Čtvrtek 24. listopadu 1921

Proto také, zmiňuji-li se o té věci, odmítám útoky kol. Dubického na hospodářskou radu. On sám říká, že říšská hospodářská rada je shromaždiště nerozumných. Lituji, že je také členem. (Hlas: Paní kolegyně také!) Nejsem prosím. Já tedy upozorňuji, že když si úřady republiky budou správně počínati, že z jedné zásilky Umrathovy, když zákonu bude učiněno zadost, vyzíská stát víc, než stojí okresní hospodářské rady i s říšskou hospodářskou radou dohromady.

V loňském rozpočtu bylo na hospodářské rady, na občanskou kontrolu preliminováno 2,400.000 K. Do rozpočtu na rok 1922 se však povoluje již pouze 180.000 K. Zase tu zasáhla určitá tajemná síla, která měla na mysli, aby prostě celé hospodaření velkých lichvářů bylo úplně bez kontroly. (Posl. Najman: Tak to udělat malý člověk, byl by zavřen!) Je to tak, jak se dnes stává: Když takový invalida neb chudá babka sebere trochu bramborového nebo bukového listí, místo sbíranyka dělá britanika a potom to prodá, hned dostane za to 10.000 K pokuty a 6 měsíců vězení, třeba na tom nevydělá ani na kousek tvrdého chleba.

Nyní než skoncuji referát o ministerstvu zásobování, dotknu se několika slovy velmi ožehavé otázky, která se již v kuloárech i v žurnálech začíná probírati. Je to otázka zvýšení činží. Nové zahájení bojů nastává. Náš názor je: Činže, to je renta získaná bez práce. Vedle toho přehlíží se, že banky a celá řada obrovských obchodních domů skoupily činžovní domy, vytlačily nájemníky a způsobily hroznou bytovou tíseň, ale k žádné činnosti ve stavebním ruchu nebyly vázány. Upozorňuji na Jugoslavii, kde je velký stavební ruch, poněvadž tam právě banky a průmyslové závody a jiné velké instituce přinutily zákonem, aby pro všechny své zaměstnance stavěly řádně domy činžovní. (Hlas: V Jugoslavii to je úplně na hromadě!) Lituji, že musím odporovati, poněvadž právě od příslušníka naší strany, který přijel, máme zprávy, že tam akce stojí ve velmi příznivém stavu a rozhodně se osvědčila lépe, než ten náš zákon, který jsme loni udělali.

Pokud nebude, pánové, stavěti Živnobanka, pivovary, cukrovary atd., které vykazují 100% a třeba i 200% zúročení kapitálu, do té doby nemůžeme žádati, aby někdo jiný ukládal peníze do podobných podniků. (Hlas: Koaliční vláda má je donutiti!) Jistě my se budeme o to starati.

Konstatuji, že jsme v tom směru podali dva iniciativní návrhy. Já nekritisuji, nýbrž jen poukazuji na tento čin. Abychom však sanovali politiku určité strany na účet strany naší a na účet širokých vrstev, toho neuděláme. (Výborně!) Pan dr. Rašín cítí, že velmi mnoho živnostníků uteče k živnostenské straně, o úřednících není si pak jist, jak se při volbách zachovají, a kdyby se měl zakolísati ještě ten veliký kádr majitelů domů, který dnes se opírá o národní demokracii, jest pochopitelno, že by celá strana tu utrpěla ohromnou úhonu. Proto si vybírá jednu otázku, kterou chce léčiti na účet druhých stran, aby si sanoval velikost své politické strany. Není to žádný útok osobního rázu, zvýšení činže jest politikum. Zrušení zákona o ochraně nájemníků, kterým někteří pánové z měšťanských stran vyhrožují, se nebojíme. Jsme si vědomi toho, kdyby dnes došlo k této otázce, že musily by si ji vzíti na svědomí měšťanské strany, ale musily by pochopiti, jaké následky by to mělo, až by nám několik set tisíc lidí ve zněmčeném území a na Slovensku i Podkarpatské Rusi na ráz Maďaři a Němci či židé vyházeli z bytů, až by se ti lidé neměli kam vrhnouti. Takovým způsobem se nemůže řešiti otázka bytová, tato věc se musí týkati také jiných činitelů a vláda i parlament se musejí postarati o to a musí podniknouti všecky kroky, aby zákon o ochraně nájemníků byl prolongován.

Také otázka zdražení obchodních místností pro celkovou situaci zde padá na váhu. Jsme si toho velmi dobře vědomi, když se uvalí na obchodníky a živnostníky značné zdražení nájmu z jejich obchodních místností, že to nebudou platiti ze své kapsy, poněvadž ten malý nebude moci a ten velký nebude chtíti, a bude to míti za následek, že se to přesune na konsumentskou stranu ve větším měřítku, než se jim předpisuje, takže by z toho vznikla ohromná škoda široké veřejnosti.

Nyní několik slov k ministerstvu zemědělství. Za Rakouska byli jsme zvyklí všichni dívati se na ministerstvo zemědělství jako na ministerstvo bohatých sedláků a velkostatkářů. Bohužel, zdá se mi, že v mnohém ministerstvo zemědělství zůstalo stejným ve svém sociálním nazírání. Otevřeně bych se zeptala, co udělalo ministerstvo zemědělství za 3 roky ve prospěch malozemědělců a ve prospěch zemědělského dělnictva. A přece těchto lidí je několik milionů v naší republice, kdežto lidí bohatých, selských a velkostatkářů jest pouze několik set tisíc. Peníze nedělají u nás zemědělce, u nás ten, kdo pracuje na půdě, to je pravý zemědělec a ten by měl požívati právě ochrany státu. Řeknu hned, co se mi v rozpočtu ministerstva zemědělství nelíbí. Je to dvojí loket, jakým se měří bohatým sedlákům a domkářům. Malozemědělci mají základnu v dobytkářství, pěstování dobytka je takřka jejich jediným příjmem. Ač jest u nás několik milionů zemědělců, na celé dobytkářství, na jeho podporu, vývoj atd. se věnuje v rozpočtu zemědělství pouze obnos 6 milionů korun. Naproti tomu na chov koní se věnuje v rozpočtu 55 milionů korun. Chudí zemědělci si koně nedrží. (Výkřik: To jest v zájmu státu!) Já řeknu ihned, je-li to v zájmu státu. Ale není to v zájmu malozemědělců, tato položka 55 milionů korun je veliký present velkým agrárníkům. Vy řeknete v zájmu státu, pane kolego, já hned odpovídám: čím se odvděčili velkoagrárníci při mobilisaci státu, jakým způsobem jste ukazovali lásku k republice za těch 55 milionů korun? Vždyť musel sám ministr národní obrany se opříti proti zjevnému okrádání státu, jakého se právě velkostatkáři a velcí sedláci dopouštěli. Byl to sám ministr národní obrany, který prohlásil, že vláda nesmí přistoupiti na to, aby se koně platili, pouze možno za určitý poplatek je vraceti. Naše strana otevřeně prohlašuje, že z této lichvy děláme velmi důležitou otázku, my trváme na vrácení všech koní, které byly zabrány pro mobilisaci. (Výkřik: Za krmivo také zaplatíte!) Prohlašujeme, aby se zaplatila těm lidem, kteří koně státu zapůjčili, jejich ztráta, ale musí to odpovídat hodnotě, jaká se tu fakticky vykazuje.

Dvojí loket jest také při výdajích v otázce hospodářských škol. Na hospodářské školství pro bohaté synky, které trvá celou řadu let a jest velmi drahé, věnuje se okolo 50 milionů korun. Ale na lidové školství zemědělské ne celé 3 miliony korun. Mimo to konstatuji, že na výchovu zemědělského dělnictva nevěnuje se v rozpočtu ani haléř a přece ženevská konference tyto dny pořádaná usnesla se na následující závazné resoluci pro všechny své členy: 1. Každý člen, to jest státy, které na konferenci jsou zastoupeny, jest povinen podporovati vývoj odborného vyučování dělníků zemědělských zaměstnaných na jeho území a umožniti pomocným silám námezdným v zemědělství v téže míře použíti tohoto vyučování, jako všem ostatním dělníkům zemědělským; 2. všechny státy na konferenci zastoupené jsou povinny posílati mezinárodnímu ústavu práce všechna data o provedení zákonů a o vydáních učiněných a o užitých podnětech odborného vyučování dělnictva zemědělského.

Bude tedy i náš stát zemědělsky vysoce vyspělý povinen výchovou zemědělského dělnictva vážně se zabývati. Následkem určité agitace velká část dělnictva vstoupila do řad komunistických, které je zpracovávají čistě politicky, často nepřátelsky vůči státu, ale v oboru zemědělské výchovy se pro ně se strany státu neučinilo ničeho. Ve jménu několika statisíců těchto proletářů žádám pana ministra zemědělství, aby v r. 1922 tato resoluce konference ženevské provedena byla a byly učiněny všecky kroky k řádné odborné výchově zemědělského dělnictva, abychom nestáli na posledním stupni vývoje. Reforma, zlidovění a zlevnění hospodářských škol jest nezbytně nutna.

Školství lesnickému v rozpočtu ministerstvo zemědělství věnuje značnou péči. Ale přece jenom musím konstatovati, že právě výchově těch drobných, kterým pravidelně jest svěřena péče o majetek miliardový, výchově hajných, věnuje se péče velmi malá. Konstatuji, že v celé republice, ač hajných jest velká řada tisíců, jsou jen dvě školy pro hajné a tyto naprosto nedostačují výchově. Vidíme-li, jak se lesy někde drancují, jakým způsobem zkáza v lesích pokračuje, jak nikdo se o mnišku, její hubení a vědecké potírání nestará, nikdo tyto tisíce lesních strážců nepoučuje, jakým způsobem mají postupovati, musí nastati náprava. Školství pro hajné musí býti rozmnoženo a musí všem moderním naukám lesním býti vyučováno.

Konstatuji dále, že výchově zemědělských žen se nevěnuje pozornost téměř žádná v rozpočtu ministerstva zemědělství. Hospodyňské školy sice spadají pod obor školský, ale přece jen pro Slovensko a Podkarpatskou Rus dává ministerstvo zemědělství příplatek 1 milion korun, avšak v Čechách se nevěnuje na tento školský obor ani jediný haléř. Do každé vesnice naopak by měl zajíti kočující učitel a učitelka, aby způsobem odpovídajícím duchu dnešní doby řady nejširší proletářských žen a zemědělských žen připravovala.

Obrátila bych se také k úsporné parlamentní komisi. Měla by prostudovati hospodaření na velkostatcích s vnucenou správou. Já vzpomínám jen na 2 případy.

Na případ konopišťský, kde po několik roků řádil pověstný rada Kučera, kdysi agent, dnes milionář, o jehož činech bude sensačním způsobem mluviti sen. dr. Veselý v senátě v nejbližších dnech. Druhý případ je případ rady Musila ze Šumavy z Železné Rudy, který spojil se k velikým obchodům k drancování lesů, které byly svěřeny jeho ochraně, s pověstným Zetterem z Nýrska. Drancovali lesy takovým způsobem, že muselo býti na nátlak naší a soc.-demokratické strany plzeňské zakročeno a Musil odvolán. Ministerstvo zemědělství nadržuje docela zjevně agrárníkům a velkostatkářům. Já konstatuji, že když na př. jsou spory mzdové na železnicích, okamžitě ministerstvo železnic je v permanenci a hledí tyto spory vyrovnávati. To samé v ministerstvu veřejných prací a jinde. Když však se každou chvíli objeví spory ohromného dosahu zemědělských dělníků a zemědělských úředníků na velkostatcích, nikdy v této věci ministerstvo zemědělství nezaujme stanoviska, nejde na pomoc těm zaměstnancům a zjevně a otevřeně straní velkostatkářům před celou naší veřejností. Tyto dny právě kolektivní smlouva má býti rušena na Moravě se zemědělským dělnictvem, a ačkoliv ceny za obilí a mouku a všechny produkty byly zvýšeny o několik set procent, mají se dělnictvu sraziti mzdy o 30%, mají jim býti vydávány menší deputáty atd. To vyvolalo ohromné pobouření jak mezi dělníky, tak úředníky a i lesním personálem. Iniciativy musí se chopiti ministerstvo zemědělství, poněvadž ono má míti přirozeně největší zájem na největším rozšíření produkce zemědělské a musí a má také míti zájem zvláště na tom, aby každý spor v resortu zemědělském byl ihned urovnán. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Také bychom jednou rádi viděli otevřené a veřejné vyúčtování proslulého melioračního fondu, na který se preliminuje v rozpočtu r. 1922 15 mil. korun a o kterém venku docela veřejně baráčníci a chalupníci vyprávějí, že jest to prostě doménou a žlabem bohatých sedláků a jim oddaných živlů. Ministerstvo zemědělství musí v nejbližší době uvažovati o podání návrhu zákona, zavádějícího povinné pojišťování proti pohromám živelním a o zavedení obligatorního pojišťování dobytčího. Škody po této stránce bývají nedozírné, že musí ministerstvo zemědělství věnovati jim největší péči.

Postrádáme také doposud návrh moderního zákona o honitbě. Já sama neměla bych na tom zájmu, ale chci konstatovat, že tato věc na venkově vyvolává velice zlou krev, že celá řada okresů a správních komisí protestuje proti tomu, aby několika šlechticům a zbohatlíkům byla honitba pronajímána třeba na 3 až 4 ano i 10 místech, kdežto malozemědělci nemohou se dovolati revíru ani jednoho.

V rozpočtu mluví se také o družstevnictví zemědělském, zahrnuje se však do toho hlavně zabírání a podpora hospodářského průmyslu, jako lihovarů, škrobáren a pod., což by zase znamenalo, že by jenom bohatí agrárníci v těchto družstevních podnicích výhodně ukládali svoje zisky. Naproti tomu družstva malých zemědělců nemohou se dovolati kolikráte ochrany a podpory se strany ministerstva zemědělství, když jsou vydána v šanc nepřízni velkých sedláků. Tito jim nechtějí pronajmout vůbec parních mlátiček, takže často domkáři celé vesnice se sejdou a ze svých prostředků a ze svých maličkých úspor musí podobné zemědělské potřebné stroje zakoupiti. Ale právě těmto nejchudším lidem nedostává se pravidelně žádné podpory družstevní. Mluvilo se také o tom, že pro rok 1922 bude družstevnictví zemědělskému dána záruka státní 50 milionů korun. Já bych řekla otevřeně: Sedláci mají již dost, velkostatkáři také. Těchto 50 milionů korun musí se vydati na družstevnictví malozemědělské a zemědělských dělníků, aby také tato naléhavá potřeba našeho venkova byla trochu uspokojena. Konstatuji dále, že v šesti stech milionech korun rozpočtu nachází se pouze jedna položka pod titulem: zemědělské dělnictvo, malozemědělci, sprostředkování práce, odměňování dlouholeté služby a podpor, obnášející 950 tisíc korun. To je málo, hanebně málo pro 9/10 příslušníků našeho venkova. Na našem venkově uvažují o tom, že náprava v tomto směru nebude zjednána do té doby, pokud v ministerstvu zemědělství bude zasedati pravidelně příslušník velkostatkářského křídla nějakého. Pan ministr Staněk neměl dosud možnosti cele rozvinout svoji činnost a já obracím se tedy na něho přímo jako zástupce strany republikánské, která má mezi sebou domovináře: Pane ministře, račte se laskavě postarat o to, aby v roce 1922 velmi mnoho z rozpočtu ministerstva zemědělství bylo věnováno na malozemědělství a zemědělské dělnictvo. Velkostatkáři jsou saturováni dosti. Nechť jsou také splněny sliby těm, kterým se slibovalo ve volbách.

Ještě o něčem se chci zmínit, a to, že jsme silně nespokojeni s tím, že se složením zemědělských rad se nic nedělá. Jestliže včera pan kol. Sladký protestoval proti dosavadnímu složení zemské školní rady, protestuji zase já proti složení rad zemědělských. Také tam je dosud zbytek starého Rakouska a šlechticové a jiní reakcionáři rozhodují tam tisíckrát víc, než několik milionů drobného zemědělského lidu. Volbu rad bude nutno uspořádat na základě demokracie a žádáme, aby vláda okamžitě přistoupila k rozpuštění výboru zemědělských rad a dosadila tam do té doby, než volba bude správně provedena, správní komise na základě volebních výsledků z roku 1920 na jaře.

A nyní několik slov ještě, vzácní pánové a paní, k pozemkové reformě. V rozpočtu předsednictva ministerské rady nachází se také položka na rok 1922: 163,611.708 K vydání a 171,998.100 K příjmů z pozemkové reformy. Vláda koaliční, vláda dr. Beneše vycítila velice dobře ohromnou nespokojenost, jaká na venkově všeobecně propukává nad brzděním nejzákladnějších požadavků milionů bezzemků a malozemědělců, a předkládá sněmovně nový dodatečný návrh zákona na úvěr ještě 100 milionů korun. Předpokládá, že všechny strany sněmovny, pokud nezastupují velkostatkáře a velkoprůmysl, se pro tuto položku prohlásí.

Každý dobře cítí, že zde není něco v pořádku. Úřad, který měl zlomiti moc šlechty a podepříti republiku láskou těch, kterým by dal půdu do rukou, nevykonal během té 3leté doby své povinnosti. Kol. Dubický správně řekl: Ferdinand II. za necelých 300 dnů ožebračil náš národ, vyrval mu rodnou půdu z rukou a dal ji přivandrovalým dobrodruhům a světoběžné šlechtě. Kol. Dubický však zapomněl dodati: Státní pozemkový úřad republiky naší za celé 3 roky, ač měl všechny možné zákony po ruce a většinu národa za sebou, ze 4 tisíc velkostatků zabral jich až do dnes pouze 23. Kdyby se takovým způsobem měla pozemková reforma díti, potřebovala by ke svému provedení 500 roků.

Agrární strana obsadila presidium Státního pozemkového úřadu, úřadovny obvodové, vše, kde prostě bylo co k zadání. První zábor velkostatků byl proveden 26. února letošního roku, tedy 27 měsíců po převratu. Lidé se vodí na manifestace, a když se musí někdy již něco parcelovati, dá se to do rukou Agrární banky. Kdyby nebylo něco půdy přiděleno výkupem dlouhodobých pachtů a vnuceným nájmem podle § 63, záborový zákon zůstal by mrtvou literou. Pod strašným tlakem nespokojenosti vyhlášeny byly přihlášky aspoň na půdu stavební a rozptýlenou. Těchto přihlášek došlo 240.000 dodnes, ale sotva snad 10% je jich vyřízeno. Řízení jest totéž, jako při záboru velkostatků, těžkopádné, nestravitelné a ještě na konec se říká: Musíte se s těmi majiteli dohodnouti. Když majitel řekne: Nedohodnu se, zůstává zákon zase prázdným slovem a nelze jíti ku předu. Státní pozemkový úřad ztratil u latifundistů úplně autoritu. Místo aby železná ruka zákona dopadla na ramena šlechty, běhá se za hrabaty a knížaty jako na koňském trhu. Odstrašující byl případ u bývalého hraběte Clama-Martinice. U malozemědělců Státní pozemkový úřad ztratil všecku důvěru. Pracovní plán pro prvé tříletí 1921-1923 vyhlášen byl v nepatrném rozsahu, že po celém venkově byla proti jeho provedení značně rozšířena nespokojenost a agitace. Čas utíkal, šlechta celé tři roky bohatla z práce našeho lidu a těch vydřených milionů, které získala z práce našich zemědělských dělníků a dělnic, používala ke Karlovu puči a k útokům proti našemu státu. V pracovním plánu úmyslně byly opomenuty kraje nejpotřebnější, kraje českomoravské vysočiny, Pošumaví atd., tam, kde není žádného průmyslu, kde ti lidé potom nuceni železnou nutností jdou za pár haléřů této šlechtě otročiti, poněvadž nemají žádné jiné existence. Z toho ovšem vznikají nepokoje nejen v řadách malozemědělců, ale také palácové revoluce v samém správním výboru Státního pozemkového úřadu a zástupci všech druhých stran v čele se samotným předsedou posl. Laubem odepřeli nésti odpovědnost za dosavadní postup pozemkové reformy. Latifundisté mají dodnes ohromnou většinu půdy v rukou. Zábor, o nějž se opíraly zákony o pozemkové reformě, byl prázdným slovem. Rovněž prázdným slovem zůstávala usnesení, že velkostatky budou převzaty dle předválečné ceny a náhrada za ně že bude vyplacena náhradovými knihami.

Státní pozemkový úřad vyslal na zabrané objekty 23 komisařů přídělových. Tito komisaři sice na velkostatky přišli, konají se schůze, přijímají přihlášky, ale statky ty nejsou státním pozemkovým úřadem právně převzaty, odhady nejsou provedeny a tak stojíme před skutečností, že ohromná majorita malozemědělců je se svým nárokem tam, kde byla před 28. říjnem 1918.

Kdo u nás parceluje ve skutečnosti, je Moravská agrární banka v čele s ředitelem panem Filipem. Tato koupila Pardubice, Podhradí na Slovensku, Hrotovice na Moravě a nyní kupuje také Smečno za 14 mil. korun. Nejenom slovenští poslanci, ale celý parlament měl by se tomuto parcelování Agrární bankou vzepříti. Parcelaci nelze na Podhradí povoliti Agrární bance, poněvadž veřejně bylo publikováno, že Moravská agrární banka má vydělati 20 milionů korun, o které mají býti okradeni chudí Slováci. Pan ředitel Filip je všemocným pánem v pozemkové reformě, rozhoduje dnes více, než celý Státní pozemkový úřad dohromady. Stal se - suď příroda, jakou cestou plnomocníkem Clam-Martinicovým na Smečně, komisaře Státního pozemkového úřadu Chittusiho vyhnal, odprodává ze zabraného velkostatku půdu, stejně jako průmyslové objekty a vysmívá se všem zákonům o pozemkové reformě. Mluví se všeobecně o tom, že Smečno není zabráno podle zákonů republiky, nýbrž koupeno od Clam-Martinicova plnomocníka ředitele Filipa za 14 milionů Kč.

Při koupi vymiňuje si Clam-Martinic nejen velkostatek podle § 10 záborového zákona, nýbrž vedle něho o 324 ha lesa více a všechny průmyslové podniky. Zůstane mu v celku půdy přes 500 ha, dostane peníze hned na ruku a nebude na ně čekati léta, jak stanoví náhradový zákon. Státní pozemkový úřad přestal býti institucí úřední a stává se koncesovanou parcelační kanceláří. (Výborně!)

Šla-li pozemková reforma v Čechách a na Moravě hlemýždím krokem, na Slovensku a Přikarpatské Rusi jsou poměry nesnesitelné a vyvolávají pobouření. Tisíce Slováků a Rusů utíká nám z tohoto území a stěhují se do Ameriky i jinam, nemajíce doma existence, šlechta je tam tiskne k zemi a oni musí do Ameriky jíti hledati kus chleba. Na velkostatky magnátů se tam ještě nesáhlo (Výborně!), ano, ani proti karlistické šlechtě, která se proti nám tak těžce prohřešila, která docela zjevně Karlův puč připravovala a podporovala, se dosud nezakročilo. Proč Státní pozemkový úřad okamžitě po karlistickém puči nesáhl smělou rukou na všecky tyto statky karlistické šlechty? (Docela správně!) Naopak do sněmovny došla zpráva šířená Státním pozemkovým úřadem, že prý to ani za to nestálo. (Slyšte!)

Já konstatuji ke všem kruhům, že je tam majetek Ostřihomského arcibiskupa Czernocha v rozloze 46.148 kat. jiter, k jeho kapitole patří 36.100 a maďarskému semináři 13.884 kat. jiter. Dále je tam majetek nejzuřivějšího karlisty barona Benitzského, hraběte Erdödiho v rozloze alespoň 27.000 kat. jiter, hraběte Apponyiho 12.476 kat. jiter, Štěpána Rakovského, knížete Windischgrätze a pověstného intrikána Andrássyho, který drží na Slovensku 76.325 kat. jiter. Není nám všem hanba za to ve jménu těch tisíců Slováků, kteří musili utéci za hranice, že my takovéto zločince proti republice necháváme a necháváme jim jejich zločinný majetek v rukou a lidi z vlastní krve necháváme bez chleba? Sám vůdce rolnické strany slovenské bývalý ministr naší republiky dr. Hodža musil napsati proti tomuto sabotování pozemkových zákonů ostrý článek do časopisu "Slovenská politika", ve kterém otevřeně se ptá, jaké to temné síly znemožňují v pozemkovém úřadě provádění zákonů, za nimiž stojí ohromná většina obyvatelů tohoto státu.

Naší straně je nesnesitelno, mluví-li se o tom, že bychom měli něco připláceti na Habsburky, na jejich prostopášný život. Proti tomu se budeme stavěti se vší rozhodností, a kdyby Dohoda chtěla opět své komando politické provésti na našem národu a diktovati, musí slyšeti již jednou otevřeně z úst kteréhokoli našeho příslušníka a s tohoto parlamentního fora, že nejsme otroky Velké Dohody a že nebudeme živit oněch zločinců a lenochů, kteří tak se proti nám prohřešili.

Žádáme Státní pozemkový úřad, aby nám složil účty, jakým způsobem počíná si proti karlistické šlechtě a zda na jejich pozemcích se chystá pozemková reforma. Na čem nám musí nejvíce záležeti a co je nutností, jest, aby Státní pozemkový úřad vylezl ze své bohorovnosti a nerozhodnosti, přestal býti doménou jedné politické strany a přestal býti předmětem kšeftů určitých bank, ale aby byl za všecko svoje činění plně zodpovědný parlamentu. (Výborně!)

Pozemková reforma musí býti dělána na denním světle tak, aby to viděl celý národ a jeho zástupci, abychom neslyšeli ty tajné narážky, aby bylo všechno řízení urychleno, zjednodušeno a zákony novelisovány.

Jsou-li nespokojeni malozemědělci, jsou stejně, ano ještě více znepokojeni legionáři (Výborně!), kterých je celá řada a půdy se nemohou dovolati, je jich na tisíce bez chleba a podali mnoho přihlášek, které se nevyřizují. Mám případ, který již přes půl roku vymáhám.

Kdo brzdí tyto věci? Tuto věc brzdí pan obvodový zástupce Státního pozemkového úřadu. A víte, kdo ten obvodový zástupce je? Jest správcem velkostatku, který se má parcelovati. (Slyšte!) To jsou opravdu skandální poměry, když sluha svého pána má dělati úředníka republiky a hájiti zákony proti svému zaměstnavateli-velkostatkáři.

Předsedovi vlády dr. Benešovi je celý národ vděčen za péči, kterou pozemkové reformě věnuje. On sám snad jediný dobře chápe ohromnou důležitost rozbití latifundářského majetku. Poraziti šlechtu znamená podlomiti monarchismus, poraziti monarchismus znamená zastaviti války a to znamená příchod nové doby, která provede demokracii a nepovede nových válek. A pak v tom okamžiku nadchází světodějná nová doba, kdy velký kapitál průmyslový i finanční bude cítiti, že za osudem latifundií půjde také on. Proto sabotují měšťácké strany pozemkovou reformu, protože se bojí o svůj majetek. Zájem národa, zájem státu je zástěrou těm vlasteneckým stranám a drží se ho jenom do té doby, dokud jim to vynáší. Když však cítí, že dojde i na jejich majetek, utíkají od toho a staví se proti základním požadavkům republiky. Měli jsme papírové příděly - totiž kdysi mělo občanstvo často - od ministerstva zásobování. Papírové příděly od Státního pozemkového úřadu odmítáme. Také malí zemědělci žádají si půdy tak, jak zákony republiky jim to zaručují. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr. Medinger.

Posl. dr. Medinger (německy): Slavná sněmovno! Správní schodek překročí podle našeho pevného přesvědčení rozpočet, neboť příjmy zůstanou za částkou preliminovanou, výdaje opět ji převýší. Také investiční rozpočet je opět kejklířstvím, neboť část z toho týká se běžných výdajů. Schodek činí ve skutečnosti přes 5 miliard.

Ze všech požadavků protestuje německý poplatník nejostřeji proti požadavku národní obrany v částce 3·1 miliardy. Třeba že víme, že zde každé naše nejlepší snažení jest marné, přece z povinnosti požadujeme snížení vojenského rozpočtu, tím zmenšení celkového schodku a zvýšení výdajů k povznesení naší kultury a hospodářství. Zvýšení požadavku na umoření státního dluhu a zúročení z 1 miliardy na 2 miliardy ukazuje, jak velice nové zatížení roste, a přece stát ještě nevyhověl své svědomité povinnosti, aby uznal válečnou půjčku. Postrádáme zařazení položky na hrazení jejího zúročení. Stav dluhů byl zde právě opraven ze 40 na 52 miliardy. Při tom však zapomnělo se ještě na to, co dnes stát jest dlužen průmyslu, jmenovitě průmyslu vagonovému a lokomotivovému, a což podle mých informací přesahuje 1 miliardu. Jest všeobecně známo, že jednotliví podnikatelé sami mají pohledávky přes 100 milionů. Ačkoliv tyto pohledávky jsou dávno splatny, neplatí stát v posledních měsících, jmenovitě však od mobilisace, vůbec již ničeho. To jest vyloženě nedbalé hospodářství. Tímto nekorektním způsobem obcházejí se řádné půjčky a svět jest klamán. Průmyslníku vyplácí se pouze 6% úroků z prodlení, kdežto on musí bance platiti téměř 10%. Tímto nuceným zadlužením ocitli se průmyslníci v nezdravé závislosti na bankách. Celá existence důležitých oborů průmyslu jest tím otřesena. Dostalo se nám již tak často krásných slov. Činy se nedostavily. Ústy presidentovými dostalo se nám slibů a hned na to je ministr financí zrušuje řka, že nové konverse nesmí být příznivější než staré. Zakazujeme si, aby se takovým způsobem tropil žert s naším spravedlivým požadavkem.

Provoz železnic vede se i v této zemi se schodkem, jehož výše však následkem zakrytí investičním rozpočtem nemůže býti přesně zjištěna (jedna až čtyři miliardy). Ježto státní podnik pracuje zatížen úředníky a zaměstnanci a není veden po obchodnicku, potíráme každé další sestátnění, nehledě k námitkám národnostním, ba dokonce uděláte dobře, budete-li uvažovati v čas o prodeji nebo pronajmutí, krátce o nějakém přetvoření většiny státních podniků. Dokonce i Lenin nyní již ruší státní a obecní podniky. Pouze soukromohospodářský podnik vede k zdárnému hospodářství, t. j. k hospodářství, pro jehož celou methodu jest směrodatným úspěch. Dělníci jsou dnes ještě z dogmatiky proti tomu. Jejich praktický smysl však na konec zvítězí, bude-li míti voliti mezi nesnesitelným břemenem daňovým a mezi finančním ozdravěním dopravnictví. S druhé strany není trvale možno, aby železniční personál byl placen nad hodnotu své práce, tím, že dostává přidáno z daní. V Americe byly nyní dráhy ve válce sestátněné vráceny opět soukromému hospodářství.

Stěžujeme si na poskytování výhod Slovensku a Podkarpatské Rusi při investicích. V prvé řadě žádáme, aby se naše daně obracely v náš prospěch, dříve než se jiným dělají s nimi dary. Německá města jsou, jak známo, stále ještě drahami od sebe oddělena. Na spojení s Prahou jest poměrně vydáváno příliš mnoho. Žádáme lepší spojení železniční na svých tranversálkách a vybudování nových tratí v německém kraji. Také telefonní spojení jest pro náš intensivní obchodní život nevyhovujícím.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP