Pátek 31. října 1924

 

Začátek schůze v 10 hod. 30 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Czech, dr. inž. Botto, Buříval.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

188 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla; ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrmann, dr. Kallay, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Stříbrný, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.  

Předseda (zvoní): Zahajuji dnešní 296. schůzi pod dojmem truchlivé zprávy (Poslanci povstávají.), že dnešní noci odešel z řad našich v nenávratno pan posl. Karel Čermak.

Je to druhá bolestná ztráta, která za doby našeho parlamentarismu stihla německou sociálně-demokratickou stranu dělnickou po skonu vynikajícího jejího předáka posl. Josefa Seligera, zesnulého právě před 4 roky. V plném mužném věku 43 let kosí neúprosný osud zdatného následníka na dráze Seligerově, který jako náměstek předsedy klubu poslanců německé strany soc.-demokratické a tajemník i náměstek předsedy výboru německé soc. demokratické strany dělnické byl neméně horlivým pracovníkem nežli jeho předchůdce.

Karel Čermak byl synem proletářské rodiny a již v útlém mládí jevil hluboké soucítění s hnutím dělnickým, jež projevovalo se v ideách socialismu. Zesnulý jako mladík nastoupil dráhu novinářskou a stal se záhy známým svojí činností veřejnou, zejména v hnutí sociálně demokratickém, tehdy v Rakousku. Před 17 lety přišel do severních Čech, přijal místo redaktora v časopise "Freiheit" a octl se brzo v prvých řadách dělnických důvěrníků teplického organisačního území a celých Čech. Po převratu stal se členem výkonného výboru německé soc. demokratické strany v Československu, byl prvním předsedajícím náměstkem předsedy a roku 1920 zvolen byl do Národního shromáždění.

Dámy a pánové! Povstáním projevili jste úctu k zesnulému, který v těchto síních rozvinul bohatou činnost, zejména jako zastance německého školství, znalec otázek sociálních i samosprávných - a nejenom v této sněmovně, nýbrž vedle toho také v městské radě v Teplicích-Šanově a ve svazu německých samosprávných korporací. Kolik důvěry v jeho svědomitou píli chovala k němu strana, jíž přináležel, vysvítá nejlépe z faktu, že posl. Čermak byl delegován do výboru Stálého i výboru k prozkoumání činnosti Stálého výboru, výboru ústavně-právního, zahraničního, iniciativního, zásobovacího, vyšetřovacího a socialisačního, v nichž se uplatňoval jeho široký rozhled ve všech téměř oborech. Zájem jeho o politické věci neutuchal - to pokládám za nutné dodati - ani za jeho vleklé choroby, ač těžce nemocen, bedlivě sledoval vše a dával se informovati o všem, co se v parlamentním životě dálo.

Odchod politického pracovníka takových kvalit jest ztrátou nejen pro německou sociálně demokratickou stranu dělnickou, nýbrž i pro náš zákonodárný sbor, který v zesnulém ztrácí druha milého, jenž při svém konciliantním jednání neměl osobních nepřátel ani v táboře politických odpůrců. Za to uchováme jemu všichni trvalou a čestnou paměť.

Svým povstáním projevili jste zároveň zajisté souhlas, aby tento projev byl pojat do zápisu o dnešní schůzi. (Poslanci usedají.)

Dovolenou udělil jsem na včerejší schůze posl. Roscherovi, na schůze včerejší a dnešní posl. Palmemu a Joklovi vesměs pro neodkladné zaměstnání.

Byly provedeny některé změny ve výborech.

Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců čsl. národní demokracie posl. dr. Engliše za posl. Kamelského; klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. dr. Holitschera za posl. Schweichharta.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické posl. Kasíka za posl. Remeše; klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" posl. dr. W. Feierfeila za posl. dr. Luschku.

Do výboru zahraničního vyslal klub poslanců čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské posl. Mlčocha za posl. Pastyříka.

Do výboru pro záležitosti průmyslu, živností a obchodu vyslal týž klub posl. Pastyříka za posl. Mlčocha.

Předseda: Došly některé naléhavé interpelace. Žádám o přečtení.

Sněmovní tajemník dr. Říha (čte):

Naléhavé interpelace:

posl. Schweichharta, Schäfera, Pohla a druhů ministru vnitra pro nezákonný postup okresní správy politické v Čes. Lípě při stávce sklářských dělníků,

posl. Tauba, Hirsche, dr. Czecha, Grünznera a soudr. vládě o provádění voleb do pomocnického výboru Gremia v Brně,

posl. dr. Czecha, Hoffmanna, dr. Holitschera, Hirsche a soudr. ministru školství a nár. osvěty o rušení tříd školních.

Předseda: Přejdeme k pořadu schůze, a to k jeho 1. odstavci, jímž je:

1. Rozprava o prohlášeních ministra financí a ministra zahraničních věcí.

Rozprava ta byla zahájena ve schůzi dne 30. října 1924 a budeme v ní pokračovati.

Dávám slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je p. posl. dr. Kafka.

Posl. dr. Kafka (německy): Vážené dámy a pánové! Pan ministr věcí zahraničních postavil ve svém včerejším exposé výsledky jednání v Ženevě do popředí svých vývodů a proto přišlo několik jiných velice podstatných otázek zahraniční politiky zkrátka. Považuji to zajisté za pochopitelné, ale považuji to v mnohém ohledu za jistě velmi politování hodné. Je tedy přece zapotřebí, vrátiti se k některým bodům z těch, o nichž jednal pan ministr věcí zahraničních v druhém díle svých vývodů, tam, kde mluvil o takořka aktuelních politických otázkách. Pan ministr zahraničních záležitostí se zabýval s jistou obšírností poměry v Německu a zvláště také prohlásil, že Československo nic nenamítá proti vstupu Německa do Svazu národů. Bylo by však přece bývalo žádoucno, aby se byl neomezil na tuto krátkou poznámku a abychom se byli dověděli, jaké stanovisko zaujala československá politika zahraniční k onomu memoiru, které německá říšská vláda podle zpráv v novinách poslala novým státům, zasedajícím ve Svazu národů. Byli bychom si zvláště přáli dověděti se, jaké stanovisko zaujímá československá vláda k otázce Německem vyslovené, má-li býti německé říši přiřčeno stálé místo ve Svazu národů čili nikoli.

Pan ministr věcí zahraničních věnoval také několik vět problému obchodně-politickému. Pan ministr věcí zahraničních prohlásil, že i podle jeho názoru zahraniční politika státu musí býti v první řadě politikou hospodářskou. Vítáme toto poznání, ačkoli musíme konstatovati, že přichází poněkud pozdě. Které jsou tedy důsledky, jež dr. Beneš odvozuje z tohoto poznání, že politika zahraniční musí býti v první řadě politikou hospodářskou? Mluvil k nám v mnoha větách o síti obchodních smluv, které Československo uzavřelo nebo míní uzavříti. Jsme daleci toho, abychom podceňovali tuto činnost uzavírání obchodních smluv, naopak, bylo by bývalo žádoucno, kdyby pan ministr věcí zahraničních byl upozornil své koaliční strany poněkud důrazněji na to, že je jejich povinností, aby daly uzavřené smlouvy také parlamentárně schváliti, a bylo by bývalo žádoucno, kdyby pan ministr věcí zahraničních byl uplatnil svůj vliv nejen v Ženevě, nýbrž také v Praze, aby rozhodující strana české koalice zde neobstruovala obchodní smlouvy s Italií.

Ale ač je uzavírání obchodních smluv důležité, musí se přece říci, že tento způsob obchodní politiky se dnes nemůže považovati za dostatečný. Všeobecné hospodářské krisi světové nebo aspoň evropské, zvláštní hospodářské krisi středoevropské a zcela specielní krisi nástupnických států nelze učiniti přítrž dosud obvyklými metodami obchodních smluv, té se nedá čeliti dosud obvyklými systémy, že velké a malé státy svůj průmysl překrmují, systémem vysokých ochranných cel se neprodyšně uzavírají a pak se do této čínské zdi prolomí několik dvířek uzavřením obchodních smluv, nýbrž veliká krise v hospodářsko-politickém oboru se dá podle mého mínění jen odstraniti, vyřídí-li se zrovna tak, jak se začíná odstraňovati nebezpečné přepětí pojmu politické suverenity, také přepětí pojmu hospodářské suverenity. To není jenom hospodářsko-politická nezbytnost, to patří také velikou měrou k mírové politice, neboť v těchto hospodářsko-politických protikladech se skrývají také velmi silné popudy k sporům. Postrádám přiznání se k této linii ve vývodech pana ministra věcí zahraničních, postrádám vůbec poukazu na novou obchodně-politickou - smím-li použíti tohoto slova, které není mým nejmilejším výrazem - koncepci.

Smím-li zdůrazniti ještě třetí bod z tak zvané aktuelní části exposé pana ministra věcí zahraničních, je to ono místo jeho exposé, jež se zabývá vztahy k sovětskému Rusku. Pracuje se zde v tomto díle výkladu velmi silně s podmínkami a hypotetickými výklady. Avšak zdá se mi býti na každý způsob jasným, že Československo ještě nevyslovilo uznání de jure sovětského Ruska, a že ho také nelze očekávati ve zcela blízké budoucnosti. Myslím však, že je zde průtah hospodářsky a politicky povážlivý. A míní-li pan ministr věcí zahraničních, že československá zahraniční politika chce čekati na nejvhodnější chvíli, aby vyslovila toto uznání de jure, myslím já, že byly promeškány mnohem vhodnější okamžiky než je dnešní Pan ministr věcí zahraničních prohlásil, že v této otázce přirozeně nepovolí nějakému nátlaku z vnitra nebo z venčí, to znamená, že se pan ministr věcí zahraničních nedá odvrátiti nátlakem z vnitra nebo z venčí, aby neuznal sovětů. Tato slova hrdé nezávislosti třeba jen vítati. Dovoluji si jen otázku, zdali tato hrdá nezávislost může býti prokázána i v opačném směru, zdali pan ministr věcí zahraničních také při dosavadním neuznání sovětů byl bez nátlaku z venčí nebo z vnitra a nehrál-li snad vliv Poincaréovy Francie svého času jakousi úlohu a zdali snad přece z nejpravější strany této sněmovny na ministra věcí zahraničních tehdy nějaký nátlak činěn nebyl a ještě dnes činěn není.

Chtěl bych se nyní obrátiti k hlavnímu dílu exposé pana ministra věcí zahraničních, ženevskému protokolu, jeho ocenění, obsahu, významu pro budoucnost. Nedovoluji si ovšem nedbati do té míry toho, že jsem právníkem, abych nevyslovil především formální otázku: Zná pan ministr věcí zahraničních § 64 ústavní listiny a není-li pan ministr zahraničních záležitostí toho mínění, že podle §u 64 ústavní listiny smlouva, která ukládá státu a jeho občanům břemena majetková a jiná, zejména vojenská, předpokládá schválení parlamentu před ratifikací hlavou státu? Je pochybnost o tom, že protokol tento Československu ukládá povinnost, po případě ozbrojiti výpravní sbor k prosazení sankcí, na které Rada Svazu národů pomýšlí? Není-li pan ministr věcí zahraničních toho mínění, že je to vojenský závazek státu a jeho občanů a že by k tomu přece také parlament měl něco říci? Pan ministr věcí zahraničních prohlásil, že je ochoten odpověděti na dotazy a náměty v debatě, a prosím ho, aby uklidnil moje svědomí a snad také své svědomí právníka a oznámil, zná-li § 64 ústavní listiny a jak jej vykládá. Důležitější je ovšem méně stránka právnická než politická. Čtu-li tak politickou stránku včerejšího exposé pana ministra věcí zahraničních, vtírá se přirozeně porovnání s dřívějšími exposé, která pan ministr věcí zahraničních pronesl. Učiníme-li přehlídku různých těchto exposé, najdeme, že se obyčejně dělí v část všeobecnou a zvláštní. Ve všeobecné části se přednášely v podstatě vždy stejné zásady a ve zvláštní části se podávala zpráva skoro vesměs o akcích, jež byly spíše vším jiným než prováděním těchto zásad. Mluvilo se nám o konečném odvrácení od nebezpečné spolkové politiky z doby předválečné a přinášela se nám smlouva alianční za smlouvou. Horovalo se o rekonstrukci střední Evropy - a byla nám nadělena Malá dohoda se svou úlohou, rozděliti střední Evropu ve dva tábory. Slyšeli jsme nadšené přiznání k Svazu národů a jeho metodám - a bylo hbitě vesele mobilisováno na podzim roku 1921, v rozporu s články 15, 16 a 17 smlouvy Společnosti národů. Zachování míru bylo prohlašováno za nejvyšší cíl politiky - a šťastně byla ještě zachycena poslední chvíle, aby se podala ruka mír ohrožujícímu a proto morálně úplně isolovanému, vlastním národem opuštěnému Poincaré-Millerandu systému ve Francii pro doby zlé i dobré.

Tak tomu bylo v dřívějších exposé. Dnes se po prvé jeví jakýsi souhlas mezi základními thesemi a aktuálním prováděním. Vidím v tom slabý obrat v československé zahraniční politice, slabý obrat ne-li v teorii, tedy aspoň v praxi, jakýsi obrat, za nějž by se pan ministr věcí zahraničních nemusil styděti. Ale dr. Beneš klade ohromný důraz na důslednost a popírá tedy tento obrat. Prohlašuje ve svém exposé, že Československo již po 5 let neochvějně pracuje ve smyslu oné politiky, která teď v Ženevě zvítězila. Dr. Beneš to tvrdí a opírá se o své často hlásané zásady. Popírám tento ráz československé zahraniční politiky, popírám, že je dosud politikou ve službě rekonstrukce střední Evropy, ve službě evropské a mezinárodní solidarity, ve službě míru, a dovolávám se při tom oněch skutečností, o nichž jsem dnes již mluvil a které jsem tak často v dřívějších prohlášeních k zahraničněpolitickému exposé pana ministra věcí zahraničních uváděl. Zůstane vyhrazeno nepředpojatému posouzení, aby rozhodlo, co váží více, poukaz na slova, nebo odvolání na skutky. (Souhlas na levici.)

Více dnes nechci říci o československé zahraniční politice, jaká byla. Důležitější je snad, zkoumati, jaká československá zahraniční politika teď je a učiniti si obraz o tom, jaká bude. Pan ministr věcí zahraničních mluvil o obratu v evropské situaci a mezinárodní politice. Popírati tento obrat by bylo nemožno. Ale nicméně třeba se velice varovati toho, aby se tento obrat přeceňoval a hlavně důvody tohoto obratu nesprávně poznávaly. Není tom tak, že jednou vypukl jakýsi idealism mezi státy, že smysl pro spravedlnost oživl nějak více, než tomu bylo kdy jindy. Svět, dámy a pánové, se nestal lepším, v nejlepším případě se stal poněkud rozumnějším a poněkud zkušenějším. A když teď nastává znenáhla odvrat od politiky poválečné a dějí se pokusy dospěti k politice solidarity evropské nebo ještě všeobecnější mezinárodní, není pro to konec konců nic jiného rozhodujícím, než poznání reálních nutností a zdravý egoismus států. Podstatné jest, že poválečná politika byla zbudována na thesi, že je možno rozděliti Evropu a svět trvale ve dva tábory, tábor vítězů, již jsou povoláni k panování, a tábor přemožených, již jsou odsouzeni až nadále trvale k porobě. Ale nyní se poznenáhlu poznalo, že tento základ není jen morálně zavržení hodný, nýbrž i politicky neudržitelný a hospodářsky se příčí účelu. Nejjednodušší je, formulovati to asi takto: tato politika rozdělení ve dva tábory byla by bývala možná jen tehdy, kdyby spojené a sdružené státy byly mohly skutečně proměniti nahodilou konstelaci válečnou v trvalou konstelaci politickou. V tom jim překážel protiklad zájmů, který se jeví nejviditelněji snad v tom, že je Anglii nemožno snášeti francouzský imperialismus, a že je Francii nemožno udržeti kontinentální hegemonii, aniž se nějakým způsobem nevypořádá s Anglií. Tak došlo především k tomu, že můžeme mluviti o obratu k politice evropského rázu. Při tom nijak nezneuznávám zásluh, kterých si získali v tomto ohledu Macdonald a Herriot. Ale není tomu tak, že Macdonald a Herriot přivodili tento obrat, nýbrž obrat, který se připravoval, dosadil Macdonalda a Herriota k vládě. Proto myslím, že přes všechny pokusy, dostati se opět k zpětnému pohybu, tyto myšlenky, když jsou již v pohybu, trvale nemohou býti zadrženy, byť by i v Anglii na místo vlády Labour-party nastoupila vláda Toryů.

Dámy a pánové! Tak musíme také hleděti na Ženevský protokol, jeho předběžné dějiny a vývin. Je jisto, že důvody, z nichž toto ženevské dílo povstalo, u různých států, které s ním souhlasily, byly mimořádně různé. Nijak se nemůže míti za, že idealismus, smysl pro spravedlnost a nějaká zvláštní láska k míru byly rozhodujícími momenty. Myslím, že by se snad daly rozeznávati tři skupiny, mluví-li se o motivech, které vedly k ženevskému dílu Jedna skupina se skládá ze států, které záruky spolknou, protože chtějí rozhodčí soudnictví a odzbrojení. Druhá skupina spolkne rozhodčí soud a odzbrojení, protože chtějí záruky. A třetí skupina, dámy a pánové, nic nedbá takových moderních vynálezů, jako jsou ženevský pakt, smlouvy o odzbrojení, rozhodčí soudy, apeluje mnohem raději k moci zbraní, a rozhodla-li se přes to k tomuto paktu, učinila tak, aby v tomto ovzduší touhy po míru nebyly příliš nepříjemně nápadné. A do jedné z těchto skupin patří také pan dr. Beneš. Do které, to se ukáže při cestě utrpení, která teď nastane pro Ženevskou smlouvu při ratifikacích a při příštích vyjednáváních o tom. Dámy a pánové! Jedno budiž docela jasně zjištěno také s naší oposiční strany. Pan dr. Beneš spolupracoval na Ženevském protokolu s docela zvláštní horlivostí. Je-li ženevský pakt pokrokem, úspěchem a zásluhou, pak má na této zásluze, tomto úspěchu a tomto pokroku pan dr. Beneš ve velké míře podíl. Kdybychom to chtěli upírati, tu bychom se jako oposice, myslím, sami činili směšnými. Pokrokem, myšlenkovým, morálním pokrokem je podle mého mínění Ženevská smlouva na každý způsob. Je třeba jen zdůrazniti dva mezníky: Ženevskou smlouvu a poslední zasedání mírové konference v Haagu. Tam úsilí po zklausulovaném paktu o rozhodčím soudu, tam samozřejmé výhrady stran tak zvané čestné klausule a teď závazné rozhodčí soudnictví in thesi. To je rozdíl. Zajisté tento Ženevský protokol není ničím dokonalým. Mohl by se vzíti každý paragraf a došlo by se k velmi podivným a nevítaným výsledkům. Smím snad poukázati k tomu, k čemu konečně pan ministr věcí zahraničních již sám poukázal, že se v §u 2 operuje s kaučukovým pojmem obranné války, a že zneužitím tohoto kaučukového pojmu obranné války zadními dvířkami se může dostati zase do mezinárodního života všechno, co by vlastně mělo býti odstraněno? Smím snad poukázati k tomu, že omezením, které dostal ještě v poslední hodině do článku 5 japonskými výhradami, nastalo opět velmi značné oslabení mírového protokolu? Smím snad poukázati k tomu, že ustanovení o sankcích jsou velmi nejasně sepsána a s jedné strany mohou vésti k tomu, že jeden stát bude příliš mnoho zaměstnáván, s druhé strany je ponechána možnost, že se stát vyvlékne ze svých povinností?

Mohl bych poukázati ještě k mnohým povážlivostem. S jednou povážlivou věcí se musím ovšem zabývati poněkud blíže, a to je povážlivost československého vypěstění: proslulé smlouvy regionální a jejich tak zvané zakotvení v zárukovém protokolu Ženevském. Mluvil jsem velmi často v této sněmovně o regionálních smlouvách, ale ne častěji než pan dr. Beneš sám, a pokud pan dr. Beneš má tohoto svého koníčka regionálních smluv, musím opakovati svoje pokusy, abych mu tohoto koníčka odebral. Pan dr. Beneš prohlásil, že zdravá myšlenka regionálních smluv je v Ženevském protokolu úplně uznána, že tedy obdržela jaksi mezinárodní sankci. Pan dr. Beneš provedl, myslím, malý dovedný kousek dialektický. Znají-li se dějiny regionálních smluv a jejich poměr k paktu, ví se, že tomu nebylo tak, že zásada regionálních smluv byla uznána a vsazena, ale situace byla ta, že nebylo možno se dostati přes regionální smlouvy pro ostrý odpor Malé dohody a že se tedy učinilo to, co reálně-politicky bylo jedině možné, že se učinil pokus tyto regionální smlouvy aspoň nejhoršího zbaviti. To se dá dokázati z protokolů a z toho, co se před tím odehrávalo v diplomatických notách. Skutečně jsou regionální smlouvy, jak je teď pakt Svazu národů zná, něčím docela jiným než regionální smlouvy, které pan dr. Beneš uzavřel a jichž se zde zastával. Regionální smlouvy dneška nejsou ničím jiným než úmluvou dvou států mezi sebou, jak by provedli a provedou jim předepsané sankce, na př. Československo, Jugoslavie a Rumunsko mohou uzavříti anebo dále praktikovati smlouvy v tom smyslu, že mezi sebou prohlásí a Svazu národů oznámí, že v tom případě, že by jim bylo uloženo mezinárodní vystoupení na př. proti Maďarsku, budou postupovati s těmi a těmi silami, tou a tou metodou. Účinnost regionálních smluv je učiněna tedy závislou na usnesení, že se mají uvaliti sankce. Je to správné či nikoliv? Je-li to správné, dámy a pánové, pak nikdo nemůže o tom pochybovati, že podstatná základní myšlenka dřívějších regionálních smluv nebyla uznána, ale že od ní bylo upuštěno. (Ministr dr. Beneš: Toto stanovisko jsem hájil už v loňském garančním paktu!) Zajisté, pan ministr věcí zahraničních je ohromně pohyblivým člověkem. Umí zcela přesně reálně-politicky odhadnouti, co se dá prosaditi a co se prosaditi nedá, a pevně se drží praporu regionálních smluv, i když tento prapor mezitím dostal jiné barvy. (Ministr dr. Beneš: Tak, aby náš zájem uspokojily, to mi stačí!) Myslím, že se tyto zájmy daly také jinak hájiti než regionálními smlouvami a že se i dnes dají jinak hájiti. Myslím, že regionální smlouvy, jak i teď, pozbyly svého významu, ač přece jsou spojeny s jakýmsi nebezpečím, jak dříve, tak i teď. Poukázal bych v tomto ohledu na to, že zvláště zdůrazněným připuštěním těchto regionálních smluv již předem je porušena rovnováha mezi členskými státy tohoto garančního paktu: Jedni mají míti takové zvláštní svazky a jiní mají býti bez nich, a není jisto, že, odhodlají-li se jedni k těmto zvláštním svazkům, neodhodlají se také ti druzí k podobným zvláštním svazkům v opačném směru.

A dále: Při všech takových svazcích je velké nebezpečí, že, ať byla intence z počátku jakákoli, v praktickém působení jdou daleko přes původní intence. Především však může snad býti také sáhnuto k psychologickému momentu. Tyto regionální smlouvy a jejich odůvodnění panem ministrem věcí zahraničních znamenají přece opět jakousi pochybnost, že aparát, k němuž smlouva ženevská dala podnět, a jejž má prováděti, nebude skutečně účinným. Ministr dr. Beneš říká výslovně ve svém exposé, že to také má býti dodatečnou zárukou. Avšak, pánové, je-li tu účinná záruka, pak přec nemá zapotřebí dodatku! Myslím, že by pan dr. Beneš právě na tuto část své činnosti v Ženevě, právě na toto úsilí, aby prosadil regionální smlouvy, nemusil klásti největší váhu, a mám za to, že v budoucím vývinu regionální smlouvy pravděpodobně budou první obětí nezbytných korektur. Ač by to bylo lákavé, nekladu největší váhu na to, abych podal zevrubnou kritiku jednotlivých ustanovení této smlouvy. Bylo by jistě snadno kritisovati a uvésti spoustu jednotlivostí, ale bylo by to malicherné vůči tomuto dílu. Neboť jest zapotřebí, vypracovati myšlenky tohoto díla, a tyto myšlenky musím jako demokrat za každých okolností vítati. - O tom nechceme nechati ani nejmenší pochyby, že s našeho stanoviska byl aspoň učiněn pokus tak zvaného reálního pacifismu, že skutečně byl učiněn pokus, utvořiti organisaci nad státy místo mezistátní anarchie, která nyní panuje, že se začalo s novým obdobím práva národů, novým obdobím práva národů, vyznačeným snížením přehnané politické suverenity států a mezinárodní exekutivou, která může býti za jistých okolností velmi vítána, především, bude-li oblast její působnosti rozšířena na záruku tak zvaných smluv na ochranu menšin. Přejeme si, aby této exekutivy i v tom směru bylo užito. Ale nové období práva národů není ještě novým obdobím míru. A mezi teoretickým úspěchem Ženevského protokolu a jeho reálními praktickými důsledky je zatím ještě ohromná propast, která znemožňuje, aby se Ženevský protokol přeceňoval, před čímž nás p. dr. Beneš důrazně a plným právem varoval. Zajisté se myslí při těchto nesnázích především na nesnáze ratifikačního postupu. Nelze míti za to, že by všechny státy beze všeho se odhodlaly, že budou ratifikovati a teď začne zase smlouvání, při kterém každý stát, uváživ své zvláštní zájmy pokud možno důkladně, bude chtíti to do toho vpraviti, anebo ono v tom škrtnouti, co se mu zdá se stanoviska jeho zvláštní mírové politiky žádoucí nebo povážlivé. Třeba samozřejmě i s tím počítati, že poctivost při užití mírového plánu, i kdyby již byl proveden, bude někdy velmi pochybná. Ale rozhodujícími se mi nezdají býti tyto obtíže otázky - neboť přes všechny nesnáze se tato myšlenka prosadí a musí se prosaditi - ale rozhodujícími se mi zdají býti dva momenty, dvě nesnáze, které se staví v cestu. První jsou orgány, s nimiž nový aparát míru je nucen pracovati. Tyto orgány jsou jednak Svaz národů a jeho Rada s jedné strany a jednak jakési mezinárodní, stále nebo od případu k případu stanovené tribunály. Avšak, dámy a pánové, Svaz národů může se státi činným ve službách tohoto návrhu míru jen tehdy, má-li morální autoritu. Tato morální autorita, tato důvěra mu může býti jen tehdy zajištěna, změní-li svou nynější podobu ve smyslu universality a demokratisace svých zařízení. To se od té doby, co Macdonald měl odvahu to otevřeně říci, teď všeobecně ve Svazu národů, aspoň zevně, uznává. My jsme to již často a dříve řekli.

Jsou však jisté překážky universality a demokratisace, a tyto překážky leží v konstituční soustavě Svazu národů samé, který si vytkl příliš široký cíl. Myslím, že utvoření Svazu národů při všem zachování jeho všeobecnosti pro celý svět by se mělo přece více prováděti ve smyslu panevropského systému hraběte Coudenhovea. Myslím, že by se tím daly snadněji řešiti mnohé otázky universality a demokratisace. Myslím, že vstup Ruska, vstup Spojených Států Severoamerických by byl snáze dosažitelný na půdě takového systému a že by se i idea demokratisace dala účinněji zastupovati, kdyby člověk nemusil vždy odpovídati na námitku, že by četné miliony Číňanů a Indů vlastně tvořily většinu světového parlamentu. Myslím také, že mnohé nemožnosti a absurdity by zmizely, kdyby se sáhlo k těmto myšlenkám; je to snad trochu teoretisující, ale přece zcela zábavné, představiti si, co by tak nastalo, kdyby dnes tento pakt byl ode všech států Svazu národů ratifikován, a kdyby. Peru a Čile navzájem spolu válčily a podle dlouhého řízení, které nám je známo, bylo zjištěno, že příkladně Peru je útočníkem. Tu by nastala povinnost především Anglie, ale i jiných států - zakročiti proti Peru. Zakročení proti Peru by však mělo za následek vzhledem k Monroeově doktrině, která je v článku XXI Svazu národů výslovně uznána, ihned ozbrojenou reakci Spojených Států Severoamerických. Tedy tímto způsobem vede mírový protokol Ženevský ke čtvrtému případu válek, vedle oněch tří případů válek, které pan ministr věcí zahraničních již laskavě uvedl. A pak soudy, stálý soud nebo rozhodčí soudy! Ovšem, nedá se nic namítati proti tomuto soudnictví, za jediného předpokladu, že bude utvořena pro to záruka, že toto soudnictví bude vykonáváno podle pravidel spravedlnosti a morální nepopíratelnosti. Je nesnadno, utvořiti záruku pro to ve formulích, ale pouze duchem těch, kteří budou povoláni k mezinárodnímu soudnictví, může býti dosaženo toho cíle. Proto také Ženevský protokol praví: Do těchto instancí mají býti vysláni lidé, kteří svou nestranností a svými schopnostmi podávají potřebné záruky objektivního rozhodování. Akceptuji toto jedině možné formulování a musím jen říci, že pan ministr věcí zahraničních bude museti podstatně změniti metody, podle nichž dosud obesílá mezinárodní instance. V jedné odpovědi na interpelaci, o níž ovšem doufám, že ji pan dr. Beneš podepsal, ale před tím nečetl, se mi říká, že velmi směrodatná vyslání do mezinárodních soudů a instancí rozhodčích soudů je okolnost, že vyslaní pánové ve svém politickém smýšlení souhlasí s politickými názory Československa, to jest právě každé vlády československé. Obsazují-li se mezinárodní soudy s tohoto hlediska, pak pro skutečné soudnictví není tu připravena půda.

To je jedna překážka. Druhá velká překážka leží v tom, že Ženevský pakt, ať se oceňuje jakkoli, přece netvoří nic jiného nežli metody udržení míru, lepší než metody dosavadní. Nepodceňuji nijak toto získání novějších a lepších metod. Mnoha válkám bylo by zajisté uvarováno nebo aspoň byly oddáleny, lokalisovány, oslabeny, kdyby tyto metody udržení míru tu byly bývaly dříve, a myslíme-li zpět na dni červencové a srpnové r. 1914, není pochyby, že by se snad bylo dospělo k jinému výsledku, kdyby byl býval tento aparát zachování míru k disposici a nebylo by bývalo nutno přikročiti ke konferencím a notám. Ale formální pacifismus má malou cenu, není-li doplněn materielním pacifismem, materielní, věcnou politikou míru, která jen a jedině se může skládati z toho, že je tu snaha odstraniti látky k zápletkám. V tom spočívá ohromná slabost Ženevského protokolu, že je právě zbudován na základě, který není nic jiného než nashromáždění látek k zápletkám, a to je základ mírových smluv versailleské, st. germainské, a jak se všechny jmenují. Ať se postavíme k tomuto mírovému protokolu sebe sympatičtěji, přes tuto skutečnost, že je zbudován na tomto základě nespravedlivosti a politické nemožnosti, přes tuto slabou stránku se člověk nedostane. Tato nespokojenost se pociťovala také při vyjednávání v Ženevě a hrála roli v komisionelních poradách. Samozřejmě nebylo možno dopustiti, aby při dnešní konstelaci mocí tyto pochybnosti měly ještě nějakou účinnost. Ale to jedno je jisté: Chceme-li skutečně mír, musíme počíti tím, že odstraníme základ, na kterém je zbudován tento formální pacifismus. Pak bude nutno, aby se potírala látka k zápletkám, a aby se proti ní bojovalo poctivě a otevřeně, látka, která je nashromážděna právě nemožnými a protiúčelnými ustanoveními mírových smluv. K této látce k zápletkám, jež je na světě, a jejíž odstranění je předpokladem účinné mírové politiky, patří v nejpřednější řadě osud tak zvaných menšin. Zde třeba říci - a tuto zkušenost jsem učinil v Ženevě - že poznání těchto souvislostí také v kruzích Svazu Národů značně daleko pokročilo, že aspoň po formálním řešením, jež se dostalo nejnaléhavějšímu problému, totiž německým reparacím, Dawesovým plánem, nyní se pokládá problém menšin za nejnaléhavější a nejdůležitější problém evropský. Tento problém, který již opětovně bušil na dveře Svazu Národů, aniž mu bylo otevřeno, vynutí si cestu do poradní dvorany Svazu Národů. Neboť je jisto, že dnes, kdy žije v Evropě asi 7 milionů lidí, jako tak zvané neuspokojené menšiny, žádný sebe chytřeji vymyšlený mechanismus zachování míru nemůže zastaviti zápletek, které musí vzrůsti z toho osudu. Bez uspokojivého řešení této menšinové otázky není možná účinná politika míru. Vyřízení této otázky je tedy životní otázkou politiky míru. Je však otázkou životní také s druhého stanoviska, totiž se stanoviska bezpečnosti států, v nichž jsou uzavřeny menšiny. Dámy a pánové! Žádné zbrojení, žádné zvláštní smlouvy, žádné rozhodčí soudnictví a žádné všeobecné garanční smlouvy nemohou zaručiti skutečně bezpečnost těchto států, ale záruka bezpečnosti těchto států záleží jen ve spokojenosti jejich vlastních státních občanů. Prožil jsem historickou hodinu, když v Salle de la réformation Mac Donald se svým přirozeným patosem oživil tísnivé diplomatické ovzduší Svazu Národů svěžími a otevřenými slovy, jimiž volal varovně na malé státy: "Žádné smlouvy vás nezachrání před tím, abyste nebyly při příští konflagraci rozdupány." Zachrániti před tímto nebezpečím nemůže nic jiného, leč vnitřní konsolidace státu. To platí v docela zvláštní míře také o Československu. Neboť jako žádný jiný stát, i ono nemůže snésti stav neuspokojení milionů a milionů. Stát může po případě snésti trvalou oposici stran, ale nikoli trvalou oposici národů. Pan dr. Beneš těmto otázkám, bohužel, nevěnuje patřičné pozornosti. Dr. Beneš je veleben jako politik dalekých rozhledů. Nechci to nijak popírati, ale doufal bych, aby se u něho nevyvinul právě onen symptom dalekozrakosti, který se skládá z toho, že se na blízko špatně vidí. Dr. Beneš se v Ženevě namáhá o bezpečnost státu a v Praze ji zanedbává. Dr. Beneš se prohlašuje za přívržence mezinárodní demokracie a trpí, že v jeho domovině se každý den a každou hodinu myšlenka této demokracie tupí a šlape v prach. Pan dr. Beneš chce v Ženevě odstraniti politiku násilí, politiku imperialismu z mezinárodního života, a v Praze sedí klidně dále v kabinetu koalice, jejíž jedinou zásadou vládní není než násilí a zase násilí. (Souhlas a potlesk na levici.) Nikdo nemůže věřiti, že týž člověk může býti současně přítelem míru a politikem násilí. Nebojí se dr. Beneš, že mu v Ženevě předstoupí velmi vážné pochybnosti o poctivosti zásad, jichž se tam zastává, může-li býti poukazováno k tomu, co ve svém domově trpí a dělá s sebou? (Souhlas na levici.) Dr. Beneš si sjednal mezinárodní pověst, to se nedá upříti. A není tomu tak, že by snad pan dr. Beneš měl co děkovati za svou mezinárodní pověst mezinárodní vážnosti svého státu, ale naopak: Československo získává z mezinárodního ocenění, jehož se dostává jeho ministru věcí zahraničních. Když se tedy ocenění pana ministra věcí zahraničních stává pochybným, ohrožuje nejen vážnost své vlastní osoby, ale také mezinárodní vážnost Československa. Nechť se dr. Beneš neomlouvá tím, že jen zahraniční politika je jeho oborem a že nemá vlivu, aby prosadil své přesvědčení; neboť první omluvu zakazuje vzájemná podmíněnost politiky vnitřní a zahraniční, a druhá omluva se vyřídí poukazem na to, že ministr, jenž je svému přesvědčení věren, vystupuje v tom okamžiku z kabinetu, kdy nemůže jeho politiku podle svého přesvědčení již hájiti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP