Pátek 9. července 1920

Tito dva vojáci, kteří to vše prodělali, teď v československé republice, když dojde k výtržnostem vašeho, čert ví jakého pohanského slunovratu, tito dva vojáci, když jsou při výtržnostech voláni ke službě bezpečnostní... (Poslanec dr. Feyerfeil [německy]: Tím ctíte naši kulturu, když ostouzíte naše slavností?) To myslíte, že v těch slunovratech je německá kultura? To je vidět, jak málo kultuře rozumíte. (Posl. Zeminová: To jsou slavnosti, při kterých se zabíjí lidé.) Tito dva vojáci při vykonávání služby následkem těchto výtržností padli. Ti vojáci padli v tomtéž boji - rozdíl je ten, že ten nepřítel je na vnitřní frontě - oni padli v tomtéž boji, ve kterém ten stát vybojovali. (Výkřiky německých poslanců.)

Velectění pánové! Kam to může vést, jestli tento boj nemá býti dobojován, jestli vy nechcete to uznat, že tento boj je dobojován, že boj v tomto státě, v němž tito dva vojáci padli, má býti veden vámi. To bude míti tragické konce a já to neříkám jako výhrůžku. Já myslím, že celým obsahem své řeči dal jsem na jevo, že nechceme vám hroziti. Bude to mít tragické následky i pro zájmy toho lidu, který vy tady zastupujete, bude to míti zlé následky pro všechen lid v této republice a proto myslím, že by bylo zapotřebí, abyste si svědomitě položili otázku, zdali jste na správné cestě, abyste svědomitě si položili otázku, zdali ten lid, za který jste zodpovědni, vedete dobře, k jeho prospěchu a abyste měli také odvahu přiznati se ke své chybě. (Výborně!)

Já končím ujištěním, že naše strana je odhodlána podporovati p. ministerského předsedu v tom, co zde dnes slíbil, že bude pracovati k upevňování státní autority. (Výborně!) Ale my ovšem očekáváme, že tato činnost bude prováděna s plnou energií (Výborně!), s plným rozmyslem a především očekáváme, že p. ministerský předseda nebude násilně zavírati oči před tím faktem, který se mu zde dnes znova ukázal přímo jaksi na bíledni a na dlani, před tím faktem, že největší problém našeho politického života je především semknutí se všech těch, kdo jsou pro státní konsolidaci v rámci té ústavy, kterou jsme si učinili ústavou tohoto státu. (Výborně!) Kritická, a já řeknu více než kritická, tragická otázka jest: Má naše ústava většinu, nebo ne? To musí býti první otázkou a v té otázce jest úkol, úkol budovati většinu pro naši ústavu, neboť naše republika to jest tato naše ústava, resp. ústava jiná, změněná podle naší ústavy. My všichni jsme suverénní a můžeme ústavu měniti, kdy a jak budeme chtíti, ale my ji nebudeme měniti, nechceme ji měniti a nesmíme ji měniti, nechceme-li opustiti svoji basi násilným způsobem. Žádné násilí zde nesmí býti prostředkem, každé násilí je nepřítelem republiky. Vláda dnes ohlásila ústy min. předsedy tomuto násilí boj. Bude-li jej vésti, naší podporou může si býti jista. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): K slovu jest dále přihlášen pan kol. Geršl. Uděluji mu je.

Posl. Geršl: Slavná sněmovno! Dnešní schůze ilustrovala dokonale naše veřejné poměry. Všechny německé strany podaly na vládu dotazy, v nichž si stěžovaly na násilí. Přinutily vládu, přinutily jejího representanta, ministerského předsedu, aby jim odpověděl, a když jim chtěl odpovídati, vykonávaly naň křikem násilí, umlčovaly ho proto, poněvadž náhodou nejsou jeho hlasivky tak silné, aby přemohly hlasy těch, kteří zde naň pokřikovali. To jest jistě charakteristické proto, jak potom má vypadati náš veřejný život, neboť musíme míti za to, že všechny strany vyslaly si svůj výkvět do této sněmovny. Mám za to, že proletariát v republice této obývající nemůže býti vděčen těm událostem, které se odehrávají, ať v Jihlavě, ať ve Znojmě nebo v Olomouci. Po ulicích v jednotlivých městech chodí 10.000 dělnictva bez práce a v dnešní hospodářské krisi při dnešním špatném stavu zásobování jest to charakteristické, že nemají německé strany v Jihlavě nic jiného na starosti, nežli aby oslavovaly slunovrat, při němž potom v zápětí padají životy. Myslím, že německé dělnictvo jihlavské nemělo a nemá také s touto slavností nic společného. Jestliže však takovým způsobem, jakým zde mluvil pan kol. Pittinger, jest mluveno s tohoto místa, který prohlásil, že stát ten vzešel ve lži o rovnosti, které zde není, a lží také zajde, jestliže takovým způsobem se mluví ve sněmovně, pak, vážení pánové a dámy, jistě, že musí daleko hůře býti mluveno a daleko hůře to musí vypadati tam, kde řečníci této strany nejsou kontrolováni, jakým způsobem pak mluví na svých veřejných a důvěrných schůzích. Myslím, kdyby všechny stenografické protokoly vídenského parlamentu byly přečteny, že by tato silná slova, která pan kolega Pittinger zde pronesl, tam nalezena nebyla.

Zvláštní kapitolu tvoří při dnešním projednávání posledních událostí případ olomoucký. Pan dr. Stránský zmínil se o velezrádném procesu Muny a soudruhů. Slavná sněmovno, myslím, že by v zájmu naší justice a také v zájmu veřejném bylo, aby se o tomto procesu mluvilo co nejméně, neboť Muna odmítl kandidaturu do tohoto domu proto, aby mohl býti souzen. Já konstatuji, že ostatní kandidáti jiných stran, kteří nalézají se na stejné cestě s redaktorem Munou, na příklad pan kolega Hlinka... (Odpor slovenských poslanců. Různé výkřiky.) Myslím, pánové, že jste byli překvapeni, když jste četli obžalovací spis proti redaktoru Munovi. Vy jste musili býti překvapeni, že v tom obžalovacím spise nebylo to, co veřejnost očekávala, jsouc vydrážděna přehnaným psaním určitých časopisů, určité žurnalistiky. Musím prohlásiti - přes to, že si našich legionářů vážím - že čin, který se stal v Olomouci dne 26. června, musíme odsouditi proto, poněvadž tam legionáři, kteří byli stejně falešně orientováni, jako značná část naší veřejnosti, dopustili se činu, který musí každý rozumný člověk odsouditi.

Kam by to vedlo, kdyby v naší republice mělo býti zavedeno pěstní právo? Můžeme míti na naše hospodářské, sociální a politické poměry různé názory a přece nebude nikdo z rozumných lidí chtíti hlásati zásadu, že máme jeden druhému v politických projevech bránit násilím, a to se v Olomouci stalo. V Olomouci šlo, pánové a dámy, také jen o politický projev, nezapomeňte, že v Olomouci byla svolána schůze důvěrná, a že to, že legionáři vnikli do důvěrné schůze násilím, nedá se schvalovati, neboť tento špatný příklad by mohl býti brzo následován. Tím více musí býti odsouzeno přepadnutí redaktora Muny a jeho ztýrání jako řečníka, který měl mluviti na schůzi a proti jehož názorům každý mohl vystoupiti, neboť předsedající předem prohlásil, že každému zaručeno bude slovo. Dovolil bych si, vážená sněmovno, informovati o tom, co jest přehnáno v tisku a co také zde při dnešní schůzi bylo několikráte přehnano. Hned druhý den po těch událostech odebral jsem se na velitelství 6. leg. pluku a otázal jsem se, zdali velitelství má nějaký konkretní případ, z něhož by mohlo uvésti, že by byl Muna býval v Rusku intelektuelním původcem nějakého činu nebo zločinu, z něhož by legionářům byla vznikla nějaká nehoda, a bylo mně odpověděno tamním podplukovníkem Jarošem, že velitelství žádného takového konkretního případu uvésti nemůže, ale že záští proti Munovi je všeobecné. Velectěné dámy a pánové! Musím to prohlásiti s tohoto místa a myslím, že je-li jest pravdou, co přehání část naší žurnalistiky, jistě že ty doklady by musily býti zde a že by o nich velitelství 6. leg. pluku muselo věděti. Poněvadž o nich neví, myslím, že takových případů zde nebude. Tedy lze považovati výrok pana podplukovníka Jaroše za podklad, že toho, co se o redaktoru Munovi píše, není a nestává.

Slavná sněmovno! Přijde na to, jak si kdo to právo občanské svobody a právo vůbec představuje. Pan kolega Stejskal se zmínil o olomouckém případě také a pravil, že veřejnost má právo věděti o Munově vině či nevině. Proto jsem si dovolil uvésti výrok pana podplukovníka Jaroše, který mně učinil před dvěma svědky důvěrníky, že není tu žádného konkretního případu, ve kterém by Munu mohli jako intelektuelního původce viniti z nějakého činu, ze kterého by legionářům vzešla škoda. Přes to ale pan předřečník, kolega Stejskal, uvedl, že prý olomoucký čin, který tam část legionářů spáchala, se může vysvětliti. Já myslím, že slušná veřejnost si to vysvětliti nemůže, proto ne, poněvadž právě pan kolega Stejskal zneužil zde té naší pěkné mluvy a pravil, že prý si to legionáři s Munou v Olomouci vyrovnali. Vážení pánové! Když tak dělníci si to někdy tímto způsobem vyrovnají s těmi, kteří jim 6 let učinili ze života peklo, kteří jim ho ještě dnes snaží se hodně dlouho prodlužovati, tedy se křičí, že jest to teror. A my, když se pokusíme, abychom veřejnosti vysvětlili, že jsou to činy vzniklé z rozčilení, z vášně vybičované dlouholetým utrpením, jsme považováni za ty, kteří teror schvalují. Slavná sněmovno, mám za to, že takové činy jsou výsledkem vášně vybičované několikaletým utrpením let válečných a poválečných, a jest jisto, že těchto činů nemůže nikdo schvalovati.

Ale vláda naše prohlásila, že chce určité obory socialisovat. A tu se mně zdá, že ty skupiny, které jsou početně malé a slabé v této sněmovně, chtějí naházeti proletariátu písku do očí, že snaha vlády a většiny této sněmovny jest marna, snaží se vyvolávati nacionální boje, nacionální vášně, ve kterých nerozhoduje rozum, ve kterých rozhoduje jen slepá vášeň. A z těch důvodů, myslím, bude nutno, aby úkol ten převzala strana sociálně-demokratická, aby jak na české tak na německé straně svorně postavila se proti těmto nacionálním vášním, které mají v zápětí lidské oběti, a aby se jednou už nastoupila cesta rozumného soužití všech národů, které tento stát obývají. (Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Dále jest k slovu přihlášen pan kol. Horák. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Horák: Slavná sněmovno! Při vybudování našeho nového, obnoveného státu, jinak historicky starého, měli jsme zajisté všichni na zřeteli, abychom stát ten vybudovali v prvé řadě hospodářsky, poněvadž toho měl ponejvíce zapotřebí, a aby po hospodářském vybudování politické poměry, které jsme přijali z Vídně, byly také oboustranně uspokojeny. Měli jsme pevnou naději, že se svými sousedy, s našimi Němci, budeme moci v brzké době hospodářsky pracovati, poněvadž tak jako my i oni mají toho zapotřebí. Zvykli jsme si již na to spolužití za starého Rakouska, ale v tom směru, že byli jsme těmi utiskovanými, a předpokládali jsme, že Němci konečně vpraví se do toho stanoviska, že nemusí vždy bydleti pod vládou, která jest čistě německá ve státě čistě německém, a že dovedou také jednou chápati, že v jiném státě bude také pro ně místa. My zajisté podali jsme při každé příležitosti Němcům ruku ke zdárnému spolužití. Neříkám, že snad neprojevujeme jako každý jiný kulturní národ své národní přesvědčení. My také pořádáme na př. své národní slavnosti jako Němci, ovšem s jiným zakončením a jiným výsledkem. Poukazuji na nedávnou naši slavnost všenárodní, na slet sokolský v Praze a připomínám jen výroky cizinců, kteří svůj úsudek pronesli o našem sletě. O ničem z toho, co Sokolstvo vykonalo při každé příležitosti a při každé slavnosti, nemůže nikdo říci, že snad by to bylo tětivu tak daleko napjalo, aby se mohlo říci, že jest to proti našim druhým sousedům národnosti německé. Nikdy nepropůjčilo se Sokolstvo mimo výcvik národní, mimo disciplinu a působení občanského ducha, k účelům jiným. Ono nikdy neprovokovalo, zachovalo si vždy chladnou krev a bylo si vědomo vždy a všude svého poslání národního. Kdo viděl ucelené, disciplinované řady našeho Sokolstva, musil tedy dáti za pravdu, že nic z toho ostatního, co naši národní odpůrci tropí při takových příležitostech, u nás se nevyskytuje.

Pánové! Kdyby to byla episoda jedna nebo dvě, neměli bychom proti tomu žádných námitek, řekli bychom, že jsou to přestřelky, že jest to něco, čeho se snad mládež, nebo také druzí, ovšem ti krevnatější, tu a tam dopouštějí. Ale, bohužel, u našich sousedů, našich milých Němců, stává se něco podobného velmi často. Pánové bojují dále za svou rovnoprávnost. To je zajisté velmi chvályhodná věc. I my v bývalém Rakousku bojovali jsme za svou rovnoprávnost celá staletí. My jsme ovšem rovnoprávnosti nedosáhli, rovnoprávnost byla nejvýše na papíře, ale v praksi se nám jistě nikdy nikde nejevila. Byl to snad nějaký ústupek, který snad tu a tam v nějakém zákoně nebo v tom či onom paragrafu byl obsažen, ale když přišel náš český člověk do zněmčeného území a chtěl tam nalézti svá práva, tedy jich skutečně nenašel. O tom vědí naši sousedé zrovna tak dobře, jako my to víme dobře. Praktika státních úřadů v bývalém Rakousku stala se moc dobře známou celému světu, jenže žurnalistika mimorakouská byla již na to připravena, že se to dlouho tutlalo a publicisticky málo kdy přišlo na veřejnost, jak jsou neněmečtí národové v bývalém Rakousku v tomto státě utlačováni, jmenovitě po stránce kulturní. Byl to hotový skandál, s jakými obětmi, s jakými vymoženostmi se musil vydobývat každý krok a stupeň svých práv. Ve zněmčeném území bylo nám zejména odpíráno všechno a ten nech, který se tam ozval, při každé příležitosti, byl-li to dělník, byl z práce vypovězen, byl-li to živnostník, nebo obchodník, byl boykotován, byl-li to státní úředník, byl odtamtud ihned přeložen jinam, a tak bylo postupováno všude stejně. To byli, pánové, slasti našich menšin. A táži se, zda-li byly k tomu příčiny také se strany české? Co naši Češi ve zněmčeném území činili? Oni nekonali nic jiného, než co každý krajan, příjde-li mezi jiné prostředí národnostní, dělá sám. Najde své vlastní krajany, aby se mezi nimi pobavil, vzdělal a aby tu a tam v různých těch spolcích účinkoval a s nimi se scházel. Ve zněmčeném území existovaly naše besedy, záložny, jsou tam i jiné spolky, které sledují čistě kulturní a hospodářské účele a nic jiného. Jest možno a také pravdivo, že tu a tam se zahrál nějaký ten divadelní kus, že někde se scházejí k různým vycházkám, ale nikdy se nestalo, aby snad přišli v tak zuboženém stavu, jako se děje při spolcích a výletech našich krajanů německé národnosti. To se nikde jistě nestalo. Pakli si také někdy zazpívali nebo zazpívají ve své místnosti, děje se tak polohlasitě, aby kolemjdoucí Němci nebyli vytrhováni. Všude je samý ohled k druhé národnosti, aby se jí nešláplo na kuří oko. My ovšem o našich sousedech něco podobného říci nemůžeme. Pánové s německé strany si tedy málo uvědomují, že jsou ve státě čistě českém, že jsou ve státě tak českém, jako je Německo německé, jako je Italie italská, jako je Francie francouzská, že tady požívají úplně všech práv jako naše české obyvatelstvo a ze by tedy podle toho měli - jsouce v tak drtivé menšině - se zaříditi. Myslím, pánové, že v žádném parlamentě na celém světě se nepřichází oposici tak vstříc, jako u nás. To mi potvrdí každý nepředpojatý člověk. A když to všecko Němci vidí, zajisté by měla býti u nich alespoň vůle, aby již jednou obrátili a řekli si, že není jiného východiska, že není jiné pomoci, poněvadž by trpěli tak dobře jak my, když by své chování jinak nezařídili. Pánové, zdali pak by bylo možné, aby to, co na příklad jest popřáno našim německým krajanům v českých městech, činil Čech v Žatci nebo v Chomutově nebo v Chebu? Zajisté, že to není možné. Rakousko bylo vždy státem národnostním, kde Němci netvořili většiny, a my jsme tam neměli žádného práva anebo moc málo práv. To, že jsme byli na příklad, pokud se týče školství, dosti vypraveni, to není jedině zásluhou německé vlády v Rakousku, to je zásluhou také vysokého kulturního stupně našeho národa, poněvadž každá jiná i nejnepřátelštější vláda byla by musila českému národu zajisté to všechno dopřáti.

U nás jest již v krvi každého zástupce a příslušníka českého národa, že agresivně nevystupujeme tak, jak to jest u krajanů národnosti jiné. My žádáme pouze to, aby ten pokoj a ten pořádek, který konečně jednou u nás zaveden býti musí, co nejdříve také přišel. Ale pánové si musejí také něco odvyknouti. Oni si musejí odvyknout tu svou panstvíchtivost, tu nenávist národnostní, kterou právě živí svoje masy. Tyto vlastnosti musejí vymizeti z nich, poněvadž z těchto vlastností vyvěrá počátek každého zla, a pak budou přesvědčeni, když to udělají, že se jim také v každém směru u nás lépe povede a že jim také každý mnohem lépe, je-li to vůbec možné, vstříc přijde.

S německým lidem, pánové, dalo by se jistě docela dobře vycházeti. Mé dlouholeté styky ve zněmčeném území umožnily mně, že jsem se o tom přesvědčil. Ať už je to dělník nebo rolník nebo živnostník nebo obchodník, každý toužil spíše - já mluvím o Němcích - po pokoji, nežli že by si přál nějaké rozháranosti nebo nějakých národnostních štvanic. Zavedete-li s německým lidem v pohraničním nebo v uzavřeném území hovor a přijdete-li na národnostní otázku, tedy neradi o tom mluví a řeknou: "Já si raději hledím svého, já chci míti pokoj". A jejich odpověď, jak se o Němcích vždycky vyjadřují, jest: "No, das machen nur die paar Krakehler!" A, pánové, musíme si říci, že na tom jest mnoho pravdy. Pozorujeme-li to celé, kdo živí štvanice ve zněmčeném území, tehdy přicházíme k úsudku, že je to skutečně jen vždycky několik lidí, kteří, řeknu, ne zcela, ale z části jsou existenčně na tom závislí. Bývá to obyčejně nějaký ten schriftleiter toho nějakého čtrnáctideníku nebo deníku venkovského. Jiné žurnalisty na mysli nemám. Bývá to obyčejně nějaký ten solicitátor, kancelista nebo diurnista u advokáta nebo nějaký učitel a soukromý úředník. Ti mají své knajpy, kde se každodenně scházejí anebo několikráte za týden, kde se všecko punktuje, a řeknou si ten příští program, jak mají proti Čechům v městě postupovati. Obrátíme-li kartu a tážeme-li se, zdali něco podobného dělají Češi, tedy musíme říci, že rozhodně ne. Tohle Češi nedělají. Ať jde ten nejzarytější Němec, ten největší odpůrce, který by chtěl mermomocí něco najíti, ať jde do té besedy, do toho českého spolku, uvidí, že se tam tohle nepěstuje, že se tam o štvanicích nemluví, že se nic podobného absolutně nearanžuje.

A tu, pánové, musím přijíti k tomu odkud že všechno toto právě pochází? Zdali pak v té české Praze máme podobné hostince, podobné knajpy, kde by se čeští příslušníci scházeli a kde by se proti Němcům postupovalo? Nemáme žádné, ale za to v té české Praze máte celou řadu německých, kde se něco podobného děje a kde se proti nám a proti českému národu způsobem zajisté nepatřičným postupuje a kde se proti českému národu brojí a všechny pikle a úklady strojí.

Ale, pánové, bylo zde mluveno o jihlavském případě. Jihlavu znám také velice dobře a musím říci ze své působnosti, že jsem vždycky nerad do Jihlavy jel a že nebylo radno nikdy v Jihlavě na ulici česky mluviti. To nejmenší, co se Čechům stalo, ať to byl maličký nebo veliký, ať to bylo děvce nebo dorostlá žena, že si odplivli, když slyšeli český hovor. A tu, pánové, musím říci, že mezi městy Brnem, Znojmem a Jihlavou, kde se vždycky pěstovaly hotové štvanice proti české národnosti, Jihlava si zachovala primát. Jihlavští Němci ve svém hotelu na náměstí scházeli se tedy v té své knajpě, měli tam svou místnost, kde celý dům byl natřen černo-červeně-zlatě a všechny koberce od rohožky počínaje byly v těchže barvách, a tam se právě to všechno proti národu českému punktovalo od jakživa, co Jihlavu znám. Také mezi Němci a německými nacionály požívala Jihlava vždy největší pochvaly, byla chválena mezi všemi městy ostatními. A tu vycházely také listy, bylo tam a je tam podnes, - nechci jmenovat velmi mnoho těch německých štváčů, řekneme si to upřímně, kteří pobádali tamního schriftleitra: Das diese Nummer recht saftig ist! on to také udělal, bylo to šťavnaté. V prvním čísle jsme se dočetli slov: Sauböhmen, tschechische Pakasch, tschechische Hunde, niederträchtige Fallotte, miserable Bestien. Tedy, pánové, to byl tenor celého toho listu a co dostal za odpověď za mé přítomnosti, když tam předčítal to nové číslo? Dostal za odpověď: Brav, wacker! A tu se pilo až do druhého rána a potom vyšlo číslo, které bylo ještě více wacker než toto. To jest přece něco, co by se pěstovat nemělo a co slušní Němci - bylo jich několik také, ale velice málo v Jihlavě - trpěti neměli, poněvadž se tím podporují neustále nejpustší národnostní štvanice. Když, pánové, se potom stalo, že takové číslo bylo rozhozeno mezi německý dav, nedivte se potom, že skutečně tento německý dav byl rozeštván, že také na povel místních činitelů a místních listů odhodlával se k činům naprosto nezákonným. Byl také zván na různé slavnosti, kde vystupovali řečníci, byli to ale samí štváči. Vše kolem dokola bylo pěkně dekorováno velko-německými barvami. Mám také ještě památku zrovna z Jihlavy: "Wir Deutsche fürchten Gott, sonst nichts auf der Welt". To bylo napsáno na táckách, na nichž byly sklenice piva. To jest důkazem, že tedy něco podobného, podobné štvanice se vždycky na takových slavnostech pěstovaly. A tu, pánové, táži se, je-li možno, aby na příklad byl český žurnalista něco podobného v Rakousku napsal. Kolik let žaláře by si byl v celém svém životě dohromady odseděl? Jsem přesvědčen, že by byl jistě docela jinak potrestán, nežli ten jeho německý kolega, který vůbec u nás trestán není. Činy jihlavské, které se nyní tam sběhly, rozhodně omluviti nelze. Jsou důsledkem stále a stále pěstovaných štvanic, jsou důsledkem toho, co několik štváčů na straně německé vždycky jenom pěstovalo. Pánové, působí to zajisté trapně na mladé, v pětiletém boji otužilé bojovníky a chladnokrevné vítěze, na naše legionáře, když v noci tlupa opilých nadšenců přijde na náměstí a před kasárnami potom jim zpívá různé německé písně, mezi jiným také u českého národa, řekněme si to upřímně, neoblíbenou "Wacht am Rhein". Co by se tak stalo českým lidem, kdyby byli přišli někdy v noci před kasárny nějakého pluku "Deutschmeistrů" a tam začali zpívat "Kde domov můj? " Zajisté byli by se se špatnou potázali a stalo by se jim něco jiného, než těmto nadšencům jihlavským. Nedivte se, pánové, že legionáři v tom směru také se konečně nedali. Že však nebyli připraveni na nic, to vysvítá z té okolnosti, že také měli velké ztráty. Jest vidět, že to bylo připraveno, že to bylo improvisováno, ale pouze s německé strany. S naší strany, s české strany se vůbec ani na nějakou odvetu nepomýšlelo, poněvadž se přece neočekávalo, že by ta zpupnost a opovážlivost mohla jíti tak daleko.

Zajištění státní autority v tomto případě, a vezmeme-li ještě jiné případy, které se u nás opakují, jest tedy otázkou, která rozřešena býti musí. U nás konečně musí přijíti ta úcta k zákonům, jako se to děje v jiných státech. My si všichni přejeme, aby něco takového se neopakovalo. My si všichni přejeme konečně, aby všechno mírumilovné obyvatelstvo našeho soustátí mohlo se pokojně hospodářsky vyvíjeti, aby mu nebyla brána chuť k práci, aby každý věděl, když svou prací, svým přičiněním něčeho se domůže, že také vždy a za všech okolností mu to zůstane netknutě zachováno a že žádné štvanice, ať jsou toho neb jakéhokoli jiného druhu, nesmějí býti nadále trpěny. Zajisté každému, kdo jen trochu demokraticky cítí, není lhostejno, když se doví, že v tom neb onom městě následkem nepokojů byl vyhlášen výminečný stav. To přece nebude tak hned někdo schvalovati. A když už naše vláda se k tomu odhodlala, buďte ubezpečeni, že se musilo v tom městě velmi mnoho přihoditi, že, pokud jde o národnostní otázku, musilo se Čechům velmi mnoho ublížiti a velmi mnoho státi, pakliže jde o otázky hospodářské, že se musilo té či oné vrstvě obyvatelstva rovněž mnoho ublížit. Tedy přejeme si konečně pokoj a pořádek v tomto státě a to by mělo být směrodatno pro všechny, jak pro Čechy, tak pro Němce. Proto vítám dnešní prohlášení pana ministerského předsedy, že vláda konečně chce se odhodlati k ráznějším činům proti všem rušitelům míru a pořádku, žádného nevyjímaje. To přejeme si všichni a zajisté jsem přesvědčen, že naše hospodářské dílo půjde mnohem rychleji ku předu. Přejí si tak zejména všechny střední vrstvy, přeje si tak zejména rolnictvo, řemeslnictvo, živnostnictvo a obchodnictvo, přeje si tak konečně i všechno dělnictvo - to pořádné, to mírumilovné dělnictvo, kterého jest přece jenom veliká a veliká většina v našem národě. Náš národ, pánové, skládá se z vrstev, které nejsou tak odlišny od sebe, aby mohl jeden stav, jedna vrstva panovati nad druhou. Stane-li se něco podobného, přeskočí to potom třeba i na pole národnostní a to jest něco, čemu musí naše vláda rozhodně čeliti. Rád uvidím skutky, které v nejbližší době budou následovati, a my, kteří cítíme demokraticky, chceme, aby za každou cenu byl pokoj a pořádek udržen, a aby se tak stalo ve prospěch všeho obyvatelstva této republiky. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Udílím slovo dalšímu řečníku kol. Toblerovi.

Poslanec Tobler (německy): Velectěné dámy a pánové! O velmi truchlivých událostech jihlavských jednalo se zde široce a sice pro i proti. My, přes všechny volební machinace zvolení zástupci Slovenska, používáme zde příležitosti, abychom potlačovaným národům v tomto státě, našim bratrům v Jihlavě, provolali odtud bratrství. (Potlesk na levici. - Heil!)

Jest trochu pokrevního přátelství mezi oběma, mezi Jihlavou a Bratislavou. Roku 1919 dne 12. února svolala strana sociálních demokratů veliké shromáždění lidu do Bratislavy, aby demonstrovala proti potlačování. Jaký byl však konec tohoto shromáždění? Osm mrtvých zůstalo ležeti na náměstí, bylo mnoho vdov a sirotků. Nyní se tážeme: Kdo byli tito - nechci použíti silného výrazu (Německé výkřiky: Krvaví psi!) - lidé, kteří nadělali vdov a sirotků? Byl to tentýž pluk, který byl v Jihlavě, pěší pluk č. 32, tentýž pluk, který ve svém slepém českém chauvinismu vdov nadělal. (Posl. dr. Baeran [německy]: Titíž krvaví psi!)

My na Slovensku pociťujeme již dlouho pěsť teroru. Nejprve to byl Hlinka, který byl jen proto, že nepadl před modlou "Čechie" na břicho, vsazen do několikaměsíčního těžkého žaláře. (Posl. dr. Blaho: Ale keď ho súdilí, nebránili ste ho!) Nerozumím! Teprve když onemocněl, mohl žalář opustiti. Pak přišla ona věčná kulturní hanba tohoto státu, přišla pevnost Illava, kde byla poskytnuta Rózsovi Sándorovi a rozličným jiným zločincům a vrahům příležitost konkurovati s čestnými lidmi. Dnes ještě úpí v Illavě nesčetní nešťastníci a lidé nevinní. Vládní listy, "P. Z. am Abend" a různé jiné časopisy píší nyní do světa, že v Illavě již nesedí nikdo. Jest to lež. V Illavě sedí ještě dnes nevinní lidé. To jest ta zahraniční politika naší vlády. Avšak nejen v Illavě, pánové, nýbrž i v Košicích a v Bratislavě jest uvězněna celá spousta nešťastníků.

Abych poukázal na to, kam až spěje ten český chauvinismus, předvedu zde případ, jenž dokazuje tyto ohromné nespravedlivosti. V Bratislavě jest jakýsi kapitán jménem Gersuly, jenž stojí pod ochranou anglické vlajky. Československá vláda se svými elementy nerespektovala nijak této mezinárodní ochrany anglické vlády a dala i tohoto muže odvésti do Illavy, kdež ještě dnes sedí. Dvakráte byla provedena u tohoto muže domovní prohlídka. Co bylo nalezeno při druhé prohlídce? Po velikém namáhání dvanácti legionářů nalezen byl posléze dopis tohoto znění: "Milý příteli! Buď tak dobrý a pošli mi příležitostně 5 kg cukru. Horthy." Nyní si můžete představiti, ctění pánové, radost oněch vojáků. S rukama zdviženýma ukazovali dopis: "Zde jest onen velký irredentista." Kdo však vězí za tímto jménem Horthy? Zřízenec anglické lodní společnosti. Myslím, že věříte, že není potřebí takovému správci uherské republiky, aby si psal Československé republice o pět kilogramů cukru.

Potom se zde vyslovil nějak pan ministerský předseda na moji poznámku o panství vyzvědačů. Že jest na Slovensku zavedena vláda vyzvědačů, dokazuje okolnost, že jest v Bratislavě samé asi šestero detektivních sborů. Jest detektivní sbor vládní, detektivní sbor pana městského kapitána, pana náměstka městského kapitána atd., zkrátka šest sborů, takže se může někdy státi, že muž, který sotva že vyvázl, může býti zatčen detektivem jiným. A co dostanou pak ti lidé, když vyváznou z tohoto zatčení? Dostanou amnestii. Pánové! My to zde říkáme přímo: Nepotřebujeme žádné amnestie! (Souhlas na levici.) My jsme ničeho nespáchali. Žádáme pouze spravedlnosti; ta nechť vládne a panuje. Buďme odsouzeni, pakli jsme se něčeho dopustili, nedáme se však již nevinně zatýkati a proto nepotřebujeme žádné amnestie. (Souhlas na levici.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP