Středa 29. listopadu 1922

Zákon ten béře nelítostně všechno, bez jakékoliv náhrady. Nedává poškozeným za tu půdu, za to dření starousedlých a jich otců, dědů a pradědů ani možnost vykoupení té půdy. Toho slova, obecní statek"! Vždyť obecního nic nebylo, vždyť co na té půdě narostlo, ať na poli, louce, v lese, vše patřilo starousedlým. Zákon ze dne 17. července 1919 ani nedává starousedlým nezbytnou náhradu, což bylo nutností, aby si mohli zakoupiti jiné pozemky anebo lesy. Vždyť je jisto, že kdyby naši předkové neměli těchto lesů, že by si je byli vysázeli na svých polích.

A komu to všechno zákon dává? Obci!! A tu je ten nejbolestnější pocit bolesti starousedlých, že v každé téměř obci jest velkostatek, který nejméně jest 50% poplatníkem a který shrabuje užitky mozolů našich a našich předků, užitky z obecního statku, jež ročně možno odhadnouti jen z lesů na 5 milionů Kč, neboť 20 tisíc ha lesa při ročním výtěžku z 1 ha 500 Kč jest 10 milionů Kč. Polovina připadá na velkostatky, tedy 5 milionů Kč. Užitky, které nyní plynou do obecní pokladny, ochraňují velkostatky od placení přirážek, čili: takové velkostatky dostaly zákonem ze dne 17. července 1919 polovinu obecního statku, což činí jen u lesů 10 tisíc h, úplně zadarmo. Ano, velkostatky dostali naši a našich předků krví a potem zbrocenou půdu, co zatím ony jsou v držení těch pozemků, té půdy, kterou jejich předkové ve velké většině neprávem a nezákonným způsobem nabyli. A i jestliže tato půda podle našich platných zákonů bude jim vyvlastněna, jest jim dobré zaplacení zákonem zajištěno.

Tyto velkostatky v žádném takřka případě nechtějí v této těžké době ani za vysoké ceny prodat trochu steliva těm ubožákům, kteří následkem loňského a letošního sucha musí se zbavit ze dvou třetin dobytka. V takových případech neúrody píce a slámy, které se v našich horských krajích často dostavují, vypomáhali jsme si stelivem a dnes nejen že z lesů nic nedostaneme ani za peníze, ale vidíme, jak se v nich hospodaří. Nejsmutnějším a nejbolestnějším ovšem je zákon pro ty, kteří právo starousedlých zaplatili, koupivše si chalupu, která měla užívání a nyní jim to zákonem bylo vzato. Slavnému Národnímu shromáždění dovoluji si přečísti aspoň jeden dopis takového nešťastníka: "Zemskému Svazu okresních hospodářských spolků starousedlých. Sděluji vám, jak okresní správní komise v Hořovicích pracuje proti starousedlým, zvláště proti těm chudým. Okresní správní komise v Hořovicích chce starousedlým, kteří nevládnou větším množstvím polí, znemožnit užívání obecního statku a přivésti je na mizinu. Tak dne 23. srpna 1918 zakázali nám, totiž těm chudým 4 občanům březovským, že nám nepřísluší právo užívati obecního statku, že prý přísluší pouze tomu, kdo vlastní více než 40 měr polí. Když jsme podávali stížnost proti tomuto nespravedlivému rozhodnutí, tak nám řekl dr. Betka: "Marně stížnost podáváte," a také podle toho věc zařídil, neboť odvolání se podávalo zemskému výboru, kde teď předseda okresní správní komise v Hořovicích pan Ackermann je místopředsedou, který naši stížnost zamítl dne 30. června 1922 a potvrdil rozhodnutí okresního výboru z týchž důvodů, totiž že jsme chudí, že nevlastníme 40 měr polí, ačkoliv v každé obci jsou občané, kteří 40 měr polí nemají a právo užívací se jim ponechává. Tak myslím, že žádný zákon takový není, neb by platil pro všechny obce a ne pouze pro obec Březovou, jelikož je dokázáno, že v roce 1864 právě ono číslo 21., které teď vlastním já,40 měr nemělo a užívací právo k němu příslušelo. Zde ukázka, jakým lidem se užívací právo zakazuje. Pracoval jsem co slevač v Králodvorských železárnách u Berouna, střádal jsem, abych až nebudu moci pracovat, nebyl nikomu na obtíž, takže jsem si koupil v roce 1901 z úspor kousek pole ve výměře 2 ha 40 a, a pak zase dne 9. ledna 1905 hospodářské stavení č. 21, na které jsem ještě dlužen, u kterého v pozemkových knihách je užívací právo obecního statku zapsáno. Kupoval jsem vlastně užívací právo, neboť stavení je tak sešlé, že letošního roku se část rozvalila, kterou jsem byl nucen obnovit, na kterou jsem si musil zase peníze vypůjčit, a další část hrozí sbořením, takže půjde-li to tak dále, přijdu na mizinu co nejdříve. Nemaje žádných příjmů mimo pense, jež mně byla dána z Králodvorských železáren, když jsem nemohl pracovat, a to 16·33 K měsíčně a z toho mám živit a šatit 4 školou povinné dítky, 82 roků starou matku a nemocnou ženu od roku 1915 práce neschopnou, takže stále cizí pomoc potřebujeme. K tomu mám platit všechny ty velké daně, přirážky, daň z majetku, kterou nejsem s to zaplatiti a ještě takto nevinně jsem vháněn do soudů. Též i ve válce jsem byl, kde jsem musel odvésti daň z krve, kde jsem přišel o poslední zdraví, takže teď jsem stále nemocen, a za to vše nebéřu od státu ani haléře podpory. Velkostatkům se vyvlastňuje za náhradu a chudému venkovskému člověku se vezme pole beze všeho, nehledíc na to, jak draze si to koupil za peníz, který nastřádal pilnou prací mozolných rukou, takže z každého krejcaru tekla krev, neb každý ví, že za Rakouska se zahálka a lenost neplatila.

Teď ať mě někdo poradí, jak mám býti živ s rodinou, když nemám odnikud příjmu mimo pense, která činí 16·33 korun měsíčně, za které nejsem s to opatřiti dětem ani školních potřeb, zvláště letošního roku, kdy se na polích tak málo urodilo, že musíme kupovat i živobytí, dobytek, který není čím krmiti, byli jsme nuceni prodati za levný peníz, takže příštím rokem nebudeme míti čím pole vzdělati a čím pole hnojiti. Pozemků mám vlastních 2 ha 40 arů a 1 ha mám zpachtovaný, takže půdu obděláváme kravami, měli jsme proto bídné živobytí a letošním rokem ani to.

Domek čp. 21 koupil jsem 9. ledna 1904. Ve smlouvě výslovně je psáno "se vším příslušenstvím", dále s právem na dvanáctý stejný díl požitků z obecního statku do vlastnictví, kteréhož jsem nerušeně užíval až do 26. srpna 1918, kdy okresní výbor mně zaslal dopis, že jsme užívacího práva pozbyli, aniž bychom dostali odněkud nějakou náhradu. Nešťastný zákon ze dne 17. července 1919 se těžce dotknul všech starousedlých a přece některým dává polovinu čistého zisku po 6 roků a nám, kteří jsme toto právo koupili, nedává docela ničeho."

Tak zní dopis p. Karla Spousty z Březové, pošta Žebrák, okres Hořovice. Obsah dopisu je pravdivý. Podobných případů je na sta. Řada vdov a sirotků po padlých vojínech a legionářích byla poškozena, řada legionářů, vrátivších se do vlasti, byla zákonem ze dne 18. července 1919 ožebračena.

Nutno se mně ještě zmíniti o tom, že některé úřady obecní pokusily se převésti obecní statek ve smyslu zákona ze dne 17. července 1919 i tam, kde byla zapsána služebnost, a kde práva ta rádně nabytá nacházejí se v soukromém vlastnictví, vedou se starousedlými nákladné spory, z nichž četné starousedlí u nejvyššího správního soudu vyhráli a četné ještě spory jsou v běhu.

A tu sluší podotknouti, že ustanovení § 70 obecního řádu bylo tak nejasné, že postup jak úřadů samosprávných tak soudů na základě tohoto ustanovení byl velice rozlišný a třeba přiznati, že si v dobách, kdy zakládány byly knihy pozemkové, tedy v letech 70tých a 80tých minulého století, zejména soudy neuvědomovaly institucí užívacích práv, které § 70 obecního zřízení na mysli měl.

To plyne zejména z té okolnosti, že ve smyslu § 70 obecního zřízení upravená užívací práva neměla se zapisovati do knih pozemkových. Soudy však přes to veškerá užívací práva do knih pozemkových zapsaly, při čemž obyčejně ještě výslovně odvolávaly se ve svých usneseních na to, že práva ona zakládají se na § 70 obecního zřízení.

V tom je zřejmý vnitřní rozpor, neboť buďto práva ta byla taková, jaká § 70 obecního zřízení na mysli měl a pak se neměla do knih pozemkových zapisovati, anebo nebyla jimi, a pak bylo nesprávné odvolávati se na uvedené ustanovení.

Chybou soudů tedy nesporně bylo, že nerozlišovaly mezi právy užívacími, plynoucími z poměru veřejno-právního (§ 70 obec. zřízení), a právy zakládajícími se na titulu práva soukromého. Rozlišovati toho ovšem také nemohly, poněvadž žádné řízení k tomu se nesoucí provedeno nebylo. Zkušenost však, že zápis do knih vesměs na sklonku let 70tých a počátkem let 80tých byl prováděn a že od té doby uplynula doba delší 40 let, nastalo vydržení těchto práv, takže dnes, kde užívací práva do knih pozemkový zapsána byla a tím nabyla charakteru práv soukromých, nemohou se obce na veřejnou povahu těchto práv odvolávati vůbec.

Dovoluji si zde ve vší stručnosti uvésti některé konkretní případy v různých obcích, pokud jsou mi z vlastní prakse známy. Je to především obec Zbirov. Zde připsána jsou práva užívací taktéž do knih pozemkových, a to na základě vyřízení okresního hejtmanství ze dne 19. února 1852, čís. 2828, rozhodnutí ministerstva vnitra z 1. února 1853 a vysvědčení purkmistrovského úřadu ve Zbiroze.

Vývoj zde nebyl takový, aby z něho bylo možno souditi na to, že jde o práva veřejná, a to zejména proto, poněvadž jednak uživatelé brali požitky rovným dílem, a to požitky všechny z těchto lesů plynoucí, nikoliv jen co do potřeby statků, jednak užívání to bylo prováděno zcela autonomně bez zásahu obce. Úřady správní vždy též uznávaly až do vydání zmíněného zákona z r. 1919 soukromý ráz těchto práva zemský výbor vklad do pozemkové knihy uznal za správný, ač právě s ohledem na§ 70 obecního zřízení byly o tom pochybnosti.

Spor dosud ani ve správním řízení ani před řádnými soudy ukončen není. Nejvyšší soud rozhodoval ve věci této již po stránce knihovní a rozhodl, že právo užívací na podkladě pouhé žádosti knihovní se strany obce podané nemůže býti vymazáno. Žádosti o prozatímní opatření soudní správou lesů také nebylo vyhověno jen z toho důvodu formálního, a to poněvadž současně vede se správa lesů těch se strany okresního výboru, takže nová správa lesů se strany soudu by byla dle tohoto názoru přebytečnou. Kromě toho přichází i zde v úvahu vydržení ve smyslu občanského zákona, poněvadž po dobu delší než 40 let právo užívací v knihách pozemkových je zapsáno. Dle panujícího náhledu právního stačí k vydržení pouze skutečnost, jestliže po dobu 40 let právo ono skutečně bylo užívateli drženo, a není zapotřebí ničeho více prokazovati.

Tím spíše pak nutno mluviti o tom, že jde o práva rázu soukromého, poněvadž soukromoprávními akty, smlouvou trhovou, dědictvím, cessí a pod., práva užívací přecházela na jiné osoby, a to dokonce bez statku zcela samostatně a také na osoby jiné, nežli ty, které byly příslušníky obce zbirovské.

Z těchto všech okolností lze důvodně souditi, že nejde o práva založená na poměru veřejném.

Dále je to obec Volary, kde původním vlastníkem byl Schwarzenberg, který na počátku XIX. století předal les obci s výslovným písemným ujednáním, že na tomto lese má právo užívací 222 starousedlých, což mně není možno pro krátkost času blíže objasniti. Zde jsou doklady, jak povstala práva obecního statku a na jakém podkladě se vyvíjela.

V okresu hořovickém celá řada obcí - obec: Radouš, Chlustinná, Březová, Bzová, Drozdov, Velcí atd. - taktéž jsou ve sporu s uživateli lesních pozemků.

Zde všude také nejvyšší soud rozhodl, že nemůže jen na základě pouhé žádosti vzhledem k zákonu z r. 1919 býti právo užívací vymazáno a všude zde též bylo rozhodnuto, pokud o to bylo žádáno, že se nařizuje v cestě prozatímního opatření správa lesů soudem až do doby, kdy bude spor rozhodnut.

Co se týče užívacích práv, jsou poměry právní zde obdobnými, jako u užívacích práv zbirovských.

Ze všeho toho plyne, že zákon ze dne 17. července 1919 jest naprosto nedostačujícím pro úpravu sporných otázek a naopak jen spory tím více rozjitřil a jasna do věci žádným způsobem nepřivedl.

Sociálně ani národohospodářsky taktéž zákon z r. 1919 ničím nepřispěl ke zlepšení poměrů, a to z toho důvodu, poněvadž lesy, jak právě z uvedených sporů je zřejmo, jsou zanedbávány, kultura lesní se provádí způsobem nepořádným, dohled je nedostatečný a v důsledku toho výtěžek zcela nepatrný, který roku 1920 1921 existoval vůbec jen proto, poněvadž konjunktura dřevní svými vysokými cenami jej umožňovala.

V normálních dobách při známé nízké výnosnosti lesního hospodářství je téměř jisto, že lesy budou obcím jen břemenem, z něhož nebude míti užitek nikdo, a je obava, že budou lesy ty pychem lesním jen ničeny. V obcích, v nichž užívací práva takováto existují, mimo to došlo v důsledku uvedeného zákona k rozjitření mysli usedlíků obecních, utvoření dvou stran, které, poněvadž jde o zájmy osobní, jak z povahy věci plyne, velice příkrým způsobem proti sobě stojí. Jest přízračným, že tímto zákonem vlastně postiženi jsou z největší části zcela drobní domkáři, kteří dosavadní nepatrný užitek z lesů těch plynoucí brali, aniž, na druhé straně újma tato byla vyvážena prospěchem obcím připlynuvším. Lze tudíž shrnouti stanovisko vzhledem k zákonu z r. 1919 v ten rozum, že novelisace jeho je možna v jediném směru, totiž zrušiti zákon ten vůbec.

Na konec musím se ještě zmíniti, jak se praktikuje a provádí osudný zákon ze dne 17. července 1919, zejména § 4 tohoto zákona. Obecní úřady po většině účtují pro starousedlé příjem jen z ročního výkazu, ostatní souše, polomy, hrabanku i probírku vyúčtují pro obecní pokladnu. Z tohoto ročního výkazu súčtuji veškeré vydání spojené s celým lesním hospodářstvím, daně, dohled, kulturu, vůbec vše, a vykáží starousedlým schodek. Anebo se prostě usnesou v obecním zastupitelstvu, že jim nic nedají, že to dají na cesty, a nadřízené úřady taková usnesení potvrzují. Mám zde spoustu dokladů, které pro krátkost času podrobně uvésti nemohu.

Teprve rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 1922 budou snad úřady poučeny o správném účtování a budou nuceny dáti, co jim podle §u 4 zákona ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., patří. Nejvyšší správní soud po veřejném líčení tomuto bodu stížnosti naší vyhověl a uznal, že podíl na užitcích lesů mají míti oni rustikalisté, kteří dosaváde těžili z těchto lesů stavební a palivové dříví, a dále že mají míti podíl (polovinu užitku) na veškerých výtěžcích lesů, tedy i na vývratích, chrastí, polomech, hrabance a pod.

Zemský svaz okresních hospodářských spolků starousedlých, v němž je soustředěno 60 okresních organisací, skládajících se ze 750 organisací místních, na svých protestních manifestačních schůzích konaných mně uložil, abych vládě jménem tisíců ožebračených starousedlých tlumočil prosbu, aby nespravedlivý protiústavní zákon ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., zrušila a nahradila jej zákonem spravedlivým, a to takovým, který by přinesl do našich chudých vísek klid a mír. Prohlašuji jménem všech poškozených, že o vrácení naší půdy po otcích zděděné budeme bojovati všemi prostředky, neboť to, co nám otcové naši předali, máme povinnost odevzdati svým dětem.

Při této těžké zemědělské krisi chci se ještě zmíniti o hospodářském školství. Volají-li zemědělci - ne po zvýšení cen zemědělských výrobků, nýbrž po úměrnosti těchto cen cenám jejich potřeb, aby mohli udržeti intensitu hospodaření a tak výrobu, ukazují-li na nesnesitelnost daní, z nichž zvláště dávka z přírůstku jmění zasahuje na kořeny jejich hospodářské existence, pak často slyšíme odezvu s druhé strany, aby zemědělec staral se o udržení intensity využitím pokroku vědeckého. A tu je potřeba nejen rozšířiti počet hospodářských škol a škol lidových, zejména v chudých krajích horských, nýbrž nutno také řádně vybudovat naše vysoké školství zemědělské. Prosím, jděte se podívat, jak jsou opatřeny podmínky pro vědeckou práci u nás! Státní výzkumný ústav je rozstrkán po celé Praze v porůznu najatých pokojích v činžovních domech. Vrcholem těchto neudržitelných poměrů je však umístění vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství při české technice v Praze. Ústavy a posluchárny této školy jsou umístěny na 19ti různých místech města, v 19 různých budovách v Praze, na Vinohradech a ve Vršovicích. Jsou to většinou nájmy v činžovních domech, kde vedle školy jsou také ještě soukromí nájemníci, dále ve dvou barácích provisorních, z nichž jeden se teprve dostavuje a druhý je přenesený barák zajatecký z Něm. Brodu, a konečně v adaptovaných konírnách na Vinohradech. Proč by nemohli v demokratické republice vědecky pracovati učitelé a žáci v místnostech, které byly dobré pro umístění knížecích koní Windischgrätzových? To je příspěvek k etickému posouzení, jak se pohlíží na kulturní potřeby zemědělského stavu. Laboratoře jsou ve sklepích, pracovna profesora strojnictví je v bývalém dřevníku, ústav mlékařský je umístěn na půdě v bývalém seníku. Na druhé straně jsou však zase umístěny některé laboratoře v tak zvané Gröbově vile, v architektonické to památce s vysoce cennými interieury, které by měly býti konservovány památkovým úřadem. Zatím však páry kyselin ničí drahocenné stropy a vykládané podlahy a vše propadá zkáze, aniž při tomto slouží dobře svému účelu. Ani jeden ústav, ani jedna laboratoř, ani jedna posluchárna nevyhovuje účelu, neboť běží o adaptace staveb určených ke zcela jiným účelům. V takových laboratořích a posluchárnách je dokonale postaráno o ničení zdraví těchto mladých mužů. Pro srovnání uvádím, že při plném obsazení poslanecké sněmovny, poslanci i obecenstvem, připadá na osobu 19 krychlových metrů prostory vzduchové, tedy 20krát tolik, než na posluchače vysoké školy zemědělské. Jest zřejmo, že mnohé posluchače tyto poměry zdržují od návštěvy přednášek, vždyť i při obvyklé návštěvě více než třetina posluchačů nemůže sedět, nýbrž jen stojí. Ale korunou všeho je rozházení těchto poslucháren a ústavu po celé Praze. Nejhůře je na tom první ročník: tak na příklad jedna hodina se přednáší v posluchárně v hlavní budově techniky na Karlově náměstí, pak následuje přednáška na Vinohradech ve Slovenské ulici a posluchač musí běžeti 2 kilometry, aby se pak zase ve 2 kilometrech vrátil do hlavní budovy na Karlovo náměstí a pak zase utíkal 2 a čtvrt kilometru do Vršovic. Za den uběhl tak posluchač, či řekněme tento rychloběžec, přes 6 kilometrů, cestu z domova a zpět nepočítaje, a za rok urazil tak posluchač prvního ročníku pouze přecházením z jedné přednášky do druhé - přesně počítáno podle rozvrhu hodin na jednotlivé dny - celkem 695 kilometrů, to jest okrouhle vzdálenost větší než z Prahy do Vídně a zpět. - Kolik národohospodářské ztráty času a kolik zničených hodnot v roztrhaných podrážkách!

Za takových poměrů má se tedy tvořit pokrok v zemědělství, takovým přímo hanebným způsobem je opatřena vědecká práce v oboru zemědělství na naší první vysoké škole zemědělské, která před 16 roky byla zřízena jako velká vymoženost politická u českého národa na vídeňské vládě! Poměry nejsou o mnoho lepší na ostatních oborech české techniky.

Proto žádáme, aby bylo přistoupeno neprodleně k výstavbě celého vysokého učení technického, v prvé řadě vysoké školy zemědělské při tomto učení. Nechť místo příspěvků na nezaměstnané je těchto nezaměstnaných použito při naléhavých stavbách školských. Ve vázaném hospodářství vydávali jsme hravě miliardy a nyní nemá se najíti několik desítek milionů, aby opatřena byla důstojně vysoká škola se stal tou tradicí, která nám má vychovávati průkopníky technického pokroku zemědělského?

Ke konci ještě několik slov o živelních pohromách, které stíhaly v tomto roce a každoročně naše zemědělce. Dochází nás zprávy o hrozné bídě a nedostatku v krajinách postižených krupobitím a povodněmi. Škody povodněmi způsobené jdou do set milionů. Není potravin, není osiva, nedostává se steliva a krmiva pro dobytek. Vyhlídky obyvatel postižených krajin jsou velmi špatné. Vzhledem k tomu navrhuji k rozpočtovým položkám ministerstva zemědělství tuto resoluci posl. Staňka, Šamalíka, Práška, dr. Lukavského a Johanise:

"Vládě se ukládá, poskytnouti neprodleně přiměřený potřebný obnos pro podporu krajů živelními pohromami postižených, jehož by se použilo pro opatření osiva, krmiva, steliva a pro nouzové stavby."

Konečně prohlašuji, že budu hlasovati pro rozpočet, neboť schválení jeho je nezbytným pro další život naší mladé republiky, jíž stojí v čele muž světového jména, president Masaryk, jenž je nám zárukou, že spravedlnost v tomto státě zaujme místo nad popřevratovým chaosem. (Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Ant. Černý.

Posl. Ant. Černý: Slavná sněmovno! V celé té záplavě řečí, které průběhem rozpočtové debaty byly zde až dosud proneseny, málokterý z řečníků věnoval ve své řeči pozornost potřebám drobných zemědělců, a budiž mi proto prominuto, použiji-li debaty k tomu, abych, pokud mi omezená řečnická lhůta dovolí, o jejich potřebách zde promluvil.

Dle statistických údajů tvoří drobní zemědělci bezmála tři čtvrtiny všech držitelů půdy v republice. Toto nespravedlivé rozdělení půdy má za následek, že veliká většina drobných zemědělců, chce-li sebe a svoje rodiny uživiti, musí své hospodářství připachtováním půdy cizí tak si zvětšiti, aby bylo soběstačné, anebo hledati si zaměstnání vedlejší.

Ti drobní zemědělci, kteří až dosud vedlejším zaměstnáním svou existenci si doplňovali, byli stále se šířící hospodářskou krisí o ně připraveni a dnes jsou odkázáni se svými rodinami jen na chudičký výnos svého hospodářství. Ti ostatní, kteří živili se pouze na půdě z větší části za vysoké pachtovné najaté, následkem poklesu cen zemědělských plodin dostali se do situace, že nebude-li zákonem pachtovné pro ně upraveno, spějí k úplnému bankrotu. Taková jest dnes situace drobného zemědělce.

Pan ministr zemědělství před několika dny ve výboru zemědělském zabýval se ve své řeči krisí, která zemědělskou výrobu zachvátila, a z celé jeho řeči bylo zřejmo, že vidí jedinou záchranu zemědělství v tom, budou-li zemědělcům snížena daňová břemena a zavedena cla na zemědělské výrobky z ciziny k nám dovážené. Totéž slyšeli jsme i v této debatě od různých řečníků, kteří s názorem pana ministra se stotožňovali.

Slavná sněmovno! Jsou hospodářské poměry u nás v republice toho druhu, aby většina jejího obyvatelstva snesla zatížení, jež v důsledku tohoto řešení zemědělské krise nezbytně musí se dostaviti? Myslím, že nejsou, a proto není možno, abychom tímto způsobem krisi zemědělskou řešili. Což nejsou jiné cesty, jimiž dalo by se našemu zemědělství pomoci, aniž tím ostatní občanstvo trpělo? Cesty ty zde jsou. Ovšem nejsou tak pohodlné jako zavedení cel a nebudou okamžitě jeviti své účinky, ale mají tu výhodu, že jsou ceny trvalé a naučí našeho zemědělce více samostatnosti a obchodní podnikavosti a odnaučí jej spoléhati se na stát, jak tomu byli zvyklí za Rakouska.

Jaké jsou to cesty? Jest to zintensivnění výroby zemědělské a její specialisace a navázání přímých styků výrobců zemědělských s konsumenty pomocí družstevnictví. Na tomto poli bylo u nás mnoho zanedbáno; není to ovšem jenom vinou našich zemědělců, nýbrž celkových poměrů, v nichž naše zemědělství v dřívějších dobách vyrůstalo. Podívejme se jen, jakých úspěchů pomocí rozvětveného družstevnictví docilují zemědělci dánští ve výrobě másla, vajec, masa a pod. Jak i dnes při tak rozdílné valutě jako je naše a jejich své výrobky u nás zpeněžují, nebo podívejme se na ten velký rozdíl sklizňových výnosů po 1 ha u nás, v Německu, Belgii a Dánsku! Tady také má naše zemědělství mnoho a mnoho dohánět, aby se těmto státům vyrovnalo. Zde má pan ministr zemědělství široké pole působnosti k ozdravení výroby zemědělské a bude-li touto cestou chtíti zemědělskou krisi řešiti, najde v nás ochotné pomocníky. Jinak ovšem, kdyby pan ministr setrval na svém původním plánu a zavedením agrárních cel chtěl léčiti krisi zemědělskou, budeme nuceni proti tomuto řešení se vší rozhodností se postaviti.

Položme si jen otázku, komu by prospěla agrární cla. Byl by to domkář a malorolník? Ne, prospěch z nich měli by jedině velkostatkáři a velcí nájemci a velcí rolníci. Drobný zemědělec by z nich neměl úplně nic. O co by dostal za obilí více, musil by na druhé straně vydati na vysokém pachtovném, jež majitelé půdy na něm by požadovali. Jen se podívejme, co měli z toho drobní zemědělci, že r. 1920 a 1921 obilí stálo v ceně, kolik musili platiti ze svých najatých políček pachtovného, a hned vidíme, komu zdražení obilí prospívá.

Abych slavné sněmovně ukázal, jaké pachtovné od drobných zemědělců se dnes požaduje, uvedu zde z několika míst v Čechách a na Moravě výši pachtovného, jaké se musí platiti. Tak v obci Kněževsi u Rakovníka pronajalo si 30 drobných zemědělců od paní Zdeňky Lamačové 79 1/2 korce pozemků. Z toho bylo 62 1/2 korce polí a 17 korců chmelnice. Z polí, jež jsou II. až IV. bonitní třídy, platí tito drobní pachtýři celkem 37.685 Kč, což je 603 Kč průměrně z jednoho korce. Z chmelnice platí celkem 48.370 Kč, což činí 2845 Kč průměrně z jednoho korce. Úhrnem činí pachtovné z necelých 80 korců 86.055 Kč. Vedle tohoto obnosu musí drobní pachtýři platiti veškeré daně a přirážky na pozemky tyto připadající. Tedy bez jakékoliv práce a námahy má tady majitelka 80korcového statku bezmála příjem jako ministr naší republiky.

V obci Tuřanech u Slaného platí jeden domkář z pozemku ve výměře 700 čtverečních sáhů čtvrté bonitní třídy 400 Kč ročně vedle daní a přirážek. V téže obci platí jiný domkář ze 2 1/2 korce polí 4. bonitní třídy 1250 Kč vedle daní a přirážek. Z pozemků těch platili titíž pachtýři před válkou 40, nejvýše 50 korun z jednoho korce. V obci Čelicích na Moravě platili drobní zemědělci 400 až 450 Kč z jedné míry vedle daní a přirážek. Před válkou platili z nich 40, nejvýše 50 K z jedné míry. V obci Klenovicích u Kojetína platí drobní zemědělci dokonce 600 až 660 Kč z jedné míry vedle daní a přirážek. Tak mohl bych citovati do nekonečna. Na náš klub a do sekretariátu dochází denně spousta zoufalých dopisů z řad drobných zemědělců, v nichž nás na svůj nesnesitelný stav upozorňují a prosí o zastání.

Slavná sněmovno! Myslím, že případy, které jsem zde právě uváděl, nemůžeme nazvati jinak než lichvařením s půdou, (Výborně!) a že bude nutno, aby v zájmu těch statisíců drobných pachtýřů se strany Národního shromáždění něco učiněno bylo. Nemůžeme přece v našem demokratickém státě trpěti to, aby určitý druh lidí, protože jsou náhodou majiteli půdy a tuto nechtějí nebo nemohou obdělávati, tak přímo nestydatě vydíral ty, kteří si ji najali a chtějí se na ní živiti. Bude potřebí, aby slavná sněmovna učinila vhodná opatření proti tomuto vyděračství majitelů půdy, aby tomu byl učiněn konec. To všechno, co až dosud v tom směru vykonáno bylo, jak z uvedených případů vidno, na ochranu drobných pachtýřů nestačí, a bude proto třeba řádným pachtovním zákonem poměry pachtýřů a propachtovatelů upraviti, a to tak, aby podobné jednání bylo napříště zamezeno. Zde by měl pan ministr zemědělství vhodnou příležitost zemědělskou krisi oslabiti. Je přímo nepochopitelno, že ministerstvo zemědělství poměrům pachtýřů tak málo pozornosti věnuje. Či je toho příčinou to, že běží zde o samé drobné zemědělce? Tomu věřiti nechci a proto výslovně pana ministra zemědělství na tyto neutěšené poměry drobných zemědělců upozorňuji a doufám, že ne nadarmo.

Není mně možno, mluvě o neutěšených poměrech drobných zemědělců, abych nevzpomenul ústav, které jsou k podpoře a posílení zemědělské výroby a zemědělství vůbec zřízeny a z veřejných prostředků vydržovány. Jsou to zemědělské rady. Ptejme se, co ty učinily ve prospěch trpících drobných zemědělských pachtýřů? Zhola nic. Tomu se ovšem nemůže nikdo diviti, kdo jen trochu poměry zná, ví, že přes to, že máme již 4 léta demokratickou republiku, demokracie do těchto ústavů dosud se nedostala. Dokladem toho jest nám zemědělská rada u nás v Čechách. Předsedou její je velkostatkář Schwarzenberg a vedle něho samí zástupci statkářů a bohatých rolníků. Ze řad drobných zemědělců není tam ani jediný zástupce. Není proto divu, že na potřeby a zájmy drobných zemědělců není tam pamatováno. Podívejme se jen, jaké stanovisko zaujal český odbor rady zemědělské v otázce obnovy drobných pachtů a úpravy pachtovného z nich. Ve výroční zprávě českého odboru rady zemědělské za r. 1920 na stránce 35. v pojednání o obnově drobných zemědělských pachtů mezi jiným doslovně se praví: "Jakékoli zasahování do těchto poměrů vnáší jen chaos do poměru pachtovního. Český odbor rady zemědělské zastává jinak, pokud jedná se o prodloužení pachtů, rozhodně stanovisko zamítavé." - Tady to mají drobní zemědělci stvrzeno úředně, jak se na jejich potřeby v zemědělské radě dbá. Jinak to ovšem vypadá, jedná-li se o zájmy těch nemajetných; tam těch obav není. Vzpomínám na r. 1919, kdy v revolučním Národním shromáždění přijat byl zákon, jímž ukládá se pachtýřům nahraditi majitelům půdy škody, které jim následkem nízkého pachtovného vznikly. Byl to tuším zákon ze dne 27. června 1919, č. 382 Sb. z. a n., tímto zákonem ukládaly se pachtýřům takové povinnosti, že kdyby je bývali měli plniti, byli by bývali tito drobní pachtýři existenčně úplně zničeni. Tehdy ovšem se strany pachtýřů vyvstal proti tomuto zákonu takový odpor, že nemohl býti prováděn a byl nahrazen zákonem jiným, kterým umožněna pachtýřům pouze povinnost, dáti majitelům půdy náhradu za zvýšené daně průběhem války. Navrhovatelem tohoto podařeného zákona nebyl nikdo jiný nežli tajemník českého odboru rady zemědělské dr. Rolíček s p. Zikou ze Slezska, který je tuším presidentem tamní zemědělské rady. Tady český odbor rady zemědělské neprojevil obavu, že vnese se tím chaos do poměru pachtovního, neboť šlo o ty majetné, jejichž zájmy on má povinnost hájiti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP