Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919.

Tisk 1813.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ...... 1919,

jimž se rozšiřuje válečná daň na vyšší zisky společností a vyšší příjmy jednotlivců z r. 1919 a mění se některá ustanovení zákona ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z., o dani válečné.

Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

Článek I.

Válečná daň se rozšiřuje na vyšší zisky společností a vyšší příjmy jednotlivců z r. 1919. Ustanovení zákona ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z., o dani válečné platí s výjimkami níže uvedenými obdobně i na rok 1919.

Článek II.

Ztráty podle § 21. zákona uvedeného v článku I., utrpěné v roce 1919, nesměji. se odečísti od vyšších zisků, nebo vyšších příjmů let předchozích. Rovněž nelze odečísti podobné ztráty utrpěné v roce 1918 od vyšších zisků (příjmů) roku 1919.

Článek III.

Posledním válečným obchodním rokem (válečným rokem) podle zákona uvedeného v článku I. rozumí se rok 1919. Platí tedy obzvláště ustanovení § 8. odst. 4., druhá věta, o kalendářním roce 1917, nebo o bilančním roce 1917/18, l pro kalendářní rok 1919, nebo bilanční rok 1919/1920.

V § 14. platí místo roku 1922 rok 1924. Lhůty stanovené v § 19. odst. 3., a v § 24. odst. 2., koncem roku 1919 a 31. lednem 1920 posunují se na konec roku 1921 a na 31. leden 1922.

Článek IV.

Válečná daň jest splatná v jedné lhůtě, a to do 30 dnů po dodání platebního rozkazu.

Článek V.

Provésti tento zákon, jenž nabývá platnosti dnem vyhlášení, ukládá se ministru financí a ministru spravedlnosti v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry.

Odůvodnění.

K článku I.

Císařským nařízením ze dne 16. dubna 1916, čís. 103 ř. z., zavedená a zákonem ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z., značně zostřená daň na mimořádné zisky let 1914 až 1917 byla zákonem ze dne 17. dubna 1918, čís. 160 ř. z., rozšířena na zisky roku 1918. Poněvadž však posud trvající neurovnanost hospodářských a sociálních poměrů mnohým osobám (jednotlivcům i osobám právnickým) ještě také v běžném roce umožňovala a posud umožňuje nabývati neobyčejně vysoké zisky, přečasto původu zcela nelegitimního, je nutno, aby předpisy o dani válečné byly rozšířeny také na zisky roku 1919. Jest to požadavkem sociální spravedlnosti a vyžaduje to také finanční stav státu, jenž sám bývá nejvíce vykořisťován. Vláda zamýšlí sice v nejbližší době předložiti osnovu zákona o dávce z majetku, zvláště také z přírůstku na jmění, povstalém po 1. lednu 1914, kterážto dávka bude však vzhledem na provedené již soupisy vyměřována podle stavu a hodnoty majetku dne 1. března 1919, tak že by majetek nabytý po této době, byť i sebe větší, ušel bez navrhovaného zde opatření speciálnímu zdanění. To jest dalším důvodem pro tuto osnovu. Je arci samozřejmo, že v zákoně o dávce z majetku bude třeba opatření, aby majetek nabytý před 1. březnem 1919 nebyl (dle téže sumy) zdaněn dvakráte, jednou daní válečnou a po druhé dávkou z majetku.

K článku II.

Již v zákoně, jímž byla rozšířena daň válečná na zisky roku 1918, bylo ustanoveno, že ten, kdo v tomto roce utrpěl ztrátu, nemá práva, odpočítati i od válečných zisků let předešlých. Byla to odchylka od § 21., dle něhož válečná léta tvoří potud celek, že ztráty v jednom roce utrpěné lze odečísti od zisků let ostatních; odchylka úplně odůvodněná, poněvadž i tehdy, kdyby válečná daň nebyla rozšířena bývala na r. 1918, nebyla by se mohla ztráta tohoto roku odečísti od zisků let předešlých. Pro dodatečné zkrácení nároků finanční správy, nabytých podle dřívějších zákonů, nebylo příčiny.

Obdobného ustanovení jest zapotřebí také co do případných ztrát roku 1919. V článku II. se mimo to zachovává daňová kvalita ztráty z r. 1918 jako neodpočítatelné položky také ve vztahu k zisku roku 1919. To není sice systematicky bezvadné, vysvětluje se však fiskální povahou daně válečné, resp. nabytým nárokem finanční správy, jež by jinak - při systematickém řešení této otázky - měla vlastně připustiti, aby ztráty z r. 1918 dodatečně mohly býti od zisku kteréhokoliv roku válečného odpočítány.

V ostatních ustanoveních o dani válečné, pokud tato ustanovení konstruují do jisté míry souvislost let válečných pro zdaňovací základ (§§ 3., 5., I. odst. 5. a II.; §9., III.; § 27., odst. 2.; § 28., odst. 3.; § 29.), nenastane žádná změna, pročež se také nedoporučuje, pozměniti název této daně pro r. 1919.

K článku III.

Dle zákona o dani válečné ze dne 16. února 1918 jest "posledním rokem válečným" rok 1917. Poněvadž tento rok jest, pokud se hlavně týče konstrukce zdaňovacího základu, velmi důležitý, bylo třeba již při rozšíření daně válečné na r. 1918 výslovného ustanovení o tom, který rok dlužno pokládati za poslední rok válečný a jak se posunují jisté termíny, jež s tímto rokem souvisí. Obdobného ustanovení je třeba i tentokráte.

K článku IV.

Zde se výslovně zachovává změna původních platebních termínů, provedená zákonem ze dne 24. ledna 1919, čís. 43 Sb. z. a n., také pro daň ze zisků roku 1919.

Dle konstrukce zákona lze daň válečnou za určitý rok vyměřiti teprve po uplynutí roku, tedy za rok 1919 až v roce 1920, až budou totiž známy zisky z celého roku 1919. Přes to je nutno, aby osnova tato byla co nejdříve uzákoněna, poněvadž jde o brzké aktivování zajišťovacích ustanovení (hlavně § 35.), jež mají tvořiti právní podklad v případech ohrožení daně válečné, pro niž třeba již dnes vynutiti jistotu.

Konečně se podotýká, že pro Slovensko není zapotřebí žádného opatření, poněvadž uherský zákon o dani válečné není terminován, daň válečná se tedy dle tohoto zákona bude i na rok 1919 vyměřovati.

Návrh zákona budiž ihned přikázán výboru finančnímu, aby o něm podal zprávu do 8 dnů.

V Praze dne 18. října 1919.

Ministr financí:

Sonntág v. r.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP