Úterý 27. listopadu 1923

Čo by na Slovensku prispelo k utíšeniu vln a ku konsolidovaniu, to by bola medzi iným úprava pomerov cirkve k štátu a probujme sa tešiť, že myšlienka tejto úpravy dozrieva.

Jedon z rečníkov ľudových sa osvedčil s tohoto miesta nasledovne: "Ja som tolerantný voči každému, ale za povinnosť si držím tu priklincovať toto: Protestantskej konfesii sa dostáva od štátu veľkej podpory. Protestantská konfesia dostáva zo štátneho rozpočtu viac ako 4 mil. Kč. Ja im to nezávidím, nech si to majú. Ale povedzte mi, kedy sa staral zahraničný minister dr. Beneš do toho, že kto bude evanjelickým superintendentom, či Zoch alevo Janoška?"

Tento rečník síce hovorí, že nezávidí, ale z prejavu tohoto predsa len trčí tŕň, ako by závidel. Keď sa zase opýtate iných konfesií, ako pozerajú na rozpočet, tiež sú nespokojné. Škoda by bolo škriepiť sa, keď tuná na škriepení nezáleží, ale na pravde.

Ja len toľko poznamenávam, že pri doterajšich štátnych rozpočtoch a pri doterajšej štátnej podpore jednotlivé cirkve musia snášať cirkevnú daň alebo málo alebo nič, a to preto, lebo ich vydržiava štát. Jedným slovom, rovnoprávnosť medzi cirkvami je ešte nie uskutočnená, a to budí nespokojnosť. Táto otázka najde rozlúštenie v rozluke cirkví od štátu, v tom stave, keď každá cirkev bude sa udržiavať z vlastných prostriedkov a preto i s tohoto miesta musím sa dovolávať rozluky. Po rozluke nebudú si cirkve vyhadzovať na oči, že jedna cirkev dostala viac podpory ako druhá. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)

Ďalej postavil rečník ľudovej strany otázku, že či sa zahraničný minister dr. Beneš staral do toho, že kto bude evanjelickým superintendentom, zjavne preto, lebo ho mrzí, že katolíckych biskupov vymenúva štát. Je zajímavé ináč, že otázka táto v bývalom Uhorsku nikdy nadhodená nebola. Aby sa nezdalo, že republika zneužíva dajaké práva, poukazujem na tieto okolnosti.

V bývalom Uhorsku, teraz na terajšom Slovensku, vymenúval panovník katolíckych biskupov preto, lebo majetky, ktoré biskupskými voláme, sú majetkom štátnym a keďže biskup dostával do úžitku-požitku (usus fructus) majetok štátny, preto musel rozhodnúť štát, že kto má užívať štátny majetok. Stav sa nezmenil ani pri prevrate; aj po prevrate katolícki biskupi na Slovensku dostávajú do úžitku-požitku (do usus fructus) štátny majetok a preto od štátu to musí záviseť, že kto má byť tým požívateľom štátnych majetkov.

Nie je to tedy pravda, čo i jeden český štátnik povedal: "Co nám do toho, kdo bude biskupem?" To je právom republiky Československej, ktorá sa toho práva nemôže naskrze vzdať. Za tohoto skutkového stavu nech republika len svojho práva používa, keď vymenúva katolíckych biskupov. Evanjelickí biskupi štátnych majetkov nemajú, preto nemôže republika vymenúvať evanjelických biskupov.

Slávny snem! Rozpočet ministerstva školstva a nár. osvety má také položky, ktoré by sme chceli v inej forme vidieť, prípadné chybia položky. Ale sme Slováci a držíme sa porekadla slovenského: "Čo sa nedá razom, to sa podá časom". Tieto ciele, ktoré chceme dosiahnuť, nedajú sa uskutočniť šmahom, ale potrebujú dlhoročný vývin, a my v tento vývin veríme, lebo videli sme u vlády republiky Československej dovrú snahu, videli sme, že tieto vlády chcú udomácniť v republike dobrobyt a blahobyt pre celý štát a pre všetky národy.

Poneváč rozpočet republiky na rok 1924 sostavovaný je pre blaho republiky, poneváč stojí v službe záujmov štátu a národa, preto my, zástupcia slovenskí, hlasovať budeme za tento rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Simm.

Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno! Zamýšlím promluviti o některých stížnostech a požadavcích Němců, týkajících se nižšího školství a jeho učitelstva. Nelze ani letos práv jako při školských rozpravách v rozpočtových debatách minulých let tvrditi, že se našemu německému nižšímu školství dostává zvláštní péče a podpory. Naopak, dějí se všemožné pokusy, aby se jeho význam neustále omezoval. Častěji jsme již označili důvody a příčiny, jež vám podle našeho mínění poskytují podnět k dalším stálým útokům na naši kulturní državu, nepovažuji za nutné, opět je zde jmenovati. Důležito je právě jen konstatování, že tyto útoky trvají dále. Tuto skutečnost nejlépe dokazuje sám generální zpravodaj k rozpočtu. Pan kolega dr. Srdínko vystoupil ve své řeči v rozpočtovém výboru u kapitoly "školství" s číslicemi, o nichž smíme zajisté předpokládati, že jsou autentické. Pan kol. dr. Srdínko sděluje, že začátkem školního roku 1922-23 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1068 českých občanských škol s 206.155 dětmi a s průměrem na jednu třídu 45 dětí; dále 6422 českých škol obecných se 779.456 dětmi a průměrem 39·6 na jednu třídu. Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku měli v stejné době 400 škol občanských se 65.070 dětmi a průměrem 42 na jednu třídu a 3135 obecných škol s 333.050 dětmi a průměrem na třídu 37·8. Stanovíme-li z těchto údajů počet tříd, vyplývá: na českých občanských školách 4581 tříd, na českých obecných školách 19.683 tříd, dohromady s 985.611 dětmi; na německých občanských školách 1549 tříd, na německých obecných školách 8810, dohromady s 398.120 dětmi. Zde se vnucuje hned porovnání s čísly na rok školní 1920-21, za kterýžto rok tu máme před sebou poslední oficielní zprávu ve zprávách státního statistického úřadu, č. 33 z 1922. Podle nich bylo 31. prosince 1920 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku českých občanských škol 938 se 3473 třídami, českých obecných škol 6262 s 20.405 třídami, dohromady s 1,180.635 dětmi. České školy tedy vykazují ve třech letech přírůstek 130 občanských škol s 1108 třídami a 160 obecných škol. Počet tříd českých obecných škol se o 722 snížil. Ovšem toto snížení počtu tříd na obecných školách českých jest jen fiktivní. Ve skutečnosti nutno tyto úbytky vysvětliti tím, že tyto třídy po případě školy byly převzaty do správy ministerstva školství jako třídy, nebo školy menšinové. Tedy u českých škol bezpříkladný přírůstek na celé čáře. Naproti tomu německé školy vykazují v této době ztrátu 3 občanských a 168 obecných skol s 1062 třídami. Celková bilance od 1922 je tedy na české straně zisk 290 škol při úbytku 195.024 dětí, na německé straně ztráta 171 škol s 995 třídami při úbytku 123.678 dětí. Při tom se nesmí zapomínati, že české školství vzrostlo již od roku 1918 do 31. prosince 1 920, a to o 372 školy občanské s více než 1150 třídami a o 780 škol obecných s více než 2150 třídami, k čemuž přistupuje ještě 777 škol menšinových, z nichž je 760 s 1525 třídami českých. K tomuto vzestupu školství českého v porovnání s poklesem školství německého je zajisté každý komentář zbytečný.

V obecném školství dostali jsme se již dnes proti klíči obyvatelstva do nejhorší újmy. Když sledujete účel omezování německého školství, nejste zvláště vybíravými v prostředcích a nezaleknete se ani malého ohnutí zákona. Abych to dokázal, potřebuji jen osvětliti, jak se praktikuje malý školský zákon. Přiznáváme, že jsme se domnívali, že tento zákon bude obratem v politice školské správy tohoto státu. Až do 2. srpna 1922, do dne sankce tak zvaného malého školského zákona, byla školská politika republiky proniknuta duchem zákona z 3. dubna 1919, jehož tvůrcem byl pan Metelka. Až do té doby hynuly německé školy a třídy v masách. § 9 zákona ze 3. dubna 1919 poskytoval dosti možnosti přivésti kus německé kulturní državy postupně k zániku. Když přišel malý školský zákon, domnívali jsme se, opakuji, že naše žalovy skutečně došly sluchu, že se mění duch. Tak jsme aspoň rozuměli některým ustanovením zákona a vzhledem k těmto ustanovením zákona, jež jsme přijímali, rádi jsme se vzdali kritiky jiných jeho vad. Byl to především odst. 2 §u 7, jejž jsme akceptovali. Domnívali jsme se, že byl pojat do zákona za tím účelem, aby bylo zajištěno na dobu přechodnou další trvání tříd ohrožených pro nedostatečný počet žactva. Odstavec 2 §u 7 ustanovuje, že se již zřízené třídy nemají zrušovati nebo spojovati, kdyby zrušením nebo spojením přestoupil počet žactva ve třídě 60. To by bylo, kdyby se dbalo znění zákona, zajisté zabezpečením pro mnohé třídy, které mají menší počet žactva a kterým hrozí nebezpečí zrušení. Co však je jasnost? Vykládací umění českých školních úřadů uvádí toto zajištění vniveč, a to by bylo bývalo přece pro nás jedinou výhodou zákona. Odstavec 2 §u 7 se znásilňuje, ba již byl znásilněn dříve, než tak zvaný malý školský zákon byl proveden. Tohoto ustanovení se totiž na zatímní třídy nepoužívá. U českých školních úřadů se setkáváme s názorem, že prozatímní třídy nejsou řádnými třídami v pravém slova smyslu. Tyto provisorní třídy že byly zemským výbore, přiznány školám v zájmu ulehčení vyučování ve třídách silně navštěvovaných. Jejich trvání že je vázáno na vůli zemského výboru, a že jim může zemský výbor libovolně učiniti konec. Poněvadž jsou vázány podmínkou, tedy prý nejsou "již zřízenými třídami", ve smyslu předpisu odst. 2 §u 7, při čemž dávám slova "již zřízenými třídami" do uvozovek.

Nutno již říci, že to svědčí o nekonečné schopnosti vykládati věci tak, nikoli jak jsou, nýbrž jak je toho třeba. V tomto výkladu je neobyčejná právnická vynalézavost. Mohlo by se dovře také mluviti o smělosti. Neboť čím jiným jest než smělostí provádění tohoto paragrafu zákona zcela proti znění jeho a proti zprávě důvodové, a toto provádění ještě odůvodňovati. Správné jest, že prozatímní paralelní třídy byly zřizovány pod podmínkou, že je nutno opět zrušiti, jakmile počet dětí klesne pod 80. Avšak každá podmínka se má říditi zákonnými zásadami. Pro dříve dané podmínky byl směrodatný § 11 říšského zákona školského stanovením nejvyššího počtu dětí v jedné třídě. Dnes je to § 5 malého školského zákona, avšak nikoli výlučně, poněvadž byl právě pronikavě změněn odstavcem 2 §u 7. I přes nejvyšší počet 80 dětí ve třídě nesmějí býti třídy zmenšovány, pokud po jejich zrušení bude čítati jedna třída školy přes 60 dětí. Podmínky se tedy musí dnes říditi tímto zákonným ustanovením, neboť by jinak ve svém důsledku zákonu odporovaly. Směrodatným je tedy rozhodně úzké ustanovení § 7, odst. 2., kterým musí býti právě chráněno každé zrušování tříd, pokud se tím vyvolal stav odporující tomuto paragrafu.

Tak jsme tomu chtěli dovře německy rozuměti. Proti právnickým výkladům zemské školní rady, zemské správní komise, ministerstva školství stavíme své právnické stanovisko. Z tohoto právnického stanoviska žádáme bezvýhradného užívání odstavce. 2 §u 7, jak to odpovídá jeho obsahu a důvodové zprávě malého školského zákona, při všech třídách, také u tříd provisorních a paralelních, jakož i aby bylo upuštěno od zrušování nebo spojování tříd, když by tím vznikaly třídy o více než 60 dětech. Tento požadavek položili oficielně němečtí poslanci, pokud jsou zastoupeni ve školním výboru německých samosprávných těles, při intervenci u pana ministra Bechyně dne 12. ledna 1923 ještě včas před provedením zákona. Dnes jej opakuji. Dnes tím více požadujeme respektování právní stránky malého školského zákona, když sabotováním jeho ducha stává se právní postavení našeho školství vždy smutnější. Nedbáním ochrany § 7, odst. 2. se umožňuje, aby se zcela ve smyslu Metelkovy metody zkracovalo víc a více německé školství, nejen ku škodě německé školy samé, nýbrž i ku škodě německého učitelstva.

Strašným následkem politiky zemské školní rady, zemského výboru a ministerstva, jež sabotuje § 7, jest, že vždy víc a více učitelů a učitelek ztrácí místa. Potlačování škol v německém jazykovém území prováděné na základě zákona z 3. dubna 1919 a malého školského zákona tím, že se ho chybně užívá, připravilo dnes o místa osminu všech učitelských sil na německých školách obecných a občanských v republice. Největší část z nich, je to daleko přes tisíc učitelů a učitelek, je tu beze všech požitků, zbývající část s prostředky naprosto nedostatečnými. Mnoho set učitelských rodin bylo tím přivedeno do bezmezné bídy. Až do obnovení právního stavu, jenž nastane bezvýhradným prováděním § 7, odst. 2., u všech tříd, včetně provisorních a paralelních, musí se dostati pomoci učitelům a učitelským rodinám přivedeným do neštěstí tímto zákonodárstvím. Žádáme obnovu článků I. až III. zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 3 06 Sb. z. a n., a zákonnou úpravu pensionování z moci úřední podle předpisů platných pro státní úředníky.

Shrnuji a zdůrazňuji: Žádáme šetrnosti k německé škole, žádáme uznání její nedotknutelnosti, žádáme nápravy škod vzniklých dosud německému školství tím, že těchto zásad nebylo dbáno. Politika utlačování škol se projevuje zřejmě. Vedle tohoto zjevného zasahování do našeho školství věží paralelně politika skrytých útoků proti němu. Do oblasti této náleží pokus vzíti zbytku naší kulturní državy samostatné známky jakožto državy německé, pokusy setříti jakoukoli národní stránku německého školství. Takový pokus se ukazuje nejprve u administrativy. Budiž tu jen poukázáno na pokusy rozpustiti národnostní oddělení u zemských školních rad. Ve snaze zmenšiti mezi oběma národními kmeny třecí plochy a zmírniti národnostní protivy, byla v památných vyrovnávacích konferencích od 4. až do 19. ledna 1890 zemská školní rada v Čechách a na Moravě rozdělena ve dvě oddělení. Každému z obou národů zem obývajících mělo se dostati práva rozhodovati o vlastním školství. Tato dohoda dochází zřejmého výrazu ve vytvoření samostatných národnostních oddělení zemské školní rady, bodu to tehdejší vyrovnávací látky, který byl přijat v zasedání českého sněmu 16. května 1890. Na obou stranách spolupracovali vážní mužové k vytvoření tohoto vyrovnávacího díla, proniknuti jsouce věcnými důvody: Plener, Hallwich, Schmeykal, Scharschmid, Schlesinger z Němců, Rieger, Mattuš, Zeithammer z Čechů. Bylo to cenné dílo, jež vytvořili se začátky národnostního rozdělení, pokus o založení národnostní samosprávy národů. Nesmí k tomu dojíti, aby taková instituce, sloužící míru mezi národy ve státě, byla zrušena, naopak musí býti důkladně vybudována. Zde se ukazuje cesta k životu. Navazujeme na tradici roku 1890! My, jako němečtí národní socialisté, máme zajisté právo promluviti k této tradici. Nečiníme tak ode dneška, my jsme stáli již v době starého Rakouska na stanovisku, že qutonomie, samospráva, je pro každý národ životní podmínkou. Také dnes vidíme v ní vrchol politického programu Němců tohoto státu vůbec. Nejsme bez programu, jak zde tak často bylo tvrzeno. Máme programem: Nejbližší náš úkol, který jsme již sto- a tisíckrát vytýčili, záleží v tom, abychom vydobyli německému národu v rámci státu, do něhož jej západní mocnosti vnutily, úplné neobmezené samosprávy jeho národních věcí, neboť to je základem vlastního zajištění a dalšího kulturního vývoje. Abychom se zasadili do krajností všemi svými silami o splnění tohoto úkolu, abychom postavili do jeho služeb veškeru svoji politickou a hospodářskou energii a vášeň, abychom na něj spojili všechno své politické myšlení a chtění, to je příkazem této chvíle zajisté pro všechny německé politické strany této sněmovny. V této chvíli jsme obhájci skrovných náběhů k národnostní samosprávě z devadesátých let. Je možno, že do těchto skrovných náběhů opakem k našim přáním bude ještě učiněn průlom. My však víme, že tato přání po národnostní samosprávě mají tak hluboké mravní základy, že budeme tento oprávněný požadavek tak dlouho před celým světem klásti, až mu nebude možno trvale se stavěti na odpor. To je naše politická formule.

K této politické formuli bude také nutno přihlížeti při aktivování žup. Použito na případ německého školství a na požadavky Němců, značí to, aby také při provádění zákona o župách bylo ponecháno rozdělení správy školství, t. j. zaříditi v příštích župních školních radách národnostní oddělení právě jako jsou u zemské školní rady.

Požadavek šetrnosti k německé škole, uznání její nedotknutelnosti a nápravy způsobených škod, požadavek vybudování samosprávy, zvláště na poli školství, jsou požadavky školské politiky, jak vyplývají z poměrů státu a jeho zemí pro Němce. Přejeme si, aby se politická atmosféra změnila potud, abychom nemuseli na požadavky tohoto druhu vynakládati největší díl energie, abychom naopak měli také klid, abychom se mohli věnovati německé škole ve směru školské reformy.

Přes to, že věci stojí pro nás tak, že nemůžeme v klidu spolupracovati ve věcech školské reformy, nespouštíme této otázky se zřetele a věnujeme svoji sílu zvláště reformě učitelského vzdělání pro případ, že by ze školské reformy měla vyjíti svobodná škola. Na svobodnou školu se díváme jako na školu budoucnosti, a jestliže tu německým řečníkem přímo přede mnou byla zdůrazňována škola konfesionelní, pak pravím jménem své stran a také se stanoviska mnohé druhé strany německé, že tohoto vývoje našeho školství zpět ku škole konfesionelní nepotřebujeme, nechceme a si nepřejeme. Zdá se, že od německého řečníka přímo přede mnou vychází nejvroucnější přání ve směru školy konfesijní, my však si jí nepřejeme. Pan řečník pro školu konfesijní, pan kolega dr. Petersilka, dovolil si několika vybočení proti učitelstvu, která musím odmítnouti. Jedním dechem nazval utrhačem nějakého českého kolegu, který projevil proti jeho stanovisku nějaké mínění, a týmž dechem sám na cti utrhal, když tu označil paušálně učitelstvo jako nepřátele náboženství a jeho bořitele. Nutno zde říci, že nesmí býti vždy pokládáno za nepřátelství k náboženství, za boření náboženství - tyto projevy kolegy dr. Petersilky, jak doufám, proniknou z této síně a narazí na učitelstvo a učitelstvo je odmítne - když někdy některý učitel se snaží, aby nenechal zase přijíti ty doby, kdy nebyl zajisté pochopem církve, nýbrž některých duchovních pánů. Musil jsem odmítnouti toto vybočení pana kolegy Petersilky v souvislosti s prohlášením naší ochoty spolupracovati při příští školské reformě.

Očekáváme jen, že nezávaznému návrhu pana ministra školství a osvěty bude následovati vrzy osnova, a pro tuto zákonnou osnovu, po případě pro její uskutečnění ohlašujeme předem již dnes svoji spolupráci. Škola a učitelstvo je pro nás jedno. Víme, že školu dělá učitel a že on to je, který dává škole výraz. Této úloze může učitel ovšem dostáti jen tehdy, jsou-li mu pro to poskytnuty základy. Tyto základy záležejí ideově v bezvadném předběžném vzdělání, které zamýšlíme podporovati spoluprací při školské reformě, materielně záležejí tyto základy v tom, aby mohl žíti bez starosti o živobytí. Budeme spolupracovati o ideové, jako o materielní stránce, jak jsem je tu uvedl. Materielní stránka učitelského stavu, který dělá školu, který vtiská škole celý ráz, byla podle zpráv v poslední době zase ohrožena. Zdá se sice, že bylo upuštěno od projektu vlády, aby opět provedla snížení platů úřednických a učitelských, prozatím však není takové snižování platů také ničím odůvodněno. Úřední indexní číslice pro celé živobytí je stále ještě skoro 1000, kdežto index platů sotva dosahuje 500, takže veřejní zaměstnanci dostávají ve skutečnosti sotva více než polovici požitků mírových. Za takových okolností nesmí býti ani uvažováno o projektu snížení platů u státních úředníků a učitelů, zvláště nemělo by se považovati za úkol snižovati sociální vymoženosti, poskytnuté přídavky dětské a rodinné a přídavky pro svobodné živitele rodin. Naprosto toho nechápeme u vlády, v níž přece strany socialistické zaujímají místo nijak nevýznamné. Německá národně-sociální strana dělnická, jejímž jménem zde mluvím, zastává se hospodářské ochrany státních úředníků a učitelů. Postaví se na obranu proti každému útoku na ně. Německá národně-sociální strana dělnická žádá, plníc svoji úlohu, sloužiti ochraně hospodářské existence učitelů a státních úředníků, aby byly odstraněny škody způsobené učitelům škol občanských zákonem ze dne 13. července 1922, č. 251, a žádá spravedlivé odměňování této skupiny ve smyslu resoluce usnesené senátem dne 13. července 1922, dále zrušení citelné újmy vzniklé uvedeným zákonem také učitelkám ručních prací, a konečně úpravou právních poměrů pěstounek mateřských škol, která byla již tak často vládou slíbena, která však z vládního lůna vyjíti nechce; konečně odstranění těch nespravedlivých rozdílů v požitcích pensistů, jež jsou vyjádřeny v různých kategoriích staropensistů a novopensistů. Poukazuji při tom na návrhy, jež moje strana předložila k usnesení Národnímu shromáždění, na zvýšení místního přídavku, jakož i na zrovnoprávnění státních pensistů.

Velkou obavou nás naplňuje další praxe školních úřadů. V poslední době se již několikráte stalo, že byli přeloženi učitelé z tak zvaných služebních důvodů. Ve všech případech šlo o učitele, kteří vynikajícím způsobem působili ve veřejnosti a měli často důvěru celých ovcí. Domníváme se, že k přeložení došlo právě z těchto důvodů. Je úmyslem odloučiti učitele a státní úředníky od veškeré veřejnosti, zvláště od jejich národa. Žalujeme pro tyto metody na školní úřady. Padl správný výraz, že je úmyslem odloučiti německého úředníka státního, německého učitele, nejprve přeložením, dále pak i zastrašením, pohrůžkou, že bude přeložen. Žalujeme na školní úřady pro takové metody porušování základního zákona státní ústavy. V § 117 tohoto zákona je výslovně každému zabezpečena svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění. Praví se tam: "Každý může v zákonných mezích projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem atd. Výkon tohoto práva nesmí býti ku škodě nikou v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru." Již jsme se tak daleko odchýlili od ducha svobodného smýšlení, které má charakterisovati základy tohoto státu, že se užívá nejmenší veřejné činnosti osoby jsoucí ve státní nebo veřejné službě, ať již to je úředník státní nebo učitel, přes jasný obsah § 117 ústavní listiny, aby se mu způsobil proces? Zcela rozhodně protestujeme proti opatřením, jako je přeložení ze služebních důvodů, jež služebními důvody nejsou. Víme, že se úmyslně vyvolává odloučení německého učitele od jeho lidu. Víme, že s tím působí větší škoda, než když je odloučen o lidu úředník státní, ježto, nutno to zde nestranně konstatovati, souvislost německého učitele s německým lidem je vždy ještě o stupeň silnější, než souvislost německého státního úředníka s německým lidem. Nemá to býti konstatováno nikomu k žalosti a nikomu k radosti, je to konstatování pouhé skutečnosti. Nesneseme, aby nám byl učitel brán, jako organisátor, jako vůdce a rádce, nesneseme, aby účast německého učitele na německém spolku, i když je úplně nepolitického charakteru, stačila školním úřadům, aby ho častokrát těžce hospodářsky poškozovaly, aby ho olupovaly o stálé bydliště. Chceme míti německého učitele jako vůdce a rádce ve věcech národních a zvláště kulturních, především na venkově. To ať vezme školní úřad na vědomí. Přicházím ku konci. Musím jen ještě poukázati na to, že péče o zachování naší kulturní državy - mohl jsem se dotknouti jen jedné části naší kulturní državy, školství nižšího stupně - že tato péče o zachování kulturní državy je naší nejvyšší starostí, že soustředíme veškeru energii, abychom tuto svoji kulturní državu také v budoucnosti zachovali zabezpečenu. Doufáme, že v této snaze budeme snad přece při počínajícím poznání školní správy tohoto státu provázeni většími úspěchy než v minulosti. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Palkovich.

Posl. Palkovich (maďarsky): Ctené Národné shromaždenie! Každý národ má rovnaké právo používať svojej reči vo svojom politickom živote, pestovať svoju kultúru, sám seba spravovať, zkrátka, viesť samostatný život politický. Bez toho by kultúrny život národa nebol úplný. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)

Každá doba má svoje smery, svoje ideály a snahy. Ideál prešlej doby bol národný štát. V každom štáte snažila sa vedúca národnosť, ktorá udávala tón, vraziť štátu znamenie svojho národa a asimilovať menšinové národy, ktoré sa poblíž k nemu dostaly. Niektoré cestou miernou, rozširovaním svojej kultúry, ako vo veľkých štátoch západných, iné násilím, ako v bývalom Rusku. Domnievam sa, že neposudzujem špatne pomery, že svetovou válkou - ktorá, žiaľ, ešte dnes nie je skoncovaná - zašla doba národných štátov a po tejto dobe je navždy veta. (Souhlas maďarských poslanců.)

Začína sa doba nová. Ako sa bude táto nová doba menovať? Možná, že dobou poválečnou, možná že dobou najnovšou. Uvidíme. To je isté, že mentality nabývajú orientácie v smere sebaurčovacieho práva. Toto vytýčil za heslo mierovej smluvy prezident slobodných, veľkých národov amerických a celý svet zdravil ho potleskom.

Čo sa deje u nás? Dľa svedectva rozpočtového zákona chce vláda podriadiť všetko len českej kultúre, a ostatné všetko chce odsunúť stranou, ba potlačiť. Je divné, že tento národ, ktorý tak dlho bojoval za svoju samostatnosť a neodvislosť a teraz teší sa svojmu úspechu, nechce porozumieť, že quod uni justum, alteri aequum, že ani jeden národ nemá práva opanovať iný, o to menej ho utlačiť. (Výkřiky posl. dr. Jabloniczkého.)

Toto požaduje pre seba i národ slovenský, jestli žiada o autonomiu. Ani omáček nechce viac, než čo malo Česko v ríši rakúskej a nebolo s tým spokojné. My Maďari podporujeme ich v tejto snahe, dúfajúc, že vtedy aj my spolu s ostatnými tunajšími národnostiami vydobyjeme svojich menšinových práv a že Slováci, Maďari, Nemci, Rusíni a Poliaci pod rovnakými zákony, avšak svojmi jazyky, svojmi úradníkmi budú spravovaní a budú žiť každý svojim politickým životom od ostatných neodvisle. Preto nemuseli by byť porušené sväzky Československého štátu.

Nechceme toho docieliť cestou revolučnou, vo útvary revolučné majú cenu efemérnu, hneď sa vyskytnú a ako bubliny, nemajúc pevného základu v duši ľudu, rozptýlia sa práve tak rýchle v nič; chceme toho dosiahnuť presne ústavnými prostriedky, v nádeji, že tí, ktorých sa to týče, časom nahliadnu, že justicia regnorum fundamentum a že nemožno národy ovlažovať proti ich vlastnej vôli.

Oproti tomu so smerodatného miesta sa prehlašuje, že tu môže existovať len štát národný, a to český národný štát. (Výkřiky posl. dr. Jabloniczkého.)

Čo sa tohoto týka, mám za to, ako som už shora naznačil, že je to anachronizmus, prežité stanovisko. Mohlo by to byť uplatňované v storočí minulom, avšak od tohoto delí nás tá nepreklenuteľná prepasť, svetová válka a ňou na povrch vynesené nové názory, tak že nieto tu spojovacieho mostu ani sem ani tam, bo minulosť znovu vyvolať, historiu preinačiť a dnešné nazeranie do minulosti presadiť nemožno. Zkrátka nutno prevádzať politiku reálnu a nie večné verejnoprávne debaty vyvolávať, v ktorých tie najlepšie sily sa zpotrebujú v neprospech spoločného pokroku a vývinu a na škodu ako spoločnej kultúry, tak zvláštnej kultúry jedného každého národa.

Slováci odvolávajú sa na dohodu, na ktorej medzi podpismi je aj úctyhodné meno prezidenta republiky. Dohoda táto zaisťuje Slovensku úplnú samosprávu, so svojim vlastným parlamentom, administráciou a súdnictvom. Nikto nezapiera existenciu tejto dohody a Slováci tedy sú v práve. Prečo nie je dohoda prevedená? Pravdu nie je možné pochovať. Aj keď ju pochovajú, vstane z mrtvých i zo skalného hrobu. Daným slovom, písaným slovom neslobodno sa zahrávať. Je ono viazané auktoritou republiky a potvrdené menom prezidenta republiky. Meno hlavy štátu, nech by to bol kto chcel, nesmie byť vystavené ani tieni vierolomstva.

Na miesto odpovedi poukazujú na župné sriadenie, v ktorých vraj dostanú Slováci úplnú autonomiu. Úplnú autonomiu - a župy nemôžu, nesmejú politizovať. Úplná autonomia per šup, s vetom. Takáto reč postráda naprosto vážnosti. To je práve tak perfídna odpoveď, ako keď do úzkych vohnaný vodca vládnej strany obhajoval svoju vetu tým, že pittsburgská smluva bola len pre amerických Slovákov.

K tejto obhajobe nemôžem vláde blahopriať. Americkí Slováci nepožadujú od Čechov autonomie. Odoprenie autonomie Slovensku je utlačením kultúry tunajšich národov, vo nedovolí im uplatňovať sa. (Výkřiky posl. dr. Jablonického.)

Nositeľom kultúry každého národa je jeho reč. Obmedzovanie alevo utláčanie používania národného jazyka je druhou veľkou krivdou, spáchanou na kultúre. Jediný pohľad na to, ako sa s jazykovou otázkou nakladá, presvedčí každého, že naša kultúra je i s tejto strany veľmi ohrožená.

Článok 7., čís. 2. zvláštnej mierovej smluvy, uzavrenej medzi hlavnými mocnosťmi a československým štátom dňa 10. septembra 1919 v Saint Ger. min en Laye, obsahuje toto: "československým štátnym občanom nečeského jazyka budú ohľadne ústneho či písomného používania ich jazyka pred súdom poskytované primerané úľavy." (Výkřiky.)

Úľavy tieto opraviť je povolaný zákon. Tento zákon, tak zvaný jazykový zákon č. 122 z r. 1920, dosť úzkoprse určuje tieto úľavy. K použitiu svojho jazyka dáva právo menšine len tam, kde jej je 20% v obvode okresného súdu. Jestli ustanoví zákonodárca územie, na ktoré sa právo vzťahuje, nemyslí prirodzene na okres, ktorý má byť až pozdejšie ohraničený, ale rozumie tým okresy, ktoré v dobe vynesenia zákona ako skutočné už jestvujú.

Avšak len čo bol zákon vynesený, už pozmenili okresy. Maďari boli prepojení, cudzinci pripojení, aby nebolo 20% Maďarov. Preminte, to je perfídia, to je obídenie zákona. To je skutok vláde nedôstojný. Avšak prez všetké manipulácie sú ešte vždy číročiste maďarské okresy, v ktorých, trebárs ich preplňujú cudzími úradníkmi, vojakmi, železničiarmi a kolonistami, predsa nemôžu stlačiť Maďarov pod 20%. Tu jednoducho odstrčia zákon stranou. (Výkřiky.)

Najsamprv požadovali od spoločenstevných firiem, aby svoje podania vystavovaly v štátnom jazyku. K tomu zákonného podkladu nieto. Poneváč nenarazili na odpor, pomaly začali doručovať tiež súkromým stranám výmery, predvolania v štátnej reči, bez overeného prekladu, trebárs strana k tomu právo má, veci strán pojednávajú v jazyku cudzom, ktorej strana nerozumie, a to pomocou tlumočníka, ktorý po prípade chybne alevo nedostatočne preloží práve tie najrozhodnejšie dôkazy obrany. Koľko nenapraviteľných krívd utrpí tým strana a koľko chýb sa spácha na úkor práva a spravedlnosti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP