Pátek 26. května 1922

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Buday.

Posl. dr. Buday: Slávna snemovňo! O prehlásení pána min. predsedu, ktoré je predmetom terajšej debaty, písala denná tlač, že sa chvalitebne liší od doterajších jeho prehlásení. Pokým vraj doterajšie jeho prehlásenia veža slovami málo, ba temer nič nepovedaly, zatiaž toto jeho prehlásenie naopak málo slovami veža povedalo.

Ja síce úplne nesúhlasím s touto mienkou. Jedno je zrejmé predsa z prehlásenia pána min. predsedu. Zahraničná posícia našej republiky je oslabená. Malá dohoda dža osvedčenia pána min. predsedu sa síce osvedčila, lež zrejmo je každému človekovi aj to, že malá dohoda sama v sebe nemá potrebného významu, není-li podporovaná daktorou vežmocou. A v tomto ohžade je prehlásenie pána min. predsedu vežmi problematickým. Sympatia a prajnosť vežmocí voči našej republike mizí. Slovom naše výhžady v zahraničí nie sú priamo ružovými. V takýchto pomeroch človek by sa nazdával, že každý o našu republiku starostlivý človek sa všemožne pričiní, aby aspoň vnútorné pomery v našej republike sa čím skôr upevnily, lebo ináč periklitovaná je celá republika. So žiažom zkusujeme však, že práve opak toho sa deje. Menovite na Slovensku. Vládne strany miesto toho, aby na konsolidovaní pomerov pracovaly, so dňa na deň sa dopúšťajú vecí, ktoré u žudu nesmiernú rozhorčenosť, ba najkrajnejšie zúfalstvo vyvolávajú. A v zúfalstve človek mnohého sa dopustí, čoho by sa pri striezlivom uvažovaní nedopustil. Takéhoto hrozného, brutálneho výčinu dopustili sa včera prívrženci vládnych strán v Bratislave, keď naštvaní dvoma vládnymi zákonodárcami, poslancami, brutálne demolovali redakciu a administráciu denníka našej strany. Výčin je tak bezpríkladný v dejinách kulturných národov, že česť našej strany vyžaduje, aby sme ho tu hneď zahorúca pred verejnosťou celej republiky, ba celého sveta, priklincovali. Aby ste, vežactení pánovia, vec správne, jak náleží, posúdiť mohli, musím v krátkosti predniesť toto:

Na Slovensku je nespokojnosť vežká vo všetkých vrstvách národa. Ona so dňa na deň rastie. V dôsledkoch tejto nespokojnosti zavedený predtým žud sa odvracia od vládnych strán a húfne sa prihlasuje k tej strane, ktorá príčiny tej nespokojnosti nemilosrdne odkrýva a ich odstránenie dôrazne žiada v záujme republiky. A táto strana je slovenská žudová strana.

Pokým žudových shromáždení našej strany sa tisíce a tisíce žudí súčastňuje, zatiaž žudové shromáždenia vládnych strán zostávajú úplne bez poslucháčstva. Keď slovenská národná a rožnícka strana držala svoj vežký sjazd v Košiciach, musela si za peniaze nashánať žudí až z ďalekého západného Slovenska. Sociálne-demokratická strana ohlásila vežké shromaždenie na minulú nedežu do Piešťan. Rečnilo až 9 poslancov. Posluchačov mala všeho všade 150, nanajvýš 200. (Hlas: Vždyť to není pravda!) Sami ste doznali, že ich bolo 400 a z toho bola jedna polovička našich.

Vzrast našej strany nás prinutil, aby sme náš denník preložili z Ružomberka do Bratislavy a toto malo zas svoj dobrý následok. Časopis našej strany, náš denník sa poznenáhla stal najrozšírenejším na celom Slovensku, pokým vládne časopisy upadaly so dna na deň. Na tento vežký vzrast našej strany a na svoj úpadok ovšem vládne strany dobrým okom hladieť nemohly. Hútaly, ako tomu odpomôcť. Nemajúc vecných dôvodov proti nám, dopúšťajú sa násilia, brutality a terroru. (Výkřiky poslanců slovenské strany žudové: Hanba!)

Pánovia! Tu mám v rukách úradný prípis slúžnovského úradu v Nových Zámkoch, ktorým úradným prípisom rozpúšťa miestné organizácie slovenskej žudovej strany, čujte, pánovia, pod tou zámienkou, že nemajú od ministerstva potvrdené stanovy. Pýtam sa, v ktorom ústavnom štáte sa požaduje, aby miestné organizácie politických strán musely mať ministrom potvrdené stanovy? Alebo požaduje-li sa ta aj u nás od vládnych strán? Je toto tedy najhrubšie, brutálné bezprávie, páchané na našej strane.

Lež siahly nám vládné strany nielen na naše organizácie, ale aj siahly nám na náš časopis, a to spôsobom ešte hrubším, ešte zatratenia hodnejším. A pripravovali sa už na to dávno. Premysleli si celý bojovný plán. Prvú zámienku im poskytlo toto: Posl. Hlinka v jednej svojej reči na shromaždení v Krupine spomenul a zatratil politiku Slávika, Štefaneka a Ivánku. Noviny tento jeho pasus priniesly tak, že miesto Štefaneka položily Štefánika. Tuto tlačovú chybu, toto nedopatrenie sadzačovo použily vládné noviny k tomu, že sa hrubým spôsobom vyrútily na Hlinku a na našu stranu, že zhanobil pamiatku gen. Štefánika.

Týždne štvaly žud proti nám. Neosožilo svedectvo tisícov posluchačov, neosožilo osvedčenie samého Hlinku, ba ani osvedčenie brata gen. Štefánika.

Ony vedome luhaly a štvaly ďalej. Vášne svojich prívržencov do nekonečna rozpútaly. Toto bola však len predohra len príprava k ďalším surovostiam. Odhodlaly sa redakcie našich časopisov demolovať. O prípravách k tomu násilnému skutku sa v Bratislave verejne vyprávalo. Našich časopisov redakcie už minulú nedežu očakávaly toto lúpežné prepadnutie. Každý o tom vedel, len bezpečnostné medzítka, polícia nevedela nič. Tá zaiste z naloženia shora musela byť slepá a hluchonemá. Tu za takýchto okoličností vystúpia dva zákonodárci, pp. dr. Markovič a Oríšek a trestuhodným spôsobom poštvú žud k trestuhodnému činu, k lúpežnému prepadnutiu. (Slyšte!) A bratislavskí Češi - so žiažom to musíme vyznať na väčšiu slávu bratrského spolužitia - ničia a hubia brutálne slovenské časopisy na Slovensku. A zpráva "Národní Politiky" potom ešte končí takto svoju zprávu: "Na místo dostavivší se bezpečnostní stráž neměla již příčiny zakročovati." Že na kožko bolo toto lúpežné prepadnutie premyslené a na kožko im išlo len o zničenie nášho denníka, ako nebezpečného konkurenta ich denníkov, vysvitá z toho, že v prvom rade zničili adresy odberatežov. Toto dosvedčí sám p. minister pr správu Slovenska, sem medzi tým došlý. Na teraz len tožko oznamujeme slávnej snemovni, že pri naliehavej interpelácii o tomto smutnom činu, kvalifikovať sa nedajúcom, obšírnejšie osvietime podrobnosti veci a poukážeme na to, kto robí na Slovensku rozvrat. Oznamujeme ďalej, že za učinenú nám škodu činíme zodpovednú vládu a náhradu od nej budeme požadovať. K vláde, pod ktorou sú možné takéto veci, dôvery mať nemôžeme a preto prehlásenia p. min. predsedu nebereme v známosť. (Souhlas a potlesk žudových poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr. Hajn.

Posl. dr. Hajn: Paní a pánové! Zástupcové 32 států se rozjeli z Janova a budou podávati zprávu svým parlamentům a bude tolikéž debat, kolik bude podáno takových zpráv. Největší národ slovanský s největším státem, jaký existuje na světě, nebude míti nic takového, neboť zbaviv se již před lety carského absolutismu, žije dnes zase pod skutečnou tyranií, pod tyranií nikoli jednotlivce, nýbrž oligarchie, která pod jménem diktatury proletariátu provádí diktaturu nad veškerým obyvatelstvem říše i nad samým proletariátem, která proměnila slovanskou říši ve hřbitov nejen konstituce, nýbrž i demokracie občanské, politických svobod, kultury, ba i ve hřbitov nejprimérnějšího blahobytu. (Tak jest!) Tak veřejné mínění národa a říše, která se stala středem jednání v Janově, je odsouzeno k úplné němotě a veliký národ slovanský bude i nadále jen hříčkou komunistické oligarchie.

Italské státní úřady - bezesporně, že na vyšší pokyn - se postaraly, aby vrhly na konferenci janovskou již předem světlo určitého zabarvení: Co delegaci sovětského Ruska přijaly ve vší úřední obřadnosti, přístup zástupcům Ruska nesovětového, přímého to dědice revolučního Ruska z března 1917, přes hranice Italie ani nevpustily a ty, kdo se tam přece dostali, prostě zatkly. A již tenkráte ten, kdo měl oči k vidění, viděl, co se v Janově připravuje.

V březnu měl náš zahraniční ministr, sám plný netajených pochybností, možnost, aby poznal jednomyslnou skepsi všech stran československých, které tvoří tuto většinu, jednomyslnou skepsi v účelnost i ve výslednost janovské konference; a díky tomu, nezklamal Janov jeho a nás nezklamala ministrova zpráva o Janově. Tím se ovšem určitý význam Janova v historii poválečné Evropy nezměnil v nejmenším.

Ve skutečnosti se konference, kterou canneská resoluce okázale nazvala hospodářskou a finanční, zvrhla na veřejné politické jeviště prvého řádu, na které nescházela překvapení ve formě přímo operetní. Na příklad objev rapalského paktu německo-bolševicko-ruského, ve věci samé jinak události vážné. Toto postavení janovské konference na hlavu opsal náš zahraniční ministr delikátně slovy, že výsledky komise ekonomické, finanční a transportní jsou jistě značné přes to, že jsou zcela všeobecné, že však hlavní význam konference spočívá ve výsledcích práce politické, jenže ovšem výsledky ty - dodávám já - má Evropě teprve předvésti a uskutečniti třetí etapa s nadpisem Haag.

Od říjnového převratu bolševického roku 1917 není, paní a pánové, Ruska ve společnosti států světa. Není ho, a právě proto, že ho není, tím více se vidí, tím více se slyší i cítí a tím spíše se všude na ně naráží. Přesvědčení, že bez něho není uzdravení Evropy a světa vůbec, stalo se všeobecným. Že přijde chvíle, kdy Rusko zase vystoupí, se vědělo. Jestliže, paní a pánové, pan ministr zdůrazňoval se, a zdá se, že radostně, že to byl Janov, který uviděl mezi ostatními státy konečně i Rusko, pravím já, že to bylo vystoupení předčasné, neboť to bylo, velectění pánové, totéž Rusko z října 1917, Rusko sovětské. To způsobilo přirozeně nedůvěru v janovskou konferenci u jedněch států a přímo absenci u druhých států, neboť těžko uvěřiti myšlence, že ten, který tak až do základů a tak šťastně byl zničil Rusko, bude stejně důkladný a šťastným jeho spasitelem a lékařem. (Výborně!)

Dr. Hodža viděl dnes nezdar Janova v malých jeho přípravách. Táži se, paní a pánové, co jsou platny všecky přípravy ve formě protokolů, výňatků, statistiky, zákoníků atd. v kufrech nebo v celých vagonech, dovezených do Janova nebo příště do Haagu, když nebyla provedena základní příprava k této konferenci, totiž pád sovětského režimu v Rusku a nastoupení režimu vpravdě národního a demokratického? (Výborně!)

Proto také, zůstanou-li poměry takové jako jsou, i Haag zase zklame.

Jiná nepříznivá okolnost, která zapříčinila nezdar Janova, byla, že se k bídě Ruska a smrtelným nesnázím jeho vládců bolševických přidružila hospodářská krise v Anglii a že se dožadovala příliš hřmotně a nekriticky ihned dohody s Ruskem třeba sovětovým, dohody s týmiž politiky sovětovými, které Lloyd George byl roku 1920 nazval lháři. Tím sovětům narostl hřebínek a kompromis hrozil býti ještě hubenějším, a na konec nedošlo vůbec ke kompromisu.

Budiž mně nejdříve dovoleno, paní a pánové, říci poněkud více něco o Spojených Státech severoamerických, tím spíše, že jejich stanovisku pan ministerský předseda nevěnoval pozornosti právě tak jako německo-bolševickému paktu rapallskému. Není se možno nám tajiti tím, že se nám líbí a zamlouvá stanovisko, jaké byly zaujaly k ruské otázce "v době, kdy Rusko je v moci nezodpovědné, bezparlamentní vlády", stanovisko, jež stručně zní: Není se nám možno účastniti jednání o Rusku bez Ruska. V jedné notě americké (z 10. srpna 1920) zní to doslova: "Spojené Státy severoamerické chtějí, aby všechna rozhodnutí, která mají pro Rusko životní důležitosti, zvláště rozhodnutí, týkající se suverenity nad územím bývalé ruské říše, byla odložena." Tento výrok a ještě jiné podobné připomínají mně protest českého sněmu z r. 1871 u příležitosti anexe Alsaska a Lotrinska, i je na snadě otázka, nebudou-li toho příští vládci a správci Ruska, vládci a správci již vskutku národní, vzpomínati Spojených Států se stejnou uznalostí jako nám toho vzpomínala Francie?

Budiž mi však dovoleno přečísti z oné noty více, nikoliv snad ze zlomyslnosti, poněvadž tato nota, kterou zde cituji, byla notou poslanou Italii - a Janov, jak vám známo, leží v Italii - nýbrž proto, že ta nota je ještě dnes aktuelní i po Janově a právě po Janově. Budiž mi tedy dovoleno, abych zní citoval dále:

"S přáním spojených mocností řešiti mírumilovně nesnáze evropské vláda Spojených Států úplně souhlasí a bude podporovati každý krok k tomu cíli. Nedovede však pochopiti, že by uznání sovětské vlády podporovalo rozřešení nesnází a proto se staví na odpor jednání se sovětskou vládou mimo nejvyšší meze jednání o příměří. Nynější vládci Ruska nevládnou z vůle a souhlasu ruského národa, nepřipustili lidových voleb, zmocnili se násilím a lstí vlády a udržují se útlakem při moci. Proto není možno vládě Spojených Států uznati nynější vládce Ruska za vládu, s níž se mohou udržovati styky obvyklé s přátelskou vládou. Nynější vláda ruská popírá každý princip cti a důvěry, i každé zvyklosti a konvence mezinárodního práva. Vůdcové této vlády otevřeně se honosili, že nemají nejmenšího úmyslu dodržeti závazky a smlouvy, jež dobrovolně podepsali, a toto učení provádějí také prakticky. Veřejně přiznali, že existence bolševictví v Rusku závisí na revolucích, které chtějí prováděti u ostatních velkých civilisovaných národů i ve Spojených Státech. Zcela zjevně prohlásili, že zamýšlejí použíti všech prostředků i diplomacie, aby podporovali revoluční hnutí v jiných státech zneužitím výsad a imunit diplomatických zastupitelstev, proto není možno jim přiznati takových záruk a jistot, ani na ně spoléhati. Ale kromě toho Spojené Státy vědí, že bolševická vláda sama je podřízena kontrole politické strany širokého rozvětvení mezinárodního prostřednictvím třetí internacionály a že toto sdružení účinně podporované bolševickou vládou ze státních příjmů ruských má za svůj otevřeně přiznaný cíl podporu bolševické revoluce světové. Podle názoru vlády Spojených Států není možno stát na nijaké společné půdě s vládou, jejíž pojmy o mezinárodních stycích jsou tak odlišné od jejích názorů a příčí se tak krajně jejímu mravnímu smyslu."

Vskutku máme právo se tázati těch vlád, které se chtějí politicky paktovati s Ruskem sovětovým, zda si troufají zodpověděti záporně otázku, nezvyšují-li tím vnitřní nebezpečí pro svůj stát? (Výborně!) Neboť není snad dnes země jediné, ve které by nebyla strana třetí internacionály.

Těch vlád, které chtějí jednati nebo již jednají jen o obchodní smlouvu s Ruskem sovětovým, máme právo se tázati, jaké záruky poskytují oněm domácím firmám a oněm hospodářským činitelům, již na základě takovéto smlouvy se dají zlákati k obchodním stykům se sovětským Ruskem? Neboť k takovým stykům patří, paní a pánové, více než výrobek na jedné straně nebo kupní peníz nebo kompensační zboží na druhé straně. Patří k nim i bezpečnost těla, bezpečnost zboží, bezpečnost majetku - slovem: právní jistota, když již by byl zde i kupní peníz i kompensační zboží.

Taktéž se budeme tázati své vlády, až by snad na základě provedené obchodní smlouvy se sovětským Ruskem naléhala na Čechy a na Slováky z Ruska sem prchnuvší, aby se navrátili a tam v Rusku zahájili svou hospodářskou činnost.

Jakmile jsem zde citoval severoamerickou notu z r. 1920, vyvrátil jsem tím jako nepravdu tvrzení, že je Francie ve svém stanovisku k sovětovému Rusku osamocena. Nebyla osamocena nikdy a není osamocena doposud. (Souhlas.) A jako nebyly Spojené Státy oficielně účastny v Cannes, tak nebyly ani na konferenci v Janově a tak také nebudou ani na pokračování Janova, na konferenci v Haagu. A přece by se právě o tomto státě mohlo říci, že má na podobných konferencích největší a přímý zájem, neboť je generálním, hlavním a největším věřitelem Evropy.

Neslyšel jsem, paní a pánové, nic o podmínkách kladených sovětům v ten rozum, aby na místo oligarchie zavedly demokracii, na místo diktatury aby zavedly konstituci, na místo tyranie aby prohlásily svobodu občanskou tak, aby mohla přijíti k výrazu opravdová vůle národa. Za to jsme slyšeli odmítnutí takových podmínek, protože by to bylo prý vměšovati se do věcí vnitřních státu druhého. Co se toho rčení: nevměšovati se do věcí vnitřních státu druhého týká, stalo se již okřídleným slovem, na druhé straně však uznati sovětskou oligarchii, uznati sovětskou diktaturu, sovětskou tyranii, to již není vměšovati se do vnitřních záležitostí Ruska. Jak nemá vznikati při takovéto křiklavé dvojakosti podezření, že jsou ve vzdělané Evropě vlády, jimž z důvodů sice uhodnutelných, na venek však utajovaných více se hodí Rusko v rukou komunistické samovládné oligarchie než v rukou národní vlády konstituční? (Výborně!)

A ještě jeden moment, paní a pánové, který nás nutí uvažovati bedlivě a pozorovati ostražitěji a který musím uvésti vzhledem k dnešním výrokům pana posl. dr. Šmerala. Jsou mimo Rusy miliony ruské emigrace, a je ruská emigrace i v našem státě. Otevřely se jí hranice sice později nežli se otevřely sovětské misi pana Gilersona, ale chvála Bohu, je tu a žije při své bídě a neštěstí i utěšeným životem kulturním. Nuže, o tyto útulky ruských běženců ruská vláda ukládá a ukládají také o ně všechny odnožky komunistické třetí internacionály v každém státě, a dal tomu výraz nepokrytě i dnes dr. Šmeral.

To, co se děje právě v Bulharsku s ruskou emigrací, jest nám ještě nejasným při chronické nemohoucnosti naší tiskové kanceláře, ale plně postačujícím, aby naše uvažování bylo ještě bedlivějším a naše pozornost ještě ostražitější. Jak se která vláda bude chovati k ruské emigraci, bude ukazovadlem, kam se chce orientovati. A tu prohlašuji zde veřejně a co nejslavnostněji na všechny strany světa: Každý stát, jenž otevřel své hranice ruské emigraci, vzal na sebe morální závazek, vrátiti je do Ruska teprve tehda, až tam bude bezpečno i pro život i pro svobodu i pro činnost i pro majetek. (Výborně!)

Stal se pokus učiniti předmětem denního pořádku v Janově z čista jasna "maďarské memorandum o útisku maďarské menšiny v naší republice". Jsou-li správny zprávy, jež přinesly především některé cizí noviny, že díky energickému vystoupení našeho zahraničního ministra učiněnému jménem celé Malé Dohody, tento pokus ztroskotal, pak ať dovolí, abych mu k tomu dodatečně zatleskal, neboť pokus ten měl všechny známky neloyálnosti jak vůči resoluci canneské, tak vůči Společnosti národů a její Radě, které jsou v takových otázkách kompetentní; a vůči našemu státu a jeho zahraničnímu ministrovi nad to ještě měl všechny známky nepřátelského aktu.

Při bedlivějším šetření jistě by se zjistilo, že naše tak zvaná zahraniční propaganda má své nedostatky a vážné nedostatky, ale přece jen by nebylo spravedlivo, kdyby se kladlo za vinu jen jí, jestliže je vskutku pravdou, co řekl pan ministr, že je u velikých států snad (jen u některých?) nedůvěra k malým státům, jež se projevuje jmenovitě jejich starostí o menšiny v nich. Také státy nám nepřátelské mají svou propagandu, a ten je rozdíl mezi touto propagandou nepřátelskou a propagandou naší, že co naše pracuje citováním našich zákonů a cifrou statistiky, tedy pravdou, propaganda cizí pracuje pomluvami, výmysly, lžemi, zamlčuje nebo zkresluje i zákony i statistiku, neboť tato cizí propaganda je ve službě nikoli ochrany své menšiny, nýbrž ve službě myšlenky politické: vyvrátiti náš stát (Tak jest!), a myšlenka ta jí posvěcuje všecky prostředky. (Výborně!)

Kdyby se na příklad Lloyd George pozastavoval nad tím, že státní národ československý ve svém vlastním státě ještě ve čtvrtém roce snáší četné staré křivdy z Rakouska zvláště na poli školském; kdyby se pozastavoval nad tím, že je u nás tolik občanské svobody i pro domácí škůdce a zodpovědné domácí nepřátele státu, že to připomíná spíše nějaký stát anarchie než stát právní; kdyby se pozastavoval nad tím, že u nás němečtí spoluobčané všude tam, kde jen mají toho možnost, na příklad v obcích, brutálně a barbarsky šlapou nejen po jazyku, nýbrž i po samotném životě a holé existenci českých spoluobčanů, kteří jsou tam v číselné menšině, chápal bych to, kdyby se tomu všemu divil, že se to může díti v našem státě. Ale že by si na příklad v Italii nebo v Anglii jednotlivci i celé skupiny nedovedli zjednati správného názoru o pravém stavu věcí u nás a věřili pravému opaku, tedy těm pomluvám a lžím cizí propagandy, nemůže býti pochopitelno, leda jen tenkráte, jestliže se porozumí, že nevědomost ta a nesprávné informace jsou chtěnými, že se rády přijímají, protože toho vyžaduje nikoliv skutečná ochrana a opravdové zájmy cizonárodních menšin, nýbrž politika. (Výborně!) Je-li tedy nedůvěra k nám a je-li starost o naše cizojazyčné menšiny, pak nevyplývá ze skutečného stavu věcí, nýbrž právě z té politiky, jež u jedněch není příznivou a přátelskou našemu státu a u druhých zřejmě nepříznivou a otevřeně nepřátelskou.

Jestliže, paní a pánové, naše propaganda za hranicemi se jen brání, a to jen pravdou, a jestliže jsme byli svědky toho, co se chtělo odehráti proti nám v Janově a jestliže máme býti svědky toho, co se chce odehráti buďto z bezmezné dobromyslnosti nebo bezhraničné zlé vůle a opovážlivosti zde v červnu v Praze, pak se samo sebou namítá staré strategické pravidlo, že nejlepší obrana je útok. (Výborně!) Nuže, když nechtějí pánové jinak, budou to míti: Budeme předváděti světu skutečnosti, jak se jedná s menšinami slovenskou v Maďarsku, s československou v Rakousku (Výborně!) s jihoslovanskou v Italii, s menšinou českou a lužickosrbským národem v Německu, jak se vede jinonárodním menšinám v Anglii. Budeme se dožadovati revise stanov Společnosti Národů, aby v její Radě měly přímé zastoupení právě ty státy, jimž byla uložena mírem zvláštní ustanovení k ochraně menšin - to bude skutečně pravá slovanská politika. A nebude nám moci býti nijak zazlíváno, jestliže se budeme posléze dožadovati i revise samotných mírových ustanovení o ochraně menšin tam, kde se zvracejí v nástroje v rukou neloyálních a nepřátelských menšin proti vlastnímu státu, tam kde se stávají nástrojem vexací a znepokojování Evropy a pomůckou k účelům zcela jiným než-li je ochrana menšin. (Tak jest! Výborně!)

Slovník mezinárodní politiky, paní a pánové, má po válce několik z brusu nových výrazů a frásí; výraz konsolidace Evropy sice ne abecedně, za to svým významem stojí na prvém místě. Jest naším přesvědčením, že nejjistějším základem té konsolidace a spolu i jediným základem konsolidace celého světa jsou mírové smlouvy. Dotýkati se jich a mluviti o jich revisi, znamená zahrávati si s něčím, co na konec může vydati Evropu novým válečným nebezpečím, která by mohla znamenati její katastrofu, jejíž hrůznou ukázkou nám jest Rusko. (Tak jest!) Poražené státy sabotují mírové smlouvy a jich provádění, a v čele této sabotáže stojí Německo. Paní a pánové, dovolte mně opětně, abych naproti tomuto chování Německa poraženého předvedl zase chování poražené Francie z r. 1871. (Slyšte!) Na tehdejší své poměry hmotné dostala krutou, nepoměrně krutější pokutu válečnou 5 miliard, sehnala je obětovně a zaplatila ji najednou dříve než lhůta uplynula. Je viděti, pánové a paní, že nejen lidé, nýbrž i celí národové jsou rytířskými. (Výborně!) Sabotáž mírových smluv není nic jiného než pokračování ve válce, v jiné formě a jinými prostředky, jež s válkou mají jedno společné: nebezpečnost. Nevěříme proto, že by některý z vítězných států, jenž smlouvy tyto spoludělal a jež nesou podpisy jeho zodpovědných státníků, chtěl vědomě přispěti k této sabotáži.

Jest zdravým a mužným příkazem morálky, že každý vinník má dojíti svého trestu a jest vzácným zjevem, aby tak kráčela ruku v ruce vina a porážka, jako vidíme u Německa. Jeho vina v původu světové války a jeho viny v bezúčelném pustošení půdy a statků, hubení obyvatelstva a života vůbec, nalezly své odplaty v porážce, jež ovšem mohouc býti úplná bohužel se jí nestala. A že by Německo sabotující mír, vzpírající se reparacím, opravdu mělo nalézti pochopení, omluvu i soucit, a Francie zpustošená, že by měla opravdu tržiti výtky šovinismu a imperialismu za to, že trvá na provádění mírových smluv? Již samo to nazírání, a usuzování jest nepřátelské nejen Francii, nýbrž především klidu a konsolidaci Evropy. Taková politika není, paní a pánové, ctěné Národní shromáždění, a nebude nikdy politikou našeho státu. (Výborně!)

V oné části svého exposé, jež by mohla býti nadepsána "krise aliancí", charakterisoval p. ministr svou zahraniční politiku. Zdůrazňujíce jeho projev, že stát náš není a nesmí býti nikdy hříčkou žádného velkého státu, netajíme se, že jest k možnosti jeho provádění potřebí i určitých podmínek. Pan ministr ke svému dalšímu výroku, že naše politika nemá, co by měnila na své linii k Francii, Italii, Anglii, Německu a Rusku a dodal, že bude při tom připravena na všecky události. Také tento dodatek vyžaduje si určitých podmínek. Malá Dohoda a Polsko znamenají hodně, neboť vydají dohromady tolik, co jedna velmoc, ale jedna velmoc v dnešní konstelaci a v konstelaci, která se chce některým připravovati, nestačí. Jest nutno, aby naše zahraniční politika postarala se o skutečný reelní alianční pakt rozšířením dosavadní smlouvy nazvané Malou Dohodou, aby všeobecný garanční pakt o vzájemném neútočení, o který byl tolik usiloval Lloyd George v Janově, kdyby k němu skutečně došlo, neměl pro nás jen cenu zhola akademickou. My především musíme zabezpečiti sebe samy. A ovšem k podmínkám oněm také patří příslušná politika domácí, a proto já, ani náš klub, ani naše strana nemůže právě vzhledem k době, jak se teď začíná vyvíjeti, mluviti o pacifismu, mluviti o antimilitarismu, mluviti o omezení výdajů na vojsko, o restringování jeho počtu, právě naopak nutnou podmínkou jest, abychom měli řádnou dokonalou svou vlastní armádu národní. (Výborně!)

Nebrati dodatek páně ministrův jen jako verbální obrat znamená totéž jako si uvědomiti, že jeho linie střední cesty má vymezené trvání a že přijde chvíle, kdy jeho řeč musí zníti: Ano, ano - ne, ne.

Ale my k té "krisi aliancí" pravíme, že byla nedorozumění již několikráte, již za války samotné, vždy ovšem v příslušné podobě a míře, že byla i za mírového jednání a pak již i po něm a vždycky že byla ta nedorozumění zažehnána vyššími zřeteli a mocnějším tlakem než zájem vždy jen obmezený neb osobní názor nebo nedůtklivost.

Nepřátelé mírových smluv a nového uspořádání Evropy ovšem si zase mnou ruce a již sní o revisi smluv, o kácení obnovených nebo nových státních útvarů ať již pomocí nové války nebo i bez ní; již pohřbívají proudy a strany frankofilské v Anglii jako nepatrnost a bezvýznamnost, jež nedovede zameziti tohoto potupení společného vítězství světové války; již prohlašují u sebe krásnou řeč anglického krále za labutí zpěv Srdečné dohody, nikoli za výraz veřejného mínění anglického národa. Na štěstí, paní a pánové, jest to jen sebeklamání a opíjení se, neboť jakkoliv ani morálně není stav poválečné Evropy utěšený, přece jen ještě se nestal v ní zájem vším a čest ničím. (Výborně!)

V exposé zahraničního ministra bylo dosti minulosti, paní a pánové, nikoliv však evropské, nýbrž jen naší domácí, a místy znělo to zrovna jako polemika - nemýlím-li se, právě tato partie nalezla jisté zalíbení u posl. dr. Kafky - polemika, třeba to byl jen zvláštní důraz na jediné slovíčko: intervenční a neintervenční. V tom nebudu pana ministra následovati, již proto ne, že věc tato patří spíše již historikům, ale tito historikové nemohli říci pro neúplnost materiálu, i pro malý odstup časový ani prvé slovíčko, natož slovo závěrečné. A politik by mohl říci nanejvýš: Protože se intervenční úsilí vskutku nikdy neuskutečnilo a pokud se parcielně uskutečnilo, setkalo se s nezdarem, protože tudíž zůstal sovětský systém a režim v Rusku, přišly nejdříve Cannes, pak Janov, pak přijde Haag a bůhví ještě co. Ostatně ani politicky tato historie a kapitola není ještě uzavřena.

Zdůrazniv takto některé věty exposé páně ministrova, vysvětliv jiné, jak my tomu rozumíme, a doplniv je vším, co pokládáme za potřebné nebo nutné, mohu na konec, ctěná poslanecká sněmovno, jménem klubu prohlásiti, že budeme hlasovati po boku ostatních stran této většiny pro schválení exposé. (Výborně! Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP