zvláštním poměrům, v nichž žijeme. Příčinou toho jsou takovéto zákony, jako jest právě projednávaný, ty podkopávají nezávislost soudcovskou, ty činí ze soudce skutečně služebníka politiky určité strany. Týž soudce, kterého mám na mysli a o němž mluvím, v jiném procese, v němž nešlo o politiku, kde na německého železničního zaměstnance podal oznámení jeden činitel, který se tlačil na místo tohoto železničního zaměstnance, nakládal s tímto železničním zaměstnancem takto: Tenkráte jako advokát jsem soudce upozornil: "Pane rado, buďte tak laskav, neštvete na toho člověka, netažte se ho česky, mluvte s ním německy." Soudce se nejméně desetkrát otázal onoho zaměstnance vždy česky, až ten ubožák prohlásil: "Nedovedu česky odpověděti." Tu soudce pravil: "Vy jste mi pěkně komický československý státní zaměstnanec, že jste se stále ještě nenaučil řeči." To učinil týž soudce, který právě tak vehementně používá zákona na ochranu republiky. Tento soudce odsoudil jmenovaného železničního zaměstnance oklikou, která nemá rovné, salto mortalem, jež nemá v justici rovného - jinak velmi nerad kritisuji s tohoto místa rozsudky, avšak tento rozsudek zasluhuje kritiky - ačkoliv státní zástupce během porady prohlásil, že toho člověka nelze odsouditi pro zločin zpronevěry, jíž se nedopustil. Během porady jsem onomu člověku řekl: "Tyto věčné otázky, proč stále ještě nejste loyálním státním občanem, poněvadž jste se ještě nenaučil česky, znamenají, že budete odsouzen, i kdybyste byl 1000krát nevinen." Věc byla později napravena cestou milosti, trest byl prominut, avšak místo ten člověk ztratil. (Výkřiky na levici.) To jest jen jeden křiklavý případ. Chcete jsem o tom přesvědčen, že jest to účelem navrženého zákona - udržovati soudce ve stálé úzkosti. (Souhlas na levici.) Tímto stálým udržováním soudců v úzkosti dostanete soudnictví na takovou nízkou úroveň, že toho, pánové z většiny, budete ještě trpce litovati.

V důvodové zprávě nalézáme ještě jednu věc, nač však jsme již v tomto státě při této vládě zvyklí. Pro pány není nic tak posvátného, aby toho také nepoužili, aby - jak bych to řekl - nějakou nepřístojnost - chtěl jsem užíti silnějšího výrazu - odůvodnili. S ohromnou pýchou bylo přec vytrubováno do světa, jakého pokroku jsme dosáhli zákonem o sociálním pojištění. Jest to pokrok, byť i ne tak velký, jak se z něho dělá. A nyní slyšte, čemu musí zákon o sociálním pojištění přispěti na pomoc. Se zřetelem na zákon o sociálním pojištění musí býti systemisovány nové soudcovské funkce a proto tedy musí býti zrušena nezávislost soudcovského stavu. (Veselost na levici.) Této logice nerozumím. Dokazuje to jen, na jak slabých nohou stojí důvody, musí-li ministerstvo spravedlnosti sahati k takovémuto odůvodnění, aby dokázalo, že tohoto zákona jest ještě třeba, když se slíbilo, že zákon z r. 1921 bude poslední zákon tohoto druhu. Musí se najíti výmluva: Sociální pojištění jest tím vinno, že musíme tu věc ještě jednou projednávati. (Posl. dr. Holitscher [německy]: Zákon bude přec proveden teprve roku 1926!) Právě! Až se bude prováděti sociální pojištění, bude opět nová výmluva. Dnes se totiž tuší potřeba soudců, pak se však bude věděti, kolik se jich potřebuje, pak se řekne, že v tom byl dříve omyl. Jest to velmi praktické a takticky ne nemoudré. Domnívám se, že jsme nic neprozradili, neboť páni jsou sami chytří, učiní to zcela určitě bez toho.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP