Zasedání Národního shromáždění československého r. 1919.

Tisk 606.

Zpráva

ústavního výboru o vládním návrhu zákona o zřízení a působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu. (Tisk 237.)

Poznámky všeobecné.

Nutnost ústředního úřadu, jenž by vedl soustavný dozor na státní hospodářství, je nesporná.

V bývalém Rakousku (Předlitavsku) zřízen byl proto nařízením ze dne 21. listopadu 1866, č. 140 ř. z., nejvyšší účetní dvůr, jenž vstoupil na místo dřívějšího "nejvyššího účetního kontrolního úřadu". Citované nařízení neupravovalo však jen zřízení a působnost nejvyššího účetního dvoru, nýbrž též organisaci státní služby účetnické a kontrolní pro veškeré obory civilní správy vůbec. Bylo potud novinkou, pokud zavedlo místo dříve platné zásady, přesně oddělovat i službu kontrolní a účetní od ostatní správy státní, splynutí této služby s ostatní správou státní, vyjímajíc jediný nejvyšší účetní dvůr, který zůstal nadále samostatným úřadem. Místo dřívějších samostatných úřadů účetních (kontrolních) zřízeny při úřadech, jež mají právo poukazovací, účetní departementy jako pomocné úřady a součástky hlavního úřadu.

Právem spatřován byl všeobecně v této úpravě ústup ve vývoji účetnické a kontrolní služby při srovnání se stavem dřívějším (před rokem 1866). Neboť ideálem správné kontroly nad státním hospodářstvím jest zásada úplné neodvislosti kontrolní a účetní služby na ostatní službě správní. Nespokojenosti s organisací, utvořenou řečeným císařským nařízením, neprojevovala jen odborná literatura (srovn. na př. Seidler, Der Staatsrechnungshof Österreichs), nýbrž též odborné a stavovské korporace (viz na př. "Druhý pamětní spis výkonného výboru všech českých úředníků účetních o zřízení kontrolních a účetních úřadů v Československém státě").

Vládní návrh zákona o zřízení a působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu, o němž bylo jednati ústavnímu výboru, neřeší této všeobecné, veškeré služby účetní a kontrolní se týkající otázky, nýbrž omezuje se zásadně na nejvyšší (ústřední) úřad pro tuto službu. Schválil-li ústavní výbor tento formální postup vlády (z důvodů, o nichž se ihned zmíníme), nechtěl tím nikterak projeviti zásadní souhlas s nynější povšechnou úpravou veškeré účetní a kontrolní služby, zvláště pokud jde o její poměr k ostatní správě státní. Měl za to, že ani vláda svým návrhem podobný souhlas na jevo dáti nemínila a že se v něm otázkou oné povšechné úpravy jen proto nezabývala, aby nezdržela neodkladně nutné zřízení nejvyššího účetního a kontrolního úřadu. Z téhož důvodu ani ústavní výbor o ní nejednal, ponechávaje vhodnou nápravu na dobu pozdější. Dosavadní úprava státní služby účetní a kontrolní podle citovaného nařízení zůstává tedy zatím nadále v platnosti.

Než přikročil ústavní výbor k podrobnému projednávání jednotlivých ustanovení vládní osnovy, bylo mu rozhodnouti tuto zásadní otázku: má-li býti nově zřízenému účetnímu kontrolnímu úřadu přiřknuto právo (a zároveň ovšem i povinnost) materiální kritiky veškerého hospodářství státního, t. j. zkoumati hospodárnost jednotlivých počinů vládních, nebo má-li zkoumací právo býti zásadně omezeno na kritiku formální, čímž povšechně rozuměti jest kontrolu po stránce toliko účetnické a právní (ústavní). Cís. nařízení ze dne 21. listopadu 1866 č. 140 ř. z. (§ 7) připouštělo - byť i jen ustanovením velmi povšechným - kontrolu materiální. I nynější vládní osnova (viz § 6, odst. 1) ji připouští. Podepsaný zpravodaj hájil zprvu mínění, že bylo by lépe omeziti působnost nového ústředního úřadu na kontrolu formální ve smyslu shora vytčeném. Poukazoval jmenovitě k tomu, že mohlo by vésti k povážlivým důsledkům, kdyby zákon ukládal nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu právo (a zároveň i povinnost) zkoumati veškeré nesčetné vládní akty co do jejich hospodárnosti, t. j. rozhodovati, zda-li nebyl možný hospodárnější postup než ten, který zvolila vláda a ostatní jí podřízené úřady správní. Poněvadž tato kritika materiální přicházela by vždy ex post, kdy v nejčastějších případech nebude již lze případné nehospodárné počiny napraviti (nahraditi hospodárnějšími), neměla by nepříznivá kritika žádného výsledku (snad mimo parlamentární pouze důsledky pro vládu). Poukazoval dále k tomu, že ani bývalý rakouský "nejvyšší účetní dvůr" ve skutečnosti materiální kontroly státního hospodářství neprováděl (srov. shora citovaný pamětní spis str. 1), ač byla mu povinnost této kontroly § 7. cit. cís. nařízení výslovně uložena, a to patrně proto, že nebyl asi ani s to, aby vykonával tak ohromný a složitý úkol.

Než theoretičtí a praktičtí odborníci ve věcech státního účetnictví, jichž zpravodaj se dotázal, rozhodně se přimlouvali, aby novému ústřednímu úřadu byla kritika materiální v uvedeném smyslu uložena, poněvadž prý by se nedoporučovalo, aby nový zákon zůstal v té věci za starým rakouským. I většina ústavního výboru přiklonila se k tomuto mínění, tak že zásada materiální kritiky, stanovená prvním odstavcem § 6. vládní osnovy, přejata byla nezměněně do návrhu ústavního výboru. Bude ovšem podle této zásady nutno, aby vláda (viz § 2., odst. 1 osnovy) vybudovala nejvyšší účetní kontrolní úřad tak, aby tomuto svému úkolu ve skutečnosti plně mohl dostáti, a rovněž tak bude na nejv. účetním kontrolním úřadě, aby svůj jednací řád (§ 12. osnovy) úkolu tomu přizpůsobil.

Poznámky k jednotlivým paragrafům.

K § 1. Vládní osnov,a stanovila zde výslovně neodvislost úřadu na vládě. Poněvadž pojem "vlády" je dosti neurčitý - činitelem vládním je na př. zajisté i president republiky -, měl ústavní výbor za to, že stačí stanoviti samostatnost, rovnocennost a nezávislost úřadu na jednotlivých ministerstvech. (Srovn. k tomu též poznámky k § 2.).

K § 2. Zásada, že nejv. účetní kontr. úřad jest rovnocenný ministerstvům a jiným nejvyšším úřadům ústředním (jako na př. nejvyššímu soudu a nejvyššímu soudu správnímu), jež bude mu kontrolovati, vyžaduje toho, aby předseda jeho co do úřední hodnosti byl na roveň postaven správcům těchto úřadů, pokud zařaděni jsou do hodnostních tříd (jako předsedové obou jmenovaných soudů). Proto vsunul ústavní výbor za slova "předsedy": "(II. hodnostní třída)".

V druhém odstavci vynecháno ustanovení, že v "nepřítomnosti presidenta republiky jmenuje předsedu zástupce presidenta republiky".

O druhé větě druhého odstavce § 2. (podle níž náměstek a ostatní úředníci budou jmenování k návrhu předsedy nebo přímo jím podle zákona o jmenování a postupu státních úředníků) rozpředla se v ústavním výboru podrobná rozprava. Ustanovení to má patrně ten účel, aby neodvislost nejv. účetního kontr. úřadu na vládě byla co nejlépe zaručena. Proto bylo zprvu většinou ústavního výboru schváleno. Než přítomní zástupcové ministerského předsednictva a ministerstva vnitra, jakož i předseda ústavního výboru a zpravodaj poukazovali k tomu, že řečené ustanovení znamenalo by přímo změnu prozatímní ústavy (§ 17, lit. c), a že nelze uznati, proč by obecně platný způsob jmenování úředníků, platí-li na př. i pro jmenování úředníků obou nejvyšších soudů, jejichž neodvislost na vládě je zajisté stejně žádoucí, neměl stačiti též pro jmenování úředníků nejv. účetního a kontrolního úřadu, když přece sám předseda jeho bude jmenován k návrhu vlády. Původní usnesení ústavního výboru bylo proto reasumováno a bylo usneseno, dotčenou poslední větu § 2. vůbec vynechati, čímž je naznačeno, že o jmenování úředníků nejv. úč. kontr. úřadu (kromě předsedy) platí obecná pravidla o ustanovování státních úředníků, zvláště tedy § 17. lit. c) provisorní ústavy. Ze zásadně rovnocenného postavení předsedy nejvyššího úč. kontrolního úřadu s ministry plyne pak, že co do jmenování podřízených úředníků má tytéž funkce jako jednotliví ministři ve svých oborech.

K § 3. Stačí, když ustanovení vytkne hlavní zásadu, že předseda podléhá zákonu o odpovědnosti ministerské stejně jako ministři. Ústavní výbor škrtl proto větu ve vládní osnově, která tuto odpovědnost podrobněji vymezovala.

Dále škrtl poslední větu druhého odstavce, jež stanovila stejnou odpovědnost pro náměstka předsedy, je-li předseda zaneprázdněn. Zákon o odpovědnosti ministrů (ze dne 25. VII. 1867, č. 101 ř. z.) nezná žádných zástupců a náměstků, na které by se jeho ustanovení též vztahovala - a právem. Není možno činiti někoho, který prozatímně a přechodně na krátkou dobu převezme řízení úřadu, a to snad se všemi hříchy vlastního přednosty, odpovědným ve smyslu zákona o odpovědnosti ministerské.

K § 4. Sem nově vsunut celý druhý odstavec. Má-li předseda zásadně stejné postavení jako ministři, je jen důsledné, vyhraditi mu právo účasti při poradách ministerské rady, pokud se týkají oboru jeho působnosti. Ustanovení to jest ostatně též v zájmu vlády samé, poněvadž vláda může se přítomného předsedy nejv. účetního kontrolního úřadu již napřed dotazovati na jeho názor o určitých opatřeních jež hodlá provésti, a vyhnouti se takto případné dodatečné výtce ve smyslu § 6., odst. 2.

Zákon neřeší výslovně otázky, kdo (zda vláda či předseda) má ve sporných případech rozhodovati, týká-li se některá věc oboru působnosti nejv. účetního kontrolního úřadu ve smyslu 1. odst. § 1. Toho není třeba. Zajisté bude nutno zpraviti předsedu o všech schůzích minist. rady, pokud podle mínění vlády v nich má se o dotčených věcech jednat; podle programu schůze, který mu byl oznámen, rozhodne pak předseda sám, má-li se schůzí zúčastniti.

K § 5. Podle vládní osnovy byl by nejv. účetní kontrolní úřad povinen dozírati na účty všech zařízení (ústavů, fondů, společností, spolků, a pod.), pokud jen nějakou podporu ze státních peněz dostaly či dostávají. Ústavní výbor měl za to, že stylisace ta šla příliš daleko, poněvadž nejv. účetní kontrolní úřad nemohl by tak ohromný úkol ve skutečnosti prováděti. Proto nahradil slovo "podporovaných" slovem "dotovaných", čímž naznačeno, že míněna jsou jen taková zařízení, jež veškeré své peněžní prostředky dostávají od státu. Výraz "dotace" jest termínem technickým.

Kromě toho jest nejv. účetní kontrolní úřad oprávněn (nikoliv však povinen) kontrolovati veškerá státem podporovaná zařízení.

K § 6. Zůstal nezměněn až na slůvko "povinen", jež vsunuto do předposlední řádky prvního odstavce ("Též je povinen všímati si..."). K odstavci prvnímu srovn. též vývody ve "všeobecných poznámkách".

K § 7. Vládní osnova, jednajíc o ústředních úřadech, se kterými bude nejv. účetní kontrolní úřad ve styku, jmenuje vždy jen "ministerstva a nejvyšší správní soud". Nelze uznati, proč měl by v té věci nejv. správní soud míti zvláštní postavení, odlišné na př. od nejvyššího soudu a jiných ústředích úřadů. Správné naopak jest, že proti státu (výkonné moci) jsou oba nejvyšší soudy na roveň postaveny; před oběma může stát vystupovati jako strana. Ústavní výbor nahradil proto výraz "ministerstva nebo nejvyšší správní soud" výrazem "ústřední úřady". Tak stalo se též v §§ 8. a 11.

"Úřadem ústředním" jest každý úřad (ať soudní nebo správní), jemuž není jiný stejnorodý úřad instančně nebo služebně nadřízen. Je jím proto též na př. předsednictvo Národního shromáždění, pokud je mu podřízena sněmovní kancelář, protože tato kancelář není přiřaděna k některému ministerstvu (jak tomu bylo na př. v bývalém Rakousku, kde sněmovní kancelář přiřaděna byla k ministerstvu vnitra). Větou "nebo konečně ... až ... období povoleného" míněn jest virement.

V poslední větě prvního odstavce stanovena byla ústavním výborem povinnost předsedy účastniti se schůze ministerské rady (na rozdíl od pouhého práva, stanoveného všeobecně §em 4.).

Ustanovení druhého odstavce pokládal sice ústavní výbor za samozřejmé; většina rozhodla však, aby v zákoně byl ponechán.

K § 8. Znění tohoto paragrafu bylo ústavním výborem přestylisováno. Odstraněno ustanovení, podle něhož měl nejv. účetní kontrolní úřad dotčenému ústřednímu úřadu sám stanoviti lhůtu, a nahraženo zákonnou lhůtou maximální (3 měsíční). V poslední větě stanovena povinnost předsedy zúčastniti se jednání v ministerské radě. (Vládní osnova stanovila oprávnění.)

Třetí odstavec vládní předlohy vynechán vůbec, poněvadž ústavní výbor neshledal nutnost zvláštního ustanovení pro nejvyšší správní soud. (Viz poznámky k § 7.)

K § 9. Do vládní osnovy vsunuty ústavním výborem odstavce druhý a čtvrtý. Vsunutí onoho jevilo se nutným vzhledem k tomu, že dosud není ústavou postaráno o zvláštní parlamentární orgán, kontrolující státní dluh, jak tomu bylo v bývalém Rakousku. Ke čtvrtému odstavci dlužno poznamenati, že čtvrtletní lhůty pro zprávy nejv. účetního kontrolního úřadu jsou novinkou proti dřívějšímu právnímu řádu, jenž nařizoval zprávy měsíční.

K § 10. V prvním odstavci vládní předlohy (druhá věta) nahrazen výraz "správní úřady" výrazem "státní úřady", aby jím zahrnuty byly též soudy.

Ve druhém odstavci prodloužena obsažená tam lhůta po návrhu znalců na 18. měsíců.

K § 11. Kromě nepatrných stylistických změn vsunuto do druhého odstavce ustanovení, podle něhož bez souhlasu nejv. účetního kontrolního úřadu nesmí býti vydávána nařízení, upravující státní účetnictví a kontrolu.

K § 12. Budoucí jednací řád nejv. účetního kontrolního úřadu jest normou tak důležitou (srov. na př. jednací řád bývalého nejv. účetního dvoru rakouského), že zdálo se býti ústavnímu výboru vhodno, stanoviti při jeho sdělání a případných pozdějších změnách jistý vliv zákonodárného činitele. Odtud ustanovení, že jednací řád má býti vzat na vědomí Národním shromážděním. Ustanovení to je míněno tak, že Národnímu shromáždění bude dána volba buď jednací řád jako celek (en bloc) schváliti nebo odmítnouti. Možnost částečných dodatků nebo změn (amendementů) se strany zákonodárného sboru nechtěl ústavní výbor z důvodů pochopitelných připustiti. Národní shromáždění vezme jednací řád na vědomí (nebo odmítne jej) prostým usnesením, t. j. nebude k tomu třeba formy zákona (rozuměj formálního) a příslušného postupu, jenž ústavou jest stanoven pro projednávání zákonů.

Ustanovení, o němž je zde řeč, rozmnožuje kompetenci Národního shromáždění o novou jednací formu, na niž provisorní ústava nepamatovala, která však vyskytuje se pravidelně u jiných zákonodárných sborů (na př. u bývalých zemských sněmů rakouských).

Z podobného důvodu jako právě řečené ustanovení o spolupůsobení Nár. shromáždění při sdělání jednacího řádu pojal ústavní výbor do § 12. i poslední jeho větu, jež stanoví výslovně, že jednací řád, byv vzat na vědomí zákonodárným sborem, má býti uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení.

K § 13. Tento paragraf vsunut mezi §§ 12. a 13. vládní předlohy, aby upravena byla kontrola (formální a materiální kritika ve smyslu svrchu řečeném) působnosti nejv. účetního kontrolního úřadu samého. Podle starého právního řádu rakouského vykonávalo tuto kontrolu ministerstvo financí. To zdálo se býti ústavnímu výboru ustanovením nedůsledným, poněvadž tím zavedena byla vzájemná kontrola dvou úřadů. Proto návrh ústavního výboru povolává k ní zákonodárný sbor.

K § 14. Výslovné zrušení cís. nař. ze dne 21. XI. 1866, pokud jedná o nejvyšším účetním dvoru, stanoveno, aby vyloučeny byly případné pochybnosti interpretační.

K § 15. Vládní osnova ukládala provésti zákon předsedovi nejv. účetního kontrolního úřadu, což znamenalo by naprostou novinku, poněvadž provésti veškeré ostatní zákony ukládáno bývá vládě (buď jako celku nebo jednotlivým ministerstvům). Mimo to poukazoval však zpravodaj úst. výboru k tomu, že původní provedení (na rozdíl od dalšího provádění) dotčeného zákona nutně musí připadnouti vládě (srovn. první větu prvního odstavce § 2.), poněvadž v té době vůbec ještě předsedy nejv. účetního kontrolního úřadu nebude. Že ostatně další provádění zákona bude především (byť i ne výlučně) povinností předsedy, rozumí se samo sebou.

V Praze dne 11. března 1919.

Dr. Meissner v. r.,
Dr. Weyer v.r.
předseda.
zpravodaj.


Zákon

ze dne ......... 191.,

o zřízení a působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu.

§ 1.

K dozoru na státní hospodářství, státní jmění a státní dluh Československé republiky zřizuje se nejvyšší účetní kontrolní úřad se sídlem v Praze. Úřad tento jest samostatný, ministerstvům rovnocenný a na nich nezávislý.

§ 2.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad skládá se z předsedy (II. hodnostní třída), jeho náměstka a potřebného počtu úředníků a výpomocných úředníků.

Předsedu nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje k návrhu vlády president republiky.

§ 3.

Předseda jest za působnost nejvyššího účetního kontrolního úřadu Národnímu shromáždění Československé republiky odpověden a podléhá zákonu o odpovědnosti členů vlády a soudnímu řízení, ustanovenému v zákoně tom.

§ 4.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu jest povinen, věci, týkající se působnosti jeho, a vlastní předlohy zastávati v Národním shromáždění a ve všech jeho komisích a výborech a dáti potřebná vysvětlení buď osobně nebo svými zástupci. Při jednání jest oprávněn hlásiti se o slovo, které mu nesmí býti odepřeno.

Má právo zúčastniti se s hlasem poradním všech schůzí ministerské rady pokud jedná o předmětech, které spadají podle § 1. do oboru jeho působnosti.

§ 5.

Dozoru nejvyššího účetního kontrolního úřadu podléhají účty státních úřadův a závodů, týkající se peněz, materiálu a hodnot jiných, jakož i účty nadací a fondův, ústavův a společností, dotovaných státními penězi nebo spravovaných státními orgány. Mimo to jest oprávněn kontrolovati taková zařízení, jež přijímají podpory od státu.

Dozoru jeho nepodléhají zákonitě povolené disposiční fondy vlády.

§ 6.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest povinen zvláště zkoušeti, spočívají-li příjmy a výdaje na zákonných ustanoveních anebo smlouvách, jsou-li řádně poukázány a zúčtovány a bylo-li při nařízeních, týkajících se státního jmění, jednáno hospodárně. Jest také povinen všímati si toho, shodují-li se poukazy a účty se zákonem o státním rozpočtu.

Úřady a orgány, jmenované v § 5, jsou povinny předložiti nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu na požádání účty a doklady. Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest též oprávněn, aby dal prohlížeti účty svými zřízenci na místě samém, provedl občasné dohlídky v účetních úřadech, a vyžaduje-li toho bezpečnost státního jmění neb účel kontroly, zařídil u správních úřadů za dozoru svých zřízenců skontrování pokladen, likvidaci a inventarisaci zásob.

§ 7.

Nastane-li ve správním roce nutná potřeba poukázati výdaje, o které ve státním rozpočtu není postaráno, nebo jimiž se překročí povolený úvěr, nebo konečně jež mají býti vzaty z úvěru k jinému účelu nebo na jiné období povoleného, jsou příslušné úřady ústřední povinny, zaslati spis po dohodě s ministerstvem financí před výpravou k nahlédnutí nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu, jenž jest oprávněn učiniti do 8 dnů své námitky. Nelze-li námitek těch odstraniti dohodou, rozhodne ministerská rada, jejíž porady v tomto případě předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu jest povinen se zúčastniti.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest povinen výdaje ony si zaznamenávati a v závěrečném účtu (§ 10.) vykazovati.

§ 8.

Výtky, týkající se účtův, a vady, nalezené při dohlídkách, oznámí nejvyšší účetní kontrolní úřad příslušnému úřadu ústřednímu, který jest povinen odstraniti vady vytčené a o tom, co zařídil, učiniti sdělení nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu. Nestane-li se tak nejdéle do 3 měsíců, vyjedná nejvyšší účetní kontrolní úřad věc s příslušným ústředním úřadem; nelze-li dosíci dohody, předloží věc ministerské radě; předseda nejvyššího kontrolního úřadu jest povinen jednání v ní se zúčastniti.

Nedojde-li ani v ministerské radě k dohodě, předloží se věc se závěrečným účtem (§ 10.) k rozhodnutí Národnímu shromáždění.

§ 9.

Při dozoru na státní dluh jest nejvyšší účetní kontrolní úřad povinen zkoušeti, dělali-li se emise dluhopisů nebo pokladních poukázek přesně podle zákona, jsou-li závazky státu řádně knihovány, plní-li vláda přesně povinnosti státu jak u vlastních dluhů, tak i u těch závazků, za které stát ručí, a je-li v pořádku zúrokování, umořování a zajištění dané věřitelům.

Podmínkou platnosti státních dluhopisů za účinnosti tohoto zákona vydaných. jest kontrasignace předsedy nejvyššího účetního kontrolního úřadu. Nejvyšší účetní kontrolní úřad má spoluzávěru nad připravenými státními dluhopisy a vydává je podle příslušného zákona zmocňovacího ministru financí. Přejímá státní dluhopisy určené k amortisaci a ničí je.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad dohlíží také na oběh drobných mincí a zkoumá podle výkazů finančního ministerstva, děje-li se ražení a oběh mincí v mezích stanovených zákonem.

O stavu státního dluhu a stavu oběhu mincí drobných vydává nejvyšší účetní kontrolní úřad čtvrtletní zprávy.

§ 10.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad sestavuje ročně závěrečný účet všech státních příjmův a výdajů. K tomu konci jsou povinny státní úřady, které poukazují platy, předložiti nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu měsíční výkazy příjmův a vydání a po uplynutí správního období roční účty, v nichž jest vykázati úhrnný výsledek hospodářství peněžního, jej srovnati se státním rozpočtem a odůvodniti úchylky.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad předloží závěrečný účet nejpozději do 18ti měsíců, počítajíc od uplynulého dotčeného správního roku, Národnímu shromáždění, aby jej zkoumalo a schválilo.

§ 11.

Jest povinen pečovati o to, aby státní účetnictví bylo co nejjednodušší a nejvýhodnější a zařízeno tak, aby umožnilo snadnou a úplnou kontrolu.

Za tím účelem působí spolu při vydávání nových nařízení, týkajících se účetnictví a kontroly i při všech změnách těchto nařízení. Bez jeho souhlasu nesmí takováto nařízení býti vydávána. Uzná-li sám potřebu takových změn, dorozumí se o tom s příslušným ústředním úřadem.

§ 12.

Nejvyšší účetní kontrolní úřad vypracuje podle tohoto zákona jednací řád pro svou činnost, dohodna se s vládou, a předloží jej Národnímu shromáždění, aby rozhodlo, zda jej bere na vědomí. Jednací řád ten uveřejněn bude ve Sbírce zákonů a nařízení.

§ 13.

Kontrola poukazovacího práva v oboru působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu přísluší Národnímu shromáždění. Nejvyšší účetní kontrolní úřad předloží do šesti měsíců účty celoročního hospodaření tohoto úřadu.

§ 14.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem svého vyhlášení a zároveň pozbývá platnosti cís. nařízení ze dne 21. listopadu 1866 č. 140 ř. z., pokud jedná o nejvyšším účetním dvoru.

§ 15.

Vládě se ukládá, aby tento zákon provedla.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP