Úterý 27. listopadu 1923

Škola v Československu se k této nové škole nepřibližuje, naopak se od ní vzdaluje. Výrazem toho je rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty. Proto budou komunisté hlasovati proti němu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Charvát.

Posl. dr. Charvát: Paní a pánové! Bilance naší kulturní politiky v uplynulém rozpočtovém ovdoví i výhledy do příštího roku jsou úměrny té situaci, v níž všecky kulturní otázky se řeší pod zorným úhlem dohody v koalici. Přirozeně tato dohoda velmi nedostatečně a namnoze nepatrně rozmnožuje klady našeho kulturního života. Tlak mezinárodní reakce zesiluje nápor zpátečnických živlů na školu. A boj, který se o školu svádí, je stále ostřejší a houževnatější. Ovládnouti školu, míti rozhodný vliv na výchovu mládeže je bojovným heslem těch, kdož vítají každý krok zpět, kdož se zálibou se shlížejí v minulosti, kdož z chmurných zjevů politických na evropské pevnině čerpají povzbuzení a odvahu k dosažení moci a upevnění starých řádů. A přece veliká část naší veřejnosti není vůbec nakloněna těmto temným snahám, vzpírá se a odmítá každý pokus o znehodnocení významu školy v kulturním vývoji národa. Většina naší veřejnosti nesouhlasí s politikou, která oddaluje řešení otázky odluky církve od státu která církevní kultus nejenom podporuje, ale dokonce náklad na jeho vydržování zvyšuje Rozhořčení lidových vrstev nad tím faktem není uměle vyvoláváno, není důsledkem agitace, jak se obyčejně lehkovážně tvrdí. Pocity roztrpčení a odpor proti těmto rozpočtovým položkám vyplývají právě ze zdravého smyslu našeho lidu pro pokrok. Lid vidí, že stát tu podporuje instituce, které nejméně přispěly ke zdaru našeho osvobozenského hnutí a k za ložení republiky a nedovede pochopiti, proč v novém státě mají býti udržovány a favorisovány výsady z feudálního Rakouska? Nedovede pochopiti proč na poli osvětovém počínají si vládní činitelé tak opatrnicky, proč snaha po kulturním rozmachu je tlumena a vyznívá na prázdno? Diví se, proč se šetří na školství, proč právě naše republika dovoluje si tento luxus, který tak těžce může se vymstíti na mladé generaci? Mučí se otázkou proč se nevěnuje soustředěná péče vzdělání a výchově širokých vrstev lidových, když je pravdou tvrzení, že výstavba nového spravedlivého společenského řádu je v prvé řadě podmíněna zvednutím vzdělanostní úrovně pracující třídy.

Proto není pochyby, že při řešení těchto otázek, ani jediný socialista neodepřel by své podpory a součinnosti. Ukázalo se to ostatně nedávno při diskusi o návrhu ministerstva - školství na reorganisaci občanské a střední školy. Byli to socialističtí činitelé, nevyjímaje ani komunistů, kteří se vyslovili zásadně pro ministerský návrh, a byly to strany měšťácké, které projevily odpor k tomuto reformnímu námětu. Tento fakt je velice pozoruhodný a poučí snad i umírněného a velmi shovívavého socialistu, že dohodou s měšťáckým vlokem nebude dán základ k jednotné pracovní škole nýbrž poměrech. Pokud se pak týče jednotné i pracovní školy, o níž ostatně usiloval již Komenský, vybudování její je podmíněno novým i prostředím hospodářským a sociálním.

Přítomná doba, plná myšlenkového kvasu a proudění, hledání nových cest ve všech směrech lidské činnosti, nedala našemu mladému státu, který je jejím dítětem, určitého výrazu v oblasti školské. Není tu charakteristických znaků přítomnosti, není tu její pečetě jejího stylu a jejího obsahu. Revoluční období po převratové bylo celkem formálně vnějšího rázu, ale nevytýčil společného rámcového zákona školského, který by samostatně a od základu řešil školskou otázku, řešil ji nezávisle na starém rakouském zákonodárství. Je přímo ironií, když přednosta jistého oddělení v ministerstvu školství v éře revoluční vyslovil obdiv nad tím, že Rakousko za tři leta po roce 1866 dovedlo a tu dobu tak pokrokově řešiti základní zákon školský z r. 1869 a za hlavní ideu doby popřevratové označil dosažení předválečné úrovně školství. Je velmi málo potěšujícím faktem, že naše školské zákonodárství nepřekonalo roku 1869. Malý školský zákon odstranil teprve úlevy, které byly uzákoněny reakčním režimem z r. 1883. t. zv. novelou školskou. A odstraněním této novely vrátili jsme se zase k r. 1869. To je velice vážný fakt, který nutí nejenom k přemýšlení, nýbrž přímo volá po soustředěné plánovité práci, směřující jednak k odstranění nezdravých zbytků minulosti, jednak k vypracování moderního školského zákona, jehož základna neopírala by se o Vídeň, nýbrž o ducha československých dějin a o československé revoluce. President Masaryk ve svém letošním poselství k 28. říjnu určitě a důrazně vyslovil se pro reformu školskou, která podle jeho slov má pro demokracii životní zájem. Pro tuto reformu - pravil - máme odkaz našeho Komenského.

A právě o demokracii ve školství jde. Jde zejména o demokracii ve školské administrativě a ve školské organisaci. Zákon o školské administrativě z velké části zůstává jenom na papíře, a tak jest možný zjev, že v šestém roce republiky vedle volených místních školních rad máme jmenované okresní školní výbory a zpátečnické zemské školní rady, o jejichž působnosti mluvil jsem již loni. O državu v těchto úřadech dělí se vládní strany podle koaličního klíče a nikoliv podle zásad demokratických. Nyní dokonce vyskytují se pověsti, že také školní inspektoři mají býti jmenováni podle politického klíče a nikoliv podle kvalifikace. Tento požadavek klade prý strana lidová, která chce míti také určitý počet svých inspektorů.

V organisaci školské vykonáno bylo tolik, kolik po převratu lid si vynutil, totiž zřízení nových škol. Avšak dnes již jsme svědky bezohledného rušení tříd. Na místě, aby všude byl podstatně snížen počet žáků ve třídě, který u nás jest až dvojnásobný u srovnání s kulturními státy západními a tím rozmnožen počet tříd, školy se zrušují a zavírají se třídy. Snížení počtu žáků na 60 ve třídě na školách národních oddálil malý školský zákon na řadu let. To znamená, že znemožňuje se vnitřní reorganisace ve školství národním ve smyslu školy pracovní, ve smyslu školy činné.

Místo laické morálky zavedena byla do škol občanská nauka a výchova, a to způsobem, který snadno může ztroskotat a poskytnouti potom zbraň odpůrcům laické morálky. Všichni odborníci shodují se v tom, že jest paedagogickou chybou učiti občanské nauce a výchově dvě hodiny týdně děti 6- až 7leté, tedy na stupni elementárním. Nelze souhlasiti ani s tím, aby tento předmět byl klasifikován a tak zdůrazňována stránka nauková proti stránce výchovné.

Podobně nerozvážně počínala si školská správa, když bez splnění samozřejmých a primitivních předpokladů zavedla všeobecně a naráz ruční práce, aniž se postarala o vzdělání učitelstva, aniž se postarala o materiál a nástroje k vyučování a o snížení počtu žáků ve třídě. Tím podporuje se jen reakce, neboť zklame-li tato reforma, která je-li promyšlena a náležitě připravena, jest nesporně pokrokem, - posílí se námitky a odpor proti jakémukoliv reformnímu pokusu. Myslím, že by nebylo na závadu, kdyby při řešení podobných otázek dotázána byla učitelská organisace o radu. Tím prestyž školské správy neklesne a věci se prospěje a jest to demokratické a účelné. V organisaci školské nedospěli jsme ani k nutné specialisaci, která vyžaduje založení ústavu pro mládež úchylnou a zřízení závěrečných tříd pro mládež opožděnou a zákon o pomocných školách leží kdesi v zásuvce v ministerstvu školství.

Ostudou pro náš kulturní vývoj jest existence 15 klášterních klerikálních učitelských ústavů, v nichž "připravuje se" učitelský dorost pro moderní výchovu. Co po převratu skrývalo se v ústraní, dnes slavnostně demonstruje svou sílu a své tužby. Není potom divu, že lid takové kulturní politiky nechápe a nikdy se s ní nesmíří.

S jiným povážlivým zjevem setkáváme se na školách občanských. Kdežto ostatního učitelstva bude vrzy nadprodukce, zkoušených učitelů občanských škol projevuje se palčivý nedostatek. Počet přihlášek k odborným zkouškám rapidně klesá, kvalifikovaných sil ubývá. Dnes se již nedostává přes 1000 odborných učitelů pro školy občanské. Bylo by velmi záhodno, kdyby ministerstvo vysvětlilo příčiny tohoto zjevu.

Nejvýš naléhavým požadavkem doby je reorganisace střední školy, která má zřejmě třídní, buržoasní ráz a která musí především býti zbavena staré inteligentské konstrukce a obsahu, aby mohla vyzbrojiti mládež novými methodami tvůrčími, vhodnými pro životní boj. Střední škola musí chápati svou existenci v času a prostoru, její obsah sentimentálněidealistických ilusí je již dávno anachronismem. Její dílo musí býti konáno jménem života a pro život. Není třeba odůvodňovati, proč největší péče má býti věnována nižšímu školství, proč je tak naléhavá jeho reforma. Struktura lidového vzdělání a výchovy, zastaralá svou povahou, nemůže vyhověti novým úkolům. Kulturní příštipkářství vede ke zrůdám a způsobuje poruchy v harmonii celku. Staré opravdu stárne a vadne, mladé pak roste a mužní a žádá s důrazem vybudování pevných základů pro kulturní politiku. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Před naší republikou, před tou její částí, která přilnula věrně k dílu naší revoluce, která pracuje v jejím duchu o novém společenském řádě, tyčí se stále veliké úkoly na poli kulturním. Jest potřebí především uhájiti posice získané převratem a ohrožované nyní záludnou reakcí, znemožniti činnost takových byrokratů, kteří stále šilhají po školském zákonu z r. 1869 a jichž ideálem je systém předválečné školy rakouské. Předpokladem účinné a plánovité kulturní práce je souručenství všech socialistických a pokrokových živlů. Středem jejich úsilí budiž škola, která by vychovala lidi čestné, vědomé, morální. Probuditi v mládeži zdravý smysl pro život, probuditi hlas mravní, toť v této době těžkých krisí hospodářských a sociálních a zejména hlubokých krisí mravních je jedním z největších úkolů. Je nesporné: léta světové vojny, bezuzdného vraždění a násilností zakalila čistotu lidského svědomí, snížila na stupeň mrazu úroveň mravní, vnesla v osobní a sociální život zdivočilost, potupení lidského důstojenství a znehodnocení všech kulturních statků. S tímto zlem je nutno se vít! Vytrvale, neústupně a rozhodně. Přes to, že úpadek mravní je průvodním zjevem nynější hospodářské sousta vy, neznamená to, že povznesení mravní při jde samo sebou s novým řádem, že není třeba upravovati mu cestu.

Nemám na mysli mravnost jakožto abstraktně-filosofickou kategorii, předmět zkoumání lidského rozumu, ani jako mystickou mlhovinu, nýbrž jde mi o mravnost jako praktickou normu, jako o jeden z reálních činitelů sociálního života, jako o sociálně-praktický imperativ. Moment mravní, tento praktický regulátor skutků a činů člověka v prostředí kolektivním, v prostředí sociálního života, není oddělitelný zejména od politických činů a skutků. Velmi mnozí, kteří se pokládají za reálné politiky, velmi rádi a z vysoka se shovívavým úsměvem pohlížejí na mravní princip v politice a velmi ochotně a velmi snadno odlučují mravnost, čestnost a poctivost od politické své činnosti, a zcela chladně, vypočítavě a chytrácky vyvyšují v politice pokrytectví, přetvářku, klam a neupřímnost. Obchodují se zásadami, kupčí se svým svědomím. A právě upřímnost a opravdovost je tvůrčím zdrojem praktické morálky a základem výchovy a vzdělání občanstva, základem, bez něhož jest nemyslitelný kulturní vývoj a pokrok. Zaříkávací formule, která dnes je u nás tak v modě, obsažená ve slovech: "Nic se nestalo" a "Všecko je v pořádku", tato formule je krajně chorobným zbytkem starého režimu, je dědictvím Vídně. Ale je naprosto nepřípustná a neměla by míti místa v našem státě vzniklém z nejideálnějších pohnutek a obětí lidových mas a ohrožovaném dnes touto nemorálností ve svých základech. Proto také usilujeme o reformu školskou; proto chceme, aby škola vychovávala povahy i pevné mravní síly, vědomé své odpovědnosti před sebou samými a před celkem. Proto budeme hájiti školu před zpátečnickými a nemravnými vlivy a silami a snažiti se o to, aby republikánská škola byla průpravou k výchově kolektivního člověka, jenž dbá mravních, sociálních principů, jenž uvědoměle bude pracovati o uskutečnění hospodářské demokracie, sociální rovnosti a bratrství, jenž dovrší ideál všelidství. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Ulrich. Dávám mu i slovo.

Posl. Ulrich: Slavná sněmovno! Dámy a pánové! Myslím, že je samozřejmou a pochopitelnou věcí, jestliže rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty podrobován je pilné a důkladné kritice, a to nejen se strany oposice, ale také ze skupiny vládních stran. Rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty je zrcadlem píle a péče, jaká se strany státu věnována je školství. Říká se, že škola je a má býti základem života, ovšem škola řádně opatřená všemi vyučovacími pomůckami a prostředky, v jejímž čele stojí pokrokoví a v každém ohledu na výši doby stojící učitelé. My sociální demokraté měli jsme a máme vždy pro věci školské vyvinutý smysl, neboť víme, co pro nás znamená dokonale vybudovaná škola s pokrokovým a inteligentním učitelem v čele a co znamená pro celou třídu i dělnickou. Dělník pravidelně nemá jiného majetku, nežli svoji pracovní schopnost a svoji pracovní sílu a tuto pracovní schopnost může si dělník dáti zaplatiti tím lépe, čím více ona je vyvinutější. Proto právě usilujeme o to, aby dělník vcházeje do života nesl si s sebou co možná nejvíce všeobecných vědomostí, které poskytnouti mu může škola obecná a škola občanská a aby získávaje v životě praktické poznatky, mohl je systematicky doplňovati odbornými teoretickými vědomostmi, jakých může mu dáti jedině řádně, účelně a dokonale vybudované školství odborné.

Musíme proto usilovati, aby to, co chybí nám na početností, doháněli jsme naší potencí hospodářskou a kulturní.

Jako socialisté sníme o přetvoření dnešní soukromokapitalistické společnosti ve společnost kolektivní. Víme velmi dobře, že pochod k socialismu není lehký a že ke zbudování společnosti socialistické nepostačí, aby nadekretovány byly prostě ty či ony formy vládní soustavy, nebo ty či ony zákony, nýbrž že socialismus, nová socialistická společnost bude výsledkem dlouhého pochodu hospodářského a kulturního vývoje a mravního úsilí nového člověka.

To je také to, čím my sociální demokraté lišíme se podstatně ode všech anarchokomunistických socialistů.

Známe velmi dovře veškeré námitky, kterých proti socialismu užívají jeho nepřátelé, a jsou nám dovře povědomy slabiny, které moderní hnutí socialistické dosud má. Usilujeme proto o to, aby vedle používání všech forem třídních a politických zápasů, hlavně zvyšováním mravní a kulturní úrovně činili jsme jednotlivce schopným, aby se mohl státi tvůrcem nového uspořádání společenských poměrů.

A tu nová škola, nový učitel jsou pro nás oněmi úhelnými kameny, na nichž musíme jedině budovati. Byli jsme hrdými na to, že po převratu při budování našeho osvobozeného státu postaven byl v čelo ministerstva školství sociální demokrat a jsme hrdými na to i dnes, že v dnešní době, kdy kroky nesmělými chystáme se ke zlaicisování našich škol a k provedení veliké školské reformy, stojí opět v čele tohoto ministerstva sociální demokrat.

A prohlašujeme-li, že ministr školství požívá u nás nejen plné důvěry, ale že má v klubu našem a bude míti i nadále plnou oporu pro své snahy, pak nečiníme tak jenom jako součást vládních stran, ale také proto, že s jeho postupem plně a v celém rozsahu souhlasíme.

Chci se nyní, velectěné dámy a velectění pánové, zabývati poněkud poměry u nás na Slovensku. Jako Čech žijící na Slovensku mám k tomu nejen právo, ale mohu se, zabývaje se těmito otázkami, opírati o zkušenosti a poznatky, které jsem si z Čech na Slovensko donesl. Školství na Slovensku jest pro nás a bude dlouho ještě velmi tvrdým a velmi těžkým oříškem. Naše školství slovenské jest neobyčejně zanedbáno. Není to vinou Slováků. Je to důsledek poměrů, za jakých Slováci žili za dob vlády maďarské a je to důsledek poměrů, za nichž se školy na Sloven ski vyvíjely. Řeknu, že maďarská vláda nedopustila se na slovenském lidu největšího zločinu jenom tím, že systematicky školství slovenské maďarisovala, ale podle mého názoru dopustila se největšího zločinu na slovenském lidu a na slovenském školství také tím, že vydala je vplen v ruce církví, a že vydala je specielně vplen v ruce římsko-katolických kněží.

Církev římsko-katolická nebyla, není a nebude nikdy přítelem moderní pokrokové školy. Ona potřebuje slepou víru a proto protiví se jí rozumově vyvinutý, logicky uvažující jednotlivec. Proto také církev římskokatolická na Slovensku vědomě podporovala ducha maďarisace na ludové škole a proto dnes také soustavně brání se všemu tomu, co v oboru školské politiky na Slovensku je podnikáno. Máme dnes na Slovensku 3721 škol ludových. Z těch je 1627 škol církevních, římsko-katolických. Celkem 43.72% veškerých ludových škol na Slovensku nalézá se dnes v rukou a držení církve římsko-katolické. Důsledky toho jsou jak po stránce pedagogické, tak i po stránce uspořádání školských poměrů velmi truchlivé. Mluviti o tom, jak jsou školy ty vybudovány, do jaké míry vyhovují po stránce zdravotní, pedagogické a estetické, bylo by kapitolou sice velmi naléhavou, ale při tom také velmi truchlivou.

Valná část škol těchto jsou školy jednotřídní o jedné jen a při tom naprosto nevyhovující místnosti. Dítky začasto nechodí do ní proto, že kdyby docházely, neměly by si kam sednouti. Ostatně velmi často ničeho neztratí, poněvadž v takto zřízené a v takto vybudované škole nemohou se přirozeně ničemu kloudnému naučiti. Nedocházejí-li, získají aspoň to, že nepoškozují si zbytečně v takových nezdravých, dusných a špinavých místnostech, jaké se tam velmi často nacházejí, zdraví. Konstatuji, že církevní správa, jíž přináleží starati se o vybudování a zdokonalení těchto církevních škol, o tyto poměry vůbec se nestará. Činí nanejvýše to, že od případu k případu mluví o těchto nedostatcích, ale nečiní tak proto, aby hledala cestu k tomu, jak poměry tyto odstraniti a napraviti, nýbrž činí tak jedině proto, aby za nedostatky činila odpovědnými stát, vládu, ministerstvo školství a nár. osvěty.

Organisace škol ludových, proto, že jest opřena o příslušnost konfesionelní, je naprosto neekonomickou. Máme na Slovensku řadu ovcí, kde se nalézají 3 až 4 budovy školní: římsko-katolická, evangelická, židovská a v poslední době přistupují k tomu také ludové školy státní. Jsou to většinou jednotřídky a mají všechny tyto vlastnosti i všechny ty nedostatky, jak jsem na ně upozornil. Velmi často již pouhý zevní pohled na tuto školu působí dojmem nejvýš trapným a tísnivým. Viděl jsem v okresním městě slovenském ludovou školu, která je umístěna v budově naprosto a úplně zchátralé a měl jsem dojem, že bylo by z důvodů zdravotně policejních potřebí, aby docházka do této školy byla zakázána. Zrušiti tyto školy církevní a vybudovati jednotný typ ludové školy interkonfesijní, znamená odstraniti veškeré tyto nedostatky a zaopatřiti dětem možnost, aby nabyly řádného školského vzdělání.

Před nedávnem konána byla v Bratislavě ve velkém sále vládní budovy manifestační schůze pokrokového učitelstva, na níž bylo o všech těchto nedostatcích našeho školství ludového mluveno a na níž také jednomyslně veškerým pokrokovým učitelstvem vznesen byl požadavek, aby tyto poměry byly odstraněny vybudováním jednotné interkonfesijní ludové školy, a mohu k tomu prohlásiti, že my českoslovenští sociální demokraté tento požadavek pokrokového učitele budeme vždy z plných sil podporovati, a že on na naši spolupráci a podporu může také v každém ohledu spoléhati.

Kdo se proti tomuto požadavku staví na Slovensku, to není lid, to není učitel, a já bych řekl, že to nejsou ani všechny jednotlivé církve na Slovensku se nalézající. Naši evangelíci tento nedostatek chápou, naši evangelíci na Slovensku nestaví se proti požadavku, aby škola byla zlaicisována, naši evangelíci na Slovensku nestaví se proti požadavku, aby systém církevních škol byl odstraněn, aby zavedena byla po vzoru historických zemí jednotná interkonfesijní škola ludová. Kdo se proti tomuto požadavku s veškerou vervou, se vší houževnatostí a s používáním všech demagogických prostředků staví, to je strana ludová.

My to chápeme, my chápeme také to, pakliže dnes pod egidou pana posl. Tománka zahajována je na Slovensku veliká soupisová protestní akce, v níž rodičové dítek školou povinných podepisují protest, v němž se praví, že ministr urazil svaté právo církve, které jí přísluší, pokud se týká rozhodování ve škole o sestavování vyučovací osnovy, učebného rozvrhu, učebných knih a v němž se dále praví: "My budeme vydržovati školy a vláda nám v nich bude rozkazovati." Nepostačí jenom, že vědomým klamáním je zde občanstvo sváděno k tomu, aby tyto protesty podepisovalo, ale je potřebí upozorniti na to, že se pro tuto akci zneužívá kostela, že se tato akce provádí pod nátlakem kněží římsko-katolických, a že tento nátlak neprovádí se jenom s kazatelen, nýbrž zneužívá se k němu i zpovědnic, zpovědního tajemství.

Upozorňuji na to proto, poněvadž se domnívám, že dosud na Slovensku platí tak zvaný "Kanzelparagraf" a že by bylo zapotřebí, aby po této stránce byli římsko-katoličtí kněží pohnáni k odpovědnosti, že kostela takovým způsobem zneužívají.

Chápali bychom to, kdyby šlo o to, zdokonaliti ludovou školu, postaviti ji na novou, i vyšší úroveň a hledět dosáhnouti toho, co v oboru lidového školství jsme si vybudovali v zemích historických. Co se dnes děje na Slovensku, není však akce o zdokonalení lidové školy, to jest voj o školu, to je voj o moc ve škole, to je voj o moc nad školou a učitelem.

V historických zemích, kde není škola konfesijní, kde obec sama si vydržuje školu vlastním nákladem, bylo vždycky pýchou občanů míti krásnou, všem požadavkům hygieny a paedagogiky vyhovující školu. Na Slovensku římsko-katolický kněz, stojící v čele strany ludové, tento vývoj brzdí a brání mu všemi prostředky. Je mu lhostejno, za jakých poměrů jsou vyučovány slovenské děti, je mu i lhostejno, za jakých poměrů vzdělává se dorost slovenský, jemu záleží jen na tom, aby ovládl školu, aby ovládl učitele a spokojí se při tom milerád, když děti si zkazí zdraví v nezdravých, vlhkých, nevětraných, studených a nevyhovujících místnostech. Vedoucí činitelé ve straně ludové dopouštějí se vědomě klamání veřejnosti, jen aby zakryli tyto své pravé záměry. V generální debatě o rozpočtu chopil se slova pan kol. Hlinka, který zde mluvil také o věcech školských a který tu postupoval tak, jako by se strany vlády, zejména ministerstva školství, byla činěna církevnímu školství na Slovensku nějaká příkoří a jako by tato příkoří byla činěna úmyslně, bezdůvodně. Musím tento smysl řeči jeho co nejdůrazněji odmítnouti. Při tom je třeba se vším důrazem odmítnouti i stanovisko pana posl. Hlinky, jako by na všech školách na Slovensku, ať jsou to školy ludové, měšťanské nebo střední či obchodní, eventuelně učitelské ústavy, bylo užíváno učebnic převahou českých. Opatřil jsem ve směru tomto na kompetentních místech přehled o tom, jak po stránce této jest o tyto potřeby postaráno a mohu uvésti, že na všech ludových školách na Slovensku s vyučovací řečí slovenskou není vůbec ani jediné české učebnice. Do této doby bylo ministerstvem školství schváleno pro ludové školy na Slovensku celkem 19 učebnic, všechny jsou slovenské, a mohu s jistým uspokojením konstatovalo, že 8 autorů, kteří tyto učebnice napsali, jsou čeští učitelé, kteří napsali tyto učebnice pro slovenské žáky, pro slovenské děti. Tím raději to konstatuji jako Čech proto, poněvadž vzpomínám při této příležitosti na argument, kterého zde použil pan kol. dr. Dérer při jiné příležitosti, když poukázal na to, že ještě neviděl počeštěného Slováka, ale že viděl hodně poslovenštělých Čechů. Já také vidím, že český učitel svědomitě se stará o to, aby psal pro slovenské dítě knih-u v jeho slovenské řeči.

Pro měšťanské školy bylo do této doby schváleno 32 učebnic, z těch je 9 českých, a to pro takové předměty, které se nedají slovensky napsat a slovensky učit. Je to na příklad povinný předmět čeština, česká poesie atd. Podotýkám, že z 23 autorů slovenských učebnic pro školy měšťanské 20 autorů je Čechů, kteří buď napsali učebnice slovenské anebo byly jejich české učebnice do slovenštiny přeloženy. Na středních školách jest z dosud schválených 72 učebnic 50 slovenských. Totéž platí o ústavech učitelských. Pravda, že poněkud jiný poměr je na školách obchodních, kde používáno je většinou českých učebnic, ale činí se tak prostě z toho jednoduchého důvodu, že jednak pro tyto discipliny dosavad učebnic slovenských není a také vydání potřebných učebnic slovenských asi pro 4 obchodní školy bylo by velmi obtížno a také velmi neekonomické.

Pan posl. Hlinka podotkl, že referát ministerstva školství v Bratislavě nedovolil rozšíření dvou slovenských příruček na církevních školách, a to jen proto, že jejich autorem je Slovák. Také toto tvrzení je nesprávné. Je pravda, že podle dosud platného na Slovensku maďarského zákona aprobace učebnic pro církevní školy přináleží příslušným církevním vrchnostem, v případu tomto příslušnému biskupskému úřadu. Avšak v témž zákoně je dále ustanovení, že kdyby učebnice tyto po stránce státně-politické nebo paedagogické nevyhovovaly, má ministerstvo školství právo učebnice tyto z církevních škol vyloučiti. Ačkoliv učebnice tyto, o kterých pan posl. Hlinka hovoří - jedna je měrověda a jedna národohospodářská nauka - po stránce obsahové jinak by vyhovovaly, nevyhovují ustanovení § 4 malého školského zákona, jímž se ukládá ministerstvu školství a nár. osvěty, aby ono určilo osnovu a látku učiva. A poněvadž těmto ustanovením řečené učebnice nevyhověly, ministerstvu školství předloženy nebyly a ministerstvo školství jich také neschválilo, bylo samozřejmou věcí, že bylo povinností školského referátu v Bratislavě, aby jejich používání zakázal.

Pokud se pak týče učebnice "Púčky" od Sivaka, třeba uvésti, že učebnice tato byla ministerstvem školství a nár. osvěty aprobována podmínečně, a že byl autor dožádán, aby do této učebnice pojal některé články a některé básně, že autor přes toto vyzvání ministerstva školství a nár. osvěty neučinil zadost své povinnosti ani v prvém vydání, ale ani ve vydání druhém, a že učinil tak teprve ve vydání třetím. - Jsou-li tedy učebnice tyto vyjmuty z užívání na veřejných školách, dostali-li se rodiče tímto postupem do velmi nepříjemné situace, že knihy, které pro své školní děti koupili, jsou dnes knihami nepotřebnými, pak to není vinou ministerstva školství a nár. osvěty, pak tato výtka, adresovaná panem kol. Hlinkou na adresu pana ministra školství a nár. osvěty, byla adresována chybně, a odpovědnost a vina za škody, které utrpěli slovenští rodičové nákupem těchto nepotřebných knih, spadá jedině na hlavu autorovu.

Pan posl. Hlinka stěžoval si dále také na to, že utlačujeme katolické školy a katolické učitele. Je zapotřebí, aby i toto jeho tvrzení bylo korigováno a aby bylo odmítnuto. Pravda, stanou se někdy případy, že proti některému učiteli je zapotřebí zakročiti, a že je zapotřebí někdy zakročiti také proti učiteli, který jest Slovák. A domnívám se, že je-li zapotřebí zakročiti, pak příslušnost ke konfesi, k politické straně anebo k náboženství nemůže činiti nikoho imunním. To, domnívám se, mělo by býti ve státě právním samozřejmou věcí a mělo by býti také známo u pánů z řad strany ludové. Já jsem byl donucen nejen tím, co zde bylo interpretováno panem kol. Hlinkou, ale také tím, na co si stěžoval pan kol. Bovok v rozpočtovém výboru, získat si o této věci informace a hledět postaviti tyto věci do pravého světla.

Pan posl. Bovok stěžoval si v rozpočtovém výboru na ministerstvo školství a nár. osvěty, že nebyl na př. potvrzen na střední škole v Prievidzi farář Missutha, a uváděl to jako doklad persekuce katolických učitelů na Slovensku. Prosím, kdo je farář Missutha? Mám zde úředně zjištěná data, úředně zjištěný materiál, že na faráře Missuthu je učiněno 18 udání, a to u okresního soudu v Prievidzi, u státního zastupitelství v Nitře, u sedrie v Bratislavě a u okres. úřadu v Prievidzi. Z těchto 18 udání je 13 pro pobuřování a jedno pro urážku úřední osoby 7. listopadu t. r. byl farář Missutha sedrií v Nitře odsouzen bezpodmínečně na 1 měsíc do vězení pro zločin vyděračství. Tohoto faráře ustanovila církevní vrchnost katechetou na střední škole v Prievidzi a pan kol. Bovok se nad tím rozčiluje, že takového výborného paedagoga nechce ministerstvo školství a nár. osvěty těm občanům v Prievidzi dopřáti. Já nevím, dost možná, že by takovýto paedagog vyhovoval výborně p. kol. Bovokovi, ale budiž nám prominuto, my jsme již jednou tak neskromnými lidmi, že chceme míti na škole paedagoga, že chceme míti učitele a ne někoho, kdo byl odsouzen pro zločin vyděračství.

Uvedu ještě jeden případ. F. Z. - já z jisté kurtoasie neuvádím plného jména - učitel římsko-katolické lidové školy v Št. na výletě se školními dětmi se opil a spadl do potoka. Po druhé v hostinci se též tak opil, že nemohl choditi ani se postaviti na nohy a musil býti donesen domů. Manželka se s ním prala a tak jej zvila - to jsou ostatně rodinné věci - že 2 měsíce nemohl choditi do školy a vyučovati. Po tyto 2 měsíce vedl za něho vyučování jeho 12letý kluk a prováděl vyučování tím způsobem, že hrál s ostatními kluky o knoflíky. Pánové se diví, že proti tomuto učitelovi bylo zavedeno disciplinární vyšetřování a rozčilují se nad tím, že když církevní vrchnost tohoto učitele osvobodila, ministerstvu školství a nár. osvěty resp. referátu školství v Bratislavě to není vhod.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP