Úterý 20. června 1922

posl. Čermaka, Hillebranda, Schweichharta a druhů témuž ministru o téže věci (tisk 3566),

posl. Stivína, Astra, Brožíka, Pika, Al. Kříže, J. Marka a soudr. ministrům školství, veř. prací a financí ve věci stavby budov pro menšinové školy (tisk 3651).

Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je paní posl. Rozsypalová.

Posl. Rozsypalová: Slavná sněmovno! Při sledování nynější školské debaty vynořila se mi v mysli několikráte otázka: Jedná se snad o to, aby německému lidu u nás bylo znemožněno posílati své děti do německých škol? A to jsem cítila a o tom jsem v hloubi duše přesvědčena, kdyby se k tomu vláda přiklonila, že by to byli poslanci z českých stran, ať koncentrovaných ať oposičních v této sněmovně a zejména také poslanci strany, k níž mám čest náležeti, kteří by pozvedli svůj hlas na ochranu zásady: Německé dítě patří do německé školy.

Ne! Uzavřením těch nebo oněch nadbytečných německých škol nebo tříd nejsou u nás německé děti připraveny o možnost a o účast na německém vyučování, německé vychování na německých školách. Až budeme ve vývoji naší mladé republiky tak daleko, že bude možno nechat existovati školu ať českou ať německou - obdobně třídy - i při nepatrném počtu žactva v každé obci, budeme zajisté hrdi na to, že jsme k takovému vývoji dospěli a budeme se jak z českých, tak německých školních úspěchů upřímně radovati.

Několikráte vyzněla v této debatě slova německých pánů poslanců-řečníků v nenávistné vyhrůžky, které nebudu opakovati. Ale táži se, mají takové a podobné projevy a jejich snad toužené uskutečnění býti dokladem k vyššímu německému Kulturdrangu? Připomenu oproti takovému Kulturdrangu významná slova sira Dickensona, která pronesl nedávno u příležitosti kongresu mezinárodního sdružení pro Společnost národů v Praze.

Prohlásil - prohlédnuv štvavou politiku samozvaně "utlačovaných" - toto: Dokud loyalita menšin k novým státům, k nimž přináležejí, nebude zproštěna podezření, že si přejí porušiti řád vypracovaný mírovými smlouvami, nemůžeme doufati, že by jim majority poskytly výsady, kterých by tyto menšiny mohly využíti v neprospěch dotyčného státu.

Nenávistné projevy, kterých jsme byli svědky v této sněmovně, mohou nás jen utvrditi v přesvědčení, že musíme býti na stráži proti kulturním požadavkům našich spoluobčanů Němců, aby jejich dožadovaná autonomie školní nesvedla je z idealisieren ke germanisieren.

Soudím, že mohu směle odmítnouti tvrzení, že by v této sněmovně u českého jejího poselstva byla snaha, omezovati německé školství kteréhokoli druhu, aby se snad brzdil kulturní vývoj našich spoluobčanů německé národnosti. Statistické doklady, které byly předneseny jak panem ministrem Šrobárem, tak pp. předešlými řečníky, dávají svědectví o tom, že jest vlády i nás všech vzdálena touha, připraviti Němce i jen o jednu školu anebo o jednu třídu, jejíž nutnost jest prokázána. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)

Učinila-li se výtka, že se německá škola uzavře při počtu dětí, při jakém se česká škola otevře, nutno podotknouti, že stává se tak jen v tom případě, když německé děti mohou se poukázati do jiné blízké školy německé, která by pro malý počet dětí rovněž mohla býti zrušena, kdežto podobný počet českých dětí není možno takto opatřiti, poněvadž v dalekém okolí není české školy.

My, kteří jsme v 18. století a v první polovině 19. století prodělávali proces odumírání národa pod osvícenskými snahami germanisátorů na trůnech i jinde, a kteří jsme dík našim buditelům - mezi nimiž vynikalo katolické kněžstvo - téměř zázrakem se probudili k novému životu, my známe oceniti možnost vzdělávání mládeže a proto jest nás vzdáleno chtíti to znemožniti našim spoluobčanům.

Ale my máme v každém směru co doháněti, ať v obecném, občanském, středním nebo vysokém školství. Ba, my máme co doháněti i u těch nejmenších. Všimněme si také statistických dat u škol mateřských. Na začátku školního roku 1920 a 1921 měli Němci 265 mateřských škol s 9306 dětmi. A my? My jsme měli 230 takových škol se 12.695 dětmi, tedy o 30 mateřských škol méně, kdežto tento menší počet českých škol mateřských měl o 3389 dětí více.

Pokud se týče výtky pomalého vyřizování školských záležitostí ohledně povolování tříd, souhlasíme, že tomu tak jest, ale to praktikuje se zase nejen vzhledem ke školám německým, nýbrž přečasto jsou tím postiženy také školy české. Tu žádáme sami důrazně, aby příslušné vládní orgány postaraly se o nápravu. Doklad k tomu dověděla jsem se -ze statistiky. Tak na př. v Blovicích (okres Plzeň) jsou na obecné škole dosud přeplněné třídy: v 1. tř. 68 dětí, ve 2. tř. 87 dětí, ve 3. tč. 81 dětí, ve 4. tř. 91 a v 5. tř. 89 dítek. Při této škole byla dosud pouze jedna zatímní pobočka a teprve nedávno zřízena druhá.

Pozastavila jsem se nad touto zprávou tím více, poněvadž jsem na téže škole v letech 80tých a 90tých minulého století učila po léta v přeplněných třídách. V první smíšené třídě bývalo přes 100 i 126 dětí a na nejvyšším stupni v odděleních dívčích tříd bývalo vždy nad 80 i 96 dívek. Žasla jsem, že i nyní po čtvrt století nejsou tam poměry o mnoho lepší. To se týká, prosím, české školy. Na německých školách jevil se úbytek dětí také za příčinou pohyblivosti obyvatelstva a za příčinou probouzejícího se sebevědomí českého lidu na mnohých místech už dávno před převratem, jenže se to nepřiznávalo od uměle vytvořených a udržovaných většin německých obecních a okresních zastupitelstev, jež přičiňovala se ve spojení s velkoprůmyslovými závody o to, aby plnily se německé školy českými dětmi.

Konstatuji znovu: My stojíme plně při zásadě: Německé dítě patří do německé školy! A kdyby se strany německé bylo bývalo podobné porozumění za Rakouska pro české děti a kdyby bylo aspoň nyní, nebyli bychom dnes tak národnostně rozeštváni a roztrpčeni.

Víme zajisté, jak musil náš venkov, jak musila naše i čelná města zápasiti po desítiletí, aby se domohla jim patřících českých škol. Přihlédněme pro zvlášť zajímavé poměry ke středu českého jihu, k Čes. Budějovicím. V letech šedesátých minulého století přibývalo na obecných školách budějovických víc a více českých dětí, které německy neuměly. České školy tehdáž v Budějovicích nebylo. Učitelstvo tehdejší, nechtělo-li zrovna české děti duševně mrzačiti, vypomáhalo si, ovšem pokud česky umělo, což nebylo ve všech případech, v obou zemských jazycích. Ale r. 1866 byl vydán zemský zákon, že smí se na školách obecných vyučovati jenom jedním ze zemských jazyků. A tu byly budějovické školy plně zase poněmčeny. Rozumí se, že nemohli lhostejnými zůstati čeští rodičové. Začali se proto důrazně hlásiti o české školy, zvláště kolem roku 1870. Ale všechny petice a shromáždění lidu vyzněly na prázdno. Nezbývalo než přistoupiti k svépomoci. K podnětu vlasteneckého biskupa Jirsíka, jehož štědrostí vznikla i první česká střední škola v Čes. Budějovicích, otevřela kongregace Školských sester v r. 1872 soukromou českou školu dívčí u sv. Josefa. Ke konci téhož roku založen spolek "Matice Školská", která r. 1873 zřídila českou školu chlapeckou, jež teprve po 6 letech v roce 1879 byla převzata do veřejné správy.

Pro zásadu "České dítě do české školy" odehrávaly se v Čes. Budějovicích kruté boje, ve kterých byl zvláště probouzející se český lid dělný, na Němcích tehdáž tam více méně hospodářsky závislý, terorisován a přinucován posílati své děti do německých škol. A to, co nyní řeknu, je zvláště zajímavé. V zápase dalším za práva českých dětí v Budějovicích stala se mocnou zbraní v r. 1884 vydaná kniha - zde ji mám (ukazuje knihu)"Die Unterrichtssprache unserer Volksschulen". Autorkou knihy byla německá učitelka, která jako svědomitá učitelka a vychovatelka nemohla déle nečinně přihlížeti k duševnímu mrzačení českých dětí v německých školách. Podle několikaletých svých trapných zkušeností líčila ve své knize útrapy české mládeže, vyučované jazykem jí nesrozumitelným. Kniha vyvolala tehdy mohutný dojem ve veřejnosti. Dokazovala s hlediska pedagogického škodlivost německých škol pro české děti co nejobšírněji a nejvěcněji. Žádala, aby byla zákonem poskytnuta ochrana mládeži. Když pak prof. dr. Kvíčala odůvodňoval svůj známý návrh na sněmu král. Českého, opíral se o vývody uvedené knihy.

Proč to uvádím? Abych zde na tomto místě vzdala čest projevu spravedlnosti a pravé lidskosti, učiněnému svého času německou učitelkou ve prospěch duševně mrzačených českých dětí. A dále, abych osvědčila, že jest nás vzdáleno a školní statistikou dokázáno, že nechceme na půdě školní v nejmenším zkracovati německou mládež a znemožňovati vývoj německé kultury.

Ale jsme také a musíme býti na stráži, aby naše mládež a náš kulturní vývoj nebyly obětovány bezohledné dobývačnosti sousedů. Spravedlnost, plná spravedlnost budiž u nás také těm, kdož jsou v menšině, ale tato menšina nesmí chtíti, aby se jí dostalo na úkor většiny více, než je spravedlivo.

Klub československé strany lidové projevuje svůj souhlas s prohlášením p. ministra Šrobára, uznávaje benevolenci, s jakou přichází ministerstvo školství a osvěty, jakož i president zemské školní rady v naší republice vstříc školním potřebám Němců. Jsme proti každému teroru, tedy i proti teroru národnostnímu i proti každé národnostní nevraživosti.

Ale žádáme jménem dlouholetého utrpení a odstrkování našeho národa, jménem jeho široké rozlohy a bující síly, jménem jeho historického práva v této zemi a jeho velkého povolání, jménem jeho touhy po vzdělání a spasných činech, jménem spravedlnosti a lidskosti, abychom neomezováni zasahováním jakýchkoliv nesprávně informovaných sdružení mezinárodních, ať oficielních nebo neoficielních, nebyli brzděni v tom, co nám po právu a právem patří. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Najman.

Posl. Najman: Slavná sněmovno! Když jsem poslouchal stížnosti Němci zde pronášené, neubránil jsem se rozhořčení. Chtíti mluviti o utlačování Němců v našem státě, k tomu je potřebí značné dávky smělosti. Naše české menšiny, které tvoří z největší části naše živnostnictvo, obchodnictvo a dělnictvo, naříkají si dnes, že vláda Československé republiky zachází s nimi hůře než za starého Rakouska, nadržujíc v každém případě Němcům. A přece nevedlo se za Rakouska českým menšinám dobře.

Mluvíme-li o českých menšinách, musíme si říci, kdo tyto menšiny tvoří. Jest to v první řadě naše dělnictvo, živnostnictvo a obchodnictvo, které vedlo těžký boj proti německé nadvládě za starého Rakouska. Pamatuji se - a pánové z i německé strany budou se také pamatovati - jaké útrapy bylo českému živnostníkovi a obchodníkovi snášeti pro svoji národnost. Němečtí nacionálové nejenom že bojkotovali českého živnostníka a obchodníka, vydávajíce heslo, aby ani za haléř nebylo od českého živnostníka kupováno, ale běda bylo živnostníkovi, který domáhal se, aby jeho české dítě mohlo choditi do české školy. Byl nejen ničen bojkotem, nýbrž i vypovězen z bytu, krámu, dílny. Znám celou řadu případů, kdy svoji českost a snahu, aby jeho dítě dostalo výchovu v rodném jazyku, zaplatil česky živnostník celou svojí existencí. Byl prostě z dotyčného města vyštván. Leč náš živnostník bojoval dál, snášel protivenství, snášel útrapy. Němci nemohou si stěžovati, že by býval kdy štván v českém městě německý obchodník nebo živnostník pro své přesvědčení, jako se to stalo v celé řadě německých měst. v té věci dokazovali jsme vždy až příliš velikou toleranci.

Jak Němci zacházeli s českými školami za Rakouska? Když již byli donuceni školu zříditi, umístili ji v nějakém rozbitém baráku. Vždyť jsou známy případy, kdy české školy byly i ve stodolách umísťovány. Jest ještě v živé paměti jednání německých obcí proti českým školám. Tak na příklad v Oseku u Duchcova byla česká škola umístěna v dělnické kolonii a nesla nápis "Obecní dům". Ve třídách českých škol, nezdravých a k vyučování nezpůsobilých, tísnil se velký počet českých dětí, zatím co v nádherných budovách německých škol bylo jen několik žáků.

Domníval-li by se někdo, že ustavením našeho státu tyto poměry se zlepšily, byl by na velikém omylu. Poměry zůstaly stejné, a kdyby někdo chtěl cizinu informovati, jak vypadají školské poměry, stačilo by jen zavésti ho do české školy v Teplicích nebo jinde a ukázati mu tam, jak se v našem státě jedná vůči českým školám v uzavřeném území. Pak by každý dovedl pochopiti naši obrovskou umírněnost vůči Němcům, kteří v naší zemi přece jenom jsou přistěhovalci. Když zde bylo řečeno, že Němci u nás jsou kolonisty, tehdy němečtí pánové se silně rozčilovali. Nebude proto škoditi, když připomenu několik fakt, že druhdy ryze česká města byla vylidněna a že po bitvě na Bílé Hoře 10% českého lidu bylo ze země vyhnáno a na jejich místa přistěhovali se Němci, kteří zde buď zdarma nebo za velmi nízké peníze dostali majetek.

A třeba uvážiti, že na př. byla takovým způsobem opuštěna města na severu Čech, Žatec a Litoměřice. Vidíme, že na př. Kozlov byl ještě roku 1613 český. Ve Žluticích držel se jazyk český až do sklonku 17. století, dokud mu přicházela posila se strany manětínského obvodu. Jesenice, Přehořov a Kletečná byly české ještě ku konci 16. století. Březno, Chudeřín byly české ještě roku 1458, teprve potom se poněmčovaly a konečné poněmčení jejich nastalo ke konci 16. století, jakož i Libořice, okolí Měcholup i Ličkova. Severně od Žatce byly Hořetice, Bilence, které roku 1546 se teprve poněmčovaly. Vždyť víme dobře, že byl to primas města Žatce, který na Staroměstském náměstí byl popraven a zemřel pro českou věc. A my také vidíme, že ještě roku 1683 v Žatci byly dávány a vkládány do knih české listiny, jak učinil jako poslední Šimon Špaček. Postoloprty, které roku 1581 byly smíšené, poněmčeny byly v témž století, snad ještě dříve než Žatec. V litoměřickém kraji v Ústí nad Labem a v Litoměřicích český jazyk panoval v XV. století stále až za Teplicí k Chabařovicům blízko k Děčínu, Benešovu a České Lípě. Na počátku XVI. století tlačili se Němci c Polabí valem k jihu. Předlice a okolí teplické dlouho vzdorovalo, obojí bylo ještě roku 1570 české, ale Ústí padlo v XVI. století, Svádov před 1563, Proboštov po roce 1556. Střekov 1616, Libochovany 1617, Malhostice u Teplic 15 81, Chvojno 1596, až pak i Teplice padla. Bílina byla ještě česká roku 1636, ale podlehla roku 1664, když se poněmčily Třebivlice a Libčeves. Dlouho také se držely Litoměřice. V XVI. století poněmčovaly se od Lípy a Radoušova Jezvý, Provodín, Stolany, Blížvedly. Liběšice a okolí bylo od roku 1674 německé. Úštěk padl nedlouho před 1670. Přes to, že se Lovosice teprve v 17. století poněmčily, držely se Litoměřice až do polovice XVIII. století. Vidíme, že v těch Litoměřicích, ve kterých je dnes jazyk český tak nenáviděn, ještě v roce 1739 vedly se matriky české. Dubá, Deštná a Tuboz poněmčily se před rokem 1612. Odtud pak se Vidim němčila až do konce 17. století, Štětí před rokem 1676. Hoštka a souvislé území německé slilo se s ostrovem liběchovským. Na Boleslavsku dlouhou dobu se území obou jazyků neměnilo. Teprve na konci XV. věku vidíme v okolí Vartemberka, Osečné a Kuřích Vod počátky německého stěhování. Jinak bylo, když ve válkách mnoho českých vesnic bylo opuštěno. Tak na příklad byly Valtinov a Postřelná poněmčeny. Do roku 1540 opanovali Němci krajinu mezi Jablonnou a německým ostrovem mimoňským, tedy i Zákupy. Na rozhraní východním v krajinách severně od Jilemnice seděli Němci v horách za Vrchlabím a Hostinném již ve XIV. věku. Německé byly tu na příklad Pilníkov 1360, Vlčice 1398, Čermná byla ještě roku 1456 českou a Vrchlabí ještě roku 1524 bylo české. Když však páni z Jendorfu zavedli tu hornictví, tudíž teprve když z ciziny přišli sem horníci, tito horníci město poněmčili. Trutnov, Žacléř a Staré Buky byly ve XIV. století německé. Před rokem 1610 zalidňovány tu hory přistěhovalci z Tyrolska. Z Trutnovska drali se Němci již dříve k jihu. Kokotov byl roku 1578 smíšený a teprve později byl poněmčen. K poněmčení Žírecka přispěl nejvíce František Antonín hrabě Špork, jenž dal v letech 1701 až 1715 mnoho německých knih tisknouti a mezi poddané rozdávati. Rozhraní mezi Broumovskem a Polickem zůstalo, jak bylo od XIII. století, leda že byl poněmčen Starkov, ještě v XVI. století český. V Orlických horách se hranice jazyků mnoho nezměnila. Olešnice byla ještě roku 1598 smíšená, Rokytnice r. 1600 česká. Oboje se poněmčily od té doby. Zajímavé jsou osudy okolí Brodu, který pro osazení své nazýván byl německým. A tu opět připomínám, že příčinou, proč se také toto město poněmčilo, byli cizinci, kteří se stěhovali. Bylo to množství horníků, kteří z Německa v 13. století sem se tlačili; ovšem přirozeně zánikem a rozpuštěním hornictva v Brodě potom také zašlo němectvo zde a místo toto se opět počeštilo.

Nynější německý ostrov u Jindřichova Hradce a Bystřice pochází z kolonisace, kterou tu provedli první Vítkovci. O žádné město nebylo tak bojováno jako o Jindř. Hradec. V 15. století byl Hradec úplně český. Teprve r. 1610 počali se sem Němci tlačiti, aby Hradec opanovali. Jako o Hradec bylo bojováno také o Budějovice. V druhé polovici 15. a v první polovici 16. věku měly Budějovice úplně český ráz. Ostatní okolní vesnice z velké části zakládány byly Němci, a od té doby také město postupně bylo poněmčováno.

Okolo r. 1610 sahal německý jazyk od Budějovic k Oselnému za Libnič, Dubikov, Hodějovice, Vidov, Mokrý a České Vrbny.

Některá místa, také Kaplice byly v 15. století úplně české a udržely se až do 17. století, když se byly i Blanský i jiné vsi, předtím české, poněmčily. Nicméně Němci přes Kaplici k severu se tlačící nepronikli na. Č. Rychnov, který již jménem svým svědčí, že býval českým. Na Vyšebrodsku záhy obdrželi Němci vrch, ač tu ještě r. 1754 některé české vesnice zůstaly, ale Hořice byly r. 1399 poněmčeny.

Prachatice byly dlouho české, ale v 17. století se zase poněmčily.

Podobně i Kašperské Hory byly svého času úplně české. Pouze u Domažlic jazyk český se nejdéle držel, díky Chodům, a sahal až ke hranicím.

Ronšperk, Hostouň, Stráž a Bor byla tu čistě česká města a teprve okolo r. 1598 tlačili se Němci valem do Hostouně, Černíkova atd. Zde drželi češtinu ještě r. 1626 jak mohli. Bylo zde česky úřadováno, ale nebylo to nic platno, a r. 1612 Ronšperk se dostal Němcům do rukou, vlastně ještě později.

Bor má teprve r. 1601 výsady německé. Zajímavo je dnes pohlédnouti na Marianské Lázně. V Mar. Lázních při každé příležitosti štvalo se proti českému národu, proti českému státu; a přece víme, že byl to český pán Hroznata, který vlastně dal původ k založení kláštera Tepelského a 57 vesnic k tomuto klášteru přidal. Vidíme i dále Bedružice, Planou a jiná města, která v tehdejších dobách byla úplně česká.

Z těchto dat je zřejmo, že Němci jsou v naší zemi skutečně živlem přistěhovalým, kdežto my Češi jsme zde od nepaměti živlem usedlým. Jestliže Němci tvrdí, že by se vystěhovali, kdyby mohli vzíti s sebou německou půdu, prohlašuji, že tato půda není německá, nýbrž že tato půda je skutečně česká, ale ze teprve v pozdějších dobách byla poněmčena.

Chci poukázati na to, jak dnes, kdy máme svůj stát, jedná se s českými živnostníky. B Duchcově vždy na berním úřadě bylo několik českých úředníků, dnes však jich tam není, jsou zde pouze němečtí úředníci, a co horšího, jsou to lidé, jimž láska k České republice nepřirostla k srdci. Stane se velmi často, že když česky živnostník stěžuje si na berním úřadě na vysoké daně, mu odpoví takový úředník: "Vy jste si přáli republiku a když jste chtěli republiku míti, tak nyní plaťte!" (Posl. Slavíček: To bylo v Novém Jičíně, pane kolego?!) Ano, pane kolego, a stejný případ se stal také v Duchcově, kde dříve za starého Rakouska skutečně bylo na berním úřadě české úřednictvo, dnes však tomu tak není, a kde jsme svědky, že při vyměřování daní nadržuje se německým i živnostníkům a obchodníkům na úkor živnostníků českých.

A jak vypadá to s českým školstvím živnostenským v uzavřeném území? Čechové se marně dovolávají, aby pro české učně zavedeny byly pokračovací školy. Když je znemožněna českým živnostníkům jakákoliv práce v německých společenstvech a chtějí si zaříditi společenstvo české, tu nejen, že naše vláda snahy jejich nepodporuje, ale staví se proti těmto snahám, znemožňujíc ustavení českých živnostenských společenstev.

Nikdo by nevěřil, že jsou tyto věci možny. Jak naproti tomu ochotně vyhovuje přání německému naše ministerstvo školství! Žasl jsem nad tím, když Němci si zde stěžovali na naše ministerstvo školství. Mám zde rozkaz našeho ministerstva školství č. j. 48.500, kde obchodní gremium v Plzni se žádá, aby otevřelo německé oddělení pokračovací školy, přihlásí-li se do první třídy I. ročníku nejméně 10 německých učňů. Zatím, co my nemůžeme nikde dostati živnostenskou pokračovací školu v uzavřeném území, naše ministerstvo školství nařizuje obchodnímu gremiu v Plzni, aby zřídilo německé oddělení při pokračovací škole, pakliže se přihlásí nejméně 10 učňů! Mám zde jména těch německých učňů. Má to býti na př. Šaloun Ladislav, který je Čech a navštěvoval měšťanskou školu v Počátkách, Karásek Jan, Bubeníček Ant., Suchařípa atd., jistě ryze "německá" jména. Vážení pánové! Vidíte zde, že na př. vydržování jednoho německého žáka by stálo v této německé škole 824·25 Kč, kdežto vydržování českého žáka v této škole stojí 98·20 Kč. Tedy tak ve skutečnosti vypadá to utlačování Němců!

Vůbec naše úřady všude a vždy nadržují Němcům, domnívajíce se, že tím způsobem donutí je ke spolupráci a k budování státu. To je veliký omyl, neboť ti, kdož prohlašují, že cepy a kosami vyženou český lid z uzavřeného území, nikdy nebudou republikány, nikdy nebudou to s naším státem, s naší republikou upřímně mysliti. Přáli bychom si, aby vláda věnovala větší pozornost uzavřenému území než dosud, a to nejen ministerstvo školství, nýbrž i ministerstvo vnitra a obchodu. Ovšem chápeme, že p. ministr obchodu nemá času, aby povoloval živnostenská společenstva a věnoval vůbec otázce živnostenské a obchodnické v českých menšinách větší pozornost, neboť p. ministr obchodu velikou část svého času musí věnovati agitaci pro stranu národnědemokratickou. Měli jsme vždycky za to, že máme v naší republice ministry československého státu. Dnes však vidíme, že jsme se mýlili, alespoň pokud se týká ministerstva obchodu. To není ministr republiky, jemuž všechny strany mají býti stejné, ale to je národně-demokratický agitátor, který se neštítí ani toho, aby agitačně zasahoval v předvečer voleb, jako se stalo v těchto dnech v Německém Brodě. Prosím, jestliže dnes ministr v předvečer volebního zápasu jde do Něm. Brodu a tam slibuje, že bude přijímati přání a různé tužby živnostnictva, musí to na nás dělati dojem, že vlastně v tomto případě není volební boj člena vlády důstojný, a nastává otázka, nebyla-li zde vůbec porušena čistota voleb. Zajímavo je, že žádný ministr druhé politické strany takovéto nedůstojné agitace se nezúčastnil. Bylo to stejně zbytečno; volby v Něm. Brodě vypadly v náš prospěch a znamenají další vzestup naší strany.

Naše strana bude přes to, že se strany ministra obchodu takovýmto způsobem se proti nám postupuje, hlasovati pro vzetí vládního prohlášení na vědomí. (Výborně!)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. W. Feierfeil.

Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Velectění pánové! Politika, kterou důsledně provozují v tomto státě ti, kdož mají moc, ať se vláda ta jmenovala Tusarova, nebo Černého nebo Benešovou, směřuje k jednomu cíli, a tímto cílem jest, že státu, jenž podle svého skutečného složení jest věrným obrazem starého Rakouska, jenž tedy de facto jest státem národnostním, učiniti český jednolitý národní stát. Tato základní myšlenka jde celým zákonodárstvím, jak bylo v tomto státě vytvořeno. Již jednací řád, jenž byl pro tuto sněmovnu vytvořen, a to bez nás, to vyjadřuje. Jsme sice zde, poskytla se nám konečně možnost, abychom sem přišli, poněvadž se nám musila poskytnouti, ale jsme odsouzeni k úplné bezvýznamnosti. To přece víme. Konečný cíl mnoha těchto zákonů a právě těch hluboko zasahujících, má zcela zřetelně tento ráz. Uvádím na př. jen zákony o pozemkové reformě. Tato směřuje přímo k tomu, aby se ze státu stále více dělal český jednolitý národní stát. Nebo rozličné státní vyvlastnění! I zákony, které samy o sobě znějí nevinně, mají toto pozadí. A dnes nebo včera jsme čtli v novinách výsledek sčítání lidu ve většině českých žup. Některé byly vynechány. Tu nám bylo do nynějška odečteno již skoro 400.000 Němců, t. j. také sčítání lidu bylo zneužito v tomto smyslu.

Ale nejbrutálněji se směřuje k tomuto konečnému účelu ve školské politice tohoto státu. Byla již řeč o tom, - vlastně jest to jen opakováním, jestliže o tom ještě mluvím - jak se vede tato školská politika. K tomuto konečnému cíli se provádělo ve strašném rozsahu rdoušení, a dodal bych k tomu ještě: Usiluje se zbytky německého školství podříditi takovým nejvyšším školním správním sborům, které svojí většinou jsou české, a co to znamená, pánové, to my zde ve sněmovně víme. Pohlédněte na tato rdoušení! Podle výpočtů, jak jsme je teprve dnes znovu sestavili, bylo dosaženo již počtu 1964 školních tříd, které byly zrušeny. Jak jsem to dnes četl, vzpomněl jsem si na známá slova z "Wilhelma Tella": "Jezero se bouří a chce svoji obět!" Když se to vypočítává, pánové, pak se staly ode dne trvání této republiky denně dvě německé školní třídy obětí této republiky. Denně! Nepřihlížeje ještě k rdoušení vyššího školství. Na př. naše odborné školství bylo do nynějška sníženo již o čtvrtinu svého stavu. Obyčejně toho nečiním, že bych zde mluvil o presidentovi, ale jest to přece jen zvláštní, co jsme dnes čtli ve vládním deníku, v "Prager Presse". Zpravodaj přišel k panu presidentovi a pan president dal mu také odpověď na otázku, jak by se to shodovalo s politikou, která se zde provádí, když se Němcům béře tolik školních tříd. A president řekl: "Bylo zavřeno jen několik školních tříd, které jako zbytky po starém Rakousku byly germanisačními ústavy v českých krajinách." (Něm. výkřiky: Slyšte! Slyšte!) A přece jest to 1900 tříd uprostřed německého území. Nelze přímo uvěřiti, jak někdo může takového něco říci, nepřihlížeje k ostatnímu. Nyní, pánové, říká se - a to vyznívalo skoro ze všech českých řečí zde, pokud jsem je mohl sledovati: "Není to nic jiného než napravení, které se zde provedlo proti zkrácení Čechů z dob starého Rakouska v této zemi se zřetelem na její školství; tenkrát prý bylo české školství velice pozadu a bylo prý jen povzneseno na výši, kam patří. Pánové, nevěřím, že české školství leželo v těžké nemoci. Z toho důvodu: Právo a to s konečnou platností zřizovati školy měl přece zemský výbor a ten byl přece v Čechách i na Moravě podle své většiny český. Mohli jste si tedy na svém území zřizovati tolik škol, kolik jste jich chtěli a zcela určitě se vám s německé strany nedělaly žádné těžkosti. Když se na to člověk trochu blíže podívá, pak bych se určitě vsadil, že přijde na něco podobného, jako, myslím, předevčírem, kde si konečně jeden z českých řečníků musel dáti v novinách něco nepříjemného vytknouti. Profesor Srdínko ve své řeči také zdůraznil tuto myšlenku, a musel si dáti novinami připomenouti svůj vlastní výrok, jehož nepronesl, nýbrž docela napsal ve svém pojednání jako předmluvu, kde vyslovuje svůj ponížený dík vyučovací správě ve starám rakouském státě za podporu, která byla ve vědeckých věcech poskytnuta jemu a jiným. Jest zcela zvláštním, když to před léty přiznal a nyní praví, že politikou starého rakouského státu bylo potlačovati české školství a české vzdělání. Myslím, když však již bylo nutno vyrovnání, pak měli přece držitelé moci jíti jinou cestou, a to i když již ne z jiného ohledy, tedy z toho ohledu, aby se jim nemohla činiti oprávněná výčitka, že páchají přímo kulturní hanbu. Ne zrušování německých škol bylo by bývalo prostředkem k rovnosti, nýbrž prostředkem ke zjednání rovnosti i bylo by pro vás bývalo zakládání nových českých škol, a my bychom se byli zcela určitě o to nestarali, nanejvýš kdybychom byli musili pozorovati, jak se nám to stává nyní tak často, že se takové školy zřizují v čistě německém území, kde pro to není vůbec žádné nutnosti. Myslím také, že nynější ministr vyučování podle své řeči není zrovna nejšťastnějším obráncem této školní politiky, jaká se provozuje po tři léta. Podle všeho mu školství docela nesluší. Ale přes to stačilo to k tomu, aby se stal ministrem vyučování. Přál bych si jen, aby se ve svém vlastním oboru poněkud více vyznal. Předložil nám čísla, která mu dal k použití některý jeho tajemník, nebo některá jeho kancelář, které jsou mu podřízeny. Již předcházející němečtí řečníci si posvítili na to, jak správná nebo lépe, jak nesprávná jsou tato čísla. Zdůraznil bych: absolutně není pravda, co řekl, že se zrušují jen takové německé školy nebo školní třídy, kde počet žáků nedosahuje 20. Máme dosti příkladů a pan kolega Kostka to již uvedl, že se zrušují také takové školy, kde bylo až 40 nebo 50 žáků. A naopak není pravda, že se zřídily české školy jen tam, kde počet dítek dosáhl 20. Naopak, byly zřízeny školy při daleko menším počtu českých žáků. Tak se tomu má i s jinými číslicemi. Ministr vyvozoval, že průměrnou číslicí pro německé školní třídy bylo prý 46, pro české 50. Takový byl skutečný stav z konce prosince 1919. Nuže, do konce roku 1919 vyžádalo si rdoušení škol za oběť asi 700 německých tříd. Avšak od té doby byl zrušen tisíc, to znamená, když jsme tenkráte snad o 600 školních tříd byli poměrně napřed, jsme následkem tohoto rdoušení, kdybychom nyní chtěli vzíti statistiku, snad o 700 školních tříd pozadu za Čechy, a při tom se vůbec ani ještě nevzal zřetel na to, že se mezitím zřídily nové české školy. Tak vyhlížejí tyto číslice ve skutečnosti, když se člověk na ně jen trochu blíže podívá. Potom uváděl ministr jednotlivá místa, zvláště se zřetelem na střední školy. Plzeň prý má německé gymnasium, německou školu reálnou přes nepatrnou menšinu. To jest veliký omyl. Nehledě k tomu, že před převratem nebyla v Plzni německá menšina tak malá - Škodovy závody, založené Němci, měly veliký počet německých úředníků a dělníků, proto byla německá menšina dosti značná - nebyly tyto střední školy v Plzni založeny jen pro plzeňskou německou menšinu, nýbrž pro celé německé zázemí. Plzeň má veliké německé zázemí na západ, počínaje od Touškova a od území nýřanského, které jest ovšem snaha počeštiti, přes Stod a Horšův Týn až k Šumavě a okresu domažlickému, vše tíhne do Plzně a proto bylo nutno v Plzni založiti německé střední školy, a přece jest snaha utlačovati je tak, aby více nebo méně skutečně byly zničeny. Stejně tomu jest s Opavou. Co se zamýšlí s opavským ústavem pro vzdělání učitelů, to přímo volá o pomstu do nebe. Provede-li se skutečně to, co jest zamýšleno, pak ztratí škola tři pobočky ze cvičné školy, 2 ročníky ústavu učitelského a kromě toho ještě oddělení pro vzdělání dívek. Na této škole bylo již spácháno tolik hříchů, že to dále již nejde.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP