Pátek 17. listopadu 1922

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Klimo.

Posl. dr. Klimo: Slávny sneme! Keď hľadím na rozpočet zo slovenského stanoviska ako Slovák, môžem uprímne vyznať, že na dnešný rozpočet hľadím s uspokojením. Pred 28. oktobrom 1918 uhorský rozpočet, ktorý vtedy nás Slovákov sa týkal, vôbec nepoznal slovenských záujmov a každý terajší rozpočet bol novou zbraňou na ubíjanie slovenského povedomia a na kynoženie slovenského národa. Uhorský rozpočet mal ten cieľ, aby bezohľadne maďarisoval. V dnešnom našom rozpočte spatrujem opak. To je rozpočet náš. Do toho rozpočtu vzaté je celé Slovensko. Ten rozpočet štedre dáva a záujmy Slovenska a v tom rozpočte zračí sa ten cieľ, aby sa na Slovensku udomácnil blahobyt a rozkvet. (Posl. Hlinka: Ale štedre bere!) I uhorský bral štedre, ale nedal nám nič. A poneváč Slovensko následkom tisícročného otroctva v mnohom zaostalo, rozpočet pamätá na túto okolnosť a zvýšenou mierou spechá Slovensku na pomoc, spomíná na Slovensko. (Posl. Hlinka: Koľko fabrík vystavil? Posl. dr. Juriga: Z Mikuláša sa sťahujú remenári do Maďarska!) Z Mikuláša sa žiaden remenár do Maďarska nevysťahoval. Tu chcem v prvom rade poukázať na investície. Nieto resortu, ktorý by nezahŕňal záujmy Slovenska. Všetky investície obnášajú 2 miliardy, 999 milionov, 771 tisíc korún. Z toho padá na Slovensko 531,929.000 K, čo je veľmi značný obnos. Je pravda, že pán referent sa zmienil, že úhrada na investičný rozpočet je nie zaistená. A z toho si ukoval pán posl. B o b o k dôvod, ako by tento rozpočet vôbec nejestvoval. Pán referent spomenúl ale i to, že minulý investičný rozpočet realisovaný bol pre výšku 1.800,000.000 K. Keď príjmeme pomer tento, keby investíčny rozpočet pre rok 1923 len vo dvoch tretinách bol realisovaný, znamenalo by to pre Slovensko výtečné obohatenie. (Posl. Hlinka: Ukáž nám jednu školu, jeden most!)Tieto investičné práce a budovy, keď človek skúma ich charakter, vidí, že sú to také investície, ktoré nemožno behom jedného roku skončiť. Tie potrebujú viac rokov a viacročný rozpočet. Prvou podmienkou je, aby tieto práce do toho rozpočtu prišly a ďalšou podmienkou je, aby sa započaly práce, a toho sa docieli aj vtedy, keď aj len čiastočne bude úhrada hradená. Ja opätujem, keby len dve tretiny alebo jedna tretina bola realisovaná z rozpočtu, bolo by to pre Slovensko obohatenie. Tedy nie resortu, ktorý by nezahŕňal zaujmy Slovenska.

Chcem len niektoré položky vyzdvihnúť. Tu sa hovorilo, že republika Československá má na zreteli len vojenské ciele. To naskrze neodpovedá skutočnosti. Máme v rozpočte hospodárske školstvo, hospodárske výskumníctvo a ja túto položku považujem za veľmi dôležitú. Slovenská zem je zemou roľníckou. Tou bola i za Uhorska, ale uhorské vlády nestaraly sa o to, aby sa slovenský roľník vzdelal. Tie maly na zreteli len ten cieľ, aby zmaďarisovaly slovenského roľníka.(Posl. dr. Juriga: A teraz aby zčechisovaly!) Za ten čas český roľník vyvinul sa na prvého roľníka v Europe. Cieľom republiky je, aby vzdelanosť slovenského roľníka a českého roľníka sa unifikovala, aby i slovenský roľník bol pozdvihnutý na tú výšku, na ktorej stojí český roľník. To sa môže stať jedine tak, keď sa budú na Slovensku zakladať hospodárske školy. A ako investíčny rozpočet ukazuje, republika preto smysel má.

Pri ministerstve železníc nachodíme na stavbu nových dráh položku 161,520.000 korún. Za Uhorska bolo Slovensko i v tomto ohľade úplne zanedbané a musela prísť Československá republika, aby dohnala všetky tieto nedostatky. Ako sa vtedy železnice staväly, vieme. Vždy len sľubom. Keď prišly voľby a vláda chcela pre vládneho kandidáta získať ten alebo onen okres, tak sľúbila železnicu. (Posl. Bo bok: Ktoré nové dráhy máme?) Máme v Hrádku priemyselnú dráhu, ktorú dostavila Československá republika. (Posl. Hlinka: Vzala do ruky kľúč a hotovo!) Železnice vždy len sľubami sa staväly, a republika za 4 roky svojho trvania prikročila ku stavbe nových 10tich dráh. Ja bych si prial, ohľadom budúceho rozpočtu v otázke železníc len to, aby výstavba druhých koľajníc na čiare Košice-Bohumín bola bezpodmienečne do rozpočtu vzatá. Je to prvotriedny záujem republiky, aby východ spojený bol lepšie s Bratislavou, Brnom a Prahou, než je tomu dnes.

Čo musíme my, Slováci, z rozpočtu menovite vyzdvihnúť, to je rozpočet ministerstva školstva a národnej osvety. Jeho položky ako by do povesti patrily a nie do skutočnosti. Máme slovenskú universitu v Bratislave. (Posl. dr. Juriga: Kde sa česky prednáša a kde sú českí profesori!) Nech Česi prednášajú a nie Tukabelovci. Na slovenskú universitu v Bratislave vynakláda štát 21,001.331 K. Máme 48 stredných škôl, na ktoré dáva rozpočet 12,628.556 K. Máme 10 učiteľských ústavov pri náklade 2,386.130 K. Máme obecné školy, priemyslové škôl, ľudové školy, občianské počtom 71, národné školy ľudové, štatne, štátom podporované vo veľkom množstve, školy pre hluchonemých, pre slepcov, pre mrzáčkov, školy materské pri riadnom náklade 795.973 K a mimoriadnom náklade 605.849 K. A všetky tieto ústavy a školy stoja vo službe slovenského národa. Keď pozreme na dobu predprevratovú, aké školy mal slovenský národ, tak odpoveď znie neuveriteľne. Ešte pred 5 rokmi aký stav bol na Slovensku? Nemali sme ani jedinej vysokej školy. Vieme, že na maďarských universitách ani kathedry nebolo pre slovenský jazyk. Ani ako špeciálne kolegium nebola slovenčina dovolená. Ako unikum musím pripomenúť, že pre cigánský jazyk bolo hlásené špeciálne kollegium, ale pre slovenčinu nikdy. V takom uponíženom stave sme boli ešte pred 5 rokmi. Strednú školu nemali sme ani jednu. Keď r. 1849 bola udusená maďarská revolúcia a slovenský národ si voľnejšie vydýchol, založil si 3 gymnásiá. Keď sa Maďarsko s Rakúskom v roku 1867 vyrovnalo, Maďari nám tieto gymnásiá zavreli a majetok ich skonfiškovali. Republika Československá za 4 roky postavila nám 48 slovenských stredných škôl. Jestvoval v Uhorsku zákonný článok XLIV z r. 1868, kde bolo řečené, že Slováci môžu mať slovenské školy so slovenskou rečou. Keď na základe tohto zákona domáhali sa svojho práva, uhorský parlament ústy vtedajšieho ministra škôl riekol toto: "Dľa litery zákona môžu mať Slováci stredné slovenské školy, ale dľa ducha zákona nie. Preto slovenské stredné školy povoliť nemôžeme." Odbornú školu nemali sme ani jednu. Tiež meštiansku školu nemali sme ani jednu, ba posledné roky nemali sme už ani slovenské ľudové školy. Zák. článok XXVII. z r. 1907 t. zv. zákon Aponyiovský ustanovil, že v elementárnych nemaďarských školách bez ohľadu na to, či sú účastné štátnej podpory, alebo nie, musí byť maďarčina vyučovaná v tej miere, aby deti vo IV. triede mohly dokonale maďarsky hovoriť a písať. Toto ustanovenie znamenalo tedy úplné pomaďarčenie i elementárnych škôl, takže možno povedať, že sme pred válkou nemali vôbec slovenskej školy. Učiteľov, ktorí dostatočne nemaďarčili, zbavil maďarský škôldozorca štátnych podpôr, hnal ích pred disciplinárny súd a ten ích odsudzoval. Maďarské materské školy - volané óvodami - boly ústavmi sriadenými k tomu, aby trávily dušu slovenského dieťata. V dnešnom rozpočte nachodíme položku soc. pečlivosti o študentstve, a síce špecielne s ohľadom na študentstvo slovenské s obnosom 2,799.000 K. Táto sociálna pečlivosť je požehnaním pre terajšie slovenské študentstvo. Keď si ale my obnovíme v pamäti tú sociálnu pečlivosť, ktorú preukazovalo Maďarsko našej študujúcej mládeži, vidíme, že je to bolestná kapitola. Nebolo školy v Uhorsku, z ktorej by Slováka neboli vyhodili pre slovenčinu. (Hlas: Nejednoho vyhodili v republike!) V republike ani jediného. Kto sa opovážil slovensky hovoriť, alebo slovensky meno si podpísať, kto bol podozrení, že slovensky cíti, bol vyhodený zo školy. Z prešovskej bohosloveckej akademie 12 bohoslovcov Slovákov vyhodili preto, že sa dali spoločne odfotografovať. Takú sociálnu pečlivosť preukazovalo Uhorsko voči slovenskému študentstvu!

Ja pri otázke sociálnej pečlivosti chcem povedať, že jednou z hlavných úloh našej osvetovej politiky je odstrániť účinky vojny, ktoré sa ukazujú vo zvýšenom materialistickom chápaní života. Na túto chorobu dnešnej spoločnosti trpí i mladé pokolenie, tak i jeho jadro, študentstvo. Chceme-li, aby sa stal tento trebárs len fluktujúci stav tvorivou složkou národnej spoločnosti, musíme hľadať cesty, ktorými by sme ho zaviedli k cieľu. Treba hľadať koreň študentskej otázky a potom ju sústavne riešiť. Je to otázka sociálna. Naše zákonodarstvo venovalo tejto otázke pozornosti už v revolučnom Národnom shromaždení, keď v jaseni roku 1919 vynieslo zákon o akademickom dome v Prahe. Od toho času podobné položky predcházajú v rozpočte, a síce v rozpočte na rok 1922 predchodí položka sociálnej pečlivosti pre študentstvo v obnose 8 milionov a v rozpočte na rok 1923 nachodíme ju v obnose 10,023.098 K. Tedy vidíme, že stupňovane predchádza táto položka, ale je ešte nie dostatočná. Je pravda, že v našom hospodárskom položení dľa zásady úspornosti musíme kritisovať každú jednu položku prísne, ale je nie menším nebezpečím ohroziť myšlienkový a telesný vývoj študentstva, jehož úlohy sú nie len učiť a vzdelávať sa, ale i pracovať osvetove medzi ľudom.

Štát musí odstraňovať všetky prekážky, ktoré by sa uskutočnovaniu tých úloh do cesty kládly. Pripomínam čo príklad jednu zásadu, ktorú revolučné Národné shromaždenie vyslovilo, otázku zrušenia sadzieb a školských poplatkov dľa zásad sociálnej spravedlnosti. Sadzby a poplatky, ktoré naší študenti dnes platia, sú na dnešné pomery nespravedlive vysoké. Naše študentstvo, ktoré vykonalo i na poli vnútornej konsolidácie i v zahraničí kus peknej práce, iste dobre uváži ťažkosti, s ktorými náš štát bojuje; a vie, že jeho boľasti nemožno vyliečiť šmahom. Preto vo svojich nepolitických stavovských organisáciach ako je "Ústřední svaz československého studentstva" hľadí si samo sebe pomôcť. Z našej strany môžeme tieto snahy len vítať, ale bude treba so strany štátu stálymi a značnými hmotnými podporami a sústavne pomáhať študentstvu, a to síce ako študentstvu vysokoškolskému, tak i stredoškolskému. Že republika pre túto úlohu má smysel, vysvitá z toho, že položky podobné predchádzajú v rozpočte.

Z rozpočtu nášho nechybia položky ani na záchranu slovenských pamiatok, na založenie umeleckých škôl, na ľudový priemysel, na štipendiá, na divadlá a na Slovenskú Maticu. Všetko toto bolo pred prevratom neznámym pojmom u nás. A ja len ohľadom Matice slovenskej chcem predniesť, že Maticu slovenskú v 70. rokoch zrušila uhorská vláda a majetok jej, ktorý obnášal 150 tisíc zlatých, zabavila. Republika Československá hneď po prevrate vzkriesila Maticu slovenskú a od tých čias dáva na ňu každoročne podporu. V rozpočte na rok 1922 predchádza položka 100.000 K, v rozpočte na rok 1923 150.000 korún. Tu by bolo želateľné ohľadom budúceho rozpočtu, aby na Maticu bola venovaná položka vyššia; na Slovensku Slovenská Matica zastupuje akademiu vied a vzhľadom k tomu, že Slovensko bolo zaostalé a je zaostalé a je tam treba slovenské vedomie budit, a že ľudovýchovná činnosť Matice je založená na širokom podklade, je nutno, aby položka pre Slovenskú Maticu bola zvýšená.

Čo republika Československá venuje Slovensku a slovenským záujmom, to obnáša miliardy. Spytujem sa, či je možno, aby to Slovák s potešením nekvitoval. (Posl. Bobok: Však on to platí!) I v Maďarsku platil a nedostával ani haliera. A pri takom skutkovom stave nájdu sa jednotlivci, nájde sa strana - seba samoslovenskou nazývajúca - ktorá sa stavia proti rozpočtu, hovorí proti nemu, a sa osvedčila, že ho nepríjme. Povstávajú pochybnosti, či pohnútky, z akých slovenská ľudová strana to koná, či pochodia z národného presvedčenia? A tieto pochybnosti dokazujú sa byť pravdivými. Že ako smýšľa slovenská ľudová strana a aké city prechováva, to sme zkúsili mnohokráť. Jedon člen tejto strany, ktorý je senátorom, prehlásil taký výrok: že pod Maďarmi nám bolo lepšie, než nám je dnes. Druhý člen tejto strany, ktorý je zas poslancom, podal o svojom smýšľaní následujúci dôkaz. Dňa 28. októbra 1922 v jedném slovensky písanom časopise vyšiel úvodný článok pod nadpisom: "Radovať sa, či smútiť 28, októbra?" V článku hovorí pisateľ o vzniku Československej republiky a medzi iným stojí tam tvrdenie: "Kvačala zo spojenia Čechov so Slovákmi len konečnú záhubu Slovákov prorokoval. Čo sa i stalo. Nešťastný národ, ktorý mal r. 1914 štátotvornú schopnosť, dnes je sotretý z počtu národov." Tento úvodník vyšiel v úradnom časopise slovenskej ľudovej strany, v "Slovákovi" a písal ho Andrej Hlinka, poslanec a predseda slovenskej ľudovej strany. Deň 28. októbra 1918 je pre slovenský národ najväčším dnom, aký deň posiaľ historia pozná, tento deň je pre Slovákov najsvätejším a najslávnejším. V ten deň bola zrušená tisícletá krivda; bolo rozbité tisícročné jarmo, v ten deň boly roztrhané otrocké reťaze. Nebyť toho dňa, ďalej by ubíjala krivda Slováka, ďalej by trvalo preň otrocké jarmo. Nie len že by bol starý stav zostal, ale bol by i zhoršený, lebo Maďari chceli slovenský národ na večné časy zotročiť. Nebyť 28. oktobra 1918, na slovenský národ zaľahlo by bolo také otroctvo, ktoré by bolo nieslo za sebou národnú smrť. A vo výročie tohoto dňa.... (Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. Žádám pana řečníka, aby pokračoval.

Posl. dr. Klimo (pokračuje): A vo výročí toho dňa si predseda slovenskej ľudovej strany postavil otázku: či sa má radovať, alebo či sa má smútiť nad výročím 28. oktobra. V tejto a takejto otázke zahrnutá je i odpoveď; odpoveď tá, že pisateľovi, len na oko pochybujúcemu je 28. oktober dňom smútku. (Výkřik posl. Hlinky.) Kto takto smýšľa, kto také city prechováva, ten je nie oprávnený mluviť menom slovenského ľudu. (Výkřiky posl. Hlinky a jiných poslanců strany ľudové.) Článok písal predseda slovenskej strany ľudovej (Posl. Hlinka: Áno, a i podpísal!) v úradnom časopise strany, to znamená, že článok je ohlasom smýšľania celej slovenskej ľudovej strany. (Posl. Hlinka: Áno, i bude ešte!) Z toho dokumentu musíme zase uzatvárať to, že ľudová strana slovenská zneužíva mena Slovák, že zneužíva prívlastku slovenská, že neháji záujmy slovenského ľudu a že po stránke politickej sa nič nelíši od maďarských strán. (Hlas: Co vám za to dali? - Posl. Hlinka: Čo nám za to dali? Nám dali za to 4 roky v Segedíne!) Pan posl. Hlinka hovorí, že za slovenčinu trpel, ale my tú slovenčinu veľmi dobre známe. Je to divotvorná slovenčina, keby som ju snemovni predniesol, nepoďakovali by ste sa mi za to, pane poslanče! (Posl. Hlinka: Nože, predneste!) Keď chcete, poviem. Roku 1901 boly voľby do uhorského snemu. V Dolnom Liptove i kandidoval za vládu istý Anďal, za ľudovú stranu istý Palugyay. (Výkřiky posl. Hlinky.) Strany boly asi rovnaké. Mrzelo to župana liptovského Szmrecsányiho, i riekol archivárovi liptovskému Tholtovi, ako by bolo možno získať väčšinu pre vládnu stranu. A Jozef Tholt, archivár, riekol: "Nezbýva inšie, ako kúpiť Hlinku." Jozef Tholt sa stýkaval s Hlinkom, hrávali sa karty, boli kamaráti. Župan liptovský povie: "Za čo ho kúpiť, za peniaze, či za čo?" Tholt odpovie: "Za peniazie nie, ale je uprázdnená ružomberská fara, dajte mu ružomberskú faru a budeme mať voličov Hlinkových." (Výkřiky posl. Hlinky.) A Jozef Tholt doložil: "To pojde ľahko, lebo spišským biskupom je Szmercsányi, váš (županov) bratranec." Keď Jozef Tholt oznámil Hlinkovi, čo sa žiada od neho, vyžiadal si Hlinka: "Doneste mi to na písme." Na písme doniesli odpoveď, ktorá sa začínala: "Som v tom príjemnom položení, že vás môžem posadiť do ružomberskej fary." (Posl. Hlinka: Nepravdu mluvíte!) Tak prišiel pán Hlinka na ružomberskú faru. (Výkřiky posl. Hlinky.) Keď však neskoršie vznikol nepriateľský pomer medzi Andrejom Hlinkom a medzi Jozefom Tholtom, Tholt vyvolal celú vec, bol zavedený cirkevný proces proti p. posl. Hlinkovi, kde mu to bolo dokázané, a následkom toho bol ab officio et ordine vyzdvihnutý pán poslanec Hlinka. To je tá slovenčina, na ktorú sa pán posl. Hlinka odvoláva. (Výkřiky posl. Hlinky.) To je slovenčina, za ktorú trpel pán posl. Hlinka a na ktorú so toľko odvoláva. (Posl. dr. Kubiš: To je zbabelstvo! Hanbiť sa môžete za to! - Hluk.)

Předseda (zvoní): Volám p. posl. Kubiše k pořádku.

Posl. dr. Klimo (pokračuje): Rádi sa tí páni odvolávajú na to, že ich slovenský ľud poslal do snemu. To je pravda, že ich poslal, ale s programom slovenským. So slovenským programom prišli oni do snemu. Pán posl. Vrabec vo svojom časopise napísal ale, že sa oni nevernými stali tomu programu, s ktorým ich slovenský ľud poslal. Tedy z toho nasleduje, že sú nie viac zástupcami ľudu, že sú nie oprávnení v mene slovenského ľudu hovoriť. Že aká je slovenčina pánov poslancov tej takzvanej slovenskej ľudovej strany? Mám výpis z jedneho listu, ktorý písal istý vodca ľudák druhému vodcovi. Robia si výčitky za voľačo a tak v liste hovorí: "Ale zapamätuj si aj to, že nie ja som pýtal od Machaja peniaze; nie ja som si dal pomocou Csernocha previezť z Maďarska 2 mil. korún s tým, že oné sú potrebné na agitáciu proti Čechom; nie ja som dostal od židovských kapitalistov peniaze na politickú agitáciu." To píše jeden vodca ľudácky druhému vodcovi ľudáckemu. Tedy vidíme, že nemajú žiadneho dôvodu páni poslanci takzvanej slovenskej ľudovej strany, aby hovorili menom Slovákov. A že nezastupujú záujmy slovenské, to dokazuje ích stanovisko voči rozpočtu. Rozpočet dáva Slovákom miliardy a oni tieto miliardy odvrhujú od seba. Čo je to za láska k národu, ktorá miliardy odvrhuje? Pán kol. Gažík sa ponosoval, že v Trenčíne je taká poštovná budova, že ľudia musejú v nej mrznúť. V rozpočte je položka na poštovú budovu v Trenčíne 1 mil. korún. Práve my sme to, ktorí chceme umožniť, aby sa tam budova vystavila. Pán kol. Gažík sa postavil proti rozpočtu a nechce ho odhlasovať. To je podivné, ako si on to teraz predstavuje, aby nastaväl poštových budov?!

So žiaľom musíme vidieť, že slovenská zem má pomýlených synov, že hungarismus, ako nemoc, ich zdoláva. Príčinou toho je ten maďarizujúci duch, ktorý pred prevratom na Slovensku šarapatil. Ten duch vychovával národ slovenský pre otroctvo a jedna časť národa, ktorá duchu tomu - hungarismu - podľahla, nevie zabudnúť na otroctvo a považuje slobodu za nešťastie. Tu znovu chápeme pravdivosť bájky Aisoposovej o slobodnom vlkovi a o uviazanom psovi. Našou úlohou je, aby v republike národ vychovávaný bol pre slobodu, a to sa deje skrze tie ustanovizne, ktoré rozpočet obsahuje. Rozpočet dáva a poskytuje životu slovenskému všetky podmienky vývinu, rozvoja a rozkvetu. Týchto ustanovizní potrebujeme všetci, ale menovite tí, ktorí sa proti ním stavajú, menovite pomýlení synovia zeme slovenskej. Republika Československá vážne chápe svoju úlohu aj ohľadom Slovenska a preto my Slováci s uspokojením budeme za rozpočet hlasovať. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. Malík.

Posl. Malík: Slavná sněmovno! Rozpočet státní pro rok 1923 vykazuje jisté potěšitelné známky. Zvláště potěšitelným jest onen fakt, že ono stálé stoupání státních výdajů konečně zastaveno, že nejvyšší bod vzestupu státních výdajů překročen a státní výdaje vykazují konečně určitý pokles. Proti rozpočtu na rok 1922, kdy státní výdaje dosahují úžasné cifry skoro 20 miliard, znamená rozpočet pro rok 1923 snížení státních výdajů skoro o 440 mil. korun. Okolnost tato je velmi důležitá, proto na ni zvláště upozorňuji. Náš poplatník může míti konečně vědomí, že je konec oněm miliardovým skokům výdajovým a také konec oněm miliardovým deficitům.

Rozpočet pro rok 1923 vykazuje sice též deficit, ale deficit tento je ze všech deficitů z celého pětiletí od r. 1919 počínaje nejmenší, totiž asi 560 mil. korun, kdežto měli jsme deficity daleko větší, na př. v letech 1919 a 1920 až pětimiliardové. Doufejme, že v rozpočtech příštích dosáhneme rozpočtové rovnováhy.

Pokud jde o úhrnné položky výdajové, tu na prvním místě je ministerstvo železnic, jež vykazuje na výdajích přes 4.200,000.000 korun. Na druhém místě je státní dluh republiky Československé, který pohlcuje na úrocích, splátkách a jiných výdajích skoro 2.800,000.000 K. Na třetím místě je ministerstvo národní obrany s výdaji skoro 2.780,000.000 K. A teprve na devátém místě je ministerstvo zemědělství s celkovými výdaji asi 774 miliony.

Co do příjmů na prvním místě je samozřejmě ministerstvo financí, počítající na příjmech skoro 10 1/2 miliardy. Na druhém místě je ministerstvo železnic skoro 5 miliard, na třetím místě je ministerstvo pošt a telegrafů skoro 1.200,000.000 a již na čtvrtém místě ministerstvo zemědělství s příjmem skoro 674 mil.

Srovnáme-li výdaje ministerstva zemědělství s jeho příjmy, vidíme, že výdaje jsou pouze o 100 mil. korun větší než příjmy, kdežto u jiných ministerstev jsou rozdíly daleko větší. Na př. u ministerstva spravedlnosti přesahují výdaje příjmy o 276 milionů, u ministerstva veřejných prací o 366 milionů, u ministerstva sociální péče o 730 milionů. Kdybychom některé položky příjmové zaúčtované v rozpočtu ministerstva financí připsali k dobru ministerstvu zemědělství, tak by teprve jasně se projevilo, že zemědělství naše je ohromné aktivum našeho státního rozpočtu.

Už pouhá pozemková daň preliminovaná obnosem 154 milionů Kč (i s Podkarpatskou Rusí) stačí, aby kryla více než dokonale oněch 100 milionů Kč, o něž potřeba ministerstva zemědělství jest větší nežli příjem. A kde jsou ostatní daně a dávky ze zemědělských produktů, sahající zrovna do miliard? I vidno, že zemědělství jest zvlášť bohatým zdrojem státních příjmů a že veškerá vydání na zemědělství jsou vlastně investice na nejvyšší úrok uložené, neobyčejně výnosné, pro státní hospodaření investice nejjistější, nejbezpečnější. Zemědělství zasluhuje tudíž ve všech svých složkách daleko větší podpory se strany státu, nežli jak se děje posud.

Jest smutný zjev, že ještě dnes určité vrstvy pohlížejí na zemědělství jako na něco méně cenného, méně důležitého, co nepotřebuje žádných ohledů, tím méně nějaké podpory. Nebudu zde vyvraceti tento zvráceny názor a dokazovati význam půdy, jakožto hlavního zdroje veškerého života, ale na jedno chci přece upozorniti.

Kdo byl letos přítomen sklizni bramborů, řepy a jiných plodin ve dnech, kdy příroda spikla se zrovna proti zemědělci, kdo viděl, jak náš venkovský lid v té nejhorší nepohodě, v dešti a blátě v šanc vydává svoje zdraví a s největším napětím sil pracně vydobývá plody země nejen pro sebe, ale i pro jiné, dobře věda, že ani ony plody ani práce jeho nebudou náležitě oceněny, ten plně pochopí, že každá nespravedlivá kritika tvrdé práce zemědělcovy velmi bolí a dráždí. Tito kritikové sotva by prokázali tolik sebezapření, tolik obětavosti, jako náš venkovský lid a raději by za dnešních poměrů, v nichž zemědělství žije, nechali celou úrodu zničiti. Náš lid však za smrtelný hřích by si pokládal, aby něco nechal zkaziti v půdě, i když ví, že mu to nikdo nezaplatí. Tomuto lidu, všem pracovníkům našim, kteří přes zlobu přírody zachránili nám letošní úrodu a opatřili nám živobytí, patří plné uznání a srdečný dík. (Výborně!)

Všimneme-li si celkových příjmů ministerstva financí skoro 10 1/2 miliardy, jakož i celkové sumy všech státních příjmů 18.812 milionů, vidíme, že proti rozpočtu na rok 1922 vlastně mnoho se nezměnilo a že se počítá takořka s tímtéž výnosem daní, s těmitéž příjmy jako letos. Rozdíl jest pouze 72 miliony korun. To je pokles sotva 1/2 procenta. Nad těmito 18.812 miliony dlužno se zamysliti. A kde jsou ostatní břemena obecní, okresní, zemská? Je otázka, zda to daňová potence poplatnictva letos již přepiatá i příštím rokem snese. Při dnešní hospodářské i průmyslové krisi leckterý podnik sotva bude moci splniti plně svoji daňovou povinnost.

"Výdaje státní nedovolují snížení daní. Má-li se snížiti jaká daň, musí se najíti náhrada za ni, dokud této není, nelze přikročiti ke snížení daní, dávek, poplatků," to jsou slova, která často slýcháme.

Dovolím si dokázati, že lze určité daně, dávky a poplatky snížiti, aniž by tím příjmy státu klesly, ba právě naopak. I pro stát platí devisa: Raději malý zisk, ale častý, neboť malý zisk umožňuje velký obrat, tudíž na konec velký zisk.

Stát, jemuž jsou dány k disposici ohromné miliardy, měl by jako podnikatel ukázati větší pružnost, větší hybnost, zatím však vidíme pravý opak. Vidíme, že soukromý podnikatel ve zlevňovací akci daleko lehčeji přizpůsobuje se poměrům nežli stát. Zemědělec na příklad slevil 70-80%. Jak daleko za ním zůstává stát. Tu právě stát má jíti příkladem napřed, aby bylo viděti, že stát to, co od svých občanů žádá, také sám plní, sám dělá. Stát by si úžasně prospěl hmotně i mravně, příjmy by si zvýšil i důvěru, kdyby projevil větší pružnost a sám do zlevňovací akce aktivně zasáhl, ne papírovými fermany a diletantskými nápady různých těch rad, které praktického významu nemají, nýbrž skutečným a viditelným snížením určitých dávek a poplatků, pro něž vydatnější pokles cen denních potřeb vlastně je nemožným. Bylo by věru už na čase, abychom se z těch papírových záplav dostali už jednou na reální půdu skutečného života k praktickému řešení jeho potřeb.

Faktem je a to faktem potěšitelným, že poválečná demagogie a prázdná hesla přestávají táhnouti, zdravý instinkt lidu chce viděti skutky, splnění svých konkretních požadavků svého vezdejšího života.

Věřte, vážení pánové, kdyby stát vedle různých svých vyhlášek a provolání plakátoval a ve známost uvedl také to, co sám konkretního a viditelného vykonal ke zmírnění nynější tvrdosti života, nynější hospodářské krise a nynější obchodní stagnace, že by to daleko lépe působilo ke konsolidaci poměrů, než sebe krásnější slova. Věřte, kdyby na příklad občan v Podkarpatské Rusi najednou se dověděl, že ta či ona dávka, ten či onen poplatek se mu snižuje, rázem byste ho získali. Prosím, maličkost. Snížení dopravních prostředků z košíku ovoce, hroznů více zaujme člověka podkarpatsko-ruského, než sebe krásnější politické programy. Snížení dopravních sazeb poštovních a železničních hospodářský ruch neobyčejně by posílilo, zlevňovací tempo urychlilo a při tom státní pokladně nemálo prospělo. Též snížení poplatku ze zpracování ovoce na líh, snížení daní a dávek z vinic nepoškodilo by nijak státní pokladnu, naopak obohatilo by ji o desítky milionů.

To jsou věci, o nichž s tohoto místa málo, bohužel, se hovoří, které však dotýkají se existence tisíců rodin občanských i dělnických. Jsou to otázky dne, které dnes zajímají náš lid a ne hádky politických diletantů o teoretické zásady a o různé ty"-ismy".

Stát propásl letos vhodný okamžik, kdy mohl vyzískati značné miliony a při tom autoritu svoji upevniti. Letošní úroda ovoce byla rekordní, též úroda hroznů kvantitativně je větší proti loňské. Nezapíráme to jako nezapíráme, že i bramborů je letos mnohem více než loni. Ale o nějaké nadúrodě obilí mluviti, jak to některé listy tvrdily, neodpovídá ani zdaleka pravdě. Tak na 50% loňské úrody obilí možno odhadnouti letošní produkci obilní. K tomu račte si přimysliti 70-80% snížení ceny obilí a pak nedivte se, když sedlák dělal si naději, že snad z jiných plodin něco chytne, na příkl. z ovoce, hroznů. vína atd. A co se stalo? Sta a sta vagonů ovoce přišlo úplně na zmar. Čí vinou? Musíme říci upřímně, že vinou úžasné podnikatelské nehybnosti státu. Letos nemusilo býti ani jediné domácnosti, ve které by nebyla jistá zásoba laciného ovoce. A ovoce je pochoutkou a potěšením nejenom dětí, nejenom mladých, nýbrž i starých. Letos mohl se ovocem zásobiti každý. Venkov dával je zadarmo. Ještě dnes můžete viděti spousty ovoce ležeti pod stromy, ovšem ovoce v tom stavu, které se k požívání lidskému již nehodí. I nad Podkarpatské Rusi viděl jsem překrásné ovoce, vzácná jablka a hrušky, ovoce výstavní, ale nikdo si ho nevšímal a nikdo je také nevyužitkoval. Vážení pánové! Věřte, že působí jistě dojmem velice trapným, když se vidí ohromné spousty ovoce na venkově hníti, a ve městech jsou celé rodiny, které nemají ani jeden kilogram ovoce. Jak je to možno? Drahá doprava poštovní a železniční nadobro znemožnila náležité zásobení měst ovocem. I když ovoce dáme úplně zadarmo, přijde do města draho. Tak, prosím, doprava 5 kg košíku ovoce stojí asi 6 Kč, košík sám 5 Kč, dohromady máte 11 korun. Vrátiti košík poštou se nevyplácí, poněvadž, váží-li ten košík více než 1 kg, doprava stojí asi 6 Kč, tudíž více než co stojí košík sám. Velmi často se však stává, že zaslaný košík ovoce poslaný venkovským člověkem do města váží o několik dekagramů více než 5 kg, a následek toho je ten, že nastupuje vyšší sazba, t. j. skoro 11 Kč plus cena košíku 5 Kč, máte 16 Kč. Vážení pánové! Věřte, komu se jednou z venkovanů ten malér stal, že za dopravu malého košíku ovoce, které dal zadarmo, zaplatil 16 Kč, ten se už více napáliti nedá; i kdyby ovoce vlastnímu synu do města měl poslati, raději mu pošle těch 16 Kč, aby si koupil ve městě ovoce sám.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP