Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919

Tisk 679.

Návrh

členů Národního shromáždění JUDra. Theodora Bartoška, A. Konečného,

Emila Špatného, Antonína Nováka a společníků, aby byla zabezpečena

náhrada škody obětem politické persekuce za války.

Persekuce, kterou za války postiženo bylo tisíce příslušníků Československé republiky, způsobila postiženým ohromné škody. Jest úkolem našeho státu, aby upravil otázku odškodnění postižených nebo jejich pozůstalých. Káže především spravedlnost, aby odčiněny byly křivdy, spáchané proti všemu zákonu a právu, jest politickou povinností republiky, aby zjednala odškodnění těmto lidem, kteří trpěli především za ideál Československé státní samostatnosti, a jest také sociální povinností, aby pomoženo bylo velkému počtu státních občanů, kteří bez své viny ocitli se v bídě, jimž rozvrácena byla existence, podryto zdraví, kteří zbaveni byli svých živitelů a vydáni nejhoršímu strádání. Jde tu o tisíce občanů, kteří vyrvání ze svého občanského zaměstnání, zavlečeni byli násilím do. cizích zemí, tam po léta internováni, strádajíce hladem a podvýživou, nad pomyšlení hrubým zacházením cizích a nepřátelských orgánů dozorčích, úmyslně vydáváni hromadným nákazám a nemocem, jimž také velká část jich skutečně podlehla; jde o sta osob v cizích zemích konfinovaných, jde o další sta obětí barbarské vojenské justice, o sirotky a pozůstalé po popravených a po těch, kdož bez skutečné popravy podlehli následkům bestiální persekuce.

Na persekuci této účastny byly všecky státy bývalých centrálních mocností; jest notorické, že dálo se tak beze všeho právního podkladu, a provinilé státy tuto skutečnost též výslovně uznaly; Rakousko učinilo tak zejména zákonem ze dne 18. srpna 1918 č. 317 ř. z., jímž v míře ovšem naprosto nedostatečné uznává svoji zásadní povinnost k náhradě škody.

Za způsobené škody jsou však odpovědny též ony osoby, jež buď svým zlovolným a často vědomě lživým udáním persekuci způsobily, buď zneužívajíce svého úřadu propůjčily se k této protiprávní a zločinné činnosti, anebo svojí hrubostí a brutalitou osud postižených ztrpčovaly.

Jest proto spravedlivé, aby hmotné břemeno odškodnění uloženo bylo jak státům, které útrapy tyto způsobily, tak také v míře, vině jejich odpovídající, provinilým jednotlivcům. Teprve podpůrně, pokud by z uvedených zdrojů nebylo lze získati dostatečné úhrady, nastoupila by sociální povinnost Československé republiky, aby sama hmotně ujala se těch, kteří trpěli pro společný národní ideál a kteří tím bez své viny uvrženi byli do bídy a nouze.

Z těchto důvodů navrhují podepsaní, aby bylo uzákoněno toto:

§ 1.

Československá republika zabezpečuje svým státním příslušníkům, kteří po dobu války v letech 1914-1918 byli rakouskouherskými úřady neb orgány anebo válečnými spojenci Rakousko-Uherska protizákonně neb z příčin politických internováni, konfinováni, drženi ve vyšetřovací vazbě neb pro politické delikty žalářem nebo vězením trestáni, jakož i pozůstalým po osobách, které byly v téže době orgány centrálních mocností pro politické nebo vojenské delikty popraveny, náhradu škody.

§ 2.

Nárok tento uplatňovati jsou oprávněni poškození, kteří v době, kdy utrpěli škodu, měli své domovské právo v oblasti republiky Československé neb osoby československé národnosti, jež později státního příslušenství tohoto nabudou. Byl li poškozený zbaven života nebo zemřel-li, jsou oprávněni jeho pozůstalí, aby nárok tento uplatnili. měl-li zemřelý v době své smrti a mají-li jeho pozůstalí své domovské právo v oblasti republiky Československé neb nabudou-li pozůstalí domovského práva tohoto před uplatněním svého náhradního nároku. Za pozůstalé pokládají se podle tohoto zákona manžel, děti a vnukové zemřelého, jeho rodiče, z ostatních příbuzných pak ti, kdož byli výživou svojí na zemřelého odkázáni.

§ 3.

Náhradní nárok podle tohoto zákona zahrnuje náhradu:

1. škody na majetku, způsobené zabavením neb jiným odnětím, zničením, zavlečením, ztrátou nebo poroucháním věcí;

2. hotových výloh po čas internování, věznění nebo konfinování;

3. ušlého příjmu po čas obmezení svobody, jakož i další újmy na příjmech, jež nastala pro toto obmezení svobody;

4. za poruchu, utrpěnou na zdraví;

5. za utrpěné příkoří porušením práva, za přestálé duševní a fysické útrapy (morální, bolestné);

6. pozůstalé nezletilé děti a vnukové osob popravených nebo útrapami vazby a věznění zemřelých mají mimo to nárok, aby uložením přiměřené částky u poručenského soudu zajištěna byla jejich řádná výživa, výchova a vzdělání až do doby, kdy samostatně budou moci se živiti, nejméně však do doby jejich zletilosti, jakož i založení okolnostem přiměřené samostatné hospodářské existence.

§ 4.

Veškeren, exekuci podléhající movitý i nemovitý majetek osob, které svým udáním zavinily škody výše uvedené, jakož i osob, které ona opatřeni, z nichž nárok na náhradu škody vzchází, nařídily, prováděly neb provádění jejich jakkoli byly účastny, pokud majetek ten leží v oblasti Československé republiky, budiž zabaven a podroben vnucené správě, po zjištění velikosti škody, vlastníkem zabaveného majetku způsobené neb zaviněné, budiž majetek zabavený zpeněžen, výtěžku k náhradě škody použito a eventuální přebytek bývalému vlastníku vydán.

Nárok na náhradu škody vůči těmto osobám nepromlčuje se ve 3 letech. (§ 1489 obč. zák.).

Právní jednání, které tyto osoby po 28. říjnu 1918 o svém majetku podnikly, jsou proti nárokům na náhradu škody podle tohoto zákona bezúčinná a může exekuce na majetek tento, nehledě na řečená právní jednání, býti vedena.

Osobám, podle tohoto §u k náhradě škody povinným, může k návrhu usnesením soudním uloženo býti, aby předložily úplný seznam jmění svého nynějšího i onoho, které měly v den 28. října 1918, aby udaly, kde jmění to je a co jim o něm vůbec známo jest, a aby vykonaly přísahu, že údaje ty jsou správné a úplné a že vědomě z jmění toho nic nezamlčely. Vyjevení jmění a vykonání přísahy budiž, bude-li odpírána, vynuceno vazbou až do jednoho roku.

§ 5.

Zabavení jmění podle předchozího §u provede a přísahu vyjevovací neb vazbu uloží k návrhu poškozeného neb někoho z jeho pozůstalých nebo dědiců nebo k návrhu úřadu, v §u 7. vyznačeného, soud řádného bydliště osoby k náhradě škody povinné. Návrh na zabavení jmění může býti též učiněn u soudu, v jehož obvodě majetek zabavení podléhající leží. Soudy tyto provedou k návrhu též veškerá prozatímní opatření, jichž jest třeba, aby majetek, exekuci podle tohoto zákona podléhající, ochráněn byl od zavlečení, zcizení neb znehodnocení a aby zamezeno bylo zmaření neb znesnadnění exekuce na majetek ten.

Všecky úřady a orgány Československé republiky jsou povinny, aby daly poškozeným neb jejich právním nástupcům, soudům i úřadům, v §u 7. uvedeným, k jejich dotazům veškeré potřebné zprávy i informace nutné k zjištění viny osob, náhradou škody povinných, aby k tomuto cíli zprostily úředníky a veřejné orgány povinnosti, zachovati úřední tajemství, a aby dovolily k tomu cíli interesentům i jejich právním zástupcům nahlédnouti do svých spisů a poříditi opisy a výpisy z nich.

Kdo povinen jest náhradou škody podle tohoto zákona, je povinen též nahraditi veškeré útraty, s vymáháním náhrady škody spojené.

§ 6.

Vládě Československé republiky se ukládá, aby při likvidaci jmění a dluhů Rakousko-Uherska, jakož i při jednání mírovém přičinila se o to, aby ze jmění bývalých centrálních mocností zabezpečen byl ke krytí plné náhrady škody obětem politické persekuce za války kapitál nejméně dvou milliard korun.

§ 7.

K stanovení velikosti náhrady jednotlivým poškozeným neb jejich pozůstalým zřízen budiž ministerstvem vnitra, spravedlnosti, národní obrany a financí zvláštní úřad.

Poškození nebo jejich pozůstalí jsou pod ztrátou nároků povinni ve lhůtě 3 let od zřízení tohoto úřadu své náhradní nároky tomuto úřadu ohlásiti a v ohlášení tom předložiti listinné doklady, neb pojmenovati svědky, nebo znalce, na něž se odvolávají.

Úřad v odstavci prvém uvedený, jest povinen do čtyř měsíců od toho dne, kdy nárok poškozeného byl mu ohlášen a důkazy doložen, o nároku rozhodnouti.

Náhradu ustanoviti jest kapitálem. Pouze tehdy, jde-li o náhradu za trvalé zmrzačení nebo déle trvající poruchu na zdraví může býti náhrada škody z tohoto důvodu přiznána a vyměřena rentou.

§ 8.

Nerozhodne-li v předchozím článku jmenovaný úřad o náhradním nároku ve lhůtě 4 měsíců anebo nepřiznal-ji úřad ten náhradu škody v plné požadované velikosti, jsou poškození nebo jejich pozůstalí oprávněni ve lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodnutí řečeného úřadu uplatniti neuznaný nárok žalobou proti eráru Československé republiky před zvláštním soudem, který zřídí Národní shromáždění. Soud tento jedná v senátech pětičlenných, jejichž předsedové a dva členové jmenováni buďtež ze soudců, dva členové pak z osob Sdružením internovaných a vězněných v Praze Národnímu shromáždění navržených.

Řízení před tímto soudem koná se podle ustanovení civ. ř. soudního pro sborové civilní soudy prvé instance.

Z rozsudku tohoto soudu mají poškození nebo jejich pozůstalí právo odvolati se ve 14tidenní lhůtě od doručení rozsudku k nejvyššímu soudu. Československé republiky, který o odvolání takovém rozhodne s konečnou platností podle ustanovení o řízení odvolacím.

§ 9.

Vymáhání náhrady škody na osobách v § 4. uvedených, jež svými činy škodu tu zavinily, děje se před řádnými soudy podle všeobecných pravidel civilního řádu soudního a řádu exekučního, pokud tento zákon neobsahuje ustanovení odchylných, a to buď přímo k návrhu poškozených nebo jejich právních nástupců anebo k návrhu úřadu v § 7. uvedeného. Částka náhrady, na osobách v § 4. uvedených, vydobytá a poškozeným neb jejich právním nástupcům vyplacená, požadují-li náhrady téže škody též podle §§ 7. a 8. tohoto zákona, odpočte se od všeobecné náhrady, podle těchto §§ 7. a 8. určené nebo byla-li náhrada podle §§ 7. a 8. Československou republikou vyplacena, přechází vyplacením nárok vůči osobám v § 4. uvedeným přímo na stát.

Soudy, u nichž proti osobám v § 4. řečeným podán byl návrh na zabavení jmění nebo prozatímní opatření nebo u nichž proti těmto osobám vznesena byla žaloba na náhradu škody neb nějaký návrh exekuce, jsou povinny vyrozuměti o tom úřad v § 7. jmenovaný a dodati úřadu tomu veškeré rozsudky a usnesení exekuční.

§ 10.

Občané, politickou persekucí postižení, pokud byli persekučními akty zbaveni občanských práv, služebních míst, platů pensijních, pokud rodinám jejich odňaty byly vyživovací příspěvky a pod., mají mimo nárok na náhradu škody, předchozími ustanoveními upravený, též nárok na úplnou rehabilitaci, na dosazení do svých předešlých míst, pokud jsou k jejich zastávání tělesně i duševně způsobilí, a na služební postup bez zřetele na přerušení služby, persekučním opatřením nastalé, jakož i na výplatu všech jim a jejich rodinám zadržených platů a požitků.

Občané ti, nebo jejich pozůstalí, buďtež také rovnou měrou účastni výhod všech oněch sociálních opatření, jež Československá republika na př. v oboru vnitřní kolonisace podnikne ku prospěchu a k zabezpečení existence svých vojínů. Také budiž na ně při potřebné osobní i odborné kvalifikaci při obsazování míst brán vždy náležitý zřetel.

§ 11.

Veškerá podání činěná podle tohoto zákona soudům a jiným úřadům pro zjištění a vydobytí náhrady škod, persekucí způsobených, čítajíc v to i žaloby, exekuční návrhy a opravné prostředky, jakož i úřední jednání o návrzích těch podniknutá incl. protokolů, jsou zásadně prosta kolků i jiných poplatků, jakož i poštovného.

§ 12.

Zákon počne působiti 15tý den po svém vyhlášení.

Ministrům spravedlnosti a vnitra se ukládá, aby za dohody s ostatními zúčastněnými ministerstvy zákon tento provedli.

Návrh tento budiž přikázán výboru právnímu a výboru pro potrestání válečných vinníků, aby tam byl projednán

V Praze dne 20. března 1919.

Dr. Theodor Bartošek, A. Konečný, Emil Špatný, Ant. Novák,

Josef Svozil, Slavíček Jan, Dr. Veselý, Kopeček, Sladký, Stanislav K. Neumann, Dr. Em. Franke, Jan Hrizbyl, Dr. Klouda, Dr. Veverka, Skorkovský, Bechyně, Pik, Modráček, Buříval, Zeminová, Pelikán.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP