Středa 16. března 1921

Předseda (zvoní): Přikročíme k debatě. Přihlášeni jsou páni posl. dr. Haas a dr. Keibl, oba "pro".

Navrhuji řečnickou lhůtu 15timinutovou. Jest snad nějaká námitka proti tomu? (Nebyla.)

Není jí. Uděluji slovo prvnímu řečníku panu posl. dr. Haasovi.

Posl. dr. Haas (německy): Slavná sněmovno! Návrh zákona, který projednáváme, jest nutností, jest to však také zákon nouzový se všemi nedostatky zákona nouzového. Protože však jest bezpodmínečnou nutností na tomto zákoně v zájmu péče o právo se usnésti, musíme všichni, komu na tom záleží, aby pominul neblahý stav, do něhož se dostalo soudnictví, hlasovati pro tento zákon. Chtěl bych však zdůrazniti, že pouze tímto zákonem nemůže býti odstraněn neblahý stav, do něhož jsme v soudnictví dospěli. Již za rozpočtové debaty při položce "ministerstvo spravedlnosti" poukázali jsme na to a výslovně jsme se zmínili obzvláště o třech momentech, které podmiňují dobrý stav v soudnictví. Jsou to momenty rázu technického, momenty rázu čistě hmotného a momenty svrchovaně osobního rázu. Jednu část těchto technických momentů, které zaručují, že je soudnictví dobré, má splniti tento zákon. Jest známo, že právě ve větších městech dostáváme oznámení o stáních, ano o prvních stáních na měsíce předem, že projednávání sporů jsou stanovena na 14 měsíců předem, takže dnes je ve výhodě ten, kdo se pouští do procesu. Dnes vésti při je skutečně výhodou, neboť často se přihází - mohu to říci z vlastní praxe - že potom, za změněných poměrů je žalobce rád, nedá-li se žalovaný odsouditi. To se může přihoditi na př. při sporech o dodávkách a také se skutečně již přihodilo, takže se konec konců od obžalovaného prohraný proces odkoupí. Takové poměry jsou velmi snadno možny a musíme tudíž učiniti vše, co vede k tomu, aby se soudcům odlehčilo, aby se soudním dvorům, u nichž musí býti jednání přirozeně trochu zdlouhavější, než u okresních soudů, ulevilo od nesmírného počtu procesů. Toto číslo vzrostlo hlavně proto, poněvadž znehodnocení peněz sem posunulo všechny procesy nad cenu 1000 K. Proti této předloze - o tom se chci sám jako advokát zmíniti - bilo se právě se strany advokátů na poplach, a sice pokoušeli se poukazovati na to, že jest to porušení zásady kolegiálnosti, ježto se chce dále rozšiřovati samosoudcovství. Ukazovalo se na to, že advokáti v sídle soudů sborových hmotně velmi utrpí. Já o tom však pochybuji a tvrdím, že zákon zde nikterak neřeší otázku, má-li se dáti přednost soudnictví sborovému či samosoudcům, že k řešení této otázky vůbec nepřistupuje. Zákon nechce nic jiného, než obnoviti stav, jaký byl před válkou, s hranicí ceny K 1000 při okresních soudech. Tento stav je beze vší pochybnosti obnoven stanovením hranice ceny 5000 K a přesun se stanoviska možnosti výdělku v neprospěch zástupců v sídlech krajských nebo okresních soudů nikterak nenastane. Všeobecně tudíž vzato, zákon otázku principielně nerozřešil. Pouze po hmotné stránce se dotkl některých záležitostí, na př. ve věcech manželských odstranění pokusů smiřovacích a odstraňuje skutečně zbytečného defensora matrimonii, jenž nesloužil opravdu k ničemu, než že zvyšoval trochu náklady procesu.

Podotkl jsem již, že zákon je vlastně zákonem nouzovým. Postrádáme tam některých věcí, které bychom byli rádi měli při reformě procesu. Především myslím, že starý zákon o ulehčení soudům dopustil se hrubé chyby v tom směru, že v jistém bodě ulehčuje soudům přivodil malé zhoršení soudnictví, ježto při procesech do 1000 K při souhlasném rozsudku ve druhé instanci další projednávání před třetí instancí je nemožné. Má to právě pro malého člověka zvláštní význam, že může v malých služebních sporech věc hnáti až nahoru a musí se brániti tomu, aby řízení bylo skončeno ve druhé instanci. Zmiňuji se jen o jediném velkém případu, který se stal za starého Rakouska, o otázce použitelnosti § 1154 b) všeob. obč. zákona. Proti použití tohoto paragrafu bránila se mohutná organisace podnikatelů, která tvrdila, že ustanovení § 1154 b) se vůbec nevztahuje na hornictví. Byly obrovské boje, které všechny uvázly u druhé instance. Psychologicky je to velmi pochopitelné. Zdánlivě dá se hájiti každé stanovisko, stanovisko, že se § 1154 b) vztahuje na hornictví, právě tak jako stanovisko opačné, a nikdo nechtěl se do toho řádně vložiti a říkalo se tudíž: "Zůstane to tak, jak to pan adjunkt rozhodl." Musela se nastoupiti kolosální cesta, muselo se žádati ministerstvo spravedlnosti, aby si od nejvyššího soudu vyžádalo dobré zdání ve formě judikátu. To se může přihoditi v mnohých případech. A toho postrádáme v tomto zákoně. Sám jsem to navrhoval, ale pak jsem se přizpůsobil k tomu, aby při ustanovení § 502 civilního soudního rádu nebylo obnovováno původní znění. Návrh jsem neopakoval, poněvadž jsem tento zákon mohl považovati vskutku jen za výpomoc z nouze, avšak přece jen musím připomenouti, že se při reformě, která se připravuje, na toto ustanovení opět musí vzíti zřetel.

Další, co nám velmi leží na srdci a o čem jsme mluvili již při rozpočtové debatě: Ulehčení soudům je možné také zvýšením hranice ceny, avšak ve věcech trestních. Stane-li se tak, bude to u majetkových deliktů netoliko ulehčením soudům, nýbrž přizpůsobí se také trestnost nynějšímu znehodnocení peněz. Neboť, je-li dnes někdo odsouzen pro krádež 100 K, znamená to samozřejmě něco docela jiného, než když ukradl 100 K před 10 lety, před válkou. Jest to tudíž netoliko ulehčení soudům, nýbrž také záležitost, která je ve smyslu trestního zákoníka bezpodmínečně nutná a to tím spíše, ježto jsme ještě podrželi velmi přísné tresty starého našeho trestního zákoníka, jehož dějiny sahají až do r. 1803.

Zmínil jsem se již na počátku, že tento zákon zjednává pouze jednu část oněch předpokladů, které zlepšují soudnictví a sice část předpokladů technických. Nemohu však opomenouti příležitosti, abych opětovně a znovu se vší váhou nezdůraznil, že nejlepší technické předpisy, všechny procesní řády nic neprospějí, nepostaráme-li se zároveň o to, aby i ti lidé, kteří mají tyto technické předpisy prováděti, měli náležitou kvalifikaci, jasněji řečeno, že za dnešních poměrů, v nichž soudci žijí, nikoli nejlepší lidé z nejlepších ve státě se tlačí k úřadu soudcovskému, nýbrž že se ze služby soudní utíká. Hned bych zde připomenul, co je mi místně velmi blízké, že na př. vysoký funkcionář nejvyššího soudu vzdal se dráhy soudcovské a stal se tajemníkem ředitelství důlní a hutní společnosti v Mor. Ostravě. Ovšem nerozhodl se úplně, přece jen ho snad cosi poutá k úřadu soudcovskému. Zdá se, že přece jen nechce zhola opustiti ideální odměnu úřadu soudcovského, neboť se nezřekl nadobro svého úřadu, což ovšem neschvalujeme, a ačkoli je tajemníkem velmocné důlní společnosti, má pouze bezplatnou dovolenou. To je přirozeně naprosto nepřípustno, aby úředník nejvyššího soudu, pokud je ještě úředníkem, i když nedostává platu, byl zároveň prvním tajemníkem velkého báňského podniku. Avšak, pánové, je mimo všechnu pochybnost, že se z úřadu soudcovského utíká a především že se jen ve velmi řídkých případech úřadu soudcovskému věnují lidé nejschopnější. Tomuto zlu můžeme odpomoci jenom tím, že především zabráníme všemu, co by mohlo míti neblahý vliv na nezávislost a nepřesaditelnost stavu soudcovského, a tu se zdá, že se v poslední době přihodilo zase několik případů. Včera byl podán ve sněmovně dotaz, v němž se líčí případ, kdy státní zástupce učinil oznámení na kteréhosi soudce, poněvadž prý se mu zdál málo spolehlivý; v jistém procesu si prý počínal málo spolehlivě. Takové případy nejsou s to, aby získaly upřímné lidi, a takových je právě pro, úřad soudcovský zapotřebí. Vedle momentu ideálního nesmí se nikterak zanedbávati a pohrdati momentem hmotným. I když je člověk velkým idealistou, nemá-li nic k životu a je-li jeho plat tak nepatrný, že nemůže ani zdaleka přiměřeně žíti, nevěnuje se tomuto povolání, má-li takové schopnosti, že není odkázán na to, aby vstoupil právě jen do státní služby. Proto je nutno, aby byl konečně vyřízen resoluční návrh, který byl konec konců zhuštěn v iniciativní návrh zákona, tisk 1090, podle něhož má se dostati soudcům zvláštního přídavku k obyčejnému platu státních úředníků. Je nutno, aby soudcové nejen ideově, nýbrž i hmotně byli vybaveni tak, jak to odpovídá výši úřadu, který zastávají. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo druhému řečníku panu posl. dr. Keiblovi.

Posl. dr. Keibl (německy): Velectění přítomní! Návrh zákona, který nám byl dnes předložen, je částí reformy práva, ovšem pouze malou a skromnou částí. Dříve než přistoupíme k tomu, abych o něm krátce promluvil, musím s tohoto místa protestovati proti případu, který je v dějinách této sněmovny ojedinělý. Vládní návrh byl podán 16. června 1920 a ztratil se v aktech, snad také ve výboru. Najednou se objevil, krátce se o něm pojednalo a teprve čtyři hodiny před dnešní schůzí byla nám dodána písemná zpráva právního výboru. V této krátké době není vůbec možno, obeznámiti se s různorodými ustanoveními tohoto zákona a následkem toho se zdá, že se ani neklade na to mnoho váhy, aby se členové této slavné sněmovny pohroužili do ducha a obsahu této zákonné předlohy. Jest to zase příklad, jak se zde vyrábějí a dělají zákony.

Co se věci samotné týče, dámy a pánové, otevřeně přiznávám, že vládní návrh je způsobilý, aby odpomohl velmi neblahému stavu v dnešní soudní správě a sice přetížení, obzvláště soudních dvorů právními spory. V tomto návrhu zákona jsou vlastně shrnuty různorodé věci a zřejmě vybráno pouze to, co je v tomto okamžiku nejnutnější. Ale bylo by chybou domnívati se, že jest tím již také vyčerpána celá látka, nikoli, zbývá v tomto směru ještě velmi mnoho opraviti, velmi mnoho zjednodušiti a velmi mnoho zmodernisovati, aby celé soudní řízení materiálně i formálně stálo na výši doby. Co se především procesního řízení týče, s radostí vítám, že bylo opuštěno stanovisko vládní osnovy, totiž stanoviti hranici pro řízení před okresním soudem 2.500 korunami a že ji výbor zvýšil na 5000 K. Je mi známo, že byly proti tomuto zákonu se strany obhájců vzneseny jisté námitky, které nebyly právě příliš ideální povahy a člověku připadalo, jako by justiční správa chtěla těmto námitkám vyhověti, když čteme v odůvodnění vládní osnovy, že hranice 2500 K byla přijata proto, poněvadž jinak by prý chudé strany přišly o právo zástupce chudých. S povděkem konstatuji, že se právní výbor nedal svésti takovou zdánlivou logikou a setrval na částce 5000 K, a jak se samo sebou rozumí, pozměnil podle toho § 64 civ. soud. řádu odst. 3, čl. IV zákona. Je samozřejmo, že tato čísla 5000 K nutně musela býti vsunuta do několika odstavců a paragrafů a že bude tudíž v nejbližší době možno celou řadu procesů z řízení před krajskými soudy vyloučiti a odkázati je soudům okresním. Myslím, že také stanovisko přechodných ustanovení, podle nichž u krajských soudů mohou zůstati ony spory, pro něž již bylo nařízeno ústní líčení, nebo při nichž již byla podána odpověď na žalobu, kdežto ostatní přijdou před okresní soud, je správné. Ovšem podivným se mi musí zdáti, že je celé reformě uložena lhůta končící a nemohu nikterak pochopiti, proč má celý zákon 30. června 1923 pozbýti své působnosti a proč mají zase nastati poměry, jaké byly dosud. Bylo by přece lépe, kdyby věc zůstala tak, jak jest. Neboť o otázce, je-li lepší samosoudce či soud sborový, může býti různý názor. Vždycky si představuji - mám konečně v tomto směru jisté zkušenosti - že přece pouze předseda soudního dvoru řídí proces, dělá rozsudek a že referenti jsou mu sice v mnohém směru nápomocni, ale přece jen nezaujímají onoho význačného postavení, jak si je svého času zákonodárce v celé věci představoval, a já bych to ze svého stanoviska nepovažoval také za žádné neštěstí, kdyby se první instance svěřila vůbec jen samosoudci a teprve druhá instance soudu sborovému, stanovisko, které jest ostatně částečně v platném právu již zastoupeno. Neboť představme si jen, že exekuční soudce dnes je oprávněn bez omezení do výše rozhodovati nejen o věcech, které jsou závažné vzhledem k částce, o kterou jde, nýbrž také o věcech, které jsou materielně nesmírně komplikované, jako na př. odpůrčí proces proti rozhodnutí nejvyššího podání, což není nic tak jednoduchého, a přece tu rozhoduje samosoudce. Nebylo by to žádné zvláštní neštěstí, kdyby se časem i v tomto směru pokročilo ku předu a soud sborový byl by omezen pouze na druhou instanci.

V okruh tohoto zákona byly pojaty také některé jiné obory soudnictví, především sluší sem počítati také řízení nesporné a konečně v širším smyslu i řízení ve věcech manželských. Podle mého přesvědčení je zcela v pořádku, že byl konečně odstraněn starý strašák - obránce svazku manželského. Byl přece jen zbytkem starého soudního řádu, který jsme pochovali r. 1897 a výronem tehdejšího principu, že soud nemůže hodnotiti důkazy sám dle volného uvážení a že jest potřebí ještě někoho, kdo by vedle stran přednesl všechno, co je v tomto případě nutné, aby skutková podstata byla najisto postavena. Dnes, kdy si může soudce samostatně opatřovati důkazy a podle volného uvážení souditi, není tento postup již nutný. Přispíval jen k tomu, že byly procesy dražší a že na konec nechtěl nikdo obhájce svazku manželského platit. Podle mého přesvědčení jest také zcela správné, že v budoucnosti mají odpadnouti pokusy smiřovací při rozvodech; neboť staly se hotovou fraškou. Kdo měl jako já příležitost prodělati věc v praxi, ví nejlépe, že je člověk mnohdy v tak nepříjemném postavení, že ani neví, co má mluviti, poněvadž vidí již předem bezvýslednost smiřovacích pokusů a považuje to přímo za nepříjemné a trapné netoliko pro sebe, nýbrž zvláště pro strany, náležející k lepším kruhům, má-li se třikrát tato komedie před soudem opakovati. K tomu přistupovaly ještě rozmanité obtíže, případy, že se jedna strana nemohla dostaviti, nebo otázka, zda mohl či nemohl býti vyžádán jiný soud, a v tom ohledu jest jen uvítati, že konečně i tato instituce zmizela v propadlišti. Avšak také exekuční řízení je předmětem osnovy zákona a ustanovuje se, že v některých případech, totiž tehdy, běží-li o jednoduché věci, při prodeji a při exekuci věcí movitých, pohledávek a pod. a že také vždycky, kdy otázka práva snad nepřichází v úvahu, soudce je oprávněn rozhodnutím, jež se na aktu poznamená, předati věc k provedení a vymáhání kanceláři. Jest to sice velmi chvalitebné, ale chtěl bych jen na to upozornit, že toto ustanovení - je to tuším čl. VIII. - je přece jen poněkud ošemetné. Bylo by mne, jenž mám čest náležeti k stavu soudcovskému, milejší, kdyby celá tato látka byla zpracována trochu svědomitěji. Neboť nedá se konečně při takových věcech hned vždycky předvídati, utváří-li se věc jednoduše či nikoli a mohou se konečně průběhem nebo i ke konci objeviti věci, které, kdyby bylo možno hned na počátku je zpozorovati, přivodily by právem zcela jiné projednávání celé věci. Potom může inspekce soudci vytknouti - a pak, když jsou všechna akta před očima, se to snadno vytýká - že jednal ukvapeně a podle okolností volati ho i k zodpovědnosti a tak z dobra, jež se chtělo celému soudcovskému stavu prokázati, na konec učiniti metlu. Má-li již tento odstavec býti přijat v této formě, prosil bych s tohoto místa justiční správu, aby se trochu ujala tohoto odstavce cestou nařizovací a dala mu trochu určitější formu, aby z toho soudům nemohly vznikati nepříjemnosti.

Nyní přicházím k odstavci, který znamená proti dosavadní praxi něco nového, k čl. IX. V čl. IX. se stanoví, že se má pozůstalost takřka beze zbytku předati notáři jakožto soudnímu komisaři; to se stanoví jako princip a z principu se nemá dle ducha celé věci učiniti vlastně žádná výjimka mimo zvlášť naléhavé a ohleduhodné případy. Tu, velectění, shledávám, že byla jistě nastoupena správná cesta, obzvláště proto, že poměr mezi notářem a přednostou soudu byl namnoze takový, že při jistých rozporech a nepřístojnostech mezi oběma těmito funkcionáři veřejného práva byl to notář, jenž na svých příjmech pociťuje nelibost nebo blahovůli přednosty soudu. Podle mého přesvědčení jest to zcela správné, že je soudní komisař více než dosud přibírán k soudní výpomoci a byl bych si dokonce přál, aby se toho na soudním komisaři od justiční správy ještě více žádalo a sice právě tak, jako u čl. 8 soudní kancelář a t. zv. konceptní pomocníci - kteří se snad pravděpodobně musejí teprve naroditi, nevím, byli-li již někteří jmenováni - mohou býti přibráni k obstarání exekuce movitostí. Stejným způsobem mohl by notář prováděti prodej a dražbu nemovitostí, tím spíše, ježto již dobrovolné dražby se konají namnoze prostřednictvím notářovým a bylo by to tudíž jen doplnění stávající již instituce. Poslední odstavec čl. IX. v pojetí výborovém praví, že soud je oprávněn z jistých důležitých důvodů pozůstalost, kterou byl odevzdal notáři, převzíti zpět a odstavec předcházející ustanovil, že dědicové tím, že do 1 měsíce oznámí notáři, že si pozůstalost obstarají sami, jsou oprávněni pozůstalost od notáře opět vyzvednouti. Doba, která se zde stanoví, pánové, je 30 dní. Mně a mým kolegům zdála se ta doba trochu dlouhou, protože notář, kdyby zůstalo těchto 30 dnů, byl by nucen každou pozůstalost zjistiti nejdříve teprve 31. dne od počátku této lhůty, neboť musí vyčkati, nepodají-li dědicové na konci takový ústní nebo písemný návrh a následkem toho jeho práce vykonaná v mezidobí byla by bez užitku, obzvláště když zákon nemá výslovných ustanovení o odměně za práce, jež by notář vykonal v mezidobí. Navrhl jsem tudíž se svými kolegy, aby lhůta byla zkrácena na 14 dní. Také poslední odstavec je trochu pružný a může nepříjemnému přednostovi soudu poskytnouti možnost, aby neoblíbeného notáře zbytečně šikanoval. Poněvadž zákony jsou tu konečně nikoli proto, aby byly podkladem k takovým příhodám, nýbrž aby hájily zájem obyvatelstva, považuji návrh, který jsme podali, za ospravedlněný. Návrh ten praví, že soud může z důležitých příčin pozůstalost notáři opět odejmouti, že se to však musí státi soudním rozhodnutím, jež jest sděliti notáři a dědici a proti němuž mají všichni súčastnění dle předpisů o řízení nesporném právní prostředek, který má výslovně odkládací účinek.

Celá reforma je dílem pouze kusým. Nezahrnuje v sobě nikterak všechny případy, které ještě potřebují reformy. Připomínám jen stručně celý obor jednacího řádu, řízení o doplnění pozemkových knih a mn. j. a neobsahuje obzvláště podstatu celé věci. Chtěl bych poukázat na to, jak mnoho práce se promarní, poněvadž celá jazyková otázka je stále ještě nevyjasněná, poněvadž se od soudců žádají věci, které jsou úplně zbytečné a které v mnohých obvodech německého jazykového území vedou přímo k strašlivému plýtvání pracovními silami, chtěl bych poukázat na to, že konec konců takové částečné reformy dokazují jen to jediné, že správa tohoto státu politicky i v oboru práva správního žije z ruky do úst a že jest ještě daleka toho, aby poznala vážnost a ducha doby. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Byl podán pozměňovací návrh, žádám o jeho přečtení.

Zástupce sněm. taj. dr. Mikyška (čte):

Pozměňovací návrh posl. dr. Keibla dr. E. Feyerfeila, dr. Brunara a soudr. na změnu zprávy výborové (tisk 1836) o vládním návrhu tisk 274.

K článku IX.: 1. V odstavci 3. lhůta 30denní budiž zkrácena na 14denní. 2. odstavec 5. nechť zní: "Soud může se ze závažných důvodů usnésti, že pozůstalosti sám projedná nebo převezme projednání těch, které již odevzdal notáři. Usnesení o tom budiž doručeno notáři a všem dědicům; proti němu přísluší notáři a dědicům opravný prostředek podle § 9 a n. císař. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z., s účinkem odkládacím.

Předseda: Návrh má dostatečný počet podpisů a jest předmětem jednání.

Debata je skončena. Přeje si p. zpravodaj slovo?

Zpravodaj posl. dr. Dérer: Nie.

Předseda: Konstatuji, že sněmovna je schopna se usnášeti. Budeme hlasovati, prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Míním dáti hlasovati tímto způsobem Nejprve o čl. I. až VIII. incl. dám hlasovati podle zprávy výborové, neníť žádných pozměňovacích návrhů.

Na to o čl. IX. nejprve v úpravě navržené p. posl. dr. Keiblem a soudr., k němuž se přizpůsobil p. zpravodaj.

Na to dal bych hlasovati o čl. X. a XI. incl. podle zprávy výborové.

Námitek proti tomuto postupu není? (Nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s čl. I. až VIII. incl. podle zprávy výborové, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina, čl. I. až VIII. jsou přijaty.

Kdo souhlasí teď s čl. IX. v úpravě navržené panem posl. dr. Keiblem a soudr., prosím, ať povstane. (Děje se.)

To jest většina, čl. IX. v úpravě navržené p. posl. dr. Keiblem a soudr. jest přijat.

Kdo souhlasí teď s čl. X. a XI., jakož i nadpisem a úvodní formulí, podle zprávy výborové, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, jsou přijaty a zákon jest schválen v prvém čtení.

Poněvadž byla projednání této věci přiznána pilnost podle § 55 našeho jedn. řádu, přikročíme ihned ke druhému čtení.

Přeje si pan zpravodaj slovo?

Zpravodaj posl. dr. Dérer: Navrhujem zmenu pri čl. II. V čís. 1. majú byť na počiatku slova "§ 7 a" bez závorky a nie v závorke "(§ 7 a)".

V tomže čl. II. čís. 1. v prvom odstavci v predposlednom riadku medzi slovami "tuto" a "anebo" má byť čiarka tam vytlačená pretretá.

V tomže čl. II. čís. 1. v druhom odstavci, druhý riadok slová v závorke miesto "(§ 235 o. ř. s.)" majú zneť "(§ 235 c. ř. s.)".

V čl. II. čís. 4. v treťom riadku miesto "§ 51, č. 1 až 3" má byť "§ 51, č. 1 a 2".

V čl. II. čís. 7, riadok siedmy, miesto "obecního" má byť "obecného". Na konci odstavca 2 v čís. 7 má byť úvodzovka, ako je na počiatku 1. odstavca.

V čl. IV. čís. 2, predposledný riadok miesto "k prozatím" má byť "k prozatímně" a v čís. 3 b) miesto veľkého "Č" má byť malé "č".

V čl. VII. čís. 2 b), riadok 3 miesto "obecní" má byť "obecný", ďalej v čís. 2 c) na konci predposledného odstavca je úvodzovka, ktorá má byť pretretá a prijde až na konec posledného odstavca. Na konci posledného odstavca v čís. 2 d) miesto dvojbodu má byť úvodzovka a práve tak ma byť na konci čís. 2 e) úvodzovka. V čís. 2 f) má byť úvodzovka na začiatku prvého i na konci posledného odstavca.

V tomto čís. 2 f) v prvom odstavci v treťom riadku miesto "manželstva" má byť "manželství", v 4. riadku miesto "o odporu a rozluku manželstva" má byť "o odporu manželství a o jeho rozluku". V druhom odstavci v 3. a i v 4. riadku miesto "obecního" má byť "obecného". V treťom odstavci v predposlednom riadku po slove "rozvodu" má čiarka vystať. Na konci posledného odstavca má byť úvodzovka.

Článok X. čís. 2, predposledný riadok posledné slovo miesto "převésti" má byť "provésti".

V čl. XI. v odstavci 2, v predposlednom riadku čiarka medzi slovami "účinnosti" a "dotyčná" má byť vynechaná.

Předseda: Kdo souhlasí, aby zákon přijatý v prvém čtení i s korekturami interpunkčními a se změnou číslování ve smyslu návrhu pana zpravodaje byl přijat také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Zákon jest schválen ve druhém čtení a tím jest vyřízen odstavec první denního pořadu dnešní schůze.

Přikročíme k druhému odstavci, jímž je

2. zpráva výboru ústavního o vládním návrhu zákona (tisk 1611), kterým se mění 4 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 331 Sb. z. a n., o zemském správním výboru pro Čechy.

Projednávání podle § 55 jedn. řádu bylo této předloze přiznáno ve schůzi včerejší a výboru ústavnímu dána lhůta k podání zprávy do dneška do 4 hodin odpol.

Poněvadž pak výbor zprávy nepodal, ustanovuji zpravodajem p. posl. dr. Noska.

Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Paní a pánové! Mám-li podati zprávu o vládní osnově zákona na změnu § 4 o zemském správní výboru v Čechách, dovolím si především konstatovati že se jedná o skonformování i jednotné upravení této záležitosti ve všech třech zemích, náležejících k původním zemím naší republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Otázka tato jest upravena na Moravě a ve Slezsku pouhým nařízením, k úpravě její pro Čechy jest však zapotřebí normy zákona. A tu jest pochopitelno, že vychází státní správa ze snahy, aby zavedla i v tomto oboru správy jednotný, stejně upravený zákon. Vzhledem k tomu dovoluji si navrhnouti, aby slavná sněmovna udělila vládnímu návrhu zákona na změnu § 4 zákona o zemském výboru pro Čechy ústavního schválení a vyslechla také ještě další zprávu o příslušných změnách, pokud se týče resolucí, učiněných v ústavním výboru.

Jest známo, že v českém správním výboru nezasedají toho času zástupci našich německých spoluobčanů. Vzhledem k tomu učinil pan posl. Patzel návrh, aby zemský správní výbor byl rozmnožen co do počtu přísedících na celkový počet 15 a z toho potom podle početní síly obou národních kmenů v Čechách aby byla obsazena dotyčná místa zástupci českými i německými.

Ústavní výbor vychází z přesvědčení, že není možno nyní tuto otázku řešiti způsobem, aby počet přísedících byl rozmnožen, poněvadž budeme nuceni dříve nebo později přistoupiti k jinému způsobu řešení této otázky. Dospěl tedy sice k tomu přesvědčení, že nelze doporučiti pozměňovací návrh pana poslance Patzela, ale nebylo nejmenší námitky proti tomu - a jednomyslně byla přijata jeho resoluce v tom směru, kterou se vyzývá vláda, aby v dohodě s příslušnými stranami jmenovala členy zemského správního výboru v Čechách podle početní síly národnostní a tím způsobem došlo by splnění přání německých našich spoluobčanů, aby v této důležité instituci zemské správy také oni podle početních svých sil náležitým způsobem byli zastoupeni.

Další resoluční návrh byl podán panem posl. dr. Hahnem, jenž poukazoval na to, že nesrovnává se dosti dobře s demokratickým nazíráním dnešní doby, aby instituce ve správě tak důležitá, jako jest zemský správní výbor, obsazena byla způsobem řekněme troch u nedemokratickým, jenom vládou, aby dotyčné orgány zemské správy nebyly de jure vůbec nikomu zodpovědny, a že jest tedy potřeba, aby zde na základě všeobecného hlasovacího práva provedeny byly nové volby do zemského správního výboru, eventuelně do zemských správních komisí.

Pan navrhovatel měl patrně na mysli, že by se měla již aktivovati župní a okresní správa tak, jak nová organisace této správy revolučním Národním shromážděním byla přijata. Poněvadž však není možno, aby dnes všeobecným hlasovacím právem zvolen byl zemský správní výbor, event. okresní správní komise, pokud se týče správní výbory, poněvadž by zde scházel zákonný podklad a nezbylo by nám než přistoupiti k volbě podle kuriátního, tedy privilegovaného hlasovacího práva, dospěl ústavní výbor k přesvědčení, že nelze doporučiti sněmovně schválení této resoluce.

Další resoluční návrh učinil pan dr. Meissner, jímž se vláda vyzývá, aby s největším urychlením uvedla v život župní a okresní zřízení a vypsala volby do župních zastupitelstev a okresních výborů. Ustavní výbor považuje za správnou myšlénku v této resoluci vyjádřenou a jednomyslně přistoupil k jejímu schválení.

Resoluce posl. Patzela a posl. dr. Meissnera, o nichž jsem se právě zmínil, znějí takto (čte):

1. Resoluční návrh posl. Patzela:

"Poslanecká sněmovna přikazuje vládě, aby v dohodě s politickými stranami jmenovala členy zemského správního výboru v Čechách dle početní síly národností."

2. Resoluční návrh posl. dr. Meissnera:

"Vláda se vyzývá, aby s největším urychlením uvedla v život župní a okresní zřízení a vypsala volby do župních zastupitelstev a okresních výborů.

Podávaje, tuto zprávu a konče, dovoluji si doporučiti slavné sněmovně, aby vládní návrh zákona o změně § 4 o zemském správním výboru podle zprávy výborové byl přijat a aby také resoluce pana posl. Patzela a dr. Meissnera byly schváleny. (Souhlas.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP