Čtvrtek 10. června 1920

Předseda (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr. Franke (pokračuje): Vážení pánové, dovolte, abych vám řekl velmi otevřeně, že není ve mně ani stínu úmyslu, abych se vás chtěl nějak dotknouti. Dovolte, abych vám řekl velmi upřímně, že nemáte mnoho politického psychologického smyslu. I kdybychom my, kteří jsme povoláni zde k tomu, abychom zastupovali nejen ony vrstvy, které nás zvolily, nýbrž i zájmy celého národa a státu, kdybychom my od vás slyšeli slova, o kterých bychom se mohli domnívati, že jsou svědectvím zdravého realního nazírání na poměry v tomto státě, kdybychom mohli i na to přistoupiti, což zapomínáte, pánové, na psychologickou náladu našeho národa, který ve vás vidí plným právem vinníky, který ve vás vidí původce toho, čím náš lid dosud trpí? Vždyť přece my nejsme schopni ani našemu lidu vymluviti, že bída hospodářská a sociální, že všechno to, pod čím náš lid trpí, jest zaviněno v prvé řadě světovou válkou a že vy právě jste na této světové válce opravdovými vinníky.

Pánové, jestliže dnes přicházíte po tak krátké době - není to ani 2 roky, co jste, jak vy říkáte, otroky tohoto našeho státu - přicházíte k nám a vypravujete nám o všech svých utrpeních, pánové, když vy mluvíte o kriminálu - řekl to některý váš řečník, že žijete zde v kriminále - odpusťte mi ten vulgární výraz - to zde máte fešácký kriminál. Strana národně-sociální by vám mohla vyprávěti, jak vypadají rakouské kriminály, mohla by vypravovati, co znamená nejenom příslušníky, nýbrž celý národ držeti v kriminále!

Já jsem, pánové, chtěl jménem své strany prohlásiti zde velmi otevřeně toto: Versailleským a St. Germainským mírem bylo stanoveno to, co bylo celým vzdělaným světem uznáno, že se nám totiž dostalo státu, v němž vedle národa československého žijí také příslušníci němečtí a maďarští; to je pro nás veliké mezinárodní a historické faktum, jehož půdu nikdy neopustíme. (Výborně!) Nespoléhám na věčnost mírových smluv, ani na to, že by dohoda a celá její skupina vedla vždycky vůči nám politiku, diktovanou jenom zřetelem na opravdové naše blaho demokratického a sociálního státu, ale spoléhám na to, že národ, který trpěl tolik set let a nepodlehl, nepodlehne nikdy také vaší iredentě. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Nepřekvapilo mě nikterak, že zástupci německých měšťáků byli celkem ovládáni touž ideologií, kterou zde přednesli zástupci sociální demokracie. Budiž mně dovoleno říci zde jako socialistovi, že v době a ve chvíli, kdy zástupce německé sociální demokracie stojí tak vřele, tak otevřeně, tak bezkompromisně na půdě německého sebeurčení a slovy tak neobojetnými prohlašuje, že také strana německých sociálních demokratů neuznává zřízení tohoto státu, neuznává ani základních zákonů, které si tento stát dal, že my českoslovenští socialisté považujeme za stejně nutné, abychom zřejmě řekli, že v tomto parlamentě, v této sněmovně nebudeme - jak pan ministerský předseda zde řekl - dělati jenom politiku hospodářskou, sociální a kulturní, nýbrž že zde budeme dělati politiku národní, opravdovou národní. (Výborně! Potlesk.) My se nedáme svésti k tomu, abychom ve 20. století, kdy opravdu idee demokratismu a socialismu letí světem a žádají realisování, šli po starých cestách. Ne, starorakouské methody nemají pro nás naprosto žádného smyslu; také ne nějaký planý národní šovinism, který tak rád zakrývá do krásných svých hesel národních zájmy docela jiné, kapitalistické a imperialistické, ale to, pánové, prohlašuji, že dnes nemáme pražádného smyslu ani pro to, abychom šli nějakou novou nebezpečnou dnes cestou, narýsovanou některými řečníky z levice sociálně-demokratické, abychom věřili, že dnes můžeme národní otázku provésti nějakým sebeurčením podle třetí internacionály. My, pánové, jsme považovali za nutné, abychom dnes, v této chvíli, kdy poprvé máme příležitost při vládním prohlášení promluviti o všech nejdůležitějších otázkách nejen národních, nýbrž i hospodářských, sociálních a kulturních, složili zde zcela otevřeně toto své kredo. A já, pánové, který jsem byl v neděli přítomen odhalení pomníku našemu bratru Kotkovi, který opravdu je přímo exemplárním příkladem strašné krvavé justice rakouské, řekl jsem si, že dokud důvěrou strany stojím v popředí této strany, nebudu nikdy dělati politiky, za kterou by mne chodil strašit duch našeho zastřeleného bratra Kotka. (Výborně!) Opakuji: My poslanci národně-socialističtí budeme zde na přední stráži a budeme chtíti splniti ten čestný úkol, který naší straně připadá, aby vedla široké vrstvy lidové v úplné harmonii národně státního přesvědčení se stejně opravdovým přesvědčením socialistickým.

Já se domnívám, že pokusy se strany některých německých a maďarských řečníků rozraziti naše řady československé poukazem na Slováky a na ty jejich některé odlišné názory, po případě přímo na některé tendence ve slovenském lidu, cílící k určité autonomii, samosprávě Slovenska, že ani tyto pokusy nesetkají se naprosto s úspěchem.

My, pánové, když jsme za světové války slyšeli, že nejde o osvobození národa českého, bydlícího v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž že jde o osvobození celého velkého národa československého, my jsme tuto zvěst tenkrát přijali, když jsme ji slyšeli poprvé, opravdu s nesmírnou radostí. A věřím, po těch zkušenostech, které jsme měli se Slováky, kteří se postavili zcela neohroženě ještě v době absolutismu, v době tyranie rakousko-uherské, do společného našeho šiku národního že také toto bratrství naše zůstane i na dále, že pevný spolek československý znamená trvání, znamená utužení, ale možná také pro případ jeho nezdaru zkázu pro celý náš stát.

Víme, pánové, docela dobře, že Slovensko, že jednota československá neznamená pro nás jen jednotu národní a státní, nýbrž že pro nás znamená také velkou jednotu kulturní. Víme, že Slováci, kteří žili v jiném prostředí nežli ve kterém jsme žili my, mají tolik vzácných, svérázných prvků národních, že právě i ta naše velká jednota kulturní vyžaduje co nejvřelejšího svazku československého. Já bych si byl přál, aby vládní prohlášení, které hned v úvodu mluvilo o otázkách národních - docela plným právem - bylo bývalo ještě mnohem jasnější, určitější. A nemohu po všech těch debatách, které se zde odbyly se strany maďarské, se strany německé a bohužel i také z určitých kruhů českých, než říci, že musíme dnes považovati za opravdové štěstí, za velikou, šťastnou konfiguraci poměrů, jestliže jsme sem vkročili s hotovou ústavou, jestliže jsme sem vkročili se zabezpečenou basí nejen ústavní, nýbrž i administrativní. Pánové a dámy! Není potřeba nám socialistům dokládati se tím, že by nám nestačilo, aby vládní prohlášení mluvilo jen o otázkách národních, nýbrž že jest potřebí - a bylo to docela správné - jestliže se toto vládní prohlášení dotýká nejožehavějších otázek hospodářských i sociálních. Jako příslušník klubu československých socialistů mohu prohlásiti velice rád a s potěšením, že podmínky, které jsme položili pro vstup do této vlády, převážnou většinou jsou v něm obsaženy, ano, že v něm opravdu převládají. Ne nadarmo kladli jsme požadavek starobního a invalidního pojištění, jakož i unifikaci sociálního pojištění vůbec, a chceme věřiti, že příslušný odstavec ten jest ve vládním prohlášení obsažen jako odpověď také hlavně v duchu tohoto našeho požadavku.

Velice rádi kvitujeme, že vláda rychle a jistě bude řešiti sama účast zaměstnanců na správě závodů a čistém zisku. My věříme, že dnes, kdy poměry hospodářské jsou tak desolátní, kdy jest potřeba intensivní výrobou zase přijíti k poměrům lepším, bude nutno apelovati na ochotu z řad dělnictva a veškerého pracovnictva, aby pracovali po případě i přes stanovenou osmihodinovou dobu pracovní.

Vážení pánové, jako socialista se domnívám, že nestačí zde nějaký přísný zákon, že nestačí zde nějaké přísné nařízení, nýbrž že jest potřeba učiniti prvý krok k praktické socialisaci, řekl bych, k praktickému zlepšení námezdního poměru, že jest potřeba provésti jako první etapu účast na čistém zisku a také účast na správě závodů. Jenom tím, zlidštíme-li v dnešním kapitalistickém řádě poměr námezdního pracovníka, jen tím také máme právo apelovati na nejširší kruhy proletářské a nejširší kruhy pracovníků, aby svou práci stupňovali. V otázkách zásobovacích vláda poukazuje na velmi četné nesnáze, slibuje jich odklizení a my, pánové, tento slib opět béřeme na vědomí. Ale jestliže kde, tedy jistě zde v otázkách zásobovacích jest potřeba především činů, činů a znovu činů (Výborně!). Slibů náš lid, ty kruhy, které nejvíce trpí, mají již dosti. Ale čeho potřebuje? Potřebuje opravdových činů a činů, které by ukázaly, že ve vládě jest ochota nejenom kupiti nařízení na nařízení, zákon na zákon, nýbrž že jest také ochotna tyto zákony a tato nařízení prováděti (Výborně!). Zde, pánové, bohužel musíme si stěžovati, a to jest v souvislosti s tím, co jsem před chvílí řekl pánům z německého tábora, že totiž my zde trpíme mnohými ještě nedostatky, že trpíme ještě velkou těžkopádností byrokratickou. A jest velmi zajímavo, že ve všech poradách a ve všech anketách zásobovacích vyskytuje se něco, co pro každého socialistu má neobyčejnou zajímavost. Národohospodářský proces ve svém celku jest rozdělován na produkci, na distribuci a na konsumaci. A tu se mi zdá, že tyto kruhy, které se scházejí ku poradám, příliš ještě mnoho lpěly na staré, buržoasní, ale také bych řekl profesorské národohospodářské vědě. Pánové, dnes nejde jenom o to, upraviti především produkci, dnes nejde ani o to, stále a stále zdůrazňovati momenty distribuce, dnes v první řadě jde o to, aby veškerá výroba, ale také veškerá distribuce této výroby směřovala jen a jen a v první radě k ukojení konsumu. Jako socialista vím dobře, že moment produkční jest prvním ve spořádané socialistické společnosti. Ale dnes, kdy musíme zápasiti s tolika a tolika nesnázemi, jest povinností socialisty, aby větší produkcí a lepší distribucí vždy znovu zdůraznil konsum. Pánové, vláda mluví také o určitých přípravách k socialisaci. Souhlasím s těmi, kteří zde pronesli názor, že nemůžeme doopravdy socialisovati. (Hlas: Můžeme!) Nemůžeme socialisovati v pravém slova smyslu ve starém kapitalistickém světě. Pravá socialisace, opravdové sesocialisování veškerého hospodářského, sociálního a kulturního života, splnění prvního požadavku socialistického, odstranění námezdního poměru a nastolení nového svobodného pracovního řádu, předpokládá jedno a hlavní: zrušení soukromého vlastnictví k výrobním prostředkům.

Dokud nedojde ke zrušení soukromého vlastnictví, nemůžete mluviti o socialisaci nežli v uvozovkách. Můžeme mluviti jen o přípravách, o etapách socialisace, ke které ovšem, jako revoluční socialisté, se známe a ke které se také velmi rádi hlásíme. Socialisace dolů, hutí a jiných monopolních podniků předpokládá určité znacionalisování, určité sestátnění jejich a jen v tomto smyslu jako v etapu k dalšímu opravdovému socialisování chceme tyto snahy podporovati.

Ale, pánové, říkám otevřeně, že právě jako po stránce národní bych se neodvážil dnes jíti po cestách, které hlásají u nás někteří socialisté, že také v otázce opravdové velké socialisace, té pravé socialisace, bych se neodvážil jíti - a naše strana by nešla - po cestách bezhlavého a dětinského experimentu. My jsme dnes v tak šťastné situaci, že můžeme mluviti s lidmi, kteří žili v Rusku, kteří Rusko neposuzují podle psaní buržoasních listů, nýbrž ze své velké zkušenosti, a co nám o Rusku vypravují socialisté, naprosto nás nemůže přesvědčiti o tom, že cesta, kterou vláda Trockého a Lenina se brala, byla by schůdná pro naše poměry. Domnívám se, že také u nás socialisace musí najíti cestu svou, že také u nás aspoň jisté strany půjdou takovou cestou, která by socialisaci přinesla proletářům ne na chvíli, ne na týden nebo na měsíc, jako se to stalo v Bavorsku a Maďarsku, nýbrž po cestách, které také to, co bylo socialisováno, zabezpečí na věky celé proletářské třídě. (Výborně!)

My, pánové, neměli jsme mnoho příčin, kdybychom přihlíželi jenom k agitační stránce, abychom mezi své podmínky k vstupu do vlády položili vypracování řádné pragmatiky úřednické. Avšak ne z důvodů nějakých agitačních, nýbrž ze svého hlubokého přesvědčení socialistického, že socialisace dá se provésti nejen dělnictvem, nýbrž dá se provésti i úřednictvem a všemi těmi, kteří jsou kolem jednotlivých podniků seskupeni, žádali jsme demokratickou pragmatiku, která by také odstranila všechno to, co ještě v poměru služebním našeho úředníka zůstalo ze starého Rakouska.

V pozemkové reformě očekáváme od vlády, a chceme tomu také pomáhati v tomto sboru, aby zákony, které revolučním shromážděním byly usneseny, byly také skutečně prováděny. A právě na pozemkové reformě se ukázalo něco, co jest pro nás socialisty velmi zajímavé. I zde se ukázalo, že socialismus nesmí strnouti na dogmatech, že nesmí býti doktrinářský. My jsme při pozemkové reformě naprosto opustili ideologii dogmatického pravověrného marxismu. Nemohli jsme uvěřiti, že bychom měli velkou reformu půdy, která vyplynula z našeho národního revolučního shromáždění, řešiti způsobem marxistickým.

I když jako socialisté jsme proti soukromému vlastnictví výrobních podniků, které umožňuje vykořisťování člověka člověkem, nemůžeme tuto zásadu držeti, kde jde o soukromé vlastnictví malého hospodáře, malého podnikatele, který nemůže a nechce vykořisťovati svého bližního. Proto také v otázce pozemkové reformy prohlásili jsme se pro soukromou držbu malých soukromých podnikatelů. Nezáleží nám jen na politických a sociálních statcích. My jsme mezi podmínky, na základě kterých jsme vstoupili do vlády, postavili také statky kulturní, na nichž nám, československým socialistům, záleží nesmírně.

Odluku státu od církve postavili jsme na první místo a zase ne z nějakých agitačních důvodů. My se domníváme, že jenom tenkrát docílíme toho, co by mělo také býti požadavkem a samozřejmým požadavkem pánů československé strany lidové, totiž dokonalé ochrany a dokonalé svobody náboženského přesvědčení, když bude učiněna docela jasná čára mezi státem a mezi církví. My se domníváme, že rozluka mezi státem a církví by bývala měla býti na vládním prohlášení, vyjádřena poněkud jasněji a zřetelněji. (Výkřiky: Zlodějštěji!) Na to vám, p. kolego ani neodpovím! (Hluk.) Tak se mně zdá, že v té bohaté kytici ministerského předsedy rozluka státu a církve se příliš mnoho krčí jenom jako skromná fialinka. Ale přes to, pánové, chceme toto kvítko ošetřovati velmi pečlivě a chceme svoje národní osvobození doplněním kulturního osvobození opravdu dovésti k poslednímu cíli. Vyslechněte mne... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr. Franke (pokračuje): Vyslechněte mě docela klidně. My jsme provedli také jiné reformy.

My jsme provedli na př. reformu sňatku. Pánové, tato reforma, kterou bylo tolik strašeno, přestala býti strašákem ve chvíli, kdy byla uzákoněna. Kdo z vás nemůže přijíti s nějakými výčitkami a stesky? Jest moje hluboké přesvědčení, a také to zástupci lidové strany říkali, že už v minulém Národním shromáždění jsme chybovali tím, že jsme jednotlivé věci tak zvaného kulturního boje vytrhovali a že jsme celou věc neprovedli najednou systematicky. Jest také mým přesvědčením, že jen tenkrát, když tuto otázku odluky státu od církve budeme prováděti s tohoto velikého zřetele státnického a politického snášenlivě a když budeme dbáti přesně linií, kterých se, přiznávám, i z táborů socialistických nešetří, že se totiž nerozhoduje mezi náboženským přesvědčením a mezi církví, jenom tenkrát můžeme dojíti takového rozřešení, které opravdu vyhovuje těm velikým motivům, které máme na mysli. Já jako socialista prohlašuji docela otevřeně, říkal jsem to všude, v širokých masách lidu, že naprosto nepovažuji otázku náboženskou, otázku náboženského přesvědčení, za rozřešenu kterýmkoliv socialistickým systémem. Znám mnoho socialistických systémů a musím jako poctivý člověk říci, že v socialistických systémech i v marxismu schází tento důležitý prvek, tato důležitá složka velikého uceleného světového názoru, která dává zcela jasnou a zřetelnou odpověď na jeho, abych tak řekl, poslední otázky. Ale, pánové, právě pro toto další očištění celého náboženského života jest potřebí, aby zde bylo jasně odlišeno, co jest státní, jak vy to dobře znáte, co patří císaři a co patří bohu. My tuto odluku státu od církve nechápeme nijak agitačně, my nejsme zaujati nějak stranicky a jestliže nějaká hořkost se nám přimísí, nějaký moment politický do této velké otázky kulturní, odpusťte mně to, pak je to proto že právě to byla vaše strana, která přece jen svým římanstvím nám byla právě často tak nepříjemnou, jako svým vídeňáctvím. (Hluk.)

Odpusťte, pánové, řekl jsem, že nám jde o dva velké kulturní statky. První jsem naznačil a o druhém dovolte, abych se zmínil nyní. Nezáleží nám jen na svobodě svědomí, ale záleží nám také na svobodě občanské, na úplné svobodě koaliční. My jsme, pánové, byli povinni, abychom mezi podmínky pro vstup do vlády dali také naprostou ochranu koaliční svobody. Já zde budu docela otevřený a řeknu, že považuji to za hanbu a skvrnu naší mladé republiky, že příslušníci našich politických a odborných organisací jsou zde považováni za občany druhého, po případě třetího i čtvrtého řádu, že jest to, pánové, hospodářsky bych řekl, ale bohužel také, politicky imperialismus, který je nedůstojný pravého socialisty. My nesneseme, pánové, abychom (Posl. Šrámek: Nesnesete, ale snášíte!) Monsignore, vy tolik snášíte, dovolte, abych také něco snesl. Nemůžeme připustiti, aby dokonce i ve státních podnicích na železnicích na př., byli naši příslušníci pro své politické příslušenství vyhazováni z práce, a řeknu zcela otevřeně, že si naše strana nedá tento teror líbiti, i kdyby nás bylo ještě méně a sociálních demokratů ještě více. My, pánové, v otázce teroru, v otázce koaliční úplné svobody neuznáme naprosto žádného kompromisu. Kdyby náš sekretář odborných organisací měl sem přijíti s úplným materiálem, byl by to obraz velmi žalostný a velmi smutný toho, jaké poměry koaliční v naší republice nastaly. Nejde pánové jen o to, že naši příslušníci jsou vyhazováni z práce ale ani jejich rodiny ani děti jejich nejsou jisty před urážkami, před týráním. My pánové v této věci máme také divný pocit, když pomyslíme na to, že jsou to většinou příslušníci z řad těch, kteří pro pořádek, kteří pro celek mají tolik pochopení. Já jako ministr železnic jsem poznal, že v našich odborových organisacích měl jsem velkou podporu a tam jsem našel spojence, když šlo o to, hájiti státní autoritu, hájiti státní pořádek. A proto říkám zde otevřeně, vědom si důsledku svých slov, že na nás nemůže dnes nikdo přicházeti s nějakým apelem na celek, s nějakým apelem na stát. My celým svým založením máme smysl pro tyto státní potřeby a pro potřeby celku, ale v otázce teroru očekáváme, že vláda a také veliká a hlavní složka této vlády, strana sociálně demokratická, učiní vše, aby tato smutná otázka sešla s denního pořadu. (Hluk.)

Dovolte, abych své vývody skončil některými poznámkami ze zahraniční politiky. Prohlášení, která zde učinili zástupci němečtí a maďarští, dotýkala se také bezprostředně základu našeho národního a státního osvobození. Dotýkala se přímo základu celé naší zahraniční politiky. My trváme na tom, že právě tak, jako jsme se osvobodili pomocí dohody, že právě tak jsme povinni zachovati dohodě i na dále věrnost a loyalitu. My, jako socialisté, jsme dobře přesvědčeni o tom, že dnešní demokracie západních států není ideální, a že my ve svém malém státě československém trpíme rozpínavostí dohodového kapitálu. My se musíme proti této rozpínavosti dohodového kapitálu brániti právě tak, jako proti rozpínavosti německého neb kteréhokoliv jiného kapitálu. Ale základy naší zahraniční politiky byly dány nejen mírovými smlouvami, byly dány také celou prací, která předcházela těmto mírovým smlouvám našich státníků v zahraničí, a byly zpečetěny krví našich legionářů. A není nám dovoleno, abychom na těchto základech viklali jakýmkoliv lehkomyslným způsobem. (Výborně!) Na této základní zahraniční linii nezmění ničeho ani, abych tak řekl, třídní diktatura pana Seligera, ale také ne komunistická diktatura, pokud přichází z českých řad.

Pánové, dnešní schůze byla zahájena proslovem pana ministerského předsedy o otázce těšínské. Jménem své strany projevuji hluboké politování, že mohlo dojíti až k těmto koncům, a budiž řečeno docela jasně a neobojetně, že plebiscit na Těšínsku nebyl pro nás žádnou koncesí, že jsme již tím, že přijímáme plebiscit, učinili koncesi sami, protože to, co bylo spravedlivo, co nám mohlo Těšínsko zachovati, bylo zmařeno vůlí dohody, když bylo rozkázáno, aby naši vojáci, kteří měli půdu Těšínska okupovanou, ustoupili. Jestliže otázka plebiscitu dnes přichází do nového stadia úplně negativního, jestliže se mluví o tom, že místo plebiscitu má nastoupiti jiná cesta a jiná methoda nějaké arbitráže, ať tato arbitráž bude svěřena kterémukoliv činiteli, my nemůžeme, než tento způsob odmítnouti. (Výborně!) Není možno, aby otázka, která není pouze hospodářskou otázkou, pouze otázkou uhlí, otázkou komunikace, protože zde jde o nejdůležitější spojku se Slovenskem, bohumínsko-těšínsko-košickou dráhu, nýbrž která jest pro nás především otázkou mravní, otázkou morální, pro kterou musí míti plné pochopení ten, který nejvíce nese celou její tíži, aby tato otázka byla rozhodnuta jakýmkoliv činitelem dohodovým, který musí přijímati informace teprve z cizích stran.

My se domníváme, že v otázce těšínské jde opravdu o otevřenou ránu na celém našem národním těle a že náš stát zůstane torsem právě tak, jako zůstane torsem naše národní sjednocení, jestliže se mezi námi a vedle nás neocitnou také naši bratři z Těšínska. Byl jsem, pánové, teprve nedávno v tomto kraji, a všechno to, co jsem tam spatřil, přesahuje daleko dojem, který si člověk utvoří, když čte jen noviny, když slyší jen zprávy. Kdo z vás vydá se do tohoto nešťastného kraje, uzná se mnou, že se zde páše těžká křivda, že se zde páše něco, co naprosto neodpovídá tomu, co očekával náš národ od začátku.

Polský terror, pánové, to jest něco nového, čím mladý polský stát uvádí se na scénu svého politického života. Nejenom že naší příslušníci, pokud tam jsou úředně zaměstnáni, nejsou si jisti svým životem, nejsou si jisti svým statkem, nýbrž nejsou si tam jisti životem a statkem ani naší lidé, kteří tam bydlí dlouhá desítiletí, kteří plným právem mohou býti považováni za domácí element. My nemůžeme než prohlásiti, že v otázce těšínské očekáváme od vlády a očekáváme také od této slavné sněmovny pevnou a neochvějnou vůli, že bez Těšínska není náš národní a státní život úplný, že v otázce těšínské nemůžeme přijímati jakékoliv kompromisy. (Výborně! Potlesk.)

Vážení pánové! Po zahraniční stránce zbývá ještě jedna veliká otázka, které bych nechtěl se nedotknouti. Jest to otázka našeho poměru k Rusku. Navazují se styky s Ruskem dnes i od států dohodových a já se domnívám, že naprosto neodporuje základní linii naší zahraniční politiky, aby náš stát ať již oficielně nebo prostřednictvím určitých organisací, na př. družstevních, navazoval hospodářské styky s ruským státem, s ruskou společností.

Ale po stránce politické chtěl bych, aby bylo úplně jasno. Já se domnívám, že otázka ruská je pro nás tak nesmírně důležitá, že otázka ruská znamená otázku celé rovnováhy světové a evropské. Mír nebude dovršen, mír nebude naprosto úplný, dokud otázka ruská nebude rozřešena, dokud nebude úplně jasno, kdo v Rusku vládne a jak se vlastně v Rusku vládne. A to vytýkám u nás jednotlivým našim stranám, že nechápou tohoto ruského problému se zřetelem na celkovou konfiguraci evropskou a světovou, nýbrž že se dívají na Rusko se zorného úhlu svého politického a stranického přesvědčení. Chybuje se na obou stranách: právě tak, jako část na př. naší buržoasie dnes v Rusku nevidí než Lenina a Trockého a nemůže přes toho Lenina a Trockého proniknouti k vlastnímu ruskému národu, právě tak chybují určité kruhy v naší t. zv. levici, v levici československých sociálních demokratů, kteří zase se domnívají, že Rusko, celý problém Ruska, jest dán dnešním systémem rad dělníků, vojáků a sedláků. Nikoliv, pánové! Jak Rusko upraví své poměry, zdali Rusko své socialistické a republikánské zřízení opře nikoli o tyranii a diktaturu, nýbrž opravdu o širokou vůli nejen částí dělnictva, ale veškerého proletariátu ruského, a řekl bych, celého jednotného národa ruského, to jest jistě jeho věcí a není naším právem ani naši povinností, abychom zde nějakým způsobem zasahovali: naopak bylo by to s naší strany neskromné, bylo by to přímo naivní. Ale, pánové, nemůže býti pro nás, kteří na otázku Ruska nazíráme v této velké souvislosti mezinárodní rovnováhy sil, v tomto velkém zřetelu konfigurace států a národů směrodatno, abychom o Rusku rozhodovali ze sympatie a antipatie k Leninovi a Trockému. Pro nás, československé socialisty, znamená poměr československého národa, československého státu k Rusku jen tolik, že my opravdu očekáváme - a docela právem - že nemůžeme míti lepšího a spolehlivějšího spojence, než-li bude velký ruský národ. Ale v tomto Rusku, jak my je chápeme a jak by je měli chápati všichni u nás, kteří vědí, že bez Ruska nebude ustáleného státního života evropského a světového, v tomto Rusku, pánové, pronikáme dále, pronikáme k celému národu v jeho věčnosti, v jeho celosti. Rusko přečkalo Tatary, Rusko přečkalo Romanovce, Rusko přečkalo Kerenštinu, Rusko může také přečkati sovětovou republiku. Ale kdo zůstane, pánové, kdo nezemře, bude velké Rusko, bude věčné Rusko. A k tomuto velkému, věčnému Rusku upíráme my svoje naděje, od tohoto velkého Ruska spravovaného socialisticky, ale nikoliv opřeného jen o zlomek národa, nýbrž o velkou demokratickou většinu Ruska, od tohoto Ruska očekáváme věrné velké spojenectví. (Výborně!)

Pánové a dámy! Z kruhů nám nikoliv přátelsky nakloněných jest mnoho poukazováno na to, že náš stát nemá se oddávati nijakým nadějím, že jest zabezpečen.

Štětcem Lodgmanovským, štětcem Seligerovským bylo nám zde malováno na stěně výhružné znamení. Ale já se domnívám, že to, co jsem uvedl na začátku své řeči, platí i zde na konci. My jsme mnoho zkusili, náš národ přečkal příliš mnoho, než aby si dnes mohl zoufati, než aby mohl ztráceti víru v pevnou, zabezpečenou budoucnost. V otázkách národních, v otázkách společných nám všem, přál bych si - a já to opakuji, jako jsem to již zdůraznil hned na počátku své řeči - opravdu jednotný československý šik. Lituji hlavně toho, lituji, že onen zápal, že ono nadšení, že ona jednosvorná vůle našeho celého českého národa, všech jeho tříd a všech jeho stavů, která zde byla bezprostředně před 28. a po 28. říjnu, ustoupila veliké rozháranosti v československém politickém táboře. Já pevně věřím, že jako jsme se sešli za strašlivé světové války a jako jsme se našli tenkrát, když šlo o to, abychom veškerými silami realisovali 28. říjen, tak že se najdeme také tenkrát, jestliže naši národní odpůrci nezůstanou jen na nějakých protestech papírových, půjdou-li dále. (Výborně!) To, co nám zde přednesli pánové z obou táborů německých, to znamená pro nás roztržení našeho státu a k tomu, myslím, nemůže svoliti žádná strana československá, ať jest socialistická, ať jest buržoasní. (Výborně!) Této náladě, do které by nás rádi někteří pánové z německého a maďarského tábora dostali, jest nám potřebí odpověděti tím, že v československém lidu jest mnoho zdravého, že v československém lidu a jeho zástupcích najde se jistě pohotovost a síla v pravé chvíli a na pravém místě.

Celkově chtěl bych prohlásiti k vládnímu prohlášení, že po tom, co nám zde bylo řečeno, očekáváme činy. Budou-li tyto činy v duchu vládního prohlášení a v duchu podmínek, které jsme před svým vstupem do vlády a parlamentní majority dali, budeme tuto vládu loyálně podporovati. Na první důkaz toho budeme také hlasovati pro vládní prohlášení. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr. Juriga.

Posl. dr. Juriga: Slávny sneme, naša slovanská hymna hovorí: ... žije, žije duch slovanský, bude žiť na veky...":

Týmto duchom naplnení, my slovenskí poslanci československej ľudovej strany, toho sme si povedomí, že my Slováci v Československej republike sme rovnoprávní a rovnocenní s Čechmi. (Tak jest! Výborně! Hlas: Kdo o tom pochyboval? Jiný hlas: Jen počkejte, co přijde ještě dále! Hluk. - Předseda zvoní.)

Za základ nášho národného vývinu uznávame turčiansko-svätomartinskú deklaráciu zo dňa 30. októbra 1918, ktorou sa Slováci svojmi prirodzenými predstaviteľmi dobrovoľne spojili s Čechmi, ako rovnoprávni v jedon štát Československej republiky. Urobili to v tej nádeji, ako to deklarácia doslovne hovorí, že snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý treba neslýchane útiskovaný dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania, pokoje a zo spolku národov, ale že mu bude žičené, aby sa dľa svojho rázu mohol vyvíjať, (Tak jest!) a dľa svojej síly prispeť k spoločnému pokroku ľudstva. - Slávnostne sa osvedčujeme, že uznávame ústavu Československej republiky zo dňa 29. února 1920, vybudovanú za našej účasti, tú ústavu, ktorá vyhlásila územie Československej republiky za jednotný a nerozdielný celok. Ústavu Československej republiky pokladáme za podklad celého ďalšieho vývinu slovenského národa v rámci Československej republiky. (Tak jest!) Aby však náš slovenský národ dľa svojho rázu plne sa mohol vyviňovať a dľa svojich sil prispeť k blahobytu štátu a všeobecnému rozvoju človečenstva, žiadame, aby postupnou zmenou zákonodárstva dostalo sa plného uznania všetkým národným, kultúrnym a hospodárskym zvláštnostiam slovenského ľudu, ako je to vyjádrené v Pittsburskej dohode medzi Čechmi a Slovákmi zo dňa 30. kvetňa 1918, ktorá zneje takto: Československá dohoda uzavrená v Pittsburku dňa 30. kvetňa 1918. - Predstavitelia slovenských a českých organizácií v spojených štátoch: slovenskej ligy českého národného sdruženia a sväzu českých katolíkov porokovali za prítomnosti predsedu československej národnej rady profesora Masaryka o československej otázke a o našich, posavádnych programových prejavoch a usniesli sa takto: Schvalujeme politický program vzťahujúcí sa na spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte českých zemí a Slovenska. - Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj vlastný snem a svoje súdy. (Odpor českých poslanců, souhlas německých poslanců.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP