Pátek 23. listopadu 1923

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má pán posl. dr. Matoušek.

Posl. dr. Matoušek: Vysoký sněme! Kapitoly, které nyní projednáváme, dávají mi příležitost, abych pojednal poněkud o naší celé administrativě.

Není pochyby, že administrativa naše pokročila od roku 1919 a 1920, že autorita úřadů je jistě silnější a působnost naší administrativy jistě mnohem lepší nežli byla v roce 1919 a 1920. Přesto však musíme uznati, že administrativa naše má vady. Máme mnoho opravovati a zdokonalovati, a my jsme tak loyální, že přiznáme, že i výtky se strany oposice činěné mají někdy své oprávnění. Já sám bych řekl, že v podstatě dnes nedosti rozlišuje se zákonodárství od správy, že často zákonodárné sbory svými členy hledí zasahovati do administrativy zapomínajíce, že jsou pouze kontrolory státní administrativy a že nejsou vykonavateli správy státní. Zákonodárná moc musí býti rozlišována od správy a zejména musí býti soudní moc naprosto neodvislá a samostatná. A proto když jsem ve výboru rozpočtovém viděl, jak president správního soudního dvoru byl kritisován - bylo na něm požadováno, aby se přímo odpovídal z toho, jaký rozsudek byl vydán nejvyšším správním soudním dvorem, bylo vytýkáno jemu, presidentovi nejvyššího správního soudu, že rozsudek ve svém odůvodnění nebyl úplný, že důvody byly krátké, že v určitém případě nejvyšší správní soudní dvůr neměl sociálního cítění - když jsem dále četl ve vládních listech kritiku rozhodnutí nejvyššího správního dvoru, v níž vytýkáno bylo nejvyššímu správnímu soudnímu dvoru, že nesprávně rozhodl v určité věci pojišťovací, když se mu to vytýkalo ve vládním tisku s patrnou tendencí, protože tímto rozhodnutím finančně dotčeny byly určité ústavy pojišťovací - pak jsem si řekl, že není ještě všechno v pořádku, že nedovedeme chápati, co je úkolem zákonodárce, co je úkolem neodvislého soudnictví a co je úkolem správy. (Výborně!) U nás často se intervenuje se strany zákonodárců, a když úředník pečlivý, svědomitý a zákonů znalý prohlásí, že nemůže věci jinak vyříditi, protože zákonné ustanovení mluví jinak, pak dotčený zákonodárce prostě řekne před úřadem, že je to byrokratismus, rakušáctví, zaostalost a nedostatek sociálního cítění.

Vážené dámy, vážení pánové! Pokrokovost, modernost, nespočívá v tom, že by měla býti administrativa pružná, že by hleděla k tomu, aby mimo zákon, aby proti zákonu vyhovovala dočasnému politickému vlivu. Modernost, pokrokovost - anebo, chcete-li, nový režim - leží v tom, budeme-li do posledních důsledků držeti zákon. Jen v tom je jistota právní pro všechny. Jestliže se určité předpisy zákonné zdají malicherné - jak zde kol. dr. Radda vytkl - pak nic jiného nepomáhá, než vydati nové zákony. To je jediná cesta zákonodárců. Nenuťme však naše úředníky, aby neposlouchali našich zákonů! Musíme při posuzování dnešního zákonodárství hleděti také na ducha zákonů a také cely komplex zákonných ustanovení, nevykládati zákonné předpisy jenom slovně, jako tomu bylo s rozhodnutím o posílání dětí českých rodičů do německých škol. Když dvě instance rozhodly, že děti mají přijíti do české školy, tu nemůže přijíti ministerstvo školství a rušiti pravoplatné ustanovení těchto instancí, nemůže se vymlouvati, že není zákonných předpisů, které by dovolovaly státní správě, aby zabránila, aby české děti nebyly posílány do škol německých. Pak přece máme uvažovati, nemáme-li všeobecného ustanovení v občanském zákoně, že jest veřejným zájmem, aby rodiče řádně vychovávali své děti; jestli v tomto ustanovení občanského zákona není přímo slovně řečeno, že rodiče mají posílati své děti do školy, která vyučuje mateřským jazykem jejich děti, není tím ještě řečeno, že tato zásada neplatí dle hořejšího všeobecného ustanovení obč. z. Jestli dále rodiče určitými hmotnými výhodami byli lákáni, aby své děti dávali do německých škol, naráží to na ustanovení ústavní listiny, která praví, že odnárodňování se nepřipouští. (Výborně!) To je ad vocem případu frýdeckého.

Z těch zjevů je patrno, že u nás nerozlišuje se dosti zákonodárství od správy státní a není dosti respektu pro samostatnost a neodvislost soudů. Proti těmto zjevům nestačí pouze nápravu hledati v kruzích zákonodárných. Přiznávám, že také administrativu musíme přetvořiti. Není pochyby, že administrativa, která po převratu automaticky přešla do jiných poměrů se všemi starými zákony, od pragmatiky úřednické počínaje až po všechny ty císařské patenty a dekrety, stojí dnes úplně v jiném ovzduší, které ji rázem nepřetvoří, nýbrž má v některém směru na administrativu zase zlý účinek. Dnešní zpolitisování našeho života působí bohužel i zpolitisování naší administrativy.

Ve většině případů nutno vydati svědectví našemu úřednictvu, že odolalo tomuto náporu politického a stranického vlivu, ale vyskytují se ještě případy, které tím více volají po nápravě. K tomu ovšem jest třeba zreorganisovati celou administrativu, aby byla uvedena v souhlas s dnešními poměry. S císařskými patenty a dekrety dnes se nic nepořídí.

Vezměte jen organisaci našich ministerstev, tedy nejvyšších instancí ve správě naší. Právě tato vnitřní organisace spočívá na starých císařských dekretech. Jest tu na příkl. ustanovení ve staré ústavní listině, jímž se stanoví, že působnost ministerstev upravuje se zákonem, ale takový zákon dosud nevyšel. Zákona o působnosti ministerstev jest třeba v prvé řadě, poněvadž kompetence ministerstev není přesně vytčena, což má často za následek protahování, zdržování, těžkopádnost a zdlouhavost a při tom také drahotu úředního řízení. Také vnitřní organisace musí býti upravena. Dnes jsou jednotlivá ministerstva řízena svým vnitřním jednacím řádem, jenž spočívá na starých dekretech a císařských patentech. Tak jednací řád ministerstva spravedlnosti upraven jest jednacím řádem z r. 1850, pak nejvyšším rozhodnutím ze dne 12. dubna a 27. května 1852. Tam jest určen okruh působnosti tohoto ministerstva. Ovšem pozdější dekrety doplňují jednotlivá ustanovení. Chtěl-li by však kdo dnes přesně právnicky určiti okruh kompetence ministerstev, musí sahati k těmto patentům a císařským rozhodnutím. Uvážíme-li dnes, že poměry státní jsou docela jiné, že ku příkl. ministerstvo zahraničí jest u nás docela něco jiného nežli bylo ministerstvo zahraničí ve starém Rakousku, že ministerstvo zahraničí ve starém Rakousku bylo společným ministerstvem obou polovin říše a nezapadalo do rámce ostatních ministerstev, uvážíme-li dále, že máme ministerstva, která nebyla ve starém Rakousku, a jestliže bychom měli rozhodnouti o rozsahu působnosti těchto nových ministerstev, uvidíme, že žijeme vlastně v této věci ex lex. Z toho vysvítá, že jest povinností naší, abychom se starali, abychom vydali předlohu zákona o kompetenci ministerstev. Bude míti tato úvaha snad prospěch i pro státní kasu. Dospějeme totiž logicky k úsudku, že nepotřebujeme tolik ministerstev, že některá ministerstva dají se logicky, pojmově spojiti v ministerstvo jedno, že odtud začne se a může se začít trochu se šetřením. Tak se tímto způsobem agenda ministerstva zjednoduší a rozhodne se o jeho často jen formální kompetenci, neboť straně, která se dovolává práva, nepomůže mnoho, když se doví, že v její věci není kompetentní ministerstvo spravedlnosti, nýbrž ministerstvo soc. péče.

Ovšem nejde jen o určení kompetence, také vnitřní jednací řády ministerstev musejí býti vydány. Není pochyby, že při odpovědnosti ministerské ministr, nese-li odpovědnost, má také rozhodovati. Není možné, aby tam platilo veto sekčního šéfa. Jest však ústavně bezpečnější, když akt jde přece předepsanou cestou všemi odděleními a jmenovitě oddělením odborových přednostů, poněvadž tím je jednak zachována tradice úřední a vedle toho máme bezpečnost, ze úředník, který rozumí ustanovením zákonným a ví, co by to znamenalo, rozhodnouti proti zákonu, má větší záruku, poněvadž zůstává déle v ministerstvu, kdežto ministři mohou každou chvíli odejít.

Z těchto všech důvodů žádám, aby vláda co nejdříve podala osnovu prováděcího zákona k § 85 naší ústavní listiny, abychom o osnově této co nejdříve mohli jednati. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Ovšem nejen ministerstva, nýbrž i ostatní celá administrativa musí býti reformována jednak proto, abychom zrychlili a také zlevnili řízení naší administrativy. V tom směru můžeme přiznati, že ministerstvo spravedlnosti šlo jistě příkladem vpřed; snaží se na příklad různými novelami zjednodušiti řízení soudní, přesunouti trestní řízení ze složitého, drahého aparátu porotního na senát, senáty zjednodušuje tím způsobem, že ze čtyřčlenných, někde i pětičlenných tvoří senáty trojčlenné, u sborových soudů tvoří samosoudce a mnohé případy, které dříve přiděleny byly a náležely před krajské soudy, dává okresům. Vím, ze to nestačí, a já také jsem ukázal ve výboru rozpočtovém, že je přes to přetížení soudců a že je potřebí, aby se zjednala náprava. Ale začíná se tu pracovati a bylo by dobře, kdyby podobným způsobem také ostatní správní aparát jednal a hleděl těžkopádné vyřízení aktů jednotlivých resortů nejvíce zjednodušiti jak zlevněním administrativy, tak také zrychlením celé agendy.

Jen tímto zjednodušením agendy můžeme dojíti k menšímu počtu státního zaměstnanectva. Mechanicky škrtati systematická místa, neobsazovati místa vypsaná, zrušovati úřady, v jedno slučovati oddělení jednotlivá, to všecko nestačí. Agenda musí se předem zjednodušiti. Redukce personálu přijde sama sebou.

Sem spadá také to, že my nyní, kdy máme prováděti zjednodušení administrativy, zlevnění administrativy, najednou stojíme před velikými úkoly, jichž vyplnění naši administrativu ještě zkomplikuje. Je to župní zřízení, návrh na obligatorní pojištění rolnické, sociální pojištění, je to návrh na zřízení zprostředkovatelny práce atd. I jiné zákony se připravují, které mají vedle vážných důvodů také ten důsledek, že naše administrativa bude zkomplikována, že budeme míti více úředníků a oddalujeme se od ideálu, že budeme míti úřednictva málo, ale za to řádně placené. Proto musíme při všech těchto zákonech, jak při zákoně pro zřízení zprostředkovatelny práce, tak i při sociálním pojištění míti na zřeteli, aby byla administrativa, kterou tu vyvoláme novými zákony, co nejjednodušší, abychom ji připínali na starou administrativu a staré úřady.

Má-li administrativa řádně fungovati, musí míti nejen schopné, pravda, ale i spokojené a hmotně zabezpečené úřednictvo a zaměstnanectvo. V tom směru již kol. dr. Engliš řekl zcela jasně náš program. Státním zaměstnancům nemohou býti snižovány platy a pro staropensisty se musí najíti také úhrada, aby jejich almužna změnila se ve skutečnou pensi. Jestliže úředníci státní naříkají, že platy jejich nestačí dnešním poměrům, přiznám, že jsou to platy, které nevystačují plně a jen nenormální poměry naše nás nutí k tomu, abychom drželi platy v této výši; ale tyto poměry jsou ideální, ještě proti tomu, v jakém poměru se nalézají u nás staropensisté. Nechci uváděti ani čísla platů našich staropensistů, jmenovitě těch z dřívějších státních statků, staropensistů z velkostatků, kteří žijí někde o pensích, které nedosahují mnohdy ani 1000 K ročně. To jsou věci nemožné, tu musíme najíti náhradu. Můžeme býti rádi, že ministr financí jednu deputaci přijal se slibem, že bude hledati úhradu, aby aspoň určitým procentem staropensistům bylo pomoženo, totiž určitým procentem z jejich nyní vyplácených platů. Ve všech těchto směrech, kde se nemohu rozšiřovat, mohu poukázati na vývody kol. Navrátila z loňské rozpočtové debaty a na své vývody v rozpočtovém výboru letošního roku a také na návrhy, které podávány v této sněmovně v těchto úřednických a administrativních věcech. Dodati sluší jen tolik, že musíme při sociálním pojištění, které se připravuje, postarati se také o to, aby zvláštním nemocenským pojištěním veřejného úřednictva a zaměstnanectva bylo postaráno o tyto sociálně nejslabší. Sociálně slabí nejsou u nás jen dělníci, jak se původně myslilo. Kdo žije v lepších poměrech, těžko si představí nouzi státního zaměstnance, v jehož rodině nastane nemoc a to jen nemoc obyčejná. Což když nastane operace! To znamená, že státní zaměstnanec nadosmrti je nucen z toho svého malého platu platiti splátky, aby splatil, co ho stála ta strašlivá katastrofa v rodině.

Jako předseda "Sociální ochrany pro státní zaměstnance" vidím nejlépe, co bídy je mezi státním zaměstnanectvem, bídy, která způsobena je právě nemocí a patří to k nejtěžším úkolům této instituce zamítat opravdu odůvodněné žádosti za podporu v nemoci jen proto, že není úhrady. Proto my žádáme s největší rozhodností při projednávání sociálního pojištění zvláštní samostatné pojištění pro nemoc pro úředníky a zaměstnance veřejné.

Můžeme býti vděčni ministrovi Bečkovi, že našel úhradu pro to, aby aktivní přídavky státních zaměstnanců mohly býti zvětšeny. Je ještě spor o to, jakou formou budou provedeny. Přál bych si, kdyby při projednávání této věci bylo pamatováno na podhorské kraje a města - dnes je právě jedna taková deputace zde a dokazuje ciferně, že vlastně v těchto podhorských městech často bývá dráže než v samotné Praze. Úprava aktivních přídavků jistě žádá úpravu takovou, abychom ne podle tříd, jako je to posud rozděleno, nýbrž abychom revidovali drahotní poměry v jednotlivých částech Československé republiky a upravili drahotní přídavky. Nemůžeme-li to dnes, pak bych tedy prosil, abychom při projednávání aktivních přídavků zvláště v podhorských městech, kde je drahota skutečně taková, že ji můžeme porovnati s drahotou v Praze, ba která někde i překročuje tarify životních potřeb pražských, v takových případech sáhli k povýšení některých měst do vyšší kategorie přídavků.

Dnes, když začínáme přicházeti do normálních poměrů, bylo by třeba, abychom opravdu přehlédli všechny ty úpravy platové, které jsme provedli během naší samostatnosti. Nedělali jsme to systematicky. My jsme prostě upravovali podle toho, jak nával a nápor skutečné bídy mezi úřednictvem na nás doléhal. Podle toho jsme počítávali léta, přeřaďovali z kategorií zřízeneckých do kategorií úřednických, ale tím jsme způsobili takovou anarchii v celém administrativním aparátě, že dnes nelze jinak, než vážně přihlédnouti k celému shematismu státního úřednictva a hledati nějakou nápravu. Křiklavosti jsou také vyvolány jednotlivými zákony a musíme proto přihlížeti, aby cit spravedlnosti nebyl porušován u našich úředníků, kde my sami na ten cit apelujeme. Generální úpravu požitků státních zaměstnanců nebylo možno provésti dnes proto, poněvadž jí musí předcházeti vedle obsáhlých studií a úvah reorganisace služby, vymezení služební povinnosti jednotlivých kategorií, normováním skutečné potřeby sil pro určité služební výkony ve spojení se zjednodušením agendy úřadů.

Nemůžeme-li provésti tuto generální přehlídku naší administrativy a toho aparátu administrativního, tož aspoň nejkřiklavější případy je potřeba napraviti. A ty jsou v tom, že propočítáním let prosincovým zákonem a ostatními zákony, které jsme odhlasovali, byli hlavně poškozeni kvalifikovaní úředníci, kteří buďto mají střední školu nebo školu vysokou Já bych mohl prokázati právě na cifrách, k jakým nesrovnalostem se došlo tím, že jsme ne systematicky, nýbrž náhodně upravovali platy státních zaměstnanců. Tyto nesrovnalosti vyniknou zvláště, srovnáme-li výši dosavadního pevného platu s místním přídavkem u skupiny A, B, C, D po srážce služební doby dle časového postupu. Tak po 16leté službě dosahuje skupina A platu 16.440 Kč, skupina C a D stejně 11.712 Kč ročně. Po 20 letech skupina A 18.012 Kč, skupina C 14.184 Kč, skupina D 13.056 Kč ročně, čili středoškolák, příslušník skupiny C má o 1128 Kč ročně více než úředník skupiny D. Po 30 letech služby činí tento platový rozdíl mezi skupinou C a D jen 1572 Kč ročně. Kariéra úředníků těchto tří skupin končí časovým postupem po 35 letech služby a 60. rokem věku, kdy tudíž nastává nárok na pensionování - těmito platy: A 27.240 Kč, C 21.156 Kč, D 19.584 Kč. Nejvyšší dosažitelná pense obnáší podle časového postupu pro úředníka skupiny A 24.210 Kč, C 18.804 Kč, D 17.406 Kč ročně.

Ale tato čísla nejsou směrodatná pro posouzení nesprávností těch křiklavých rozdílů. Musíme počítati, kolik který úředník z těchto skupin si vyslouží za určitý počet let, počítáme-li, že vysokoškolák normálně nastoupí do služby ve 26 letech, středoškolák ve 22 letech a příslušník skupiny C v 19ti letech.

Tu se jeví tato čísla takto: Ve 30. roce věku dosáhne úředník skupiny A, tedy vysokoškolák, platu 9.012 Kč, úředník skupiny C rovněž 9.012 Kč, a úředník skupiny D 9.696 Kč. Úhrnem vydělá si od nastoupení úředník skupiny A do 30tého roku 41.184 Kč, skupiny C 64.872 Kč a skupiny D dokonce 93.276 Kč.

V 35. roce dosáhne vysokoškolák platu 11.712 Kč, úředník skupiny C 11.040 Kč a úředník skupiny D 11.712 Kč. Úhrnně si vydělají: A Kč 95.688 Kč, C 115.332 Kč a D 147.780 Kč. Teprve ve 40tém roce začíná vysokoškolák míti něco více než skupina C a D.

Ve 40tém roce má ročně skupina A 14.184 Kč, C 13.056 Kč a D 13.056 Kč. Úhrnně si však vydělá ve 40tém roce věku svého vysokoškolák 163 tisíce, středoškolák 175 tisíc a skupina D 210 tisíc.

V 50tém roce fysického věku obnáší u skupiny A plat 23.196 Kč, C 18.012 Kč a D 18.012 Kč, úhrnem dostane v 50tém roce věku celkem - ovšem nejsou v tom počítány úroky, to by to bylo ještě křiklavější - skupina A 353.244 Kč, C 329.472 Kč a D 361.260 Kč. Skupina D vydělává úhrnně ještě stále více, nežli obě vyšší skupiny.

Z tohoto statistického základu je viděti, že musíme k tomu co nejrychleji přikročiti, abychom těmto kvalifikovaným silám, jež se odhodlaly ještě než šly do státní služby studovati na střední škole nebo universitě, již z těchto materielních důvodů, protože více věnovaly na své studium, prostě v platu nahraditi, neboť zůstane pravdou, co jsem již několikráte řekl: musíme zavříti při tom, jak jsme chudí v našem národě, svoje střední a vysoké školy, poněvadž nemáme tolik boháčů, aby jen z touhy po politické vědě mohli jíti na tyto školy.

Z těchto důvodů naše strana podává zvláštní návrhy na úpravu platů vysokoškoláků a středoškoláků.

Mimo to měl bych poukázati na některé nesrovnalosti. Jedno přece jen uvedu. My dnes na př. u soudní služby máme takový nedostatek soudců, že musíme zvláštní stipendia vypisovati - to ještě řeknu pánům Slovákům, když naříkají, že máme tam jen Čechy - abychom získali u Slováků touhu, jíti do státní služby. Nemáme soudců a při tom máme takové ustanovení, že když dosáhne úředník 60ti let a 35ti let služby, jest postup u něho vyloučen. I když tohoto úředníka potřebujeme, i když je pružný a zdráv, přece nemá možnost, aby mohl postupovati.

Během debaty, jmenovitě se strany Slováků, vyslovována byla, jak dnes, tak i jindy, stále stížnost, že nejsou spravováni svými lidmi. Já vám plně rozumím, já jako soudce vím, co to znamená, když přijde úředník do cizího kraje, neznaje jeho mravů, jeho způsobů života, jak je to obtížné souditi. Věřím, že má-li úředník míti důvěru, že by bylo nejlépe, aby vlastní lidé spravovali ten lid, poněvadž mu nejlépe rozumí. Věřte, že právě stát náš má snahu to dělati. Já jsem se právě informoval u všech instancí. Všude mně řekli, že by velmi rádi na Slovensko posílali Slováky, zejména na rozhodná místa, jen kdyby jich bylo. (Výkřiky posl. Onderčo.)

Abyste viděli, že stát skutečně jedná s nejlepším úmyslem o nápravu, řeknu vám svoje stanovisko. Předně není pravda, že by jen Neslováci vás soudili. Vím to jen ze soudní služby. V obvodu bratislavském je mezi soudci 59 Slováků, 90 Čechů, 66 Maďarů, 4 Němci a 2 Židé. V obvodě košickém je 47 Čechů, 26 Slováků, 1 Rus, 38 Maďarů a 3 Němci. Proč není zvláště v košickém obvodu Slováků, vysvětluje se tím, že se tam vůbec do soudní služby nehlásí nikdo ze Slováků. Slovenský právnický dorost jde raději k advokacii, nebo do výnosnější služby různých hospodářských podniků. Je tomu tak, je to bolest, kterou máme také tady. Když vidíme, že ve 40ti letech vysokoškolák nemá tolik, kolik má kancelářský úředník, který nestudoval gymnasium, tu není divu, že nemá chuti věnovati se studiu. Když, tož raději do nějaké ústředny nebo k advokacii nebo podniku, poněvadž ví, že by nemohl býti prostě živ. To je bolest, kterou máme my, to není cistě slovenská bolest. Prosím, nedívejte se na nás jako na národ, který by chtěl exploitovati, my tam posíláme své úředníky jen proto, že nemáte své vlastní. Myslíte, že ten úředník tam jde rád? Já jsem přímo bombardován žádostmi, abych toho neb onoho úředníka vysvobodil, aby nemusel na Slovensko jíti. Ale on tam jde přec, poněvadž nemůže míti nerad tyto lidi, kteří jsou jedné krve, jedné slovanské duše. Ale ten člověk musí žíti jako svobodný a je rád, když se za 2 měsíce podívá na svoji rodinu, k dětem a manželce, a potom, když je zde za to zahrnován nadávkami, že je zloděj slovenského lidu a nevím co ještě, prosím vězte, že tento člověk od vás utíká a právě proto nechce k vám tam jíti. Já bych nejlépe udělal - myslím, že bude nejsprávnější cesta - když takový člověk přijde, že na Slovensko nechce jíti, že půjdu k panu Jurigovi a řeknu: Kde máte Slováka, slovenského člověka, my bychom osvobodili toho českého úředníka, dejte mi toho Slováka a já vymohu na ministerstvu vnitra, že tam nepůjde ten Čech, nýbrž že tam půjde ten Slovák. To myslím, že by byla nejsprávnější cesta. (Výborně!)

Ještě povím, že naše státní správa jde v tomto směru tak daleko, že nechce se podrobovati těmto poměrům, které se na nás tak tlačí, že totiž nikdo nechce do státní služby, že nikdo nechce studovati vysoké školy, a když, tedy utíká do soukromého podniku. Státní správa chce to na Slovensku vyrovnati tím, že vypisovala stipendia pro Slováky, vypsala 12 stipendií pro obvod bratislavský a 6 stipendií pro obvod východního Slovenska. - Tedy tímto způsobem jaksi chce doplniti bídné poměry vysokoškolského proletariátu a chce těmito stipendiemi zlákati slovenské studenty, aby šli studovati a aby pomocí těchto stipendií, když vystudují, šli do služeb mezi Slováky a tam aby posluhovali právem.

Se strany německé byly činěny výtky naší administrativě. Kol. Luschka jmenovitě žádá, aby byla hlavně spravedlnost ke všemu i úřednictvu bez rozdílu národnosti, aby jmenovitě významná místa v administrativě byla svěřována též Němcům. Žádají stejná práva pro německé jako pro české úředníky. V tom směru předem sluší rozhodnouti jednu věc. Má administrativa trpěti mezi úředníky ty, kdo ostentativně nosí hakenkreuzlerovské odznaky, jezdí na tajné schůzky do Bavor a staví se otevřeně proti tomuto státu? Museli byste nás pokládati za nestátotvorný živel, kdybychom byli schopni této slabosti. Ale jinak, kdo stojí na půdě republiky, koná věrné služby státu, dbá přesně zákonů, ten je u nás vítán ve službě státní, ať je Čech nebo Němec. O tom nejlépe zase promluví čísla. Vezmu čísla jenom ze zprávy justiční: V Čechách v VI. třídě - to je vrchní rada soudní - máme 345 Čechů a 75 Němců, v VII. třídě 170 Čechů a 86 Němců, v VIII. třídě 60 Čechů, 111 Němců, 1 Rus; v IX. třídě 64 Čechů, 143 Němců; v X. třídě 130 Čechů, 84 Němců; na Moravě v V. třídě - to je dvorní rada - v Rakousku jsme my Češi pomalu za takového dvorního radu ustoupili od oposice proti Vídni - a těch dvorních radů máte na Moravě 32 a Češi 49. V VI. třídě na Moravě je 111 Čechů, 76 Němců, 1 Sionista; v VII. třídě 73 Čechů, 26 Němců, 1 Sionista; v VIII. třídě 52 Čechů, 24 Němců; v IX. třídě 23 Čechů, 43 Němců a v X. třídě 32 Čechů a 26 Němců, z praktikantů 4 Čechy, 3 Němce, 8 Rusínů. Z toho je viděti, jaký je nával k soudní službě.

Tedy, uvážíte-li tato čísla a srovnáte-li náš poměr s bývalým Rakouskem, jak jsem řekl, jak jsme už tenkráte dělali positivní politiku a jak jsme ztěžka - ne v národním státě, nýbrž v národnostním státě - se domohli vyšších úředních míst, musíte uznat, že v národním státě, který má býti podle sebeurčení národů takovým způsobem upraven, nejsme k vám nespravedliví, když my takovým způsobem upravujeme administrativu v justiční správě. A musíte, pánové, uvážiti, že vy, z velké části vaši zástupci, stojíte proti tomuto státu, mluvíte, že versailleský a saintgermainský mír je podvod. Když všecko to se děje, nevím, kdybychom více dělali, jestli byste se naší státotvornosti nevysmáli.

Jak se justiční správa staví k německému dorostu, to už není, abych řekl, vyvracení toho, co zde zástupci německého národa řekli, to už je přímo výtka justiční správě, kterou zde musím přednášeti. Němečtí soudcové byli u vrchního zemského soudu ještě v tomto roce zkoušeni jen německy. Přicházejí do služby a neznají vůbec české státní řeči. Kdybych se postavil na vaše stanovisko, že není potřeba mluviti o státní řeči, a zkrátka na vaše hledisko k tomuto státu, nevím zdali můžeme připustiti, že takový úředník, který, kdyby třeba byl v Chebu ustanoven, přijde do styku s českým obyvatelstvem, nebude moci posloužiti českému obyvatelstvu proto, poněvadž nezná této řeči. V jedné své řeči myslím v rozpočtovém výboru - jsem žádal, aby našim českým úředníkům ve zněmčeném území byl dán příplatek ne za to, že jsou Češi - to mi bylo vytčeno, že by se nesneslo, aby v zněmčeném území Čech bral větší plat nežli Němec - nýbrž aby byly dány příplatky těm, kteří jsou jazykově zvláště způsobilí, poněvadž jsou upotřebeni pravidelně k překladům a k nejobtížnějším pracím, a aby zvláště byli honorováni už proto, že jsou vysazováni do míst, kde je dráže a kde jsou bez rodin. Řeklo se mi, že to nejde, ale najednou se dovídám, že němečtí úředníci dostávají zvláštní dietu 25 Kč za to, aby se naučili česky. Tedy český člověk, poněvadž umí německy a státní řeč, nesmí dostati nic, Němec, poněvadž neumí státní řeč, dostává 25 Kč denně, aby se jí naučil. V tom je nespravedlnost. Myslím, že výtka ministerstvu spravedlnosti se musí dáti, že si nepočíná stejným způsobem k českému úředníku, když zná svoji řeč a dovede svojí znalostí posloužiti občanstvu lépe než německy kolega.

Doufám, že státní správa jistě přihlédne k našim požadavkům a z těchto všech důvodů budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. dr. Brunarovi.

Posl. dr. Brunar (německy): Dámy a pánové! Jestliže bych, přímo vzrušen zívající prázdnotou této sněmovny, a snad nakažen začal zívati, prosím, aby to tím bylo omluveno.

Ze souboru ministerstev atd., o nichž se právě jedná, chtěl bych především promluviti o ministerstvu věcí zahraničních a o ministerstvu nár. obrany, poněvadž obě tato ministerstva s sebou souvisí. Jak známo, jest válka jen pokračováním politiky jinými prostředky, a to politiky zahraniční, a čím jest četnictvo pro ministerstvo vnitra, tím jest vojsko pro ministra věcí zahraničních. Proto patří obě tato ministerstva dohromady a jsou spojena příčinnou souvislostí.

Obrátíme-li se nejdříve k zahraniční politice, vidíme, že ji ovládá veliký zápas mezi Anglií a Francií, staletý boj o světovou nadvládu, v němž právě Francie zdánlivě vítězí. Tento boj mezi Anglií a Francií, jenž se skutečně vede, a jehož nelze popříti vším okrašlováním, bude a musí býti jednou konečně úplně rozhodnut. Francie, jež navazuje na období napoleonské a také je napodobuje napoleonskými způsoby, ježto vojensky, politicky a hospodářsky chce zříditi světové panství, ohlížela se ovšem také po spojencích a nalezla je zvláště ve státě, v němž máme to potěšení žíti. Československo, když náš pan ministr pro věci zahraniční delší dobu kolísal sem a tam, a nemohl se dobře rozhodnouti pro ten neb onen stát, nyní po návštěvě Masaryka v Paříži se prohlásilo otevřeně pro francouzskou politiku. Nevěřím však, že se to snad stalo z lásky k Francii, nebo pro dlouholeté styky s francouzským národem, což se obyčejně uvádí jako důvod, neboť cením příliš vysoko našeho ministra pro věci zahraniční, než abych mohl věřiti, že provádí politiku citu, nýbrž on se proto zapsal francouzské politice, poněvadž jest toho názoru a věří, že tento směr zvítězí v boji o světovou nadvládu, a poněvadž mezi oběma státy jest společný zájem, společný zájem o zachování tak zvaných mírových smluv, kterými dosáhli jste moci, již dnes máte, společné poznání, že nové sesílení Německa mohlo by býti velkým nebezpečím jak pro Francii, tak také pro československý stát, poněvadž by pak mohl při jíti dies irae, jenž by zničil vše, co si kdo přivlastnil na základě oněch diktátů. Proto máte také společný cíl k udržení loupeže, a tím jest hospodářské a politické ujařmení Německa, aby Němectví ve světě bylo zničeno. Zdánlivě se náš ministr pro věci zahraniční probojoval k názoru, že francouzská politika proto zvítězila proti Anglii, že podrží aspoň tak dlouho vrch, dokud mu s jiné strany nebude kryt týl, při čemž myslí pravděpododně na nové Rusko, k němuž by se Československo mohlo jednou připojiti k dosažení svých panslavistických cílů. My jsme toho názoru, že při tom naše zahraniční politika dělala účet bez hospodáře, totiž bez anglosaského světa, jenž má zájem v tom, aby udržel spořádané a kupní sílu mající Německo, poněvadž, jak říšský kancléř teprve včera pravil ve své řeči, "z rány Německa mohla by vykrváceti celá Evropa".

Nuže, dámy a pánové, věříme, že po tomto ohromném vzestupu, jejž Francie učinila od vítězství spojenců, jehož nevybojovala, bude následovati právě tak silný úpadek, poněvadž cíle, jež si stanovil tento národ, nacházející se již na sestupné straně svého rozvoje, nejsou v žádném souhlase ani s jeho národními, ani s jeho hospodářskými a také ani s jeho vojenskými silami, poněvadž Francie, chtíc dosáhnouti těchto svých cílů, opírá se o prvky národu cizí, zvláště také o své černochy, vedle svých slovanských pluků a praporů, jež chce zříditi k dosažení svých cílů světového panství. Mně to připadá s tímto svazkem Československa s Francií a při myšlence na budoucnost těchto států tak, jakoby provazolezec nesl člověka na provaze na vysokou věž. Spadne-li provazolezec, spadne ovšem i ten, jehož vleče na svých zádech, a oba budou zničeni. Náš ministr pro věci zahraniční hraje s Francií ŕ la hausse a počítá při tom s konečným triumfem, jak jsem již pravil, aspoň na tak dlouho, dokud nenalezne připojení k novému Rusku. Proto se této Francii, této francouzské politice, proti níž se dnes již semkl celý svět, aspoň mravně, zapsal na dobré i zlé dny.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP