Úterý 16. září 1924

Navazuji ještě na minulý týden, kdy likvidovali jsme válečné půjčky. Slavná sněmovno! Sledujeme-li upisovatele válečných půjček do merita, vidíme, kolik lidí zvláště se strany německé tam bylo, kteří upisováním velikých obnosů válku prodlužovali a dobrovolně dávali rakousko-uherské armádě to, co potřebovala nezbytně k vedení další války, aby mohla ubíjeti naše příslušníky v poli. Když tito lidé byli státem odškodněni, jak možno odepříti podati pomocnou ruku těm, kteří za doby válečné a poválečné byli okradeni o svůj majetek?

Slavná sněmovno! Z toho důvodu, jak jsem již apeloval na pana ministra financí, apeluji i na vás, abyste při projednávání finančních předloh hlasovali pro to, aby bylo vzpomenuto i na ty, kteří se stali obětí války do té míry, že jsou dnes žebráky, aby při projednávání těchto finančních předloh likvidována byla úplně otázka náhrady poškozeným zemědělcům. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Adamovský.

Posl. Adamovský: Vážené Národní shromáždění! Záchrana peněžních ústavů je záležitost velmi ožehavá jak se stanoviska peněžních ústavů, tak i vkladatelů a ještě více dlužníků. Jsou případy, že následkem úpadku peněžního ústavu připraven byl dlužník o celé jmění, poněvadž si nemohl obstarati nového úvěru a tak přišel o vše, co měl, poněvadž se mu to musilo prodati v dražbě.

Peněžní ústavy jsou pod dozorem státním. A kde byl tento dozor státní? Vždyť tady se praví, že 9. prosince 1920 se doplňuje vládní ochrana, resp. dozor nad peněžními ústavy, dále 19. prosince 1921, 22. prosince 1922 a 6. prosince 1923. A co se stalo, kde je ten dozor? Co udělal ten dozor, že dnes musí stát sanovati peněžní ústavy a družstva? Je dostatečně známo, že válečné a poválečné poměry strhly banky do různých krkolomných obchodů. Peněžní ústavy a banky podnikaly všecko možné, jen to ne, proč tu vlastně byly a proč tu jsou. Obchodovaly, ale aby chránily vkladatele, svůj ústav před úpadkem, to jim bylo vedlejší věcí. Pachtiti se po bohatství jest zjev poválečný a dnes volá se po příročí a sanování bank. Proti sanování bank nemůže se Národní shromáždění postaviti, poněvadž tu jde o malé drobné vkladatele, kteří si své peníze uložili u malých domácích ústavů. Byly to peníze vymozolené a chránící namnoze stará hospodářství. Každý, kdo měl poněkud smysl pro šetření, uložil si nějaký groš u své domácí záložny, ke které měl velkou důvěru. Tyto záložny ukládaly své přebytky do bank, aby tam mohly úroky dostávati. Je to síť, která je spojena s druhou. Kdyby dnes taková banka měla učiniti úpadek a měla té záložně říci: "My ti nemůžeme tvé peníze vrátiti," jak by ta záložna mohla zodpověděti svým lidem takovou větší nebo menší ztrátu? Dnes se nemůže připustiti, aby banky padly. Běží o to, jak je sanovati. Jsou tu záložny, raiffeisenky, okresní hospodářské záložny a jsou tu banky. Myšlenka byla, aby se utvořil jakýsi jednolitý celek pro sanování těchto bank. Proti tomu se postavily záložny, raiffeisenky a okresní hospodářské záložny. Souhlasí s tím, aby se sice utvořil ochranný kapitál, ale pro každý tento stav zvláště. Banky si mohou dnes utvořiti svůj základní kapitál. Proč? Poněvadž jsou tu akciové banky, jsou tu akcionáři, kteří již snad mají svůj kapitál v rukou, ale záložny, malí vkladatelé, nemohou si tak lehko utvořiti vlastní základní kapitál.

Vzhledem k tomu je nutno, aby Národní shromáždění dalo souhlas k sanování těchto bank - naše strana s tímto návrhem souhlasí a bude jej podporovati a proň hlasovati - a to v tom smyslu, aby každý peněžní ústav hospodařil sám pro sebe a utvořil jakýsi základ kmenového jmění pro případ, že by snad byly větší nebo menší ztráty. Tak by vkladatelé a dlužníci nebyli ohroženi na svém majetku tím, že by se na ně rázem uhodilo, aby zaplatili, nýbrž byla by tu možnost, aby se jim posečkalo, až si budou moci pomoci buďto úvěrem nebo až budou moci svým vlastním jměním zaplatiti svůj dluh. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Kamelský.

Posl. Kamelský: Vážená sněmovno! Zákon o příročí bank, o kterém se právě jedná, sluší pokládati za jeden z celého souboru zákonů a předloh, jež byly předloženy. S tohoto stanoviska je potřeba celou věc posuzovati. Náš hospodářský život za války řítil se takovým způsobem kupředu, že opravdu staly se v něm ty nejpodivnější věcí. Lidé téměř bez zásluh, bez odborných znalostí, s nekalými úmysly a s nekalými prostředky pomáhali si úžasně, kdežto přičinliví, starostliví občané, kteří pracovali těžce, kteří střádali a kteří chtěli odříkáváním si všech radostí a požitků světských pojistiti si své stáří, existenci a život svým rodinám, přicházeli právě do takové situace, že všecko, k čemu pracovali, čeho očekávali, se nedostavilo, ale naopak byli takoví chudáci zničeni, nemajíce k tomu těžkému životu, který tu byl poměry válečnými a poválečnými vytvořen, ani takových prostředků, jako měli dříve. To se projevilo na celé řadě našich hospodářských poměrů, na celé řadě zjevů. Viděli jsme, že následkem zavedení vázaného hospodářství bylo umožněno, aby favorisovaným, tedy výlučně některým třídám občanským dostalo se zboží k rozprodeji pro vlastní lidi, jehož všeobecnost neměla a kterého nedostávali ani řádní obchodníci. A když to obce dělily, byly to konsumy, tedy vždy tytéž vrstvy, kdežto druzí občané, jmenovitě živnostníci, byli vždycky poslední. To vedlo k tomu, že se čekala veškerá naděje a spása od družstevnického podnikání, tedy od kolektivního podnikání, a ovšem proto také nekriticky a beze všeho zkoumání dávali sem lidé své vklady, i z toho mála, co měli, očekávajíce, že odtamtud půjde prospěch a štěstí. Ale co se stalo? Nedostatek odborných vědomostí, seriosnosti a poctivosti vedl k tomu, že ani tyto kolektivní podniky nebyly s to - a kdyby nebylo bývalo jejich výlučného postavení, ani chvíli by to nemohly dělati - ukojiti těch nadějí, které se k nim vázaly.

A přicházíme ovšem teď k tomu, že i tam, kde není představa toho jedince a podniku, nýbrž takového kapitalisty, který všecko zastrká do svého měšce, tedy u těch kolektivních podniků dostaví se ztráty, které jsou s to ohroziti celý náš hospodářský život, poněvadž s těmi podniky je vázán náš hospodářský život právě tak, jako s podniky soukromého podnikatele.

Přicházíme tedy k tomu přesvědčení, že musíme se přičiňovati o zachránění nejenom s tohoto stanoviska, ale právě proto, poněvadž tím zachraňujeme celý hospodářský život všeho našeho občanstva a že chceme a musíme přivésti jej do nových poměrů, kde by na tom čistém základě, nezatíženém chybami a vším tím, čeho jsme byli svědky za války a po válce, mohl začíti znovu, na základech reelních, poctivých, takových, jak si je všichni představují. To jistě je něco, co musí býti uznáno a čemu musí býti také přineseny oběti, ať již se stanoviska stranického, ať již se stanoviska našich zásad.

A k souboru podaných předloh, o nichž budeme míti jistě příležitost ještě podrobněji mluviti, až jednotlivě budou probírány, musím vytknouti stanovisko naší strany, že si totiž přejeme, aby stejně bylo měřeno podnikům vedeným jednotlivci, poněvadž věříme, že na jejich rozvoji spočívá a bude spočívati vždycky pokrok, zlepšování naší situace ať hospodářské, ať nákupní. I tu otázku cenovou u nás je možno rozluštiti jedině tím, že nebude ničeno podnikání soukromé, a pokud podnikání družstevní je na místě, musí býti vedeno na základě nejpřísnější poctivosti, na základě nejpřesnějších, řekl bych, odborných znalostí.

Jednou z takových předloh, která do souboru těchto předloh zasahuje, je právě předloha o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů. I zde setkáváme se se zjevem a byli jsme toho velmi často svědky, že ústavy, v nichž nebylo jednáno nepoctivě nebo lehkomyslně, ale prostě proto, že ty naše malé záložny i ty větší ústavy peněžní musejí se účastniti hospodářského života a podnikání, bývají strženy často do kalamity, do které by se samy jinak nedostaly, třeba tím, že příliš důvěřovaly některému ústavu, kam ukládaly peníze, aby dostávaly úrok a mohly jej zase platiti. Pravidelně to bývaly ústavy, jichž klientela rozprostřena byla na širší množství občanů, samých to drobných vkladatelů, o nichž jsem řekl, že u nich uspoření znamená odříkání. Ti důvěřovali tomu kterému peněžnímu ústavu, té které záložně, tam odnášeli každý odříkáním získaný peníz. A tu ovšem pro ně znamená kalamita ústavu potom strašlivé zklamání a demoralisování, poněvadž v tom okamžiku, jakmile nemohou míti důvěry, že to, co si uložili, je také nade vši pochybnost zajištěno, odpadá vůle a chuť spořiti, a přicházíme k poměrům, kterých bychom si nepřáli.

A tu, poněvadž jde a šlo v mnohých případech o peněžní ústavy, které, jak jsem řekl, bez vlastní viny a vlastního prohřešení strhovány jsou druhými závody peněžitými, s nimiž jsou ve styku, je docela, myslím, rozumno, jestliže se činí opatření, aby takové ústavy nebyly zničeny. Často povstává run i způsobem agitačním. Proskočí zpráva, že ten neb onen ústav, angažovaný tam a tam, ztratil tolik a tolik a následkem toho všichni ti vkladatelé, jak je přirozeno, přicházejí a žádají své vklady zpět. Ale co to musí míti za následek? Záložna je přivedena v niveč, musí likvidovati, nemůže svým závazkům dostáti a výsledek jest, že potom teprve ztrácejí ti vkladatelé často téměř všechno, nebo alespoň téměř všechno. Tu je tedy na místě taková rozumná úprava, že záložně bude po jistou dobu povoleno příročí, tedy aby povinnost placení toho, co tam bylo vloženo, byla na delší dobu rozložena. Jistě potom dojde k tomu, že záložna bude zachráněna a že zachráněny budou i vklady těm, kteří v té důvěře, jistě dobré a poctivé, své úspory tam ukládali. Mám za to, že jedině z tohoto názoru, z tohoto stanoviska musíme předlohu posuzovati a že možno s dobrým svědomím doporučiti, aby také slavnou sněmovnou byla přijata. Je docela správné, jak praví hned § 1, že příročí podle tohoto zákona může býti poskytnuto, žádá-li toho obecný zájem, a že může býti v těchto případech nařízeno příročí, tedy jistá lhůta k vyplácení vkladů. Jsou do toho zařazeny spořitelny, zemské úvěrní ústavy, vydávající vkladní knížky, záložny, utvořené z fondů kontribučenských a berních nebo dle spolkového zákona ze dne 26. listopadu 1852, dále úvěrní společenstva (družstva), zřízená podle zákona o výdělkových a hospodářských společenstvech z r. 1873, potom hospodářská a živnostenská společenstva úvěrní, pokud podle svých stanov provozují úvěrní obchody, dále společnosti akciové a společnosti s ručením obmezeným, pokud tyto společnosti provozují výlučně nebo převážně bankovní a peněžní obchody. Přirozeně může býti příročí nařízeno k žádosti ústavu nebo jeho věřitelů. Není-li nařízeno příročí k žádosti ústavu, budiž tento dříve slyšen, leč by hrozilo nebezpečí z prodlení. Z toho vidíte, že opravdu jaksi toto omezení není takové všeobecné, není to takové zařízení, které by všeobecně zastavilo všude vyplácení vkladů, nýbrž jest to věcí úvahy, kde jsou důvody pro to a kde je ten obecný zájem. Dále je také správným ustanovení, že příročí nařizuje pro spořitelny ministr vnitra a to z toho důvodu, že spořitelny vůbec náležejí pod kontrolu ministerstva vnitra. Pro ostatní ústavy je to přirozeně ministerstvo financí, které to ustanoví.

Dalším dobrým opatřením předlohy jest, že bude zřízen dozorčí komisař pro takové ústavy, který má právo nahlížeti do všech knih, do všech spisů ústavu. Také uspokojení starších věřitelů a novějších věřitelů je upraveno. Dá se najisto očekávati, že přijetím tohoto zákona se zvýší důvěra, že se zvýší pevnost těch ústavů, o které v tomto případě nám nejvíce jde, tedy ústavů, do nichž právě ukládají živnostníci, obchodníci, dělníci a krátce ti, kteří nemají velikých obnosů k úspoře a kteří také nemají takového přehledu, poněvadž se tím neobírají, který by jim umožnil rozhodnutí, do kterého ústavu mohou s důvěrou peníze dáti. Tito lidé řídí se jen tím, jak jsou poměry v místě upraveny a obracejí se často na ústav, který třeba z agitačních důvodů požívá důvěry. Proto toto opatření má býti posilou morálky, jak jsem řekl, tak velice důležité pro stát, aby lidé odříkali se požitků a ukládali si úspory.

Končím a doporučuji, aby slavná sněmovna tento návrh zákona přijala, poněvadž tím přijme jeden z těch zákonů, jež v souboru směřují k uspořádání našeho hospodářského života a jeho očistě, aby na základě nových poměrů mohla býti zahájena dobrá hospodářská činnost, a proto jistě mnoho vykonají. Doporučuji tuto osnovu zákona k přijetí beze změny. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, debata je skončena.

Uděluji závěrečné slovo zpravodaji panu posl. dr. Matouškovi.

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Já úmyslně při referátu samotném nezmiňoval jsem se o námitkách proti této předloze doufaje, že některý z řečníků pronese tyto námitky, které mne došly písemně i které byly mi sděleny ústně.

Když se tak nestalo, dovolte, abych o některých promluvil, zvláště proto, abych ukázal, že opravdu není obavy, že by takovým příročím mohli vkladatelé, věřitelé a snad i ústavy přijíti ke škodě.

Především mluví se o tom, nebude-li zbytečně příročí jednou povolené prodlužováno. Máme jasně v § 2 řečeno, že příročí výslovně povoluje se na přesně stanovenou lhůtu. V dekretu, jímž příročí se povoluje, bude lhůta přesně stanovena a mimo to, kdyby mělo dojíti k prodloužení, v §u 2, odst. 3 se uvádí, že se může státi tak jen z velmi vážných důvodů. Tato námitka je tedy přesným ustanovením v odstavci 3 §u 2 vyvrácena.

Dále se vytýkalo, že zbytečně vedeme obtížnou evidenci o tom, kdy a kde příročí bylo povoleno. V §u 2 se uvádí, že to má býti notář, který o příročí sepíše notářský spis. Uvádí se, že by snad stačilo, kdyby tuto funkci provedl soud, že to bude pro ústav, který beztak je ve finanční tísni, mnohem levnější a evidence bude stejná. Osnova a rozpočtový výbor rozhodla se pro notáře a notářský spis proto, poněvadž často bude potřebí, aby co nejrychleji tato lhůta byla stanovena. Při malých úvěrních ústavech venkovských, jmenovitě, kde je jeden soudce, mohlo by se státi, že by nebyl po ruce a musil by zápis prováděti jen kancelářský úředník. Ježto s tímto úkonem spojeny jsou velmi vážné právní účinky, rozhodl se výbor pro to, aby prováděl úkon ten notář. Při tom měl výbor na zřeteli také dnešní přetížení soudů.

Další námitka, myslím, nejvážnější je ta, zdali jest postaráno, když je dovoleno hospodařiti ústavu, který má příročí, aby ti, kteří jsou dále klienty ústavu, nepřišli ke škodě. Na to jistě osnova pamatovala tím, že stanovila komisaře. Ovšem řeknete, že komisař jest i dnes stanoven a že funkce komisaře se zrovna v peněžních ústavech příliš neosvědčila a že přes všechny komisaře došlo k vážným úpadkům, kterým žádný komisař nezabrání. Proti tomu bych uvedl, že tento komisař jest nadán mnohem větší pravomocí, má právo nejen sistovati usnesení správních orgánů, ale také má právo, tyto orgány sám svolávati a je nadán právem nepovolovati určitých opatření, která by byla jinak možna při pravidelném hospodaření. Jest tudíž tato kompetence mnohem účinnější než funkce komisaře, jak dnes je stanovena u peněžních ústavů.

Mimo to v §u 5 jest jasně stanoven právní stav, který nastane, jakmile bude vyhlášeno příročí. Je to stanoveno jmenovitě při žalobách. Žaloby nemohou býti podávány vůbec v době příročí. I když někdo má splatnou pohledávku, nemůže žalovati a i když smí žalovati, nemůže na základě žaloby domáhati se exekuce a nemůže býti za příročí vyhlášen nad ústavem konkurs.

Ovšem při žalobách určovacích, které nemají za účel vydobýti pohledávky, nejde o rozsudek, kterým by se donucoval ústav k placení, nýbrž určuje se pouze, zdali a kolik jest ústav tomu kterému klientu dlužen, ty se připouštějí. Při určovacích žalobách měla osnova také tu opatrnost, že ústav nemůže býti odsouzen k placení útrat z takových určovacích žalob. Nic by neplatilo, že určovací žaloba jest jen theoretická, která vlastně nezavazuje k ničemu, když by byl v rozsudku samém žalovaný ústav zároveň odsouzen zaplatiti útraty sporu.

Poněvadž jsou tyto útraty často značné, dbá právem osnova toho, aby nemohly tyto útraty býti do rozsudku dány. Ovšem pokud se týče sporů již zahájených, tu osnova se nevyslovuje o těchto žalobách, ale jasně vysvítá, že žaloby již zahájené mohou býti skončeny, může v nich býti pokračováno ovšem s tím, že tyto rozsudky nemohou býti předmětem exekuce a nemohou býti obnosy, na které zněl rozsudek, exekucí vymáhány.

Dále je zabezpečeno, aby členství při společenstvech a společnostech úvěrních nebylo vypovídáno. Není pochyby, že kdyby bylo dovoleno, aby v době příročí bylo povoleno, aby členové mohli vypovídati vklady nebo u ústavů na členství založených mohly se členské podíly vypláceti, bylo by to zrovna tak, jako kdyby nespravedlivým způsobem za příročí byly vypláceny vklady.

Ústav je povinen, když dále obchoduje, při každém takovém činu a jednání, které nenáleží k řádnému obyčejnému hospodaření, obrátiti se na komisaře, aby dal k tomuto jednání svůj souhlas. Ale nejenom to, § 6, odst. 2 jasně stanoví účinek toho, když podobným způsobem ústav nejedná. Výslovně se praví: Taková jednání, která byla předsevzata bez souhlasu nebo přes odpor dozorčího orgánu, jsou naproti ústavu neúčinna, když třetí osoba věděla nebo z hrubé nedbalosti nevěděla, že přesahují obyčejný obchodní provoz a že dozorčí orgán k nim souhlasu nedal nebo odporoval jejich výkonu.

Tedy tento právní účinek, ta sankce je jistě dostatečnou pro všechny, kteří mají pochybnost, že by snad obchodem, který je povolen ústavu, chráněnému příročím, poškozeni byli věřitelé, kteří tam měli dříve vklady, jež jim na základě příročí nejsou vypláceny. Ostatně pro tuto bezpečnost má ještě jedno opatření osnova v §u 6, odst. 3, kde se výslovně nařizuje, aby, když již ústav příročím chráněný dále obchoduje, z těch pohledávek a aktiv, která vzniknou po povolení příročí, vytvořena byla zvláštní masa, s kterou se hospodaří zvláště a na kterou mají nárok právě ti noví přistouplí klienti, kdežto s masou, která tu byla do příročí, musí býti opět zvláště hospodařeno a na ni mají právě nárok klienti, kteří před vyhlášením příročí vstoupili ve styk s úvěrním ústavem. Tím jsou zabezpečeni jednak dřívější klienti, ale také nově přistupující, poněvadž nemusí míti obav, když vstoupí v obchodní styk s ústavem, který má příročí, že je stihne stejný osud jako vkladatele před příročím a že se budou musiti spokojiti jen s částečným vyplácením vkladů. Tomu tak není. Nově přistouplí klienti po vyhlášení příročí budou posuzováni jinak, než ti, kteří přišli před příročím. Proto je zabezpečena možnost obchodu dále a noví klienti mohou býti ubezpečeni, že jednání s ústavem, který právě byl nucen tvořiti zvláštní masu pro novou klientelu, je jim stejně bezpečné, jako s každým jiným ústavem bez příročí.

Dále namítá se, že jsme zbytečně uvedli zde do činnosti administrativní úřady, když může soud vyhlásiti konkurs a rovněž dřívější příročí mohlo býti dáváno do rukou soudu, byl by prý soud bezpečnějším orgánem, který by objektivněji posuzoval celou otázku, zdali má býti povoleno příročí tomu neb onomu ústavu. Proč tedy prý angažujeme naše administrativní úřady, ministerstvo financí a ministerstvo vnitra? Nebudu probírati celou otázku, jen prostě uvedu jeden důvod, pro který nemůžeme sáhnouti k tomu, aby soudy rozhodovaly. Soudy, u nichž žádáme objektivní a co nejdůkladnější posouzení věci, musí důkladně celý případ vyšetřovati a nemohly by rozhodnouti dříve, dokud nevidí bilanci. Víme ze zkušenosti, že při některém ústavě možno by bylo rozhodnouti takovýmto způsobem teprve po dlouhém šetření. Ale, aby se zabránilo škodám, musí býti rozhodováno někdy hned, a to může učiniti jen administrativní úřad a teprve dodatečně revisí ústavu může zjistiti, zdali je příročí potřebí v plném rozsahu, nebo zdali je možno je restringovati podle potřeby. Soud tedy není potud vhodným úřadem proto, poněvadž celým svým aparátem, způsobem a strukturou by musil před rozhodnutím důkladně vyšetřiti celou věc a tudíž pro takové případy, kde potřebujeme co nejrychlejšího rozhodnutí, není nejvhodnějším orgánem. Vedle toho naše poměry jsou takové, že nemůžeme soudy zatěžovati novou agendou. Soudy jsou beztak zatíženy, že nemohou zpracovati to, co jim přichází, a je to nebezpečné, kdybychom tím soudy znovu zatěžovali.

Konečně jest možno se tázati, zdali je dosti postaráno o to, aby tyto normy, které jsou zde stanoveny, byly opravdu obligatorní, aby se podle nich úřady a ústavy musily říditi.

Na to máme trestní sankce v §u 8, kde se výslovně stanoví tresty na toho, kdo by nedodržel předpisů, stanovených tímto příročním řádem. Stanoví se mimo to ručení solidární všech těch, kteří by způsobili nedodržení určitých předpisů.

Konečně uvádělo se mně, proč, když není dovoleno vypláceti vklady, je dovolena v §u 7 kompensace, totiž vyrovnávání vzájemných pohledávek. V tom smyslu ten, kdo námitku činil, myslím, že dosti nepochopil osnovy, poněvadž podle jasného znění osnovy nemyslí se kompensace mezi 2 klienty, nýbrž kompensace mezi klientem a ústavem. Jen potud je kompensace přípustná, že si může klient, který je dlužen ústavu, sraziti to, co u ústavu má, nikoliv však, aby dva klienti ústavu mohli mezi sebou kompensovati své vzájemné pohledávky. Věřitel nemůže míti proti ústavu, který je v příročí, výhodnějšího postavení, nežli má v konkursu, a poněvadž je v konkursu kompensace tím způsobem určena, rozhoduje osnova právem, aby kompensace mezi ústavem a klientem byla připuštěna. Tím není řečeno ovšem, že by mohl klient, který je členem ústavu, vůči druhému klientu, členu téhož ústavu, vzájemně vyrovnati pohledávky poukazem, aby na jeho kontě uložených 40.000 bylo přepsáno na konto X Y, který také v témž ústavu má konto. Tím by ustanovení, že nemohou býti vybírány vklady, bylo porušeno a proto tohoto druhu kompensace tímto příročím připuštěna není a připouští se jen kompensace mezi ústavem a klientem.

Tím jsem vyčerpal všechny námitky, které mne ústně a písemně došly proti předložené osnově, a nemohu proto jinak, nežli znovu doporučiti, aby slavná sněmovna tuto osnovu přijala tak, jak vyšla z rozpočtového výboru. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Budeme hlasovat. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Osnova tohoto zákona má 10 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Pozměňovací návrhy učiněny nebyly, budeme tedy hlasovat o celé osnově, o jejích 10 paragrafech, nadpisu a úvodní formuli najednou. (Námitky nebyly.)

Námitka proti tomuto způsobu hlasování učiněna nebyla, budeme tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.

Kdo souhlasí s celou osnovou zákona, to je s jejími 10 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí ve znění navrženém panem zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, tím poslanecká sněmovna přijala osnovu zákona ve čtení prvém.

Čtení druhé navrhnu na denní pořad schůze příští.

Tím vyřízen je prvý odstavec denního pořadu dnešní schůze a přejdeme ke druhému, jímž je:


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP