Úterý 31. května 1921

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá. Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Nejprve budeme hlasovati o návrhu usnesení.

Kdo souhlasí se zněním tohoto usnesení, tak jak bylo navrženo výbory, jež se shoduje také se zněním usnesení senátního, a to jednak ve zprávě výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností, jednak výboru zahraničního, tisk 1472, tak také ve zprávě dodatečné k tisku 1472, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Návrh usnesení, jak je obsažen v obou zprávách, jest schválen.

Zbývá nám vyříditi ještě resoluční návrhy usnesené výborem zahraničním. Pan zpravodaj je přečetl, tedy snad nebude třeba je čísti znova. (Souhlas.)

Kdo s těmito třemi resolučními návrhy, usnesenými výborem zahraničním, souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Tyto resoluční návrhy jsou schváleny a zbývá nám ještě rozhodnouti o resolučním návrhu p. posl. Petrovického a soudr., za nějž se přimlouvá a pro nějž se vyslovil pan zpravodaj. Zní takto (čte):

"Vláda se vyzývá, aby vždy před sjednáváním obchodních a celních smluv i prozatímních obchodních styků mezi republikou Československou a jinými státy byly zavčas slyšeny příslušné hospodářské, průmyslové, obchodní i živnostenské korporace."

Kdo s tímto resolučním návrhem, navrženým p. posl. Petrovickým a soudr., souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Také tento resoluční návrh jest schválen a tím tento odstavec denního pořadu jest vyřízen.

Druhé čtení dám na denní pořad příští schůze.

Přistoupíme k 6. odstavci, jímž jest

6. ústní zpráva výboru imunitního o žádosti posl. Surányiho, aby podle § 51 jednacího řádu byla vyslovena důtka posl. dr. Hodžovi pro urážlivý výrok.

Zpravodajem jest p. posl. Dyk. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Dyk: Vážená sněmovno! Imunitnímu výboru byla vrácena k novému projednávání žádost p. posl. Surányiho, aby na základě § 51 jedn. ř. byla udělena posl. dr. Hodžovi důtka pro výrok urážlivý.

Posl. dr. Hodža obrátil se v této věci na imunitní výbor přípisem, v němž uváděl, že slov, jež posl. Surányi ve své žádosti uvádí, vůbec nepronesl a že výrok jeho neměl smyslu urážlivého.

Imunitní výbor, zabývaje se znovu žádostí zmíněnou, došel k mínění, že i kdyby byla skutečně pronesena slova tak, jak jsou v žádosti posl. Surányiho uváděna, není možno v nich objektivně nalézti víc nežli parlamentně přípustné srovnání poměrů v republice Československé s poměry v Maďarsku za vlády Horthyho. Ježto pak posl. dr. Hodža výslovně prohlásil, že úmyslu urážlivého neměl, navrhuje imunitní výbor, aby důtka udělena nebyla. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Podle § 51 našeho jednacího řádu sněmovna po zpravodaji vyslechne uraženého i provinilého. Uděluji tedy nejprve slovo panu posl. Surányimu.

Posl. Surányi (maďarsky): Vážené Národní shromáždění! V jedné únorové schůzi Národního shromáždění při projednávání krvavého dramatu krompašského zvolal soudruh Haken, že na Slovensku jsou koloniální poměry. Na to já jako slovenský poslanec jsem rovněž zvolal, že Haken má pravdu. Na toto zvolání vyskočil kolega dr. Hodža rozčileně se svého místa a obrácen ke mně, pravil mezi jiným toto: "Milý synu, vás pošleme do Maďarska, tam by vás už jistě byli pověsili." Po tomto výroku vyhledal neprodleně zplnomocněného ministra dr. Mičuru. O čem s ním mluvil, to vycítil jsem z oné štvanice, která proti mně v několika týdnech začala. Že toto vyjádření kolegy Hodži nemá na sobě pečeť objektivnosti, o tom uvedu váženému Národnímu shromáždění toto (Maďarské výkřiky: Slyšte, slyšte!):

Prvního března 1909 byl jsem zvolen redaktorem "Kassai Munkas". V této mé funkci bylo mou hlavní snahou, abych pomohl dělnictvu tam, kde nejsilněji se objevuje potlačování a vykořisťování ubohého lidu. Tím se stalo, že jsem za své působiště nevolil ani tak město Košice, jako spíše továrny a báně v okolí. Ta okolnost, že pocházím z maďarských rodičů a že ve zmíněných továrnách a báních pracovali většinou slováčtí dělníci, nepadla mi nikdy na mysl. V pracujícím člověku viděl jsem trpícího proletáře, jemuž pomáhati pokládal jsem za socialistickou povinnost. Tak zahájil jsem v prvé řadě proti krompašským vykořisťovatelům boj, jehož vlny tehdy zasahovaly celou zemi a končily viditelným úspěchem pro krompašský proletariát. Současně podstoupil jsem boj také proti pánům Růžomberské přádelny.

Toho času pracovalo zde 4000 slováckých proletářů za nejstrašnějších poměrů. Boj zahájil jsem řadou článků nadepsaných "Nové Alžběty Báthoryové", v nichž na jednom místě napsal jsem toto (čte): "Před několika léty objevily se v tomto kraji nové Alžběty Báthoryové. Nové a takové, které ne po stech, nýbrž po tisících ničí ty, kteří by měli pro budoucnost roditi potomky a vychovávati zdatné lidi. Také nové Alžběty Báthoryové mají svou techniku, kterou zabíjejí, techniku vyvinutější než ona dávná. I nové ssají krev, jako ta dávná. Nerozsekávají malých tělíček drobných obětí v každém případě, jako to činila ta dávná, nýbrž pomalu vyssávají krev a připravují oběti k tichému zániku.

Tyto nové Alžběty Báthoryové nesou jméno "Maďarský textilní průmysl akc. sp." a jich tvrz je rovněž v západní části země, u Ružomberka. Tento týden šli jsme do továrny této společnosti, sestávající z velmi bohatých lidí disponujících mnoha miliony, a s hrůzou patřili jsme na utrpení oněch tam pracujících tisíců, kteří nemají ještě ani pojmu o tom, že je možný život bez utrpení. A když jsme pozorovali mezi lesklými stroji s elektrickou rychlostí pracujícími rezavá, bezforemná těla, malé dívky uvadlých tváří, tu najednou nás napadlo, že snad bohatí páni z té společnosti nalézají radost v ničení nešťastných otroků, jako kdysi Alžběta Báthoryová ve svých obětech.

A jen později, když jsme se dostali dále z tohoto hučícího a bušícího světa, objevila se před námi nízká čísla mzdových listin, z nichž jsme jasně zřeli, že pramenem rozkoše není bohatým akcionářům tam zničená krev a tisíce mladých životů, nýbrž rozhodně za cenu těchto způsobená ohlušující hudba zlata. Ale naše myšlenky spřádaly se dále.

Kde je ta síla, která by byla s to zabrániti novým Alžbětám Bárthoryovým v jich krvelačné činnosti? Kde je ta moc, která by vsadila do žaláře ničitele mnoha tisíců mladých duší? Parlament nikoli, myslím, že i ten je baštou bohatých a že jeho každá činnost směřuje proti chudině. Ani zákon. Myslím, že ten právě schvaluje novým Alžbětám Báthoryovým jich ničení lidí. Vlády? Myslím, že ti, kdož stojí na podkladě špatných zákonů, že také podporují trýzeň lidstva. Ani dělníci. Myslím, že ti jsou dnes ještě tak slabí proti mnoha milionovým továrnám, jako poletující motýlek proti nebetyčným skalám.

Co tedy pomůže?

Myslíme, že zde prozatím nepomůže nic jiného než moc veřejnosti, proto v dnešním čísle odhalujeme práci těch nových Alžbět Báthoryových bez kontroly vyssávajících a postaráme se o to, aby náš hlas i přes velikou vzdálenost byl tak tvrdým, aby pomohl těm, kteří se ještě dosud nedostali do hrobu."

Po těchto úvodních řádcích, jak jsem již vzpomenul, ukazoval jsem v dlouhé řadě článků vražedné řády uvedené společnosti. Část listů hlavního města otiskla mé články a v důsledcích z toho povstalého skandálu ministerstvo vnitra, zemská pokladna, novoveský průmyslový vrchní inspektorát, liptavský podžupan a ružomberský městský vrchní lékař provedli revisi továrny, která trvala týden. Moc veřejnosti a donuceni státní moci způsobilo, že řiditelství zjednalo nápravu v poměrech osob tam pracujících. Mezi tím několikrát vyhledal jsem kolegu Šrobára - nevidím, je-li v tom okamžiku zde přítomen - ale vzpomínám si, že jsme spolu dne 1. května 1909 v Ružomberku ještě z jednoho podia mluvili o mezinárodním socialismu a na to jsem ho žádal, aby konal poučné přednášky pro chudé dělníky. (Maďarské výkřiky.) Rovněž v delší řadě článků pojednával jsem o nelidských poměrech v Ružomberské továrně na papír. Téhož roku započal jsem boj i proti utlačování dělníků v spišských továrnách. Tuto akci rovněž jsem rozšířil na celou zem. V lednu roku 1913 zahájil jsem větší akci v záležitosti horníků v Báňské Šťávnici. Zde nejprve operoval jsem odhalujícími články. Úvodem k nim psal jsem (čte):

"V lidštějším věku budou lidé s hrůzou dívati se na dnešní dusné časy, kdy rozsévači jedí černý chléb, švec chodí v děravých botách, na šatech krejčího jedna záplata kryje druhou, stavitelé lesklých paláců uchylují se do kobek plísní páchnoucích před rozmary počasí a kovkopové pracující jako červi, ani tolik nedostávají z toho, co vytěžili, aby z toho mohli jísti skývu pořádného chleba a alespoň o velkých svátcích talíř zlatožluté polévky z masa. Kůň obilí vyšlapávající jí červenou pšenici, neboť lidská chamtivost nejde tak daleko, aby pracujícímu zvířeti odňala sousto, ale lidem, kteří na denní světlo vynášejí zlato, cenu veškeré lidské moci a radosti nedává ani nejmenšího sousta potřebného k nutnému skromnému živobytí.

Je to bolné, že socialistická agitace není tak mocná, aby mohla vyhledati každý kout země a hoditi planoucí pochodeň do těch bolestivě, ale ještě trpělivě v křeči se svíjejících zástupů lidí, které nepoctivý politický a hospodářský řád postavil na nejnižší stupeň bídy.

Ale někdy najdou se velkodušní lidé daleko od nás stojící, kteří sami jsou dotčeni děsem toho, co náhodou viděli a upozorní nás na ona místa, kde je socialistické akce potřebí co nejpalčivěji. Tak nás upozornili též na Báňskou Šťávnici. Místo, kde stojí toto město, bylo od pradávna místem bání. Už i Římané zde dolovali. Nyní jsou Šťávnické doly ve vlastnictví a provozu státu. Zde se dobývá zlato a stříbro, z kterého se v sousední Kremnici razí maďarské peníze. Ve společnosti založené na řádu soukromého vlastnictví jsou tedy horníci zde pracující nejvíce nepostrádatelnými dělníky. Bez nich, kteří po celý život ve výparech dole jsou u kořene peněz, nezvonilo by zlato na hracích stolech v Monaku, a u peněžního krále líného těla nespočinula by sněhobílá víla.

Čtyři dny ztrávili jsme mezi zlatokopy, jichž se čítá několik tisíc. A v těchto čtyřech dnech nesestoupili jsme jenom do útrob země, kde otroci bezmyšlenkovitě vykonávají každou nejstrašnější práci, nýbrž šli jsme i do těch nízkých chatrčí, kam se naše prostřední postava dostala pouze schýlena, a kde jsme marně hledali koš na chléb, poněvadž ze mzdy vyplacené v několika haléřích jen zřídka došlo na chléb. Před chatrčemi vystavenými na těchto strašidelných místech zkřivení obyvatelé vyhaslých očí jedí tak zv. knedlíky; je to nechutné těsto z ječné a pšeničné mouky připravené, které polito horkou vodou vydrží tři až čtyři dny a tak může se aspoň žena do důlní práce chodící, zbaviti vaření.

Zde lze viděti příklady srdcervoucí bídy lidské. Malý kojenec pod dvě léta ještě poskakuje na hubené ruce matčině, neboť mateřské mléko ještě zahřívá malé robě, ale čtyřletý hošíček, který už žvýká knedlíky, strachy se schovává za vetchou matčinu sukni a nezdvihne ani na oslovení svou kostnatou hlavičku.

V těch čtyřech dnech, co jsme tam ztrávili, nabyli jsme přesvědčení, že nic nevyssává bezohledněji než stát. Soukromé podnikatele by snad dělníci dávno byli zabili, kdyby se dopouštěli takového vydírání, jaké panuje v Báňské Šťávnici. Zde ovšem dělníci nikdy nevidí svého pána; ale ostatně i o to je postaráno, aby každé trápení v odříkání snášeli. Je tu k stálému pojištění neomezeného vykořisťování černá armáda, která nejen ve velkém počtu kostelů, nýbrž i v klerikálních spolcích usiluje o to, aby tělesně úplně zbědovaný lid také duševně zbědovala. (Posl. Tománek [maďarsky]: A to tihle činili?) A mimo to všechny vlády nastoupily jako utišovatelé, snažíce se u příležitosti voleb získati jejich hlasy slibem zvýšení mezd."

Po rozšíření mých článků ve velkém kruhu šel jsem nahoru do báňského oddělení v ministerstvu financí, kde se mi podařilo vymoci zvýšení základní mzdy pro horníky a dělníky u vysokých pecí. Zde třeba ještě poznamenati, že v této akci byl mi nápomocen také kolega Lehocký, který mé články překládal do slovenštiny a otiskoval v "Robotnických Novinách".

Podobným způsobem postupoval jsem také vůči kremnickým horníkům. Již r. 1913 vstoupil jsem také do údolí Hronského, kde rovněž začal jsem akci pomocí tisku. V článku "Lazarové vévody Koburského" psal jsem o tamních dolech a hutích mezi jiným toto (čte):

"Po dlouhé hodiny jede vůz a krom jedné-dvou mysliven nikde známky člověka. Toliko ze vzdálených dolů je slyšeti někdy temný výbuch explodujícího dynamitu a ztichlý hlas trubky ze železáren. A tento do dálek se táhnoucí široký kraj patří Filipovi Saskému, vévodovi z Koburg-Gothy. Když nastanou v létě obtížná vedra nebo čas lovu vysoké vzácné zvěře, tu mocný pán a jeho přátelé přijedou sem užívati krásy jich privilegovaného života. Však nepůsobí jen radost tento vznešený kraj; lidská hrabivost udělala z něj ve skutečnosti kraj stálého trápení a vzdechů. Rudy není zde nedostatek; v útrobách velikých hor leží drahá železná ruda, která za lidštějších poměrů stačila by k řádnému živobytí tisíců lidí. Ale v říši pana vévody panuje takové vydírání a utiskování, že následkem toho obyvatelstvo celého okolí vysvléklo se z pravidelných lidských forem a octlo se pod povrchem..."

Na to jsem pokračoval (čte): "... a aby parie oběti trestné zištnosti ještě více sem přikovalo, opatřilo jim vévodské panství také "byty". Kdybych věřil, že je peklo (Posl. Tománek [maďarsky]: Nevěříte?), mohl bych říci, že tyto byty jsou předsíněmi pekla. Jsou to úzké, špinavé, malé díry, do kterých i slabý déšť již vniká... A v těchto kamnech na topení, obzvláště v Pohorele, je i po dvou rodinách směstnáno. Jsou i takové nízké, promočené díry, jichž plocha nemá ani čtyř čtverečních sáhů, a v této díře je namačkáno 12-13 pariů. Je to hrozná podívaná, když v době časné večeře promenují se tyto kasematy s otráveným vzduchem v lože; na postelích se zborcenými prkny, na rozviklaných lavicích, na vlhké zemi povalují se lidské stíny obojího pohlaví, ulehnuvší bez večeře. A v pravdě zasluhuje zmínky osud jednoho pohorelského dělníka, v jehož utrápeném srdci vypučel vzácný květ lásky a který vzal si za ženu služku tamního hostinského; v nedostatku řádného místa musel se i nový párek nastěhovati do podobného místa, jak shora uvedeno. Mladá žena za týden srdcervoucím hlasem žádala, aby mohla jíti a také skutečně odešla zpět do služby."

Začátkem roku 1904 rozpočal jsem boj proti bezmeznému vykořisťování horníků v Aranidce. Ve svých, do stránek jdoucích článcích, psal jsem mezi jiným toto (čte):

"Už udánlivý Kristus pravil (Posl. Tománek [maďarsky]: Udánlivý?), že člověk nemůže sloužiti dvěma pánům. Tuto dva tisíce let starou pravdu smutně vyvrátili horníci v Aranidce. Tito politování hodní lidé v důsledku nekonečné bídy slouží často dvěma pánům. Na ně se skoro hodí vtip z Willandova cirkusu, podle něhož tito pracují denně 25 hodin, neboť vstávají vždy o hodinu dříve. Aranidští horníci již ve 2 hodiny s půlnoci jsou na nohou, neboť ve 3 hodiny volá je už strašným hlasem dřevěný zvon a smutné čety musejí jíti do hlubin, odkud je vysvobození až v poledne.

Po požití hubené stravy jdou horníci do hlubokých lesů probošství jasovského, kde kácejí dříví do pozdního večera. Tito lidé, žijící dvojím životem, vydělají si denně 50-60 krejcarů. Tato práce ovšem netrvá po celý rok. Penězi vydělanými za kácení dřeva doplňují hotovost nutnou ku bědnému životu. Na šaty, na nábytek nedostane se skoro ničeho.

Rodina horníků chodí v obyčejných hadrech a ve většině rodin nemají pro děti ani jediného páru bot, takže tyto figury bědného vzezření, jen kost a kůže, i v nejkrutější zimě chodí do školy bosy nebo na prkénkách řemenem k noze připevněných. A sotva že pominula povinnost školní, tyto útlounké lidské květinky již sestupují do hlubin země, aby za 40 až 50 haléřů denně nakládaly na vozíky roztrhané kameny."

Téhož roku v měsíci březnu ve vědeckém časopise "Socialismus" upozornil jsem zemi na zbědované poměry zemědělského lidu. Ze svého článku "Kapitalismus v lese" přečtu toto (čte):

"V Maďarsku mezitím vyvinul se i kapitalismus a je jen přirozeno, že ihned odkryl i venkov, kde tušil kromě surovin i lacinou pracovní sílu. Příkladem předcházel stát, který zařídil většinu tabákových továren v Horním Maďarsku. Po něm následovali textilníci a rozličné druhy továren na dřevo a na železo. V prvé řadě ovšem ti, kteří spekulovali na práci dětí a žen a teprve později ti, kteří zaměstnávali mužské pracovníky. Přirozeně nezakládali továren v okolí velkých měst, takových továren není, nýbrž ve vsích, neb často i v lese. Tímto podivným umístěním vznikly na venkově také zvláštní obrazy. Na táhlém svahu kopce hubené a špinavé krávy táhnou skřípající dřevěný pluh. Dole v údolí pak vyrábějí se ocelové koleje neb částky strojů potřebných k nejnovějším vymoženostem moderní techniky. V bahně malých úzkých potoků máčí se konopí, z něhož utrpením shroucený lid ubohými nástroji zhotovuje "bílé prádlo", v sousedství však vyrábí se světoznámé plátno v továrně po americku zařízené na tisíciramenných stavech. V malých dřevěných kostelích tísní se v pestré hadry zaobalení mrznoucí lidé a muži ze světa na dobro vyhostění, poslouchají nudné kázání kněze opilce, které ruší ohlušující hukot strojů ze sousední továrny na anglická sukna. Expresní vlak projíždí mezi doškovými střechami chatrčí, na úpatí jílových hor kouří elektřinou poháněné továrny na cihly a šamotky, které pro lid žijící v jiných krajích a za vyspělejších poměrů vyrábějí ve dne v noci nejkrásnější stavební materiál.

V takovýchto opuštěných místech je ponechána kapitalismu úplná volnost. Vykořisťování a vyssávání lidí nezná mezí. V Růžomberské přádelně a tkalcovně těžkou prací a bídnou mzdou ničí po tisících útlé děti, hochy i dívky, které i pohlavkují. A dospělí dělníci mají zde tak bídný úděl, že loví z Váhu zdechliny, které tajně vaří, aby hlad utišili. V matějovské továrně na smaltované nádobí, v pekelném vedru pecí, zaměstnáni jsou slabí hoši ve věku zákonem zakázaném, kteří tam po několikaleté práci buď uhoří, neb se zadusí. V Pohorele, v továrnách vévody Koburského, lid z celého hořejšího údolí hronského zbědačili nelidským vykořisťováním. V továrně na kamenné nádobí hraběte Ladislava Károlyiho nelze najíti ani jediného dělníka s neporušeným tělem. Těžká práce a strava, která se nehodí ani pro zvířata, úplně zničily dělníky. V Žilině továrny na sukno a celulosu ničí tisíce dělníků. V Ozdu, Hnúšti a Krompaších vládnou rimavští. Strašlivé podrobnosti jsou již známy, a že v krajích, kde není mest, jsou poměry všude stejny, to dokazují úřední zprávy."

Ale neujal jsem se slova jenom proti hospodářskému utlačování, nýbrž pronásledoval jsem i politickou klukovinu. V srpnu r. 1913 kapitán pohraniční policie Jugovits vypověděl ze Žiliny pražského lékaře dr. Ivana Hálka pro účast na schůzi v Turč. sv. Martině. O tomto vypovězení vyrozuměl Gustava Várnaye, mého soudruha, který ještě dnes je na živu.

Abych věc vyšetřil, odcestoval jsem ihned do Žiliny a ještě téže noci telefonoval jsem dlouhý článek do "Nepszavy", ve kterém jsem pravil mimo jiné také toto (čte):

"Rozsudek pohraniční policie podle stanného práva vyvolal ohromnou ostudu nejen v Žilině, ale i v sousední župě. Vynikajícího lékaře vyhledávali tisíce nemocných nejen ze Žiliny, ale i z dalekého okolí. Občané i dělníci bez rozdílu milovali lékaře obratných rukou a vynikajících vědomostí, který chudé za nejnižší odměnu nebo vůbec zdarma ošetřoval. Že dr. Hálek požívá všeobecné vážnosti, to dosvědčuje i ta okolnost, že ještě před podáním odvolání došla na podžupana Štěpána Rudnaye žádost, ve které 150 podepsaných žádá, aby rozsudek pohraniční policie byl zrušen. Žadatelé ve svém podání uvádějí, jakou ztrátu utrpěla by Žilina a okolí vykázáním dr. Hálka. Tak dělají v Maďarsku, mocí omámení malí bozi, národnostní politiku na světě nejostudnější."

Druhý den odpoledne jsem zaplavil celou Žilinu výtisky "Nepszavy", obsahujícími tento článek; výsledek byl ten, že vypovězení bylo odvoláno.

Vážené Národní shromáždění! Hle, nepopíratelnými důkazy dosvědčuji, že jsem plnou silou bojoval proti potlačování a vykořisťování slováckého lidu. Kdyby byla spravedlnost na světě, tu by tyto skutečnosti daly mi aspoň takovou faktickou a mravní sílu jako vám pověstná Pittsburgská smlouva. Nyní povím, co se stalo se mnou po onom inkriminovaném výroku, jejž pronesl kol. Hodža.

Kolega Hodža, jak jsem již připomenul, vyhledal okamžitě po onom obvinění ministra Mičuru, jak z pozdějšího vidno, zřejmě proto, aby ministra získal k zakročení proti mně. Po několika týdnech dostal jsem blanket s podpisem purkmistra Muttňanského, v němž stálo, že městská rada zrušila mou příslušnost. Že tohle je otevřené porušení zákona, vysvitne z následujícího: Dne 28. listopadu 1904 přišel jsem do Košic, a od té doby tam s rodinou bydlím, tedy podle maďarských zákonů již dne 28. listopadu 1908 byl jsem příslušníkem košickým. O tom ví i starosta města Košic; nuže tlak shora byl asi hodně silný, neboť pátrali po mé minulosti u bytového úřadu, v radě, na berním úřadě, až konečně upekli, že jsem neplatil daní. Na to ovšem ctění pánové zapomněli, že v té době byl jsem dělníkem s týdenní mzdou a nemusil jsem tudíž daň platiti podle § 2 zák., čl. X. z r. 1883.

Tohle si však páni neuvědomují, poněvadž účel je ten, aby byl učiněn neškodným každý, kdo nechce tu hráti úlohu mlčící dyne. Onehdy na příklad chtěli vypověděti z Košic mrtvolu. A přeci Československá republika zavázala se v mírové smlouvě, že pokládá za státní občany všechny ty, kteří zde mají byt; přes to chce kolega Hodža proti všem zákonům, abych se dostal na šibenici bílých. Mezi mnou a kolegou Hodžou je značně velký rozdíl. Já bojoval za osvobození slováckého lidu, kdežto kolega Hodža za získání moci a důstojenství. A teď zase mne chce dát popraviti. Věru, pravím, že se o něho maďarská socialistická strana a mládež kruhu Gallileova jinak starala, když on ještě byl utlačován.

Prohlašují rovněž, že nežádám pro sebe šetrnosti od těch, kteří drží s jinou stranou. Prostředky kolegy Hodži vyvěrají však z takových nízkých vášní, které nesluší synu někdejšího kněze a muži, který se pokládá za vzdělaného státníka.

Pokládá-li se kolega Hodža skutečně za dobrého vlastence, ať jde na př. do Podkarpatské Rusi a tam ať začne s vymetáváním. V této báječné zemi přihodí se totiž to, že v úřadovně župana v Marmarošské Solotvině najdou se mapy, podle nichž jedna část Podkarpatské Rusi patří Ukrajině, druhá část pak k bílému Maďarsku. Za vlády Ehrenfeldovy stalo se, že dopadli dva policejní úředníky při vloupání a krádeži; školní inspektor svaljavský uprchl do Haliče se 75.000 korunami státních peněz. Ehrennfeldův účetní pak 150.000 K zpronevěřil, a aby odvrátili pozornost od svých rejdů, dávají falešné zprávy, že v Podkarpatské Rusi chystá se vzbouření a na základě toho plnou silou vrhají se na dělníky.

Minulého roku dotřel se do Podkarpatské Rusi bílý nadporučík jménem Pilisi. Při té příležitosti zavraždili pár státních občanů a teď pan Pilisi může pohodlně se procházeti po korsu ve Velkém Sevljuši.

Tu je tedy dost co vymetat; ale na Slovensku také. Kolektivní smlouva zemědělských dělníků není ještě vyřízena, neboť většina židovských a maďarských statkářů ji sabotuje. Z toho však může povstati mnoho zlého pro stát. V Hlohovci a Píšťanech pozatýkali soudruhy, v okolí Bratislavy četníci do krvava bijí hospodářské dělníky a tím znepokojují veškeré obyvatelstvo. Přes to však zde nevidím očistnou činnost kolegy Hodži. Ale mne, který jsem upřímný přítel slovenského lidu, chce poslat na šibenici. Tento úmysl projevil ve sněmovně slovy, za něž žádám od něho zadostiučinění. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Podle § 51 jedn. ř. po uraženém má sněmovna vyslechnouti také provinilého. Pan posl. dr. Hodža mešká na mezinárodním sjezdu lisabonském, nemůže se tedy ujmouti slova.

Přistoupíme k hlasování. Prosím pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)

Výbor imunitní a pan zpravodaj navrhují, aby panu posl. dr. Hodžovi důtka udělena nebyla.

Kdo s tímto návrhem výboru a pana zpravodaje souhlasí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina, návrh výboru je schválen, tedy panu posl. dr. Hodžovi důtka udělena nebyla.

Přistupujeme k sedmému a poslednímu odstavci denního pořadu dnešní schůze, totiž k vyřízení

7. návrhů vlády, aby zkráceným jednáním podle § 55 jednacího řádu byly vyřízeny:

a) usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé o vládním návrhu zákona (tisk senátu 509), kterým se zavádí 24hodinové počítání času (tisk 1941),

b) vládní návrh zákona, kterým se mění některá ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělníků (tisk 1773),

c) vládní návrh zákona, kterým se povoluje úvěr pro pořízení první části augmentační zásoby oděvu a výstroje pro mužstvo (tisk 2009),

d) vládní návrh zákona o výkonu vazby na politických provinilcích (tisk 2040).

K odůvodnění pilnosti prvé předlohy, totiž předlohy o zavedení 24hodinového počítání času, zaslalo sem předsednictvo ministerské rady tento přípis: Žádám, aby byl sdělen. (Hluk. Předseda zvoní.) Prosím o klid!

Sněm. tajemník dr. Říha (čte): K odůvodnění tohoto návrhu se uvádí, že jízdní řády pro letní období mají býti vydány již podle 24hodinového počítání času, jest tudíž nezbytně nutno, aby příslušný zákon, podle něhož opatření toto má se státi, byl co nejdříve schválen a publikován.

Předseda: Kdo souhlasí s tím, aby senátní usnesení zákona, kterým se zavádí 24hodinové měření času, projednáno bylo podle § 55 našeho jednacího řádu a aby se výboru ústavnímu a výboru pro dopravu a veřejné práce uložilo podati zprávu do tří dnů, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)

To jest většina, zkrácené řízení tomuto usnesení senátnímu bylo přiznáno.

Odůvodnění pilnosti zákona, jímž se mění některá ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělníků, obsaženo jest v důvodové zprávě tisk 1773. Myslím tedy, že není třeba znova čísti. (Souhlas.)

Kdo souhlasí tedy s přiznáním pilnosti ve smyslu § 55 našeho jednacího řádu tomuto vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení zákona o úrazovém pojištění dělníků, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To jest většina, také této předloze zákona pilnost ve smyslu § 55 byla přiznána.

Odůvodnění pilnosti pro předlohu o úvěru pro pořízení výstroje pro mužstvo čsl. národní obrany obsaženo jest v přípise zaslaném ministerstvem národní obrany.

Žádám, aby byl přečten.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte): Jest nezbytno, má-li se naše branná moc státi skutečnou oporou a zárukou míru v střední Evropě, aby byla připravena konati všechny povinnosti, které jí situace může uložiti.

Události posledních měsíců, pokus o restauraci Habsburka v Maďarsku i vývoj poměrů v plebiscitním území slezském dokazují, že sousedství našeho státu jest ještě vzdáleno klidných poměrů, jež dosíci jest vůdčí ideou naší zahraniční politiky.

Nelze pochybovati, že naše vojsko jest odhodláno a způsobilé splniti naděje, jež s ohledem na zaručení míru klade do něho republika, jest však nutno, aby bylo i hmotně zabezpečeno, dle slavné zásady, že umění zvítěziti není ničím bez umění vydržeti.

Proč s tímto materielním zabezpečením aspoň v rozsahu nejnutnějším nelze odkládati z důvodů vojensko-politických, bylo již naznačeno.

K tomu přistupuje též moment sociální, dodávkami pro vojsko z žádaného úvěru bude domácímu našemu průmyslu umožněno čeliti vzrůstající nezaměstnanosti i nebezpečenstvím, která z nezaměstnanosti plynou.

I po této stránce nesnese hospodářská naše situace odkladu, jest tedy návrh na řízení zkrácené po rozumu § 55 j. ř. plně odůvodněn.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP