Ze zasedání Národního shromáždění československého roku 1919

Tisk 682

Zpráva

zdravotního výboru o návrhu člena N. S. Jaroslava Kvapila a soudr., aby bylo uzákoněno fakultativní pohřbívání ohněm v československé republice (tisk 396).

V bývalém Rakousku začalo se jednati o pohřbívání ohněm od té doby, když se mezinárodní sjezdy lékařské ve Florencii (1869) a v Římě (1871) vyslovily pro fakultativní pohřbívání ohněm.

U nás podal první takový návrh r. 1888 v zdravotní komissi pražské městské rady zvěčnělý filantrop Vojta Náprstek a ve sněmu království Českého r. 1899 poslanec dr. Jindřich Záhoř. Roku 1905 podala zemská zdravotní rada česká v posudku svoje dobré zdání v tom směru, že fakultativní spalování mrtvol u nás by mělo býti z důvodů hygienických co nejvíce podporováno. Na Moravě byl podán návrh zákona o pohřbívání ohněm roku 1908 poslancem drem K. Fišerem a r. 1910 přiznána byla na témže sněmu pilnost návrhu toho 49 hlasy proti 46. V parlamentě bývalého Rakouska podány byly několikrát návrhy na zákonité povolení fakultativního spalování mrtvol, k definitivní úpravě však nedošlo, nýbrž návrh zákona schválen byl pouze zdravotním výborem bývalé poslanecké sněmovny dne 14. března r. 1918.

Vlády bývalého Rakouska sice nedovolily spalovati mrtvoly v obvodu státu, dovolovaly však převážeti mrtvoly k spáleni do krematorií států sousedních. Nejvyšší správní soud vyslovil se v této věci r. 1909 takto: "Všecky rakouské zákony jednají jenom o pohřbení a kladení mrtvých do hrobů, žádný rakouský zákon nepovoluje pohřbení ohněm a jest tedy za to míti, že u nás není přípustno, by mrtvoly ohněm pohřbívány byly" atd. Tři léta později rozhodl nejvyšší správní soud, že obec Liberecká má právo vystavěti krematorium, "ježto pohřbívání ohněm samo o sobě není zavržitelno, změna zákonodárství v tomto směru každého času jest možna a obci musí zůstati volnost s touto možností počítati." Tak došlo k stavbě krematoria v Čechách a po provedení revoluce začalo se se spalováním mrtvol v libereckém krematoriu.

Poněvadž není pražádných důvodů pro zákaz fakultativního pohřbívání ohněm, naopak důvody zdravotní, hospodářské a esthetické mluví pro uznání tohoto způsobu pohřbívání, který již ve všech státech evropských, vyjma Turecko, Španělsko a Rusko, jest zaveden, jest třeba: v republice zákonodárství vnésti v souhlas se skutečným stavem, via facti nastalým a proto zdravotní výbor N. S. schválil zásadu fakultativního spalování lidských mrtvol.

Uznání této zásady nedotýká se nikterak svobody jednotlivcovy, neboť k spálení mrtvoly se přistoupí jen tehdy, když zemřelý za života se rozhodl pro tento způsob pohřbení neb když příbuzní zemřelého tak určí za splnění jistých předpokladů.

Spalování díti se může pouze v úředně povolených krematoriích, když byly předloženy listiny, kterými chráněna jak vůle zemřelého neb příbuzných tak veřejný zájem. Za zvláštních okolností (v době epidemií) může býti nařízeno pohřbení ohněm osob zemřelých nákazou. Popel z každé mrtvoly uschová se v nádobě, a o uložení jeho se postarají buď pozůstalí neb orgány veřejné správy.

Prováděcí nařízení, které nechť příslušná ministerstva co nejdříve po uzákonění této předlohy, vydají, obsahujž podle možnosti zvláště tato ustanovení:

§ 1. Pohřbení mrtvol ohněm je dovoleno v republice Československé za setření těchto ustanovení pouze v úředně schválených ústavech pro pohřbívání ohněm (krematoriích)

§ 2. Povolení zříditi a provozovati ústav udílí ministerstvo vnitra.

Provozování takovýchto ústavu vyhrazuje se zásadně obcím.

Při provádění stavby jest šetřiti zákonných stavebních i zdravotně-policejních ustanovení.

§ 3. Pohřbení ohněm má býti provedeno, pokud tento zákon nestanoví výjimek, jen tehdy, pak-li zesnulý tomu výslovně chtěl. Tento projev vůle může se státi projevem poslední vůle ve smyslu všeobecného občanského zákonníka; postačí však také, jestliže ten, kdo 16. rok svého života dokončil a jest příčetný, před světskými plnoletými svědky projevil, že si přeje pohřbení své mrtvoly ohněm. Na týchž podmínkách závisí též platnost odvolání poslední vůle či projevu o spálení. U osob, jež nedokončily ještě 16. rok, nebo nejsou příčetnými, nahradí potřebný projev vůle zesnulého projev jeho rodičů resp. jeho poručníka nebo opatrovníka. Kromě toho, nezůstavil-li zesnulý žádného posledního pořízení, z něhož by byla zřejma vůle jeho, aby byl pohřben ohněm, může-li však skutečnost tato jiným způsobem býti prokázána, může býti zpopelnění za souhlasu pozůstalostního soudu provedeno na přání pozůstalých.

§ 4. Zpopelněni může býti vykonáno pouze na předložení těchto listin:

a) Průkazu o projevu vůle býti pohřbenu ohněm, požadovaného v § 3. Stalo-li se toto

prohlášení ústně, stačí za průkaz písemné potvrzení projevu vůle svědky téhož; v případě uvedeném v posledním odstavci § 3. jest prokázati svolení pozůstalostního soudu listinou;

b) prohlášení ošetřujícího lékaře o příčině smrti;

c) potvrzení tohoto prohlášení úředně ustanoveným ohledačem mrtvých pro místo úmrtí se zjištěním, že není žádného podezření z trestního činu.

Nebyl-li zesnulý za poslední nemoci v lékařském ošetřováni, nahradí listiny b) a c) prohlášení úředního lékaře, že o příčině smrti není žádné pochybnosti.

U mrtvol, přivážených z ciziny, mohou býti dokumenty b) a c) nahrazeny průvodním listem (mrtvoly), vydaným cizozemským příslušným úřadem, je-li v něm potvrzeno, že cizozemskému úřadu byl oznámen úmysl. mrtvolu převéztí za účelem pohřbení ohněm.

§ 5. Je-li podezření, že nastala smrt trestním jednáním (činem), je nutno úředně ustanoveným lékařem vykonati pitvu mrtvoly a předložiti pitevní protokol.

Za provedeni pitvy náleží úřední mu lékaři poplatek, stanovený pro soudní pitvy. Poplatek tento hradí se z pozůstalosti zemřelého.

§ 6. Vypuknou-li nákazy, může býti ministrem zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti nařízeno pohřbení ohněm osob zemřelých podle posudku lékařů nákazou, aniž byly splněny podmínky § 3.

§ 7. Obce jsou oprávněny pohřbíti ohněm mrtvoly, jejichž pohřbení jde na obecní útraty, byť i tu nebyly předpoklady § 3. Zpopelnění nesmí však přes to odporovati výslovné vůli zemřelého.

§ 8. Spalování mrtvoly děje se za dozoru odborníka, stanoveného obcí.

O spalování mrtvol vede se přesný seznam s běžnými čísly.

§ 9. Popel mrtvoly uschová se v pevně zavíratelné kovové krabici nebo v jiné podobné nádobě. Tyto nádoby opatří se jménem pohřbeného a číslem seznamu a vydají se na potvrzenku pozůstalým zároveň s listem, potvrzujícím pohřbení a opatřeným týmž číslem.

§ 10. Popel uschovaný ve smyslu § 9. mohou převzíti k uschování buď pozůstalí nebo může býti uložen na hřbitovech, v urnových hájích, síních, nebo na jiných k tomu určených místech pod nebo nad zemí.

§ 11. Přestoupení tohoto nařízení jsou pokládána za přestupky policejního nebo podle obecního řádu.

Národní shromáždění račiž:

1. schváliti tuto zprávu s připojeným nástinem prováděcího nařízení,

2. schváliti přiloženou osnovu zákona.

V Praze dne 20 března 1919.

Ludvík Aust v. r.,
Dr. O. Srdínko v. r,
předseda.
zpravodaj.



Zákon

ze dne ......... 1919 o fakultativním pohřbívání ohněm.

§ 1.

Pohřbíváni ohněm jest dovoleno.

§ 2.

Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP