Pátek 28. ledna 1921

Ale to všecko pro mne nemohlo býti vůbec žádnou útěchou před tou strašnou perspektivou možnosti spojení a sblížení Ruska a Německa, to všecko jest příliš málo. V té temné perspektivě není vůbec Malá dohoda žádným světlem a i Velká nepříliš jasným. A tu jsem myslil na to, že naši hoši, kteří pro nás tolik udělali, že ti mají pro naši budoucnost a pro naše zabezpečení přinésti ještě poslední oběti: ne proto, aby pomohli nějaké straně v Rusku, ne proto, aby bojovali v Rusku pro toho aneb onoho, to ne, ale proto, aby bojovali pro nás, pro naši budoucnost a pro naše zabezpečení, poněvadž jsem viděl a cítil, že jediné zabezpečení naše jest ve slovanském Rusku. (Tak jest!) A to slovanské Rusko nemohlo by býti nikdy slovanským, když by vidělo, že je opustili Slované, když mu bylo nejhůře. (Výborně!) To slovanské Rusko mohlo býti jen tenkráte slovanským a na věky slovanským, kdyby to byli bývali Slované, kteří je osvobodili. Věčná vděčnost by byla nám, našim hochům, byla by českému národu a my bychom mohli s klidem dívati se na budoucnost beze strachu před Němci, Maďary, před Hohenzollerny a Habsburky. Pak by byl mír v Evropě. A jestli mně se říká, že jsem krvežíznivý, pak musím říci, že nevím, jestli na sibiřské magistrále nepadlo a neumřelo víc našich hochů, než by bylo umřelo v tomto boji. (Výborně!) Já jsem ovšem prohrál. Já jsem prohrál svůj boj. Naši hoši vrátili se se zlomeným nadšením po lodích domů (Hlas: Lépe, než kdyby se byli vůbec nevrátili!) místo, aby se vrátili..., račte dovolit, oni by se byli vrátili, já vám to hned řeknu, já k tomu ještě později přijdu... místo, aby se vrátili s vlajícími prapory české armády, která by byla postavila český národ na jedno z největších míst, které jsme mohli v historii míti. A tu - poněvadž politika šla jinak - poněvadž my jsme to neudělali, tak přirozeně musila vyhrát politika dělání velikého Polska. Toto veliké Polsko se dělalo a je docela logickou konsekvencí, že jsme musili prohrát Těšínsko. Jestli již víc, nebo méně, to závisí od šikovnosti jednatelů a já v té příčině pranic, ani v nejmenším neváhám říci, že se zachránilo to, co se ještě zachrániti dalo, a nejsem dost nespravedlivý, abych to nepřiznal, ale že jsme vůbec něco ztratili, to považuji za logickou konsekvenci z gruntu pochybené naší politiky, To není jediná ztráta. Jest ještě jiná. Protože jsme nepomohli udusiti bolševictví, proto trpme tím latentním bolševictvím, tím, co dnes tak strašně působí na náš hospodářský život. Proto jsme hospodářsky zkráceni. A proto se neklamte o něčem. Jsme ve strašném nebezpečí, že ztratíme tržiště, která byla historickými našemu průmyslu, že se tam usadí jiní, kteří jsou zdravější a silnější. My nebudeme s to, abychom to znovu vydobývali. My dnes - a to jste viděli z řeči pana ministra zahraničních záležitostí - nemůžeme mysliti o ničem jiném, než na Habsburky, na Hohenzollerny, na Německo, na Maďarsko. My dokonce musíme se radovati z toho, že Italie půjde s námi proti Habsburkům s ubohými Jihoslovany, když ztratili 800 tisíc svých nejlepších synů, když ztratili Rjeku a tím celou svou námořní politiku, o které tolik a právem snili a od které si tolik slibovali. A my se těšíme, jako na Těšínsku, že neztratili víc.

Zvítězilo heslo: Bolševictví je vnitřní otázkou Ruska. Jest povinností nemíchati se do toho. Největší problém, který jsme měli, integrální provedení marxismu, úplné zvrácení veškerých podmínek dosavadního kulturního a hospodářského života, řekl bych, to nejstrašnější, co se mohlo před lidstvo postaviti, co nemůže zůstati omezeno na jednu zemi, poněvadž jeden stát nevydrží bolševictví, co musí ven, co musí býti všesvětové, má-li to vůbec nějakou možnost trvání, to považoval svět za vnitřní otázku Ruska. Směšoval to, že v Rusku byly poměry následkem carského režimu, který úplně zdeptal inteligenci a udělal inteligenci bezsilnou, že následkem toho nebylo dostatečného odporu proti tomu. A zapomíná se na to, že vítězné bolševictví v Rusku by bylo silnější než odpor všech i ve státech velmi konsolidovaných a velmi kulturních.

Ovšem toto heslo zvítězilo, zvítězilo velmi snadno, to je docela přirozené. Do ničeho se nemíchati, nic nedělati, to je vždycky velmi atraktivní. Na to se každý chytne, zejména po pětileté vojně, kdy tolik lidí padlo a kdy každý cítil, že obětovati ještě něco více, může se jen tenkráte, když vidíme, že to musí býti, že se má dovršiti vítězství. Ale když se řeklo, že to není věcí vítězství, že je to vnitřní věcí Ruska, když se všichni na to nachytali, řeklo se: na to neobětujme ani vojáka! To je to strašné! A proto se v Paříži jednalo, jako by Rusko bylo něco, co jest namalováno na tabuli a co je možno houbou smýti, jako by Ruska nebylo, jako by nebylo 120ti milionů lidí, kteří dnes trpí, ale kteří žijí a budou žíti a kteří nezapomenou. Proto v Paříži to bylo tak, že zástupcové těch, kteří cítili hanbu míru litevsko - brestského jako nikdo druhý, jako přímo znamení, vypálené do tváře, že ti chudáci, kteří obětovali život, vlast, všechno, že stáli přede dveřmi jako psanci a nebyli puštěni dovnitř, jako ostatní, že tam stáli, ačkoliv obětovali 3 miliony životů, že tam stáli za to, že šli a že se obětovali za svobodu národů a zejména za svobodu slovanských národů. (Výborně!)

Proto se nedivte, že mně srdce krvácelo, když jsem to viděl, když jsem viděl tolik nevděčnosti, že dokonce zvou tyto mučedníky, aby zasedli za stůl s těmi, které poslalo Německo do Ruska za tolik a tolik milionů marek. (Výborně!) Konečně my jsme byli proti tomu bezsilni, poněvadž jsme neučinili to, co jsme mohli. Následky toho vidíme. Jestliže někdo myslí, že dnes je válka skončena, pak jest velkým optimistou. (Tak jest!) Válka dnes ještě trvá. Dokud nebudou věci v Rusku vyřízeny, dokud nebude upravena otázka východní, jest všechna konsolidace střední Evropy jen velkou otázkou a ničím jiným. Až teprve bude rozhodnuto tam, uvidíme, co bude u nás a co bude ještě někde jinde. Nemám práva míchati se do politiky našich spojenců, rád bych o tom mluvil s největší opatrností, ale přece jen řeknu jedno: Ať si mluví kdo chce jak chce o Francii, ať jest snad někomu Francie eldorádem buržoasie a proto ji snad nemiluje, tolik musíte přiznat, že nikdo nevykonal pro vítězství tolik jako Francie, a nikdo tak strašně netrpěl jako Francie. (Výborně!) To je úžasné! Kdo viděl jednou spustošené území severní Francie, nikdy a nikdy to nemůže zapomenouti. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Ta Francie docela přirozeně byla okolo konferenčního stolu sama. Nejvýše měla malé národy za sebou. A upřímně řečeno, s těmi malými národy, jak známo, nikdo nemluví. Francie má čistě kontinentální zájem, Francie má jediný problém - Německo, tak jako my - a proto to blízké, srdečné spojení. Na druhé straně ostatní státy, Anglie, Amerika, docela přirozeně mají zájem jiný. Anglie je neranitelná na svém ostrově, ona má ohromný zájem koloniální a světový. A Amerika docela přirozeně jde cestou úplně svou, odvracejíc se od Evropy, poněvadž problémy americké pro Ameriku neleží na západě, nýbrž na východě. Následkem toho Francie docela přirozeně pro své kontinentální zájmy, pro otázku Německa, která je pro ni životní, byla osamocena. Francie mohla míti jen jediného spojence pevného, který by měl stejné zájmy, zejména pokud se týče odškodnění, a to by bylo Rusko a nikdo jiný. A toho Francie neměla. A myslím, že Francie jednou bude zrovna tak litovati toho, co učinila, jako my toho budeme litovati. Anglie na druhé straně, myslím, že také trochu podceňuje bolševické nebezpečí. V bolševické konstituci v čl. V. stojí, že povinností sovětské vlády je osvoboditi sta milionů lidí v ujařmených národech v Asii a v koloniích, v jakýchsi malých státech - nevím, kde to má býti. To je, prosím, v sovětské konstituci. A jak tomu rozumějí bolševici a jak to dovedou, vidíme v Indii, Persii, Malé Asii a jinde. Po mém docela skromném soudu - odpusťte, mluvím spíše jako historik a nechci nikomu dávati radu a zejména ne Anglii, což by byla smělost a nepřístojnost s mé strany - nikdy nebyla politika Edvarda VII. naprostého míru s Ruskem tak nutná, jako když viděla výsledky této bolševické agitace. Všechnu tu Randstaaten-politik, kterou Anglie zdědila po Německu, dělá přec jen s risikem do budoucnosti. Já se bojím, že je to politika ad maiorem Germaniae gloriam. Je to politika, kterou převzala od Německa a která se po mém soudu může obrátiti ve velmi zlé následky.

Rusko přirozeně musí žíti a musí dýchati. To již Petr Veliký věděl, když cestoval z Petrohradu do bažin, že bude musit míti moře, že nemůže býti kontinentálním státem, že nemůže býti pouze knížetem moskevským; to vedlo Kateřinu k Černému moři, ale to není politika imperialismu, nýbrž to je politika možnosti žíti a dýchati. Rusko musí míti moře, národ 120-milionový se nemůže dáti udusiti uvnitř a docela přirozeně postaví se proti každému, kdo mu zastavuje ten příchod k moři. To Rusko nemůže žíti také bez Kavkazu, a to proto, poněvadž Kaspické moře jest jeho mořem a ono nemůže snésti, aby z boku mu tam mohly vpadnouti každou chvíli horské kmeny na Kavkaze. To Rusko půjde, a nebude-li to dělat budoucí Rusko, budou to muset dělat sami bolševici, poněvadž je to ruský problém, proti kterému nemohou hřešiti ani bolševici. (Hlas: Už to dělají!) Dělají to a budou to dělat. A to povede docela přirozeně - nechci předpovídat k čemu - ale dojista k jistému napětí, které, možná, bude velmi zlé.

Já vždycky myslel, že Churchil s podporou denikinské politiky dělal nejvyšší anglickou politiku. Bohužel, přišlo to jinak a prohlášena politika lorda Disraeliho-Beaconsfielda, která se přece jen po všem tom, co se stalo, nehodí do rámce světové vojny a jejích výsledků.

Tedy tak se věci utvářily. A jaké jsou následky? Jsou ty, že vidíte, že ubohá Francie, která stále a stále trpí tím, že tolik ztratila v severní Francii, nejbohatší své části, že tak úžasně utrpěla methodickým ničením celého svého průmyslu, svých dolů a všeho ostatního, že ta Francie musí stále a stále a hodně osamoceně bojovati za to, aby konečně dostala ty reparace, na které má právo, že cítí nebezpečí isolovanosti, že se stále boji o Polsko, které vystavěla jako svou hradbu, že slyšíme neustále o té pomoci francouzské jak ve Vídni tak v Pešti, kterou nedělá - doufám a jsem přesvědčen - oficielní politika, ale která vyvěrá z té nejistoty, kterou Francie cítí, a z obavy, že by Německo ještě sesílilo německým Rakouskem. To všecko nemusilo být, kdyby za konferenčním stolem sedělo Rusko. Ale to nejstrašnější je to, že v Německu roste - a to si řekněme docela otevřeně a netajme si to - ohromné nebezpečí. Německo nevěří své porážce, Německo ví velmi dobře, lépe než kdo jiný, že válka není ukončena, Německo ví, poněvadž zná Rusko daleko lépe než kdo druhý, poněvadž také má dostatečnou možnost, aby v Rusku působilo, jak chce, svými lidmi, kteří jsou v bolševické armádě, to Německo ví velmi dobře, že konečné slovo míru bude teprve tehdy, až bude vyřízena otázka Ruska, a při tom že je možno, aby Německo napravilo, co ztratilo ve Versaillích.

Německo hraje velkou hru a já rozumím tomu, že to leží jako můra na Evropě, co bude s Německem, kdyby se hnuli bolševici, s kým Německo půjde. To je osudová otázka. Německo má jedno před sebou: Německo ví, že nemůže býti bez exportu, německý průmysl je příliš silný, příliš dobře organisován, on přemůže také nynější následky bolševismu, které se také u něho jeví v lenosti, ve špatné práci a ve věčných stávkách, což je charakteristikou toho suchého bolševismu. (Posl. Toužil: Lenost je bolševismus, pane doktore?) Lenost jest bolševismus, poněvadž na to posílají vojáky, jsou na to tresty, vězení a črezvyčajky, aby se pracovalo. To je to nejstrašnější. Ostatně já píšu o tom beztoho velkou knihu, zrovna o tom problému, tam se o tom vyjádřím trochu šíře. Ale jenom jedno bych ještě řekl: Německo ví, že musí mít export, že za ztracené kolonie, za ztracenou Malou Asii musí někam do světa a ten svět je Rusko. Německo udělá všecko, aby si získalo vděčnost Ruska. Čím nevděčnějšími jsou spojenci, tím vděčnějším bude Německo, aby zahladilo vzpomínku, že to bylo Německo, které poslalo bolševiky do Ruska. To Německo chce a bude mít v Rusku kolonii, ono bude exploatovat Rusko, jestliže to bude ono, které naposled osvobodí Rusko od bolševictví. To jsou ty strašné perspektivy, které jsou před námi, a představte si potom úděl našeho státu, úděl naší vnitřní politiky, když toto bude a když Rusko bude tímto německým objetím odvráceno od své jediné politiky, kterou vidíme a chceme viděti, totiž od své slovanské politiky. Přicházím tu k otázce intervence. Pan ministr zahraničních věcí mi odpustí, když mu řeknu, že si tu otázku trochu pohodlně zkonstruoval. Ona tak není, ona je trošku jiná. Pan ministr tu hází miliardami a miliony a miliony životů a nevím co všechno, co prý by znamenala intervence. Já to úplně podepisuji a také konstatuji, že mne již dávno a dávno nenapadlo o intervenci mluvit. Já jsem mluvil o intervenci, když by to bývalo nestálo ani tak velké miliony ani tolik životů. (Hlas: V červnu ještě pan doktor intervenci obhajoval při vládním prohlášení o Těšínsku.) Račte odpustiti, tenkráte o žádné intervenci jsem nemluvil, nýbrž hájil jsem jen své stanovisko a nemluvil jsem zvláště o žádné budoucí intervenci, kterou bychom měli snad dělati. Ani mě nenapadlo. Konstatuji, když byl boj mezi Polskem a Ruskem, že jsem úplně souhlasil s naší zahraniční politikou, že se do toho nemíchala. Tedy: Qui bene distinguit, bene docet. Já jsem byl pro intervenci tehda, když to nestálo tolik, a pan ministr zahraničních věcí velmi dobře ví, že, když jsme vyjednávali se Savinkovem, byl princip, že to nemá býti cizí vojsko, které má bojovati, nýbrž ze to mají býti Rusové a že naše vojsko a dohodové má býti jenom stěnou, mravní oporou pro ruské vojsko, To bylo velmi dobře možné a bylo by bez velkých obětí. Já nikdy... (Posl. Mikulíček: Viděl jste frontu někdy? Když první padnou, záloha musí nastoupiti.) Račte odpustiti, já sice neviděl frontu, nejsem také vojákem, ale tolik vím, že jsou zálohy proto, aby eventuelně zasáhly, ale nemějte mi za zlé, pane kolego, není v tom cynismu, když řeknu, že intervence proti bolševictví je záchranou socialismu (Potlesk.), poněvadž nic tak nepoškodilo socialismus, jako jeho integrální provedení pány bolševiky.

Tedy já říkám tolik, že jest přirozeno, že by to bez obětí nebylo, to se rozumí samo sebou, ale veliké věci, svoboda, zajištění národa není bez obětí. (Výkřiky.) Já ještě k tomu přijdu, zdali oběti nebudou větší. Tedy s počátku každý ví, že to nebylo tak těžké. Bolševici sami to přiznávají, že by bývalo stačilo velmi málo vojáků, aby se intervence provedla. Dnes ovšem je to něco jiného, když mají bolševici takovou armádu, se kterou musejí počítati i velké státy. Proto také myslím, že nikdo nebude ode mne očekávati, abych mluvil pro to, abychom dnes dělali donquichotiadu a šli a intervenovali v Rusku. To je věc prohraná, která se propásla, a jíti někam pozdě a chtít něco napravovati, je politika nejhorší. Věci se mají dělati tenkráte, kdy je čas. A tu se ptám, co to pořád mluvíte o intervenci? Co pak byla nějaká intervence? Já žádnou neznám. Intervence, račte odpustiti, je slovo, o které se učenci hádají, co vlastně znamená. Co je to intervence? Intervence znamená zasáhnouti vojenskou silou. A kde pak se zasáhlo _ Ani Anglie, ani Francie, ani Amerika nezasahovaly vojenskou silou, nýbrž dávaly jen zbraně a peníze a nic jiného. A to všechno dělaly nemetodicky. (Posl. Mikulíček: To je stejný zločin!) Račte odpustiti, to není stejné. Kdyby tam byly poslaly 2 armádní sbory, vy byste dnes nebyli komunisty a byli byste náramně krásnými socialisty. (Veselost. Hlučný potlesk. Posl. Mikulíček: To nemluvíte pravdu, poněvadž Angličané tam byli a šli z Murmaně do Anglie!) Především buďte tak laskav a mluvte trochu zdvořileji, poněvadž říci: Nemluvíte pravdu... (Posl. Mikulíček: Ale pravda je, že anglické vojsko šlo z Murmaně do Anglie!) Na Murmani jistě bylo anglické vojsko, ale když to všechno tak dobře víte, víte jistě také, kolik ho bylo a jaká to byla znamenitá intervence.

V tom ohledu se dělalo všechno nemetodicky, dělalo se to jeden přes druhého, jeden bez druhého, eventuelně jeden proti druhému. Následkem toho přirozeně nemohlo to míti vůbec žádného výsledku, jako mnoho, co se dělalo za celé války se strany dohody. O tom není nejmenší pochybnosti, že intervence, kdyby měla býti, musela by býti metodicky prováděna všemi státy dohodovými, které mají interes, aby Rusko osvobodily, a ne dělat to takovým způsobem, jak se to dálo. Ale řeknu, podporovaly-li, nebylo to tak docela nadarmo. Nemluvím o morálním významu pro celou budoucnost toho, jestli jeden stát podporuje Rusko nebo ne. Věčně bolševici v Rusku nebudou, to jest marné, jednou tam přijdou druzí, kteří si budou vzpomínat, kdo pomáhal Rusku. Ten mravní význam to má jistě.

Tu přicházím k jednomu velkému faktu. Za celou dobu, pokud byla armáda Kolčakova, Denikinova a Wrangelova, neměla Evropa strachu, že by bolševici šli na západ. Bolševici měli se svým vnitřním nepřítelem tak mnoho co dělat, že nebylo vůbec pomyšlení na to, aby s tím ohroženým týlem šli do předu. Následkem toho docela přirozeně jest dnes situace docela jiná. Dnes jest bolševická fronta uvnitř docela volná a tu jste také viděli, že již pan ministr zahraničních záležitostí byl nucen mluviti o tom, co bude na jaře. Musím docela upřímně říci, že jest velikou nevděčností, když nechceme uznat, co dělali ruští vlastenci, když se bránili proti bolševismu. Ruští vlastenci svými životy nebojovali jen za Rusko, nýbrž chránili také Evropu před vojenským útokem bolševiků. U nás se to ovšem neuznává, u nás uznávají jen ty z Rusů, kteří byli v Zimmerwaldu, nebo kteří rozložili ruskou armádu heslem "bez anexí a bez kontribucí" a proti těm, kteří byli skutečně vždy slovanští a kteří chtěli svobodu své vlasti od násilí; - máme zákaz, že nesmějí k nám. Nevím, je-li to pravda, ale četl jsem v novinách, že na cařihradském konsulátě vyvěšena jest tabulka, že tam Rusové nemají práva vstoupit. To jsou věci tak úžasné, že jest těžko si představit, že jest možné všechno to dělat. Musím říci, že v této situaci jest ještě velkým štěstím, že se u nás nachází tolik lidí s opravdovým slovanským srdcem, jak byli u nás dříve, kteří chtějí pomoci těm, kteří trpí, kteří trpí za to, že Rusko šlo osvobozovat slovanské národy.

Musím tedy docela upřímně vysloviti přání, aby naše politika vůči Rusům byla jiná. Když již jednou u nás vyhrálo heslo, že se nemáme míchat do vnitřních záležitostí Rusů, každého musíme přijmouti, ne jednoho vyhazovat a druhého ne. Každý Rus musí nám býti milý. Nechci, abychom dělali rozdíl. Zrovna jako bych nechtěl, abychom odtud vyhazovali levé, tak myslím, že nemáme příčiny vyhazovati ty, kteří nechtějí anebo nedovedou býti tak levými, jako ti zde. Všichni mají právo za to, co Rusko udělalo pro naši svobodu, aby našli u nás asyl a otevřené srdce a otevřené náručí. Co se týče mne, prosil bych jen jedno: Pan ministr zahraničních záležitostí mně odpustí, když řeknu, že si béře trochu mnoho úkolů a příliš mnoho o nich mluví. Ono se dá ledacos udělat a nemusí se o tom mluvit. Říci, že v Maďarsku uděláme republiku, že se postavíme s největší rozhodností proti monarchismu v Německu, že budu proti Habsburkům a Hohenzollernům, což jest po mém soudu velmi dobré, pokud se týče něčeho, ale na druhé straně také v Rusku proti monarchismu, to jest trochu mnoho najednou. My jsme sice v centru Evropy, ale nejsme jejím centrem. A proto myslím, že jest lépe dělati věci a nemluviti o nich. Já dojista jsem pro republiku v Rakousku, pro republiku v Maďarsku a jsem s největší rozhodností proti Habsburkům a Hohenzollernům. Jedinou mou touhou jest, pánové, jen takové Rusko slovanské, Rusko demokratické, konstituční, tak demokratické, jak dovede to býti jen moderní stát za podmínek, jež jsou jiné v Rusku než jinde. Ale proč o tom mluviti, že to budeme dělati? Nemusíme o tom mluviti. Ono to vypadá, jako bychom si hráli na direktory celé střední Evropy, a to, bohužel, nejsme. Bude lépe, když budeme trochu skromnější. Pan ministr zahraničních záležitostí položil strašnou otázku, co bude na jaře, a odpověděl na to, že neví. Já myslím, že udělal dobře, že také v té věci nepředpovídá. A my všichni musíme říci, že nevíme. Já jsem mu za jedno vděčen, že řekl, že naše republika bude své území hájit. A doufám, že také bude hájiti. Ale tu řeknu jedno a vracím se k tomu, čím jsem začal, aby toto hájení potom nebylo daleko dražší, aby nežádalo více obětí, než by to bylo vyžadovalo, kdybychom od samého začátku byli zakročili a kdybychom byli bolševictví v Rusku udusili. Přeji si, aby tomu tak nebylo, nemám jiné touhy. Vím, že námitka, že by se bylo Rusko rázem neuzdravilo, kdybychom tuto intervenci u dělali, mnoho oprávnění. Rusko bylo nemocno staletým carismem a jeho uzdravení nemohlo býti věcí chvíle, okamžiku. Kdyby bylo bývalo tenkráte Rusko spaseno, bylo by v Paříži, bylo by rozhodovalo o míru, bylo by slovanskou državou a my bychom se nemusili pro budoucnost ničeho báti. My bychom nemusili mluvit tak mnoho o Hohenzollernech a Habsburcích. To by bylo bývalo otázkou, která by byla úplně zmizela před tou velikostí ideového spojení demokratických států západu, nás a demokratického Ruska. Bohužel, nestalo se. Nedivte se, když o těch věcech mluvím, že cítím hluboké zklamání. Je to tak zvláštní. Osud se na nás jednou jasněji podíval, jako by nás chtěl odměniti za třistaleté utrpení, za všecko to, co jsme ztratili, svou samostatností, protože jsme hájili svobodu svědomí, jako by nás chtěl odměniti za to, že z našeho národa vyšli nejideálnější věrozvěstové slovanští. My jsme měli takovou krásnou příležitost, abychom se rázem a bez velkých obětí a obtíží vyšinuli na přední místo na politické areně světové. My jsme mohli osvoboditi Rusko, my jsme mohli získat jeho věčnou vděčnost, my jsme mohli udělat Rusko na věky slovanským, my jsme mohli na věky zabránit sblížení Ruska s Německem, my jsme mohli zachrániti mír a pokoj, my jsme neměli suchý bolševismus a Evropa se mohla po 5tileté trýzni věnovat hospodářské regeneraci a opravdovým sociálním reformám. Mír mohl býti zajištěn. My jsme se této příležitosti nechopili, my jsme nechopili se toho, co nám dobrý osud dával. Já neodsuzuji, jenom konstatuji. A končím jediným přáním, tím, aby dobrý osud nás chránil, abychom své chyby neplatili dráž než ztrátou Těšínska. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku posl. Knirschovi.

Posl. Knirsch (německy): Velectěné dámy a pánové! Pan ministr pravil ve svém exposé velmi správně, že Československý stát nemůže býti zdráv, když jeho sousedé jsou nemocni. Nuže, Československý stát hraničí na třech stranách s německou říší a k jeho státním občanům počítá se přes tři miliony Němců. Dalo by se tedy mysliti, že ministr, jenž nedělá politiku s dneška na zítřek, ministr zahraničí, který hledí do budoucnosti a kterému leží na srdci osud jeho státu, bude se přece poněkud podrobněji zabývati poměry a vztahy k jeho sousedům. Avšak tento pan ministr projevil v dřívějším výkladu, který měl před několika měsíci, myslím ve Stálém výboru nebo ve výboru zahraničním, mínění v tom smyslu, že Německo je úplně vyřazeno na celou řadu let z koncernu velmocenského, a myslím, že nechybím, když se domnívám, že pan ministr zahraničí staví a opírá svoji politiku, jež je politikou dneška na zítřek, na tyto naděje. A proto ovšem se také ve svém výkladu poměrně málo vyjádřil o těchto vztazích. Vedl nás do Anglie, do Francie, do Itálie i do Řecka, zabýval se však s milostivým přezíráním s velikým sousedním Německem, jež opět se vzmáhá, a jen tak právě povrchně s naším sousedem na jihu, Německým Rakouskem.

Pokud se týče otázky Německého Rakouska pravil jsem, že se zabýval jím povrchně. Použil jsem své nedobrovolné parlamentní prázdně k malé vyjížďce do ciziny a byl jsem také při té příležitosti v Německém Rakousku a měl jsem příležitost osobně se přesvědčiti, jak vlastně vypadají poměry v Německém Rakousku, jak zařízeny jsou styky Německého Rakouska k jeho sousedu na severu. Tu musím říci, že pan ministr zahraničí ve svém exposé, jak jsem již řekl, je - mírně řečeno - velmi povrchně informován a orientován, chceme-li totiž jeho slova bráti za upřímná a pravdivá. Co se týče otázky připojení, praví pan ministr ve svém exposé mezi jiným, že nemůže v přítomné době Německo vážně na to pomýšleti a připojení provésti. Pan ministr odkazuje Rakousko výhradně na pomoc spojených mocností, k nimž také ovšem počítá Československý stát, a odkazuje na pomoc, kterou přispěl Československý stát ke zřízení Německého Rakouska.

Nuže, pokud jde o otázku připojení Německého Rakouska k německé říši, my - kteří, Bůh sám ví, ve vnitrozemí máme dosti starostí a dosti příčin, abychom se starali o své vlastní poměry - myslíme, že starost o hospodářské závazky, jež by mohly vzniknouti německé říši případným připojením Německého Rakouska k německé říši, by měl pan ministr nechati snad pouze Německému Rakousku. Pokud jde o podporu Německého Rakouska se strany Československého státu, jest ovšem správné, že byly uzavřeny určité smlouvy, jež měly zlepšiti hospodářské styky Československého státu a Německého Rakouska, avšak nezáleží na doslovném znění smluv, nýbrž záleží na tom, jak jsou tyto smlouvy prováděny a dodržovány. Jestliže pan ministr zahraničí snad mluvil v dobré víře, pak ať se jednou přesvědčí u dotyčných resortů, jak směrodatní činitelé, kteří jsou pověřeni prováděním těchto smluv, dbají plnění těchto smluv.

Jest hovořeno velmi povrchně, když se otázka Německého Rakouska, jakož i otázka připojení, i otázka sanace Německého Rakouska pozoruje s toho stanoviska, jak ji posuzoval včera pan ministr zahraničí. Mohu to pominouti, ježto můj vážený kolega Mayer včera obšírněji o této otázce promluvil.

Velevážení pánové! Řekl jsem dále, že pan ministr zahraničí odbyl milostivým přezíráním poměr, pokud se týče vztahy, k našemu velikému sousedu německému. Pan ministr měl šťastné postavení, že mohl prohlásiti, že mezi Německém a Československým státem není pražádných rozporů, byl tak šťasten, že mohl poukázati na to, že není konfliktů mezi námi a německou říší, a projevil naději, že také takových rozporů nebude. Nuže, nebyl to nikdo menší než president této republiky Masaryk, jenž poukázal kdysi ve příčině životní schopnosti Československého státu na to, že nelze si mysliti Československý stát, nebudou-li němečtí obyvatelé země ve státě spokojeni. Jestliže mezi Německem a Československou republikou v nynější době nejsou prý žádné rozpory, řekněme diplomatického rázu, jestliže nemají býti žádné rozpory snad v jedné neb druhé otázce obchodní politiky, přece jest veliká, nepřeklenutelná propast mezi nimi, pokud němečtí občané tohoto státu budou tou měrou a způsobem, jako se to dálo od založení tohoto státu, znásilňováni, trýzněni a pronásledováni. Bylo to největším neštěstím Němců ode dávna, že jsme byli nesjednoceni a roztříštěni a že nebyl v nás cit společného příslušenství, jakým se vyznamenávají všechny ostatní národnosti a zvláště v tak vynikající míře národ český. Vzpomeňme si na dobu před válkou! Říšskoněmecký občan venku nebo říšskoněmecký státník pramálo dbal nebo se staral, jak se dařilo Němcům v Rakousku, nebo jak se dařilo Němcům v celém ostatním světě.

Každý omezoval se ve své zemi výhradně na své vlastní zájmy a jeden nestaral se o druhého. Tento nedostatek citu společenství německého národa jest jednou z příčin našeho pádu, našeho pádu, našeho ponížení. Dnes však tomu, bohudíky, již tak není a pan ministr zahraničí měl by stavěti svoji politiku na reálnějším podkladu než snad na informacích, jež mu od toho neb onoho diplomata ze staré školy zde ohledně nálady národa v německé říši jsou podávány. Kdyby pan ministr dnes znal náladu v německé říši, nebo ji sledoval, viděl by, že bohudík vše, co nám zde bylo učiněno, má svůj ohlas i tam venku v německé říši a že, jak dnes v tomto státě se svými soukmenovci v celém světě cítíme, také německý národ tam v té uzavřené německé říši počíná se probouzeti, a byli jsme ministru zahraničí Simonsovi od srdce vděčni za jeho vřelá slova všeobčanského cítění, jež nedávno promluvil s tribuny německého říšského sněmu. Tato propast zde je a jestliže pan ministr zahraničí naváže styky s německou říší, případně styky, jež jsou v zájmu jeho státu, bude udržovati, bude míti plný důvod působiti na naši vnitřní politiku v tom směru, aby tato propast byla překlenuta, pokud vůbec překlenuta býti může.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP